translation © Václav ZJ Pinkava (pinkava@volny.cz) updated 18.vi.2024 : 100+ samples of 95 authors
Tweet
František Sušil
1804 — 1868 ⇑
Karel Hynek Mácha
1810 — 1836
| RUINED See an apple tree, forsaken Stricken by snap frost of night; Oh, how my poor heart is aching For the fruit tree, marred by blight! Fruitless sobbing, silent pleading, Clear tears in white blossoms yearn; All to no avail. Unheeding. For the spring will not return. Young girl, wan, there shaded standing, All your joy now woebegone; To your rosemary wreath be tending, Hope to wed, ere death, anon. Innocence! By flash of lightning Struck, by force of fearful might; Her life’s sunlight, vital, brightening, Drowned in deepest darkest night. Full moon risen! – How it’s shining Now on flushed cheeks tears come, glossed; All the blooms cry with her, pining For the garland, torn, she’s lost. |
KLESLÁ Stojí jabloň v šírém poli Nočním mrazem zpražená; O jak mne mé srdce bolí, Ta že jabloň zkažená! Darmo pláče v tichém lkání Jasné slzy bílý květ; Hluché všemu naříkání Nevrátí se jaro zpět. Dívko bledá, v jejím stínu Nevzejde ti radost víc; U věnec spleť rozmarýnu, S hrobem sňatek čekajíc. Nevinnosti! blesku tvého Za sebou ji táhne moc; Tebe, slunce žití svého, Ztopila kdy v temnou noc. Vzešla luna! – Jak se svítí Slzami jí ruměnec; S ní i všecko pláče kvítí Roztržený pro věnec. |
| MAY Late eve it was – the first of May – Eventide May – to love enshrined. Lovesick the turtle-dove’s call pined, Where evergreen groves fragrant sway. From moist mild moss love whispered soft; Love blossomed white lies tinted rose, Nightingale serenaded, close, Exhaling her sweet scent, aloft. … |
MÁJ Byl pozdní večer – první máj – večerní máj – byl lásky čas. Hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. O lásce šeptal tichý mech; květoucí strom lhal lásky žel, svou lásku slavík růži pěl, růžinu jevil vonný vzdech. … |
Jan Neruda
1834 — 1891
| OH POET-WORLD Oh, Poet World, who have for eons savoured ere you set stars by stars in verses favoured, ere every sun, with planetary blossom circled you turned to strophes by your art lissom, ere from the chaos of your swirling notions you conjoined suns in lyrical commotion – ere to the fledgling Earth you bid: “Vitalize!”, let the first beats into a youthful heart, opened up human eyes: “Awe recognize!” Oh, Poet World! Your paean is eternal! Your every verse is bursting with life, vernal, and, having bloomed, its mortal remnants giving back in your hands, to reuse for the living. Oh, Poet World! Your paean’s wings span yonder across the dark abyss, light springs of wonder, where, where-to, do your chorale’s wings out-spread?! When o’er the seas, waves swell up from the deep, when o'er land makes it smoulder in skyward sweep, when through the skies, worlds watch with baited breath! Oh, Poet World, what does your paean cover, what dies, and what, immortal, lives forever! Within it beauty, all, has place to flourish, no morning star fails to rise in it, cherished, no glow, lest that within it, spreading, rushing, no flower, lest within it, hue-filled, blushing, no bird throats, lest within it, loudly singing, nor children’s laughter, lest within it, ringing, – and yet no tears, lest in its eyes upwelling, no desperation, lest within it swelling, no battle, lest within it, raging folly, no martyr, lest within it, bleeding sorely, – no yearning, lest within it, through it, sighing, no love lest that within it, burning, vying, no heart that with its all, so full of feeling, does not beat in your paean, anthem reeling! Oh, Poet World! Of other poets, deity, and yet – of poets all by diction weighty. Albeit your paean be all heaven-reaching, what of it? – of yourself you’re only preaching! And readers, we, in fervour rapt, enthusing, feel sure: the poet has felt more than musing! You have created joy and suffering, dire – how much your paean’s pained you, few inquire! |
POETO SVĚTE Poeto Světe, co jsi eón prožil, než hvězdu k hvězdě v zvučný verš jsi složil, než každé slunce s planet květem různým jsi v sloku sloučil uměním svým luzným, než z chaosního myšlének svých víru jsi slunce k sluncím uved v zpěvů míru – než mladé Zemi řekls: „Oživuj!“, poprvé nechal mladé srdce tlouci, odevřel oko lidské: „Obdivuj!“ Poeto Světe! Hymnus Tvůj je věčný! Tvá každá sloka má svůj život pučný, a když jej vykvěte, dá mrtvol zvučný v tvé ruce zpět co zárod nově vděčný. Poeto Světe! Kam se hymnu křídla přes hlubně tmy, přes všechna světel vřídla, kam, kam se křídla hymnu rozkládají?! Když mořem vanou, moře z dna se bouří, když zemí vanou, země k nebi kouří, když nebem vanou, světům dech se tají! Poeto Světe, co Tvůj hymnus kryje, co vše v něm mře, co nesmrtelno žije! Ba není krásy, by v něm nekvítala, a není zoře, by v něm nesvítala, a není jasu, by se jím nešířil, a není květu, by se v něm nepýřil, ne ptačích hrdel, by v něm nezapěla, ne dětských smíchů, by v něm nezvonily, – a není slz, by jím se neronily, ne zoufalosti, by v něm nevzkypěla, a není boje, by v něm neburácel, ne mučedníka, by v něm nekrvácel, – a není touhy, by jím nevanula, a není lásky, by v něm neplanula, a není srdcí se vším citem svojím, by netloukla v tom velkém hymnu Tvojím! Poeto Světe! Poetů jsi bohem, a přec – jsi poetou jen všech poetů slohem. A byť tvůj hymnus velký jako nebe, co dáváš v něm? – vždy jen a jenom sebe! A čtoucím nám byť nadšením až vzplály líce, my cítíme: poeta cítil více! Ty s tvůrčí rozkoši máš tvůrčí trýzeň spolu – a kdo se z čtoucích ptá, co hymnus stál Tě bolu! |
| GRANDPA’S BOWL The stove crackles; an old codger, wheezy, stretches weary hands once more to warm, the wheel whirrs, his son is making busy, gouging out a wooden bowl to form. Chirping an odd chant, the wheel is singing, making flit the grandson’s watchful eye – “Look, see what our Dad can do, he’s flinging shavings from his hand; they sure can fly! From their lordships’ grove the wood you’ve taken — for the trough you’re making, who’s it for?” ““Grandad; — now his grip is weak and shaking, lest he drops more crockery on the floor.”” “Teach me how!” — ““Why, look at you now, laddie, why would such a thing be yours to try?!”” “When your own hand gets to be unsteady, then your son will make your trough, that’s why!” The stove crackling; codger crouched, eyes tearful, his son takes his weary hands, to kiss, stilled, the wheel; the grandson prancing, cheerful — “Why’s the wheel not moving, Daddy, please?” |
DĚDOVA MÍSA V kamnech praská, dědek každou chvíli svadlé ruce sobě zahřívá, kolo vrčí, syn si s prací pílí, nádobu si z dřeva vyrývá. Kolečko si divnou píseň šumí, vnoučeti se očka kmitají – „Hele, co náš táta všecko umí, jak mu tříšťky z rukou létají! Dřevo ukradl jsi v panském lese — komu děláš z něho koryto?“ „„Dědovi; — již se mu ruka třese, nádobí už všechno rozbito.““ „Nauč mne to!“ — „„Vida toho kluka, nač by to tvá ruka uměla?!““ „Až se tobě třásti bude ruka, koryto ti synek udělá!“ V kamnech praská, dědek shrben pláče, svadlé ruce syn mu zulíbá, kolo mlčí, vnouče kolem skáče — „Táto, proč se kolo nehýbá?“ |
| ONWARD! Born out of stormy times we have awoken, and step by step in storm clouds go to meet proudly our lofty goal, our backs unbroken, unbowed, except compatriots to greet. We knew what strife to cross our path was waiting; although the thunder roared, as frost gnawed bone – such ancient Czech refrains, and unabating, are music to stride forward to – go on! Forth with our nation, which so pure, clear gazing, is as if from God’s hands set forth, and blessed; to this day in its breast that ideal blazing, for which, in times gone by, it was oppressed! For human freedom – which in us once flourished! – stand Czechs today, as each has ever done: that very thought, which grave-ward had us banished, shall lift us up to glory – onward, on! Onward! New times behove new actions. Morning has risen for new toil, fresh day returned, the glory of the fathers, sons adorning – if accolades you seek, let yours be earned! Where present day is like a child now pining, for glory past, its every precious stone, albeit the wake behind the ship lies shining – pull taut the rigging – raise the sail – go on! Enough of sighs, be still, ye lips objecting to the times far from bright ahead, in shroud! Does not the rose its petals spread, prospecting for the sun, past the interloping cloud? Away with dozing at the helm, steer steady: bystanders shall be left behind, soon gone, no day comes twice-reborn around, be ready, there’s one right time to act – go on, go on! Like unto others, the sun’s beams are sent us, for us, just as for them, night turns to day, we are like other sons of times momentous – heed the call, let the true men lead the way! Come here, come here, our visitor, loved dearly, to make our sombre dance a merry one, you, golden hope, you jolly boldness, cheery, carry our flag, with glee we will go on! What providence may bring our way we’re guessing – yet the god of Czech battles still has zest, and for our victories both great and pressing our homeland field is broad, to well attest! And if God wills that we should face new battles – we’ll sing the Hussite chorale on till won, there’s iron ore, to forge fine swords for chattels, and iron in the blood – go on, go on! Oh let us keep our eye on our ship’s bearing, we are its deck planks, tined and tied within, and with all fervour we will bond together, once more the Czech Land’s fortunes to begin! Though a Czech might achieve all things desired, and in his wildest dreams all wished upon – this human sea gives no respite, though tired, don’t look for rest, keep ever on, inspired, onward, beloved Nation, ever on! |
JEN DÁL! Z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem vstříc hrdě vznešenému svému cíli, šíj kloníce jen před svým národem. My věděli, co na nás cestou čeká; byť hrom však bil a mráz nám v kosti vál – toť jenom česká hudba odevěká, my při ní půjdem k předu – dál, jen dál! S tím národem, jenž je tak čistý, jasný, jak byl by z rukou božích vyšel dnes; jenž dosud v prsou nese idól žasný, byť byl i před věky již za něj kles'! Za volnost lidskou – v nás kdys rozekvetla! – dnes stojí Čech, jak druhdy za ni stál: ta myšlénka, která nás ve hrob smetla, zas k slávě vznese nás – jen dál, jen dál! Jen dál! Čas nový nové chce mít činy, den nový vzešel k nové práci nám, jeť sláva otcův krásný šperk pro syny – však kdo chceš ctěn být, dobuď cti si sám! Kde přítomnost jak dítě pozastesklá, vše dávná sláva, byť v ní démant hrál, je za korábem jenom brázda lesklá – napněte lana – vzhůru plachty – dál! Pryč se vzdechy, již umlkněte, rety, že přízeň doby není jasna tak! což růže neotvírá svoje květy, když mezi ní a sluncem rozstřen mrak? Pryč s klímotem již u kormidla lodi: kdo chvíli stál, již stojí opodál, den žádný dvakráte se nenarodí, čin dvakrát nezraje – jen dál, jen dál! Nám slunce jako jiným skráně zdobí, nám po noci jak jiným vzchází den, jsme jako jiní syny velké doby – ta žádá však si celých mužů jen! Pojď sem, pojď sem, ty milounký náš hosti, by truchlý rej náš plesem zas se zdál, ty zlatá naděj, smavá troufalosti, nes prapor náš, my s jásotem jdem dál! My nevíme, co budoucnost nám chová – však ještě žije českých bitev bůh, a pro vítězství veliká a nová je dosud širý dost ten český luh! A chce-li bůh snad dát kdys nové seče – nám stačí hlas husitský na chorál, dost v zemi železa na dobré meče, i v krvi železo – jen dál, jen dál! Ach hleďme pilně ke korábu svému, jsme jeho planky, hřeb jsme svěrný v něm, a věrně, toužně přilneme-li k němu, zas šťastna záhy bude Česká zem! Však byť měl Čech již všechno ve svém klínu, čeho si v nejbujnějších snech svých ždál – to lidské moře nezná odpočinu, Ty též ho neznej, stále měj se k činu, dál, Národe náš drahý, věčně dál! |
| ROMANTIC BALLAD OF CHARLES IV King Charles, with his adviser, Bušek old of Vilhartice, sat by oaken table – many a draught they shared, inseparable, and heartily gave voice to songs untold. “So, page, bring golden goblets here, and pour the wine out – brimming full – Now, trusty Bušek, you’ll be schooled!” quoth Charles, in mirthful sneer. “This here wine, Bušek, pay good heed, our sunlight here at home did gild last year – these very first Czech grapes raised for good cheer – let’s raise our cups, to drink proceed!” They did – the king spat, grimacing – “What wine is this? Such dregs? Such bile? It makes the mouth cringe, deadly vile!” Irate, his hand did fling. “Oh – why, from Burgundy I brought the grapevines here,” the king berates his deeds, “to see them turned into such bitter weeds by vaunted Czech soil, highly sought! I have no doubt, if peaches one proposes, to grow here, all one gets is the odd sloe, and if thou wouldst contemptuous laughter know, I tell thee, here plant roses! And not only the land – the people, too! If all the saints were to come here to preach, would stubborn Czechs be moved, now that is rich – a saint would gladly pass unbattered through! With barren straw, no threshing gleans the grain! Want what I may, it comes back swift, for all my pains, I get short shrift – Nought here to entertain!” And yet the goblet comes back to his lips, and having drunk, he turns his kindly gaze furtively where his good companion stays, who pensive silence keeps. Only – so as his tongue to hold – Bušek did wet his lips, reclined, against his palate pressed the wine, with it, his tongue cajoled. “Good grief, alack,” the king went on to say while swiftly beckoning for some more wine, in haste, as if to thwart impending whines; but a smile on his lips did play. “Am I to die of thirst? – and how, thou must be blind, page – I decree my cup is empty, can’st thou see? – and don’t hold back, for now! Do drink up, Bušek – do not fret – and listen well, to what thy wise monarch states: I, as thou know’st, have quite selective tastes – and I have found a taste for this wine, yet. One must – explore, my trusty Bušek, hark! This wine does have its quirky flavour, bitter at first, then fine to savour – we have, it seems, now found its mark!” ““My king, indeed: it does our folk attest! Peculiar souls – somewhat uncouth, one finds – to blossoming in their own ways inclined –”” He roused up from his rest and gleefully, up Vilhartice spoke – ““Hold this folk dear, as nought to miss, and thy affection’s kiss thou shalt not more withhold!”” |
ROMANCE O KARLU IV. Král Karel s Buškem z Vilhartic teď zasedli si k dubovému stolu – ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic. „Nuž dej sem zlaté číše, páže, a nalej vína – dolej výš – dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“ král Karel vesel káže. „Zde po tom víně, Bušku, slyš, domácí slunce naše vloni hrálo – toť první víno, které v Čechách zrálo – aj tedy vzhůru, pijme již!“ A pili – král však náhle prsknul – „To že je víno? tenhle kvas? vždyť křiví ústa, láme vaz!“ a zlostně rukou mrsknul. „Eh – vezu révu z Burgund sem,“ král dál a dál si v zlosti svojí vede, „a takovouhle peluň mně z ní svede ta velebená česká zem! Jsem přesvědčen, když broskve vsadím, že sčesám trpké trnky z nich, a chceš-li sklidit pustý smích, zde růže sázet radím! Však jaká země – taký lid! vás kdyby učit chtěli všichni svatí, zda všimnou si jich Češi paličatí – buď svatý rád, když není bit! Jak bych zde mlátil otep slámy! Nechť chci co chci, za krátký čas se všechno jinak zvrtne zas – mám já to bídu s vámi!“ Přec zase číši k ústům zdvih‘, a napiv se své velké dobré oči teď kradmo přes stůl po soudruhu točí, ten však je jako pěna tich. Jen – aby marně nezahálel – pan Bušek máčel zub a pysk a víno ku půnebí tisk‘ a po jazyku válel. „Ba je to bída,“ děl zas král a rychle zavdal sobě vína znovu, tak rychle, jak by bránil zlému slovu; však kolem úst již úsměv hrál. „Mám žízní umřít? – na mou víru, Ty‘s oslep‘, páže – nevidíš, že přede mnou je prázdná číš? – a dej mi dobrou míru! Pij, Bušku – již se nezarmuť – a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví: můj jazyk je jak známo vybíravý – a našel již v tom víně chuť. Víš – zkoumat třeba, Bušku milý! to víno má svůj zvláštní ráz, zprv trpké, ale milé zas – my, myslím, se už vpili!“ „„Nu vidíš, králi: tak náš lid! Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se – však kvete po svém, v osobité kráse –"" teď přerušil svůj náhle klid hned rozveselen Vilhartice – „„ach přibliž k tomu lidu hled a přitiskneš svůj k němu ret a neodtrhneš více!““ |
| ROMANTIC BALLAD OF THE BLACK LAKE Water so sullen still, so deep and deathly doleful! The forest quiet round, dark as the myrtle woeful, around the slumbering banks only moss, umber, growing, and any flower therein, mere waxy pallor showing. There is no hum of bees, no songbird heard to sing, only a falcon grey somewhere high up caw-screeching, from cliffs around like grief of mourning, echoing, as from afar a sob of stifled cries, beseeching. My sight, dream tangle-snared, into black water drilling – of that unfathomed tarn, something deep down concealing! Perhaps Czech lore is here, a tale from green shires banished. Or moot of ancient gods, hid by the cliff-face, vanished. Perhaps the resting place of our Czech heroes, famed – You god-like heroes, you, of bravery legendary, quite overlooked by now in the lands Czechs have claimed and remembered by all your new descendants? Nary! For if those were to cry out for this troubled nation, then that black lake would rise up to be a black ocean, if from still living breast they were to whimper, sighing, that sigh would lift that lake from its banks, send it flying! Oh restless surely is that underwater sleep torn with the sighs of those who lie down there assembled, but they are dead men now, and their sighs feebly creep up to the surface; stirred as with a breeze, soft trembled. Perhaps our underworld is down there, inundated. Once, looking at the peaks, as summer light abated I saw, down wooded slopes, out of the cave there gaping, some figures strange in droves descending like a draping, not of a human shape, just strands of mist and those between the tree-trunks squeezed and branch to branch down-weighed, before the eye could aim they came approaching close, till, like a mist-cloud, grey, on the lake surface splayed. Oh, death sends such a throng from living feasts, such slaughter, that the whole night’s too short, to cross that final water, and with the morning hours, bright white light weave a skimming, those spectral shadows flee into the forests, brimming. Aye whenever I’ve stepped into those forests dark, I’ve always heard strange whispers with my own footfall walking and in my uneasy veins I suddenly felt it, stark, those spectral stares, myself from sombre thickets stalking. Just lean and look beneath, see the brown growing stranding, under the water spun, for diverse nets outstanding – there must be something there, in water so impassive, something therein concealed in depths unfathomed, massive! How easy it would be to dive, descending deep, one could get closer, find the magic lore there reckoned – I know, for certain know: there’s something there, asleep, something is surely there – and I’m toward it beckoned. |
ROMANCE O ČERNÉM JEZEŘE Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná! Les kolem tichý, temný jako myrta rmutná, břeh zadřímlý a po něm mech jen roste hnědý, a je-li v mechu květ, je jako z vosku bledý. Zde nezní včelek šum, zde není zpěvný pták, jen šedý dravec někdy v prázdné výši kráče, a zní to v ozvěnách hor kolem truchle tak, jak v dáli náhlý škytot z dušeného pláče. Můj zrak, sny opleten, se v černou vodu vrývá – ta nezměřená tůň, ta něco dole skrývá! Snad česká pohádka tam, z krajův vyhoštěná. Snad dávných bohů kruh ta kryje sklená stěna. Snad dlí tam českých našich hrdin slavný tem – Vy bohorovní, úžasní Vy hrdinové, již na Vás zapomněla sirá česká zem a zapomnělo všechno pokolení nové! Ti kdyby zaplakali pro národu hoře, to černé jezero by vzrostlo v černé moře, ti kdyby z živých prsou vzdechli, pozaštknuli, svým vzdechem jezero by z břehů vymrsknuli! Ach nekliden je asi pod vodami sen a porván vzdechy těch, již spolu dole leží, však jsou to umrlců již tiché vzdechy jen, a povrchem to jako lehký mrazík běží. Snad podsvětí nás všech zde v podjezerním šeru. Já zíral k horám kdysi v letním pološeru a zřel, že lesní strání, hlubnou v skalách slují kés divné postavy jak voje sestupují. Ne lidské podoby, jen proutky mlhy spíš skrz kmeny tiskly se a s větve k větvi nesly, než oko dostřehlo, již byli blíž a níž, až jako šedý oblak na hladinu sklesly. Ach smrt jich sílá denně od živoucích stolů, že nestačí noc celá k podsvětí jim dolů, a ranní hodiny když bílé světlo tkají, ty zbylé stíny v lesy kol se utíkají. Ba kdykoli jsem vstoup' v těch černých lesů lem, hned divné šepoty jsem slýchal v krokův ruchu a v náhle nepokojných tepnách cítil jsem, že na mne z tmavých houštin zírá oko duchů. Jen nahni se a zři ty hnědé rostlin nitě, jak pod vodou se předou v pestře krásné sítě – tam musí něco být, v té vodě nezčeřené, a musí se cos krýt v té tůni nezměřené! Jak lehký byl by skok, jak měkký dolů pád, a člověk přistoup' by ku čárných bájů kolu – já vím, já pevně dím: tam musí něco spát, tam musí něco být – a mne to táhne dolů. |
| BALLAD OF THE THREE KINGS To din of children’s squeals, crowds jostling, jarring, to thundering kettle drums and trumpets blaring three kings rode in to Bethlehem, and said: “From far away our royal quest we’ve led to bow our regal heads down before our king, and shed a tear, for our joy is an upwelled spring.” On they went through the town, to a stable, plain, there to dismount their camels, to kneel to deign, their servants hurrying, as they were kneeling, to spread out a fine garment, gifts revealing; Their spokesman king — the first one genuflecting — his tribute gave, his choicest words electing. The second one then spoke: “Oh, mother glowing, a lovely child, — so bright-eyed, clearly owing — his eyes to his dear mother’s lucent gaze!” The third to Joseph turned, to add his praise: “Master — with joy of joys you must be swelling!” But from the manger beckoned Jesus, with missive telling: “You kings have come to see me, a child, for now, you, who to freedom’s heralds do sometimes bow: but when I grow up to be a full-fledged man, my following a throng, a veritable clan, you’ll put your heads together, as your fears rise, and from your strongmen take advice, unwise. From far, with tributes you have made your quest to bring me gold, myrrh and incense, words well-dressed but later — just to hang onto your golden crown — you’ll crown my head with thorns, and me disown, and when to Calvary stony my cross I’ll bear none of you three will come — I earnest swear!” — Down o’er his ears his crown drew the spokesman king, lost for words, feeling wit was no more his thing. The others in low, hushed tones began to mutter, into each royal ear disdain to utter: “Every word proves he’s just a carpenter’s wife’s brat!” They came with pomp — went, who knows how, after that. |
BALADA TŘÍKRÁLOVÁ Při sterých dětí vřískotu a lidských houfů hluku, při mocném kotlů víření a táhlých trubic zvuku tři králi vjeli v město Betlehem. A řekli lidem: „My jsme přišli sem, by hlavy naše pánův před pánem se uklonily, a bychom slzu radosti zde spolu uronili.“ Hned městem zas se berou dál, až k chudobnému stáji, tam s velbloudů svých slézají a řadou poklekají a mezi tím, co služebníci v chvat po zemi rozstírají s dary šat, král řečník zvolený — ten, jenž hned první s kraje klečí — svou úctu pronáši, to tuze pěknou řečí. Pak druhý lichotivě dí: „Ó matičko Ty jasná, jakž je to dítko půvabné — již očička ta krásná — toť věru celý panímámin zrak!“ A třetí k Josefu dí právě tak: „No je to radost nad radost — jakž, ctěný pane mistře!“ Však Ježíšek kýv‘ z jeslí prstem svým a pravil bystře: „Vy králové jste přišli sem, že já jsem ještě dítě, Vyť apoštolům svobody se kdys i ukláníte: však až já ponarostu v celý muž, a žáků půjde za mnou houfně už, hned sestrčíte hlavy své pak v strachu dohromady a budete i tupých od biřiců bráti rady. Teď přišli jste sem s poklonou z té světa někde dáli, a sypete mi zlata lesk a kadidlo i chvály, pak — byste zachovali zlatou svou — mně korunu necháte trnovou, a k poslední mé cestě skalní ku Golgatě z Vás tří se nedostaví žádný — dím to svatosvatě!“ — Král řečník s čela korunu si honem k uchu šoupnul, rád řek‘ by něco, neví co, a zdá se mu, že zhloupnul. A na to v tajený se dali šept, druh druhu ve královské ucho rept‘: „Že z tesařky je předce jen, on každým slovem jeví!“ To ví se: přišli se slávou — jak odešli, se neví. |
| BALLAD OF THE PASSION Around God’s throne a council did convene called to hear Satan’s plea, his protestation. Angels flew down from celestial ranges, Satan himself flew in, from lower station. God’s hand rose. All were stilled, in silence waited. “Satan, you may speak out, as plaintiff, duly!” Then to his Lord first bowed the Dreadful Angel: “All praise be to Thy crown, the highest, truly! I do accuse, before this throng celestial to bring a case against Thee, our God appointed, that Thou hast cheated, sending mankind salvation by way of Mary’s royal son, anointed. Thou first gav’st me mankind, for their sin weighty, for me to bind with grief, darkness eternal, but then, as mankind’s fate evoked Thy pity, Thy trespass did uproot my powers infernal!” “I’ve given up my son, my one and only, for him to give his life, as mankind’s saviour. Satan, have I not paid, in full compensation?” Satan: “No, God, ‘tis far from fair behaviour!” — “Very well, add more pain then, further aided by angels all, from Heaven’s far realms descended – agonies, ere his protracted crucifixion, transfixed by icy iron spikes, be ended!” The Cherub spake: “Let him taste thanklessness, from chalice overflowing to the sky, that those, for whom his young life’s being given are the ones yelling: “Stone him! Crucify!” The Seraph spake: “Give him the worst of pain, that wounds the heart with the most dreadful hurt: that those he held the closest, of dearest worth, are those who shall deny him, betray, desert!” Then spake the Throne: “Let him feel most bereft, abandoned by the holy Heavens high, despair that even Thou hast turned away; ‘Father, Thou hast forsaken me’, let him cry!” God beckoned: “Satan, do you hear these words! Is that your price, for mankind’s salvation fitting?” The Dreadful Angel outspread his shadowed wings, calling out: “No, God! Not nearly unremitting! There is one pain surpassing other pain, one anguish that makes other pains seem brief — a mother beneath the cross, for the son to see her heartbreak, her being torn apart by grief!” |
BALADA PAŠIJOVÁ Byla rada kol božího trůnu svolána, by Satan měl svou vůli. Slétli andělé se s nebes končin, vzlétl také Satan šumně zdůli. A Bůh kynul. Bylo ticho, ticho. „Satane, nuž prones slovo svoje!“ Anděl děsu uklonil se pánu: „Pozdravena koruna buď Tvoje! Vznáším žalobu před tváří nebes, žalobu na Tebe, Hospodina, že‘s dal zrádně lidstvu na spasení královského Mariina syna. Dal‘s mně lidstvo darem za hřích jeho, bych je spoutal žalem, věčnou nocí, zželelo se Ti zas lidstva toho, a Ty saháš na kořen mé moci!“ „Dávám syna svého jediného, jeho život lidstva za spasení. Není, Satane, to cena plná?“ Satan volá: „Není, Bože, není!“ — „Nuže přidej ty, a přidej dále každý anděl, co jich po mém nebi, muk mu velkých, nežli na kříž smrti přibijí ho studenými hřeby!“ Vystoup‘ Cherub: „Dej mu v kalich nevděk, onen nevděk, jenž až k nebi křičí, že ti, pro něž mladý život dává, sami „Kamenuj!" a „Na křiž!" řičí!“ Vystoup‘ Seraf: „Dej mu bolest onu, která srdce bodá nejlitěji: ti, jež k sobě vinul nejtoužněji, že ho zalhou, zradí, opouštějí!“ Vystoup‘ Trůn: „Nech pocítiti jeho, že ho opustilo celé nebe, nech ho zoufat, že‘s i Ty odvrácen; a že ztratil, Bože, také Tebe!“ A Bůh kynul: „Satane, ty slyšíš! Je to dosti lidstva za spasení?“ Anděl děsu rozpřáh‘ křídla chará, volá nebem: „Není, Bože, není! Jedna bolest nad bolesti všechny, jedna muka nade všechna muka — pod křížem stůj matka, by syn viděl, jak to její srdce hořem puká!“ |
| THE HIGHLAND BALLAD “Do please tell me, grandmother dear, what would close wounds better, so a man, though badly wounded, would not die, no matter?” — ““Well, for healing open wounds there’s something worth applying, magic springtime juice of ribwort, lamb’s tongue, is worth trying.”” — “Do please tell me, grandmother dear, what salve’s good for easing a head sorely aching, burning, fever for appeasing?” — ““For a sunstroke such as that, there is no lotion other than fresh leaves of strawberries wild, in woodland there to gather.”” So up-sprang, off-ran the child, into the fields surrounding — “Give me your juice please, lamb’s tongue sweet, painful wounds for confounding!” Then from the field, off to the woods, through hawthorn, thistle, briar — “Give me your fresh young leaves oh please, dear strawberry, to quench fire!” Now having gathered everything, to the church the child races: there Christ spread on the cross before the altar the child faces. “As I anoint your godly chest, and swab your side most gently, so may your body heal again, my treasured Jesus, saintly — I lay fresh woodland leaves upon your head, your cheeks, so duly, so that your head will be no longer sunstruck, pained so cruelly!” High o’er the church great bells out to the land are pealing, tolling, folks gather, beat their breast, bow down, a miracle extolling: what the child’s soul had hoped for, willed, had, by God’s grace, been fulfilled. Till this day the highland village has their Martyr, painted, his side free of wounds, his brow by scars no longer tainted, and lily white’s the morning glow upon his body, sainted. |
BALADA HORSKÁ „Řekněte mi, babičko má, co že rány svírá, po čem člověk, těžce raněn, přece neumírá?“ — „„Rány hojí odevřené na tom lidském těle jenom čarodějná jarní šťáva z jitrocele.““ — „Řekněte mi, babičko má, co se dobře dává, je-li ochořelá hlava bolestí až žhavá?“ — „„Na tak těžký úpal hlavy pomoc jiná není nežli mladé jarní listí z lesní jahodeni.““ Dítě z chaty vyskočilo, do sousedních polí „Daruj šťávy, jitroceli, na vše co kde bolí!“ S pole spěchá ku lesině, přes trní a hloží — „Dej mi to své mladé listí, jahodino boží!“ Co kde chtělo, rychle mělo, ke kostelu běží: na kříži zde před oltářem Kristus rozpjat leží. „Potírám Tvá svatá prsa, myju bok Tvůj svatý, tělíčko zas uzdraví se, Ježíšku můj zlatý — kladu čerstvé listí lesní na hlavu a líce, nebude Ti hlavičku Tvou bodat úpal více!“ Nad kostelem velké zvony do vůkolí zvoní, lid se sbíhá, v prsa bije, zázraku se kloní: jak to dětská duše snila, vůle boží vyplnila. Podnes mají v horské vísce obraz Trpitele, nemá rány ve svém boku, nemá trnu v čele, bílá lilje v ranní záři po celičkém těle. |
| THE CHILD BALLAD Dawn, at last the Mother slumbers. Her child, wide awake, is gazing — at her feet, Death sits, amazing. Infant Death, so childlike merely, on its head a wreath, white, searing, in its robe a body scrawny, hands grasp fickle netting, surely, as for butterfly ensnaring. And those hands, like sticks unfeeling, forehead waxy yellowed, tawny, no eyes, only blue pits, chilling. “Come along my child, sweet, subtle, for a moment only, little! Let us dance, and spin till dizzy to angelic music, breezy, like two little doves fly easy.” ““Mummy won’t let me go playing, for my body’s aching, swaying!”” “Come along my child, sweet, gentle! With me you can get it over, let the sickness lose its power, out, up, to the angels’ choir you’ll fly on, to heaven higher.” ““Mummy will not let me wander, — I think she is stirring, yonder.”” “Come along my child, my sweeting! by the Christ-child sent, I’m waiting, by his Mother’s grace from Heaven, just to bring you to them, even from your Saint a message, softly: “Bring my little girl, and swiftly!” ““Let’s go, quiet now, — no clatter, Mummy’s better off till woken! Burdened though her sleep, and token, restless slumber, fitful, later bosom heaving, deeply sighing, woken, she will burst out crying.”” |
BALADA DĚTSKÁ Matka zdřímla na úsvitě. Dítko vyjeveně hledí — v nožičkách mu Smrtka sedí. Malá Smrtka, sama dítě, na hlavičce věnec bílý, ve košilce drobné tílko, v ručkách drží hravé sítě jako k honbě na motýly. A ty ruce jako hůlky, žluté jako z vosku čílko, místo oček modré důlky. „Pojď děťátko, pojď holátko, na chvilečku, jen na krátko! Zahrajem si na Hélice andělíčkův při muzice co dvě bílé holubice.“ „„Matička mně nedovolí, a mne tělíčko tak bolí!““ „Pojď děťátko, holoubátko! Přišla jsem Ti ku pomoci, nemoc nemá více moci, venku ve andílkův kůru poletíš až k nebi vzhůru.“ „„Matička mně jíti nedá — myslím, že už hlavu zvedá.““ „Pojď děťátko, pojď babátko! Posílá mne Jezulátko, posílá královna nebe, abych přivedla jim Tebe, posílá mne ta Tvá svatá: „Ať už jde má dcerka zlatá!“ „„Pojďme, pojďme — ale z ticha, ať se matička nevzbudí! Něco těžkého ji trudí, i když dřímá, těžce vzdychá, ňadro bolestně jí skáče, a když vzhlédne, ihned pláče.““ |
| WINTRY BALLAD A sorcerer came down the road by a cold wintry snowstorm slowed came to a gallows, grim with load. A tri-beam bare frame, on it strung three executed robbers swung. He sat down. “Well met, hereabout. Boys, you’ve a high life there, no doubt! – but now do hurry down to me, let’s spend tonight in company!” He gestured, swore a magic curse, hopp! and they’re down, all none the worse. In a sinister ring they sat. Their out-of-kilter heads back fitting, their master celebrating, greeting. The first, hound-like and black as jet, shoulders, knees jutting, bone and skin, age-matted growth upon his chin; the second with hair wild atop, with one peg leg to prop him up; the third – the lord preserve us! – was quite naked – with an icy stare, his face with hoarfrost grey, but bare his body set with icicles. “I’ve resurrected you, live on, more evil deeds to perpetrate, yet, this day, serve me to atone. Under the gallows shade, till late let us enjoy some merriment wine-drowned till drowsy, somnolent. Go, rise, now bring me all we need, one cushions, and the second, bread, the third, wine – just a drop will do! – Go, fly now forth, you magpie crew!” Off, like a flock of birds they flew. As soon as whooshed by frenzied flight through the air the first one descended. ““I bring a pillow, cushion supple from a poor widow, which I took from underneath her sickly child; short for us all, sure, to be candid –”” “That will be plenty for us, look!” the master gives heart to his pupil; his spell property redefining: and lo, there’s fourfold soft reclining. Above, a wistful breeze seems venting denunciation, grief, lamenting. And now the second has returned. ““I bring the wine, which I confess I took from the church warden’s store, it was to serve for tomorrow’s mass; just that there’s not much to be had –”” “Don’t fret, there’s plenty, my good lad!” The master chants. And in reply wine casks around them multiply. In the air, sounds disconsolate, howling like cold grey wolves upset. The third returned now, calls with glee: ““I bring altar-bread, happily! I snatched it from a travelling priest, hurrying to a near-deceased to give him the last rites, no less!”” “Fine bread, when there’s no other, yes –” A thunderclap. – What is afoot? the earth quakes trembling underfoot, the air is dense, with dust and soil all spinning in a sudden broil, everything as it stands and lies torn, upward lifted, wild it flies, and that foursome, in desperate hurry, like flayed chaff, whirling in a flurry. Then, one more plaintive sighing swell, then silence, sudden silence fell. A wintry silence. Breaking dawn, a day-night blend insipid, fair, over the road a tri-beam bare, but for four fellows, hanging there. |
BALADA ZIMNÍ Čaroděj šel po silnici v mrazné zimní chumelici, došel k šeré šibenici. Šibenice trojram lysý, na ní tři zloději visí. Usednul. „Zde dobré bydlo. Máte, hoši, pěkné sídlo! – ale teď už honem dolů, ponoclehujem tu spolu!“ Zaklel, máchnul rukou v kole hup! a již jsou všichni dole. Zasedli kruh ve příšerný. Hlavy sobě napravují, mistra chvalně pozdravují. První jako pes je černý, kde ramena tu kolena, brada věky neholena; druhý s hlavou rozsochatou, s nohou dřevem podepjatou; třetí – pánbůh budiž s námi! – celý nahý – v očích ledy, po tváři je jíním šedý a po těle střechýl samý. „Vzkřísil jsem Vás, dále žijte, tropte dál svou lotrovinu, za to mně dnes posloužíte. V šibenice nočním stínu pospolu se pobavíme, vínem spijem, povyspíme. Vzhůru, sneste, čeho třeba, jeden peřin, druhý chleba, třetí vína – kapka stačí! – vzhůru, leťte, plémě stračí!“ Vzlétli jako hejno ptačí. Vzduch jen hvizdnul divým letem a již první snes’ se zpátky. „„Nesu polštáříček malý, uzmul jsem jej vdově chudé churavícím pod dítětem; trochu na nás bude krátký –““ „Však ho na nás dosti bude!“ mistr tovaryše chválí; říká slova, statek množe: už tu čtvero měkké lože. Nad hlavami teskné vání, jako dálné žalování. A již je tu nazpět druhý. „„Nesu víno, šel jsem zchytra na skříň kostelního sluhy, mělo ku mši sloužit zítra; jen že je ho málo trochu –““ „Stačí nám, můj dobrý hochu!“ Mistr říká svoje bludy, a již vína kolem sudy. Ve vzduchu to lačně hučí, jak když šedí vlci skučí. Třetí tu a volá v plesu: „„Svěcenou Ti hostyj nesu! Vyrval jsem ji knězi ctnému, nes’ ji k smrti nemocnému na poslední posilnění!““ „Dobrý chléb, když jiný není –“ Hrom v tom bouchnul. – Co se děje? zem se pod nohama chvěje, vzduch jak hlína, plný chmýru, vše se točí v náhlém víru, co kde leží, co kde stojí, vzhůru dolů lítá v roji, a ti čtyři v divém kůru letí jako plevy vzhůru. Ještě zavzdechnutí táhlé, a zas ticho, ticho náhlé. Zimní ticho. Přišlo ráno, s nocí den se plavě mísí, nad silnicí trojram lysý, na něm čtyři chlapi visí. |
| EASTERWISE “Who is it, lays those eggs, so red?” the child’s lips, curious, quicken. ““My child, it is some Czech, I bet: ever the chicken!”” |
VELIKONOČNÍ „Kdo snáší ta červená vajíčka?“ ptá zvědavé se děcko. „„Mé dítě, zajisté ňáký Čech: ten snáší všecko!““ |
Vítězslav Hálek
1835 — 1874
| (EVENSONGS / 61) Never stone prophets! Singers are like songbirds, unforgetting: Never to those returning, who threw stones at them, upsetting. Nations invite God’s Judgement, last, who deem bards not worth praising, and the worst curse that can befall is God their songs erasing. Balladiers have the purest hearts, free of all hate, forbearing, everything those hearts gave, in song, carry in your heart, caring! |
(VEČERNÍ PÍSNĚ / 61) Nekamenujte proroky! Neb pěvci jsou jak ptáci: kdo hodil po něm kamenem, k těm víc se nenavrací. Soud boží na se národ zve, jenž pěvce své ctít neví, a nejstrašnější kletbou jest, když Bůh odejmul zpěvy. Jeť srdce pěvců nejčistší a všeho hněvu prosté, a co vám zpíval od srdce, to ve svém srdci noste! |
| (EVENSONGS / 2) I am that knight of fairytales, who proud went on his quest, to see that maiden virginal, with rose-like beauty blessed. And it was said: who her might see — will with a curse depart, either to become petrified, or – torn out – lose his heart. And so I thought about my case: Some must exempted be! I rode, and for my sins became — a songster, spellbound, me! |
(VEČERNÍ PÍSNĚ / 2) Já jsem ten rytíř z pohádky, jenž hrdě vyjel do světa, abych tu pannu uviděl, jež jako růže vykvétá. O ní šla věsť: kdo spatří ji — ten s kletbou prý to odnese, budže se v kámen promění, budže mu srdce vyrve se. I myslil jsem si u sebe: Snad přec je někdo vyjmutý! A vyjel jsem, a za ten hřích teď — v zpěváka jsem zakletý! |
Adolf Heyduk
1835 — 1923
| FORTUNE Fortune! What is fortune? Just a gold fly flashing, which by light of evening round your head is dashing; Circling round your temples, in your curls concealing, while your head you’re clasping, crushed by hand unfeeling. Fortune like a dewdrop on the blooms glints golden, by a step mis-footed suddenly downtrodden; Trodden down, sad sighing, with the clouds gone, hurting, maybe with the hoarfrost to your locks reverting… |
ŠTĚSTÍ Štěstí! Co je štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá; oblétá ti skráně, v kadeři se kryje, v dlaně hlavu skládáš, ruka utlačí je. štěstí jako rosa na květech se skvěje, ale bludná noha náhle zašlápne je; zašlápnuto vzdechne, v oblacích se tratí, snad se jinovatkou na tvou kadeř vrátí… |
| BIDE YOUR TIME Don’t rush to fortune, ease your tracks, all can’t at once be present; You would for grass mistake the flax ere blue-flower’d iridescent. A bud, so keen to be a rose, is for its calyx sorry; But ere in heaven you’ll repose, you’ll bide in purgatory. |
VYČKEJ ČASU Nespěchej k štěstí, tiše jen, vše nemůž’ najednou býti; nejprv se travou zjeví len, pozděj jak modravé kvítí. Poupě, jež touží růží být, obalu hledí se zbavit; dříve než můžeš v nebi žít, musíš se v očistci stavit. |
Josef Václav Sládek
1845 — 1912
| WE’LL LAST, AS WE’VE LASTED We’ll last, as we’ve lasted up till now, awoken, though fate-battered, blasted, never crushed or broken. Many tidal surges at our promontory fought off down the ages, we’ll fight on, yield nary! Though our flags be rended, rooftop torn, storm-blustered, we’ll stay, our house tended by our hands, own-mastered. Let seas seethe, rapacious, by our blood outlasted, gutsy, contumacious, we’ll last, as we’ve lasted! |
BYLI JSME A BUDEM Byli jsme a budem, jak jsme byli dosud, ranami a trudem nezlomí nás osud. Přes vln burné vzteky na své české skále bili jsme se věky, bít se budem dále! Prapory jsou zdrány, krov je hříčkou hromu, přec jen budem pány my ve vlastním domu. Ať se moře pění v krve proudu rudém, vzdorni, nezlomeni, byli jsme a budem! |
| STAND YOUR GROUND Stand your ground and don’t give way, if an oak, in this life’s grove; If you are but grass, you may bow, but hold, still steadfast prove. Whether oak or quake-grass mere, hold the ground you sprang from, fast: If by tempest torn, be clear, manly was the life you passed. |
SILEN BUĎ Silen buď a nepovol, jsi-li v lese žití dub; jsi-li pouze trávy stvol, schyl se, ale neustup. Dub anebo třeslice, drž se půdy, kde jsi vzrost': zlomí-li tě vichřice, žil's jak muž - a to je dost. |
| AT THE GATES OF FORTUNE At Fortuna’s gates I hammered, as do all when sentimental; – opening, it reached out, led me in with hand kind, warm and gentle. Fortune smiled. – I stood encircled by the happy. – “Light-hearts may”, quoth she, “through my portals enter. You seek joy?“ I said: “No way”. |
U BRAN ŠTĚSTÍ Tloukl jsem na štěstí brány, jako jiní na ně tlukou; – otevřelo, chopilo mne tou svou vlídnou, teplou rukou. Usmálo se. – Kolem stáli lidé šťastní. – „Srdcem lehcí,“ dělo, „vešli za mé brány. Děl jsem: „Nechci.“ |
| THE CRYSTAL SPRING I know a glade, spring crystal clear, in deepest woodland, crowned by shady ferns in silhouettes, red heather all around. There thirsty hinds and songbirds sip, by the old sycamore, the birds by blazing light of day, the hinds by night, no more. Once the deep woods to dreams succumb, everything hushed and still, the heaven’s dome and woodland spring with golden starlight fill. |
ZNÁM KŘIŠŤÁLOVOU STUDÁNKU Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen. Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, a nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd. |
| LIFE’S BOOK Life is a book we love to read, to own; this one or that — each volume utmost dear to its own reader; loth to put it down of our own free will, in the reading, we’re so engrossed, that all else around is solely a hush of noise, struggling our ear to gain, and ne’er the soul; which is absorbed so wholly by the ongoing tale — too entertained, as the days and the hours go slowly by. Meanwhile, outside, the shadows stretch to fly and the room fills with twilight, light grows thin, and the print fades, now scarcely to be seen; and darkness falls: Evening our way is wending — and we sigh, put the book down, none too keen. And not one yet has reached the story’s ending. |
KNIHA ŽIVOTA Jest život milá kniha, kterou čteme; ať ta, neb ta, — je každá nejdražší tomu, kdo čte; ji rádi nezavřeme o vůli své a čtení unáší nás tak, že vše, co kolem, jenom bývá jak šumný zvuk, jenž v ucho doráží a v duši nevejde; tak duše splývá s tím dějem povídky — a neváží, jak den a hodiny se zvolna snují. A zatím venku stíny poletují a světnice se plní soumrakem a písmo se nám míhá před zrakem; a setmí se. My víme: Večer spěje — a odkládáme knihu s povzdechem. A nikdo nedočet’ se konce děje. |
Svatopluk Čech
1846 — 1908
| LET TOIL BE PRAISED Eternity has swallowed countless ages, Where falsehood, sham with violence had reigned, To wrench and hold the mace of worldly sages, For their own pleasure keeping others chained; Vainglory pomp and wealth basked fist, upraised, Till darkness heard the cry: Let toil be praised! Has history upheld that fame misguided? Parchment scraps marked with mould and blood congealed. But oh! The legacy of work confided: Here, dark green meadows, yonder ripened field; Village trees, blossom flaming, bustling town marketplace, And buildings tall, proclaiming: Let toil be praised! A worthy call, solemn and worth revering, Shaking off surfdom chains of wretchedness, Scattering golden idols, hollow, reeling, Winning out over hate, and feigned success; Above raised heads, new dawn’s portent, ablaze, World unison, reborn: Let toil be praised! Praise toil of every kind that brings well-being, Though wielding hammer, or behind the plough, Wading through mud and dust in strife unseeing, Or lofty penned, uplifting care-worn brow; Unsteered by selfish dictate, lust, greed-crazed – Toil of pen, file and spade, alike be praised! Times yet to come shall wipe off vacuous captions, Which now on human flags emblazoned wave, Peace bring to wars of values, faiths, conceptions Hushing up racial tensions, loud and grave, The fanfares of the powerful, weapons razed — But times then will still resound with: Let toil be praised! I speak to you, hands feverish with trying, May others get the fruits your blossom brings, Yours shall be victory, without denying, Yours is the future, yours all worldly things. Though for now bile and thorns obstruct your ways, Reach out — for laurels due: Let toil be praised! |
BUĎ PRÁCI ČEST Co věků v propast věčnosti se svezlo, v nichž s násilím se družil klam a blud, by urvaly a střehly světa žezlo pro vlastní rozkoše a bližních trud, kdy slunila se v nádheře a moci jen zpupná pěst až posléz žalnou rozlehlo se nocí: Bud práci čest! Co pozůstalo z dějů slávy liché? Jen cár a plíseň krví psaných blán. Však ejhle! odkaz práce věků tiché: tu smavá zeleň luk, tam žírný lán, zde vesnic roj a plodných štěpů krása, ruch čilých měst a stavby velebné, jichž témě hlásá: Buď práci čest! Ó krásné heslo, velebné a svaté, jež střásá s šíjí rabské řetězy a rozmetává duté modly zlaté a nad zlobou i šalbou vítězí. Zář jitra nového nad lidstvem vznítí ta blahá zvěst, až svorně celým světem bude zníti: Buď práci čest! Čest práci každé, která dobro plodí, nechť mává kladivem neb řídí pluh, ať prachem, blátem lopotně se brodí, či perem vzletným ať ji koná duch, když vodítkem jí nejsou sobců chtíče ni zištná lest — té práci péra, pilníku a rýče buď stejná čest! Čas lepší smaže mnohé heslo plané, jímž nyní září lidstva prapory, mír v hádku zásad, věr a stavů skane i plemen stichnou hlučné rozpory, fanfáry mocných, uhnětených skřeky i zbraní chřest — však zníti bude všechny příští věky: Bud práci čest! Vy ruce pracující v horké píli, nechť jinému z ní vzchází plod a květ k vám jistě váha vítězství se chýlí, vám patří budoucnost, váš bude svět. Nechť dosud, bratři, s trním blín se vine kol vašich cest, jen chutě ku předu — tam vavřín kyne: Buď práci čest! |