VYBRANÉ PŘEKLADY BÁSNÍ Z ANGLIČTINY
translation © Václav ZJ Pinkava (pinkava@volny.cz) aktualizováno 6.ii.2024 : 500+ ukázek od 211 autorů
Tweet
ABECEDNĚ
Addison «
Aiken «
Alborough «
Alexander «
Allen «
Angelou «
Ansari «
Arnold «
Auden «
Ayres «
Bacon «
Bales «
Balmain «
Bates «
Beddoes «
Belloc «
Benson «
Bilston «
Bishop «
Blake «
Blanding «
Bolton «
Braithwaite «
Brome «
Brontë «
Brooke «
Browning «
Browning,R «
Buck «
Bunyan «
Burch «
Burns «
Byron «
Campion «
Carew «
Carroll «
Chaucer «
Chesterton «
Clare «
Cohen «
Coleridge «
Cope «
Cornford «
Cowley «
Cowper «
Cummings «
Curtis «
Dahl «
Davies «
De la Mare «
Dickinson «
Donne «
Doolittle «
Dowson «
Drayton «
Drummond «
Dryden «
Dunbar «
DunbarP «
Durcan «
Dylan «
Ehrmann «
Eliot «
Emerson «
Empson «
Ennis «
Evans «
Ferlinghetti «
Ford «
Franklin «
Frost «
Frye «
Gioia «
Goldsmith «
Graves «
Gray «
Guest «
Hallam «
Hardy «
Heaney «
Henley «
Herbert «
Herrick «
Hinkle «
Hirshfield «
Holland «
Holmes «
Hood «
Hope «
Hopkins «
Hoskins «
Housman «
Hughes «
Idle «
James «
Jennings «
Jonson «
Joyce «
Kavanagh «
Keats «
Kelley «
Kenny «
Key «
Kilmer «
King «
Kipling «
Lampman «
Landor «
Landrum «
Larkin «
Lawrence «
Lawson «
Lazarus «
Lear «
Lee «
Lewis «
Lifshin «
Lindsay «
Livingston «
Longfellow «
Lyte «
Mackay «
Magee «
Mansfield «
Markham «
Marlowe «
Marvell «
Masefield «
Meredith «
Merritt «
McCrae «
Mearns «
Mew «
Millay «
Milne «
Milton «
Mitchum «
Moore «
Moore,CC «
Morgan «
Morris «
Nash «
Nashe «
Nesbitt «
Nicholson «
O’Carroll «
Ogden «
Owen «
Pack «
Parker «
Plath «
Poe «
Polley «
Pope «
Pound «
Raleigh «
Reeser «
Roberts «
Robinson «
Rodgers «
Roethke «
Rossetti «
Rossetti,CG «
Sackville-West «
Salemi «
Sassoon «
Saxe «
Scott «
Service «
Seuss «
Shakespeare «
Shelley «
Sidney «
Silverstein «
Simon «
Sitwell «
Skwire «
Smith «
Sorley «
Southey «
Southwell «
Spenser «
Spring-Rice «
Stevens «
Stevenson «
Stuart «
Swift «
Swinburne «
Teasdale «
Tennyson «
Thomas,D «
Thomas,E «
Thompson «
Thomson «
Thoreau «
Tolkien «
Tuckerman «
Vere «
Walcott «
Watson «
Wharton «
Whitman «
Whittier «
Wilcox «
Wilde «
Williams «
Wilmot «
Wordsworth «
Wotton «
Wyatt «
Yeats «
Licence Creative Commons
Uvedená práce (dílo) podléhá licenci
Creative Commons 3.0 Česko
Uveďte autora
Neužívejte dílo komerčně
Nezasahujte do díla

Citování a použití překladů
pro školy, kroužky a nekomerční účely
povoleno, s uvedením autora.

Pokud něco hledáte, zkuste Ctrl+F
Pokud to nenajdete, zkuste e-mail

POVINNÉ
VERŠO
VARO
VÁNÍ
Jsem přesvědčen,
že jeden překlad básně
nemá na originál nárok: stačí?
To co chtěl básník říci, sobě jasně,
překlad nám cedí, deformuje, stáčí.
Leckdy se sejde klub kol vejce toho
co objevný Kolumbo — překla-datel
snesl a vyseděl . . . najednou mnoho
nových a nepůvodních starých přátel,
každýž chce vnutit do překladu sebe:
jak vnímá to, co čet; člen svého hnutí
jde v tom či onom směru, až do nebe
vynáší odpadky — lis (vinný) plní sutí:
Hodokvas polopravd i přísad z vína
kolkolní svět ať deformuje znova
než je čas spát, a uležená slova
i všechno slito-zblité
zavře hlína!


Znění překladů níže se občas mění,
v návalech tvůrčí inspirace.
Na jiné stránce jsou
mé vlastní básně česky i anglicky
a mé překlady české poezie do angličtiny.
Václav Z J Pinkava

vzjp
______________

( Děkuji za odkaz či podporu :-)


Stránky jsou archivovány Národní knihovnou ČR

CHRONOLOGICKY
» Chaucer
» Dunbar
» Wyatt
» Vere
» Spenser
» Sidney
» Raleigh
» Watson
» Kelley
» Southwell
» Bacon
» Drayton
» Marlowe
» Shakespeare
» Stuart
» Hoskins
» Nashe
» Campion
» Wotton
» Donne
» Jonson
» Bolton
» Drummond
» Herrick
» King
» Herbert
» Carew
» Milton
» Cowley
» Brome
» Marvell
» Bunyan
» Dryden
» Wilmot
» Swift
» Addison
» Pope
» Thomson
» Franklin
» Gray
» Goldsmith
» Cowper
» Livingston
» Blake
» Burns
» Wordsworth
» Coleridge
» Southey
» Landor
» Key
» Moore
» Moore,CC
» Byron
» Shelley
» Lyte
» Clare
» Keats
» Hood
» Beddoes
» Emerson
» Browning
» Longfellow
» Whittier
» Poe
» Tennyson
» Holmes
» Hallam
» Lear
» Browning,R
» Mackay
» Saxe
» Thoreau
» Brontë
» Alexander
» Evans
» Whitman
» Tuckerman
» Arnold
» Rossetti
» Meredith
» Dickinson
» Rossetti,CG
» Carroll
» Morris
» Swinburne
» Hardy
» Hopkins
» Holland
» Lazarus
» Henley
» Stevenson
» Wilcox
» Markham
» Wilde
» Thompson
» Spring-Rice
» Bates
» Housman
» Lampman
» Benson
» Wharton
» Kipling
» Yeats
» Dowson
» Lawson
» Mew
» Robinson
» Belloc
» Davies
» DunbarP
» McCrae
» Ehrmann
» De la Mare
» Chesterton
» Service
» Frost
» Mearns
» Thomas,E
» Braithwaite
» Masefield
» Lindsay
» Stevens
» Merritt
» Lee
» Guest
» Joyce
» Milne
» Williams
» Teasdale
» Lawrence
» Pound
» Kilmer
» Cornford
» Doolittle
» Sassoon
» Brooke
» Sitwell
» Mansfield
» Eliot
» Aiken
» Millay
» Allen
» Sackville-West
» Tolkien
» Buck
» Owen
» Parker
» Blanding
» Cummings
» Sorley
» Graves
» Lewis
» Scott
» Hughes
» Smith
» Nash
» Kavanagh
» Seuss
» Frye
» Empson
» Auden
» Hope
» Roethke
» Rodgers
» Bishop
» Thomas,D
» Nicholson
» Dahl
» Mitchum
» Ferlinghetti
» Morgan
» Magee
» Larkin
» Ogden
» Jennings
» Angelou
» Pack
» Silverstein
» Walcott
» Plath
» Cohen
» Kenny
» Heaney
» James
» Dylan
» Simon
» Durcan
» Cope
» Lifshin
» Ayres
» Salemi
» Gioia
» Landrum
» O’Carroll
» Hirshfield
» Bales
» Curtis
» Ford
» Burch
» Alborough
» Nesbitt
» Ansari
» Balmain
» Ennis
» Reeser
» Roberts
» Skwire
» Bilston
» Polley
» Hinkle
» (Idle)

Geoffrey Chaucer
1343 — 1400?
POUČKA

Co s šatstvem páni bohatí
v úmorném letním dni?
Po vedru mráz se navrátí:
kožich neodvrhni.
Vetší je světa rozpětí
než náruč uchopí;
kdo chce mít všechno v objetí,
ždibec jen pochopí.
PROVERB

What shul these clothes thus manyfold,
Lo this hote somers day?
After grete hete cometh cold;
No man caste his pilche away.
Of al this world the large compas
Yt wil not in myn armes tweyne;
Who so mochel wol embrace,
Litel therof he shal distreyne.
~~~
NELÍTOSTNÁ KRÁSKO

I

Váš očí dvou-hrot hned mě zasáhne;
Nevydržím jich krásy bodec dál,
v dychtivé srdce vražen, zásah ťal.

Když vaše slovo léčit nestihne
z mé rány v srdci výhon by se vzňal,
váš očí dvou-hrot hned mě zasáhne;
V dychtivé srdce vražen, zásah ťal.

Přísahám vším, co k vám jen dosáhne,
vás žítí, smrti královnou bych zval;
Při smrti mé, by pravdu každý znal.
Váš očí dvou-hrot hned mě zasáhne;
Nevydržím jich krásy bodec dál;
V dychtivé srdce vražen, zásah ťal.

II

Tak krása vám ze srdce vyhnala
Milost, že nemá smysl o ni stát;
Hrozba váš soucit v okovech má snad.

Nevinná smrt by snad vás pohnula;
Dím naroveň, nepotřebuji lhát;
Tak krása vám ze srdce vyhnala
Milost, že nemá smysl o ni stát;

Běda mi! Příroda ač sehnala
vám tolik krásy, muži nedopřát
byť pro soucit váš porazí ho hlad.
Tak krása vám ze srdce vyhnala
Milost, že nemá smysl o ni stát;
Hrozba váš soucit v okovech má snad.

III

Když od Amora zbyl mi širý pás,
těžko jsem hladověl, jím uvězněn;
Jsa volný již, dám znát, že sen byl jen.

On ať si rce, co chce, ať tak a zas;
Neodporuji, dím jak přesvědčen.
Když od Amora zbyl mi širý pás

těžko jsem hladověl, jím uvězněn;
Amor mě setřel s tabulky své včas,
a je z mých svazků vyhnán zcela ven
navždy; [tam] nejsou další shodných jmen.
Když od Amora zbyl mi širý pás,
těžko jsem hladověl, jím uvězněn;
Jsa volný již, dám znát, že sen byl jen.
MERCILES BEAUTE

I

Your yen two wol slee me sodenly;
I may the beautee of hem not sustene,
So woundeth hit throughout my herte kene.

And but your word wol helen hastily
My hertes wounde, while that hit is grene,
Your yen two wol slee me sodenly;
I may the beautee of hem not sustene.

Upon my trouthe I sey you feithfully
That ye ben of my lyf and deeth the quene;
For with my deeth the trouthe shal be sene.
Your yen two wol slee me sodenly;
I may the beautee of hem not sustene,
So woundeth it throughout my herte kene.

II

So hath your beautee fro your herte chaced
Pitee, that me ne availeth not to pleyne;
For Daunger halt your mercy in his cheyne.

Giltles my deeth thus han ye me purchaced;
I sey you sooth, me nedeth not to feyne;
So hath your beautee fro your herte chaced
Pitee, that me ne availeth not to pleyne.

Allas! that Nature hath in you compassed
So greet beautee, that no man may atteyne
To mercy, though he sterve for the peyne.
So hath your beautee fro your herte chaced
Pitee, that me ne availeth not to pleyne;
For Daunger halt your mercy in his cheyne.

III

Sin I fro Love escaped am so fat,
I never thenk to ben in his prison lene;
Sin I am free, I counte him not a bene.

He may answere, and seye this and that;
I do no fors, I speke right as I mene.
Sin I fro Love escaped am so fat

I never thenk to ben in his prison lene.
Love hath my name ystrike out of his sclat,
And he is strike out of my bokes clene
For evermo; [ther] is non other mene.
Sin I fro Love escaped am so fat,
I never thenk to ben in his prison lene;
Sin I am free, I counte him not a bene.
 ⇑ 

William Dunbar
1460? — 1520?
… se záměrnou záměnou metaforické byliny …
DÁMĚ

Sladká růže ctnosti a něžnosti,
ladná jak lilie vší svůdné svěžesti,
nejkrásnější a nejštědřejší jas,
všech ctností nejvyžádanějších krás,
jen, postrádajíc milosrdenství.

Ve váš sad já jsem dnes za vámi šel;
tam květy pestrých barev uviděl;
bíle i rudě sytě zbarvené,
léčivých bylin stonky zelené;
však srdečník tam nikde nenašel.

Jen sotva zadul Března ostrý chlad
tak, že zmar přivedl výhonku snad;
já v srdci svírán zůstal zmarem tím
tak, že rád opět kořen zasadím,–
vždyť vlídně uměl o mě pečovat.
TO A LADY

SWEET rois of vertew and of gentilness,
Delytsum lily of everie lustynes,
Richest in bontie and in bewtie clear,
And everie vertew that is wenit dear,
Except onlie that ye are mercyless.

Into your garth this day I did persew;
There saw I flowris that fresche were of hew;
Baith quhyte and reid most lusty were to seyne,
And halesome herbis upon stalkis greene;
Yet leaf nor flowr find could I nane of rew.

I doubt that Merche, with his cauld blastis keyne,
Has slain this gentil herb, that I of mene;
Quhois piteous death dois to my heart sic paine
That I would make to plant his root againe,–
So confortand his levis unto me bene.
 ⇑ 

Sir Thomas Wyatt
1503 — 1542
OSUD MILENCŮV


JSOU letci co tak skvělý mají zrak,
  že umí i se sluncem bojovat:
  jiní tak chtějí světla nevídat,
  že temné noci jen jsou za přízrak.
Jsou tací, co se ohněm baví tak,
  co přáli by si jít si v ohni hrát:
  však překvapení nebude je hřát.
  Žel Bůh! já k těmto druhům patřím však.
Zrak její vydržet já nesvedu:
  však v temnu schovat se je nemožné:
  tak sleduje mne vize tváře té:
zaslepen slzami, opuchlý, jdu,
    osud můj žádá, mé ať její zřou:
    byť vím, vyhlížím zkázu řeřavou.

(překlad překladu)
HOW THE LOUER PERISHETH IN HIS DELIGHT,
AS THE FLIE IN THE FIRE*

SOME fowles there be that have so perfaict sight
 Agayn the Sonne their Iyes for to defend,
 And som because the light doeth theim offend,
 Do never pere but in the darke or nyght.
Other reioyse that se the fyer bright,
 And wene to play in it as they do pretend,
 And fynde the contrary of it that they intend;
 Alas of that sort I may be by right,
For to withstond her loke I ame not able,
 And yet can not I hide me in no darke place,
 Remembraunce so foloweth me of that face;
So that with tery yen, swolne and unstable,
    My destyne to behold her doeth me lede,
    Yet do I knowe I run into the glede.

(* translation of a Petrarch sonnet)
~~~
NEVIŇ MOU LOUTNU

NEVIŇ mou loutnu ! Musí znít
tak nebo onak jak chci já.
Mdlý důvtip loutnu váže, nit
nápěvů, tónů vedu já.
Byť trochu zaskočí můj zpěv,
tvé změny dotkne se, kroť hněv,
krom loutny viň.

Mé loutny, žel, té bez vin dál,
byť bez reptání přitaká,
hrajíc, co já si předsevzal
zazpívat hostům z publika;
Ač moje hraní prosté je
a ke přetvářce nehraje,
krom loutny viň.

Má loutna, struny, bez vzdoru,
nekladou ranám odporu;
Nenič je poté, neslušně,
odreaguj se odlišně;
Byť zpěvy, jež ti notují,
natruc tvou změnu kvitují,
krom loutny viň.

Truc žádá trucu, změny změn,
a slibu zrada má mít hlas.
Tvůj přečin, příběh, údiv ven,
právem má nárok na ohlas:
Pakli z tvých zásluh vyústí
zpěv o tvé stálé věrnosti,
krom loutny viň.

Viň pouze sebe z přečinů,
ze zásluh z nichž máš ostudu;
Změň směr, zruš zloby příčinu,
pak zazní loutna v souladu;
Však pokud zatím prstoklad,
tvou vinou hrá dál sled tvých vad,
krom loutny viň.

Sbohem, bezjmenná, strháš-li
mé struny vzpurně v odboji,
věz, aby struny nedošly,
mám další, loutně k výstroji.
A pokud by ses rděla snad
z prostinkých Slok, vždy dbej mých rad,
krom loutny viň.
BLAME NOT MY LUTE

BLAME not my lute for he must sownd
Of thes or that as liketh me.
For lake of wytt the lutte is bownd
To gyve suche tunes as plesithe me.
Tho my songes be sume what strange
And spekes such words as toche they change,
Blame not my lutte.

My lutte, alas, doth not ofend
Tho that perfors he must agre
To sownd such teunes as I entend
To sing to them that hereth me;
Then tho my songes be some what plain
And tocheth some that vse to fayn,
Blame not my lutte.

My lute and strynges may not deny
But as I strike they must obay;
Brake not them than soo wrongfully,
But wryeke thy selffe some wyser way;
And tho the songes whiche I endight
To qwytt thy chainge with Rightfull spight,
Blame not my lute.

Spyght askyth spight and changing change
And falsyd faith must nedes be knowne.
The faute so grett, the case so strange,
Of Right it must abrod be blown:
Then sins that by thyn own desartte
My soinges do tell how trew thou artt,
Blame not my lute.

Blame but thy selffe that hast mysdown
And well desarvid to have blame;
Change thou thy way so evyll bygown
And then my lute shall sownd that same;
But if tyll then my fyngeres play
By thy desartt their wontyd way,
Blame not my lutte.

Farewell, vnknowne, for tho thow brake
My strynges in spight with grett desdayn
Yet have I fownd owt for thy sake
Stringes for to strynge my lute agayne.
And yf perchance this folysh Ryme
Do make the blush at any tyme
Blame nott my lutte.
 ⇑ 

Edward de Vere
1550 — 1604
KRÁLEM BÝT

Králem být, směl bych kázat jen si hovět;
V ústraní žít, všem skryl bych co mě trýzní,
a duše bol bych ztišil smrtí v hrobě,
dost slov, dost útrap, lásek, tužeb, bázní;
Co z těchto víc si přát jen matno je mi,
chtít království, či chýši, či hrob v zemi.
WERE I A KING

Were I a king I could command content;
Were I obscure unknown should be my cares,
And were I dead no thought should me torment,
Nor words, nor wrongs, nor loves, nor hopes, nor fears;
A doubtful choice of these things one to crave,
A kingdom or a cottage or a grave.
~~~
BÝT ŽENY KRÁSNÉ, ANIŽ JAKO CHMÝŘÍ

Být ženy krásné, aniž jako chmýří,
či jejich láska pevná, bez svévolí,
bral bych, ať muže uvázat se daří,
za náklonnost splácet, dlouhou řeholí.
Však vida nestálosti těchto stvoření,
žasnu nad mužů nemístném koření.

Jářku, jak mění výběr, volbu, sice
od Apolóna tak často k Panovi;
Neklidné jsou, jak divé sokolice,
přeletem ladné, od pána k pánovi.
Kdo by však chtěl je setřást z vlastní pěsti,
courat jak libo, jinde zkusit štěstí?

Vrtochy snášíme, jen pro povyražení,
pro nezastupitelné kratochvíle,
a k našim bidélkům je vážem, k sesblížení,
než vyčerpají nás rozmary milé.
Až pak nám dojde, až když nás pustí k vodě,
jsem já to vůl jen, za vlastní nos se vodě.
IF WOMEN COULD BE FAIR AND YET NOT FOND

If women could be fair and yet not fond,
Or that their love were firm, not fickle still,
I would not marvel that they make men bond
By service long to purchase their good will.
But when I see how frail those creatures are,
I muse that men forget themselves so far.

To mark the choice they make and how they change,
How oft from Phoebus they do flee to Pan;
Unsettled still, like haggards wild they range,
These gentle birds that fly from man to man.
Who would not scorn and shake them from the fist,
And let them fly, fair fools, which way they list?

Yet for disport we fawn and flatter both,
To pass the time when nothing else can please,
And train them to our lure with subtle oath,
Till weary of their wiles ourselves we ease.
And then we say when we their fancy try,
To play with fools, oh what a fool was I.

Edmund Spenser
1552 — 1599
XV

VY zboží Kupci, kteří k vyčerpání
  hledáte cennosti z nichž získat zisk:
  plémě co poklad Indií dvou plení,
  proč pátrat v dáli marně, nač ten risk?
Hleďte, vždyť moje milá v sobě nosí
  truhlici všeho světa bohatství;
  Safíry? Její oči jsou té krásy,
  Rubíny? Na rtech bohatě se skví;
Perly? Má v zoubcích hladkých perel sklad;
  ze Slonoviny čelo výstavné;
  Zlato? V lokýnkách ryzí nosí lad;
  Na ručkách odlesky má stříbrné,
Však nejskvělejší není k vidění,
  čelenka mysli, ctností sladění.
XV

YE tradefull Merchants that with weary toil,
  do seek most precious things to make your gain:
  and both the Indias of their treasures spoil,
  what needeth you to seek so far in vain?
For lo my love doth in her self contain
  all this world’s riches that may far be found;
  if Sapphires, lo her eyes be Sapphires plain,
  if Rubies, lo her lips be Rubies found;
If Pearles, her teeth be pearles both pure and round;
  if Ivory, her forehead ivory ween;
  if Gold, her locks are finest gold on ground;
  if silver, her fair hands are silver sheen,
But that which fairest is, but few behold,
  her mind adorned with virtues manifold.
~~~
XVIII

KOLO když valí se a čile v kruhu točí,
  nejtvrdší ocel časem roztrhne:
  Pod kapek deště odráženém pláči
  i pevný pazourek se udrhne.
Však za to já, i přes slz požehnání,
  i proseb, její srdce kamenné
  neoblomím; ni vyslyšení zdání,
  natož pak soucit pro mou bolest, ne.
Když prosím, prosí mne, dál drama hrát,
  pláču, za vodu slzy vyhlásí,
  vzdychám, pochválí mne jak umím lhát,
  skučím, ona se smíchem zápasí.
Tak pláču, skučím, žadoním jen tak,
  ona jak ocel, skálopevná však.
XVIII

THE rolling wheel that runneth often round,
  The hardest steel in tract of time doth tear:
  and drizzling drops that often do redound,
  the firmest flint doth in continuance wear.
Yet cannot I with many a dropping tear,
  and long intreaty soften her hard heart:
  that she will once vouchsafe my plaint to hear,
  or look with pity on my painful smart.
But when I plead, she bids me play my part,
  and when I weep, she says tears are but water:
  and when I sigh, she says I know the art,
  and when I wail she turnes her self to laughter.
So do I weep, and wail, and plead in vain,
  whiles she as steel and flint doth still remain.
~~~
XXVI

MILÁ je Růže, roste na trní;
  Milý je Jalovec, rve větvemi;
  mílý je Šípek, také poraní;
  milá je jedle, škrábe jehlami.
Milý je Cypřiš, hrubé kůry přec;
  Milý je ořech, hořké jádro v něm;
  Milý je, trpký také, janovec;
  a milý Armal, zhoubný kořenem.
K sladkostem vždy se váží trpkosti,
  o to víc roste chuť je žadonit:
  protože, co lze mít bez těžkostí,
  málokdo mívá zájem ocenit.
XXVI

SWEET is the Rose, but grows upon a brere;
  Sweet is the Juniper, but sharp his bough;
  sweet is the Eglantine, but pricketh near;
  sweet is the firbloom, but his branches rough.
Sweet is the Cypress, but his rind is tough,
  sweet is the nut, but bitter is his pill;
  sweet is the broom-flower, but yet sour enough;
  and sweet is Moly, but his root is ill.
So every sweet with sour is tempered still,
  that maketh it be coveted the more:
  for easy things that may be got at will,
  most sorts of men do set but little store.
~~~
XXX

MÁ milá je jak led, a já jak žár;
  čím to, že roztát její velký chlad
  nesvedu svody vzdechů, vroucích par,
  zatvrzelá tím víc čím k ní chci plát?
Jak to, že když jsem žárem planoucím
  nezastaví mne, srdcem zmraženým:
  jsem o to víc plamenem horoucím,
  že žár můj sálá, prahne s toužením?
Co snad je úžasnější sdělení
  než že žár taví, přesto tuží led:
  a led, sic ztuhlý chladem k omdlení
  rozjiskřit oheň sám má za výhled.
Taká je moc jen lásky v něžné duši,
  že umí přeměnit co nepřísluší.
XXX

MY love is like to ice, and I to fire;
  how comes it then that this her cold so great
  is not dissolv’d through my so hot desire,
  but harder grows the more I her intreat?
Or how comes it that my exceeding heat
  is not delayed by her heart frozen cold:
  but that I burn much more in boiling sweat,
  and feel my flames augmented manifold?
What more miraculous thing may be told
  that fire which all things melts, should harden ice:
  and ice which is congeal’d with senseless cold,
  should kindle fire by wonderful device.
Such is the power of love in gentle mind,
  that it can alter all the course of kind.
~~~
XXXIV

Tak jako koráb širým Oceánem
  sleduje hvězdu, jí se uklání,
  je-li svit bouří zastřen, v směru planém
  daleko od cesty se odklání.
Tak i já hvězdu mám, však pro upření
  ne zraku, ale směru. Není přán.
  Pod mračny bloudím ve tmě usevření,
  v bludišti skrytých nástrah ze všech stran.
Však doufám že, po bouře upřestání,
  má Helicé, svit mého žití cíl
  se rozsvítí zas, dá mi dobrozdání
  jasem, jenž chmury mé by rozptýlil.
Pročež dál tápám kol bezutěšeně,
  zahalen v smutku skrytém zamyšleně.
Proč bych měl stěžovat si na bolest
  když k blahu bez konce má výhled vést.
XXXIV

Like as a ship, that through the Ocean wide,
  by conduct of some star doth make her way,
  whenas a storm hath dimmed her trusty guide,
  out of her course doth wander far astray.
So I whose star, that wont with her bright ray,
  me to direct, with clouds is over-cast,
  do wander now, in darkness and dismay,
  through hidden perils round about me placed.
Yet hope I well, that when this storm is past,
  My Helice the lodestar of my life
  will shine again, and look on me at last,
  with lovely light to clear my cloudy grief.
Till then I wander carefull comfortless,
  in secret sorrow and sad pensiveness.
Why then should I accompt of little pain,
  that endless pleasure shall unto me gain.
~~~
XLVIII

NEVINNÝ lístku, který krutá dlaň
  jala za předmět zloby: a to žeť,
  než čas si dát tě pojmout, vrchní daň
  lačnému ohni vrhla za oběť.
Zasloužils sobě lepší odevzdání,
  než kacířům je osud určený:
  byť bludu, zrady neměls v sobě zdání,
  byls pážem pána, křivě nařčený.
Ten v tebe svěřil celý žalu vklad,
  bys jeho srdce tíhu vynášel:
  až k ní tě vyslal, té si stěžovat,
  při skonu bolu soucit nedošel.
Žij věčně dál, i když má jiné přání,
  potázán se zlou, pěj jen chvály na ní.
XLVIII

INNOCENT paper whom too cruel hand,
  Did make the matter to avenge her ire:
  and ere she could thy cause well understand,
  did sacrifice unto the greedy fire.
Well worthy thou to have found better hire,
  then so bad end for heretics ordained:
  yet heresy nor treason didst conspire,
  but plead thy masters cause unjustly pained.
Whom all the careless of his grief constrained
  to utter forth th’ anguish of his heart:
  and would not hear, when he to her complained,
  the piteous passion of his dying smart.
Yet live for ever, though against her will,
  and speak her good, though she requite it ill.
 ⇑ 

Sir Philip Sidney
1554 — 1586
I
(LÁSKOU PRAVOU…)

Láskou pravou jat veršem jí předestírat,
ať moji (drahou) těší mé pinožení;
z radosti bude číst, čtené rozebírat,
z chápání soucit vzejde, přízně obdržení,
  hledal jsem slova v něž stesky temné svírat,
studoval umnosti, jí pro pobavení;
obracel jiných listí, z nich kapky sbírat,
 úrodný deštík, úžehu pokropení.
  Slova se zdráhala, bez Invence zdejší
vyhnané rákoskou studií macechy,
a stopy jiných, překážky nezvyklejší.
Těhotný vyjádřet, rodím prost útěchy,
    truc brka svého hryžu, ubíjím se, když,
   „Šašku“, dí Múza mi, „do srdce hleď a piš“.
I
(LOVING IN TRUTH…)

Loving in truth, and faine in verse my love to show,
That she (deare she) might take some pleasure of my paine;
Pleasure might cause her reade, reading might make her know,
Knowledge might pitie winne, and pitie grace obtaine,
  I sought fit words to paint the blackest face of woe,
Studying inventions fine her wits to entertaine;
Oft turning others’ leaves, to see if thence would flow
Some fresh and fruitfull showers upon my sunne-burn’d braine.
  But words came halting forth, wanting Invention’s stay;
Invention, Nature’s child, fled step-dame Studie’s blowes,
And others’ feete still seem’d but strangers in my way.
Thus great with child to speake, and helplesse in my throwes,
     Biting my trewand pen, beating my selfe for spite,
     ‘Foole,’ said my Muse to me, ‘looke in thy heart and write.’
~~~
XXXI

Smutně, Ó Měsíci, jdeš nebem výš!
Jak tiše, s jakou bledou visáží!
Copak! že na nebe až doráží
lučištník čilý, šípy brousí již?
    Však, pokud lásky-dobře-znalý zrak
posoudí lásku, zdáš se případ být:
Vidím to v tobě, unylý tvůj svit
též cítím sám a stav tvůj sdílím tak.
    Platí, Ó Měsíci, i tam, že družný vztah
a věrnost má se jen za slabost ducha?
Jsou krásky naduté tam, ve hvězdách,
prahnou po zbožnění, přec neutuchá
    opovržení láskyplnými dost?
    Mívá se cudnost tam za nevděčnost?
XXXI

With how sad steps, O Moon, thou climb’st the skies!
How silently, and with how wan a face!
What! may it be that even in heavenly place
That busy archer his sharp arrows tries?
    Sure, if that long-with-love-acquainted eyes
Can judge of love, thou feel’st a lover’s case:
I read it in thy looks; thy languished grace,
To me that feel the like, thy state descries.
    Then even of fellowship, O Moon, tell me,
Is constant love deemed there but want of wit?
Are beauties there as proud as here they be?
Do they above love to be loved, and yet
    Those lovers scorn whom that love doth possess?
    Do they call virtue there ungratefulness?
~~~
XLV

Stella zří často výraz ubohý
můj, když tvář mi chmur bouře zakryje,
byť ví mých útrap příčinou že je,
nevzbudí soucit, stav můj neblahý:
  nedávno ale, slyšíc příběhy
o lásky dvojici, byť nezná je,
soucit se dmul jí v hrudi, vrhaje
jak z oceánu slzy na břehy.
  No tak, když Fikce umí vykreslit,
ač zdáním, nesvázané vcítění,
než úděl služebníkův zpochybnit,
považuj, milá, mne jen za čtení
    o lásce tragické, milou jsa odvržen.
    Já nejsem já: lituj mé zkazky jen.
XLV

Stella oft sees the very face of wo
Painted in my beclowded stormie face,
But cannot skill to pitie my disgrace,
Not though thereof the cause herself she know:
  Yet, hearing late a fable which did show
Of louers neuer knowne, a grieuous case,
Pitie thereof gate in her breast such place,
That, from that sea deriu’d, teares spring did flow.
  Alas, if Fancie, drawne by imag’d things
Though false, yet with free scope, more grace doth breed
Than seruants wracke, where new doubts honour brings;
Then thinke, my deare, that you in me do reed
    Of louers ruine some thrise-sad tragedie.
    I am not I: pitie the tale of me.
~~~
LIX

Drahá, proč psa ctít více nežli mne?
Pokud on miluje, já láskou žhnul
když čekat zná, já odsud neuhnul
když hezký je, je pes jen přeci, ne;
  Malinký je, pes po něm neštěkne;
sám šteká, písní mou tvůj hlas se lnul;
vyzván, snad s rukavičkou přiběhnul,
já bez vyzvání duše vzdávám se.
  Přec strádám, on se lísá k poprsí,
v klín vklíněn, pryč pak, vzdoru navzdory,
přes dechu pach rty sladké okusí.
Ach, pokud tak tě prosit o dary
    jak němá tvář, pak láska snad (když um
    je brzdou) odstraní, dá nerozum.
LIX

Deere, why make you more of a dog then me?
If he doe loue, I burne, I burne in loue;
If he waite well, I neuer thence would moue;
If he be faire, yet but a dog can be;
  Little he is, so little worth is he;
He barks, my songs thine owne voyce oft doth proue;
Bidden, perhaps he fetched thee a gloue,
But I, vnbid, fetch euen my soule to thee.
Yet, while I languish, him that bosome clips,
  That lap doth lap, nay lets, in spite of spite,
This sowre-breath’d mate taste of those sugred lips.
Alas, if you graunt onely such delight
    To witlesse things, then Loue, I hope (since wit
    Becomes a clog) will soone ease me of it.
~~~
MŮJ MILÝ MÁ MÉ SRDCE, JEHO JÁ

Můj milý má mé srdce, jeho já,
výměnou rovnou, jedno za druhé.
Já jeho chráním, mého on si dbá;
nebylo směny dřív, tak předrahé.
    Svým srdcem ve mně sám je se mnou spjat,
mým srdcem, v mysli smyslů nabývá;
má rád mé srdce, měl jej za poklad;
já cením jeho, ve mně přebývá.
    Do srdce pohledem mým zasažen:
do mého přešlo od něj zranění;
že ze mne bolestí byl postižen,
mám cit pro jeho srdce trápení;
    Rovnaký bol, ta změna šťastlivá:
    Můj milý má mé srdce, jeho já.
MY TRUE LOVE HATH MY HEART AND I HAVE HIS

My true-love hath my heart, and I have his,
By just exchange, one for the other giv’n.
I hold his dear, and mine he cannot miss;
There never was a better bargain driv’n.
    His heart in me keeps me and him in one,
My heart in him his thoughts and senses guides;
He loves my heart, for once it was his own;
I cherish his, because in me it bides.
    His heart his wound received from my sight:
My heart was wounded with his wounded heart;
For as from me, on him his hurt did light,
So still me thought in me his hurt did smart:
    Both equal hurt, in this change sought our bliss:
    My true love hath my heart and I have his.
 ⇑ 

Sir Walter Raleigh
1554 — 1618
TIŠE MILUJÍCÍ

VÁŠNĚ jsou jako povodně a proudy:
Mělké si mručí, hlubší mlčí zas;
Když vztahy, city vedou řeči, soudy,
jen ze dna mělčin proudí jejich hlas.
Bohatství slovní, zřejmě slovy značí
chudobu v tom, co k milování stačí.

Nekřivdi, sladká paní srdce mého,
meritu vášně ryzí,
soudíc, že chybí bolest v srdci jeho,
kdo soucit nevybízí;

Věz, pokud apel nevznáším bych dobyl
tvé krásy vzácný skvost,
ne, lásky nedostatek že by tu byl,
spíš vládne povinnost.

Neb, věda, že jsem jen kdo slouží
světici dokonalé,
již každý chce, leč nezaslouží
si její přízně stále,

spíš bez úlevy strádám dál
než troufale cos sdělit;
Kde hrdost nabádá nést žal,
stesk pochybuje scelit.

Tak, přání příliš troufalá,
milence z masa, kostí,
jež soudnost pobít nedala,
rozvážnost skrytím jistí.

Leč, rozvážnost když nárok vzdá
na přání, která hoří,
snad rozvážnost tvá rozezná,
že se jí ticho dvoří.

Bezhlesnost v lásce značí strast
nad slova, beze frází:
A žebrák, němý, láká as
dvojnásob soucit cizí.

Nekřivdi, srdci nejdražší,
má skrytá lásko, ryzí:
Žal skrytý je žal nejhlubší,
co soucit nevybízí.
THE SILENT LOVER

PASSIONS are likened best to floods and streams:
The shallow murmur, but the deep are dumb;
So, when affections yield discourse, it seems
The bottom is but shallow whence they come.
They that are rich in words, in words discover
That they are poor in that which makes a lover.

Wrong not, sweet empress of my heart,
The merit of true passion,
With thinking that he feels no smart,
That sues for no compassion;

Since, if my plaints serve not to approve
The conquest of thy beauty,
It comes not from defect of love,
But from excess of duty.

For, knowing that I sue to serve
A saint of such perfection,
As all desire, but none deserve,
A place in her affection,

I rather choose to want relief
Than venture the revealing;
Where glory recommends the grief,
Despair distrusts the healing.

Thus those desires that aim too high
For any mortal lover,
When reason cannot make them die,
Discretion doth them cover.

Yet, when discretion doth bereave
The plaints that they should utter,
Then thy discretion may perceive
That silence is a suitor.

Silence in love bewrays more woe
Than words, though ne’er so witty:
A beggar that is dumb, you know,
May challenge double pity.

Then wrong not, dearest to my heart,
My true, though secret, passion:
He smarteth most that hides his smart,
And sues for no compassion.
~~~
EPITAF

Čas ten, jemuž každý svěří
mládí i radosti své, vše;
oplácí stářím, prach jen zčeří,
v hrob temný, tichý nadevše:
Poté, co prošli jsme svých cest,
jím příběh náš uzavřen jest.
Však z hlíny, prachu, který zčeří
můj Pán mne vyzdvihne, jak věřím.
EPITAPH

Even such is tyme, which takes in trust
Our youth, our joyes, and all wee have.
And payes us but with age & dust,
Within the darke & silent grave:
When wee have wandred all our wayes,
Shuttes up the story of our dayes.
And from which death, & grave, & dust,
The Lord will rayse mee up I trust.
 ⇑ 

Thomas Watson
1555? — 1592

… následující dva sonety jsou zjevným předobrazem Shakespearových sonetů 46 a 47 …
SONET 19

Srdce mým očím přálo pokání,
(očím, jež zranily srdce, zprva):
Lkát, než skoná láska, bez ustání,
srdci kát se, láska vposled přává.
Oči srdci vrátily muka zpět,
(srdci, jež troufá si o lásce snít)
o lásce; zhrzení však obdržet,
srdce tím pokání zlé zakusit.
Oči štkaly, jak ortel srdce zněl,
srdce soužilo se, jak kázal zrak:
Očí pláč odkrýval mé tváře běl,
vzdycháním, srdce zhrzení své pak.
Slzet, vzdychat; dvojí zarmoucení,
žít dál, milovat, bez utěšení.
SONNET 19

My Hart impos’d this penance on mine eies,
(Eies the first causers of my harts lamenting):
That they should weepe till love and fancie dies,
Fond love the last cause of my harts repenting.
Mine eies upon my hart inflict this paine,
(Bold hart that dard to harbour thoughts of love)
That it should love and purchase fell disdaine,
A grievous penance which my hart doth prove.
Mine eies did weepe as hart had them imposed,
My hart did pine as eies had it constrained:
Eies in their teares my paled face disclosed,
Hart in his sighs did show it was disdained.
So th’one did weepe th’other sighed, both grieved,
For both must live and love, both unrelieved.
~~~
SONET 20

Srdce mé nařklo moje oči, vzpurně,
řkouc, že na vině je očí lpění:
Oči se hájily, že méně krajně,
dbá-li srdce lásky zavržení.
Srdce na to, že lásku vpouští oči,
a z očí teprv do srdce se noří:
Oči však, že v srdci jiskra skočí,
toť zážeh, jenž uvnitř pálí, hoří.
Srdce: slzy plamen hasit lení,
Oči: plamen živí srdce vzdechy.
Tak srdce oči, oči srdce viní,
ve dvou trpí, dvou bol, bez útěchy.
Z krve vzdych, slzy však neodradím:
Je bez obdoby; dál na ni hledím.
SONNET 20

My hart accused mine eies and was offended,
Vowing the cause was in mine eies aspiring:
Mine eies affirmed my hart might well amend it,
If he at first had banisht loves desiring.
Hart said that love did enter at the eies,
And from the eies descended to the hart:
Eies said that in the hart did sparkes arise,
Which kindled flame that wrought the inward smart,
Hart said eies tears might soone have quencht that fl[ame,]
Eies said harts sighs at first might love exile:
So hart the eies and eies the hart did blame,
Whilst both did pine while both the paine did feele.
Hart sighed and bled, eies wept and gaz’d too much,
Yet must I gaze because I see none such.
 ⇑ 

Edward Kelley
1555 — 1597
KE KAMENI MUDRCŮ

Nebeský Plášť, Přírody rozsévače,
zahalí dva; však další před zrak staví:
V nich Sémě Těles podružných se krčí
ukryto, ročně Jarý výskyt slaví,
zatímco Hlína s Vodou Počíná,
bez péče starostí je Sušina.

Není nad tok, než ten co tiše mele,
pevnější Nerost, než dá trojí zžeh:
Čerstvější Vítr, než po směru vůle;
Přínos, nad střídmý, zahloubaný střeh,
než Vzduchu na prach šťastné vyschnutí,
jenž dá ti odpočinout v prahnutí.

I tak ti návěst dám, než splést se dost,
šlechtit svou Zem se, čpící Vodou, hnát,
pak tam, kde Foibův je samotný chvost
v poledne vidět, dbej své mísit rád:
Nezáří nic, kde schází jeho svit,
nejdřív mít lesk, s ním žár zdvojnásobit.

Ať zváží cestu vést, kdo cest by znal
jež razí moudrých k Olovnici vztah,
kdež první, zřejmý cíl bys snadným zval;
druhý je těžký nalézt, perných snah.
Jen tyto možnosti, v nichž nalezni,
kdež Apolón svou harfu rozezní.

Za vzor buď BŮH, jenž Nebes klenbu pnul
z odlesků ctností, všudy-směrný roj,
kdež hybatel, jenž všechno vyklenul,
má v hrsti ctností veškerenstva Spoj:
Pročež, pak prosev Esencí lze zvát,
držíc vše, čistým Panenstvím je znát.

Pamatuj též na Bohů početí,
na Rod a jaké Otce jací mají,
dbej Životy jich, Panství poznati,
a Způsoby, jež patří k jejich Kroji;
když budeš umět, vědět co a jak,
mudrci neodmítnou tě, jen tak.

Pokud má Nauka se mozku cizí,
pak jsem nic neřekl, byť spoustu věcí:
Vpravdě mi nešlo o zisk, v snaze ryzí
sepsat ty řádky zde: nepíšu přeci
jak na lov Raků, lepší plody zrají
a je čas česat, když to časy dají.

Snad řekneš (druhu), jaká to tu změť?
Odpovím, staré Léčby naučení:
Přestože bys již tisíc Svazků sčet,
v ohledu tomto, Marné poučení:
Můžeš být slepý dál, mne Bloudem zvát,
však navždy chloubou Nauk svých, zde Řád.
CONCERNING THE PHILOSOPHER’S STONE

The heavenly Cope hath in him Natures sower,
Two hidden; but the rest to sight appeare:
Wherein the Spermes of all the Bodies lower;
Most secrett are, yett Spring forth once a yeare,
And as the Earth with Water, Authors are,
So of his parte is Drines end of care.

No flood soe greate as that which floweth still,
Nothing more fixt than Earth digested thrise:
No Winde so fresh as when it serveth will;
No Profitt more, then keepe in, and be wise,
No better happ, then drie up Aire to dust,
For then thou maist leave of and sleepe thy lust.

Yett will I warne thee least thou chaunce to faile,
Sublyme thine Earth with stinking Water erst,
Then in a place where Phoebus onely tayle
Is seene art midday, see thou mingle best:
For nothing shineth that doth want his light,
Nor doubleth beames, unless it first be bright.

Lett no man leade, unlesse he know the way
That wise men teach, or Adrop leadeth in,
Whereof the first is large and easiest pray;
The other hard, and meane but to begin.
For surely these and no one more is found,
Wherein Appollo will his harp-strings sound.

Example learne of GOD that plaste the Skyes,
Reflecting vertues from and t’every poynt,
In which the mover wherein all things lyes,
Doth hold the vertues all of every Joynt:
And therefore Essence sift may well be said,
Conteining all and yett himselfe a Maid.

Remember also how the Gods began,
And by Discent who was to each the Syre,
Then learnt their Lives and Kingdomes if you can,
Their Manners eke, with all their whole Attire;
Which if thou doe, and know to what effect
The learned sophets will thee not reject.

If this my Doctrine bend not with thy brayne,
Then say I nothing though I said too much:
Of truth tis good will moved me, not gaine,
To write these lynes: yett write I not to such
As catch at Crabs, when better fruits appeare,
And want to chuse at fittest time of yeare.

Thou maist (my Freind) say, what is this for lore?
I answere, such as auncient Physicke taught:
And though thou read a thousand Bookes before,
Yett in respect of this, they teach thee Naught:
Thou mayst likewise be blind, and call me Foole
Yett shall these Rules for ever praise their School.
 ⇑ 

Robert Southwell
1561 — 1595
ČASY SE MĚNÍ

Osekaný strom může vyrůst zas,
rostliny holé opět plodit, kvést;
zuboženého bolu zbavit čas,
nejsušší drn si dopřát vláhu snést.
Časy se mění, šancí sledů řád –
z nečasu na výsluní, vzestup v pád.

Štěstěny moře dočasný má tok,
co dá, pak odliv odebírá, v níž.
Trvá jak příliv, sem a tam, co krok,
tká vln svých hrubou ba i jemnou příz.
Radost i nejdelší má jen svou nit,
úděl i nejtvrdší lze uhladit.

Listopad končí, též i jara zjev,
noc není bezmezná, ni věčný den;
časem i teskných ptáků zazní zpěv,
bouře běs bezvětřím je utlumen.
Tak, posloupnostmi Bůh náš mírní svět,
by člověk, pádu bázliv, přece vzlét.

Příhodné střídá smolné kdekteré;
síť bez ryb stačí, potěr beroucí;
všem schází cos, nikomu veškeré;
leckdo má své, nikdo vše žádoucí.
Nelze žít, radosti jen potkavše;
málo je něco; nejvíc, není vše.
TIMES GO BY TURNS

THE lopped tree in time may grow again,
Most naked plants renew both fruit and flower;
The sorriest wight may find release of pain,
The driest soil suck in some moistening shower.
Times go by turns, and chances change by course,
From foul to fair, from better hap to worse.

The sea of Fortune doth not ever flow,
She draws her favours to the lowest ebb.
Her tides hath equal times to come and go,
Her loom doth weave the fine and coarsest web.
No joy so great but runneth to an end,
No hap so hard but may in fine amend.

Not always fall of leaf, nor ever spring,
No endless night, yet not eternal day;
The saddest birds a season find to sing,
The roughest storm a calm may soon allay.
Thus, with succeeding turns, God tempereth all,
That man may hope to rise, yet fear to fall.

A chance may win that by mischance was lost;
The net, that holds no great, takes little fish;
In some things all, in all things none are crossed;
Few all they need, but none have all they wish.
Unmeddled joys here to no man befall;
Who least, hath some; who most, hath never all.
 ⇑ 

Sir Francis Bacon
1561 — 1626
PŘEBÁSNĚNÍ ŽALMU XII

Pomoz, Pane, zbožní se vytratili,
nechali lotrům zemi, ať ji zřídí:
Není, kdo drží pravdu, právo sdílí,
aniž se bojí, dbaje přízně lidí.
Když rozejdou se dva při rozprávění,
vpravdě co v myslích nosí, slovy tají,
pochlebujíce, v srdcích rozpolceni,
jen vlastní prospěch, postavení hájí.

Ne, Bože, zbav je rtů, co pokroucením
šli lapit čistou duši, neválčící:
Probodni jazyky, co podvržením
důvěru v pravdu vzali, lháři hřmící:
Tak chtějí vládnout, svou všem vůli vnutit,
řečí, jež všad se jemně, kradmo vloudí;
Řka: naše jazyky jsou naše, stačí;
Proč se bát Vyšší Moci, že nás soudí?

Za chudým způsobené porobenství,
pronesl Pán, nebudu dál se zdráhat
vpadnout a rozmést nyní lotrů panství,
vyhnat strach, který muže přiměl váhat.
Jeť slovo Boží ryzí, tříbí, velí,
aniž při zkoušce pozbylo by váhy;
Jak zlato, dříve opustivší doly
sedmkrát prošlo sítem výhně záhy.

A nyní budiž svého slova dbalý,
dobrého muže dbej, co slovo drží;
Jenž slovo nese, chrání je a chválí,
vzdor síle klamů, kterými jej sráží.
Je čas, ó Pane, přiblížit se více;
Lotrů řady sílí, každého dne;
Ti bludnou korouhev následujíce,
odvádí vládu v ruce nehodné.
TRANSLATION OF PSALM XII

Help, Lord, for godly men have took their flight,
And left the earth to be the wicked’s den:
Not one that standeth fast to Truth and Right,
But fears, or seeks to please, the eyes of men.
When one with other falls in talk apart,
Their meaning go’th not with their words, in proof,
But fair they flatter, with a cloven heart,
By pleasing words, to work their own behoof.

But God cut off the lips, that are all set
To trap the harmless soul, that peace hath vow’d;
And pierce the tongues, that seek to counterfeit
The confidence of truth, by lying loud:
Yet so they think to reign, and work their will
By subtile speech, which enters every where;
And say: Our tongues are ours, to help us still;
What need we any higher pow’r to fear?

Now for the bitter sighing of the poor,
The Lord hath said, I will no more forbear
The wicked’s kingdom to invade and scour,
And set at large the men restrain’d in fear.
And sure the word of God is pure and fine,
And in the trial never loseth weight;
Like noble gold, which, since it left the mine,
Hath seven times pass’d through the fiery strait.

And now thou wilt not first thy word forsake,
Nor yet the righteous man that leans thereto;
But wilt his safe protection undertake,
In spite of all their force and wiles can do.
And time it is, O Lord, thou didst draw nigh;
The wicked daily do enlarge their bands;
And that which makes them follow ill a vie,
Rule is betaken to unworthy hands.
~~~
ŽIVOT ČLOVĚČÍ

SVĚT bublinou je, život člověčí
píď nepředčí:
V podstatě ubohý, od kolébky
až do hrobky;
Od mládí zatracen, k dospívání
do trápení.
Kdo vetché smrtelnosti uvěří,
vodu či prach jen psaným rozčeří.

Však pokud život sklíčený má být,
jak jen jej žít?
U dvora je vše povrchnosti um,
past hlupákům;
Odlehlý venkov skýtá doupě, skrýš,
zlotřilců říš;
A kde je město bez neřesti vší,
že není ze všech tří to nejhorší?

Domácí strast má manžel v loži dál,
či v hlavě žal;
Kdo je sám, má svůj stav za prokletí,
byť záletí;
Někdo chce děti; kdo je má chce mít
od dětí klid:
Je mít či nemít ženu lepší dar,
samoty břemeno, či ve dvou svár?

Svým zálibám se doma věnovat
je nemoc snad;
Do světa vyrazit přes moře hrůz,
je dřiny kus;
Válečný ryk nás děsí; po něm, hned,
mír vrší běd:
Co zbývá nám, než k plačtivosti sklon,
za zrození, či po zrození skon?
THE LIFE OF MAN

THE world’s a bubble, and the life of man
     Less than a span:
In his conception wretched, from the womb
     So to the tomb;
Curst from his cradle, and brought up to years
     With cares and fears.
Who then to frail mortality shall trust
But limns on water, or but writes in dust.

Yet whilst with sorrow here we live opprest,
     What life is best?
Courts are but only superficial schools
     To dandle fools;
The rural parts are turn’d into a den
     Of savage men;
And where’s a city from foul vice so free,
But may be term’d the worst of all the three?

Domestic cares afflict the husband’s bed,
     Or pains his head;
Those that live single take it for a curse,
     Or do things worse;
Some would have children; those that have them moan
     Or wish them gone:
What is it, then, to have, or have no wife,
But single thraldom, or a double strife?

Our own affections still at home to please
     Is a disease;
To cross the seas to any foreign soil,
     Peril and toil;
Wars with their noise affright us; when they cease,
     We are worse in peace:
What then remains, but that we still should cry
For being born, or, being born, to die?
 ⇑ 

Michael Drayton
1563 — 1631
LXI

Když není zbytí, polib mne a dost,
ne, já mám dost: víc ze mne nemáš mít;
z celého srdce rád jsem, za radost,
že takto čistě mám se vymanit.
Potřesme ruce, zrušme závazky;
až sejdeme se někdy možná pak
ať není v lících náznak otázky
či sebemenší zbytku lásky znak.
Teď Amor na smrtelném loži skomírá
tu, Vášni němé puls už nestačí,
tu, Víra klečí u pat lože, lká,
a Nevinnost mu oči přitláčí.
Pokud bys chtěla, byť to každý vzdal,
    můžeš jej přimět z mrtvých aby vstal.
LXI

Since ther’s no helpe, Come let vs kisse and part,
Nay, I haue done: You get no more of Me,
And I am glad, yea glad withall my heart,
That thus so cleanly, I my Selfe can free,
Shake hands for euer, Cancell all our Vowes,
And when We meet at any time againe,
Be it not seene in either of our Browes,
That We one iot of former Loue reteyne;
Now at the last gaspe, of Loues latest Breath,
When his Pulse fayling, Passion speechlesse lies,
When Faith is kneeling by his bed of Death,
And Innocence is closing vp his Eyes,
   Now if thou would’st, when all haue giuen him ouer,
   From Death to Life, thou might’st him yet recouer.
~~~
XXI

Prostý Fešák, Dívce se kořivší,
(natolik mdlý, že nebyl s to sní hnout)
prosil mne snažně, přát mu dobro vší,
pro Lásku jeho, Sonet navrhnout;
já, jak jen rychle kvapit stačil brk,
předal co Invence mi stihla dát;
aniž bych smazal slovo, tříbil plk,
bezduchost Ducha zvěčnil, jenž měl psát:
Však, vděk mým veršům, Slečnu uhranul,
Blouda až nadobyčej zbožňující.
Já vám nést modré z Nebe Slov se pnul,
Apolóna šel plenit Pokladnici;
Tak mými Žvásty, Bloud svou Lásku získá,
přec já vás ne, můj Důvtip nouzi píská.
XXI

A witlesse Gallant, a young Wench that woo’d,
(Yet his dull Spirit her not one iot could moue)
Intreated me, as e’r I wish’d his good,
To write him but one Sonnet to his Loue:
When I, as fast as e’r my Penne could trot,
Powr’d out what first from quicke Inuention came;
Nor neuer stood one word thereof to blot,
Much like his Wit, that was to vse the same:
But with my Verses he his Mistres wonne,
Who doted on the Dolt beyond all measure.
But see, for you to Heau’n for Phraze I runne,
And ransacke all Apollo’s golden Treasure;
   Yet by my Froth, this Foole his Loue obtaines,
   And I lose you, for all my Wit and Paines.
 ⇑ 

Christopher Marlowe
1564 — 1593
KDO MILOVAL KDY, ANIŽ NA POHLED?

Nemáme v moci cítit lásku, zášť,
přání nám přehodnotí sudba zvlášť.
Když v pruzích dva, než běh byl začat, hbit,
přejem, ten prohrát má, ten zvítězit.
Nám jedna jeví se víc spanilá,
z dvou cihel zlata, stejných docela,
důvod je neznám, stačiž k vědění,
pod očí cenzurou je naše vidění.
Když obě váží, výhled lásky zbled,
kdo miloval kdy, aniž na pohled?
WHO EVER LOV’d, THAT LOV’d NOT AT FIRST SIGHT?

It lies not in our power to love, or hate,
For will in us is over-rulde by fate.
When two are stript long ere the course begin,
We wish that one should lose, the other win.
And one especially doo we affect,
Of two gold Ingots like in each respect,
The reason no man knowes, let it suffise,
What we behold is censur’d by our eyes.
Where both deliberat, the love is slight,
Who ever lov’d, that lov’d not at first sight?
~~~
NEZNÁMÝ

NEMILUJI tě kvůli cudnosti.
Kdo že by taky? Či tvůj důvtip, hbit:
Nemiluji tě kvůli skromnosti,
s níž zvládáš dokonale působit.
Nemiluji tě za tvých očí žár,
nádheru tvou, a krásu úchvatnou:
Nemiluji, než zač, že k tanci, v skok
pobízíš duši, když tvých rtíků pár
nabízí soulad hudby slov a slok,
když básník (z tebe šťastný) kouzlí čar.
Ne za hlas, štíhlou jemnost nadevše;
chceš vědět proč? Má sladká, za to vše.

Aj, děvče! Nelze dvořit se tvým očím
violou, s kterou mezi stehny cvičím:
ni špitat, k strunám houslí snažně bručet,
ni na vysoké šponě, skrčen, skučet.
Nekňourat elegie, co se svíjí,
Amora neskrýt, v hrobce obsekvií:
já nejsem dílem této lásky doby,
lascivně opěvovat co tě zdobí:
neumím kořit se a kroutit věty,
mazat si světce mastmi na sonety:
nezalamuju ruce, řka „já, ach,“
„já ubožák!“ pln marnivosti snah!
Nepusinkuju, nelaskám ti vlasy,
nezapřísahám „šarmantní jsi krásy!“
Já ne, u ptáka! Ale povím pádně,
slyš, do ucha, že _ __ ___ tě řádně.

Děvečko, mám tě rád; však nechci tlačit,
či jako dvořané se vyonačit;
zdvihat svůj pohár k poctě na tvou čest,
v opilců dvornost halit lačnou lest:
až všechno dopito, pak zvednout číš,
k oslavě, že tvůj osel jsa, smím blíž.
Ni v soudku shnilém dusit kučeru,
jak buran, k ženě trapný v příměru.
Pohledné děvče, víš, jak rád tě mám,
však ucho kvůli tobě nepíchám,
abych tam věšel, co máš na nohou:
Pro tvoji lásku kostky nezničím,
ani mašlemi klobouk neznačím,
však u všech ďasů, udělat ti dobře,
rád pustím šťávu, krev, co trojmo vyvře.
IGNOTO

I LOVE thee not for sacred chastity.
Who loves for that? nor for thy sprightly wit:
I love thee not for thy sweet modesty,
Which makes thee in perfection’s throne to sit.
I love thee not for thy enchanting eye,
Thy beauty, ravishing perfection:
I love thee not for that my soul doth dance,
And leap with pleasure when those lips of thine,
Give musical and graceful utterance,
To some (by thee made happy) poet’s line.
I love thee not for voice or slender small,
But wilt thou know wherefore? Fair sweet, for all.

’Faith, wench! I cannot court thy sprightly eyes,
With the base viol placed between my thighs:
I cannot lisp, nor to some fiddle sing,
Nor run upon a high stretching minikin.
I cannot whine in puling elegies.
Entombing Cupid with sad obsequies:
I am not fashioned for these amorous times,
To court thy beauty with lascivious rhymes:
I cannot dally, caper, dance and sing,
Oiling my saint with supple sonneting:
I cannot cross my arms, or sigh “Ah me,”
“Ah me forlorn!” egregious foppery!
I cannot buss thy fill, play with thy hair,
Swearing by Jove, “Thou art most debonnaire!”
Not I, by cock! but I shall tell thee roundly,
Hark in thine ear, zounds I can ____ thee soundly.

Sweet wench, I love thee; yet I will not sue,
Or show my love as musky courtiers do;
I’ll not carouse a health to honour thee,
In this same bezzling drunken courtesy:
And when all’s quaffed, eat up my bousinglass,
In glory that I am thy servile ass.
Nor will I wear a rotten Bourbon lock,
As some sworn peasant to a female mock.
Well-featured lass, thou know’st I love thee dear,
Yet for thy sake I will not bore mine ear,
To hang thy dirty silken shoe-tires there:
Not for thy love will I once gnash a brick,
Or some pied colours in my bonnet stick.
But by the chaps of hell, to do thee good,
I’ll freely spend my thrice decocted blood.
 ⇑ 

William Shakespeare
1564 — 1616
… zde výběr jen několika sonetů z mého překladu všech 154 sonetů, který je knižně zde a zde

a na webu včetně básně A Lover’s Complaint k dispozici zde

viz

Pokud se tady nic nezobrazí, použijte novější prohlížeč.


HAMLET

Zda být, či nebýt — to je zásadní:
Zda šlechetnější je svůj rozum nutit
palbu snést, jakou drzý osud vmete,
či v plné zbroji vyzvat moře tíží,
navzdor jim skoncovat. Zemřít, toť spát —
nic víc — a spánkem soudit, že je ukončen
bol srdce a s ním tisíc úkladů
tělesnu daných. Takové završení
je snažně žádoucí. Zemřít, tak spát —
spát — možná snít: nu, v tom je zvrat,
v tom spánku smrti jaké přijdou sny,
až svrhnem smrtelnosti oprátku,
uvažme jen. Tam tkví náš respekt,
protahující život v neštěstí.
Kdo jen by strpěl mrzký času bič,
útisku úkor, pyšných posměšky,
bol lásky zhrzené, či průtah práva,
nestoudnost moci, nebo ústrky
jež hodnověrný ode nectných strpí,
kdyby směl sám si dopřát útěchy
taseným ostřím? Kdo by hrbil hřbet,
dál hekal v potu, žitím zatížen,
nemít z posmrtna neznámého děs,
z neprobádané země, z končin z nichž
se nevrací ni poutník; vůli zmást
postačí přimět snést neduhy zdejší,
než prchat odsud, k dosud neznámým?
Tak vědomí z nás dělá zbabělce,
a vlastní, ryzí barva odhodlání
chřadne pod bledým rouchem úvahy,
a směle započatá pádná gesta
se v tomto světle stáčí, zhacena,
nehodna nést punc činu. — Tiše však,
něžná Ofélie! — Nymfo, v svých modlitbách
pamatuj na mé hříchy.
HAMLET

To be, or not to be — that is the question:
Whether ‘tis nobler in the mind to suffer
The slings and arrows of outrageous fortune
Or to take arms against a sea of troubles
And by opposing end them. To die, to sleep —
No more — and by a sleep to say we end
The heartache, and the thousand natural shocks
That flesh is heir to. ‘Tis a consummation
Devoutly to be wished. To die, to sleep —
To sleep — perchance to dream: ay, there’s the rub,
For in that sleep of death what dreams may come
When we have shuffled off this mortal coil,
Must give us pause. There’s the respect
That makes calamity of so long life.
For who would bear the whips and scorns of time,
Th’ oppressor’s wrong, the proud man’s contumely
The pangs of despised love, the law’s delay,
The insolence of office, and the spurns
That patient merit of th’ unworthy takes,
When he himself might his quietus make
With a bare bodkin? Who would fardels bear,
To grunt and sweat under a weary life,
But that the dread of something after death,
The undiscovered country, from whose bourn
No traveller returns, puzzles the will,
And makes us rather bear those ills we have
Than fly to others that we know not of?
Thus conscience does make cowards of us all,
And thus the native hue of resolution
Is sicklied o’er with the pale cast of thought,
And enterprise of great pitch and moment
With this regard their currents turn awry
And lose the name of action. — Soft you now,
The fair Ophelia! — Nymph, in thy orisons
Be all my sins remembered..
~~~
66

Vysílen tím, volám po klidu smrti,
vidět jak záslužný je chudákem,
tu jak se nese vyšňořené Smetí,
tu od vyznání ústup nátlakem,
tu zlaté ceny trapné udělení,
tu dívčích ctností hrubé pasení,
tu vrcholného nectné pokálení,
tu podrazené síly skosení,
tu jak je múza mocí umlčena,
tu bloud (jak doktor) kibicuje um,
tu prostá pravda prostinkou je zvaná,
tu dobro v poutech slouží vůdčím zlům.
    Tím vysílen, od toho chci mít klid;
    však k smrti nechci lásku opustit.

Zmožen tím vším, zvu smrt ať pokoj dá mi, —
Neboť hle, žebráka zrození pod pás rána,
pak Nuzná potřeba v radosti omezena,
pak víře nejčistší štěstena nedopřána,
pak mylně, ostudně, ctihodnost pozlacená,
pak cudnost panenská na šlapání vyhnána,
pak ryzí výtečnost neprávem poškozená,
pak síla kulhavým zvikláním obelhána,
pak umu jazyk je svázaný mocí hluchou,
pak Trouba ( Doktorem) zručnosti dílo boří,
pak Pravda prostinká nařknuta Prostoduchou,
pak dobro spoutané, Vůdčímu zlu se koří:
    Zmožen tím vším, chce se mi odsud spěchat,
    však zemřít, lásku mou znamená samou nechat.


Route 66
Mám toho dost. Vadí mi přímo k smrti
Jak na svět žebrák další přichází,
a Nouze malá veselím se vrtí,
a Víra mlčí stranou ve mlází,
a Pocty, komu vůbec nepřísluší,
a Ctnost vystavují nám, na osah,
a Vzornost mylně zkrášlují psí uši,
a Síla, zvrtlá, spí na nosítkách,
a Múza v podhradí, zcenzurovaná,
a Hloupost (s titulem) překonává,
a Pravda v Prostotu je přezdívaná,
a Dobro v okovech Zlo vyznává:
    Mám toho dost, tak pryč už, vem to ďas,
    Jen ne nechat tu Lásku na pospas.
66

TYr’d with all these for restfull death I cry,
As to behold desert a begger borne,
And needie Nothing trimd in jollitie,
And purest faith unhappily forsworne,
And gilded honor shamefully misplast,
And maiden vertue rudely strumpeted,
And right perfection wrongfully disgrac’d,
And strength by limping sway disabled,
And arte made tung-tide by authoritie,
And Folly (Doctor-like) controuling skill,
And simple-Truth miscalde Simplicitie,
And captive-good attending Captaine ill.
    Tyr’d with all these, from these would I be gone,
    Save that to dye, I leave my love alone.
~~~
76

Proč jsou mé verše pusté novinek?
Vzdálené od rozmarů, proměnin?
Proč, občas, nepřijímám pozvánek
od nových metod, zvláštních sloučenin?
Proč píši kol, obcházím jeden bod,
invenci halím v prošlé oháví,
v ozvěnách slov, mé jméno, frází rod
rozvětvený, příbuzných bez slávy?
Vězte, lásko, o vás já chci vždy psát,
láska a vy, pointa se nemění:
Jen, lépe, stará slova převlékat,
zas a zas čerpat, přes vyčerpání:
    Jak slunce denně staronové je,
    stálá láska, se neopakuje.
76

WHy is my verse so barren of new pride?
So far from variation or quicke change?
Why with the time do I not glance aside
To new found methods, and to compounds strange?
Why write I still all one, ever the same,
And keepe invention in a noted weed,
That every word doth almost tel my name,
Shewing their birth, and where they did proceed?
O know sweet love I alwaies write of you,
And you and love are still my argument:
So all my best is dressing old words new,
Spending againe what is already spent:
    For as the Sun is daily new and old,
    So is my love still telling what is told.
~~~
116 (v originále vysázeno jako 119)

Bych sňatek věrných myslí neslabil,
odmítám vady. Láskou pak není,
chyb všímat si, měnit je ze všech sil,
poklonkovat jejich odstranění:
Takhle ne! Láska navždy vede svou
je nad bouří, neotřesitelná;
Stálice, bdí nad bárkou zbloudilou
jíž cenu neznáme, byť výškou sdělná.
Ne Lásku, ret a líc jen sklízí Čas
srpu kružnicí když má na ránu:
Hodinám a týdnům napospas
Láska přečká zkázu až na hranu.
    Pakliže chyba, na mne vinu sval,
    já nepsal zbla, mužžennemiloval.
                           muž že nemiloval.
                           muž žen nemiloval.
                           muže nemiloval.
116*

LEt me not to the marriage of true mindes
Admit impediments, loue is not loue
Which alters when it alteration findes,
Or bends with the remouer to remoue.
O no, it is an euer fixed marke
That lookes on tempests and is neuer shaken;
It is the star to euery wandring barke,
Whose worths vnknowne, although his higth be taken.
Lou’s not Times foole, though rosie lips and cheeks
Within his bending sickles compasse come,
Loue alters not with his breefe houres and weekes,
But beares it out euen to the edge of doome:
   If this be error and vpon me proued,
   I neuer writ, nor no man euer loued.


(originally published as 119)
~~~
121

Je lépe zlosyn být, než za zlosyna,
když, nebýt takým, beztak hanu sklidí,
vzat nárok na radost, když ta je braná
ne jak náš cit dá, leč jak druzí vidí.
Pročpak by cizí, cizoložné oči,
uvítat měly moji bujnou krev?
Či po mých chybách slídit slabší stačí,
volí-li za zlé brát mých kladů zjev?
Jsem, který jsem, a ti co míří na mě
místo mých závad cení vlastní pouze,
rovný jsem, měřen křivým metrem klamně,
skrz vadné soudy nic než neodsouzen;
    Leda, že zlo své mají za zlé všem,
    co muž, to zlo, panují tak-že-zlem.
121

TIS better to be vile then vile esteemed,
When not to be, receiues reproach of being,
And the iust pleasure lost, which is so deemed,
Not by our feeling, but by others seeing.
For why should others false adulterat eyes
Giue saluation to my sportiue blood?
Or on my frailties why are frailer spies;
Which in their wils count bad what I think good?
Noe, I am that I am, and they that leuell
At my abuses, reckon vp their owne,
I may be straight though they them-selues be beuel
By their rancke thoughtes, my deedes must not be shown
    Vnlesse this general euill they maintaine,
    All men are bad and in their badnesse raigne.
~~~
… s kacířským přesvědčením, že popisovaným je Měsíc, a tento sonet je odbočkou, tak jsem dodržel ‚O‘ a přidal vtípek v závěru …
126

O, ty můj klučino, co ve své moci
máš času srp, hodiny přesýpací:
Ty ubýváním rosteš, a tím spíš
milence siným světlem nasvítíš.
Přírodou (všeho zmaru vládkyní)
za chodu vpřed, jsi nucen k couvání,
k tomu tě má, aby tak její um
přebíjel minut, času nerozum.
Však boj se O, tebe za hříčku má,
zdrží tě jen, v truhle své nenechá!
Na Audit (opožděně) odpoví,
Kvitancí vydá tě, a vyhoví.
(    ) tu přesýpacích hodin zobrazení
(    )  srpečků lící vtip je, k pobavení.
126

O Thou my lovely Boy who in thy power,
Doest hould times fickle glasse, his sickle, hower:
Who hast by wayning growne, and therein shou’st,
Thy lovers withering, as thy sweet selfe grow’st.
If Nature (soveraine misteres over wrack)
As thou goest onwards still will plucke thee backe,
She keepes thee to this purpose, that her skill,
May time disgrace, and wretched mynuit kill.
Yet feare her O thou minnion of her pleasure,
She may detaine, but not still keepe her tresure!
Her Audite (though delayd) answer’d must be,
And her Quietus is to render thee.
(   )
(   )
~~~
… následují pro překlad náročné sonety pohrávající si s lascivními významy slova Will v alžbětinské angličtině …
135

Ať ta má víc co chtít, ty máš co chtíč
svou Vilnici, a přesto Vilňáka,
já obdařen jsem dost, bych třímal klíč,
k tvé sladké voliéře pro ptáka.
Přej si, aby tvá Vila obsáhlá
závazkem byla dost pro Vilníka,
by jiná Víla Vílka nestáhla,
od plavé k pravé zpět ať utíká:
moře, co přetéká, déšť přijímá
nadmíru touží víc si dopřávat,
nevolky bohatá, tě zajímá
můj s to je, víc tvou Vilču roztávat.
    Nevpusť, ni zhurta ani s prosíkem,
    jiné, jen já přec tvým jsem Vilíkem.
135

WHo ever hath her wish, thou hast thy Will,
And Will too boote, and Will in over-plus,
More then enough am I that vexe thee still,
To thy sweet will making addition thus.
Wilt thou whose will is large and spatious,
Not once vouchsafe to hide my will in thine,
Shall will in others seeme right gracious,
And in my will no faire acceptance shine:
The sea all water, yet receives raine still,
And in aboundance addeth to his store,
So thou beeing rich in Will adde to thy Will,
One will of mine to make thy large Will more.
    Let no unkinde, no faire beseechers kill,
    Thinke all but one, and me in that one Will.
~~~
136

Když duše zhrozí se, že dorážím,
ubezpeč, Bill jsem, budu, vůle tvá,
ať ví, že vpustíš co je soudem tvým,
na cestě lásky vše, co vyplývá.
Bílek tvou pokladnici naplní,
pilnosti plná přijmi pilníka;
zor rozšíří a s vůlí vyplní
dohledný příjem jednoočníka.
V zástupu čísel projdu po plyši
vždyť v účtárně tvé já jsem jednička,
bez drahot nula tvoje nejbližší,
já nic než laskomina sladičká.
    Se jménem mým si hrej a miluj dál
    mne, neboť já Vil-nost-ro-zúčtoval.
136

IF thy soule check thee that I come so neere,
Sweare to thy blind soule that I was thy Will,
And will thy soule knowes is admitted there,
Thus farre for love, my love-sute sweet fullfill.
Will, will fulfill the treasure of thy love,
I fill it full with wils, and my will one,
In things of great receit with ease we proove,
Among a number one is reckon’d none.
Then in the number let me passe untold,
Though in thy stores account I one must be,
For nothing hold me, so it please thee hold,
That nothing me, a some-thing sweet to thee.
    Make but my name thy love, and love that still,
    And then thou lov’st me for my name is Will.
~~~
… a další karnálně vyčnívající motiv, dle mého nejlepšího vědomí a svědomí …
151

Láska věk nemá, chápat svědomí,
každý z-ná-s-vědomý se z lásky rodí,
šizuňku, nenuť sklouznout, běda mi,
než bys byl strůjcem, jenž mé hříchy plodí.
Ty že mě prozrazuješ, zrazuje
vznešenost moji, v bídném těle sice,
má duše velí tělu, schvaluje,
k triumfu v lásce, tělo nedbá více.
Však na tvůj povel vstane, míří cvičit,
za cenu hrdě tebe chtíce stojí,
spokojen na tvém díle nádeničit,
při tobě stát, po boku padnout v boji.
    Ne bez svědomí tvrdě, dím, lze zvát
    ji vášní, proň tak vstávám, padám rád.
151

LOve is too young to know what conscience is,
Yet who knowes not conscience is borne of love,
Then gentle cheater urge not my amisse,
Least guilty of my faults thy sweet selfe prove.
For thou betraying me, I doe betray
My nobler part to my grose bodies treason,
My soule doth tell my body that he may,
Triumph in love, flesh staies no farther reason,
But rysing at thy name doth point out thee,
As his triumphant prize, proud of this pride,
He is contented thy poore drudge to be
To stand in thy affaires, fall by thy side.
    No want of conscience hold it that I call,
    Her love, for whose deare love I rise and fall.
 ⇑ 

James Stuart I of England and VI of Scotland
1566 — 1625
SATIRA VZDOR ŽENÁM

Jak sokoli jsou od přírody ti
Co nad krahujce hbitě létají
Jak ostříž vyniká zas v chňapnutí
Jak jestřábi svou sytost neznají
Jak drozdovití zpívat mají sklon
A skřivánci od hromnic z jara shon.

Jak straky kradou vše co unesou
A jak havrani mršiny sledují
Jak sojky klamou vším co zaslechnou
Jak luňáci zvěř nezabíjejí
Jak vrány kavky křičí při hraní
Jak slípky kvokají při kladení.

Jak nutká psy zajíce stopovat
Jak hřebci klopýtají za noci
Jak lvi svou kořist míní vyhledat
Jak medvěd jímá vztyčen stojící
Jak tygr hbitý u vod číhat zná
Jak bývá v hmyzu krutost bodavá.

Jak kozy rády v roklích stoupají
Jak jelen bývá lesů ozdobou
Jak veverky ve větvích skákají
Jak lišky chytře léčku obejdou
Jak jezevci ulehnou v zimě spát
Jak čuník v bahně rochňává se rád.

Jak hejno herinků prchá před velrybou
Jak staré štiky potěr menší loví
Jak loď se stáčí s štítovcem remorou
Jak mořský koník zkroucený se jeví
Jak olihně neplavou než pozadu
Jak pstruzi berou rybářů návnadu.

Jak mořské panny muže nenávidí
Jak děcka delfíni v oblibě mají
Jak krokodýli navzdor je zabít slídí
Jak sviňuchy si skotačívávají
Podobni lososům když v řekách třít se vodí
Jak lachtani mlékem kojí a mladé bez jiker rodí.

Zkrátka stejně jak ptáci ve vzduchu víří
A zvířata po zemi zase jdou
A jak si ryby plavou ve tříšti moří
A jak všem živáčkům je dáno čím že jsou
By podle přírodního řádu konali jej dbalí
A podle něj jen vzpouzí se nebo svolí.

Stejně tak jistě jsou marnivé všechny ženy
A nikdy tajemství za zuby neudrží
A jakmile zaujmou opovržení
Tak nikdy udobřit se s nimi nepodaří
Jen plny slov a mluvy bez uznání
Zpravidla o ničem a bez významu zdání.

Ambice mají všechny nestydaté
Bez zábran prahnou po výbavě lačně
Vždy chtivé získat sobě jméno zlaté
Lichocením všem z rodů slavných značně
Mazané sice avšak též pošetilé
Mít lži za způsob jak si získat milé.

Poslání

Pochopte mne slovutné Dámy cenné
Neb k vašim metám mířily mé snahy
Pokleslé ženštiny jsou méně vinné
Neb drží se přirozenosti dráhy
A obdiv má kdo svým rozumem zvládne
Co na pohlaví vašem je tak zrádné.
A SATIRE AGAINST WOEMEN

As falcons are by nature faire of flight
Of kinde as sparhalks far excells in speede
As marlions have in springing greatest might
As gosehalks are of nature given to greede
As mavises of kinde are given to sing
And lavrocks after candlemasse to spring.

As piots steales what ever they can beare
Of kinde as corbies followes carions vilde
As jeas will conterfitt what sounde they heare
As gledds of nature kills not oft the wylde
As crowes and kaes will clatter when they playe
As hens of nature keckells when they laye.

As kinde makes hounds to followe hairs by sent
As cursours nickers riding in the night
As lions for to seeke there praye are bent
As beares by kinde, of leggs are wonderous wight
As tigres flies the waters and the wites
As nature gives the Ounces cruell sprites.

As goates delights to climbe through craige and cleughe
As deere of nature hants the forrest faire
As conns by kinde will skippe from branche to beughe
As foxes can by craft escaipe the snaire
As brockes in winter likes to sleepe and rest
As swine by nature loves the midding best.

As schooles of herring flees the whaill for feare
As greate olde pyckes will eate the young and small
As remora will stoppe a shippe to steare
As kinde makes sea horse to be cruell all
As kinde makes crevises to swimme abacke
As troutes of nature fishers baits will take.

As marmaides hates all men by natures will
As delphins loves all bairns in wonderous sorte
As by the contrare crocodills them kill
As mareswines loves of nature for to sporte
Of kinde as salmon in freshe water spawnes
As selchs have milke and young ons lacking rawnes.

In short as foules by kinde in aire doe flee
And as the beasts by nature goes on grounde
And as the fishes swimmes in frothie see
And as all Living things are ever bounde
To followe nature ruling them allwaye
Whose will obeye thay must butt lett or staye.

Even so all wemen are of nature vaine
And can not keepe no secrett unrevealed
And where as once they doe concaive disdaine
They are unable to be reconcealed
Fullfild with talke and clatters but respect
And often tymes of small or none effect.

Ambitious all without regarde or shame
Butt anie measure given to greede of geare
Desyring ever for to winne a name
With flattering all that will them not forbeare
Sume craft they have, yett foolish are indeede
With lying whiles esteeming best to speede.

Exposition

Expone me right ye Dames of worthie fame
Since for your honours I employed my caire
For wemen bad hereby are lesse to blame
For that they followe nature everiewhaire
And ye most worthie prayse, whose reason dants
That nature, which into your sexe, so hants.
~~~
ŠPATNOSTI, BĚDA! VEŠKERÉ …

Špatnosti, běda! veškeré dnes bují
a čestnost ze země již vyštvali
nad pravdou triumf žvástů vytrubují
nepřizná jazyk, co na srdci dlí,
zda k soudu spravedlnost přijde kdy,
kampak se vytratila z dnešních dní,
na vodě, kárat hůlkou, virgulí,
kropátko kopím, k čemu sdělení,
vždyť hlasy v šíři, dáli denně zní,
že nákazu dostala do srdce,
jak může vůbec čisto zůstat v ní
co den když prý v ní bují korupce,
žalářníkem snad sama zavřena
justice trpí, v srdci zkažena.
ALL KINDE OF WRONGE ALLACE! …

All kinde of wronge allace! it now aboundes
And honestie is fleemed out of this land
Now trumprie over trueth his triumphe soundes
Who now can knowe the hart by tongue or hand
Cummes ever justice at the barre to stande
Where can she be in these our later dayes
Alike in water for to wagg a wande
As speare for her if truelie sundrie sayes
For manie now abroade doe daylie blaize
That justice hath her hart infected sore
How can she then be cleane in anie wayes
Bot must become corrupted more and more
Sume lockman now hath locked up apart
Poore justice martyr’d with a meschant hart.
 ⇑ 

John Hoskins
1566 — 1638
ABSENCE (ODLOUČENÍ)

ABSENCI, dbej mých výhrad znění
proti tvé délce,
síle, dálce:
Vysnaž se změnit zaměření,
věz, srdce, co jsou nejryzejší,
Absence pojí, Čas konejší.

Kdo láskyhodnou mít rád dosáh,
má v mysli dosti
náklonnosti
nad čas i místo, smrti zásah.
Srdce, jichž svazek pevně drží,
Absence v přítomnosti zdrží.

Mé smysly vůkol mířit chtějí
jimž uvnitř snad
by rozum vlád,
přec jejích tajných slov si dbají:
Jak boháče potěší více
poklady tajit, nemít v ruce.

Absencí, dar smím získati,
objevit hbitě
kde je, skrytě,
v mozku mém, blízkém zákoutí:
Tam se s ní mazlit, líbat dál,
těšit, kde nikdo nečekal.


ABSENCE*

ABSENCE, hear thou my protestation
Against thy strength,
Distance and length:
Do what thou canst for alteration,
For hearts of truest mettle
Absence doth join and Time doth settle.

Who loves a mistress of such quality,
His mind hath found
Affection’s ground
Beyond time, place, and all mortality.
To hearts that cannot vary
Absence is present, Time doth tarry.

My senses want their outward motion
Which now within
Reason doth win,
Redoubled by her secret notion:
Like rich men that take pleasure
In hiding more than handling treasure.

By Absence this good means I gain,
That I can catch her
Where none can watch her,
In some close corner of my brain:
There I embrace and kiss her,
And so enjoy her and none miss her.

(* sometimes attributed to John Donne)
 ⇑ 

Thomas Nashe
1567 — 1601?
LITANIE ZA ČASU MORU

Adieu, sbohem, blahá zem;
Svět tento nejistý je vjem;
Radovánky tak radné, chtěné;
Smrt má za hračky odhozené;
Své střele neuteče žádný;
Jsa churavý, dej skon mi klidný.
Pane, měj s námi slitování!

Boháči, slyšte co se praví,
Zlato vám nezakoupí zdraví;
I ranhojiče přec cos skolí.
Vše dočasné je, ač to bolí,
Mor kvapem kol jde bídný;
Jsa churavý, dej skon mi klidný.
Pane, měj s námi slitování!

Krása je rozkvět, kvítí,
Jež vrásky pozřou, zhatí;
Vzduch z výšin kácí jasné;
Královny, mladé, krásné;
Prach v Helenin zrak svůdný.
Jsa churavý, dej skon mi klidný.
Pane, měj s námi slitování!

Moci pád v hrob je strmý,
Hektor již červy krmí;
Meč krátký je, na osud,
Zem v brány bere dosud.
„Pojď, pojď!“ hlas zvonů bědný.
Jsa churavý, dej skon mi klidný.
Pane, měj s námi slitování!

Vtip, s chutí lehkovážnou
Hořkou smrt pozná, vážnou;
Pekelný kat se hřeje,
Slyšení nedopřeje,
Uměn hlas není pádný,
Jsa churavý, dej skon mi klidný.
Pane, měj s námi slitování!

Spěj, proto, každý dílem,
Za vítaným to cílem;
Čas na nebi je příští,
Po zemském po jevišti;
Budiž náš vzestup vlídný.
Jsa churavý, dej skon mi klidný.
Pane, měj s námi slitování!
A LITANY IN TIME OF PLAGUE

Adieu, farewell, earth’s bliss;
This world uncertain is;
Fond are life’s lustful joys;
Death proves them all but toys;
None from his darts can fly;
I am sick, I must die.
Lord, have mercy on us!

Rich men, trust not in wealth,
Gold cannot buy you health;
Physic himself must fade.
All things to end are made,
The plague full swift goes by;
I am sick, I must die.
Lord, have mercy on us!

Beauty is but a flower
Which wrinkles will devour;
Brightness falls from the air;
Queens have died young and fair;
Dust hath closed Helen’s eye.
I am sick, I must die.
Lord, have mercy on us!

Strength stoops unto the grave,
Worms feed on Hector brave;
Swords may not fight with fate,
Earth still holds open her gate.
“Come, come!” the bells do cry.
I am sick, I must die.
Lord, have mercy on us!

Wit with his wantonness
Tasteth death’s bitterness;
Hell’s executioner
Hath no ears for to hear
What vain art can reply.
I am sick, I must die.
Lord, have mercy on us!

Haste, therefore, each degree,
To welcome destiny;
Heaven is our heritage,
Earth but a player’s stage;
Mount we unto the sky.
I am sick, I must die.
Lord, have mercy on us!
 ⇑ 

Thomas Campion
1567 — 1620
ŘÁD ŽITÍ

Kdo žije upřímně,
jsa v srdci čistém prost
povýšenectví všech,
v svých činech srdečnost:

Kdo klidně tráví dny,
konaje beze škod,
netouží, nedbá, jak
mu dopřá štěstí hod;

Ten, zbroje, hradeb val
žádný mít nemusí,
ni utajenou skrýš,
pro bouřné počasí:

Jen taký, zrakem svým
vždy nebojácným, zří,
byť z hlubin příjde děs,
či z Nebe udeří;

Nad strastmi osudu,
či štěstí groteskou,
má z knihy klenbu rad,
a moudrost nebeskou;

Druh dobrých úvah jen,
vybírá vklad svých let,
za střídmé Přístřeší
na tiché Pouti, svět.


INTEGER VITAE*

The man of life vpright,
Whose guiltlesse hart is free
From all dishonest deedes,
Or thought of vanitie,

The man whose silent dayes,
In harmeles ioys are spent,
Whom hopes cannot delude,
Nor sorrow discontent ;

That man needs neither towers
Nor armour for defence,
Nor secret vautes to flie
From thunders violence.

Hee onely can behold
With vnafrighted eyes
The horrours of the deepe
And terrours of the Skies.

Thus, scorning all the cares
That fate, or fortune brings,
He makes the heau’n his booke,
His wisedome heeu’nly things,

Good thoughts his onely friendes,
His wealth a well-spent age,
The earth his sober Inne
And quiet Pilgrimage.

(* sometimes attributed to Sir Francis Bacon)
~~~
MYSLÍŠ SNAD, ŽE MĚ ULOVÍŠ?

Myslíš snad, že mě ulovíš nesmyslnými slovy ?
Papouch by téže žvásty zvlád, sem tam i leccos poví :
Kojenci, než je odstaví, jsou taktéž pohotoví.

Dřív řeč se uč, pak námluvy: k námluvám souvislosti :
Kdo vábí, ač Um neumí, uvízne, než se zhostí,
šilhaje po svých poznámkách, s úsměvem pokleslosti.

Dovedný rybář háček skryl by návnadou dle doby ;
Ty lovíš drátkem ohnutým, jak děcko, co jen zlobí :
Ťulpas hrouzek ti naletí, nic víc prut neozdobí.

Ruth, promiň takto bezcitné mé neomalenosti,
když jsem se smál tvým způsobům, tvé módní výtečnosti :
Však, běda, jak se udržet, za daných okolností ?
THINK’ST THOU TO SEDUCE ME THEN ?

Think’st thou to seduce me then with words that have no meaning ?
Parrats so can learne to prate, our speech by pieces gleaning :
Nurces teach their children so about the time of weaning.

Learne to speake first, then to wooe : to wooing, much pertayneth :
Hee that courts us, wanting Arte, soone falters when he fayneth,
Lookes asquint on his discourse, and smiles, when hee complaineth.

Skilfull Anglers hide their hookes, fit baytes for every season ;
But with crooked pins fish thou, as babes doe, that want reason :
Gogions onely can be caught with such poore trickes of treason.

Ruth forgive me, if I err’d from humane heart’s compassion,
When I laught sometimes too much to see thy foolish fashion :
But, alas, who lesse could doe that found so good occasion ?
 ⇑ 

Sir Henry Wotton
1568 — 1639
SVÉ PANÍ ALŽBĚTĚ, KRÁLOVNĚ ČESKÉ

VY sporé krásky, noční tmou
co chaběji náš sytí zrak,
spíš počtem, nežli září svou,
běžný lid nebe; co vy pak
    až Slunce vyzdvihne svůj znak?
Vy lesní pěvci podivní
Přírodě trylkujíce své
nesrozumitelně nevlivní
jen slabá sláva; co vy k té
    co Filomela rozezní?
Vy fialky co první si
honosný purpur nesete
jak panny roku procesí,
Jaro si přivlastňujete;
    co vy když Růže vykvete?
Tak, kdo mou Paní objevil,
forem i krás všech duševních,
Královnu z ctnosti vyvolil,
řekni, jak zapřít že je z nich
    vrcholem, ze všech nejvyšších?
ON HIS MISTRES, THE QUEEN OF BOHEMIA

YOU meaner Beauties of the Night,
That poorly satisfie our Eies
More by your number, then your light,
You Common-people of the Skies;
     What are you when the Sun shall rise?
You Curious Chanters of the Wood,
That warble forth Dame Natures layes,
Thinking your Voyces understood
By your weake accents; what’s your praise
    When Philomell her voyce shal raise?
You Violets, that first apeare,
By your pure purpel mantels knowne,
Like the proud Virgins of the yeare,
As if the Spring were all your own;
    What are you when the Rose is blowne?
So, when my Mistris shal be seene
In Form and Beauty of her mind,
By Vertue first, then Choyce a Queen,
Tell me, if she were not design’d
    Th’ Eclypse and Glory of her kind?
 ⇑ 

John Donne
1572 — 1631
HYMNUS BOHU OTCI

Promineš hřích ten, jímž jsem způsoben,
což byl můj hřích, byť dřív byl zakládán?
Promineš hřích, zaběhlý, pomíjen,
jenž běží ve mně, byť mnou litován?
Dán před Tvůj soud, ten budiž odložen,
neb dál mám plán.

Promineš hřích, jímž k hříchu získal jen
jsem druhé, prošli-li mým, dokořán?
Promineš hřích, jenž byl mnou zavržen
na pár let, než pak dlouze vychutnán?
Dán před Tvůj soud, ten budiž odložen,
neb dál mám plán.

Mám z bázně hřích, až uspřádám tu jen
poslední niť, že zajdu odmítán;
Však ve Tvém jménu, Tvůj Syn, zaslíben
je mi, ať navždy září, přísahán;
Dán Spasitelem navždy vykoupen;
Strach překonán.
A HYMN TO GOD THE FATHER*

Wilt thou forgive that sin where I begun,
Which was my sin, though it were done before?
Wilt thou forgive that sin, through which I run,
And do run still, though still I do deplore?
When thou hast done, thou hast not done,
For I have more.

Wilt thou forgive that sin which I have won
Others to sin, and made my sin their door?
Wilt thou forgive that sin which I did shun
A year or two, but wallow’d in, a score?
When thou hast done, thou hast not done,
For I have more.

I have a sin of fear, that when I have spun
My last thread, I shall perish on the shore;
But swear by thyself, that at my death thy Son
Shall shine as he shines now, and heretofore;
And, having done that, thou hast done;
I fear no more.

(*Donne/done)
~~~
UČAROVÁNÍ PODOBIZNY

UPŘU svůj pohled do tvého, kde jen
s lítostí vlastní obraz planout zřím ;
V průhledné slze pak je, utopen,
když níže pohledem svým zamířím ;
Zlobný um kdybys měla,
podoby v pasti abys zabíjela,
kolika způsoby bys sobě vyhověla?

Z tvých sladce slaných slz jsem zpit už, ach,
ač roníš další, je čas abych šel ;
Můj obraz pryč, s ním zmizí pryč vší strach,
že učarováním bych utrpěl ;
A kdybys snímek vzala
přec jeden, uschovala,
bude v tvém srdci, zášti prostém zcela.
WITCHCRAFT BY A PICTURE

I FIX mine eye on thine, and there
Pity my picture burning in thine eye ;
My picture drown'd in a transparent tear,
When I look lower I espy ;
Hadst thou the wicked skill
By pictures made and marr'd, to kill,
How many ways mightst thou perform thy will?

But now I've drunk thy sweet salt tears,
And though thou pour more, I'll depart ;
My picture vanished, vanish all fears
That I can be endamaged by that art ;
Though thou retain of me
One picture more, yet that will be,
Being in thine own heart, from all malice free.
~~~
ZBOŽNÝ SONET XIV

Potluč mé srdce, trojný Bože, sraz,
jsi ran i vdechů, lesků, náprav zdroj;
Bych povstal, stál, dej ať tvé moci zbroj
mne zlomí, skolí, spálí, obnov zas.
Já, jako město, jež má převzít další,
uvítat tě se snažím, přes mříž pád;
Rozum, tvůj místokrál má o mě dbát,
ale je lapen, sláb, či propad falši.
Přesto tě miluji, chci lásku tvou,
jsa tvému nepříteli zaslíben;
Rozveď můj svazek, vazbu spletenou,
vezmi mě k sobě, tam uvězni jen,
neb leda tvůj jsem s-to žít svobodně,
bez hříchu leda, přemůžeš-li mě.
HOLY SONNET XIV

Batter my heart, three-person’d God, for you
As yet but knock, breathe, shine, and seek to mend;
That I may rise and stand, o’erthrow me, and bend
Your force to break, blow, burn, and make me new.
I, like an usurp’d town to another due,
Labor to admit you, but oh, to no end;
Reason, your viceroy in me, me should defend,
But is captiv’d, and proves weak or untrue.
Yet dearly I love you, and would be lov’d fain,
But am betroth’d unto your enemy;
Divorce me, untie or break that knot again,
Take me to you, imprison me, for I,
Except you enthrall me, never shall be free,
Nor ever chaste, except you ravish me.
~~~
CHROMÝ ŽEBRÁK

Nemohu na nohy, žebrák tam v dáli zbrojí,
když neleží; tak lež tu neustojí?
A LAME BEGGAR

I am unable, yonder beggar cries,
To stand, or move; if he say true, he lies?
~~~
PROSTOPÁŠNÍK

Tvých hříchů k vlasům příměr se nepřipouští;
Vždyť hříchy rostou ti, co vlasů řídne houští.
A LASCIVIOUS PERSON

Thy sins and hairs may no man equal call;
For, as thy sins increase, thy hairs do fall.
~~~
SAMO-UDÁNÍ

Tvá milá tě kárá za náklonnost k šlapkám stále;
Nic naplat, pravda, div, že se hned přizná, ale.
A SELF-ACCUSER

Your mistress, that you follow whores, still taxeth you;
’Tis strange that she should thus confess it, though ’t be true.
~~~
FILUTA

Filuta tak zapřísáh se nikdy víc nevkročit
do bordelu, že netroufá si domů odkvačit.
KLOCKIUS

Klockius so deeply hath sworn ne’er more to come
In bawdy house, that he dares not go home.
~~~
ELEGIE XIX K JEHO ULÉHAJÍCÍ PANÍ

Sem, madam, sem, mám sil nad všechen klid,
než znaven, jsem s-to vleže unavit.
Sok často, maje soka na dohled,
má stání dost, aniž kdy boj by sved.
S živůtkem pryč, třpyt plný nebes má,
však ještě sličnější svět objímá.
Náprsní krunýř račte odpojit,
čumilů lep, jimž oči opojit.
Odšněrujte se, zvonků souhra, vše
napovídá, žeť čas jít na lože.
Pryč s výztuží, kéž závidím, bych řek,
že nad věcí je v klidu, na dotek.
Skluz vaší róby poodkrývá lad
květnatých luk, kdež kopců stín se vkrad.
Pryč s čelenkou, jen dejte na obdiv
vlasatý skvost váš, pramenící div:
Střevíce pryč už, v krůčcích hebkých pak
vstup v lože chrámu lásky, do oblak.
Tak bílé řízy přišly s anděly
před muže; Anděl v tobě nadělí
Mehmetův ráj; přestože každý ví
že i zlý duch je v rouchu bezbarvý,
anděly rozeznat od duchů podpoří
zda vlas, či tělo, vize ztopoří.
Dovol mým rukám pátrat bez hranic
vpřed, vzad, i vprostřed, nad i pod, dál, víc.
Ó Ameriko moje! Nová zem,
jistá buď v panovníku jediném,
má studno skvostů, pokladnice vnad,
jak já jsem šťasten tebe poznávat!
Vstoupit do těchto pout je svobodou;
kam vložím ruku, přidám pečeť svou.
Nahoto celá! Slast tvou ukažme,
duch zprostěn těla, tělo obnažme
k poznání blaha. Ženské klenoty
Atalantiny kulky, do noty,
mužům do cesty, na obhlíženou,
kdež hlupák jásá, aniž nad ženou.
Malůvky, od knih bujné přebaly
jsou, laikům, ženy, by je vídali:
Však spisy mystické jsou, jiným znát,
(poctěným, kteříž chtějí pocty vzdát)
jaké jsou vpravdě. Připusť docela,
jak bábě porodní bys všechno odkryla,
shoď bílé prádlo, ať nic nebrání,
nad čistým není důvod k pokání.
Abych tě naved, sám jsem nahý; zvaž,
je vhod chtít pokrýt více nežli muž?
ELEGY XIX TO HIS MISTRESS GOING TO BED

Come, madam, come, all rest my powers defy,
Until I labor, I in labor lie.
The foe oft-times having the foe in sight,
Is tired with standing though he never fight.
Off with that girdle, like heaven’s zone glistering,
But a far fairer world encompassing.
Unpin that spangled breastplate which you wear,
That th’ eyes of busy fools may be stopped there.
Unlace yourself, for that harmonious chime
Tells me from you that now it is bed time.
Off with that happy busk, which I envy,
That still can be, and still can stand so nigh.
Your gown, going off, such beauteous state reveals,
as when from flowry meads th’ hill’s shadow steals.
Off with that wiry coronet and show
The hairy diadem which on you doth grow:
Now off with those shoes, and then safely tread
In this love’s hallowed temple, this soft bed.
In such white robes, heaven’s angels used to be
Received by men; thou, Angel, bring’st with thee
A heaven like Mahomet’s Paradise; and though
Ill spirits walk in white, we easily know
By this these angels from an evil sprite:
Those set our hairs on end, but these our flesh upright.
    License my roving hands, and let them go
Before, behind, between, above, below.
O my America! my new-found-land,
My kingdom, safeliest when with one man manned,
My mine of precious stones, my empery,
How blest am I in this discovering thee!
To enter in these bonds is to be free;
Then where my hand is set, my seal shall be.
    Full nakedness! All joys are due to thee,
As souls unbodied, bodies unclothed must be
To taste whole joys. Gems which you women use
Are like Atlanta’s balls, cast in men’s views,
That when a fool’s eye lighteth on a gem,
His earthly soul may covet theirs, not them.
Like pictures, or like books’ gay coverings made
For lay-men, are all women thus arrayed;
Themselves are mystic books, which only we
(Whom their imputed grace will dignify)
Must see revealed. Then, since that I may know,
As liberally as to a midwife, show
Thyself: cast all, yea, this white linen hence,
There is no penance due to innocence.
    To teach thee, I am naked first; why than,
what needst thou have more covering than a man?
~~~
SVÍTÁNÍ SLUNCE

Všetečko Slunce, co ty tak,
proč vnucuješ svůj svit,
skrz okna, závěsy nás navštívit?
Musí i milenci dbát období tvých však?
Nezbedo hnidopichu, kárat běž
zpozdilce do škol, učně mrzuté,
běž honcům říct, král osedlává též,
mravence žeň, ven na žně načnuté,
Láska, a každá, nedbá období,
ni hodin, dní, čas ať se rozdrobí.

Tvé paprsky jsou úctyhodná zbraň,
myslíš, chceš naznačit?
Jen oka mžik, vím jak je potlačit,
však tím by sešla s očí, těžká daň;
Pokud ty její pohled ustojíš,
pohleď, a pozdě zítra, pak mi sděl,
zda všechny krásy konců světa již
nejsou zde u mne, kde svět neviděl,
a vládce světa, včera kdesi k zdání,
uslyšíš v tomto loži, všechny k mání.

Ona zastoupí panství, prince já;
není krom nás.
Na nás si hrají jen; v poměru krás,
řády jsou falší, zlat alchemií.
Našeho štěstí neznáš půlku sic,
že svět je stažen, zmenšen jak si přát;
Tvůj věk chce klid, a ty máš dbát ať víc
zahřeješ svět, co nás dál přestal hřát.
Sviť na nás, budeš všeho stálice;
Lože zde jest tvůj střed, zdi hranice.
THE SUN RISING

Busy old fool, unruly Sun,
Why dost thou thus,
Through windows and through curtains call on us?
Must to thy motions lovers’ seasons run?
Saucy pedantic wretch, go chide
Late schoolboys and sour ‘prentices,
Go tell court huntsmen that the King will ride,
Call country ants to harvest offices;
Love, all alike, no season knows, nor clime,
Nor hours, days, months, which are the rags of time.

Thy beams, so reverend and strong
Why shoulds’t thou think?
I could eclipse and cloud them with a wink,
But that I would not lose her sight so long;
If her eyes have not blinded thine,
Look, and tomorrow late, tell me,
Whether both th’Indias of spice and mine
Be where thou left’st them, or lie here with me?
Ask for those kings whom thou saw’st yesterday,
And thou shalt hear, ‘All here in one bed lay.’

She’s all states, and all princes, I;
Nothing else is.
Princes do but play us; compared to this,
All honour’s mimic, all wealth alchemy.
Thou, Sun, art half as happy as we,
In that the world’s contracted thus;
Thine age asks ease, and since thy duties be
To warm the world, that’s done in warming us.
Shine here, to us, and thou art everywhere;
This bed thy centre is, these walls, thy sphere.
~~~
ZBOŽNÝ SONET X

SMRŤ nezpychni, názvy se honosíš,
  být mocná, hrozná není sudba tvá:
  Ti, které míníš že jsi převezla
  nemřou, ty chudá; ni mne neskosíš.
K spánku a odpočinku příslušíš,
  slast v nich, tak z tebe větší vyplývá;
  časně, kdo dobrý, s tebou chodívá,
  klid kostí, v duši získá o to spíš.
Otročíš šanci, králům, bídníkům,
  jed, válka, nemoc s tebou živoří,
  však mák či lektvar spánek podpoří
nade tvůj úder; pročpak povyku;
    po krátkém spánku navždy vzhůru my,
    smrt svržena: smrť, zemřeš před námi.
DIVINE SONNET X

DEATH be not proud, though some have called thee
  Mighty and dreadfull, for, thou art not so,
  For, those, whom thou think’st, thou dost overthrow,
  Die not, poore death, nor yet canst thou kill me.
From rest and sleepe, which but thy pictures bee,
  Much pleasure, then from thee, much more must flow,
  And soonest our best men with thee doe goe,
  Rest of their bones, and soules deliverie.
Thou art slave to Fate, Chance, kings, and desperate men,
  And dost with poyson, warre, and sicknesse dwell,
  And poppie, or charmes can make us sleepe as well,
And better then thy stroake; why swell’st thou then;
    One short sleepe past, wee wake eternally,
    And death shall be no more; death, thou shalt die.
 ⇑ 

Benjamin "Ben" Jonson
1572 — 1637
CECÍLII

Připij jen ke mně, očima,
přípitek můj máš mít;
či vtiskni v číši polibek,
bych přestal víno pít.
Prahnoucí duše, žíznící,
chce božský lok, a jak;
Diův až nektar samotný
nestačí na Tvůj, však.

Ten růží věnec ode mne
k tvé poctě nebyl, ne,
spíš snahou zdání udržet,
naděj, že nezvadne;
Tvůj k věnci sklon a pouhý vzdech,
s ním poslalas mi zpět;
odtedhdá vzkvétá, skrze něj,
smím k Tobě přivonět!
TO CELIA

Drink to me only with thine eyes,
And I will pledge with mine;
Or leave a kiss but in the cup
And I’ll not look for wine.
The thirst that from the soul doth rise
Doth ask a drink divine;
But might I of Jove’s nectar sup,
I would not change for thine.

I sent thee late a rosy wreath,
Not so much honouring thee
As giving it a hope that there
It could not withered be;
But thou thereon didst only breathe,
And sent’st it back to me;
Since when it grows, and smells, I swear,
Not of itself but thee!
~~~
II — MÉ KNIZE

Čeká se, KNIHO, pokud někteří
    mé jméno, nadpis EPIGRAMY zří,
žes rázná, nespoutaná, plná žluči,
    pelyňku, síry, tesáky že trčí ;
Nevrle tuš i vtip kol sršící,
    jak bláznů vrh ; na sotva tušící.
Oklam těch zlobu, kteří to by chtěli ;
    zdrženlivostí buď, ať lidem sdělí
že sotva prahneš tak po nechvalnosti
    živené z něčích pomluv rozpornosti ;
a méně z nectných sprostých pustých klení,
    ač lep na světský smích či pochválení.
Kdo jde, svou vlastní čest by zaprodal
    zakoupit věhlas, příliš za něj dal.
II — TO MY BOOK

It will be look’d for, BOOK, when some but see
    Thy title, EPIGRAMS, and named of me,
Thou shouldst be bold, licentious, full of gall,
    Wormwood, and sulphur, sharp, and tooth’d withal ;
Become a petulent thing, hurl ink, and wit,
    As madmen stones ; not caring whom they hit.
Deceive their malice, who could wish it so ;
    And by thy wiser temper, let men know
Thou art not so covetous of least self-fame,
    Made from the hazard of another’s shame ;
Much less, with lewd, profane, and beastly phrase,
    To catch the world’s loose laughter, or vain gaze.
He that departs with his own honesty
    For vulgar praise, doth it too dearly buy.
~~~
XLV — K MÉMU PRVOROZENÉMU

Sbohem mé dítě, pravé potěšení ;
    Mým hříchem chlapče bylo v Tebe snění.
Sedm let byls mi půjčen, splácím jen
    Tě osudu, co vzal Tě v daný den.
Ach raděj otcem ne! Proč nevidět
    člověk že želí, když má závidět?
Tak brzy utéct světské těla bouři
    a když ne jiné bolesti, tak stáří !
Pokojně spočiň tu, věz, kdo se ptal,
    Ben Jonson zde svou báseň pochoval
nejlepší. Pročež dál si bude přát
    milované by neměl příliš rád.
XLV —  ON MY FIRST SON

Farewell, thou child of my right hand, and joy ;
    My sin was too much hope of thee, lov’d boy.
Seven years thou wert lent to me, and I thee pay,
    Exacted by thy fate, on the just day.
Oh, could I lose all father now ! For why
    Will man lament the state he should envy?
To have so soon’scaped world’s and flesh’s rage,
    And if no other misery, yet age !
Rest in soft peace, and, asked, say, Here doth lie
    Ben Jonson his best piece of poetry.
For whose sake henceforth all his vows be such
    As what he loves may never like too much.
~~~
LVI — O OPO-POETOVI

Bloud BÁSNÍK-OP, chtiv vévodit nám všem,
   ač v jeho díle um jen v cárství vzrost,
z makléře stal se smělým zlodějem,
   v nás okradených, soucit vyhnal zlost.
Nejprve kradmo paběrkovat byl,
   dramat bral zvratky ; teď se načechral
do stavu výš, na scéně zakotvil
   a bere vše, všech důvtip za svůj vzal :
Na výtky neslyší. Pche, trestné činy
   jsou pastvou bařtipánu auditoru ;
Prvenství neuvádí : čas ať jiný
   slučuje jeho, naše, beze sporu.
Hňupe!  snad poloslepý rouno přeci
pozná od canců, cár od celé věci ?
LVI — ON POET-APE

Poor POET-APE, that would be thought our chief,
   Whose works are e’en the frippery of wit,
From brokage is become so bold a thief,
   As we, the robb’d, leave rage, and pity it.
At first he made low shifts, would pick and glean,
   Buy the reversion of old plays ;  now grown
To a little wealth, and credit in the scene,
   He takes up all, makes each man’s wit his own :
And, told of this, he slights it. Tut, such crimes
   The sluggish gaping auditor devours ;
He marks not whose ’twas first : and after-times
   May judge it to be his, as well as ours.
Fool ! as if half eyes will not know a fleece
   From locks of wool, or shreds from the whole piece ?
~~~
LXXVII — KOMUSI, KDO NECHTĚL BÝT UVEDEN

Neboj, nehrozí pocty významné,
jen zmínkou tvého jména v knize mé :
Když štítíš se být vítán v přátel šik,
já víc, že měl bys být můj protivník.
LXXVII — TO ONE THAT DESIRED ME NOT TO NAME HIM

Be safe, nor fear thyself so good a fame,
That, any way, my book should speak thy name :
For, if thou shame, rank’d with my friends, to go,
I am more ashamed to have thee thought my foe.
~~~
46 — SONET,
UROZENÉ DÁMĚ, PANÍ MARY WROTH

Já milovník byl, mohu doložiti
    ne tu, ve verších snad i výřečných,
    uslyšev Vašich veršů, poznal z nich
jak laskat spíš, a arci básník býti.
Jak Múza má, tak já, jsme přímo hbití
    přiznat to mnohým vnadám, ze kterých
    jisté opájí smysly, z ostatních
padají hlavy, srdce ; mé tak cítí :
ve Vašich verších Amorova zbroj,
    plameny, šípy, toulec, luku pnutí,
    ba jeho oči jsou Vám k ovládnutí.
Však jeho matky sladký máte zdroj,
    úsměvů, blaha, lásek, kdo Vás čet,
    Venušin živůtek má z Vašich vět.
46 — A SONNET,
TO THE NOBLE LADY, THE  LADY MARY WROTH

I that have been a lover, and could shew it,
   Though not in these, in rhymes not wholly dumb,
   Since I exscribe your sonnets, am become
A better lover, and much better poet.
Nor is my Muse or I asham’d to owe it
   To those true numerous graces, whereof some
   But charme the senses, others overcome
Both brains and hearts ;  and mine now best do know it :
For in your verse all Cupid’s armory,
   His flames, his shafts, his quiver, and his bow,
   His very eyes are yours to overthrow.
But then his mother’s sweets you so apply,
   Her joys, her smiles, her loves, as readers take
   For Venus’ ceston every line you make.
~~~
NA PAMÁTKU MÉHO DRAHÉHO
AUTORA Mr. WILLIAMA SHAKESPEARA :
A CO NÁM ZANECHAL

Než závist, (Shakespeare), Ti k jménu vztahovat,
splatím co náleží Tvé Slávě, Dílu, rád ;
Přiznám, co Tvoje spisy mají do kvalit,
to Muž či Múzus nemohou přechválit.
Tak jest, každého právo. Tudy cest
bych nenašel, přes záměr hold Ti vznést ;
Nesoudní jen, kdo snadnou cestou jdou
která, když nejlíp zní, je věrnou ozvěnou ;
či slepá Náklonnost, která jen sotva vpřed
posouvá pravdu, štrachá jen v náhod sled ;
či Zloba chytrácky předstírá, pocty lhá,
v záměru zničit, kde zdánlivě vyzdvíhá.
Jak nectné Kuplířce či Šlapce uložit
vychválit Matrónu : čím hůř jí posloužit ?
Jsi před takými chráněn, zajištěný,
nad jejich snůškami, bez potřeb ověnčení.
Tak tedy začnu: Veleduchu Doby !
Ten potlesk ! radost ! div co Scénu zdobí !
Vstaň Shakespeare můj ! nocleh nedal bych
s Chaucerem, či Spenserem, Beaumonta pro oddych
Tvůj nezval hnout se, uvolnit Ti místa :
Tys Monument bez hrobky dozajista,
a živ jsi dál skrz Svazku Tvého žití,
když je kdo s-to jej číst a chválu pěti ;
Než bych Tě zaplet, mozek můj se hrozí ;
k obrům, ne, mezi nesouměrné Múzy :
Kdybych své soudy v řádu roků měřil,
jistě bych Tebe k Tobě rovným svěřil,
řka jak nad Lilyho jsi zářně vlád,
nad Kida, předčil Marlowa řádků řád.
Byť bys byl Latiník sotva, a Řek míň,
odtud nemířil bych ve Tvou slávy síň
věhlasných jmen : Aischyla vyzval spíš
Eurípida a Sofokla zval již,
Accia, Senecu, a Pacuvia vstát
z mrtvých, jen Tebe slyšet rázovat,
vytřásat jeviště : či v cvičkách žes
sám hravě obstál, poměření snes
se vším co drzé Řecko, zpupný Řím
vydali, či z nich popelečný vzpřim.
Triumfem Británským je, zaručeně,
Evropské Scény mít, Ti zadlužené.
On nebyl dočasu, na věky věků!
Od dob kdy Múzy ještě vládly vděku,
jak Apolón nám přišel sluchy hřát,
nebo jak Merkur, kouzlem ovívat !
I Přirozenost sama jemu vděčí
za návrhy, jež nosí a jí svědčí !
protkané hojně, trefně krejčované,
že po něm k sobě Schopy nemá zvané.
Čilý Řek, trpký Aristofanés,
Terentius hbit, Plaut vtipný, kde jsou dnes ;
prošlí a zastaralí, zanedbaní,
z Přírody rodu jakby vyděděni.
Však Přírodou to není jen ; Tvou Lest
můj něžný Shakespeare ti uznat jest.
Sic Básník Přírodou se zabývá,
jeho Um směr dá: jemu nezbývá
kdo živou čáru kuje, v potu tvář
(a Tvá je taká) kovat družnou zář
na kovadlině Múz; tou otáčeti
(a sebou též), kdo žhne po věnců spletí ;
za vavřín možná získá výsměch jen,
Básník se tříbí, přec je narozen.
A takýs byl! Hleď jak tvář otce žije
v potomstvu, kdeže rod se nezakryje,
Shakespeara mysl, způsob, jasně žhnoucí,
skrz jeho řádků obrat, výplň skvoucí :
kde v každém, zdá se, mrštně Kopím hraje
do očí Ignorantství vyzývaje.
Avonu sladká Labuť! Kéž tě zřít
tu v našich vodách zas, se objevit,
nad břehy Temže zas, let vzletných chvil,
co Lízu, Jakuba vždy uchvátil !
Vždyť, vida, znáš se v Klenbě vynořit,
tam sobě Souhvězdí si vytvořit !
Dál sviť, Básníků Hvězdo, hřímej dost
vlivně tu kárej, chval Scény povadlost ;
která, cos odlét, truchlí co noc slotu,
zoufá dne, nebýt Tvého Svazku svitu.
TO THE MEMORY OF MY BELOVED
THE AUTHOR Mr. WILLIAM SHAKESPEARE :
AND WHAT HE HATH LEFT US

To draw no envy (Shakespeare) on thy name,
Am I thus ample to thy Booke, and Fame ;
While I confesse thy writings to be such,
As neither Man, nor Muse, can praise too much.
’Tis true, and all men’s suffrage. But these wayes
Were not the paths I meant unto thy praise ;
For seeliest Ignorance on these may light,
Which, when it sounds at best, but eccho’s right ;
Or blinde Affection, which doth ne’re advance
The truth, but gropes, and urgeth all by chance ;
Or crafty Malice, might pretend this praise,
And thine to ruine, where it seem’d to raise.
These are, as some infamous Baud, or Whore,
Should praise a Matron. What could hurt her more?
But thou art proofe against them, and indeed
Above th’ ill fortune of them, or the need.
I, therefore will begin. Soule of the Age !
The applause ! delight ! the wonder of our Stage !
My Shakespeare, rise; I will not lodge thee by
Chaucer, or Spenser, or bid Beaumont lye
A little further, to make thee a roome :
Thou art a Moniment, without a tombe,
And art alive still, while thy Booke doth live,
And we have wits to read, and praise to give.
That I not mixe thee so, my braine excuses ;
I meane with great, but disproportion’d Muses :
For, if I thought my judgement were of yeeres,
I should commit thee surely with thy peeres,
And tell, how farre thou dist our Lily out-shine,
Or sporting Kid or Marlowes mighty line.
And though thou hadst small Latine, and lesse Greeke,
From thence to honour thee, I would not seeke
For names; but call forth thund’ring Æschilus,
Euripides, and Sophocles to us,
Paccuvius, Accius, him of Cordova dead,
To life againe, to heare thy Buskin tread,
And shake a stage : Or, when thy sockes were on,
Leave thee alone, for the comparison
Of all, that insolent Greece, or haughtie Rome
Sent forth, or since did from their ashes come.
Triumph, my Britaine, thou hast one to showe,
To whom all scenes of Europe homage owe.
He was not of an age, but for all time !
And all the Muses still were in their prime,
When like Apollo he came forth to warme
Our eares, or like a Mercury to charme !
Nature her selfe was proud of his designes,
And joy’d to weare the dressing of his lines !
Which were so richly spun, and woven so fit,
As, since, she will vouchsafe no other Wit.
The merry Greeke, tart Aristophanes,
Neat Terence, witty Plautus, now not please;
But antiquated, and deserted lye
As they were not of Natures family.
Yet must I not give Nature all: Thy Art,
My gentle Shakespeare, must enjoy a part;
For though the Poets matter, Nature be,
His Art doth give the fashion. And, that he,
Who casts to write a living line, must sweat,
(Such as thine are) and strike the second heat
Upon the Muses anvile : turne the same,
(And himselfe with it) that he thinkes to frame;
Or for the lawrell, he may gaine a scorne,
For a good Poet’s made, as well as borne.
And such wert thou. Looke how the fathers face
Lives in his issue, even so, the race
Of Shakespeares minde, and manners brightly shines
In his well toned, and true-filed lines :
In each of which, he seemes to shake a Lance,
As brandish’t at the eyes of Ignorance.
Sweet swan of Avon! what a fight it were
To see thee in our waters yet appeare,
And make those flights upon the bankes of Thames,
That so did take Eliza, and our James !
But stay, I see thee in the Hemisphere
Advanc’d, and made a Constellation there !
Shine forth, thou Starre of Poets, and with rage,
Or influence, chide, or cheere the drooping Stage ;
Which, since thy flight fro’ hence, hath mourn’d like night,
And despaires day, but for thy Volumes light.
 ⇑ 

Edmund Mary Bolton
1575? — 1633?
ODVOLÁNÍ

Jak Prvosenka podél řeky vadne,
jak Léta slunce bledne, s fontán kluzkých;
jak bubliny vždy zmizí lehce, snadně,
jak taje sníh skrz mechy Štítů horských,
tak tají, mizí, blednou, vadnou věru,
Roseta, pozlat, bublina a sníh
chval, oslav, nádher, blaha (žití sběru,)
bleď chval, dma sláv, med nádher, křehkost něh.

Primula zvadlá, lkaní řeky bídné,
svit Léta bledne, z kašen slzných pije:
bublina lehká lehce mizet hlédne,
holiny hor jen sněžná břečka kryje,
Znaky, že nám co za poklad se jeví
hned zvadne, zmizí, zbledne, sejít sleví,
tak jako povlak sněžné podoby
prahnoucích kopců, co jak Obr sní si
hlavou až proklát nebe rádoby
obnaží průrvy nahé, hrubé rysy.
Když bublina, co prázdná vzlétla vzhůru,
laškujíc s větrem neobjeveným:
spolehla naň, vln něžných na oporu,
ztroskotala, jak začala si s ním:
A Slunce, které sníh ten roztavilo,
bublinu duhovitě barvící,
Primulu navčas vykvést povzbudilo,
zahnalo mraky (odkvet brzdící).

Co chvála, sláva nádher, radost z nich,
než odlesk fontán, bublin; květy, sníh?
A PALINODE

As withereth the Primrose by the river,
As fadeth Sommers-sunne from gliding fountaines;
As vanisheth the light blowne bubble ever,
As melteth snow upon the mossie Mountaines.
So melts, so vanisheth, so fades, so withers,
The Rose, the shine, the bubble and the snow,
Of praise, pompe, glorie, joy (which short life gathers,)
Faire praise, vaine pompe, sweet glory, brittle joy.

The withered Primrose by the mourning river,
The faded Sommers-sunne from weeping fountaines:
The light-blowne bubble, vanished for ever,
The molten snow upon the naked mountaines,
Are Emblems that the treasures we up-lay,
Soone wither, vanish, fade and melt away.
For as the snowe, whose lawne did over-spread
Th’ ambitious hills, which Giant-like did threat
To pierce the heaven with theyr aspiring head,
Naked and bare doth leave their craggie seate.
When as the bubble, which did emptie flie
The daliance of the undiscerned winde:
On whose calme rowling waves it did relie,
Hath shipwrack made, where it did daliance finde:
And when the Sun-shine which dissolv’d the snow,
Cullourd the bubble with a pleasant varie,
And made the rathe and timely Primrose grow,
Swarth clowdes with-drawne (which longer time doth tarie)

Oh what is praise, pompe, glory, joy, but so
As shine by fountaines, bubbles, flowers or snow?
 ⇑ 

William Drummond of Hawthornden
1585 — 1649
CO NAPLAT

Co naplat, vidět slunce žhnoucí tváře
  na nebi zlato obou orientů? —
  Měsíce kočár halen v noční plentu,
  či majestátný brokát hvězdosnáře?
K čemu je vnímat krásu světa jen tu
  ať pyšnou horu, vzkvetlé louky v jaře,
  vznešený les zdvořilých komplimentů
  povodně náruč otevřenou zdaře?
Jaký má smysl slyšet zpěvné háje
  nestřídmost kosa, slavíkovo lkaní,
  temně mé chyby kreslí, pomlouvaje?
Co naplat vše tohoto světa klání,
    když ta proň svět jsem snášet chtěl, mu čelit
    už z toho nemá, oč se se mnou dělit?
WHAT DOTH IT SERVE

What doth it serve to see sun’s burning face,
  And skies enamelled with both the Indies’ gold?
  Or moon at night in jetty chariot roll’d,
  And all the glory of that starry place?
What doth it serve earth’s beauty to behold,
  The mountain’s pride, the meadow’s flow’ry grace,
  The stately comeliness of forests old,
  The sport of floods which would themselves embrace?
What doth it serve to hear the sylvans’ songs,
  The wanton merle, the nightingale’s sad strains,
  Which in dark shades seem to deplore my wrongs?
For what doth serve all that this world contains,
    Sith she for whom those once to me were dear,
    No part of them can have now with me here?
 ⇑ 

Robert Herrick
1591 — 1674
PANNÁM A PANICŮM, K VYUŽITÍ ČASU

Poupata skliď, než pozdě je,
    stáří čas dál si letí:
Týž květ, co dnes se usměje,
    již zítra odkvete ti.

Svítilna nebes, slunce skvost,
    čím výše stoupat umí,
tím blíž má k cíli běhu, dost,
    a zanedlouho k zemi.

Nejlepší věk je přede vším,
    mlád, v žilách bujný, jarý;
vydán, pak hůř je, nejhorším
    nejzažší po něm, starý.

Čas nestyďte se využít,
    mějte se k pospájení:
Prvenství prvně vypravit,
    pak věčné otálení.
TO THE VIRGINS, TO MAKE MUCH OF TIME

GATHER ye rosebuds while ye may,
  Old Time is still a-flying:
And this same flower that smiles to-day
  To-morrow will be dying.

The glorious lamp of heaven, the sun,
  The higher he’s a-getting,
The sooner will his race be run,
  And nearer he’s to setting.

That age is best which is the first,
  When youth and blood are warmer;
But being spent, the worse, and worst
  Times still succeed the former.

Then be not coy, but use your time,
  And while ye may, go marry:
For having lost but once your prime,
  You may for ever tarry.
 ⇑ 

Henry King
1592 — 1669
TÉ PANÍ, KTERÁ MI NA DOBROU NOC
POSLALA VERŠE

Paní, váš um či vtip by nedoved
mne ztrapnit víc, než dnes zaskočit sved.
Vždyť zbla připraven nejsem a můj zrak
kmitá jak svíčky svit, odmítá pak
vést ruku, která odepsat má chtít;
Nejsem s-to, znaven, smysly přimět bdít
přes vašich veršů hudbu (kouzlo ač
od Orákula Sibyly je zač),
byť upoután se zaujetím v nich
před stiskem noci pout olověných.
Mrzutý čímž je úděl vašich snah,
že apel pera vašeho se vztáh’
v hojnosti úvah, s ložem spjatých, též,
na neschopného lásku uznat, než
hubeným přáním; jeho nadělit,
kdo i bez veršů v půlnoc dá vám klid?
Prozatím, ať se radosti blah všech
točí jak v maskách rej v panenských snech,
zatímco ztupen, nehoden víc dát,
já, jak noc nabádá mne, půjdu spát.
TO A LADY WHO SENT ME A COPY OF VERSES
AT MY GOING TO BED

Lady your art or wit could nere devise
To shame me more then in this nights surprise.
Why I am quite unready, and my eye
Now winking like my candle, doth deny
To guide my hand, if it had ought to write;
Nor can I make my drowsie sense indite
Which by your verses musick (as a spell
Sent from the Sybellean Oracle)
Is charm’d and bound in wonder and delight,
Faster then all the leaden chains of night.
What pity is it then you should so ill
Employ the bounty of your flowing quill,
As to expend on him your bedward thought,
Who can acknowledge that large love in nought
But this lean wish; that fate soon send you those
Who may requite your rhimes with midnight prose?
Mean time, may all delights and pleasing Theams
Like Masquers revell in your Maiden dreams,
Whil’st dull to write, and to do more unmeet,
I, as the night invites me, fall asleep.
 ⇑ 

George Herbert
1593 — 1633
PODSTATA

Bože, verš není koruna
hodnost, či úbor plný krás
sokol, hostina, odměna,
břitký meč, ani loutny hlas:
Neumí skotačit a hrát;
království nezná přespolní;
nedokáže den završit
výpravou hrabstvím, na koních:
Nevrší umy, ohlasy
obchodním domem, burzovním,
Přesto v něm mám co přeji si
být s Tebou, ze všech nejvyšším.
THE QUIDDITIE

My God, a verse is not a crown,
No point of honour, or gay suit,
No hawk, or banquet, or renown,
Nor a good sword, nor yet a lute:
It cannot vault, or dance, or play;
It never was in France or Spain;
Nor can it entertain the day
With a great stable or demain:
It is no office, art, or news,
Nor the Exchange, or busie Hall;
But it is that which while I use
I am with thee, and Most take all.
 ⇑ 

Thomas Carew
1595 — 1640
ODMĚŘENÉ LÁSKY ZAVRŽENÍ

Miluj, či přezírej mě víc ;
zóny vřelé, či zamrzlé
jsou na mou bolest totéž, sic
jen mírné pásmo snáším zle :
Ten či ten extrém, láska, zloba,
jsou lepší, nežli klidná doba.

Bouři mi přej ; když láskou plá,
jak v zlatém dešti Danaé
smím v slasti plout ; a pokud zlá
mi Přezíravost upřeje
mé supí tužby ; k ráji jen
stačí být z pekla propuštěn.
Korunuj slast, či bol změň v nic :
Miluj, či přezírej mě víc.
MEDIOCRITY IN LOVE REJECTED

GIVE me more love or more disdain ;
The torrid or the frozen zone
Bring equal ease unto my pain,
The temperate affords me none :
Either extreme of love or hate,
Is sweeter than a calm estate.

Give me a storm ; if it be love,
Like Danaë in that golden shower,
I swim in pleasure ; if it prove
Disdain, that torrent will devour
My vulture-hopes ; and he’s possess’d
Of heaven, that’s but from hell released.
Then crown my joys or cure my pain :
Give me more love or more disdain.
 ⇑ 

John Milton
1608 — 1674
SONET XVI
(Nevidomý)

Když uvážím jak trávím světlo své,
  svět temný, širý byť mi v půli zhas,
  a talent jediný můj, smrti hráz
  marně zde vložen, ač má duše chce
jím Stvořiteli sloužit, popsat vše
  věrně, než přijde kárat, o to snáz;
  žádá Bůh robotu, když upřel jas,
  táži se snažně; trpělivost rce,
troufalost, Bůh přec nepotřebuje
  tvé dílo, dary zpět, je Král a Pán.
  Kdo jeho lehké jařmo ustojí
mu slouží nejlíp. Tísíce horují
    po zemi, mořích, plnit jeho plán:
    slouží i ti kdo stojí, čekají.
SONNET XVI
(On His Blindness)

When I consider how my light is spent,
  E’re half my days, in this dark world and wide,
  And that one Talent which is death to hide,
  Lodg’d with me useless, though my Soul more bent
To serve therewith my Maker, and present
  My true account, least he returning chide,
  Doth God exact day-labour, light deny’d,
  I fondly ask; But patience to prevent
That murmur, soon replies, God doth not need
  Either man’s work or his own gifts, who best
  Bear his milde yoak, they serve him best, his State
Is Kingly. Thousands at his bidding speed
    And post o’re Land and Ocean without rest:
    They also serve who only stand and waite.
 ⇑ 

Abraham Cowley
1618 — 1667
PITÍ

Žíznící zem polyká déšť,
dál a zas lační, hledá též;
Rostliny vysávají zem
trvale, svěžest k duhu všem;
Samotné moře (ačli, hle,
přec nemá hrdlo vyprahlé)
deset tisíc řek polyká,
plných, až číše přetéká.
Kvapící Slunce (co má tvář
jak od pálenky, samou zář),
odsává moře; Slunce zas
napájí měsíc, hvězdný pás:
Ti pijí, tančí, osvíceně,
celou noc, bujně, rozjařeně:
Příroda nezná střízlivost,
přípitků na zdraví všad dost.
Tak naplň bowle hojný břich,
naplň tu sklenky — pročpak bych
strpěl všech pití, suše ret?
Proč, mravokárci ? Sem s tím, hned !
DRINKING

The thirsty earth soaks up the rain,
And drinks and gapes for drink again ;
The plants suck in the earth, and are
With constant drinking fresh and fair ;
The sea itself (which one would think
Should have but little need of drink)
Drinks ten thousand rivers up,
So filled that they o’erflow the cup.
The busy Sun (and one would guess
By’s drunken fiery face no less)
Drinks up the sea, and when he’s done,
The Moon and Stars drink up the Sun :
They drink and dance by their own light,
They drink and revel all the night :
Nothing in Nature’s sober found,
But an eternal health goes round.
Fill up the bowl, then, fill it high,
Fill all the glasses there — for why
Should every creature drink but I ?
Why, man of morals, tell me why ?
 ⇑ 

Alexander Brome
1620 — 1666
ODHODLÁNÍ

NEDÁM na lad, tvář zářící,
ni rudá ústa, líce,
ni lokýnky tak zdobící,
ni kadeřaté více,
ni vzácných serafů až hlas
co jako anděl zpívá;
Jistěže, volbu mít z těch krás
veškeré člověk chtívá:
Však chceš-li ke mně lásku zvát,
bavme se o té krásce,
o níž jen jediné chci znát,
že mě má taktéž v lásce.

Nádhery vašich ženských vnad
jsou metafory pouze,
připomínají světský lad
o který není nouze.
Růže nad rty a líce rdí,
z lilie blednou vnady;
Jaký bloud, vida stín na zdi,
ctí povrch, k pravdě zády?
Chceš-li bych dívku miloval,
musí být něžná, hodná:
Kanárčí zlat až abych vzdal,
zaslíben sklence do dna.
THE RESOLVE

TELL me not of a face that’s fair,
  Nor lip and cheek that’s red,
Nor of the tresses of her hair,
  Nor curls in order laid,
Nor of a rare seraphic voice
  That like an angel sings;
Though if I were to take my choice
  I would have all these things:
But if that thou wilt have me love,
  And it must be a she,
The only argument can move
  Is that she will love me.

The glories of your ladies be
  But metaphors of things,
And but resemble what we see
  Each common object brings.
Roses out-red their lips and cheeks,
  Lilies their whiteness stain;
What fool is he that shadows seeks
  And may the substance gain?
Then if thou’lt have me love a lass,
  Let it be one that’s kind:
Else I’m a servant to the glass
  That’s with Canary lined.
 ⇑ 

Andrew Marvell
1621 — 1678
BERMUDY

Kde dálných Bermud výtrysk pěn
brázdí hruď Moře, neviděn,
z nevelké Loďky, veslujíc,
Vítr šel, slyše, Písni vstříc.
Je snad nad Chvalozpěv co vhod
jemu, jenž ved nás Spletí vod,
kde Ostrov dlouho utajen
zjevil se, nad náš zaslíben?
Kde Obludám dal mořským skrýš,
úkol na Bedrech Hloub dmout výš.
Na travnatý lem přived nás;
kde končí Bouří, lidí ďas.
Zde věčné Jaro dáno je,
jež leskem svým vše smaltuje;
a Ptactva zasílá nám vhod,
co den skrz Vzduch nám Přínos, hod,
stín Pomeranči prosvítil,
jak zlat Lamp v zeleň Noci chvil.
V jablku Granátovém, sklad
rubínů nad Ormus je znát.
Fíky nám ke rtům sblíženy;
Melouny k nohám vrženy.
Co Jablek požehnání vznes,
žádný Strom dvakrát neunes.
Cedry vzal, rukou dovednou
z Libanonu v Zem úrodnou.
Přiměl řev Moře z hlubin vznést
Ambru nám na břeh, na počest.
Vynesl též (nám k chloubě až)
z Evangelia Perly v pláž.
A v těchto Skalách nechal stát
Chrám, v kterém Jemu chválu vzdát.
Ať jeho Slávy Zpěv je přán,
doručen až do Nebes Bran:
Který (snad), v ozvuku, by zpět
směl za Mexický Záliv znět.
Tak, z loďky Angličanů zpěv,
pobožný, radostný to Zjev,
a cestou, k Souznění by zval,
do Vesel včasný záběr dbal.
BERMUDAS

Where the remote Bermudas ride
In th’ Oceans bosome unespy’d,
From a small Boat, that row’d along,
The listning Winds receiv’d this Song.
What should we do but sing his Praise
That led us through the watry Maze,
Unto an Isle so long unknown,
And yet far kinder than our own?
Where he the huge Sea-Monsters wracks,
That lift the Deep upon their Backs.
He lands us on a grassy stage;
Safe from the Storms, and Prelat’s rage.
He gave us this eternal Spring,
Which here enamells every thing;
And sends the Fowl’s to us in care,
On daily Visits through the Air,
He hangs in shades the Orange bright,
Like golden Lamps in a green Night.
And does in the Pomgranates close,
Jewels more rich than Ormus show’s.
He makes the Figs our mouths to meet;
And throws the Melons at our feet.
But Apples plants of such a price,
No Tree could ever bear them twice.
With Cedars, chosen by his hand,
From Lebanon, he stores the Land.
And makes the hollow Seas, that roar,
Proclaime the Ambergris on shoar.
He cast (of which we rather boast)
The Gospels Pearl upon our coast.
And in these Rocks for us did frame
A Temple, where to sound his Name.
Oh let our Voice his Praise exalt,
Till it arrive at Heavens Vault:
Which thence (perhaps) rebounding, may
Eccho beyond the Mexique Bay.
Thus sung they, in the English boat,
An holy and a chearful Note,
And all the way, to guide their Chime,
With falling Oars they kept the time.
~~~
SVÉ UPEJPAVÉ PANÍ

Mít my dva světa, času dost,
není hřích, Paní, zdráhavost,
chtít v sedě klást si otázku
kam, lásky dne, dát vycházku.
Rubíny našla bys, vést krok,
u Gangy: já spíš Humbru tok
bych držel zpět. Cit k tobě zved
už před Potopou, deset let,
lhůtu ti k odmítání přál,
až Žid by víru zaprodal.
Má láska výhonky by zrála,
impéria by přerůstala;
co sto let, vznes bych poctu směle
k očím tvým, hledě po tvém čele;
co dvě stě, k ňadrům, zvlášť je bral,
co třicet tisíc, chválil dál;
věnoval věky, díl co díl,
nežli tvé srdce obnažil.
Paní, tvůj budiž majestát;
já nechci na pokleslé hrát.
Však v patách cítím, chvil to všech,
křídlený kočár času, spěch;
před námi vleklá leží pláň
věčnosti, obří prázdná dlaň.
Tvá krása vytratí se v ní;
v mramoru kobky nezazní
můj tklivý zpěv: až červi zví
tvé zachovalé panenství:
Tvá vetchá ctnost se vrátí v prach,
v popel má vášeň, chtivých snah:
Hrob soukromí byť skýtá rád,
nikdo v něm nemazlí se snad.
Pročež, a dokud mládí jas
zdobí pleť, leskem rosy krás,
a tvoje duše s procítěním
rozohnit, vzplát dá, pórů třením,
pojďme se bavit, dokud lze;
a jako dravci v lásce se
raději sežrat hleďme, lačně,
nežli nýt, váhat, trpět značně.
Vezměme sílu do dlaní,
smotejme klubko laskání,
a vražme slasti hrubou zteč,
až do bran žití, jako meč:
Když tedy slunce nedovedem
zastavit, nuže, poštvat svedem.
TO HIS COY MISTRESS

Had we but world enough, and time,
This coyness, Lady, were no crime
We would sit down and think which way
To walk and pass our long love’s day.
Thou by the Indian Ganges’ side
Shouldst rubies find: I by the tide
Of Humber would complain. I would
Love you ten years before the Flood,
And you should, if you please, refuse
Till the conversion of the Jews.
My vegetable love should grow
Vaster than empires, and more slow;
An hundred years should go to praise
Thine eyes and on thy forehead gaze;
Two hundred to adore each breast,
But thirty thousand to the rest;
An age at least to every part,
And the last age should show your heart.
For, Lady, you deserve this state,
Nor would I love at lower rate.
But at my back I always hear
Time’s wingèd chariot hurrying near;
And yonder all before us lie
Deserts of vast eternity.
Thy beauty shall no more be found,
Nor, in thy marble vault, shall sound
My echoing song: then worms shall try
That long preserved virginity,
And your quaint honour turn to dust,
And into ashes all my lust:
The grave’s a fine and private place,
But none, I think, do there embrace.
Now therefore, while the youthful hue
Sits on thy skin like morning dew,
And while thy willing soul transpires
At every pore with instant fires,
Now let us sport us while we may,
And now, like amorous birds of prey,
Rather at once our time devour
Than languish in his slow-chapt power.
Let us roll all our strength and all
Our sweetness up into one ball,
And tear our pleasures with rough strife
Thorough the iron gates of life:
Thus, though we cannot make our sun
Stand still, yet we will make him run.
 ⇑ 

John Bunyan
1628 — 1688
[POUTNÍKOVA CESTA]


Zkoušky, jež potkávají vesměs tací,
od výzvy nebes co se neodvrací,
jsou početné a hoví choutkám těla,
opět a zas jež vábí k slasti zcela;
Abychom tu a tam na kterém scestí
se dali unést, k podmanění svésti.
Aj, poutníkům pak dej být dbalí snažně,
ve střehu, aby prošli, arci mužně!
[THE PILGRIM’s PROGRESS]


The trials that those men do meet withal,
That are obedient to the heavenly call,
Are manifold, and suited to the flesh,
And come, and come, and come again afresh;
That now, or sometime else, we by them may
Be taken, overcome, and cast away.
Oh, let the pilgrims, let the pilgrims then,
Be vigilant, and quit themselves like men!
 ⇑ 

John Dryden
1631 — 1674
ABSALOM A ACHITOFEL

Blizoučko k šílenství, důvtip dlí, velký, smělý;
přetenké přepážky sousedství jejich dělí.

Génius s Šílenstvím žít na hromadě touží;
přepážky přetenké jen k odstupu jim slouží.



Boží je sláva: Kdo k ní vzhůru prahne,
zří nebes žár a zář, že nežehná, leč zžehne.
ABSALOM AND ACHITOPHEL

Great wits are sure to madness near alli’d;
And thin partitions do their bounds divide:





In God ’tis glory: And when men aspire,
’Tis but a spark too much of heavenly fire.
 ⇑ 

John Wilmot
1647 — 1680
EPITAF KRÁLI KARLU II

Zde leží velký, mocný Král,
Důvěru nevzbuzoval;
Nic hloupého byť neříkal,
Nic moudře nespravoval.


Tu velký Vladař spočívá,
co nebyl sliby svůdný;
Neprones hloupost zaživa,
nevydal počin radný.
EPITAPH ON CHARLES II

Here lies a great and mighty King,
Whose promise none relied on;
He never said a foolish thing,
Nor ever did a wise one.
~~~
HOMO SAPIENS

Kdybych (jsa ke své notné ztrátě již
jedním z těch tvorů úžasných, neb muž)
byl duchem, volným vybrat si jak chtěl
z masa a krve pouzdro, z možných těl,
byl bych pes, opičák, baribal,
cos, jen ne zvíře naduté, to ne,
které se má za tolik rozumné.
Smysly má hrubé tak, že šestý bral,
kterým těch dalších pět by zapíral,
odmítá instinkt, raděj mudruje,
rozumem padesátkrát chybuje;
Rozum, jenž ignis fatuus mysli jest,
přírodou neosvícen, schází s cest
bez stezky, beze směru bloudí dál,
skrz močál chyb, či trním by se dral;
Následník, zmaten, v bolu šplhá vším
vrtochů mozku výšin návrším;
Tu mezi úvahami, střemhlav pád,
do hlubin moře pochyb, tonout snad,
dočasně nad vodou, vděk voru z knih,
z měchýřů prázdnot filosofických;
Chce předčít svit, než odsud zamíří,
tančící výpar v oslnění zří,
než zhasne, nic než noc pak nespatří.
Věk, zkušenost jej berou za ruce,
odvádí k smrti, chápat nutíce,
když život strávil v bolném pátrání,
že všechno bylo mylné konání.
Zahalen špínou, leží soudna stroj,
namyšlen býval, vtipu, moudra zdroj.
HOMO SAPIENS

Were I (who to my cost already am
One of those strange, prodigious creatures, man)
A spirit free to choose, for my own share,
What case of flesh and blood I pleased to wear,
I’d be a dog, a monkey, or a bear,
Or anything but that vain animal
Who is so proud of being rational.
The senses are too gross, and he’ll contrive
A sixth, to contradict the other five,
And before certain instinct, will prefer
Reason, which fifty times for one does err ;
Reason, an ignis fatuus in the mind,
Which, leaving light of nature, sense, behind,
Pathless and dangerous wandering ways it takes
Through error’s fenny bogs and thorny brakes ;
Whilst the misguided follower climbs with pain
Mountains of whimseys, heaped in his own brain ;
Stumbling from thought to thought, falls headlong down
Into doubt’s boundless sea, where, like to drown,
Books bear him up awhile, and make him try
To swim with bladders of philosophy ;
In hopes still to o’ertake the escaping light,
The vapour dances in his dazzling sight
Till, spent, it leaves him to eternal night.
Then old age and experience, hand in hand,
Lead him to death, and make him understand,
After a search so painful and so long,
That all his life he has been in the wrong.
Huddled in dirt the reasoning engine lies,
Who was so proud, so witty, and so wise.
 ⇑ 

Jonathan Swift
1667 — 1745
RADA NUZNÝM VERŠOTEPCŮM

Veršovci v hadrech, zhrzeni,
z podkroví sem hned, hbitě;
Rýmaři, na smrt zrozeni,
listů, bez vazby nitě;

Mám pro vás trik, jak k úspěchu;
neobyčejný, boží:
Oživí výplod bezduchý,
než zabalí v něj zboží.

Dejte své verše vytisknout,
důkladně usušte je;
Curll ať jen dbá je rozepnout,
nejširší lemy přeje.

Sporý Pope uvítá je dost,
půjčte; Až brk svůj zdvihne,
cení je nad obálek štos,
k vášni své prapodivné.

Až Pope vám lemy zaplní,
půjčené zpět brát spějte;
Curll ať vám měšce naplní,
za své je vydávejte.
ADVICE TO THE GRUB STREET VERSE-WRITERS

Ye poets ragged and forlorn,
Down from your garrets haste;
Ye rhymers, dead as soon as born,
Not yet consign’d to paste;

I know a trick to make you thrive;
O, ’tis a quaint device:
Your still-born poems shall revive,
And scorn to wrap up spice.

Get all your verses printed fair,
Then let them well be dried;
And Curll must have a special care
To leave the margin wide.

Lend these to paper-sparing Pope;
And when he sets to write,
No letter with an envelope
Could give him more delight.

When Pope has fill’d the margins round,
Why then recall your loan;
Sell them to Curll for fifty pound,
And swear they are your own.
 ⇑ 

Joseph Addison
1672 — 1719
NADĚJE

Naše životy, byť strastmi potřísněné,
mohou být štastné opět, vybílené.
Jak čistý potok, špiněn náplavou
přívalů kalných, dešťů záplavou,
pročistí se zas, spádem vytříben,
v plovoucí zrdcadlo zas vystříbřen;
odráží každý květ, jenž hledí z břehu,
v náručí nebes obnovenou něhu.
HOPE

Our lives, discoloured with our present woes,
May still grow white and shine with happier hours.
So the pure limped stream, when foul with stains
Of rushing torrents and descending rains,
Works itself clear, and as it runs refines,
till by degrees the floating mirror shines;
Reflects each flower that on the border grows,
And a new heaven in its fair bosom shows.
 ⇑ 

Alexander Pope
1688 — 1744
ESEJ O KRITICE
… … …
Kdo ví, co víc je hodno zostuzení,
to napsané, či jeho posouzení,
však z obou menší zlo a neštěstí
co nudí jen, nesvádí na scestí:
Hrstka v tom, zástup v onom chybuje,
jednomu špatnému se deset věnuje;
kdo dřív by sebe jen za hňupa odhalil
ve verších, množství v próze provalil.
S úsudky je to jak když čas se měří,
hodinky liší se, svým každý věří.
Sic básníků moc geniálních není,
ani vkus mezi kritiky k zastižení;
oba od nebes musí mít shůry dáno,
soudce i píšící, tak je to uděláno.
Ať druhé učí ti co vynikali
a kritizují ti co dobře psali.
Pravda, že každý mívá své za vtipné,
kritik že ne, když v posudku si rýpne?
… … …
V psaní a módě pravidlo je platné
ujeté vpřed či vzad je stejně špatné;
neder se prvním být, kdo nové spustí,
ni posledním, kdo staré složí, pustí.
//
Piš si: jak v módě, ve psaní v kurzu není
ni předbíhání, ni vzadu okounění;
tak nebuď průkopníkem, co první zkusí,
ba ani zpátečníkem, co pustit musí.

///
Psancem je psavec nemódní, umíněný
předběhlík doby, či za ní zanícený.
Kdo nedrží krok s davem, pozdě, brzy,
zneuznán bude právem, cizí, drzý.
… … …
Z těch příčin spolčených všech, které mámí
lidské pochybné soudy, vnáší klamy,
co nejsilněji vládne chabé hlavě
je bloudů věčná neřest, pýcha právě.
Vše, co nám od přírody není dáno,
je štědře pýchou vynahrazováno;
U těl, i duší zříme, zřejmě dosti,
že podvýživa vede k plynatosti;
Pýcha, kde rozum schází, hned nás chrání,
na dutost, nadutost má k vycpávání!
Přijde-li prozření a mraků rozptýlení,
pravda nás oslní, jak světlo denní;
Nevěř sám sobě; abys nebyl tele,
spolehni na druhy — i nepřátele.

Nebezpečné jsou povrchní znalosti,
Pij lačně, do dna, z pramene moudrosti;
Z něj usrkávat, vede k poblouznění,
však plné doušky zas k vystřízlivění.
… … …
Závist jde v patách Zásluh, sleduje,
jako stín, svědčí, že co uznat, je.
… … …
Uč jako nic, že učivo nic není,
že nové je jen paměti osvěžení.
… … …
AN ESSAY ON CRITICISM
… … …
’Tis hard to say, if greater Want of Skill
Appear in Writing or in Judging ill,
But, of the two, less dang’rous is th’ Offence,
To tire our Patience, than mis-lead our Sense:
Some few in that, but Numbers err in this,
Ten Censure wrong for one who Writes amiss;
A Fool might once himself alone expose,
Now One in Verse makes many more in Prose.
Tis with our Judgments as our Watches, none
Go just alike, yet each believes his own.
In Poets as true Genius is but rare,
True Taste as seldom is the Critick’s Share;
Both must alike from Heav’n derive their Light,
These born to Judge, as well as those to Write.
Let such teach others who themselves excell,
And censure freely who have written well.
Authors are partial to their Wit, ’tis true,
But are not Criticks to their Judgment too?
… … …
In Words, as Fashions, the same Rule will hold,
Alike Fantastick, if too New or Old;
Be not the first by whom the New are try’d,
Nor yet the last to lay the Old aside.










… … …
Of all the causes which conspire to blind
Man’s erring judgment, and misguide the mind,
What the weak head with strongest bias rules,
Is pride, the never-failing vice of fools.
Whatever Nature has in worth denied,
She gives in large recruits of needful pride;
For as in bodies, thus in souls, we find
What wants in blood and spirits, swell’d with wind;
Pride, where wit fails, steps in to our defence,
And fills up all the mighty void of sense!
If once right reason drives that cloud away,
Truth breaks upon us with resistless day;
Trust not yourself; but your defects to know,
Make use of ev’ry friend—and ev’ry foe.

A little learning is a dangerous thing.
Drink deep, or taste not the Pierian Spring;
There shallow draughts intoxicate the brain,
and drinking largely sobers us again.
… … …
Envy will merit as its shade pursue,
But like a shadow, proves the substance true
… … …
Men must be taught as if you taught them not,
and things unknown proposed as things forgot.
… … …
~~~
… … …
Vzdělání mění běžné chápání;
Jak ohnut proutek, strom se naklání.
… … …
… … …
Tis education forms the common mind.
Just as the twig is bent, the tree’s inclined.
… … …
~~~
EPITAF NEWTONOVI

Přírodní řády neřád noci kryl;
Bůh řek Buď Newton! a svět vyjasnil!
EPITAPH FOR SIR ISAAC NEWTON

Nature and Nature’s Laws lay hid in Night.
God said, Let Newton be! and all was light!
~~~
LOUPEŽ LOKÝNKY
… … …
Půvabný Lad, Skromnosti sladký Med,
Chyb skrýt je s-to, u Krásek, jsou-li, hned:
A pokud přec Žen Slabosti má snad,
Hleď v její Tvář, vše zapomeneš rád.
… … …
THE RAPE OF THE LOCK
… … …
Yet graceful Ease, and Sweetness void of Pride,
Might hide her Faults, if Belles had Faults to hide:
If to her share some Female Errors fall,
Look on her Face, and you’ll forget ’em all.
… … …
~~~
ESEJ O ČLOVĚKU
… … …
Znej sebe, Boha znát tě nečeká
Lidstvo má studovati Člověka.
Hle na výběžku středostavu sní
Tvor temně moudrý, hrubě noblesní:
Má vědomostí moc na skeptika,
má přiliš slabostí na stoika,
co dál, zda vůbec, řeší k nevíře;
zda mít se za Boha či za zvíře;
zda mysl nad tělo by zbožňoval;
žije by mřel, myslí by chyboval;
tak v neznalosti, řeší o to spíš
ať myslí málo nebo přespříliš;
Chaos je, Úvah s Vášní zmítání;
sám terčem zneužití, poznání;
vždy polostoupá polopadaje;
pán tvorstva, jejich kořistí co je;
rozhodce pravd, vždy, opět mamlasem;
je světa slávou, vtipem, rébusem.
… … …
Doufej dál skromně; vírem křídel výš;
dbej lekce Smrti, Boha miluj spíš.
Budoucí blahý stav byť není dán,
přec doufát smíš, že budeš požehnán.
Naděj vždy prýští v hrudi člověčí:
byť strádá, doufá v osud jinačí:
Vyhnanství duše, za zdí domovní,
příštího žití rozptyl uklidní.
… … …
AN ESSAY ON MAN
… … …
Know then thyself, presume not God to scan
The proper study of Mankind is Man.
Placed on this isthmus of a middle state,
A Being darkly wise, and rudely great:
With too much knowledge for the Sceptic side,
With too much weakness for the Stoic’s pride,
He hangs between; in doubt to act, or rest;
In doubt to deem himself a God, or Beast;
In doubt his mind and body to prefer;
Born but to die, and reas’ning but to err;
Alike in ignorance, his reason such
Whether he thinks to little, or too much;
Chaos of Thought and Passion, all confus’d;
Still by himself, abus’d or disabus’d;
Created half to rise and half to fall;
Great Lord of all things, yet a prey to all,
Sole judge of truth, in endless error hurl’d;
The glory, jest and riddle of the world.
… … …
Hope humbly, then; with trembling pinions soar;
Wait the great teacher Death; and God adore.
What future bliss, He gives not thee to know,
But gives that hope to be thy blessing now.
Hope springs eternal in the human breast:
Man never is, but always to be blest:
The soul, uneasy and confined from home,
Rests and expatiates in a life to come.
… … …
ÓDA K SAMOTĚ

Šťasten, čí rozsah přání, snah,
objímá otcův akrů lem,
spokojen dýchat rodný vzduch
znát vlastní zem.

Čí stáda mléko, sklizeň chléb,
čí hlouček ovcí šaty dá,
kdo stromů v parném létě stín,
žár v zimě zná.

Požehnán on, kdo nedbá ruch
hodin, dní, roků odplouvat,
ve zdravém těle, klidný duch,
den mlčky zvát.

Za noci klid, po četbě snít,
směs sladká; k odpočinku pluje:
nevinnost blahá, noblesní,
když medituje.

Takové dopřej, stranou, žití,
tak, stesků-prostý dopřej skon,
od světa pryč, ni kámen, kvítí,
kde ležím, on.
ODE TO SOLITUDE

Happy the man, whose wish and care
A few paternal acres bound,
Content to breathe his native air
In his own ground.

Whose herds with milk, whose fields with bread,
Whose flocks supply him with attire,
Whose trees in summer yield him shade,
In winter fire.

Blest, who can unconcern’dly find
Hours, days, and years slide soft away,
In health of body, peace of mind,
Quiet by day.

Sound sleep by night; study and ease,
Together mixt; sweet recreation:
And innocence, which most does please
With meditation.

Thus let me live, unseen, unknown,
Thus unlamented let me die,
Steal from the world, and not a stone
Tell where I lie.
 ⇑ 

James Thomson
1700 — 1748
BRITÁNIE, VLÁDNI!

Když, z nebes vůle, Británie
vyvstala z azurových vln,
tak zněla charta toho kraje,
andělů strážných nápěv pln:
„Británie, vládni! vlnám všem:
Žádný Brit nebude otrokem.“

Národy, požehnané méně,
padnou v tyranů nástraze;
ty trváš, velká volná země,
všem na obdiv, i k výstraze.
„Británie, vládni! vlnám všem:
Žádný Brit nebude otrokem.“

Majestát vzkvétá, sílí krása,
z úžasných, zdárných tažení;
z burácení, jež nebe drásá,
rodný dub hloubí kořeny.
„Británie, vládni! vlnám všem:
Žádný Brit nebude otrokem.“

Tyrani zpupní nezkrotí tě:
snaha tě ohnout, marná jest,
schopna jen vznítit zápal, hbitě;
v prospěch tvůj, a jim za bolest.
„Británie, vládni! vlnám všem:
Žádný Brit nebude otrokem.“

Rozlehlou vládneš nad krajinou
obchod v tvých městech zazáří:
poddanství vod až kam se linou,
kol obtékaných pobřeží.
„Británie, vládni! vlnám všem:
Žádný Brit nebude otrokem.“

Múzy, jež volnost přitahuje
se ku tvým břehům obrací;
Blažený ostrov! Krása tu je,
srdnatých dost, ji chránící.
„Británie, vládni! vlnám všem:
Žádný Brit nebude otrokem.“
RULE, BRITANNIA!

When Britain first, at Heaven’s command
Arose from out the azure main;
This was the charter of the land,
And guardian angels sang this strain:
“Rule, Britannia! rule the waves:”
“Britons never will be slaves.”

The nations, not so blest as thee,
Must, in their turns, to tyrants fall;
While thou shalt flourish great and free,
The dread and envy of them all.
“Rule, Britannia! rule the waves:”
“Britons never will be slaves.”

Still more majestic shalt thou rise,
More dreadful, from each foreign stroke;
As the loud blast that tears the skies,
Serves but to root thy native oak.
“Rule, Britannia! rule the waves:”
“Britons never will be slaves.”

Thee haughty tyrants ne’er shall tame:
All their attempts to bend thee down,
Will but arouse thy generous flame;
But work their woe, and thy renown.
“Rule, Britannia! rule the waves:”
“Britons never will be slaves.”

To thee belongs the rural reign;
Thy cities shall with commerce shine:
All thine shall be the subject main,
And every shore it circles thine.
“Rule, Britannia! rule the waves:”
“Britons never will be slaves.”

The Muses, still with freedom found,
Shall to thy happy coast repair;
Blest Isle! With matchless beauty crown’d,
And manly hearts to guard the fair.
“Rule, Britannia! rule the waves:”
“Britons never will be slaves.”
 ⇑ 

Benjamin Franklin
1706 — 1790
KDO CHCE VŠEM VYHOVĚT

Stalo se, okolností kdysi shodou,
hle, starý se synem osla si vedou.
Okřik je pocestný, sousede drahý,
v hlavě, jak na oslu, nic? Trápíš nohy.
Nu, pravil starý, když lid dává radu,
nasednem na osla, chlapče, ty vzadu:
Harcují dál, ejhle smích, výtky víří,
ubožák, šunky nést na hřbetu, čtyři!
Takový útvar snad nebyl kdy spatřen;
osel v své podstatě panstvem je zastřen.
Hoch hbitě sesedl, bokem jde po svých,
další dí, páprdo, ty chceš být pro smích?
Takové dítě jen, slabé, to znavíš,
necháš jej trmácet, jen ať si hovíš;
na popud, otec a syn mění místa;
snad už všem vyhoví, nadozajista.
Zakrátko, horlivě hubuje paní,
rošťáku, co to je za počínání!
Musíš jet na oslu, ať šedý otec
pěšky jen zdolá tvé ostudy kopec?
Jak jen všem vyhovět, uvažovali,
pak osla do plachty na záda vzali:
uznali všichni to, za dobrý vtip,
smíchu hned dvojnásob, nebylo líp.
Kdo chce všem vyhovět, získat všech přízeň,
po hojné vůli má poskrovnu sklizeň.
HE WHO’d PLEASE ALL

ONCE on a Time it by Chance came to pass,
That a Man and his Son were leading an Ass.
Cries a Passenger, Neighbor, you’re shrewdly put to ’t,
To lead an Ass empty, and trudge it on foot.
Nay, quoth the old Fellow, if Folk do so mind us
I’ll e’en climb the Ass, and Boy mount behind us:
But as they jogg’d on they were laugh’t and hisse’d,
What, two booby Lubbers on one sorry Beast!
This is such a Figure as never was known;
’T is a sign that the Ass is none of your own.
Then down gets the Boy, and walks by the Side,
Till another cries, What, you old Fool must you ride?
When you see the poor Child that’s weakly and young
Forc’d thro’ thick and thin to trudge it along,
Then down gets the Father, and up gets the Son;
If this cannot please them we ne’er shall have done.
They had not gone far, but a Woman cries out,
O you young graceless Imp, you’ll be hang’d, no doubt!
Must you ride an Ass, and your Father that’s grey
E’en foot it, and pick out the best of his Way?
So now to please all they but one Trick lack,
And that was to carry the Ass a pick pack:
But when that was try’d, it appear’d such a Jest,
It occasioned more Laughter by half than the rest.
Thus he who ’d please all, and their Good liking gain,
Shows a deal Good Nature, but labours in vain.
 ⇑ 

Thomas Gray
1716 — 1771
ÓDA K ÚMRTÍ OBLÍBENÉ KOČKY

Na boku vázy, oblých stěn,
kde čínský um byl vypálen
v azuru, květin lad;
Žíhaná skromnost dojímá,
kde klimbající Selima
hledí do lůna vod.

Ocas, dál bdící útvar jen,
kulatá tvář, vous z bílých pěn
packy ze sametu,
kožich, co želvy vzorek má,
oušek čerň, očka zelená
zasněna, přede tu.

Dál hleděla by, tok se hnul,
dvou ladných forem záblesk vplul,
potoků génií,
jsouc obrněné v nachu tak,
ač purpur dominuje zrak,
i zlatá probíjí.

Tu Nymfy úžas, zírání
vousku kmit, drápek, zívání
ne z nudy, rozvička,
natáhne pracku, co to dá.
Kterápak zlatu odolá?
Má dost ryb, kočička?

Troufalá! Zisku na dohled
napřáhlá, natahuje hřbet,
přehlíží předklon snad,
(Štěsteny škleb má špatný vkus)
po kluzkých vázy stěnách skluz,
po hlavě do vod pád.

Osmkrát hlava nad vodou,
všem vody bohům mňouká svou
prosbu o spasení,
Delfín ni víla netuší,
kluk ani slečna neslyší
miláčka doznění.

Tu příklad berte, milé mé,
je pozdě když se uklouzne,
šetřte své náruči.
Ne vše váš zápal zaslouží,
ač oči, srdce zatouží,
lesk zlato neznačí.
ODE ON THE DEATH OF A FAVOURITE CAT

’TWAS on a lofty vase’s side,
Where China’s gayest art had dy’d
The azure flowers that blow;
Demurest of the tabby kind,
The pensive Selima reclin’d,
Gaz’d on the lake below.

Her conscious tail her joy declar’d;
The fair round face, the snowy beard,
The velvet of her paws,
Her coat, that with the tortoise vies,
Her ears of jet, and emerald eyes,
She saw, and purr’d applause.

Still had she gaz’d; but midst the tide
Two beauteous forms were seen to glide,
The Genii of the stream;
Their scaly armour’s Tyrian hue,
Through richest purple, to the view,
Betray’d a golden gleam.

The hapless Nymph with wonder saw:
A whisker first, and then a claw,
With many an ardent wish,
She stretch’d, in vain, to reach the prize.
What female heart can gold despise?
What cat’s averse to fish?

Presumptuous Maid! with looks intent
Again she stretch’d, again she bent,
Nor knew the gulph between;
(Malignant Fate sat by, and smil’d.)
The slippery verge her feet beguil’d;
She tumbled headlong in.

Eight times emerging from the flood,
She mew’d to every watery God,
Some speedy aid to send.
No Dolphin came, no Nereid stir’d:
Nor cruel Tom, nor Susan heard.
A favourite has no friend.

From hence, ye beauties, undeceiv’d,
Know, one false step is ne’er retriev’d,
And be with caution bold.
Not all that tempts your wandering eyes
And heedless hearts, is lawful prize;
Nor all, that glisters, gold.
~~~
K ÚMRTÍ PANA RICHARDA WESTA

Marně na mne úsvit usměvavý,
Fébus růžolící svým zlatem žhne;
Ptáci marně lásku zpěvem slaví;
Louky nosí své svršky zeleně:
Sluch můj však po jiných tónech prahne,
Jinou podívanou hledá zrak;
Nitro smutek, úzkost jen mi stáhne,
z radosti v mém srdci je jen vrak.
Ráno ostatním je k povzbuzení,
Novorozené radosti přináší;
Luhy žádoucím k povyražení;
Štěbetavce nic z lásky neruší;
    Zatímco já proň bez odezvy lkám,
    A o to víc, že bezvýsledně, sám.
ON THE DEATH OF MR. RICHARD WEST

In vain to me the smiling mornings shine,
And reddening Phoebus lifts his golden fire;
The birds in vain their amorous descant join;
Or cheerful fields resume their green attire:
These ears, alas! for other notes repine,
A different object do these eyes require;
My lonely anguish melts no heart but mine,
And in my breast the imperfect joys expire.
Yet morning smiles the busy race to cheer,
And newborn pleasure brings to happier men;
The fields to all their wonted tribute bear;
To warm their little loves the birds complain;
    I fruitless mourn to him that cannot hear,
    And weep the more because I weep in vain.
 ⇑ 

Oliver Goldsmith
1728? — 1774
PAMĚŤ

Paměti, ach klamná drahá,
pyšně, neodbytně lpíš,
po radostech dál zpět saháš,
prošlé v bolest obracíš:

Ty, jak svět sám, tísníš v bolu,
úsměv tvůj je bídných mor:
kdo chce požehnání spolu
navždy musí klást ti vzdor.
MEMORY

O Memory, thou fond deceiver,
Still importunate and vain,
To former joys recurring ever,
And turning all the past to pain:

Thou, like the world, th’ oppress’d oppressing,
Thy smiles increase the wretch’s woe:
And he who wants each other blessing
In thee must ever find a foe.
 ⇑ 

William Cowper
1731 — 1800
VÁLCOVNA

Pakliže stříbrná, či zlatá cihla
má dál se zpracovat, zploštit a kout,
ve válcích tam a zpět, jen aby zjihla
ústrojím siláckým nutí se pnout.

Mučen a trápen kov nakonec projde
jak povolná stuha, jak zářivý jas,
jak zvonkohra v uších se rozezní, dojde,
rozpálen tlakem, zdroj hřejivých krás.

Když to má za sebou, chystají muka
bušení zlatníka paličky ran
ještě než potká jej chorého ruka
aby byl spolknut a na milost brán.

Žel tak i Básník, pln odvážné tuši,
co chtěl popsat léčbu na národní vřed!
Sezná, že srdce a hlava mu buší
od válců, paliček násobných běd.

Pokud chce nabádat, nejprv má těšit,
hladce a plynule kroutit se, hrát,
až zvoní a třpytí se zlatých slov sešit
kde listy se blýští od rozumných rad.

Nakonec nucen je ztenčit vše, lehce,
jak obal k polknutí, zlatý list pravý,
pravda je hořká, tu pacient nechce
bez dávky pozlátka, snadno se dáví.
THE FLATTING MILL

When a bar of pure silver or ingot of gold
Is sent to be flatted or wrought into length,
It is pass’d between cylinders often, and roll’d
In an engine of utmost mechanical strength.

Thus tortured and squeezed, at last it appears
Like a loose heap of ribbon, a glittering show,
Like music it tinkles and rings in your ears,
And warm’d by the pressure is all in a glow.

This process achiev’d, it is doom’d to sustain
The thump-after-thump of a gold-beater’s mallet,
And at last is of service in sickness or pain
To cover a pill from a delicate palate.

Alas for the Poet, who dares undertake
To urge reformation of national ill!
His head and his heart are both likely to ache
With the double employment of mallet and mill.

If he wish to instruct, he must learn to delight,
Smooth, ductile, and even, his fancy must flow,
Must tinkle and glitter like gold to the sight,
And catch in its progress a sensible glow.

After all he must beat it as thin and as fine
As the leaf that enfolds what an invalid swallows,
For truth is unwelcome, however divine,
And unless you adorn it, a nausea follows.
 ⇑ 

Henry Livingston Jr.
1748 — 1828
… možný autor Předvánoční noci, kterou údajně napsal C C Moore
PROSLOV NEDBALÉHO FILOSOFA

Vstávám kdy chci, pak kdy chci zas jdu spát,
věhlas je čímsi, oč nemám co stát,
přehlížím bohatství mumraj, co klam,
nedbám být vlivný, či moudrostí znám.

Ať ženy, děti, či dětinští muži,
za šlapkou slávy si ze všech sil běží.
Jak dopřá zážitek, hned kamsi spěchá,
jen babu zklámání po sobě nechá.

Když svět se spokojí nekřížit moji,
ve dne či v noci ať jde cestou svojí,
nechám jej - aniž bych stéblem jen zkřížil
směr duši spřízněné, krok pouhý ztížil.

Dokud dá svědomí, vstanu, a lehnu,
pro zátěž koruny krále se nehnu.
CARELESS PHILOSOPHER’S SOLILOQUY

I rise when I please, when I please I lie down,
Nor seek, what I care not a rush for, renown;
The rattle called wealth I have learnt to despise,
Nor aim to be either important or wise.

Let women & children & children-like men
Pursue the false trollop the world has called fame.
Who just as enjoyed, is instantly flown
And leaves disappointment, the hag, in her room.

If the world is content not to stand in my way
The world may jog on both by night & by day
Unimpeded by me - not a straw will I put
Where a dear fellow-creature uplifteth its foot.

While my conscience upbraids not, I’ll rise and lye down,
Nor envy a monarch His cares and His crown.
 ⇑ 

William Blake
1757 — 1827
PODSOUVAČI, KTERÝ JE MODLOU TOHOTO SVĚTA

Vskutku můj Satane jsi hlupák, a to zcela,
soudit dle pláště, člověka to jen zdání,
každá kurva přec pannou též kdys byla,
Káču nezměníš v Nánu, do skonání.

Ač tě kdo uctívá jak boha, a se koří,
Ježíšem i Jahvem ač tě zove,
Syn úsvitu jsi jen co z únav tmy se noří,
zbloudilce pod horou tápání snové
TO THE ACCUSER WHO IS THE GOD OF THIS WORLD

Truly My Satan thou art but a Dunce
And dost not know the Garment from the Man
Every Harlot was a Virgin once
Nor canst thou ever change Kate into Nan

Tho thou art Worship’d by the Names Divine
Of Jesus & Jehovah thou art still
The Son of Morn in weary Nights decline
The lost Travellers Dream under the Hill
~~~
NIKOMOTCI

Proč mlčíš, neviditelný
Praotče bedlivý
Proč skrýváš se tam v oblacích
před Zraky slídivých

Proč jinotaje, dohady
v tvých přikázáních zní
až jímá bázeň plody jíst
než z chřtánu hada ční
Či snad proto, že umět Krýt
získá žen uznání
TO NOBODADDY

Why art thou silent & invisible
Father of jealousy
Why dost thou hide thyself in clouds
From every searching Eye

Why darkness & obscurity
In all thy words & laws
That none dare eat the fruit but from
The wily serpents jaws
Or is it because Secresy
Gains females loud applause
~~~
HRUDKA A OBLÁZEK

„Láska nedbá blaze žít,
k sobě ohled nemá aj,
vzdává družným vlastní klid,
v trýzni Pekel staví Ráj.“

Hrudky vzdech tak svou si pěl,
když jej drtil jdoucí skot;
Oblázek v potůčku, směl,
jiný verš si zurčel, vhod:

„Láska dbá si blaze žít,
k slasti své si druhy zve,
kochá se jak brát jim klid,
do Ráje vznést Peklo své.“
THE CLOD AND THE PEBBLE

“Love seeketh not itself to please,
Nor for itself hath any care,
But for another gives its ease,
And builds a Heaven in Hell’s despair.”

So sung a little Clod of Clay
Trodden with the cattle’s feet,
But a Pebble of the brook
Warbled out these metres meet:

“Love seeketh only self to please,
To bind another to its delight,
Joys in another’s loss of ease,
And builds a Hell in Heaven’s despite.”
~~~
LONDÝN

Ulicí spletí kráčívám,
kde Temže teče v sepjetí.
A v každé tváři shledávám
slabost a lítost v pojetí.

V každičkém lidském výkřiku,
batolat z děsu brečení,
v každičkém hlasu; okřiku,
duše pout slyším řinčení.

Z komínů stesky klučinů
očerní kostel, děsíce;
vzdech na smrt jdoucích vojínů
krvácí po zdech paláce.

Slyším, jak půlnoc z ulic zní,
jak mladá děvka utne řev
novorozence zaklením;
Mor veze sňatek na pohřeb
LONDON

I wander thro’ each charter’d street,
Near where the charter’d Thames does flow
And mark in every face I meet
Marks of weakness, marks of woe.

In every cry of every Man,
In every Infants cry of fear,
In every voice: in every ban,
The mind-forg’d manacles I hear.

How the Chimney-sweepers cry
Every blackening Church appalls.
And the hapless Soldiers sigh
Runs in blood down Palace walls.

But most thro’ midnight streets I hear
How the youthful Harlots curse
Blasts the new-born Infants tear
And blights with plagues the Marriage hearse
~~~
PROČPAK ZROZEN

Ach! PROČpak zrozen jsem s tváří tak cizí?
Proč ne jak ostatní rodáci druzí?
Na pohled plaší se; na slova ježí;
Mlčím-li, přezírám, pryč druzi běží.

Básnicky škodím si, výtvarně vadím,
Sám sebe haním, a kárám, že prudím;
Děs v duši z tuše a v tužce stud ztichlý;
Talenty pohřbívám, věhlas mám zdechlý;

Málo, či přespříliš jen si mne váží;
Za výraz závidí; za skromnost sráží.
WHY WAS I BORN

O! WHY was I born with a different face?
Why was I not born like the rest of my race?
When I look, each one starts; when I speak, I offend;
Then I’m silent and passive, and lose every friend.

Then my verse I dishonour, my pictures despise,
My person degrade, and my temper chastise;
And the pen is my terror, the pencil my shame;
All my talents I bury, and dead is my fame.

I am either too low, or too highly priz’d;
When elate I’m envied; when meek I’m despis’d.
~~~
JERUZALÉM

Zdalipak kdysi kráčel On
anglických výšin zelení?
Beránek Boží zda kdy byl
na pastvách hebkých spatřený?

Či zda tvář Božská, nádherná,
rozžehla kopce pochmurné?
Jeruzalém, zda stavěl zde,
kde mlýny stíní, ďábelské?

Podej můj luk, zlatem co plá:
Přines mé šípy toužení:
Mé kopí sem: pryč, mračna zlá!
Můj kočár, výhně tažení.

Neustane mé snažení,
meč v ruce mé dřív neusne,
než vztyčíme Jeruzalém,
v zeleni krásné Anglie.
JERUSALEM

And did those feet in ancient time
Walk upon England’s mountains green?
And was the holy Lamb of God
On England’s pleasant pastures seen?

And did the Countenance Divine
Shine forth upon our clouded hills?
And was Jerusalem builded here
Among these dark Satanic mills?

Bring me my bow of burning gold:
Bring me my arrows of desire:
Bring me my spear: O clouds unfold!
Bring me my chariot of fire.

I will not cease from mental fight,
Nor shall my sword sleep in my hand
Till we have built Jerusalem
In England’s green and pleasant land.
~~~
TYGR

Tygře! Tygře! planoucí,
pralesovou pranocí;
čí nezmarný dotek, zrak
souměrný děs sepjal tak?

V jakých hloubkách nebeských
planul zápal očí tvých?
křídla na nichž prahnul výš?
plamen v hrsti sevřel, týž?

Které rámě, dovedné
spřadlo v šlachy srdce tvé?
a když srdce začlo bít,
hrůzná dlaň? Tvé tlapy mít.

Kladivem? A řetězem?
v jaké výhni dal ti vjem?
Kovadlinou? V kleštích as
sevřel smrtící tvůj ďas.

Hvězdy svrhly kopí svá,
zaslzela nebesa:
Zdali hřeje to či zebe,
stvořit beránka, pak tebe?

Tygře! Tygře! planoucí,
pralesovou pranocí;
čí nezmarný dotek, zrak,
souměrný děs sepjal tak?
THE TYGER

Tyger, Tyger. burning bright,
In the forests of the night;
What immortal hand or eye.
Could frame thy fearful symmetry?

In what distant deeps or skies.
Burnt the fire of thine eyes?
On what wings dare he aspire?
What the hand, dare seize the fire?

And what shoulder, or what art,
Could twist the sinews of thy heart?
And when thy heart began to beat.
What dread hand? & what dread feet?

What the hammer? What the chain,
In what furnace was thy brain?
What the anvil? what dread grasp.
Dare its deadly terrors clasp?

When the stars threw down their spears
And water’d heaven with their tears:
Did he smile his work to see?
Did he who made the Lamb make thee?

Tyger, Tyger burning bright,
In the forests of the night:
What immortal hand or eye,
Dare frame thy fearful symmetry?
~~~
TAJEMSTVÍ LÁSKY

Chraň se lásku vyslovit,
nevyřčena trvá jen;
vánek pouhý pohne cit
potichounku, neviděn.

Vyznal jsem lásku lásce své,
z celého srdce tak,
třásl se, zimomřivě, bál.
ach, odešla mi pak!

A poté co mne nechala,
poutník se dostavil,
potichounku, neviděn:
Neodmítnut byl.

~~~

Nehleď lásku vyslovit,

Vzal ji, jen povzdech zbyl.
LOVE’S SECRET

Never pain to tell thy love,
Love that never told can be;
For the gentle wind doth move
Silently, invisibly.

I told my love, I told my love,
I told her all my heart,
Trembling, cold, in ghastly fears.
Ah! she did depart!

Soon after she was gone from me,
A traveller came by,
Silently, invisibly:
O was no deny.

~~~

Never seek to tell thy love,

He took her with a sigh.
~~~
NEBLAHÁ RŮŽE

Ó Růže, churavíš!
Červ, očím skrytý,
co za noci létá,
skrz bouře vytí,
odkryl tvé lože
z karmínu blaha:
A jeho temná tajná vášeň
Ti na život sahá.
THE SICK ROSE

O Rose, thou art sick!
The invisible worm
That flies in the night,
In the howling storm,
Has found out thy bed
Of crimson joy:
And his dark secret love
Does thy life destroy.
~~~
LILIE

Cudná Růže trnem vyniká,
Mírný Beran rohem proniká:
Lilie však bílá ryzí láskou jásá,
nedrásána ostny, skví se, jas a krása.
THE LILLY

The modest Rose puts forth a thorn,
The humble sheep a threat’ning horn:
While the Lily white shall in love delight,
Nor a thorn nor a threat stain her beauty bright.
~~~
Ze zrnka písku pojmout svět,
nebe zřít v lučním kvítí,
nekonečno v dlani podržet
a v hodině věčně žíti.
To see a world in a Grain of Sand,
And a Heaven in a Wild Flower,
Hold Infinity in the palm of your hand,
And eternity in an hour.
 ⇑ 

Robert Burns
1759 — 1796
NA STARÉ ČASY

Refrén:
Na staré časy, brachu můj,
na starodávný čas,
dejme si pohár vlídnosti,
ať žije starý čas,
1.
Snad starou známost nechat být,
paměti napospas?
Než starou známost nechat být,
ať žije starý čas.
2.
A jistě žejdlík utáhneš!
A já svůj, nadoraz!
A dáme sklenku vláhy, též,
na starodávný čas.
3.
Však my dva tudy běhali
sbírali sedmikrás;
pak dost se potrmáceli,
jak utíkal nám čas.
4.
My dva tu v říčce brouzdali,
od rána, než den zhas;
než moře dál nás rozdělí
jak v uplynulý čas.
5.
Tak ruku ber, můj příteli!
Tu svou mi podej, tas!
A číše aby zvedaly,
na časy staré zas.
AULD LANG SYNE

Chorus:
And for auld lang syne, my jo,
For auld lang syne,
We’ll tak a cup o’ kindness yet,
For auld lang syne,
1.
Should auld acquaintance be forgot,
And never brought to mind?
Should auld acquaintance be forgot,
And days o’ auld lang syne.
2.
And surely ye’ll be your pint-stowp!
And surely I’ll be mine!
And we’ll tak a cup o’ kindness yet,
For auld lang syne.
3.
We twa hae run about the braes
And pu’d the gowans fine;
But we’ve wander’d mony a weary foot
Sin auld lang syne.
4.
We twa hae paidl’d i’ the burn,
Frae mornin’ sun till dine;
But seas between us braid hae roar’d
Sin auld lang syne.
5.
And there’s a hand, my trusty fiere!
And gie’s a hand o’ thine!
And we’ll tak a right guid willy waught,
For auld lang syne.
~~~
KNIHOMOLŮM

Skrz naskrz listy nápadů
si larvy napadejte;
Však k Lordstvu mějte ohledů,
zlatý hřbet nesnídejte.
TO THE BOOK-WORMS

Through and through th’ inspir’d leaves,
Ye maggots, make your windings;
But O respect his lordship’s taste,
And spare his golden bindings.
 ⇑ 

William Wordsworth
1770 — 1850
ÓDA:
ZÁBLESKY NESMRTELNOSTI
ZE VZPOMÍNEK NA RANÉ DĚTSTVÍ

V těch dobách louka, háj, potůček ten,
zem, ba i vše běžné na pohled,
v mých očích jen
neslo háv nebe, osvícený vzhled,
vznešenost čistoskvoucí jako sen.
Už není svět jak dříve bývával; —
ač pátrám, zrak se pne,
za noci, dne.
Co dřív jsem viděl neshledávám dál.

Ač duha je tu zpět,
a růže krásný květ,
a luny zářná moc
obhlížející čisté nebe všad,
vody, v nich hvězdná noc,
v nich nádhera a lad;
slunce pak zrodem vznešenosti zas;
přec vím, i kdybych procestoval svět,
že se z něj vytratil té slávy jas.

ODE:
INTIMATIONS OF IMMORTALITY
FROM RECOLLECTIONS OF EARLY CHILDHOOD

There was a time when meadow, grove, and stream,
The earth, and every common sight,
To me did seem
Apparelled in celestial light,
The glory and the freshness of a dream.
It is not now as it hath been of yore; —
Turn wheresoe’er I may,
By night or day.
The things which I have seen I now can see no more.

The Rainbow comes and goes,
And lovely is the Rose,
The Moon doth with delight
Look round her when the heavens are bare,
Waters on a starry night
Are beautiful and fair;
The sunshine is a glorious birth;
But yet I know, where’er I go,
That there hath past away a glory from the earth.

~~~
Svět je nám příliš blízký; pozdě, brzy,
  pachtěním planým promarňujem síly;
  k Přírodě netečnost jsme zakoupili,
  zaprodali jsme srdce, kupčí drzí!
Moře, co k měsíci se vzpíná prsy,
  vichry, co téměř neúnavně kvílí
  usebírají se jak kvítí chvíli,
  k tomu jsme slepí, hluší, až to mrzí;
avšak nás ne. — Bože! Jak oslovuje
  být Pohan, dávným krédem odkojený;
  jak on bych stál na lučině co tu je,
v záblescích abych, neosamocený,
    zřel Protea, jak z vod se vynořuje;
    či slyšel Tritóna roh ověnčený.
The world is too much with us; late and soon
  Getting and spending, we lay waste our powers;
  Little we see in Nature that is ours;
  We have given our hearts away, a sordid boon!
This Sea that bares her bosom to the moon,
  The winds that will be howling at all hours,
  And are up-gathered now like sleeping flowers,
  For this, for everything, we are out of tune;
It moves us not. — Great God! I’d rather be
  A Pagan suckled in a creed outworn;
  So might I, standing on this pleasant lea,
Have glimpses that would make me less forlorn;
    Have sight of Proteus rising from the sea;
    Or hear old Triton blow his wreathed horn.
~~~
Klášterní jizba, úzká, sestrám stačí;
a poustevníkům hoví jejich cely;
studentům zadumané citadely;
přadleny k přízi, tkalce k stavu tlačí
přítulné štěstí; včelka na květ kvačí,
vzhůru do výšin Furness-vřesů peaku,
přesto pak dlouze brumlá v náprstníku:
Vpravdě ta samovazba, kam se vpáčí
každý svou rukou, není kobka: svou,
čas od času jsem rád byl usazen
v sonetu dílec sporý, omezen;
rád, pokud duše (jakéž jistě jsou)
volností přetíženy, bezbřehou,
tam najdou útočiště, ne já jen.
NUNS fret not at their convent’s narrow room;
And hermits are contented with their cells;
And students with their pensive citadels;
Maids at the wheel, the weaver at his loom,
Sit blithe and happy; bees that soar for bloom,
High as the highest Peak of Furness-fells,
Will murmur by the hour in foxglove bells:
In truth the prison, unto which we doom
Ourselves, no prison is: and hence for me,
In sundry moods, ’twas pastime to be bound
Within the Sonnet’s scanty plot of ground;
Pleased if some Souls (for such there needs must be)
Who have felt the weight of too much liberty,
Should find brief solace there, as I have found.
~~~
ŠEL JSEM SÁM JAKO OBLÁČEK
(Narcisy)

Šel jsem sám jako obláček
přes dolin, kopců kulisu,
když natrefil jsem na hlouček,
družinu zlatých narcisů;
u jezera, pod stromovím,
chvěly se tancem čechravým.

Dál vedly jako hvězdičky
jichž třpytem Mléčná dráha je,
táhly se cestou bez konce,
co zátoky kraj lemuje:
na deset tisíc do dáli,
hlavami k tanci kývaly.

Vlnky se k tanci měly též;
však odleskem byl jejich třpyt:
Básníku zajásej a běž
k té družině se veselit:
hleděl jsem dál — a netušil
jak obohacen vším jsem byl:

Často, když na pohovce dnes
se v duchu toulám, rozjímám,
rozsvítí vnitřní zrak můj, kdes
uvnitř jsem oblažen, byť sám;
Srdce se kochá, splní si
přání zas tančit s narcisy.
I WANDERED LONELY AS A CLOUD
(Daffodils)

I wandered lonely as a cloud;
That floats on high o’er vales and hills,
When all at once I saw a crowd,
A host of golden daffodils;
Beside the lake, beneath the trees,
Fluttering and dancing in the breeze.

Continuous as the stars
that shine and twinkle on the Milky Way,
They stretched in never-ending line
along the margin of a bay:
Ten thousand saw I at a glance,
tossing their heads in sprightly dance.

The waves beside them danced; but they
Out-did the sparkling waves in glee:
A poet could not but be gay,
in such a jocund company:
I gazed — and gazed — but little thought
what wealth the show to me had brought:

For oft, when on my couch I lie
In vacant or in pensive mood,
They flash upon that inward eye
Which is the bliss of solitude;
And then my heart with pleasure fills,
And dances with the daffodils.
 ⇑ 

Samuel Taylor Coleridge
1772 — 1834
KOLÍNSKÁ

Ve městě Kölnu, mnichů, kostí,
cest, až vražedné zubatosti,
cárů, cour, ohyzdných bab, brachu;
sčet jsem dva-a-sedmdesát puchů,
výrazných, smradů k nim, co vadí!
Ach Nymfy kanálů a kádí,
řeka Rýn, jak je známé, zřejmé,
smývá váš Kolín, tomu dejme;
Však Nymfy, která boží síla
je s to, by Rýn samotný smyla?
COLOGNE

In Köln, a town of monks and bones,
And pavements fang'd with murderous stones
And rags, and hags, and hideous wenches;
I counted two and seventy stenches,
All well defined, and several stinks!
Ye Nymphs that reign o'er sewers and sinks,
The river Rhine, it is well known,
Doth wash your city of Cologne;
But tell me, Nymphs, what power divine
Shall henceforth wash the river Rhine?
~~~
STRPENÍ

Vlídně jsem přijal, co zhurta přišlo až
a bez zášti odpustil:— Udělej též.
Příkoří měj za záblesk, kočky zrak,
patrný máš-li v srdci svém temno však.
Když cítíš křivdu tolik, že sníš o hříchu,
toho se boj — sebevznícení, vzmachu
jiskry, jež rozohněním tě oslepí,
či potlačena zamoří vzduch, až čpí.
Nasaď zhasínátko, rozevři závěsy,
a brzy ovzdušněná duše najde si
ke světlu cestu. Pokud by nepřítel odhalil,
či hůř, odcizený přítel kdyby to byl,
pás dřevomorky v boku tvé pevné lodě,
měj to za Boží vzkaz a skromně hrdě
nahraď jej zdravým dubem;— sobě ku prospěchu —
Shnilý trám dej mu vděčně za útěchu!
FORBEARANCE

Gently I took that which ungently came,
And without scorn forgave:—Do thou the same.
A wrong done to thee think a cat's-eye spark
Thou wouldst not see, were not thine own heart dark.
Thine own keen sense of wrong that thirsts for sin,
Fear that—the spark self-kindled from within,
Which blown upon will blind thee with its glare,
Or smother'd stifle thee with noisome air.
Clap on the extinguisher, pull up the blinds,
And soon the ventilated spirit finds
Its natural daylight. If a foe have kenn'd,
Or worse than foe, an alienated friend,
A rib of dry rot in thy ship's stout side,
Think it God's message, and in humble pride
With heart of oak replace it;—thine the gains—
Give him the rotten timber for his pains!
~~~
… s přihlédnutím k rozličným překladům, chronologicky…
(J.V. Sládek; Josef Nesvadba, Josef Palivec, Václav Renč, Petruše Máchová)
PŘÍBĚH PRASTARÉHO MOŘEPLAVCE

Prastarý mořeplavec; z tří
jednoho zadržel.
’Bradáči, okem jiskřivý,
proč bráníš, abych šel?

Dokořán ženichova síň
přízeň jsem, spěchám již;
Družina hostů, hostina —
hlaholí sem, však slyš.’

Hubenou rukou drží jej,
’Byl koráb…’, sípá hlas.
’Pusť! Ruku pryč ty zmatenče!’
Hnát hbitě stáhnul zas.

Jiskřivým okem drží jej —
silou to nezvyklou,
jak tříletý, host poslouchá:
kmet prosadil si svou.

Svatebčan, nucen naslouchat:
na balvan tu si sed;
dál hovořil naň prastařec,
námořník jasnozřet.

’Loď salvou slávy z přístavu
vesele proplula
kostela, kopce, majáku
hrot v obzor zasula.

Slunce terč z hlubin objevný
zleva se vynořil!
Žhnul, prahnul, než se vpravo zas
do moře ponořil.

Výše a výše každým dnem,
až v půlden nad stěžej — ’
Svatebčan v hruď se udeřil
když fanfár zaslech rej.

Nevěsta v síň as vkročila
květ růže červený;
a předvoj hudební šel s ní,
kývaje rameny.

Svatebčan v hruď se udeřiv,
naslouchal, nucen přec;
dál hovořil naň námořník,
jasnozřet, prastařec.

’Tu BOUŘE VICHR přitužil,
tyranskou sílu měl:
hbit peruťemi mávaje
na jih nás naháněl.

Stěžňovím, přídí skosený
jak běžec, běsem stíhaný,
stín zlobným honcem vrhaný
šlape dál, předkloněn,
koráb se štval, dál vichr řval,
než v jih zor neupřen.

Tu mlhy přišly se sněhem
a divotvorný mráz:
led nad stěžej, a čišel z něj
až smaragdový jas.

Zkrz průrvy ker tu sněhů krov
sinavý jímal lesk:
živáčka zrak se nedočkal —
jen led byl kol a stesk.

Jen led byl tu a led byl tam
led měl nás v zajetí:
praskal a mrul, a úpěl, vyl,
sténal jak v objetí!

Po dlouhé době Albatros
zjevil se, přístál z mlh;
jak křesťana jsme vítali
jej, na rtech „Zdařiž Bůh.“

Krm přijal sobě nezvyklou,
kroužil kol. Obkroužen,
led vydal třesk a ve dví prask;
lodivod proplul ven!

Vítr se z jihu svěží zdvih;
Albatros s námi spolu,
ke krmi, či jen za hrami,
co den zván slétal dolů!

Ve mračnech, mlhách, na ráhnech
když klekání zvon zněl
sedal, s ním noční mlžný dým
luny svit zabělel.’

’Bůh žehnej, mořský prastarče!
Chraň, ode tvých prokletí! —
Ký běs tě jal?’ — ’Mé kuše stal
se ALBATROS obětí.’
THE RIME OF THE ANCIENT MARINER

It is an ancient Mariner,
And he stoppeth one of three.
’By thy long beard and glittering eye,
Now wherefore stopp’st thou me?

The Bridegroom’s doors are opened wide,
And I am next of kin;
The guests are met, the feast is set:
May’st hear the merry din.’

He holds him with his skinny hand,
’There was a ship,’ quoth he.
’Hold off ! unhand me, grey-beard loon!’
Eftsoons his hand dropt he.

He holds him with his glittering eye —
The Wedding-Guest stood still,
And listens like a three years’ child:
The Mariner hath his will.

The Wedding-Guest sat on a stone:
He cannot choose but hear;
And thus spake on that ancient man,
The bright-eyed Mariner.

’The ship was cheered, the harbour cleared,
Merrily did we drop
Below the kirk, below the hill,
Below the lighthouse top.

The Sun came up upon the left,
Out of the sea came he!
And he shone bright, and on the right
Went down into the sea.

Higher and higher every day,
Till over the mast at noon — ’
The Wedding-Guest here beat his breast,
For he heard the loud bassoon.

The bride hath paced into the hall,
Red as a rose is she;
Nodding their heads before her goes
The merry minstrelsy.

The Wedding-Guest he beat his breast,
Yet he cannot choose but hear;
And thus spake on that ancient man,
The bright-eyed Mariner.

’And now the STORM-BLAST came, and he
Was tyrannous and strong:
He struck with his o’ertaking wings,
And chased us south along

With sloping masts and dipping prow,
As who pursued with yell and blow
Still treads the shadow of his foe,
And forward bends his head,
The ship drove fast, loud roared the blast,
The southward aye we fled.

And now there came both mist and snow,
And it grew wondrous cold:
And ice, mast-high, came floating by,
As green as emerald.

And through the drifts the snowy clifts
Did send a dismal sheen:
Nor shapes of men nor beasts we ken —
The ice was all between.

The ice was here, the ice was there,
The ice was all around:
It cracked and growled, and roared and howled,
Like noises in a swound!

At length did cross an Albatross,
Thorough the fog it came
As if it had been a Christian soul,
We hailed it in God’s name.

It ate the food it ne’er had eat,
And round and round it flew.
The ice did split with a thunder-fit;
The helmsman steered us through!

And a good south wind sprung up behind;
The Albatross did follow,
And every day, for food or play,
Came to the mariner’s hollo!

In mist or cloud, on mast or shroud,
It perched for vespers nine;
Whiles all the night, through fog-smoke white,
Glimmered the white Moon-shine.’

’God save thee, ancient Mariner!
From the fiends, that plague thee thus! —
Why look’st thou so?’ — ’With my cross-bow
I shot the ALBATROSS.’
~~~

XANADU

Ve Xanadu si Kublaj-chán
klenutý palác usmyslel :
kde tok řeky Alfy posvátné,
skrz jeskynní průrvy závratné,
k nočnímu moři spěl.

Tak dvakrát pět mil půdy vzal,
věžovím hradeb obehnal :
zahrady uvnitř, křivky potoků,
tu vzácné vonné stromy pučely ;
tu hvozdy horské, starší proroků,
kol mýtin prosluněných hučely.

Aj ! rokle romantická brázdí stráni,
skrz kopce zeleň kříží cedrů kštici !
Divočina ! svatyně čarování,
v zakletí, jak při luny ubývání,
ženou, co lká být ďábla milovnicí !
Z té propasti, kde neúnavně kypí,
jak když zem funíc dýchavičně trpí,
vodní sloup náhle hbitě ven se dral :
přičemž skrz spěch, než by zas čas jej sťal,
vrh klenbu v cárech, jako krupobití,
či zrno v mlatě, když ran cepem cítí :
skrz balvany, tím roztančené v mžiku
vyvedl vzhůru ven posvátnou řeku.
Pět mil se kroutil proud, svá ohbí tvořil,
skrz luh a háj tok svaté řeky ved,
až do jeskyní závratných se sved
a v peřejích kles’ k mrtvolnému moři :
Ve vřavě Kublaj z dáli slyšel vzkaz
od předků věštbu války, blízké zas !

Paláce stín, slasti dómu,
středem vln se nesl v dál ;
kde sluch směs námětů k sněmu
z vřídla, z jeskyň nabíral.

Dílo tak zázračné, až dech se tají,
slunný dóm slasti, křišťál ledních slují !

Dívku, jak hrála na cimbál
jsem v opojení zřel :
Habešská dívka hrála mi,
zpěv doprovádíc strunami,
Amharský na vrchol.
Pokud bych vybavil si
tu její píseň zas,
do výšin jako kdysi
by mne ten hlahol vznes,
že vzdušný dóm bych stavěl, věž
prosluněnou ! sluj z ledních ker !
uslyšev každý, zřel by též,
varovali by, Boj se ! Zvaž !
má blesky v očích, hřívu až !
třikrát jej obtoč v jeden směr,
jen hledět naň aby ses bál,
věz, ambrózii pojídal,
zapíjel mlékem z Ráje sfér.
KUBLA KHAN OR: A VISION IN A DREAM, A FRAGMENT

In Xanadu did Kubla Khan
A stately pleasure-dome decree :
Where Alph, the sacred river, ran
Through caverns measureless to man
Down to a sunless sea.

So twice five miles of fertile ground
With walls and towers were girdled round :
And there were gardens bright with sinuous rills,
Where blossomed many an incense-bearing tree ;
And here were forests ancient as the hills,
Enfolding sunny spots of greenery.

But oh ! that deep romantic chasm which slanted
Down the green hill athwart a cedarn cover !
A savage place ! as holy and enchanted
As e’er beneath a waning moon was haunted
By woman wailing for her demon-lover !
And from this chasm, with ceaseless turmoil seething,
As if this earth in fast thick pants were breathing,
A mighty fountain momently was forced :
Amid whose swift half-intermitted burst
Huge fragments vaulted like rebounding hail,
Or chaffy grain beneath the thresher’s flail :
And ’mid these dancing rocks at once and ever
It flung up momently the sacred river.
Five miles meandering with a mazy motion
Through wood and dale the sacred river ran,
Then reached the caverns measureless to man,
And sank in tumult to a lifeless ocean :
And ’mid this tumult Kubla heard from far
Ancestral voices prophesying war !

The shadow of the dome of pleasure
Floated midway on the waves ;
Where was heard the mingled measure
From the fountain and the caves.

It was a miracle of rare device,
A sunny pleasure-dome with caves of ice !

A damsel with a dulcimer
In a vision once I saw :
It was an Abyssinian maid,
And on her dulcimer she played,
Singing of Mount Abora.
Could I revive within me
Her symphony and song,
To such a deep delight ’twould win me,
That with music loud and long,
I would build that dome in air,
That sunny dome ! those caves of ice !
And all who heard should see them there,
And all should cry, Beware ! Beware !
His flashing eyes, his floating hair !
Weave a circle round him thrice,
And close your eyes with holy dread,
For he on honey-dew hath fed,
And drunk the milk of Paradise.
 ⇑ 

Robert Southey
1774 — 1843
PO BLENHEIMU

Letního podvečera,
kmet Kašpar po práci
před domkem na zápraží
si hověl na slunci,
na trávě kol si hrála
Vilmička, vnučka malá.

Tu vidí bratra Péťu
kutálet cosi sem,
co u potoka našel,
když si hrál; s nálezem
přišel, se zeptat doma
co – hladké, oblé – to má.

Kmet Kašpar vzal to od něj,
kluk dychtivě tu stál;
pak stařec hlavou potřás,
trpce se pousmál:
„Chudáka lebka,“ vypráví,
„padl při velkém vítězství.“

„V zahradě nacházím je,
bezpočet kolem je;
a když jdu pole orat,
pluh další odkryje!
Tisíce mužů“, vypráví,
„padlo při velkém vítězství.“

„Tak nám teď pověz, o co šlo,“
Péťa hned vykřikne;
a Vilmička naň zvedá zrak,
zorničky upřené;
„Pověz o válce, dědo náš,
proč se tak prali, vše co znáš.“

„To Angličané,“ Kašpar dí,
„Francouzům nandali;
však proč se bili navzájem
mi vědět nedali:
Všichni však tvrdí,“ vypráví,
„že šlo o velké vítězství.“

„Můj otec u Blenheimu žil,
dům u potoka stál;
když na popel jej spálili,
o život utíkal;
tak s ženou, děckem pelášil,
kam složí hlavu, netušil.“

„Ohněm a mečem celý kraj
pleněn byl zvesela,
a mnohá matka s kojencem,
i děcka zemřela:
Však to se děje vždy, se ví,
při každém slavném vítězství.“

„Prý bylo děsné napohled
bitevní pole zřít;
tisíce na něm mrtvých těl
na slunci ležet, hnít:
Však to se děje vždy, se ví,
po každém slavném vítězství.“

„Slávu měl Kníže z Marlboro’,
Princ Evžen jakbysmet.“
„To byla přece špatná věc!“
Vilmička kárá hned.
„Ne … kdepak … malá,“ on zas k ní,
„Bylo to slavné vítězství.“

„Opěvován byl Vévoda,
co v bitvě zvítězil.“
„K čemu to bylo nakonec?“
Péťa se osmělil.
„Copak já vím,“ mu odpoví,
„Bylo to slavné vítězství.“
AFTER BLENHEIM

It was a summer evening,
Old Kaspar’s work was done,
And he before his cottage door
Was sitting in the sun,
And by him sported on the green
His little grandchild Wilhelmine.

She saw her brother Peterkin
Roll something large and round
Which he beside the rivulet
In playing there had found;
He came to ask what he had found,
That was so large, and smooth, and round.

Old Kaspar took it from the boy,
Who stood expectant by;
And then the old man shook his head,
And with a natural sigh,
“‘Tis some poor fellow’s skull,” said he,
“Who fell in the great victory.

“I find them in the garden,
For there’s many here about;
And often when I go to plough,
The ploughshare turns them out!
For many thousand men,” said he,
“Were slain in that great victory.”

“Now tell us what ‘twas all about,”
Young Peterkin, he cries;
And little Wilhelmine looks up
With wonder-waiting eyes;
“Now tell us all about the war,
And what they fought each other for.”

“It was the English,” Kaspar cried,
“Who put the French to rout;
But what they fought each other for
I could not well make out;
But everybody said,” quoth he,
“That ‘twas a famous victory.

“My father lived at Blenheim then,
Yon little stream hard by;
They burnt his dwelling to the ground,
And he was forced to fly;
So with his wife and child he fled,
Nor had he where to rest his head.

“With fire and sword the country round
Was wasted far and wide,
And many a childing mother then,
And new-born baby died;
But things like that, you know, must be
At every famous victory.

“They said it was a shocking sight
After the field was won;
For many thousand bodies here
Lay rotting in the sun;
But things like that, you know, must be
After a famous victory.

“Great praise the Duke of Marlbro’ won,
And our good Prince Eugene.”
“Why, ‘twas a very wicked thing!”
Said little Wilhelmine.
“Nay … nay … my little girl,” quoth he,
“It was a famous victory.”

“And everybody praised the Duke
Who this great fight did win.”
“But what good came of it at last?”
Quoth little Peterkin.
“Why, that I cannot tell,” said he,
“But ‘twas a famous victory.”
 ⇑ 

Walter Savage Landor
1775 — 1864
K PĚTASEDMDESÁTINÁM

Já neved spory, nebyl kdo za spor stál;
miloval Přírodu, k ní, Umění;
já obě ruce ohněm Žití hřál;
slábne, a já jsem sbalen, vážení.
ON HIS SEVENTY-FIFTH BIRTHDAY

I strove with none, for none was worth my strife;
Nature I loved, and next to Nature, Art;
I warmed both hands before the fire of Life;
It sinks, and I am ready to depart.
 ⇑ 

Francis Scott Key
1779 — 1843
OBRANA PEVNOSTI McHENRY
(Hvězdotřpytný prapor)

Ó sděl mi, zda zříš, v ranném úsvitu zas,
témuž vzdali jsme hold, hrdě v soumraku sirém,
pruhů ráz a hvězd jas, skrze hrůzný boj, náš
vábil zrak, chrabře přes hradby, v rozletu širém?
Rudá rakety záře, třesk výbušné ráže,
byly za svědky, co prapor ustát dokáže;
Ó sděl, hvězdotřpytný prapor, vlá stále na svém,
nad zemí svobodných, statečných domovem?

Na břehu, zastřeném z hlubin závojem mlh,
z nepřátel zpupné hordy, děs ticha jen zbývá,
Co to tam, s čím si vánek, kde tyčí se vrch,
pohrává, vrtkavě cosi skrývá, odkrývá?
Chytá paprsek dnes, kterýž rozbřesk naň vznes,
pouhý odlesk té slávy dá hladině lesk.
Toť hvězdotřpytný prapor — Ó ať vlá dál, na svém,
nad zemí svobodných, statečných domovem!

Kdepak banda ta je, přísahy závadné,
chlubivé, že spoušť války, zmar porážky jisté
nám ni domov, ni vlast, nenechá pražádné?
Vlastní krví už smyli své stopy nečisté.
Není úkryt, být žoldákem, nevolníkem,
před děsem útěku, trudným náhrobníkem.
Vítězně, hvězdotřpytný prapor tu vlaje, na svém,
nad zemí svobodných, statečných domovem.

Ó budiž tak vždy, kde svobodných hráz
hájí domovy milé před válečnou spouští!
Blažený zdárný mír; račiž zem, nebi spás
vznést chvalozpěv, Moci, jež nás neopouští!
Nutně pak vyhrajem, neboť po právu jdem,
a buď naše motto — „Bohu důvěřujem.“
Ať hvězdotřpytný prapor hrdě vlá, dál, na svém,
nad zemí svobodných, statečných domovem!

DEFENCE OF FORT McHENRY*
(The Star-Spangled Banner)

O say can you see by the dawn’s early light
What so proudly we hail’d at the twilight’s last gleaming,
Whose broad stripes & bright stars through the perilous fight,
O’er the ramparts we watch’d, were so gallantly streaming?
And the rocket’s red glare, the bomb bursting in air,
Gave proof through the night that our flag was still there;
O say does that star-spangled banner yet wave
O’er the land of the free & the home of the brave?

On the shore, dimly seen through the mists of the deep,
Where the foe’s haughty host in dread silence reposes,
What is that which the breeze, o’er the towering steep,
As it fitfully blows, half conceals, half discloses?
Now it catches the gleam of the morning’s first beam,
In full glory reflected, now shines on the stream
’Tis the star-spangled banner — O long may it wave
O’er the land of the free & the home of the brave!

And where is that band who so vauntingly swore,
That the havoc of war & the battle’s confusion
A home & a Country should leave us no more?
Their blood has wash’d out their foul footstep’s pollution.
No refuge could save the hireling & slave
From the terror of flight or the gloom of the grave,
And the star-spangled banner in triumph doth wave
O’er the land of the free & the home of the brave.

O thus be it ever, when freemen shall stand
Between their loved homes and the war’s desolation!
Blest with vict’ry & peace, may the heav’n rescued land
Praise the Power that hath made & preserv’d us a nation!
Then conquer we must, when our cause it is just,
And this be our motto — “In God is our trust.”
And the star-spangled banner in triumph shall wave
O’er the land of the free & the home of the brave.

(*original manuscript version)
 ⇑ 

Thomas Moore
1779 — 1852
ARGUMENT

Říkávají mi preláti,
ať čin je přán či napáchán,
že Nebe choutky hodnotí
jak kdyby čin byl dokonán.
Když choutky si trest vyslouží
pak nás je třeba potrestat;
Pojď, vždyť si člověk zaslouží
za trest svůj vinu vychutnat!
AN ARGUMENT

I’ve oft been told by learned friars,
That wishing and the crime are one,
And Heaven punishes desires
As much as if the deed were done.
If wishing damns us, you and I
Are damned to all our heart’s content;
Come, then, at least we may enjoy
Some pleasure for our punishment!
~~~
LÁSKA A ZÁŠŤ

Když jsem tě miloval, dlužno říct,
že kouzelné chvíle jsme měli;
Co k tobě cítím teď, posměch, je víc
než luxusní pocit a skvělý.
Ať už jsme spolu či od sebe zas,
kouzlo ti nevyprchává;
Milovat tě, to je pohody čas;
Zášť k tobě! To je slast pravá!
LOVE AND HATE

When I loved you, I can’t but allow
I had many an exquisite minute;
But the scorn that I feel for you now
Hath even more luxury in it.
Thus, whether we’re on or we’re off,
Some witchery seems to await you;
To love you was pleasant enough,
And, oh! ’tis delicious hate you!.
 ⇑ 

Clement Clarke Moore
1779 — 1863
PŘEDVÁNOČNÍ NOC

Byla noc vánoční, po domě, slyš,
nehleslo stvoření, ba ani myš;
u krbu punčochy pečlivě visí,
jež Svatý Mikuláš vyplní, sní si;
děti už v postýlkách útulných leží,
vidiny cukroví hlavou jim běží,
Máti v svém šálu, i já v čapce své
jak k zimnímu spánku jsme ulehli, — hle,
tu v zahradě dole hluk najednou, stačí
bych vyskočil z postele, co že to značí.
K oknu jsem přichvátal, jen jsem se mihl,
opřel do okenic, rám okna zdvihl.
Měsíc na nadílku sněhu tam svítil,
jak v pravé poledne vše září sytil;
vidím tam kupodiv, na tuto dobu,
sáničky, osmero maličkých sobů;
hbitý a čilý i kočí tam kmital,
hle, Svatý Nik, hned jsem v duchu jej vítal.
Nad orly svižně mu spřežení kvačí,
hvízdá a pobízí je, co jen stačí:
„Teď! Hbítku, teď! Hupko! Dupáku, Liško,
Vlasatci! Amorko! Hromku a Blýszko;
Na stříšku verandy! Na římsu, zeď!
Hyjé, nu! Hyjé! Výš, nahoru leť!“
Jak suché listí před vichřicí víří,
když potká překážku, hned vzhůru míří;
na střechu vzali to běžci ti mžikem,
s hračkami na saních — a svatým Nikem:
Pak to jen zvonilo na střeše, kropet,
krůčky a hrabání maličkých kopyt.
Jen jsem stáh’ hlavu, se obrátit chystal,
komínem Svatý Nik vesele přistál:
Oblečen v kožich byl od hlavy k patě,
však celý od sazí, namoutěkutě;
se zad svůj pytel pln hraček tu svalí,
podomní prodejce, na pohled z dáli:
Oči — třpyt samý! Ďůlky: jak klasik,
z růží tvář, z třešničky buclatý nosík;
ústy, jak napnutým lukem, se smál,
na bradě vous sněhobílý mu vlál;
od fajfky troubel měl fest mezi zuby,
dým jako věnec, co vítěze zdobí.
Kulaté tváře měl, i převeselé
bříško, když chechtal se, bylo jak želé:
Tlouštík byl, bodrý, ten starý brach, šotek;
nahlas mě rozesmál, ne aby utek;
mrknutím oka a kývnutím hlavy
ujistil, v klidu, mám být bez obavy.
Nic ale neřekl, hned se dal k činu,
naplnil punčochy; stočil se, inu,
na stranu nosu jen poklepal, přidal
poklonu, komínem vzhůru se vydal.
Na saně vyskočil, na tým svůj hvízdá,
hned zase vylétli, jak chmýří z hnízda:
Než zmizel v dáli, vzkaz uslyšel jsem —
Veselé Vánoce, dobrou noc, všem.

THE NIGHT BEFORE CHRISTMAS*

’Twas the night before Christmas, when all thro’ the house
Not a creature was stirring, not even a mouse;
The stockings were hung by the chimney with care,
In hopes that St. Nicholas soon would be there;
The children were nestled all snug in their beds,
While visions of sugar plums danc’d in their heads,
And Mama in her ’kerchief, and I in my cap,
Had just settled our brains for a long winter’s nap —
When out on the lawn there arose such a clatter,
I sprang from the bed to see what was the matter.
Away to the window I flew like a flash,
Tore open the shutters, and threw up the sash.
The moon on the breast of the new fallen snow,
Gave the luster of mid-day to objects below;
When, what to my wondering eyes should appear,
But a miniature sleigh, and eight tiny reindeer,
With a little old driver, so lively and quick,
I knew in a moment it must be St. Nick.
More rapid than eagles his coursers they came,
And he whistled, and shouted, and call’d them by name:
“Now! Dasher, now! Dancer, now! Prancer and Vixen,
“On! Comet, on! Cupid, on! Donder and Blitzen;
“To the top of the porch! To the top of the wall!
“Now dash away! Dash away! Dash away all!”
As dry leaves that before the wild hurricane fly,
When they meet with an obstacle, mount to the sky;
So up to the house-top the coursers they flew,
With the sleigh full of toys — and St. Nicholas too:
And then in a twinkling, I heard on the roof
The prancing and pawing of each little hoof.
As I drew in my head, and was turning around,
Down the chimney St. Nicholas came with a bound:
He was dress’d all in fur, from his head to his foot,
And his clothes were all tarnish’d with ashes and soot;
A bundle of toys was flung on his back,
And he look’d like a peddler just opening his pack:
His eyes — how they twinkled! His dimples: how merry,
His cheeks were like roses, his nose like a cherry;
His droll little mouth was drawn up like a bow,
And the beard of his chin was as white as the snow;
The stump of a pipe he held tight in his teeth,
And the smoke it encircled his head like a wreath.
He had a broad face, and a little round belly
That shook when he laugh’d, like a bowl full of jelly:
He was chubby and plump, a right jolly old elf,
And I laugh’d when I saw him in spite of myself;
A wink of his eye and a twist of his head
Soon gave me to know I had nothing to dread.
He spoke not a word, but went straight to his work,
And fill’d all the stockings; then turn’d with a jerk,
And laying his finger aside of his nose
And giving a nod, up the chimney he rose.
He sprung to his sleigh, to his team gave a whistle,
And away they all flew, like the down of a thistle:
But I heard him exclaim, ere he drove out of sight —
Happy Christmas to all, and to all a good night.

*(za autora je považován i H Livingston Jr.)
 ⇑ 

George Gordon, Lord Byron
1788 — 1824
V NEPROŠLAPANÉM LESE JE POTĚŠENÍ,
pobřeží pusté sleduji zalíbeně,
společnost mám, kde není vyrušení,
u hlubin moře, s hudbou v hřmící pěně:
Přírodu víc, ne lidstvo o to méně
mám rád po těchto schůzkách, kradmo vzít
ze všeho dosud, čím jsem byl snad, maně
s vesmírem sblížení, a procítit
co vyjádřit mi nelze, byť ne skrýt.

Val se dál, z hloubi modré moře – val!
Deset tisíc flotil tě marně kříží;
Člověk jen kazí svět – bez vlivu dál,
u břehu končí;– tvých vod pláň nezatíží
vraky, z tvé vůle jsou, a neublíží
ti lidské ničení, škodící sobě,
když jako kapka deště níž se blíží,
propadá do hlubin a pění v zlobě,
nemaje rakev, hrob, nic ke své chloubě.

Nekráčí po tvých cestách, – tvoje nivy
mu nejsou dosti, – vzedmi se mu jen
svrhni jej – hnusnou mocí jurodivý
k ničení země, tebe nehoden,
do nebes volej, dost již, odkojen
ať se v tvé hravé tříšti třesu brání
a skučí ke svým modlám, míří ven
v zátoce poblíž kotvit nicot přání,
však k zemi sraž jej zas: — ať tam se sklání.
THERE IS A PLEASURE IN THE PATHLESS WOODS,
There is a rapture on the lonely shore,
There is society, where none intrudes,
By the deep Sea, and music in its roar:
I love not Man the less, but Nature more,
From these our interviews, in which I steal
From all I may be, or have been before,
To mingle with the Universe, and feel
What I can ne’er express, yet cannot all conceal.

Roll on, thou deep and dark blue Ocean–roll!
Ten thousand fleets sweep over thee in vain;
Man marks the earth with ruin–his control
Stops with the shore;–upon the watery plain
The wrecks are all thy deed, nor doth remain
A shadow of man’s ravage, save his own,
When for a moment, like a drop of rain,
He sinks into thy depths with bubbling groan,
Without a grave, unknelled, uncoffined, and unknown.

His steps are not upon thy paths,–thy fields
Are not a spoil for him,–thou dost arise
And shake him from thee; the vile strength he wields
For earth’s destruction thou dost all despise,
Spurning him from thy bosom to the skies,
And send’st him, shivering in thy playful spray
And howling, to his gods, where haply lies
His petty hope in some near port or bay,
And dashest him again to earth: — there let him lay
~~~
EPITAF PSOVI

Když pyšný Lidstva Syn se vrací v Zem,
nemaje Zásluh, nežli v Rodu svém,
vší pompu běd vyplýtvá sochař naň
a v litaniích nad ním urny schráň.
Sečteno, na Pomníku, vida, sled
poct za vše údajné co jakživ sved.
Však chudák Pes, jenž věrný jakživ byl,
vítal vždy první, chránit nelenil,
své čisté srdce Pánu věnoval,
snahu, boj, život, dech by za něj dal,
zavržen padne, jak by zásluh prost,
bez Duše z nebe hnán, byť jí měl dost –
zatímco člověk, zpupný hmyz! chce spásu,
a sobě nárokuje nebe krásu.
Člověče! chabý hodinový hosti,
otroctvím sražen, zkažen mocí dosti –
kdo tě zná, zhnusen zavrhne tě, brachu,
pokleslá hmoto oživlého prachu!
Láska tvá chtíč je, přátelství jen lest,
tvůj jazyk lež, na srdci klamná zvěst!
Ohavný jsi, byť zvučných jmen bys měl,
havěť tě zvát má, by ses zastyděl.
Kdo z vás by skromnou urnu tu zřel snad,
jděte dál – není poctou vašich ztrát.
Na počest přítele je kámen zaražen;
Byl mně znám jediný – zde uložen.
EPITAPH TO A DOG

When some proud Son of Man returns to Earth,
Unknown to Glory, but upheld by Birth,
The sculptor’s art exhausts the pomp of woe,
And storied urns record who rests below.
When all is done, upon the Tomb is seen,
Not what he was, but what he should have been.
But the poor Dog, in life the firmest friend,
The first to welcome, foremost to defend,
Whose honest heart is still his Master’s own,
Who labours, fights, lives, breathes for him alone,
Unhonoured falls, unnoticed all his worth,
Denied in heaven the Soul he held on earth –
While man, vain insect! hopes to be forgiven,
And claims himself a sole exclusive heaven.
Oh man! thou feeble tenant of an hour,
Debased by slavery, or corrupt by power –
Who knows thee well, must quit thee with disgust,
Degraded mass of animated dust!
Thy love is lust, thy friendship all a cheat,
Thy tongue hypocrisy, thy heart deceit!
By nature vile, ennobled but by name,
Each kindred brute might bid thee blush for shame.
Ye, who behold perchance this simple urn,
Pass on – it honours none you wish to mourn.
To mark a friend’s remains these stones arise;
I never knew but one – and here he lies.
~~~
ŘÁDKY VYRYTÉ NA ČÍŠI Z LEBKY

Neboj — mám šťávu dál, buď zdráv;
před tebou lebka jediná
ze které, ne jak z živých hlav,
perlí vše, nejen bublina.

Žil jsem, měl rád a pil jak ty:
zemřel: mých kostí zem je sklad;
nalej si — máš nad červa rty
mně neuškodíš; tak buď rád.

Raděj v mé schránce vína šum
než chovat červů slizký rod,
být schránkou božským nápojům,
než ještěrům larv miska vhod.

Kde zářil kdys můj důvtip, snad,
ať druhým svítím k prospěchu;
když hlava prázdná, želbůh, nad
víno znáš lepší útěchu?

Pij dokud smíš: rod přijde, den,
po tobě, tvých, jak po mně spěl,
z náručí země vyjme ven
s mrtvými aby dováděl.

Proč ne? Když žitím zpraseni
chrlily hlavy ničemů,
od červů, hlíny spaseni,
ať slouží, dobří k něčemu.
LINES INSCRIBED UPON A CUP FORMED FROM A SKULL

Start not — nor deem my spirit fled;
In me behold the only skull
From which, unlike a living head,
Whatever flows is never dull.

I lived, I loved, I quaffed, like thee:
I died: let earth my bones resign;
Fill up — thou canst not injure me;
The worm hath fouler lips than thine.

Better to hold the sparkling grape,
Than nurse the earth-worm’s slimy brood;
And circle in the goblet’s shape
The drink of gods, than reptile’s food.

Where once my wit, perchance, hath shone,
In aid of others’ let me shine;
And when, alas! our brains are gone,
What nobler substitute than wine?

Quaff while thou canst: another race,
When thou and thine, like me, are sped,
May rescue thee from earth’s embrace,
And rhyme and revel with the dead.

Why not? since through life’s little day
Our heads such sad effects produce;
Redeemed from worms and wasting clay,
This chance is theirs, to be of use.
~~~
DOST BYLO VANDROVÁNÍ

Dost bylo už vandrování
do nocí, do pozdních,
byť v srdci dál milování,
dál luna září v nich.
Dočasná pochva k meči,
hruď k duši, na pár chvil,
a nádech srdci svědčí,
a lásce, nabrat sil.
Byť noc byla k milování,
den přichází zbrkle zas,
přec dost bylo vandrování
kde náš byl luny jas.
SO WE’LL GO NO MORE A-ROVING

So we’ll go no more a-roving
So late into the night,
Though the heart still be as loving,
And the moon still be as bright.
For the sword outwears its sheath,
And the soul outwears the breast,
And the heart must pause to breathe,
And love itself have rest.
Though the night was made for loving,
And the day returns too soon,
Yet we’ll go no more a-roving
By the light of the moon.
~~~
DEJ VYŠŠÍ SVĚT

Dej aby vyšší — další svět
za našim, trvat lásce přál;
dej srdce blízká připouštět
a oko vpustit — bez slz, dál —
Žádoucí nedotčený ráj!
Jak do hodiny mřel bych rád!
Vznést se výš, ztratit bázně kraj
navždy v tvém světle — věčný řád!

Jistěže — není kvůli nám
náš třes, když hranu tušíme,
dychtíme přes sráz, skočit tam,
leč Bytí zlom dál klížíme.
Ach! na budoucno dbej a zvol
dbát štedrých srdcí sdružení;
pít živou vodu věčnou, spol,
duší vzrůst, věčné sblížení!
IF THAT HIGH WORLD

If that high world — which lies beyond
Our own, surviving love endears;
If there the cherished heart be fond,
The eye the same — except in tears —
How welcome those untrodden spheres!
How sweet this very hour to die!
To soar from earth and find all fears
Lost in thy light — eternity!

It must be so — ’tis not for self
That we so tremble on the brink,
And striving to o’erleap the gulph,
Yet cling to Being’s breaking link.
Oh! in that future let us think
To hold each heart the heart that shares;
With them the immortal waters drink,
And soul in soul grow deathless theirs!
~~~
OSAMĚLOST

Ne ze skal, šíř vod, vřesů přebírat,
obhlížet zvolna hvozd, kraj stinných změn,
domov jen tvorů mimolidských snad,
kročeji smrtelníků nedotčen;
na horu, mimo stezky, neviděn
kde stádo pohrdá svou ohradou;
sám přes srázy, pěn pády předkloněn;
to není samota, jen s Přírodou
rozhovor, v obdivu nad její úrodou.

Však vmíšen v davu, shonu lidí všech
vše slyšet, vidět, pocítit a mít,
na toulkách sám, znavený světaběh,
požehnaných bez požehnání zřít;
sláv sluhy jen, jež nelze zatížit!
A z toho nic, kdybychom dohodou,
ubrali, štěstí není komu vzít,
pochlebníkům dychtivých lakotou;
osamělost; to, to je samotou!
SOLITUDE

To sit on rocks, to muse o’er flood and fell,
To slowly trace the forest’s shady scene,
Where things that own not man’s dominion dwell,
And mortal foot hath ne’er or rarely been;
To climb the trackless mountain all unseen,
With the wild flock that never needs a fold;
Alone o’er steeps and foaming falls to lean;
This is not solitude, ’tis but to hold
Converse with Nature’s charms, and view her stores unrolled.

But midst the crowd, the hurry, the shock of men,
To hear, to see, to feel and to possess,
And roam alone, the world’s tired denizen,
With none who bless us, none whom we can bless;
Minions of splendour shrinking from distress!
None that, with kindred consciousness endued,
If we were not, would seem to smile the less
Of all the flattered, followed, sought and sued;
This is to be alone; this, this is solitude!
~~~
KRÁČÍ KOL V KRÁSE

Kráčí kol, plna noci krás
bezmračných končin hvězdnatých;
a výběr tmy a světla svaz
má v držení a očích svých:
Tak lahodí ji měkký jas
nebem dni upřen, než by ztich.

Stín přidat, paprsek či vzít,
krátil bych půvab bez jména,
havraní kadeř rozvlnit,
kol skrání lehce prostřena;
tvář, sladkých úvah dýše klid
mysli, jež v ní dlí, zasněna.

Na líci její, čele, kdež,
je lad a tichá výřečnost,
usměv zve, z něj nezáří než
dobrota zažitá a ctnost,
duše, jež mír všem snáší též,
a srdce lásky nevinnost!
SHE WALKS IN BEAUTY

She walks in beauty, like the night
Of cloudless climes and starry skies;
And all that’s best of dark and bright
Meet in her aspect and her eyes:
Thus mellowed to that tender light
Which heaven to gaudy day denies.

One shade the more, one ray the less,
Had half impaired the nameless grace
Which waves in every raven tress,
Or softly lightens o’er her face;
Where thoughts serenely sweet express
How pure, how dear their dwelling-place.

And on that cheek, and o’er that brow,
So soft, so calm, yet eloquent,
The smiles that win, the tints that glow,
But tell of days in goodness spent,
A mind at peace with all below,
A heart whose love is innocent!
~~~
TEMNOTA

Já měl jsem sen, co nebyl jenom snem.
Vyhaslo jasné slunce, soumrak hvězd,
bloudících v útlum, věčným prostorem,
bez paprsků a směru, zmrzlá zem
kymácela se slepě v bezlunní;
sem, odsud, sem, – zas ráno, ne však den,
lidé nedbali vášní, v mrazení
z předtuchy osamění; v srdcích všech
chlad sobeckých, za světlo, z modliteb:
u strážných ohňů žili – trůny proň,
paláce vládců, králů – chýše též,
veškerá útočiště, obydlí
popelem lehly vatrám; zkázou měst,
lidé se hřáli v žáru domovů
jen aby mohli zas si hledět v tvář;
šťastní pak ti, v okruzích sopečných
kráterů sídlem, za svou horskou louč:
svět byl pln hrůzy v planém doufání;
zažehli hvozdy – každou hodinu
k zániku slábly – kmeny praskaly,
dohasly s třeskem – a pak černo jen.
Na tváře výraz vrhal bědný svit
nezemským nádechem, když tu a tam
zbloudilý záblesk padl; lehali
kryli si oči, štkali; jiní spíš
v zaťatých pěstích brady, na rtech škleb;
zas jiní komíhali, přikrmit
své pohřební jen tryzny palivem,
zrak, divý neklid, pátral v nebi mdlob,
v rouchu přes máry světa; nežli zas
s rouháním klesly oči dolů v prach,
skřípali zuby, vyli; ptačí skřek
zděšený třepot pádů na zem zpět,
pak tlukot marných křídel; divá zvěř
chvěla se, krotká, plížila se blíž,
a zmije svíjely se v zástupech,
syčící bezmoc – zbity k pozření.
Válečný svár, jenž byl vším pominut,
se zase sytil: jídlo zaplatit
šlo pouze krví, každý zvlášť dbal jíst
hltaje v šeru: žádná vzájemnost;
celá zem jedné mysli – na svou smrt
potupnou, neodkladnou; k tomu bol
útrob, jež hladomor jen užíral –
a mužů skon, koster, bez rovů těl;
vychrtlí vychrtlejší hlodali,
psi lační dávit pány, jeden jen
který u nebožtíka držel stráž,
odháněl dravce, muže vyhladlé,
než hlad je dostal, kol něj zhrouceni,
čelisti vpadlé; stravy nedbaje
jen stále sténal, srdceryvně vyl,
až z bědy skuče, ruku olíznul
co víc jej nepohladí – pošel sám.
Dav postupně byl hladem vyhlazen;
jen dva z velkého města přeživší,
a nepřátelé k tomu: našli se
kde doutnal oltář, hasly oharky
z pobožných věcí násyp vršen zbyl
v bezbožném dění; hrabali se v něm,
kostnatých hnátů škrabot stíhal třes,
když vetchý popel, slaboučký už dech
rozdmychal v trochu živý plamínek,
ohni jen výsměch; poté zdvihli zrak,
v očích, v nichž zase svitlo, vidouce
druhého rysy – děsu výkřik, smrt –
tak dala oboum hrůza vzájemná,
nebylo poznat tváře kterou hlad
tak poznamenal Ďáblem. Vniveč svět,
početných, mocných, všeho jedna změť,
bez času, květin, stromů, lidí, zmar –
jen smrti hrouda – v chaos ztvrdlý jíl.
Tok řek a jezer, moří zastaven,
nic z jejich tichých hlubin za záblesk;
dál tlely prázdné lodi na moři,
až bortily se stěžně: každý pád
do spánku nad hlubinou, bez dmutí –
klid mrtvých vln; pohřben již příval vod,
těm, dřív, tak vůdčí luna skonala;
zplihlé větry zadusil ztuchlý vzduch,
po mracích nic; Temnota nestála
o jejich služby – sama vesmírem.
DARKNESS

I had a dream, which was not all a dream.
The bright sun was extinguish’d, and the stars
Did wander darkling in the eternal space,
Rayless, and pathless, and the icy earth
Swung blind and blackening in the moonless air;
Morn came and went – and came, and brought no day,
And men forgot their passions in the dread
Of this their desolation; and all hearts
Were chill’d into a selfish prayer for light:
And they did live by watchfires – and the thrones,
The palaces of crowned kings – the huts,
The habitations of all things which dwell,
Were burnt for beacons; cities were consum’d,
And men were gather’d round their blazing homes
To look once more into each other’s face;
Happy were those who dwelt within the eye
Of the volcanos, and their mountain-torch:
A fearful hope was all the world contain’d;
Forests were set on fire – but hour by hour
They fell and faded – and the crackling trunks
Extinguish’d with a crash – and all was black.
The brows of men by the despairing light
Wore an unearthly aspect, as by fits
The flashes fell upon them; some lay down
And hid their eyes and wept; and some did rest
Their chins upon their clenched hands, and smil’d;
And others hurried to and fro, and fed
Their funeral piles with fuel, and look’d up
With mad disquietude on the dull sky,
The pall of a past world; and then again
With curses cast them down upon the dust,
And gnash’d their teeth and howl’d: the wild birds shriek’d
And, terrified, did flutter on the ground,
And flap their useless wings; the wildest brutes
Came tame and tremulous; and vipers crawl’d
And twin’d themselves among the multitude,
Hissing, but stingless – they were slain for food.
And War, which for a moment was no more,
Did glut himself again: a meal was bought
With blood, and each sate sullenly apart
Gorging himself in gloom: no love was left;
All earth was but one thought – and that was death
Immediate and inglorious; and the pang
Of famine fed upon all entrails – men
Died, and their bones were tombless as their flesh;
The meagre by the meagre were devour’d,
Even dogs assail’d their masters, all save one,
And he was faithful to a corse, and kept
The birds and beasts and famish’d men at bay,
Till hunger clung them, or the dropping dead
Lur’d their lank jaws; himself sought out no food,
But with a piteous and perpetual moan,
And a quick desolate cry, licking the hand
Which answer’d not with a caress – he died.
The crowd was famish’d by degrees; but two
Of an enormous city did survive,
And they were enemies: they met beside
The dying embers of an altar-place
Where had been heap’d a mass of holy things
For an unholy usage; they rak’d up,
And shivering scrap’d with their cold skeleton hands
The feeble ashes, and their feeble breath
Blew for a little life, and made a flame
Which was a mockery; then they lifted up
Their eyes as it grew lighter, and beheld
Each other’s aspects – saw, and shriek’d, and died –
Even of their mutual hideousness they died,
Unknowing who he was upon whose brow
Famine had written Fiend. The world was void,
The populous and the powerful was a lump,
Seasonless, herbless, treeless, manless, lifeless –
A lump of death – a chaos of hard clay.
The rivers, lakes and ocean all stood still,
And nothing stirr’d within their silent depths;
Ships sailorless lay rotting on the sea,
And their masts fell down piecemeal: as they dropp’d
They slept on the abyss without a surge –
The waves were dead; the tides were in their grave,
The moon, their mistress, had expir’d before;
The winds were wither’d in the stagnant air,
And the clouds perish’d; Darkness had no need
Of aid from them – She was the Universe.
 ⇑ 

Percy Bysshe Shelley
1792 — 1822
SKŘIVÁNKOVI

Zdrávas, blažená duše!
Pták nikdy pouhý, až,
vždyť z nebes, nebi blíže
své srdce vyléváš
hojně a nespoutaně umně se ozýváš.

Vzhůru a stále výše
od země stoupáš hbitě
obláček žhnoucí spíše;
modř hlubin v křídlech cítě,
vzpjat zpívat, zpěv tvůj do nebes nadnáší tě.

Ve zlatistvé to záři
slunka, jež níž už leží,
nad kterým mraky hoří,
dál sled tvých slok si běží;
Bezhmotné radosti jsi ztělesnění svěží.

Nachový večer taje
okolo tvého letu;
Jak hvězda co se skryje
v oslnivém dne svitu
k vidění nejsi, leč ladný zpěv tvůj zní tu,

Břitký jak ostré šípy
té báně vystříbřené,
oslnivé jí cípy
v rozbřesku vykreslené
Co sotva vidíme je o to víc vycítěné.

Celičkou zemi, nebe
tvůj hlásek rozeznívá,
tak, jak když v noci zebe,
a jeden mráček zbývá
zpoza nějž luna přetéká a přes oblohu splývá.

Co jsi zač, netušíme;
Co je ti nejblíž, zdejší?
Z duhových mraků zříme
kapičky nejjasnější
jak melodická snůška tvá co shůry na nás prší.

Jak básník utajený
v řádcích svých uvážení,
ač k zpěvům nevyzvaný,
přiměje svět k prozření,
vnímání tužeb, obav, dříve bez vyslyšení:

Jak dívka urozená
ve věži v paláci,
hojí své lásky plné
srdce až do noci
hudbou jak láska sladkou, z komnat se linoucí:

Jako světluška zlatá
v dolince zarosené,
neviděna sic, skryta
šířit svůj svit se čine
zcela v zákrytu kvítí a trav zástěny stinné:

Jak růže uvelebena
v zeleni vlastních listů,
až vánky obnažena,
že sladké vůně vzestup
omamně tíží křídla zlodějkám chtivým krást tu:

Jarních deštíků zvuky
na třpytící se trávě,
deštěm kvetoucí louky,
vše co kdy bylo k slávě
blažené, jasné, svěží, tvá hudba předčí hravě.

Sděl, okřídlený skřítku,
své tužby, sladká přání:
Já nezaslechl vskutku
v ódách, jež kdekdo sklání
lásce či vínu, dosud tak úchvatné vyznání.

Ni svatební chorály,
ni chvalozpěvy značné,
srovnání neobstály
by s tvým, moc vychloubačné,
zející prázdnotou, kde cos nám schází, lačně.

Co inspiruje věty
tvých šťastných trylků, brachu?
Pole, vlny, hor štíty?
Útvary země, vzduchu?
Láska k tvým vlastním? Je snad bez bolesti strachu?

Tvá radost jasná zprostí
mdlé stesky místa: Není
ani stín mrzutosti
u tebe k nalezení:
Miluješ: aniž bys poznal trud lásky po nasycení.

O smrti maje zdání
ať bdělý jsi či spící,
hlubší, vpravdě, o ní
nežli my smrtelníci,
jakpak jen tónů pramen máš tak krystalicky znící?

Vzad i vpřed zahleděni,
co chybí schází nám:
Náš smích prost předstírání
i bolestí je znám;
Nejsladší písně vedou nás ke smutným náladám.

I kdybychom se vzdali
strachu a pýchy, zloby;
Od narození byli
bez slz, přec soudím, že by
tvá radost na dosah nám nejspíš nebyla by.

Nad veškeré míry
zvukomalebnosti,
nad poklady, dary
knižní výřečnosti,
um tvůj básnický se vzpíná, nad přízemností!

Z tvé hlavy blaho pění
mi předej, byť jen půl,
ať ladné poblouznění
z mých rtů bych nabídnul,
jak já naslouchám tobě, by svět mě vyslechnul.
TO A SKYLARK

Hail to thee, blithe Spirit!
Bird thou never wert,
That from Heaven, or near it,
Pourest thy full heart
In profuse strains of unpremeditated art.

Higher still and higher
From the earth thou springest
Like a cloud of fire;
The blue deep thou wingest,
And singing still dost soar, and soaring ever singest.

In the golden lightning
Of the sunken sun,
O’er which clouds are bright’ning,
Thou dost float and run;
Like an unbodied joy whose race is just begun.

The pale purple even
Melts around thy flight;
Like a star of Heaven,
In the broad day-light
Thou art unseen, but yet I hear thy shrill delight,

Keen as are the arrows
Of that silver sphere,
Whose intense lamp narrows
In the white dawn clear
Until we hardly see, we feel that it is there.

All the earth and air
With thy voice is loud,
As, when night is bare,
From one lonely cloud
The moon rains out her beams, and Heaven is overflow’d.

What thou art we know not;
What is most like thee?
From rainbow clouds there flow not
Drops so bright to see
As from thy presence showers a rain of melody.

Like a Poet hidden
In the light of thought,
Singing hymns unbidden,
Till the world is wrought
To sympathy with hopes and fears it heeded not:

Like a high-born maiden
In a palace-tower,
Soothing her love-laden
Soul in secret hour
With music sweet as love, which overflows her bower:

Like a glow-worm golden
In a dell of dew,
Scattering unbeholden
Its aëreal hue
Among the flowers and grass, which screen it from the view:

Like a rose embower’d
In its own green leaves,
By warm winds deflower’d,
Till the scent it gives
Makes faint with too much sweet those heavy-winged thieves:

Sound of vernal showers
On the twinkling grass,
Rain-awaken’d flowers,
All that ever was
Joyous, and clear, and fresh, thy music doth surpass.

Teach us, Sprite or Bird,
What sweet thoughts are thine:
I have never heard
Praise of love or wine
That panted forth a flood of rapture so divine.

Chorus Hymeneal,
Or triumphal chant,
Match’d with thine would be all
But an empty vaunt,
A thing wherein we feel there is some hidden want.

What objects are the fountains
Of thy happy strain?
What fields, or waves, or mountains?
What shapes of sky or plain?
What love of thine own kind? what ignorance of pain?

With thy clear keen joyance
Languor cannot be:
Shadow of annoyance
Never came near thee:
Thou lovest: but ne’er knew love’s sad satiety.

Waking or asleep,
Thou of death must deem
Things more true and deep
Than we mortals dream,
Or how could thy notes flow in such a crystal stream?

We look before and after,
And pine for what is not:
Our sincerest laughter
With some pain is fraught;
Our sweetest songs are those that tell of saddest thought.

Yet if we could scorn
Hate, and pride, and fear;
If we were things born
Not to shed a tear,
I know not how thy joy we ever should come near.

Better than all measures
Of delightful sound,
Better than all treasures
That in books are found,
Thy skill to poet were, thou scorner of the ground!

Teach me half the gladness
That thy brain must know,
Such harmonious madness
From my lips would flow
The world should listen then, as I am listening now.
~~~
(FRAGMENT, 1819)

Měj čestných zisků svých každičký dost,
a děti ať si zdědí nečinnost,
od něj, kdo vydělá si — jasná věc;
jedinců nerovnost může být k dobru přec.
Však ten, kdo těží z mrzkého siláctví,
či podvodu, či pletichami jat,
jen ať je odhalen; jak ukradený šat
stržen je usvědčenému zloději; a ten
zůstává nahý, navždy zostuzen.
(FRAGMENT, 1819)

What men gain fairly—that they should possess,
And children may inherit idleness,
From him who earns it—This is understood;
Private injustice may be general good.
But he who gains by base and armed wrong,
Or guilty fraud, or base compliances,
May be despoiled; even as a stolen dress
Is stripped from a convicted thief; and he
Left in the nakedness of infamy.
~~~
… s přihlédnutím k překladu Jaroslava Vrchlického …
OZYMANDIAS

Muž vyprávěl, zpět z krajin antických,
jak obrovité nohy, kamenné
stály tam v písku, samy, vedle nich
tvář prasklá, na rtech vrásky úšklebné,
a nadřazenost v očích vychladlých
svědčí, jak sochař vášně zachytil,
razil do hmoty mrtvé, zlehčoval,
srdečně posměch v opis navždy vryl.
A na podstavci slova, poselství:
„Ozymandias zovu, králů král:
Vizte mé dílo Mocní, v zoufalství!“
Nezbylo nic krom ostatků: kde stál,
   kol obřích trosek pustin prostranství,
   písečné pláně líně táhnou v dál.

Cestovatel, ze země antické,
sounoží kolosální stát tam zřel
v písku, kol trosky tváře nadlidské,
jíž na rtech úškleb panovačný pěl
o kamenosochaři epickém,
který tak dobře vášně přečet, chyt
a vtisk, do mrtvé hmoty city dal,
klam rukou lehčil, celým srdcem syt.
Na podstavci tam písmena se pnou:
„Ozymandias zovu, králů král:
vy Mocní zoufejte před Slávou mou!“
Škoda slov: kol obří rozvaliny
jen dílo zkázy vládne pustinou,
rovný písek, nikde ani stíny.


(Na podstavci se tento nápis pne:
„Ozymandias zovu, králů král:
hle, Mocní zoufejte před Výsostí!“
Jen ostatky: okolo trosek spoušť
obrovská, pusté písky věčnosti,
samota, rovnost, nekonečná poušť.)

Poutníka potkal jsem z antické země:
prý obří kamenné nohy, bez těla,
na poušti stojí. A opodál zřejmě
svalená, rozbitá tvář se mračila
vrásčitě, křivě, jízlivě, studeně,
na důkaz sochař že vášně čet, chytil
jak živé do hmoty vtisknout, že znal.
V rukou měl posměšek a srdce sytil.
Podstavec, na kterém vytesal kdysi:
„Ozymandias jsem já, králů král:
Hleď na mé dílo, ať Mocní se děsí!“
Prázdno však v okolí: kol rozvaliny
obrovských trosek, jen pustiny rysy,
samota do dáli, pláň, písek líný.
OZYMANDIAS

I met a traveller from an antique land
Who said: Two vast and trunkless legs of stone
Stand in the desert. Near them on the sand,
Half sunk, a shatter’d visage lies, whose frown
And wrinkled lip and sneer of cold command
Tell that its sculptor well those passions read
Which yet survive, stamp’d on these lifeless things,
The hand that mock’d them and the heart that fed.
And on the pedestal these words appear:
“My name is Ozymandias, king of kings:
Look on my works, ye Mighty, and despair!”
Nothing beside remains: round the decay
    Of that colossal wreck, boundless and bare,
    The lone and level sands stretch far away.
~~~
ANGLIE ROKU 1819

Starý cvok, slepý, mrzký mřící král;
Princátka, z plémě tupců sedlin sání
protéká posměšky, — bahenný kal;
Slepí, bezcitní, netušící páni,
pijavice, zem v mdlobách trápí dál
než padnou slepí krví, sytí, k spaní.
Lid mořen hladem, bodán, v polní seč;
Vojsko vrahounů svobod, kořistníků
je pak všem třmícím dvojsečný až meč;
Zlata a krve řád, svod do zániku;
Bezbožnost — knihy zpečetění křeč;
Senátu zákon nejšpatnější, leč —
jsou hroby snad, z nichž skvostný Fantóm v mžiku
vyrazí, rozzářit den bouře vzniku.
ENGLAND IN 1819

An old, mad, blind, despised, and dying King;
Princes, the dregs of their dull race, who flow
Through public scorn, — mud from a muddy spring;
Rulers who neither see nor feel nor know,
But leechlike to their fainting country cling
Till they drop, blind in blood, without a blow.
A people starved and stabbed in th’ untilled field;
An army, whom liberticide and prey
Makes as a two-edged sword to all who wield;
Golden and sanguine laws which tempt and slay;
Religion Christless, Godless — a book sealed;
A senate, Time’s worst statute, unrepealed —
Are graves from which a glorious Phantom may
Burst, to illumine our tempestuous day.
~~~
OBRAZ ŽENY

Mladíci co se ženete,
ctižádostivě směšní,
že po ránu si přejete
Iris poctami zvěčnit.
Stop, zastav, zbrklý galáne
nedělej stejné chyby;
Iris už má šat na sobě,
obličej ještě chybí.
ON A PAINTED WOMAN

To youths, who hurry thus away,
How silly your desire is
At such an early hour to pay
Your compliments to Iris.
Stop, prithee, stop, ye hasty beaux,
No longer urge, this race on;
Though Iris has put on her clothes,
She has not put her face on.
 ⇑ 

Henry Francis Lyte
1793 — 1847
SEČKEJ SE MNOU

Sečkej se mnou; už soumrak skrývá děj;
Temno se hloubí; Pane, posečkej.
Pomocní druzí nejsou útěchou,
záštito bezmocných, sečkej se mnou.

Života odliv, kratičkého dne;
Pozemská rozkoš brzy dovadne;
Změnu zřím vůkol, zkázu postupnou;
Ty stálý, pevný, vytrvej se mnou.

Prosím, než letmý pohled, bezděčný,
jak k učedníkům buď, Pane, výřečný,
blahosklonný, blíž, vůlí smířlivou.
Nežli jen zavítat, zůstaň se mnou.

Nepřijdi hrozný, králů velký Král,
dej smírný balzám, by z Tvých křídel vlál;
Slz k bolu všech, jež v srdci Tvém se pnou.
Pojď, k hříšným soucitný, tak buď se mnou.

Tys na mne v mládí tak se usmíval,
ač jsem pak zběh, bych se Ti posmíval.
Tys se mnou byl, když já šel za svou hrou.
Do konce, Pane, setrvej se mnou.

Tvá přízeň potřebná mi nadále.
Co, než Tvá moc, nad Pokušitele?
Kdo, než Ty, cestou je mi, oporou?
V bouři i po ní, Pane, buď se mnou.

Bez bázně v boj, kde žehná ruka Tvá;
Břímě mám lehké, slzy bez hořka.
Kde smrti osten, hrobky výhra jsou?
Triumf mám jistý, sečkáš-li se mnou.

Před zrak můj, slábnoucí, pozdvihni svůj kříž;
Prozáři šeď, veď vzhůru tam kde dlíš.
Nebeský úsvit nad zemskou marnotou;
V žití i smrti, Pane, buď se mnou.
ABIDE WITH ME

Abide with me; fast falls the eventide;
The darkness deepens; Lord with me abide.
When other helpers fail and comforts flee,
Help of the helpless, O abide with me.

Swift to its close ebbs out life’s little day;
Earth’s joys grow dim; its glories pass away;
Change and decay in all around I see;
O Thou who changest not, abide with me.

Not a brief glance I beg, a passing word,
But as Thou dwell’st with Thy disciples, Lord,
Familiar, condescending, patient, free.
Come not to sojourn, but abide with me.

Come not in terrors, as the King of kings,
But kind and good, with healing in Thy wings;
Tears for all woes, a heart for every plea.
Come, Friend of sinners, thus abide with me.

Thou on my head in early youth didst smile,
And though rebellious and perverse meanwhile,
Thou hast not left me, oft as I left Thee.
On to the close, O Lord, abide with me.

I need Thy presence every passing hour.
What but Thy grace can foil the tempter’s power?
Who, like Thyself, my guide and stay can be?
Through cloud and sunshine, Lord, abide with me.

I fear no foe, with Thee at hand to bless;
Ills have no weight, and tears no bitterness.
Where is death’s sting? Where, grave, thy victory?
I triumph still, if Thou abide with me.

Hold Thou Thy cross before my closing eyes;
Shine through the gloom and point me to the skies.
Heaven’s morning breaks, and earth’s vain shadows flee;
In life, in death, O Lord, abide with me.
 ⇑ 

John Clare
1793 — 1864
LETNÍ NÁLADY

Rád v podvečer se potuluji sám,
kryt oroseným trním úzkých cest,
kde z trávy hlemýžď, s černou ulitou,
nesmělým růžkem míří, výš se vznést.
Rád v pokosených loukách přemítám,
kde vzduch je travou schnoucí provoněn,
kde včelky sklesle mručí, slídí tam,
vyhlíží marně kvítí čerstvých změn;
křepelku, v syté klasy ukrytou,
slyším lkát "zmokne žeň!"; a tajnou zvěst,
tu chřástal vzácný, skřítčí podstatou,
zaskřípá „krík“, jak hlasy z podzemí:
Rád vídám večer, s tváří zakrytou,
halení světla, přítmí přízemi.
SUMMER MOODS

I love at even-tide to walk alone,
Down narrow lanes, o’erhung with dewy thorn,
Where, from the long grass underneath, the snail,
Jet black, creeps out, and sprouts his timid horn.
I love to muse o’er meadows newly mown,
Where withering grass perfumes the sultry air;
Where bees search round, with sad and weary drone,
In vain, for flowers that bloomed but newly there;
While in the juicy corn the hidden quail
Cries “Wet my foot!”; and, hid as thoughts unborn,
The fairy-like and seldom-seen land-rail
Utters “Craik, craik”, like voices underground:
Right glad to meet the evening’s dewy veil,
And see the light fade into glooms around.
~~~
DOTEK PŘÍRODY

Přírody dotek: lesy, luhy, říčky
jsou život věčný: tichý mají dar
vyjádřit štěstí nade knížek hříčky;
nic smrtelné v nich není; z tlení par
je zeleň žití změn; když skonu zmar
zas květem nových zmrtvýchvstání hýří,
původ má z nebes, dopřán věčný zdar
se sluncem, měsícem vždy, neosiří
pod jejich dne a noci nebes šíří.
ALL NATURE HAS A FEELING

All nature has a feeling: woods, fields, brooks
Are life eternal: and in silence they
Speak happiness beyond the reach of books;
There’s nothing mortal in them; their decay
Is the green life of change; to pass away
And come again in blooms revivified.
Its birth was heaven, eternal it its stay,
And with the sun and moon shall still abide
Beneath their day and night and heaven wide.
~~~
CHVÁSTOUN

Jde, dbaje rovnováhu udržet,
zdráhavě ulicí se potácí,
slintavě vrávorá a sklání hřbet,
nevraživý na všechny míjící.
Namyšlen, pyšný, úctu nahánět,
ramena chtěl by dělat, kdyby znal;
nikomu nemá proč se uklánět,
o práci, koních, pluhu řeční dál.
Hrdý na žvanění své, srká kvas,
nedbá, že posměchu je napospas:
Na růžolící děvu míří chtíč, —
ta však jej sžehne, shodí pompu, čest.
„Ožralé prase“ prý je, spěchá pryč —
On sobě králem, šaškem druhým jest.
THE BRAGGART

With careful step to keep his balance up
He reels on warily along the street,
Slabbering at mouth and with a staggering stoop
Mutters an angry look at all he meets.
Bumptious and vain and proud he shoulders up
And would be something if he knew but how;
To any man on earth he will not stoop
But cracks of work, of horses and of plough.
Proud of the foolish talk, the ale he quaffs,
He never heeds the insult loud that laughs:
With rosy maid he tries to joke and play, —
Who shrugs and nettles deep his pomp and pride.
And calls him ‘drunken beast’ and runs away —
King to himself and fool to all beside.
~~~
JSEM

Jsem — čím už, všem je skryto, lhostejno;
neznámý, ztracen v známých paměti:
Sám v sobě sahám až na vlastní dno —
bol zčeřen, kalný, stoupá ve změti,
jak stíny v lásky dušném soužení
přece jsem, živ — jak páry sražení

do prázdna, kde zní pohrdání řev,
do živlu moře probuzených snů,
kde netečné je žití, bez úlev,
jen ztroskotání veškerých mých dnů;
kde jsou ti, co nejmilejší byli,
cizí — nad druhé se odcizili.

Chci tam, kam dosud nikdo nevkročil,
kde dosud nezněl ženský smích, ni pláč,
tam s Bohem, Stvořitelem svým bych byl,
a spal jak v dětství sladce, nedbal nač,
netížil nic, jen zem, obklopen travou,
nezatížen — jen klenbu nade hlavou.
I AM!

I am — yet what I am none cares or knows;
My friends forsake me like a memory lost:
I am the self-consumer of my woes —
They rise and vanish in oblivious host,
Like shadows in love’s frenzied stifled throes
And yet I am, and live — like vapours tossed

Into the nothingness of scorn and noise,
Into the living sea of waking dreams,
Where there is neither sense of life or joys,
But the vast shipwreck of my life’s esteems;
Even the dearest that I loved the best
Are strange — nay, rather, stranger than the rest.

I long for scenes where man hath never trod
A place where woman never smiled or wept
There to abide with my Creator, God,
And sleep as I in childhood sweetly slept,
Untroubling and untroubled where I lie
The grass below — above the vaulted sky.
 ⇑ 

John Keats
1795 — 1821
ÓDA SLAVÍKOVI

Bol v srdci mám a tíží mdlou jsem jat,
omámen, jak když bolehlav bych pil,
či, do dna číše, kalný opiát
před minutou a k Léthé sestoupil:
Ne však, že bych ti štěstí záviděl,
jsem příliš rád, žes šťasten, za tvůj slet,
dryádo stromů, lehkých křídel, žes
mýtinu ladných tónů rozezněl
bučiny zeleň, stínů bezpočet,
že zplna hrdla léto slavíš dnes.
ODE TO A NIGHTINGALE

My heart aches, and a drowsy numbness pains
My sense, as though of hemlock I had drunk,
Or emptied some dull opiate to the drains
One minute past, and Lethe-wards had sunk:
’Tis not through envy of thy happy lot,
But being too happy in thine happiness,—
That thou, light-wingèd Dryad of the trees
In some melodious plot
Of beechen green, and shadows numberless,
Singest of summer in full-throated ease.
~~~
NELIDSKÁ KRASAVICE

Ach co tě trápí, rytíři
sám, bledý že se vláčíš?
Vyschlý je rákos v jezeře,
a ptáci mlčí.

Ach co tě trápí, rytíři,
jaký bol, neutěšený?
Veverčí skrýš je plná již,
i sýpky po žních.

Na čele tvém zřím lilii,
krůpěje trýzně bídné,
na tvářích růži slábnoucí
jež valem vadne.

Paní jsem potkal, na lukách,
víly rod, uhrančivý;
dlouhý vlas, chůze lehoučká,
a pohled divý.

Věnec já splét jí, na čelo,
náramky, vonné vlídně;
až svolně, slastně hleděla
a vzdychla svůdně.

Na hřebce jsem ji usadil,
den zasvětil jen pro ni,
v záklonu sladce zpívala
bájných víl pění.

Přinesla pokrm, kořenný,
lesní med, rosu z nebe,
prazvláštní řečí pravila —
chci jenom tebe.

Vedla mne v elfů skalní síň,
tam štkala, zavzdychala,
až divý zrak, po polibcích
za víčky skryla.

Tak mne do spánku zvábila,
já usnul, snil — Div spaní!
Poslední sen tak prožil jsem
na chladné stráni.

Viděl jsem vládce unylé,
rytíře, bledé k smrti;
prý, že — „La belle dame sans merci
brá do zajetí!“;

V šeru jich pysky vyprahlé,
výstrahu hrůznou cení,
procitnuv, shledal jsem se zde
na chladné stráni.

Proto čas marním v kraji tu,
sám, bledý, kol se vracím,
byť rákos uschnul v jezeře,
a mlčí ptáci.
LA BELLE DAME SANS MERCI

O what can ail thee, knight at arms,
Alone and palely loitering?
The sedge has wither’d from the lake,
And no birds sing.

O What can ail thee, knight at arms,
So haggard and so woe-begone?
The squirrel’s granary is full,
And the harvest’s done.

I see a lily on thy brow
With anguish moist and fever dew,
And on thy cheeks a fading rose
Fast withereth too.

I met a lady in the meads,
Full beautiful, a fairy’s child;
Her hair was long, her foot was light,
And her eyes were wild.

I made a garland for her head,
And bracelets too, and fragrant zone;
She look’d at me as she did love,
And made sweet moan.

I set her on my pacing steed,
And nothing else saw all day long,
For sidelong would she bend, and sing
A fairy’s song.

She found me roots of relish sweet,
And honey wild, and manna dew,
And sure in language strange she said —
I love thee true.

She took me to her elfin grot,
And there she wept, and sigh’d full sore,
And there I shut her wild wild eyes
With kisses four.

And there she lulled me asleep,
And there I dream’d — Ah! woe betide!
The latest dream I ever dream’d
On the cold hill’s side.

I saw pale kings, and princes too,
Pale warriors, death pale were they all;
They cried — “La belle dame sans merci
Hath thee in thrall!”;

I saw their starv’d lips in the gloam
With horrid warning gaped wide,
And I awoke and found me here
On the cold hill’s side.

And this is why I sojourn here,
Alone and palely loitering,
Though the sedge is wither’d from the lake,
And no birds sing.
~~~
O SONETU

Když tupý rým by řeč nám v řetěz jal,
jak Andromedu, sonet sladkých třtin
přikován, natruc, že má trýznit lad;
Zkusme, když dlužno je být svázán dál,
sandály umně uplést, v kterých jen
naboso stopu básní obouvat;
Na lyru hleďme, důraz zvažme, řád
má každý akord, dejme oč by stál
sluch nakloněný, dbale rozezněn:
Slabiky, tóny třímat v každý pád,
jak Midas vlastní mince, tříbit, plet
vše suché listí z lauru věnce pryč;
Když nelze Můzu pustit na výlet,
ať z věnců svých si plete vlastní bič.
ON THE SONNET

If by dull rhymes our English must be chain’d,
And, like Andromeda, the Sonnet sweet
Fetter’d, in spite of pained loveliness;
Let us find out, if we must be constrain’d,
Sandals more interwoven and complete
To fit the naked foot of poesy;
Let us inspect the lyre, and weigh the stress
Of every chord, and see what may be gain’d
By ear industrious, and attention meet:
Misers of sound and syllable, no less
Than Midas of his coinage, let us be
Jealous of dead leaves in the bay wreath crown;
So, if we may not let the Muse be free,
She will be bound with garlands of her own.
~~~
STÁLICE JASNÁ

Stálice jasná, kéž jak ty bych žil —
ne sám, však noci jedinečný třpyt,
navěky shlížel, víčka nesklížil,
jak poustevník, co skromně snáší bdít,
nad vodních proudů kněžskou svátostí
očisty, lidstva břehy omývat,
či zrakem hladit hebké tajnosti
škrabošky sněžné, vrcholů i blat —
ne — přesto pevný, dále stálý ať,
v polštářích kypré lásky zanořen,
skrání svou snímám stoupat, klesat hruď,
probuzen navždy, sladce rozjitřen,
neruše, každým něžným dechem s ní,
tak věčně žít — či závrať poslední.
BRIGHT STAR

Bright star, would I were stedfast as thou art —
Not in lone splendour hung aloft the night
And watching, with eternal lids apart,
Like nature’s patient, sleepless Eremite,
The moving waters at their priestlike task
Of pure ablution round earth’s human shores,
Or gazing on the new soft-fallen mask
Of snow upon the mountains and the moors —
No — yet still stedfast, still unchangeable,
Pillow’d upon my fair love’s ripening breast,
To feel for ever its soft fall and swell,
Awake for ever in a sweet unrest,
Still, still to hear her tender-taken breath,
And so live ever — or else swoon to death.
~~~
Proč jsem se dneska smál? Ne, nezadá
si Bůh, či démon kruté odezvy,
z nebes či pekel sem se nevydá
Tak srdce svého ptám se, zda to ví:
Srdce, my sama v stesku dvojice,
proč jsem se smál, ty? Ó smrtelný bol!
Tmo! Tmo! Bez konce dotazy sténaje
tu nebi, peklu, srdci za úkol?
Proč jsem se smál? Vím jak čas dobíhá
bytosti, pro niž snil bych přeblaze
Přec v dnešní půlnoc budiž zkáza má
Z poct světských všech, cáry na podlaze
    Básní, a sláv a krás, dost mocných chvil
    Však smrt je víc, života vrchní díl.
Why did I laugh tonight? No voice will tell
No God, no demon of severe response
Deigns to reply from heaven or from hell
Then to my human heart I turn at once:
Heart, thou and I are here, sad and alone,
Say, why did I laugh? O mortal pain!
O darkness! darkness! Forever must I moan
To question heaven and hell and heart in vain?
Why did I laugh? I know this being’s lease
My fancy to it’s utmost blisses spreads
Yet would I on this very midnight cease
And all the world’s gaudy ensigns see in shreds
    Verse, fame and beauty are intense indeed
    But death intenser, death is life’s high meed.
~~~
BRATRU GEORGOVI

Toliko kouzelného dnes jsem zřel:
Slunce jak líbá z očí Rána slz; —
vavřínů špalír, ověnčenou hráz,
již zlatým chmýřím večer nakláněl; —
oceán širý, v modrozeleň hrál,
lodí, skal, slují, přání, bázní hlas,
tajemný tak, že kdo jej slyší as,
co dál, co bylo, jen by přemítal.
Tu právě, Georgi, psaní napomoci,
ze záclon jemných Luna nakukuje,
v hedvábí tenkém, jak za snubní noci,
kde v náznacích jen hrátky tušit přeje.
Však beze společenství s tebou v duchu,
po krásách nebe, moře měl bych tuchu?
TO MY BROTHER GEORGE

Many the wonders I this day have seen:
The sun, when first he kissed away the tears
That filled the eyes of Morn; — the laurelled peers
Who from the feathery gold of evening lean; —
The ocean with its vastness, its blue green,
Its ships, its rocks, its caves, its hopes, its fears,
Its voice mysterious, which whoso hears
Must think on what will be, and what has been.
E’en now, dear George, while this for you I write,
Cynthia is from her silken curtains peeping
So scantly, that it seems her bridal night,
And she her half-discovered revels keeping.
But what, without the social thought of thee,
Would be the wonders of the sky and sea?
~~~
… před přihlédnutím k překladům Jaroslava Vrchlického a Hany Žantovské, a za použití novotvarů …
ÓDA JESENI

Sezóno mlhoucí, zlatistlá plodhody
přítetelící se se sluncem stárnoucím;
Spiklenci: Zosnuli jak bříměm úrody
poztížit větvím kol došků se vinoucím;
Jabloně mechové chaloupky ztěžkali,
ovoce zralostí nadýchli do hloubi;
nafoukli dýni, vystladili lískoucí
lastury jadérky, vpučeli do chlouby
květenu pozdní, jež včeličky ošálí,
až by se prohřály teplem co otálí
Létem byť přetekly komůrky voskvoucí.
Kdo přehléd jak hloubíš spíže své podloubí?
Kdyby tě hledala výprava horlivá
najde tě v usedlosýpce, jak holubí
pírka plevlásky tvé vánek si provívá;
na brázdě polskosné dřímeš si schouleně
opita pohárkem máku vlčichovým
srpem svým nedbalým odpouštíš lučinám:
po sklizni paběrkuještějdeš vzpřímeně
přes potok pod nůší hrdá svým držením;
u lisu moštovky jablečné, strpením
příkladná, odzváníš po kapkách hodinám.
Kdepak si nápěvy Vesny prozpěvují?
Nedbej jich, však ty máš své vlastní chorály, —
červánky rýhané co dne skon litují,
strniska nádechem nachu když opálí;
jepičí průvod, co kvílivě zaznívá
v mělčinách nadnášen větříkem dozvánek
stoupá a klesá jak záchvěv se oboří.
Jehňata potůčkyztučnělá, bečivá;
cvrčci si ve mlází zpívají; sopránek
červenky zazní sem z políčka kropánek;
vlaštovky pospolu na nebi švitoří.
ODE TO AUTUMN

Season of mists and mellow fruitfulness,
Close bosom-friend of the maturing sun;
Conspiring with him how to load and bless
With fruit the vines that round the thatch-eves run;
To bend with apples the moss’d cottage-trees,
And fill all fruit with ripeness to the core;
To swell the gourd, and plump the hazel shells
With a sweet kernel; to set budding more,
And still more, later flowers for the bees,
Until they think warm days will never cease,
For Summer has o’er-brimm’d their clammy cells.
Who hath not seen thee oft amid thy store?
Sometimes whoever seeks abroad may find
Thee sitting careless on a granary floor,
Thy hair soft-lifted by the winnowing wind;
Or on a half-reap’d furrow sound asleep,
Drows’d with the fume of poppies, while thy hook
Spares the next swath and all its twined flowers:
And sometimes like a gleaner thou dost keep
Steady thy laden head across a brook;
Or by a cyder-press, with patient look,
Thou watchest the last oozings hours by hours.
Where are the songs of Spring? Ay, where are they?
Think not of them, thou hast thy music too, —
While barred clouds bloom the soft-dying day,
And touch the stubble plains with rosy hue;
Then in a wailful choir the small gnats mourn
Among the river sallows, borne aloft
Or sinking as the light wind lives or dies;
And full-grown lambs loud bleat from hilly bourn;
Hedge-crickets sing; and now with treble soft
The red-breast whistles from a garden-croft;
And gathering swallows twitter in the skies.
 ⇑ 

Thomas Hood
1799 — 1845
ZLAT!

Zlat! Zlat! Zlat! Zlat!
Jasný žlutý tvrdý chlad
lit, ryt, bit, pod lis či mlat,
těžko sehnán, lehce vzat,
ceněn, směněn, výkup, plat,
kraden, půjčen, zhýřen, vňat,
mladým nanic, stářím jat
na lem pohřebiště, v šat;
krm pro zločinecký hlad.
Zlat! Zlat! Zlat! Zlat!
Dobrý, zlý na tisíckrát!
Jak se mnohoznačně tváří,
spása — zkáza — kletba — dar —
srovnej výraz mincí pár:
tu Královny Bětky tvar,
tu zas krvelačné Máří.
GOLD!

Gold! Gold! Gold! Gold!
Bright and yellow, hard and cold
Molten, graven, hammered and rolled,
Heavy to get and light to hold,
Hoarded, bartered, bought and sold,
Stolen, borrowed, squandered, doled,
Spurned by young, but hung by old
To the verge of a church yard mold;
Price of many a crime untold.
Gold! Gold! Gold! Gold!
Good or bad a thousand fold!
How widely it agencies vary,
To save to ruin to curse to bless
As even its minted coins express:
Now stamped with the image of Queen Bess,
And now of a bloody Mary.
~~~
SONET KE 14. ÚNORU

Nedopustím vynechat zvyklostí
poctu Ti vznésti v tento šťastný den,
kdy oddaný brá rozum do hrsti
smolí verš upřímností procítěn,
by milé naznačil v co doufá jen.
Však věz, ba víš, že kalendářů spěch
vždy předčím, Láskou — z dat neoslněn,
jas v očích Tvých tak předčí slunce běh, —
život můj, až s Tvou přízní nabral dech;
Sčítám a střádám úsměv k úsměvu,
ne léta k létům, sycen puze z těch
co Tvou tak rozzařují podobu:
Ach! na vybranou mít, Tys má, ne jiná,
Lásko, a každý den má Valentýna.
SONNET ON THE 14TH OF FEBRUARY

No popular respect will I omit
To do thee honor on this happy day,
When every loyal lover tasks his wit
His simple truth in studious rhymes to pay,
And to his mistress dear his hopes convey.
Rather thou knowest I would still outrun
All calendars with Love’s, — whose date alway
Thy bright eyes govern better than the Sun, —
For with thy favor was my life begun;
And still I reckon on from smiles to smiles,
And not by summers, for I thrive on none
But those thy cheerful countenance complies:
Oh! if it be to choose and call thee mine,
Love, thou art every day my Valentine.
 ⇑ 

Thomas Lovell Beddoes
1803 — 1849
VITRÁŽ ŽITÍ

Dopřej mu opřít
se o svůj život, tenké sklo, co dělí
nás od nicoty; a poté na panelu
svého kluzkého dechu rýsovat bledé sny,
námraz nadějí vida. Nezdvořilá než Smrt
zaťuká na tabuli, nuže—
LIFE A GLASS WINDOW

Let him lean
Against his life, that glassy interval
‘Twixt us and nothing; and, upon the ground
Of his own slippery breath, draw hueless dreams,
And gaze on frost-work hopes. Uncourteous Death
Knuckles the pane, and—
 ⇑ 

Ralph Waldo Emerson
1803 — 1882
OBĚTAVOST

VZDOR lásky reptání a rozumu opruzení
Hlas jakýs ozval se, bez odpovědi, žel,
Bezpečí nadevše je člověka zatracení,
Když za pravdu by raděj zemřít měl.
SACRIFICE

THOUGH love repine and reason chafe
There came a voice without reply
'T is man's perdition to be safe,
When for the truth he ought to die.
 ⇑ 

Elizabeth Barrett Browning
1806 — 1861
SONET XLIII

Jak já Tě miluji? Ať sečtu snad.
Do hloubky, délky, výšky vypětí
mé duše celé až, když v zakletí
strádám pro Jsoucno, ryzí Milost, lad.
Až po hladinu každodenní, hlad
v nitru, jež slunce, svíce osvětí,
volně, jak pravé k Pravdě tíhnutí;
čistě, jak odklon Chvály bez výhrad.
Já miluji Tě s vášní zanícenou
do starých smutků, dětské víře vstříc.
Jímám Tě láskou téměř poztracenou
u všech mých svatých — každý dech mých plic,
smích, slzy, život! — vůlí Bohem danou,
milovat Tě dál, nesmrtelně, víc.
SONNET XLIII

How do I love thee? Let me count the ways.
I love thee to the depth and breadth and height
My soul can reach, when feeling out of sight
For the ends of Being and ideal Grace.
I love thee to the level of everyday’s
Most quiet need, by sun and candlelight.
I love thee freely, as men strive for Right;
I love thee purely, as they turn from Praise.
I love thee with the passion put to use
In my old griefs, and with my childhood’s faith.
I love thee with a love I seemed to lose
With my lost saints, — I love thee with the breath,
Smiles, tears, of all my life! — and, if God choose,
I shall but love thee better after death.
 ⇑ 

Henry Wadsworth Longfellow
1807 — 1882
DEŠTIVÝ DEN

Den chladný, temný, pochmurný;
prší, a vítr nesporný;
víno lpí dál, ač zeď se drolí,
poryvy suché listí holí
a den je temný, pochmurný.

Chlad žití, temný, pochmurný;
prší, a vítr nesporný;
mysl lpí k vetchému co bylo,
však mému mládí odzvonilo,
den co den temný, pochmurný.

Klid, smutné srdce, utiš žal;
za mračny slunce svítí dál;
osud jak každý máš, ber dech,
pršívá do životů všech,
sem tam den temný, pochmurný.
THE RAINY DAY

The day is cold, and dark, and dreary;
It rains, and the wind is never weary;
The vine still clings to the mouldering wall,
But at every gust the dead leaves fall,
And the day is dark and dreary.

My life is cold, and dark, and dreary;
It rains,and the wind is never weary;
My thoughts still cling to the mouldering past,
But the hopes of youth fall thick in the blast,
And the days are dark and dreary.

Be still, sad heart, and cease repining;
Behind the clouds is the sun still shining;
Thy fate is the common fate of all,
Into each life some rain must fall,
Some days must be dark and dreary.
~~~
ŠÍP A PÍSEŇ

Šíp vystřelil jsem do vzduchu,
kam padl, neměl potuchu;
Protože jeho svižný let
byl hbitější, než očí sled.

Píseň jsem vydech do vzduchu,
kam padla, neměl potuchu;
Kdo by zrak způsobilý měl,
aby na píseň dohleděl?

Po drahné době, šípu prut
jsem našel, v dubu zabodnut;
A píseň také našel jsem,
celičkou, v srdci přátelském.
THE ARROW AND THE SONG

I shot an arrow into the air,
It fell to earth, I knew not where;
For, so swiftly it flew, the sight
Could not follow it in its flight.

I breathed a song into the air,
It fell to earth, I knew not where;
For who has sight so keen and strong,
That it can follow the flight of song?

Long, long afterward, in an oak
I found the arrow, still unbroke;
And the song, from beginning to end,
I found again in the heart of a friend.
~~~
ŽALM ŽIVOTA

Neříkej mi, čísly smutku,
že je život prázdný sen! —
Duše mrtvá, spí-li, vskutku,
Vše je jinak, zdání jen.

Žít je žít! Žít vroucně spíš!
cíl svůj v hrobě nemáš, leč,
prach jsi, v prach se obrátíš,
nebyla o duši řeč.

Ani radost, ani stesky
nejsou cílem našich cest;
jednat tak, by zítřka stezky
dál nás našly, nežli dnes.

Díla dálka, času není,
v srdcích pevní, stateční
jsme, z těch bubnů v utlumení
bije pochod smuteční.

V bitvě světa širém poli,
tábořiště ležení,
nejít vpřed jak ovce, voli!
Hrdinou buď v tažení!

V Příště nevěř, v sebelepší!
Minulost nech pohřbít své!
Jednej, — v živém Nyní, dnešním!
Srdcem, s Pánem co výš zve!

Žití velkých připomene,
když svůj život pozdvihneš,
při odchodu necháš jiné
stopy v píscích času, též;

Stopy, jimiž bude daný
bratru směr kam zamířit
v moři, ztracen, ztroskotaný,
najde v nich zas sílu žít.

Vzhůru, pojďme, odevzdáni
čelit srdcem osudu;
Nepolevit z odhodlání
usilovat, pokud tu.
A PSALM OF LIFE

Tell me not, in mournful numbers,
  Life is but an empty dream! —
For the soul is dead that slumbers,
  And things are not what they seem.

Life is real! Life is earnest!
  And the grave is not its goal;
Dust thou art, to dust returnest,
  Was not spoken of the soul.

Not enjoyment, and not sorrow,
  Is our destined end or way;
But to act, that each to-morrow
  Find us farther than to-day.

Art is long, and Time is fleeting,
  And our hearts, though stout and brave,
Still, like muffled drums, are beating
  Funeral marches to the grave.

In the world’s broad field of battle,
  In the bivouac of Life,
Be not like dumb, driven cattle!
  Be a hero in the strife!

Trust no Future, howe’er pleasant!
  Let the dead Past bury its dead!
Act, — act in the living Present!
  Heart within, and God o’erhead!

Lives of great men all remind us
  We can make our lives sublime,
And, departing, leave behind us
  Footprints on the sands of time;

Footprints, that perhaps another,
  Sailing o’er life’s solemn main,
A forlorn and shipwrecked brother,
  Seeing, shall take heart again.

Let us, then, be up and doing,
  With a heart for any fate;
Still achieving, still pursuing,
  Learn to labor and to wait.
~~~
VLOČKY

Ze Vzdušny záňadří se žene,
z krinolin mráčků vytřepání,
přes lesy v hnědi obnažené,
po po žních opuštěné pláni,
útěchu zvolna snáší, něhu,
nadílka sněhu.

Tak jako zachmuření naše
se náhle v božský výraz mění,
jak srdce bol a tíha duše
ve bledi dozná očištění,
odkrýt už nebe nutí
žal, citů hnutí.

Toto je vzdušné básně dílo,
zvolna do zmlklých slabik spjaté;
zoufalství, tajné, které bylo
na srdci, skrytě vrchovaté,
se k odhalení šeptem drolí
do lesů, polí.
SNOWFLAKES

Out of the bosom of the Air,
Out of the cloud-folds of her garments shaken,
Over the woodlands brown and bare,
Over the harvest-fields forsaken,
Silent, and soft, and slow
Descends the snow.

Even as our cloudy fancies take
Suddenly shape in some divine expression,
Even as the troubled heart doth make
In the white countenance confession,
The troubled sky reveals
The grief it feels.

This is the poem of the air,
Slowly in silent syllables recorded;
this is the secret of despair,
Long in its cloudy bosom hoarded,
now whispered and revealed
to wood and field.
~~~
MOŘSKÉ PROUDY

Proud nabývá, proud ubývá,
koliha v přítmí se ozývá;
po píscích mořských, vlhé hnědi,
poutník ke městu spěchá, hledí,
a proud nabývá, proud ubývá.

Tma střechy, stěny zakrývá,
moře se ve tmách ozývá;
a bílé ručky vlnek slídí,
zahladit s písků stopy lidí,
a proud nabývá, proud ubývá.

Rozbřesk; komoně odkrývá,
dupou, ržou, podkoní vyzývá;
navrácen den, však marno přát
poutníka ke břehu na návrat,
a proud nabývá, proud ubývá.


Příliv a odliv; střídání,
soumrak, kolihy volání;
po píscích mořských vlhé hnědi
pocestný k městu spěchá, hledí,
příliv a odliv; střídání.

Přes krovy, zdivo, stmívání,
dál, ve tmách, moře volání;
a bílé ručky vlnek hladí,
z povrchu písku stopy lidí,
příliv a odliv; střídání.

Komoňů stáje; svítání,
dupou, ržou, volá podkoní;
opět den zpět, však marno přát
na pocestného na návrat,
příliv a odliv; střídání.
THE TIDE RISES, THE TIDE FALLS

The tide rises, the tide falls,
The twilight darkens, the curlew calls;
Along the sea-sands damp and brown
The traveller hastens toward the town,
And the tide rises, the tide falls.

Darkness settles on roofs and walls,
But the sea, the sea in the darkness calls;
The little waves, with their soft, white hands,
Efface the footprints in the sands,
And the tide rises, the tide falls.

The morning breaks; the steeds in their stalls
Stamp and neigh, as the hostler calls;
The day returns, but nevermore
Returns the traveller to the shore,
And the tide rises, the tide falls.
 ⇑ 

John Greenleaf Whittier
1807 — 1892
NITERNÍ SUDÍ

Duše si svědčí neúprosně. Bdí.
Ne že tvůj přečin „Nikdo nevidí“,
tím si Ji popudíš, vše v nitru zná,
zapřený hřích od ticha rozezná.

Nežli co zazní, zrak neusnuvší
zří tahy skryté hanebnosti vší.
Nenamlouvej si bloude, „Sám jsem, dál.“
Vždyť ve tvém srdci, jak na trůnu král,
odvěký Soudce, Svědek korunní,
zná záměr, dřív, než čin se proviní;
Tvé zlo i dobro, vše cos vyslal ven,
nese cejch, vážným Sudím udělen.
THE INWARD JUDGE

The soul itself its awful witness is.
Say not in evil doing, ‘No one sees,’
And so offend the conscious One within,
Whose ear can hear the silences of sin.

Ere they find voice, whose eyes unsleeping see
The secret motions of iniquity.
Nor in thy folly say, ‘I am alone.’
For, seated in thy heart, as on a throne,
The ancient Judge and Witness liveth still,
To note thy act and thought; and as thy ill
Or good goes from thee, far beyond thy reach,
The solemn Doomsman’s seal is set on each.
~~~


Když majetek bys pozbyl, než
sníst poslední dva chleby, běž
a prodej bochník; zač kup, nu,
pro duši pokrm, květinu.


If thou of fortune be bereft,
and of thyne earthly store hath left
two loaves; sell one, and with the dole,
buy hyacinths to feed the soul.
 ⇑ 

Edgar Allan Poe
1809 — 1849
… s letmým příhlédnutím k rozličným početným překladům, dbaje krákavé zvukomalby originálu …
KRKAVEC

Půlnoc tristní, já si bloumal, sláb a znaven ještě zkoumal
řadu roztodivných svazků nepřestával probírat,
už mi hlavou zaklimbalo, když tu něco zaťukalo
jemně, slabě zaklepalo, zadedveřmi od komnat.
‚Návštevník to’ zamumlal jsem ‚klep na dveře od komnat —
tak to bude, akorát.’

Nepamatuju si málo: prosinec, jen v krbu hřálo
na podlaze od uhlíků stíny světel začly hrát.
Na ráno jsem se už těšil; — co jsem sháněl nevyřešil —
knihami se neutěšil — Lenoru bych našel rád —
dívku andělského jména Lenoru bych našel rád —
nezvěstnou tu napořád.

Závěsy pak cosi chvělo, jak by nejistotu chtělo
rozjitřit — mne naplnilo bázní jakou nechtěj znát;
abych srdce tlukot ztišil, stál jsem tam a hlas svůj zvýšil
‚Návštevník to pozdní přišel — doufá, klepe u komnat —
Pozdní poutník noční doufá vejít, klepe u komnat —
to je ono, akorát.’

Odhodlání rostlo ale, nečekal jsem déle, ‚Dále,
Sire, Madam’ řekl ‚račte odpustit mi nastokrát,
potkalo mne zaklimbání když tu vaše zaťukání,
slabé skromné zaklepání, zadedveřmi od komnat —
že jsem málem nezaslechl’ — dokořán jdu otvírat; —
jenom tma tam, akorát.

Dlouho stál jsem, do tmy hleděl, co si myslet abych věděl,
zviklán, obav plný jaké nepřeju vám nikdy znát;
ticho bylo dokonalé, temnota jen temná stále,
ozval se můj šepot ale — ‚Lenoro?’ — tu chtěl jsem zvát;
na což ozvěna se klaní — ‚Lenoro!’ — mi na návrat;
jenom jednou, akorát.

Do komnaty jsem se vracel, neklid v duši přeobracel,
vzápětí jsem slušel ťukat, silněji však tentokrát.
‚Jistě,’ dím, ‚u okenice bylo to, a kde je svíce,
stačí přiblížit se více, hrůze své se nepoddat; —
zklidnit srdce nejprve a hrůze své se nepoddat —
je to vítr, akorát!’

Okenice rozehnány, když tu, dovnitř, roztřepaný
vkročil majestátně bájný krkavec či havran snad.
Bez omluvy, zaváhání, nezdržel se cestou ani;
nadřazeně bez vyzvání, nade dveře od komnat —
used na Pallady bustě, nade dveřmi od komnat —
used, na hřad akorát.

Ptáka toho oblečení vybízelo k odlehčení,
ebenový, strohý, vážný výraz co nes, bez výhrad,
‚Hřeben krácen máš, až lysý, snad až příliš smělý ty jsi,
starosvětský, temné rysy krkavče máš, noci vzat —
pověz posle od plutónských břehů, jak tě nazývat!’
Krkavec děl, ‚Marnopřát.’

Moc jsem žasnul co to tu je, že ten pták se vyjadřuje,
přestože ta odpověď jen sotva smysl mohla dát;
Sotva by kdo předpokládal — v životě bych nebyl hádal,
že bych někdy o cos žádal nade dveřmi od komnat —
ptáka, zvíře zřel na bustě nade dveřmi od komnat,
navíc jménem ‚Marnopřát’.

Krkavec na bustě seděl osamocen dál, a neděl
nic než toto jedno slovo, jak by duši do něj vklád.
Konec zdál se skřehotání — ani pírkem zatřepání —
až jsem zamumlal, ‚vše za ní odlétlo co měl jsem rád —
zítra odletí jak druzí, jako vše co měl jsem rád.’
Pták však na to, ‚Marno přát.’

Zaskočen jak trefné bylo to co řek, mne zamrazilo
‚Zajisté’ dím, ‚opakuje jediné co umí, krad
výraz ten od neblahého majitele dříve svého,
jistě strašný osud jeho způsobil, že napořád —
žalozpěvem až se stalo, opakoval napořád
on „Darmo-marno přát“.’

Krkavec mi učaroval, pod úsměv jsem smutek schoval,
přede dveře polstrované křeslo jal se přesouvat,
do podušek ze sametu uvelebil se, a zde tu
sítě úvah předl, pletl, rozjímal co znamenat
má ten přízrak, temný, hrozný, varovný, co znamenat
má to příkré ‚Marno přát’.

Tak jsem seděl pohrouženě, uzapřeně, zahleděně,
zticha zřel na opeřence, žhnoucím zrakem zaujat;
Leccos probíral jsem maně, hlavu odkloněnou k straně
na polštáři nevídaně lehký odlesk, lampy zlat,
fialový od sametu podušek lesk lampy zlat,
ach, s ní na nich, marno přát!

Najednou jsem těžce dýchal, jak by kadidlem kdos dmychal,
Serafů, hle krůčky zvoní na koberci do komnat.
‚Neblahý’ dím, ‚Bůh ti zaslal — po andělích co ti poslal
úlevu — už kéž bys přestal na Lenoru vzpomínat!
Doušek zapomnění, přestaň na Lenoru vzpomínat!’
Krkavec děl, ‚Marno přát.’

‚Proroku’ dím, ‚zlověstníku! — ptáku, či snad ďábelníku! —
pokušitel ať, či bouře vichr vrh tě do mých vrat,
opuštěný, neúmorně na pustině této, vzdorně —
v domě hrůzyplném věrně čekám, pravdu dej mi znát —
zda je — balzám v Gileadu — řekni, prozraď, dej mi znát!’
Krkavec děl, ‚Marno přát.’

‚Proroku’ dím, ‚zlověstníku! — ptáku, či snad ďábelníku!
u nebes, ba u samého Boha — dlužno zbožňovat —
prozraď bědné duši má-li v Ráji dálném doufat, zdali
andělského jména, chvály, Lenoru lze objímat —
vzácnou, andělského jména, Lenoru tam objímat?’
Krkavec děl, ‚Marno přát.’

‚Tak to sbohem, brachu ptačí!’ vzkřik jsem, povstal — ‚Tak to stačí,
kliď se zpět do bouře, vrať se do podsvětí na břeh ztrát!
Ani pírka nenech u mě na paměť jak lhal si umně!
Neruš smutek věrolomně! — opusť portál od komnat!
Zobák z mého srdce vytas, seber se a zmiz z mých vrat!’
Krkavec děl, ‚Marno přát.’

Krkavec ten, nehybně-si dál a dodnes sedí, děsí,
na Pallady bustě bledé nade dveřmi od komnat;
v očích záblesk zdá se vždycky nese, snivě démonický,
kužel světla éterický vrhá jeho stínu chlad;
duši mou až na zem srazil plouživého stínu chlad,
povznesení — marno přát!
THE RAVEN

Once upon a midnight dreary, while I pondered weak and weary,
Over many a quaint and curious volume of forgotten lore,
While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping,
As of some one gently rapping, rapping at my chamber door.
‘Tis some visitor,’ I muttered, ‘tapping at my chamber door —
Only this, and nothing more.’

Ah, distinctly I remember it was in the bleak December,
And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor.
Eagerly I wished the morrow; — vainly I had sought to borrow
From my books surcease of sorrow — sorrow for the lost Lenore —
For the rare and radiant maiden whom the angels named Lenore —
Nameless here for evermore.

And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain
Thrilled me — filled me with fantastic terrors never felt before;
So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating
‘Tis some visitor entreating entrance at my chamber door —
Some late visitor entreating entrance at my chamber door; —
This it is, and nothing more,’

Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer,
‘Sir,’ said I, ‘or Madam, truly your forgiveness I implore;
But the fact is I was napping, and so gently you came rapping,
And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door,
That I scarce was sure I heard you’ — here I opened wide the door; —
Darkness there, and nothing more.

Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing,
Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before
But the silence was unbroken, and the stillness gave no token,
And the only word there spoken was the whispered word, ‘Lenore?’
This I whispered, and an echo murmured back the word, ‘Lenore!’
Merely this and nothing more.

Back into the chamber turning, all my soul within me burning,
Soon again I heard a tapping somewhat louder than before.
‘Surely,’ said I, ‘surely that is something at my window lattice;
Let me see then, what thereat is, and this mystery explore —
Let my heart be still a moment and this mystery explore; —
’Tis the wind and nothing more!’

Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter,
In there stepped a stately raven of the saintly days of yore.
Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he;
But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door —
Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door —
Perched, and sat, and nothing more.

Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling,
By the grave and stern decorum of the countenance it wore,
‘Though thy crest be shorn and shaven, thou,’ I said, ‘art sure no craven.
Ghastly grim and ancient raven wandering from the nightly shore —
Tell me what thy lordly name is on the Night’s Plutonian shore!’
Quoth the raven, ‘Nevermore.’

Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly,
Though its answer little meaning — little relevancy bore;
For we cannot help agreeing that no living human being
Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door —
Bird or beast above the sculptured bust above his chamber door,
With such name as ‘Nevermore.’

But the raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only,
That one word, as if his soul in that one word he did outpour.
Nothing further then he uttered — not a feather then he fluttered —
Till I scarcely more than muttered ‘Other friends have flown before —
On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before.’
Then the bird said, ‘Nevermore.’

Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken,
‘Doubtless,’ said I, ‘what it utters is its only stock and store,
Caught from some unhappy master whom unmerciful disaster
Followed fast and followed faster till his songs one burden bore —
Till the dirges of his hope that melancholy burden bore
Of “Never-nevermore.”’

But the raven still beguiling all my sad soul into smiling,
Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird and bust and door;
Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking
Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore —
What this grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore
Meant in croaking ‘Nevermore.’

This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing
To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom’s core;
This and more I sat divining, with my head at ease reclining
On the cushion’s velvet lining that the lamp-light gloated o’er,
But whose velvet violet lining with the lamp-light gloating o’er,
She shall press, ah, nevermore!

Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer
Swung by Seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor.
‘Wretch,’ I cried, ‘thy God hath lent thee — by these angels he has sent thee
Respite — respite and nepenthe from thy memories of Lenore!
Quaff, oh quaff this kind nepenthe, and forget this lost Lenore!’
Quoth the raven, ‘Nevermore.’

‘Prophet!’ said I, ‘thing of evil! — prophet still, if bird or devil! —
Whether tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore,
Desolate yet all undaunted, on this desert land enchanted —
On this home by horror haunted — tell me truly, I implore —
Is there — is there balm in Gilead? — tell me — tell me, I implore!’
Quoth the raven, ‘Nevermore.’

‘Prophet!’ said I, ‘thing of evil! — prophet still, if bird or devil!
By that Heaven that bends above us — by that God we both adore —
Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn,
It shall clasp a sainted maiden whom the angels named Lenore —
Clasp a rare and radiant maiden, whom the angels named Lenore?’
Quoth the raven, ‘Nevermore.’

‘Be that word our sign of parting, bird or fiend!’ I shrieked upstarting —
‘Get thee back into the tempest and the Night’s Plutonian shore!
Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken!
Leave my loneliness unbroken! — quit the bust above my door!
Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!’
Quoth the raven, ‘Nevermore.’

And the raven, never flitting, still is sitting, still is sitting
On the pallid bust of Pallas just above my chamber door;
And his eyes have all the seeming of a demon’s that is dreaming,
And the lamp-light o’er him streaming throws his shadow on the floor;
And my soul from out that shadow that lies floating on the floor
Shall be lifted — nevermore!
~~~
SÁM

Od dětských chvil jsem nebýval
jak druzí; nic jsem nevídal
jak druzí; ani blaho svoje
nečerpal z kolektivu zdroje.
Odtud však nepramenil ani
můj stesk; já neprobouzel přání
abych svým srdcem souzněl k nim;
já měl rád po svém, citem svým.
Tam — v hloubi dětství, záblesk vnik’
na úsvit bouře žití — vznik’
ze hlubin zla a dobra, vstal
taj, jenž mne navždy upoutal:

Z vodopádu, z vodometu,
z rudé skály hory štítu,
z cesty slunce kolem mě
pozlacené jeseně,
z blesku nebeského hnutí
kol mě střemhlav problesknutí,
z hřmotu hromu bouře, z níž
mrak svůj tvar si nabral, když
(v Nebes modři sám jen tak)
démona mi zjevil zrak.
ALONE

From childhood’s hour I have not been
As others were; I have not seen
As others saw; I could not bring
My passions from a common spring.
From the same source I have not taken
My sorrow; I could not awaken
My heart to joy at the same tone;
And all I loved, I loved alone.
Then in my childhood, in the dawn
Of a most stormy life was drawn
From every depth of good and ill
The mystery which binds me still:

From the torrent, or the fountain,
From the red cliff of the mountain,
From the sun that round me rolled
In its autumn tint of gold,
From the lightning in the sky
As it passed me flying by,
From the thunder and the storm,
And the cloud that took the form
(When the rest of Heaven was blue)
Of a demon in my view.
~~~
AKROSTICH

Elizabeth, nadarmo povídáš
Lásku nech“ — když tak sladce pobídáš:
I, jak ty, L.E.L. nepřesvědčí
Zantippy talent, budiž v bezpečí:
Ach! máš-li mluvit srdečněji pak,
Buď důrazná — však v závoj zakryj zrak.
Endymión, vždyť víš, Seléné chtíc
Touhu v něm léčit — vyléčila víc —
Hloupost — chtíč smyslů — vášeň — zemřel sic.
AN ACROSTIC

Elizabeth it is in vain you say
Love not” — thou sayest it in so sweet a way:
In vain those words from thee or L. E. L.
Zantippe’s talents had enforced so well:
Ah! if that language from thy heart arise,
Breathe it less gently forth — and veil thine eyes.
Endymion, recollect, when Luna tried
To cure his love — was cured of all beside —
His folly — pride — and passion — for he died.
 ⇑ 

Alfred, Lord Tennyson
1809 — 1892
PŘES PÍSČINU

Západ slunce a večernice,
jak pádně mě volají!
Dej ať dál nekvílí písečná lavice,
až na moře vypluji,

Příliv, co v pohybu spící se spíš jeví,
než pěnit, a neburácí,
když vzedmut z bezedných hlubin se bez únavy
zas domů obrací.

Soumrak a večerní klekání zvoní,
tmy předzvěst zvím!
Dej ať nebude smutek z rozloučení,
až odrazím;

A z naší říčky času a místa, byť
mne proud v dáli vezme, nu,
doufám tvář svého lodivoda zřít,
až překročím písčinu.
CROSSING THE BAR

Sunset and evening star,
And one clear call for me!
And may there be no moaning of the bar,
When I put out to sea,

But such a tide as moving seems asleep,
Too full for sound and foam,
When that which drew from out the boundless deep
Turns again home.

Twilight and evening bell,
And after that the dark!
And may there be no sadness of farewell,
When I embark;

For tho' from out our bourne of Time and Place
The flood may bear me far,
I hope to see my Pilot face to face
When I have crost the bar.
~~~
IN MEMORIAM A.H.H.

XXVII
Nežehrám, nálady byť maje,
zajetí vášně vznešené,
konopky, v kleci zrozené,
co nepoznala letní háje:

Nežehrám na dravce, jenž bere
vše co mu projde, věk co věk,
bez hříšných citů výčitek,
v němž svědomí se neprobere;

Ni, srdce, blaženého zdání,
nikomu nezaslíbené,
co jen tlí, zaplevelené;
ni nouzectnostné nekonání.

Mám za to, ať se má co stát;
cítím tak, když mě sevře žal;
spíš ztrátu znej, kdo miloval,
než lásku nikdy nepoznat.
IN MEMORIAM A.H.H.*

XXVII
I envy not in any moods
The captive void of noble rage,
The linnet born within the cage,
That never knew the summer woods:

I envy not the beast that takes
His license in the field of time,
Unfetter’d by the sense of crime,
To whom a conscience never wakes;

Nor, what may count itself as blest,
The heart that never plighted troth
But stagnates in the weeds of sloth;
Nor any want-begotten rest.

I hold it true, whate’er befall;
I feel it, when I sorrow most;
'Tis better to have loved and lost
Than never to have loved at all.

*(Arthur Henry Hallam)
~~~
ODYSSEUS

Pramalý přínos, být nečinný král,
u vyhaslého krbu, zde, mezi skalisky,
se ženou starou též, co pronáším
nerovné soudy pro divochů plémě,
jež mamoní, spí, jí, mne neznaje.

Nejsem syt cest do dálav: mám chuť pít
život plnými doušky: vždy jsem nadoraz
užíval, trpěl, jednak s drahými
co milovali mne, i sám; na břehu, když
ve vleklých náporech deštivé Hyády
trýznily šedé moře: získal pověst svou;
za to, jak s lačným srdcem jsem se toulával;
mnohé jsem zhléd i seznal; mužů měst,
zvyky, podnebí, sněmy, vládnutí,
neméně mezi nimi uznáván;
se svými druhy bitvou opojen;
v dáli řinčících plání větrné Tróje.
Jsem spojen se vším co mne potkalo;
přec je však vše jen brána, skrze niž
se skví svět nepoznaný, jehož slábne lem
navždy až navždy, odejdu-li dál.
Jak tupé to je, přestat, skoncovat,
rezivět neleštěn, neskvít se konáním!
Což dýchat značí žít. Hromadit život jen
by bylo pramálo, ba z mého onoho
jen málo zbývá již: uzmout co hodinu
tomu věčnému tichu, toť dost víc,
zvěst nového; jak odporné by bylo
po snad tři slunce stranou šetřit se,
i svůj šedivší elán, prahnoucí
sledovat poznání, jak hvězdu klesající,
až za poslední hranu lidské mysli.

Zde je můj syn, můj vlastní Télemachus,
kterému svěřím žezlo k ostrovu —
mnou oblíbený, uvážlivý dosti
by svedl úkol, po krůčcích zušlechtit
ten drsný lid, pozvolna nenásilně
zmírnit jej do prospěšné, vlídné podoby.
Je zcela bezelstný, tak soustředěný
všedními povinnostmi, mravopočestný
by jednal něžně, s citem, uctíval
i náležitě bůžky mého domu,
až budu pryč. On koná své, já též.

Tam leží přístav; loď svou plachtu dme:
Tam trudně temně rozléhá se moře.
Námořníci moji, uplahočené duše —
co vždy jen v dobrém rozmaru jste brali
bouře i slunce, i čelit dovedli,
svobodní v srdci, v mysli — spolu jsme zestárli;
Věk má svou důstojnost však úděl též;
Skon skoncuje s tím vším: však před koncem
nějaké dílo noblesní lze stihnout,
snad hodno mužů srovnávaných s Bohy.
Už světla od skal probleskávají:
chýlí se dlouhý den: měsíc se plouží výš:
hlubiny mnohohlasně zvučí. Přátelé,
je ještě čas jít hledat nový svět.
Odrazit, zasednout a spolu udeřit
do rozeznělých brázd; mám záměr dál
odplout až za soumrak, za lázně v nichž
se koupou hvězdy západní, do smrti.
Třeba nás proudy smetou, potopí:
Třeba se dotknem Štastných ostrovů,
zas zřít sláv Achillea, blahé paměti.

Mnohé je pryč, však mnohé zůstává;
přestože chybí síla jarých dnů
jež byla s-to hnout zemí, nebem; jsme
jací jsme; souzvuk hrdinných srdcí,
jež znavil čas a osud, silni přec
vůlí se snažit, hledat, nalézt, nepoddat.
ULYSSES

It little profits that an idle king,
By this still hearth, among these barren crags,
Match’d with an aged wife, I mete and dole
Unequal laws unto a savage race,
That hoard, and sleep, and feed, and know not me.

I cannot rest from travel: I will drink
Life to the lees: all times I have enjoyed
Greatly, have suffered greatly, both with those
That loved me, and alone; on shore, and when
Through scudding drifts the rainy Hyades
Vexed the dim sea: I am become a name;
For always roaming with a hungry heart
Much have I seen and known; cities of men
And manners, climates, councils, governments,
Myself not least, but honoured of them all;
And drunk delight of battle with my peers;
Far on the ringing plains of windy Troy.
I am a part of all that I have met;
Yet all experience is an arch wherethrough
Gleams that untravelled world, whose margin fades
For ever and for ever when I move.
How dull it is to pause, to make an end,
To rust unburnished, not to shine in use!
As though to breathe were life. Life piled on life
Were all too little, and of one to me
Little remains: but every hour is saved
From that eternal silence, something more,
A bringer of new things; and vile it were
For some three suns to store and hoard myself,
And this grey spirit yearning in desire
To follow knowledge like a sinking star,
Beyond the utmost bound of human thought.

This is my son, mine own Telemachus,
To whom I leave the sceptre and the isle —
Well-loved of me, discerning to fulfil
This labour, by slow prudence to make mild
A rugged people, and through soft degrees
Subdue them to the useful and the good.
Most blameless is he, centred in the sphere
Of common duties, decent not to fail
In offices of tenderness, and pay
Meet adoration to my household gods,
When I am gone. He works his work, I mine.

There lies the port; the vessel puffs her sail:
There gloom the dark broad seas. My mariners,
Souls that have toil’d, and wrought, and thought with me —
That ever with a frolic welcome took
The thunder and the sunshine, and opposed
Free hearts, free foreheads — you and I are old;
Old age hath yet his honour and his toil;
Death closes all: but something ere the end,
Some work of noble note, may yet be done,
Not unbecoming men that strove with Gods.
The lights begin to twinkle from the rocks:
The long day wanes: the slow moon climbs: the deep
Moans round with many voices. Come, my friends,
‘Tis not too late to seek a newer world.
Push off, and sitting well in order smite
The sounding furrows; for my purpose holds
To sail beyond the sunset, and the baths
Of all the western stars, until I die.
It may be that the gulfs will wash us down:
It may be we shall touch the Happy Isles,
And see the great Achilles, whom we knew.

Tho’ much is taken, much abides; and though
We are not now that strength which in old days
Moved earth and heaven; that which we are, we are;
One equal temper of heroic hearts,
Made weak by time and fate, but strong in will
To strive, to seek, to find, and not to yield.
~~~
KRAKEN

Pod hřmotným podpovrchem hlubiny,
níž, níž v obludné moře propasti,
svůj spánek prastarý, bezesný, poklidný
spí Kraken: svitů lehká mihnutí
po šerých bocích; nad ním růst se dmou
a tyčí tisíc-letí houbovci;
Dál, po sinavém svitu prahnoucí,
z úžasných grot, děr utajených, zvou
nesčetné polypy, enormní val
titánských paží zdání zelnavé.
Tam věky leží už, setrvá dál,
syt z obřích červů v spánek poklidný,
nežli žár konce vzkypí hlubiny;
Pak, s anděly, jej lid zví poprvé,
vzedme se na hladinu, řva, by dokonal.
THE KRAKEN

Below the thunders of the upper deep,
Far, far beneath in the abysmal sea,
His ancient, dreamless, uninvaded sleep
The Kraken sleepeth: faintest sunlights flee
About his shadowy sides; above him swell
Huge sponges of millennial growth and height;
And far away into the sickly light,
From many a wondrous grot and secret cell
Unnumbered and enormous polypi
Winnow with giant arms the slumbering green.
There hath he lain for ages, and will lie
Battening upon huge sea worms in his sleep,
Until the latter fire shall heat the deep;
Then once by man and angels to be seen,
In roaring he shall rise and on the surface die.
~~~
SEVERNÍ STATKÁŘ: NANOVO

Neslyšíš, jak mýho koníka cval tě nohama nabádá?
Majetek, majetek, majetek — já v tom slyším, že povídá.
Majetek, majetek, majetek — Same, tys osel, moc ochotný:
Co noha to rozumu víc má on, než tvůj mozek lopotný.

Prr — mám já co s tebou probrat, Same; pár slov o faře tam —
Nuže, což nevíš, že muž je buď chlap nebo padavka, povídám?
Tak si to přeber; vždyť za týden kratičký dovršíš dvacet let.
Majetek, majetek, — no tak, prr — vždyť já sám se chci uslyšet.

Tys byl Same, tu, pro mne i máti, tuhle důvodem k rozpravě;
Tys leccos probíral s matkou, jak řekla mi popravdě.
Že se nechceš prý pro mamon ženit — že máš faráře dcerku rád —
Ne — ty se oženíš z lásky — a oslem se nám ráčíš zdát.

Šla kolem dnes — na Všech Svatých — když zvonili pobožnost.
Je prý krásná, si myslíš — nic proti, však takových je víc než dost,
I těch co majetek mají — k čemu krása? — ta odkvétává.
Však majetek, majetek, trvá a majetek narůstává.

Neber to zkrátka; dej si čas. Vím, jak tě poblouzní nálada.
Cožpak jsem po holkách nešílel já sám tak, tehdá za mlada?
Ale jeden můj známý, Quaker, mi dal častokrát instrukci:
„Nežeň se pro peníze. Žeň se tam, kde se vyplácí!”

Tak jsem šel, tam kde stálo to za to, a matku tvou objevil pak,
Měla už stranou jak věno, tak pozemků pořádný flák.
Možná že nebyla krásná — vždyť mi nemá být ozdobou —
Což by nebyla k mazlení dobrá, nepoznamenaná chudobou?

Faráře dcerka nic nemá, ani po něm nic nebude mít,
Snad z vychovatelkování, či čehosi, bude žít.
Proč? On je přec pouhý kaplan, co z dluhů se nezmůže ven,
A leží tak, jak si ustlal, než u nás byl ustanoven.

Slýchám, že zadlužen študýrováním sem přišel a fary se jal,
Lepí se na něj jak smola, a zatím je nesetřepal.
Naznak tu nožkama třepe; ani šťouch není mu přán,
K horšímu leda: páč Same, on ženil se zamilován.

Láska? Mít rád? Můžeš děvče, však i její peníze též,
Vždyť hodí se náramně k sobě po pravdě a to není lež.
Copak mi v lásce k tvé matce snad bránilo jmění? To né.
Kdepak — já měl ji raději, i za prostředky nesporné.

Tak, a tvá máti mi tvrdí, že dívčinu tu si chceš brát,
Urozená jaksepatří: ale dle nás přec osel jsi snad.
Prr, ale, majetek, slyšíš? — osel nic nedožene —
Prr, přece, no tak? A safra! — ty včely jsou rozčílené.

Ulom mi haluz ať chráním mu hlavu, tu, koukni kde živý je plot!
Urozenost! Co je urozenost? Má hodnotu v šilincích snad?
Majetek, majetek ten je tu vším, Same, a ať mě luňák, když tam
To neplatí do mrti stejně, u všech schopných co já jářku znám.

Což zajištěného láká se vloupat a krást, inu suď,
Toho, kdo má pěkné svršky a hoduje hned jak má chuť,
Ne, jsou to ti, co jim schází co na zub a hladem to jest.
Věř Same, chudák je lotr, páč před činem už snáší trest.

Ti nebo otcové jejich jsou zpravidla lenivci spíš,
Páč vydělat peníze značí, že se za nimi pootočíš.
Otec můj nestál za příliš, no, alespoň ve smyslu měny.
Však makal a makal a na pravdu boží šel už dobře zajištěný.

Koukni kde Wrigglesby potok tam kopeček rozráží!
Za otce měli jsme farmu, za mě i mlýn náleží;
A uvidíš k mostu až hodlám se zaživa dopracovat;
A pokud si vezmeš tu pravou, pak tobě to dedikovat.

Takhle to já vidím, Same, utvrzen v tom rok co rok;
Ale když vezmeš si špatnou, pak dědicem bude náš Dick. —
Hejá hej, majetek, majetek — slyším je slabikovat —
Majetek, majetek, majetek, — pro prachy cvalem to brát.
NORTHERN FARMER: NEW STYLE

Dosn’t thou 'ear my 'erse’s legs, as they canters awaäy?
Proputty, proputty, proputty — that’s what I 'ears 'em saäy.
Proputty, proputty, proputty — Sam, thou’s an ass for thy paaïns:
Theer’s moor sense i' one o' 'is legs, nor in all thy braaïns.

Woä — theer’s a craw to pluck wi' tha, Sam; yon’s parson’s 'ouse —
Dosn’t thou knaw that a man mun be eäther a man or a mouse?
Time to think on it then; for thou’ll be twenty to weeäk.
Proputty, proputty — woä then, woä — let ma 'ear mysén speäk.

Me an' thy muther, Sammy, 'as been a'talkin' o' thee;
Thou’s beän talkin' to muther, an' she beän a tellin' it me.
Thou’ll not marry for munny — thou’s sweet upo' parson’s lass —
Noä — thou’ll marry for luvv — an' we boäth of us thinks tha an ass.

Seeä'd her todaäy goä by — Saäint’s-daäy — they was ringing the bells.
She’s a beauty, thou thinks — an' soä is scoors o' gells,
Them as 'as munny an' all — wot’s a beauty? — the flower as blaws.
But proputty, proputty sticks, an' proputty, proputty graws.

Do'ant be stunt; taäke time. I knaws what maäkes tha sa mad.
Warn’t I craäzed fur the lasses mysén when I wur a lad?
But I knaw’d a Quaäker feller as often 'as towd ma this:
“Doänt thou marry for munny, but goä wheer munny is!”

An' I went wheer munny war; an' thy muther coom to 'and,
Wi' lots o' munny laaïd by, an' a nicetish bit o' land.
Maäybe she warn’t a beauty — I niver giv it a thowt —
But warn’t she as good to cuddle an' kiss as a lass as 'ant nowt?

Parson’s lass 'ant nowt, an' she weänt 'a nowt when 'e’s deäd,
Mun be a guvness, lad, or summut, and addle her breäd.
Why? for 'e’s nobbut a curate, an' weänt niver get hissén clear,
An' 'e maäde the bed as 'e ligs on afoor 'e coom'd to the shere.

An' thin 'e coom'd to the parish wi' lots o' Varsity debt,
Stook to his taäil thy did, an' 'e 'ant got shut on 'em yet.
An' 'e ligs on 'is back i' the grip, wi' noän to lend 'im a shuvv,
Woorse nor a far-welter'd yowe: fur, Sammy, 'e married for luvv.

Luvv? what’s luvv? thou can luvv thy lass an' 'er munny too,
Maäkin' 'em goä togither, as they've good right to do.
Couldn I luvv thy muther by cause 'o 'er munny laaïd by?
Naäy — fur I luvv'd 'er a vast sight moor fur it: reäson why.

Ay, an' thy muther says thou wants to marry the lass,
Cooms of a gentleman burn: an' we boäth on us thinks tha an ass.
Woä then, proputty, wiltha? — an ass as near as mays nowt —
Woä then, wiltha? dangtha! — the bees is as fell as owt.

Breäk me a bit o' the esh for his 'eäd, lad, out o' the fence!
Gentleman burn! what’s gentleman burn? is it shillins an' pence?
Proputty, proputty’s ivrything 'ere, an', Sammy, I’m blest
If it isn't the saäme oop yonder, fur them as 'as it’s the best.

Tis'n them as 'as munny as breaks into 'ouses an' steäls,
Them as 'as coats to their backs an' taäkes their regular meäls,
Noä, but it’s them as niver knaws wheer a meäl’s to be 'ad.
Taäke my word for it Sammy, the poor in a loomp is bad.

Them or thir feythers, tha sees, mun 'a beän a laäzy lot,
Fur work mun 'a gone to the gittin' whiniver munny was got.
Feyther 'ad ammost nowt; leastways 'is munny was 'id.
But 'e tued an' moil'd issén dead, an' 'e died a good un, 'e did.

Looök thou theer wheer Wrigglesby beck cooms out by the 'ill!
Feyther run oop to the farm, an' I runs oop to the mill;
An' I’ll run oop to the brig, an' that thou’ll live to see;
And if thou marries a good un I’ll leäve the land to thee.

Thim’s my noätions, Sammy, wheerby I means to stick;
But if thou marries a bad un, I’ll leäve the land to Dick. —
Coom oop, proputty, proputty — that’s what I 'ears 'im saäy —
Proputty, proputty, proputty — canter an' canter awaäy.
~~~
LOTOSOJEDI

„VYDRŽTE!“ povzbudil, a k souši ruku vztáh,
„Hřbet vlna vzpíná výš a k břehu hnán je val.“
A po-poledni — oné země přešli práh,
kde odpolední klid vždy panoval.
Pobřeží jako v mdlobách ovíval
vánek, co dýchal jako by si zdřím.
Úplněk mdlý tam nad údolím stál;
a potok, tenký jako zavěšený dým
z útesu padal, tempem zdráhavým.

Potoků zem! Tu, z dýmu pramenů
po kapkách tenký závoj spouštěla,
tam, v třasu světla zlomu kamenů
až v spavou clonu pěnu tříštila.
Řeka co vinula se, blýštila
sem z vnitrozemí; v dáli vrcholy
třech hor jež tíha sněhů tišila,
v nádechu nachu; bory šplhaly,
orosené, nad háje z údolí.

Kouzelný západ slunce otálel
dlouho pak; kdo hléd skrze rokliny
ve vnitrozemí zlatožluté zřel
palmovím lemované doliny,
šáchoru, listů jemných, lučiny;
tu zem, kde nic se nikdy nemění!
však scházeli se k lodi z krajiny,
snědí, leč bledí proti rumění,
Lotosojedi, v očích mámení.
THE LOTOS EATERS

“COURAGE!” he said, and pointed toward the land,
“This mounting wave will roll us shoreward soon.”
In the afternoon they came unto a land
In which it seemed always afternoon.
All round the coast the languid air did swoon,
Breathing like one that hath a weary dream.
Full-faced above the valley stood the moon;
And, like a downward smoke, the slender stream
Along the cliff to fall and pause and fall did seem.

A land of streams! some, like a downward smoke,
Slow-dropping veils of thinnest lawn, did go;
And some thro’ wavering lights and shadows broke,
Rolling a slumbrous sheet of foam below.
They saw the gleaming river seaward flow
From the inner land; far off, three mountain-tops,
Three silent pinnacles of aged snow,
Stood sunset-flush’d; and, dew’d with showery drops,
Up-clomb the shadowy pine above the woven copse.

The charmed sunset linger’d low adown
In the red West; thro’ mountain clefts the dale
Was seen far inland, and the yellow down
Border’d with palm, and many a winding vale
And meadow, set with slender galingale;
A land where all things always seem’d the same!
And round about the keel with faces pale,
Dark faces pale against that rosy flame,
The mild-eyed melancholy Lotos-eaters came.
~~~
SVATEBNÍ RÁNO

Přísvite, přízemní, šerý,
záblesk vznést ke slunci znáš.
Pozlacen buď výkvet lásky,
končí čas dvoření, náš.
Ach našich luhů a lesů,
hájů skrýš, od přeháněk,
zdlouhavých loučení plotů,
luk našich setkání věk!
Přísvite, v údolí slabý,
zábleskem z povzdálí, sil:
Zlacené ráno je, lásky,
tys jeho jitřenky díl.
Záblesku, k tobě již spěchám,
přes louky, přes plot i háj:
Prozař mé oči i srdce,
do něj, i do žil se vsaj!
Zdalipak srdce, máš sílu
nést lásku, velké jsi dost?
Dokážeš, srdce, nést lásku?
V cestě máš trní i hvozd.
Nejen přes trní i houští,
bez zábran, přes světadíl,
záblesku, zař, do skonání
světa, přes milión mil.
MARRIAGE MORNING

Light, so low upon earth,
You send a flash to the sun.
Here is the golden close of love,
All my wooing is done.
O all the woods and the meadows,
Woods where we hid from the wet,
Stiles where we stay’d to be kind,
Meadows in which we met!
Light, so low in the vale
You flash and lighten afar:
For this is the golden morning of love,
And you are his morning star.
Flash, I am coming, I come,
By meadow and stile and wood:
Oh, lighten into my eyes and my heart,
Into my heart and my blood!
Heart, are you great enough
For a love that never tires?
O heart, are you great enough for love?
I have heard of thorns and briers.
Over the thorns and briers,
Over the meadows and stiles,
Over the world to the end of it
Flash of a million miles.
~~~
NĚKDO

Někdo, ač nejsa nikým,
ve snaze stát se někým,
hlásal, že nejsem nikým;
nebýt však pro něj někým,
nazýval by mě nikým?
SOMEBODY

Somebody being nobody,
Thinking to look like a somebody,
Said that he thought me a nobody,
Had you not known me a somebody,
Would you have called a nobody?
~~~
OREL

Skalisko třímá pařáty;
v končinách slunné samoty,
v azuru statný, vzedmutý.
Pod ním jdou vlnky v moři pěn;
střeží je z výše skalních stěn,
bleskurychle v pád proměněn.
THE EAGLE

He clasps the crag with crooked hands;
Close to the sun in lonely lands,
Ringed with the azure world, he stands.
The wrinkled sea beneath him crawls;
He watches from his mountain walls,
And like a thunderbolt he falls.
~~~
ZVOŇ, REJI ZVONŮ

Zvoň, reji zvonů, v nebe div,
v oblak let, světel zmrzlý jas,
že tu noc rok opouští nás,
nebraň mu, zvoň, že dost byl živ.

Odzvoň všem starým, vyzváněn
buď nový, zvoňiž v sněžnou pláň:
Rok chce pryč, tak proč truchlit zaň,
odzvoňme faleš, s pravdou ven.

Odzvoň už žalu, co vzal dech
pro ty co s námi nejsou víc,
spor kdo co má a kdo zas nic,
vyzváněj rovnost lidí všech.

Odzvoň té vleklé kause, dost,
všem mezi partajemi hrám,
přizvoň už noblesnější tam,
čistý klad, žádnou ohavnost.

Odzvoň vší nouzi, nutkání,
soudobý chlad, bezbožný vztah,
dost už mých veršů na marách,
zvoň lepším pěvcům vítání.

Odzvoň už nadřazení vliv,
pomluv a záští spolčení,
zvoň pravdy s láskou sloučení,
zvoň každý, dobra žádostiv.

Odzvoň už chorob hnusný slet,
po zlatě chtíče úzký směr,
tísíců bitev nepoměr,
příměří zvoň, na tisíc let.

Zvoň sem té vůle člověka,
se srdcem, dlaní pohostit;
zvoň odsud temno vyhostit,
zvoň návrat Krista, zdaleka.
RING OUT, WILD BELLS

Ring out, wild bells, to the wild sky,
The flying cloud, the frosty light;
The year is dying in the night;
Ring out, wild bells, and let him die.

Ring out the old, ring in the new,
Ring, happy bells, across the snow:
The year is going, let him go;
Ring out the false, ring in the true.

Ring out the grief that saps the mind,
For those that here we see no more,
Ring out the feud of rich and poor,
Ring in redress to all mankind.

Ring out a slowly dying cause,
And ancient forms of party strife;
Ring in the nobler modes of life,
With sweeter manners, purer laws.

Ring out the want, the care the sin,
The faithless coldness of the times;
Ring out, ring out my mournful rhymes,
But ring the fuller minstrel in.

Ring out false pride in place and blood,
The civic slander and the spite;
Ring in the love of truth and right,
Ring in the common love of good.

Ring out old shapes of foul disease,
Ring out the narrowing lust of gold;
Ring out the thousand wars of old,
Ring in the thousand years of peace.

Ring in the valiant man and free,
The larger heart, the kindlier hand;
Ring out the darkenss of the land,
Ring in the Christ that is to be.
~~~
ÚTOK LEHKÉ KAVALERIE

Na tisíc, na tisíc
délek to bylo,
dolinou Smrti v trysk
šest set se dralo.
‚Kavalerie dál!’
‚Na děla!’ rozkaz dal;
v dolinu Smrti v trysk
šest set se dralo.
‚Kavalerie! Dál!’
Kdo z nich, že snad se bál?
Nikdo, byť rekrut zřel
zpackané dílo:
Úkol ne, namítat,
úkol ne, rozjímat,
úkol, dbát umírat:
v dolinu Smrti v trysk
šest set se dralo.

Děla po pravici,
děla po levici,
děla naň zející,
vše palbou hřmělo;
Pod deštěm střepin, střel,
vpřed každý chrabrý spěl,
do chřtánu Smrti tam
skrz bránu do pekel
šest set se dralo.

Blesk v šavlí tasení,
blesk v pádu skosení,
do střelců rubání,
do vojska, k údivu
svět dohánělo:
Vrženi v palby dým
linií vtrhli k nim;
Kozákům, Rusům tím
svých šavlí rubáním
tříštili čelo.
Nazpět, ne, zdaleka,
šest set jich jelo.

Děla po pravici,
děla po levici,
děla zaň mířící,
vše palbou hřmělo;
Pod deštěm střepin, střel,
kůň s jezdcem k zemi šel,
kdo chrabře dřív se bil
proniknuv do pekel,
co málo z výpravy
z šesti set zbylo.

Kdy zbledne sláva snad,
úžasný za výpad!?
Svět upoutalo.
Hold, smělých fúrii!
Hold, kavalerii!
Dech šest set vzalo!
THE CHARGE OF THE LIGHT BRIGADE

HALF a league, half a league,
Half a league onward,
All in the valley of Death
Rode the six hundred.
‘Forward, the Light Brigade!
Charge for the guns!’ he said;
Into the valley of Death
Rode the six hundred.
‘Forward, the Light Brigade!’
Was there a man dismay’d?
Not tho’ the soldier knew
Some one had blunder’d:
Theirs not to make reply,
Theirs not to reason why,
Theirs but to do and die:
Into the valley of Death
Rode the six hundred.

Cannon to right of them,
Cannon to left of them,
Cannon in front of them
Volley’d and thunder’d;
Storm’d at with shot and shell,
Boldly they rode and well,
Into the jaws of Death,
Into the mouth of Hell
Rode the six hundred.

Flash’d all their sabres bare,
Flash’d as they turn’d in air,
Sabring the gunners there,
Charging an army, while
All the world wonder‘d:
Plunged in the battery-smoke
Right thro’ the line they broke;
Cossack and Russian
Reel’d from the sabre-stroke
Shatter’d and sunder’d.
Then they rode back, but not,
Not the six hundred.

Cannon to right of them,
Cannon to left of them,
Cannon behind them
Volley’d and thunder’d;
Storm’d at with shot and shell,
While horse and hero fell,
They that had fought so well
Came thro’ the jaws of Hell,
All that was left of them,
Left of six hundred.

When can their glory fade?
O the wild charge they made!
All the world wonder’d.
Honour the charge they made!
Honour the Light Brigade,
Noble six hundred!
 ⇑ 

Oliver Wendell Holmes, Sr.
1809 — 1894
KLUCI

JE tu snad starouš, co ztratil se s kluky?
Když jo, tak s ním pryč, hned, a pražádný hluky.
Ať kalendář visí, a s ním zlobná lež!
Čas si jen troufá! Mám dvacet, ty též!

Dvacet, jen! Dvacet! Kdo nezná svou míru?
Přihnul si,– šprýmař!– kam dal tesař díru!
„V dvaceti šediví?“– Bílí, když chcem;
Kde sníh je sytě, tam nezmrzne zem!

O sněhu řeči? No, promiň to rčení!
Podívej,– po vločce vidu tu není!
Chceme skráň ověnčit, zas, dobře bude,–
až bílé růže nám nahradí rudé.

My mladí umíme, jsme jedineční,
mluví jak stařec, kdo (veřejně) řeční:–
Kluk ten je „doktor“ ten „soudce“ je zas;
Jen si tak hrajem,– a děláme špás.

Tenhle je „mluvčí“,– ten na pravo tam;
„Starosto“ mladíku, daří se vám?
To je náš „reverend“ jak známo snad;
Tenhle je „poslanec“ Ne?– čas se smát.

Tamhleten klučina, čísla z něj čiší
Prý napsal knihu; ten vzhled jeho, myší,
ROYAL SOCIETY dočista splet!
Vzali ho za člena; dobře to sved!

Patrová bedna je támhleten kluk,
logikou přetáh by učenců pluk;
O plnoletosti když přednes vděk,
byť býval „advokát“, teď je z něj „rek“.

Jednoho chlapíka, co má dost švih,–
příroda schovala pod jménem Smith;
Složil všem píseň o chrabrých a tak,
metál má „vlastní“ že o vlasti kvák!

Slyšíš ten chechot?– Prý veselá kopa;
Smích samých andělů je jasná stopa;
Děti se hrnou a nechtěj si hrát,
kdo ho zná, nezná jak přestat se smát!

Jo my jsme kluci, –hra jazyka, psaní,–
vede jen k otázce,– Budem kdy páni?
Budem vždy veselí, starosti žádné,
až než náš poslední společník padne?

Na léta klukovská, zlat, šeď a vzletná!
Na zimní hvězdy a na rosu května!
Po žití dohře a dohrání hluku,
Otče náš, ujmi se dětí svých, KLUKŮ!
THE BOYS

HAS there any old fellow got mixed with the boys?
If there has, take him out, without making a noise.
Hang the Almanac’s cheat and the Catalogue’s spite!
Old Time is a liar! We’re twenty to-night!

We’re twenty! We’re twenty! Who says we are more?
He’s tipsy,– young jackanapes!– show him the door!
“Gray temples at twenty?”– Yes ! white if we please;
Where the snow-flakes fall thickest there’s nothing can freeze!

Was it snowing I spoke of? Excuse the mistake!
Look close,– you will see not a sign of a flake!
We want some new garlands for those we have shed,–
And these are white roses in place of the red.

We’ve a trick, we young fellows, you may have been told,
Of talking (in public) as if we were old:–
That boy we call “Doctor,” and this we call “Judge;”
It’s a neat little fiction,– of course it’s all fudge.

That fellow’s the “Speaker,”– the one on the right;
“Mr. Mayor,” my young one, how are you to-night?
That’s our “Member of Congress,” we say when we chaff;
There’s the “Reverend” What’s his name?– don’t make me laugh.

That boy with the grave mathematical look
Made believe he had written a wonderful book,
And the ROYAL SOCIETY thought it was true!
So they chose him right in; a good joke it was, too!

There’s a boy, we pretend, with a three-decker brain,
That could harness a team with a logical chain;
When he spoke for our manhood in syllabled fire,
We called him “The Justice,” but now he’s “The Squire.”

And there’s a nice youngster of excellent pith,–
Fate tried to conceal him by naming him Smith;
But he shouted a song for the brave and the free,
Just read on his medal, “My country,” “of thee!”

You hear that boy laughing?– You think he’s all fun;
But the angels laugh, too, at the good he has done;
The children laugh loud as they troop to his call,
And the poor man that knows him laughs loudest of all!

Yes, we’re boys, –always playing with tongue or with pen,–
And I sometimes have asked,– Shall we ever be men?
Shall we always be youthful, and laughing, and gay,
Till the last dear companion drops smiling away?

Then here’s to our boyhood, its gold and its gray!
The stars of its winter, the dews of its May!
And when we have done with our life-lasting toys,
Dear Father, take care of thy children, THE BOYS!
 ⇑ 

Arthur Henry Hallam
1811 — 1833
Z MELANCHOLICKÝCH úvah skleslé stavy;
až k sebezatracení, k umrtvení, smrti
citů, nesvolných proudit k srdci s krví,
jež skrytou duši čistým dechem sytí.
Jalová hvězda každodenních zvěstí,
nízké vášně, nadutost, bázlivost ze sobectví,
mé jsoucno vysály do pouhých strastí
krutých, až vyschl slzný pramen lidství.
Jednoho večera jsem vyšel, zcela sám,
jen postát s přírodou: bez měsíce, bez svitu
jediné hvězdy: z té scény bez podnětů,
z šerého soumraku zas naděj vzešla tam
a zvedla elán, i z cedrů se vzhůru pnoucích,
obřadně stálých, jak samo nebe v noci.
A MELANCHOLY thought had laid me low;
A thought of self-desertion, and the death
Of feelings wont with my heart’s blood to flow,
And feed the inner soul with purest breath.
The idle busy star of daily life,
Base passions, haughty doubts, and selfish fears,
Have withered up my being in a strife
Unkind, and dried the source of human tears.
One evening I went forth, and stood alone
With Nature: moon there was not, nor the light
Of any star in heaven: yet from the sight
Of that dim nightfall better hope hath given
Upon my spirit, and from those cedars high
Solemnly changeless, as the very sky.
 ⇑ 

Edward Lear
1812 — 1888
SÝČEK A KOČIČKA

Sýc přidal se k Číče a na moře vydal
s ní, v hráškově zelené loďce,
medu jen k soustu, však penízků spoustu
si sbalili v pětilibrovce.
Sýc k hvězdám hledí a po strunách sahá,
hů, k ukuleli, zní čistě,
„Pusinko, Čičinko! Čičinko drahá,
jste nádherná Čičinka, jistě,
jistě,
jistě!
Jste nádherná Čičinka, jistě!“


Dí Číča pak k Sýci, „Vy ptactvím se skvící!
Jak úchvatný zpěv, sladce libý!
Proč sňatku se lekat! Nač přespříliš čekat:
Však kde jen vzít prstýnek? Chybí!“
Tak brázdili jen, celý rok, celý den,
až v kraj, kde se tyčí strom Žuch
a v háji tam, dál, malý Čuníček stál
a v rypáčku měl pěkný kruh,
měl kruh,
měl kruh,
a v rypáčku měl pěkný kruh.


„Sele, za skrovný ten kroužek dám rovný
já šilink. Co?“ Čuník dí, „Hned.“
Tak byl konec hrátek; druhý den sňatek
jim Krocan tam na kopci sved.
Sváteční koule a krájené kdoule
si nabídli, palžičkou z chruny;
Pak, v příboji vjemů, až po pláže lemu,
tančili, v přísvitu luny,
luny,
luny,
tančili, v přísvitu luny.
THE OWL AND THE PUSSY-CAT

The Owl and the Pussy-cat went to sea
In a beautiful pea-green boat,
They took some honey, and plenty of money,
Wrapped up in a five-pound note.
The Owl looked up to the stars above,
And sang to a small guitar,
“O lovely Pussy! O Pussy, my love,
What a beautiful Pussy you are,
You are,
You are!
What a beautiful Pussy you are!”


Pussy said to the Owl, “You elegant fowl!
How charmingly sweet you sing!
O let us be married! too long we have tarried:
But what shall we do for a ring?”
They sailed away, for a year and a day,
To the land where the Bong-Tree grows
And there in a wood a Piggy-wig stood
With a ring at the end of his nose,
His nose,
His nose,
With a ring at the end of his nose.


“Dear Pig, are you willing to sell for one shilling
Your ring?” Said the Piggy, “I will.”
So they took it away, and were married next day
By the Turkey who lives on the hill.
They dined on mince, and slices of quince,
Which they ate with a runcible spoon;
And hand in hand, on the edge of the sand,
They danced by the light of the moon,
The moon,
The moon,
They danced by the light of the moon.
~~~
POPLETOVÉ

Na moře vypluli v Cedníku,
vcedili na moře:
nedbali přátel moudrých rad,
v zimní den, za bouře, bez výhrad,
vcedili na moře!
Když Cedník stáčel se dokola,
„Utopíte se!“ řeč zazněla,
Zvolali, „Cedník je malá věc,
ale nám je to fuk! Jde přece o hec!
Vcedíme na moře!“
Popletů končin, tu,
sotva je, přespoře:
zelené hlavičky maj, modré ručičky,
vcedili na moře.

Odpluli na moře v Cedníku,
v Cedníku vpřed, ten kvalt!
Hráškový závoj, byť krásný, se dmul
co plachta a stuhou byl vázán na kůl,
či stonek, co z fajfky tu stál;
A kdo jen zíral, jak kol plují, drzí,
řek „Beztak to převratně skončí a brzy!
Vždyť nebe je temné a daleko spějí,
a na pováženou je, když díry zejí
v Cedníku, vpřed, ten kvalt!“
Popletů končin, tu,
sotva je, přespoře:
zelené hlavičky maj, modré ručičky,
vcedili na moře.

Však vnikla voda k nim, cupydup
však cupydup vnikla k nim;
aby zůstali suší tak schovali nohy
v růžový piják, složený, drahý,
připnutý špendlíkem.
V nádobě z kredence strávili noc,
a chválili sebe „Jsme přemoudří moc!
Ať nebe je temné a daleko cesta,
nesporně nezbrkle neplujem z města,
kroužíme s Cedníkem!“
Popletů končin, tu,
sotva je, přespoře:
zelené hlavičky maj, modré ručičky,
vcedili na moře.

A celou nocí tak pluli pryč;
až slunečný za ponor,
hvízdali, trylkali píseň luní,
ozvěnou měděný gong k níž duní,
ve stínu hnědých hor.
„Ó Timballó! Jak šťastní jsme,
v Cedníku, v nádobě z kredence,
celou noc v úplňku bledém hrajem,
pod hrachu-plachtou si odsud plujem,
ve stínu hnědých hor!“
Popletů končin, tu,
sotva je, přespoře:
zelené hlavičky maj, modré ručičky,
vcedili na moře.

Až k Oceánu Západu,
co k lesnatým břehům spěl,
koupili Sovu a Vozík si tam
a půl kila Rýže a z Brusinek mňam
a úl plný lesklých Včel.
A Čuníka a k tomu jakés Žluvy
a Opičku praciček lízátkových
a čtyřicet lahví Ná-la-děr
a Stilton co zaváněl.
Popletů končin, tu,
sotva je, přespoře:
zelené hlavičky maj, modré ručičky,
vcedili na moře.

Za dvacet let poté dopluli zpět
za dvacet let, ne-li víc,
„Jak vyrostli!“ všichni si šeptali,
„však, do Jezer v Hrůzné se dostali,
až do kopců Křápnudnic!“
A k připítkům strojili hostinu,
s knedlíky kynutých odstínů;
a dodali „Dožít se mezníku,
taky se vydáme v Cedníku, —
až do kopců Křápnudnic!“
Popletů končin, tu,
sotva je, přespoře:
zelené hlavičky maj, modré ručičky,
vcedili na moře.
THE JUMBLIES

They went to sea in a Sieve, they did,
In a Sieve they went to sea:
In spite of all their friends could say,
On a winter’s morn, on a stormy day,
In a Sieve they went to sea!
And when the Sieve turned round and round,
And every one cried, ’You’ll all be drowned!’
They called aloud, ’Our Sieve ain’t big,
But we don’t care a button! we don’t care a fig!
In a Sieve we’ll go to sea!’
Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and their hands are blue,
And they went to sea in a Sieve.

They sailed away in a Sieve, they did,
In a Sieve they sailed so fast,
With only a beautiful pea-green veil
Tied with a riband by way of a sail,
To a small tobacco-pipe mast;
And every one said, who saw them go,
‘O won’t they be soon upset, you know!
For the sky is dark, and the voyage is long,
And happen what may, it’s extremely wrong
In a Sieve to sail so fast!’
Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and their hands are blue,
And they went to sea in a Sieve.

The water it soon came in, it did,
The water it soon came in;
So to keep them dry, they wrapped their feet
In a pinky paper all folded neat,
And they fastened it down with a pin.
And they passed the night in a crockery-jar,
And each of them said, ’How wise we are!
Though the sky be dark, and the voyage be long,
Yet we never can think we were rash or wrong,
While round in our Sieve we spin!’
Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and their hands are blue,
And they went to sea in a Sieve.

And all night long they sailed away;
And when the sun went down,
They whistled and warbled a moony song
To the echoing sound of a coppery gong,
In the shade of the mountains brown.
‘O Timballo! How happy we are,
When we live in a Sieve and a crockery-jar,
And all night long in the moonlight pale,
We sail away with a pea-green sail,
In the shade of the mountains brown!’
Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and their hands are blue,
And they went to sea in a Sieve.

They sailed to the Western Sea, they did,
To a land all covered with trees,
And they bought an Owl, and a useful Cart,
And a pound of Rice, and a Cranberry Tart,
And a hive of silvery Bees.
And they bought a Pig, and some green Jack-daws,
And a lovely Monkey with lollipop paws,
And forty bottles of Ring-Bo-Ree,
And no end of Stilton Cheese.
Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and their hands are blue,
And they went to sea in a Sieve.

And in twenty years they all came back,
In twenty years or more,
And every one said, `How tall they’ve grown!
For they’ve been to the Lakes, and the Torrible Zone,
And the hills of the Chankly Bore!’
And they drank their health, and gave them a feast
Of dumplings made of beautiful yeast;
And every one said, ‘If we only live,
We too will go to sea in a Sieve, —
To the hills of the Chankly Bore!’
Far and few, far and few,
Are the lands where the Jumblies live;
Their heads are green, and their hands are blue,
And they went to sea in a Sieve.
 ⇑ 

Robert Browning
1812 — 1889
POTÉ

Sejmi plášť, odkryj tvář, nejprv hec,
ať nám dá, umrlec!

Leží tak jako chlap dle svých práv!
Smrtivlády to stav.
Po novém, pohroužen v žití, kdes,
nemá zájem, ni děs
z falše své, pomsty mé, už je ven;
od smyslů odbaven,
vše už skryl vážný, slavnostní vliv
změny té, na podiv.
Ha, co dál, jak má zahladit smrt,
jeho přečin, můj stud?
Jen být zas kluci dva, netuše,
v poli, u salaše:
Urážky, Boží shovívavost,
tehdy snesli jsme dost!

Stojím sám, on má v leže svou zář:
Zakryj tu tvář!
AFTER

Take the cloak from his face, and at first
Let the corpse do its worst!

How he lies in his rights of a man!
Death has done all death can.
And, absorbed in the new life he leads,
He recks not, he heeds
Nor his wrong nor my vengeance; both strike
On his senses alike,
And are lost in the solemn and strange
Surprise of the change.
Ha, what avails death to erase
His offence, my disgrace?
I would we were boys as of old
In the field, by the fold:
His outrage, God’s patience, man’s scorn
Were so easily borne!

I stand here now, he lies in his place:
Cover the face!
 ⇑ 

Charles Mackay
1814 — 1889
BEZ NEPŘÁTEL

Říkáš, že nemáš nepřátel?
Aj! kámo, neimponuje;
Každý kdo trochu zavadil
o chrabrých službu, do boje,
má protivníky! Pokud ne
máš dílo přehlédnutelné.
Nevrazit zrádci ránu v bok,
nesrazit lháři ze rtů lok,
nerovnat nespravedlnost,
je přizdisráčství, zbabělost.
NO ENEMIES

You have no enemies, you say?
Alas! my friend, the boast is poor;
He who has mingled in the fray
Of duty, that the brave endure,
Must have made foes! If you have none,
Small is the work that you have done.
You've hit no traitor on the hip,
You've dashed no cup from perjured lip,
You've never turned the wrong to right,
You've been a coward in the fight.
 ⇑ 

John Godfrey Saxe
1816 — 1887
SLEPCI A SLON

Šest hindustánských mudrců
urputných v úsilí,
šlo podívat se na Slona
(byť zraku pozbyli)
aby tak obrazotvorně
chápání nabyli.

První ke slonu přistoupil
náhodou postranně,
dojem přenesl mohutný
ve výkřik, oddaně:
„Chvála mi, Slon se podobá
stěně či zábraně!“

Druhý si sáhl na kel pak,
„Hola!“děl, „Co to tu,
toť ostří hladce zoblené?
Jistě si poklepu,
úžasný vskutku tvor je Slon,
podobný oštěpu!“

Třetí se k tvoru přiblížil
tápaje rukou všad,
na chobot kroutivý si sáh’
hned ruku stáhnul vzad:
„Zřejmé je“ pravil „Slon že je
jakýsi plaz, či had!“

Čtvrtý se napřáh dychtivě
koleno trefil jen.
„Přírody dílo obdivné
to bude, s pravdou ven,“
povídá: „Jasné zcela je,
že Slon je strom či kmen!“

Pátý na boltec natrefil
a pravil, volaje,
„Vida, i slepec naprostý
pozná, co pravda je.
Úžasný vějíř je ten Slon
ovívá, dmychaje!“

Šestý zachmátal kolkolem,
zapojil pak svůj hlas,
uchopil ocas houpavý,
a měl to za důkaz:
„Vidím,“ povídá, „že ten Slon
vypadá na provaz!“

Tak hindustánští mudrci
přeli se ve stylu.
Každý si na svém potrval,
stavěl si mohylu.
Pravdu měl každý, částečnou,
všichni na omylu!

Poslání:
Tak ve při teologové
jsou poznamenáni,
neznalí, poznat nechtějí
těch druhých vnímání.
Káží si po svém, o Slonu,
jenž není k vídání!
THE BLIND MEN AND THE ELEPHANT

It was six men of Indostan
To learning much inclined,
Who went to see the Elephant
(Though all of them were blind)
That each by observation
Might satisfy the mind.

The First approached the Elephant,
And happening to fall
Against his broad and sturdy side,
At once began to bawl:
“God bless me! but the Elephant
Is very like a wall!”

The Second, feeling of the tusk,
Cried, “Ho! what have we here
So very round and smooth and sharp?
To me ’tis mighty clear
This wonder of an Elephant
Is very like a spear!”

The Third approached the animal,
And happening to take
The squirming trunk within his hands,
Then boldly up and spake:
“I see,” quoth he, “the Elephant
Is very like a snake!”

The Fourth reached out an eager hand,
And felt about the knee.
“What most this wondrous beast is like
Is mighty plain,” quoth he;
“’Tis clear enough the Elephant
Is very like a tree!”

The Fifth, who chanced to touch the ear,
Said: “E’en the blindest man
Can tell what this resembles most;
Deny the fact who can,
This marvel of an Elephant
Is very like a fan!”

The Sixth no sooner had begun
About the beast to grope,
Than, seizing on the swinging tail
That fell within his scope,
“I see,” quoth he, “the Elephant
Is very like a rope!”

And so these men of Indostan
Disputed loud and long,
Each in his own opinion
Exceeding stiff and strong,
Though each was partly in the right,
And all were in the wrong!

Moral:
So oft in theologic wars,
The disputants, I ween,
Rail on in utter ignorance
Of what each other mean,
And prate about an Elephant
Not one of them has seen!
~~~
PŘIVSTÁVÁNÍ

„Bůh žehnej mu, kdož vynalezl spaní!“
pronesl Sancho Panza, a já s ním;
Žehnej mu, kdo svůj vynález dal k mání,
nenechal ho jen sobě; ani tím,
že by byl — ač měl nárok, šťastlivec —
chtěl monopol, skrz patent na tu věc!

Tak; žehnán buď kdo spánek vynalez’
(to nezopakovat mně přec se příčí),
však zatracen buď, proklet, hrom a děs,
lhostejno Kdo, jak stár byl, kam se tyčí,
Ten, který prvně usmylel si zdání
falešné hrany, zvané Přivstávání!

„Vstaň se skřivánkem, s ním jdi na lože,“
hlásá nám jakýs vážný, tklivý Výr;
Poučku dává snadno, lehce, že?
Než budeš pro smích z takých avantýr,
zeptej se, kam až dopad’ ptactva vzlet,
zda vůbec lože má, či Výr se splet!

Počestný člověk má klid v posteli
přes celé ráno, že se nepletu;
Kdo hlavu složit nechce, příteli,
na polštář, než až světlo bude tu,
aby si užil k ránu šlofíka,
je kujón, nebo z lahví polyká!

Thomson, jenž o „sezónách“ básnil nám
sezónně časně nabádal nás vstát,
však ležérně to psal, — se dozvídám
v posteli v deset ráno — což je znát
na tom jak hezky psal. Je nasnadě,
co kázal, co však teklo po bradě.

Jistě, je dobré bdění průchod dát, —
být bdělý k dílu, k pravdě jakbysmet, —
Však když, a žel! se máme vpravdě kát
ze všech svých činů z uplynulých let,
nejlepších hodin průvod, bez štkaní,
je oněch z dětství, nebo ze spaní!

Jistě je krásné, svět si nahradit
hebkými vidinami noci mdlé;
být zproštěn světských tíží, zloby, žít
jen způsobem jak shlíží andělé,
ve sladké říši spánku zachumláni,
kde, přinejhorším, nemravnost je zdání!

Tak dejme spát, a vznesme Tvůrci čest.
Hle příběh chlapce, k němuž otec kvapil
ukrátit spánek, frází prázdnou plést,
o tom, jak ranní ptáček červa lapil;
Odsekl: „Dobře mu tak, červu! — páni,
vždyť si to zasloužil, za přivstávání!“
EARLY RISING

“GOD bless the man who first invented sleep!”
So Sancho Panza said, and so say I:
And bless him, also, that he did n’t keep
His great discovery to himself; nor try
To make it — as the lucky fellow might —
A close monopoly by patent-right!

Yes; bless the man who first invented sleep
(I really can’t avoid the iteration),
But blast the man, with curses loud and deep,
Whate’er the rascal’s name, or age, or station,
Who first invented, and went round advising,
That artificial cut-off, Early Rising!

“Rise with the lark, and with the lark to bed,”
Observes some solemn, sentimental owl;
Maxims like these are very cheaply said;
But, ere you make yourself a fool or fowl,
Pray just inquire about his rise and fall,
And whether larks have any beds at all!

The time for honest folks to be a-bed
Is in the morning, if I reason right;
And he who cannot keep his precious head
Upon his pillow till it’s fairly light,
And so enjoy his forty morning winks,
Is up to knavery; or else — he drinks!

Thomson, who sung about the “Seasons,” said
It was a glorious thing to rise in season;
But then he said it — lying — in his bed,
At ten o’clock A.M., — the very reason
He wrote so charmingly. The simple fact is,
His preaching wasn’t sanctioned by his practice.

’T is, doubtless, well to be sometimes awake, —
Awake to duty, and awake to truth, —
But when, alas! a nice review we take
Of our best deeds and days, we find, in sooth,
The hours that leave the slightest cause to weep
Are those we passed in childhood or asleep!

’T is beautiful to leave the world awhile
For the soft visions of the gentle night;
And free, at last, from mortal care or guile,
To live as only in the angels’ sight,
In sleep’s sweet realm so cosily shut in,
Where, at the worst, we only dream of sin!

So let us sleep, and give the Maker praise.
I like the lad who, when his father thought
To clip his morning nap by hackneyed phrase
Of vagrant worm by early songster caught,
Cried, “Served him right! — it’s not at all surprising;
The worm was punished, sir, for early rising!”
 ⇑ 

Henry David Thoreau
1817 — 1862
MŮJ ŽIVOT

Můj život básní byl, kterou bych složil,
ale, než vyjádřit,
jsem raděj prožil.
MY LIFE

My life has been the poem I would have writ,
But I could not both live
and utter it.
~~~
RYBÁŘŮV KLUK

Můj život je jak toulka po pláži,
kde hraničí s ní oceánu pás;
mou vleklou chůzi vlny zavlaží,
někdy si počkám, dopřám přelít snáz.
Jedinou práci mám, vždy pečlivý,
nad dosah vod své zisky uložit, —
oblázků hladkost, lastur podivy,
čím Oceán mě ráčil oblažit.

Na souši sotva společníků mám:
Mořeplavci břeh sotva strpějí;
však soudím, že to jejich moře znám
na jeho samém kraji hlouběji.

Uprostřed moře není rudých řas,
z hlubin se perly samy nenoří;
na břehu cítím tepat moře čas,
a ztroskotanci se mnou hovoří.
THE FISHER’S BOY

My life is like a stroll upon the beach,
As near the ocean’s edge as I can go;
My tardy steps its waves sometimes o’erreach,
Sometimes I stay to let them overflow.
My sole employment is, and scrupulous care,
To place my gains beyond the reach of tides, —
Each smoother pebble, and each shell more rare,
Which Ocean kindly to my hand confides.

I have but few companions on the shore:
They scorn the strand who sail upon the sea;
Yet oft I think the ocean they’ve sailed o’er
Is deeper known upon the strand to me.

The middle sea contains no crimson dulse,
Its deeper waves cast up no pearls to view;
Along the shore my hand is on its pulse,
And I converse with many a shipwrecked crew.
~~~
MODLITBA

Veliký Bože, chci neskromný lup,
že sebe nezklamal bych, ani chlup,
a skrz své činy do výšin se vznes,
takých, jež jasným zrakem vidím dnes.

Hned poté vážím, z darů které dáš,
ať hodně zklamu přátele své, až
pomyslí, zadoufat, že šálím jen,
netuší, že jsem tebou vyzdvižen.

Ať slabou rukou přijmu víry sil,
ať žiju tak, jak jazyk přislíbil,
aniž pokleslý čin dá vzkaz,
ni řádků chabý řád,
že já tvůj záměr neznal as,
či přehnal záměr znát.
PRAYER

Great God, I ask for no meaner pelf
Than that I may not disappoint myself,
That in my action I may soar as high
As I can now discern with this clear eye.

And next in value, which thy kindness lends,
That I may greatly disappoint my friends,
Howe’er they think or hope that it may be,
They may not dream how thou’st distinguished me.

That my weak hand may equal my firm faith
And my life practice what my tongue saith
That my low conduct may not show
Nor my relenting lines
That I thy purpose did not know
Or overrated thy designs.
~~~
BÁSNÍKOVO VÁHÁNÍ

Marně zřím rozbřesk dne, jak svítí,
marně jak západ vatrou žhne,
jak ti, kdo jiné nebe, žití,
očekávají, netečně.

Obklopen bohatstvím, bez mezí,
nuzný jsem v nitru stále dál,
ptačí zpěv léto vyprovází,
však já se jara nedočkal.

Mám vyčkat podzim, větru hněv,
v něm hledat klid být nucený,
nenechat hnízdo na podiv,
ni v lese zpěvu ozvěny?
THE POET’S DELAY

In vain I see the morning rise,
In vain observe the western blaze,
Who idly look to other skies,
Expecting life by other ways.

Amidst such boundless wealth without,
I only still am poor within,
The birds have sung their summer out,
But still my spring does not begin.

Shall I then wait the autumn wind,
Compelled to seek a milder day,
And leave no curious nest behind,
No woods still echoing to my lay?
 ⇑ 

Emily Jane Brontë
1818 — 1848
LÁSKA A PŘÁTELSTVÍ

Láska je keř šípkových růží,
přátelství cesmína je, hle,
temná, zatímco šípek kvete,
však která kvete trvale?
Šípková růže září zjara,
za léta provonívá kol;
Však počkej, do příchodu zimy,
kdo pak by šípek krásným zval?
Nenech se unést věncem růží,
raděj se blýskni cesmínou,
až prosinec skráň poznamená
ať girlandu máš zelenou.
LOVE AND FRIENDSHIP

Love is like the wild rose-briar,
Friendship like the holly-tree
The holly is dark when the rose-briar blooms
But which will bloom most constantly?
The wild rose-briar is sweet in spring,
Its summer blossoms scent the air;
Yet wait till winter comes again
And who will call the wild-briar fair?
Then scorn the silly rose-wreath now
And deck thee with the holly’s sheen,
That when December blights thy brow
He may still leave thy garland green.
 ⇑ 

Cecil Frances Alexander
1818 — 1895
VŠECHNO ZÁŘNÉ, NÁDHERNÉ

Všech věcí zářných, nádherných,
všech tvorů různých těl,
všech věcí moudrých, zázračných,
Pán Bůh je stvořitel.


Každý poupěte výkvět,
každičký ptáčka zpěv,
má od Něj jasnou barvu,
a od Něj křídel zjev.

Boháči v jeho zámku,
chudému u brány,
sám Bůh dal postavení,
řád jemu svěřený.

Nachový vrchol hory,
kol řeky proudění,
západ a východ slunce,
co nebe prosluní;−

Jak chladný vítr v zimě,
tak vlídný léta svit,
v zahradě zralé plody,−
On sám dal způsobit:

Či v lese strmé stromy,
louky, kde běháme,
rákosí na pobřeží,
jež denně sbíráme;−

On nám dal zrak, by vnímal,
a hlas, by sděloval,
že Bůh je všemohoucí,
a všechno dobré dal.
ALL THING BRIGHT AND BEAUTIFUL

All things bright and beautiful,
All creatures great and small,
All things wise and wonderful,
The Lord God made them all.


Each little flower that opens,
Each little bird that sings,
He made their glowing colours,
He made their tiny wings.

The rich man in his castle,
The poor man at his gate,
God made them high and lowly,
And ordered their estate.

The purple headed mountain,
The river running by,
The sunset and the morning,
That brightens up the sky;−

The cold wind in the winter,
The pleasant summer sun,
The ripe fruits in the garden,−
He made them every one:

The tall trees in the greenwood,
The meadows where we play,
The rushes by the water,
We gather every day;−

He gave us eyes to see them,
And lips that we might tell,
How great is God Almighty,
Who has made all things well
 ⇑ 

Mary Ann Evans "George Eliot"
1819 — 1880
V MÝCH Z MEDU KADEŘÍCH

V mých z medu kadeřích
se vinul stříbra vlas:
Bez okolků šel ven,
vytržen, jako špás.
Na samet upad, napružen,
zasyčel jako had:
„Mne snadno vytkneš, mrštíš jen,
jeden vlas není znát;
Co však s tím, blizoučkého dne,
až zimy pluk sem přitáhne?“
MID MY GOLD-BROWN CURLS

‘Mid my gold-brown curls
There twined a silver hair:
I plucked it idly out
And scarcely knew ‘twas there.
Coiled in my velvet sleeve it lay
And like a serpent hissed:
“Me thou canst pluck & fling away,
One hair is lightly missed;
But how on that near day
When all the wintry army muster in array?”
 ⇑ 

Walter "Walt" Whitman
1819 — 1892
SÁM JENOM V DIVOČIN DÁLI…

Sám jenom v divočin dáli po pohořích lovím,
Toulám se oslněn jak vlastní lehkost mě těší,
V podvečer vybírám bezpečné k noclehu místo,
Zažíhám oheň a skolenou zvěřinu peču,
Usínám na haldě listí a po boku psa mám a pušku.

Yankeeská jola je nadmuta plachtami, protíná jisrknou pěnu,

Zrak můj tkví na souši, shýbám se přes příď či z paluby radostně křičím.

Rybáři škeblaři vstávali časně a vzali mě s sebou,
Vsul jsem si kalhoty do bot a vydal se vychutnat chvíle;
To byl den panečku okolo kotlíku z moře.

Viděl jsem zásnuby trappera venku na dalekém západě, nevěsta rudoška byla,
Její pak otec a družina seděli na zemi na nohou skřížených bezhlesně bafali dýmky, v mokasinách zato těžké a široké houně jim splývaly s ramen,
Na břehu hověl si trapper, měl na sobě nejlepší kožené svršky, luxusní vousy i kadeře kryly mu šíji když nevěstu za ruku držel,
Ta měla výrazné řasy a odkrytou hlavu, a rovné vlasy pak hrubě jí přes ladné paže a stehna až ku nožkám vlály.

Otrok na útěku pak k mému srubu až dorazil zastavil před ním,
Slyšel jsem jak jeho pohyby lámaly klestí na hromadě dříví,
Ven skrze půldílné závěsy dveří od kuchyně zřel jej jak znaven se klátil,
Vyšel jsem k němu kde usedl na kládu zaved jej dovnitř a zklidnil,
Přines’ mu vodu a naplnil káď umýt zpocené tělo i zbrocené nohy,
A ustlal mu v světnici skrz moji dostupnou, dal čisté byť nuzné šaty,
A dobře si vybavím jak koulel očima i jak byl zaskočen nesvůj,
A dál si vzpomínám jak jsem mu ošetřil otoky kotníků, šíje;
Týden byl u mě než na cestu na sever vyrazil zotaven dosti,
Ke stolu se mnou jsem zval jej, svou flintu jsem zanechal opřenou v koutě.
ALONE IN THE FAR WILDS…

Alone far in the wilds and mountains I hunt,
Wandering amazed at my own lightness and glee,
In the late afternoon choosing a safe spot to pass the night,
Kindling a fire and broiling the fresh-kill’d game,
Falling asleep on the gather’d leaves with my dog and gun by my side.

The Yankee clipper is under her sky-sails, she cuts the sparkle and scud,

My eyes settle the land, I bend at her prow or shout joyously from the deck.

The boatmen and clam-diggers arose early and stopt for me,
I tuck’d my trowser-ends in my boots and went and had a good time;
You should have been with us that day round the chowder-kettle.

I saw the marriage of the trapper in the open air in the far west, the bride was a red girl,
Her father and his friends sat near cross-legged and dumbly smoking, they had moccasins to their feet and large thick blankets hanging from their shoulders,
On a bank lounged the trapper, he was drest mostly in skins, his luxuriant beard and curls protected his neck, he held his bride by the hand,
She had long eyelashes, her head was bare, her coarse straight locks descended upon her voluptuous limbs and reach’d to her feet.

The runaway slave came to my house and stopt outside,
I heard his motions crackling the twigs of the woodpile,
Through the swung half-door of the kitchen I saw him limpsy and weak,
And went where he sat on a log and led him in and assured him,
And brought water and fill’d a tub for his sweated body and bruis’d feet,
And gave him a room that enter’d from my own, and gave him some coarse clean clothes,
And remember perfectly well his revolving eyes and his awkwardness,
And remember putting plasters on the galls of his neck and ankles;
He staid with me a week before he was recuperated and pass’d north,
I had him sit next me at table, my fire-lock lean’d in the corner.
~~~
TYS OKO VÝŠÍN ZÁŘNÉ

Tys oko výšin zářné! Tys říjnu žár polední!
zaplavující svým hebkým svitem šeď pláže písečné,
jakož i šeptavé nejbližší moře a výhledy pěn k dálné šíři
a snědé stékavé šmouhy a tažení modravých stínů;
Ó polední slunce žhnoucí! Slyš mé slovo vybrané.

Vyslyš mě, věhlasné!
Mě tvého milovníka, jenž tě miloval vždycky,
i jako batole blažené, pak šťastný chlapec sám na kraji lesa,
tvé dálné na dotek paprsky naplňující,
ba jako dospělý muž, ať už mladý či starý, jenž nyní vzdává ti hold.

(Mne však svým mlčením sotvakdy ošálit stačíš,
ač vím, že člověku klaní se Příroda celá,
ač neodpovídáš mi slovy, skrz oblohu, stromy znám zvuk toho hlasu— a ty Ó slunce,
tvým záchvatům, neklidům, náhlým výronům zážehů v olbřímích sloupcích,
rozumím; jakož i výšlehy vznětlivých vzrušení tvých dobře znám.)

Ty, které k dozrání svým štědrým teplem a světlem,
přes nesčetné farmy, přes pole i vody na sever i na jih,
přes Mississippi dál tekoucí věčně, přes Texasu travnaté pláně, Kanady hvozdy,
přes celý kulatý svět, jenž se otáčí k tobě kde vesmírem záříš,
objímáš vše ve svou náruč, jak světadíly, tak moře,
ty, které oplýváš štědrostí k hroznům i plevelu jakož i kvítkám,
pusť vlásek ke mně a k mým, pouhý paprsek z nesčetných mnoha,
protkni skrz naskrz mé sloky.

Aniž jen v náznacích jemně jak oslnit poskytni za ně svou sílu,
připrav na předvečer konce mne samého — na mé se dloužící stíny,
Připrav mé hvězd plné noci.
THOU ORB ALOFT FULL-DAZZLING

Thou orb aloft full-dazzling! thou hot October noon!
Flooding with sheeny light the gray beach sand,
The sibilant near sea with vistas far and foam,
And tawny streaks and shades and spreading blue;
O sun of noon refulgent! my special word to thee.

Hear me illustrious!
Thy lover me, for always I have loved thee,
Even as basking babe, then happy boy alone by some wood edge,
thy touching-distant beams enough,
Or man matured, or young or old, as now to thee I launch my invocation.

(Thou canst not with thy dumbness me deceive,
I know before the fitting man all Nature yields,
Though answering not in words, the skies, trees, hear his voice—and thou O sun,
As for thy throes, thy perturbations, sudden breaks and shafts of flame gigantic,
I understand them, I know those flames, those perturbations well.)

Thou that with fructifying heat and light,
O’er myriad farms, o’er lands and waters North and South,
O’er Mississippi’s endless course, o’er Texas’ grassy plains, Kanada’s woods,
O’er all the globe that turns its face to thee shining in space,
Thou that impartially infoldest all, not only continents, seas,
Thou that to grapes and weeds and little wild flowers givest so
liberally,
Shed, shed thyself on mine and me, with but a fleeting ray out of
thy million millions,
Strike through these chants.

Nor only launch thy subtle dazzle and thy strength for these,
Prepare the later afternoon of me myself—prepare my lengthening shadows,
Prepare my starry nights.
~~~
KAPITÁNE, PANE!

Kapitáne, pane! hrůz tažení už dost;
Loď překonala nástrah všech, nám patří cíle skvost;
Jsme u přístavu, zvony slyším, lidu jásání,
směr kursu vážné, chrabré lodi, láká uznání:
Však srdce! srdce tep!
a rudých kapek pár,
kde kapitána na palubu
srazil smrti spár.

Kapitáne, pane! poslyšte zvony znít:
Vstaňte — to pro Vás prapor plá — Vám přišli zatroubit;
Váš ze stuh kytic, věnců — hold davu ovací;
Vás volají a hledají, na Vás se obrací;
Kapitáne! otče!
Pod hlavu rámě dar;
Snad jen sním, že Vás na palubu
srazil smrti spár.

Kapitán neodpovídá, rty bledé ztichly již;
Můj otec rámě necítí, ni tep, ni vůli zvíš;
Loď zakotvila v bezpečí, vod brázda zklidněna;
Z tak hrůzné cesty, vítězství je šťastná odměna;
Ať jásá břeh, zní zvonů rej!
však krok můj vláčí zmar,
palubou, kam kapitána
srazil smrti spár.
OH CAPTAIN, MY CAPTAIN!

O Captain my Captain! our fearful trip is done;
The ship has weather’d every rack, the prize we sought is won;
The port is near, the bells I hear, the people all exulting,
While follow eyes the steady keel, the vessel grim and daring:
But O heart! heart! heart!
O the bleeding drops of red,
Where on the deck my Captain lies,
Fallen cold and dead.

O Captain! my Captain! rise up and hear the bells;
Rise up — for you the flag is flung — for you the bugle trills;
For you bouquets and ribbon’d wreaths — for you the shores a-crowding;
For you they call, the swaying mass, their eager faces turning;
Here Captain! dear father!
This arm beneath your head;
It is some dream that on the deck,
You’ve fallen cold and dead.

My Captain does not answer, his lips are pale and still;
My father does not feel my arm, he has no pulse nor will;
The ship is anchor’d safe and sound, its voyage closed and done;
From fearful trip, the victor ship, comes in with object won;
Exult, O shores, and ring, O bells!
But I, with mournful tread,
Walk the deck my Captain lies,
Fallen cold and dead.
 ⇑ 

Frederick Goddard Tuckerman
1821 — 1873
VÝŠKOVÝ POKOJ ŠERÉ BUDOVY

Výškový pokoj šeré budovy,
kde, než krok dosáh’ na vstup mužných sil,
bázeň a úzkost v číši měl, z níž pil, —
obraz co lpí, přestože nehoví;
Jen matně sním, jak dovnitř sám se stáh; —
Ač mračný podzim mírný míří kol;
Cvrček hrá ukryt pod kamenný práh,
nad roční dobu zelení se stvol.
Nemohu sejmout s očí okovy,
vždyť stojí tam, kde okenici zdvih;
A srdce v mdlobách přemítá, kdes byl,
kde sjíždí černý krov vstříc větvoví,
a – na střeše zřím prašan bělavý –
jasanu lístků odkvétání sníh.
AN UPPER CHAMBER IN A DARKENED HOUSE

An upper chamber in a darkened house,
Where, ere his footsteps reached ripe manhood’s brink,
Terror and anguish were his cup to drink, —
I cannot rid the thought, nor hold it close;
But dimly dream upon that man alone; —
Now though the autumn clouds most softly pass;
The cricket chides beneath the doorstep stone,
And greener than the season grows the grass.
Nor can I drop my lids, nor shade my brows,
But there he stands beside the lifted sash;
And, with a swooning of the heart, I think
Where the black shingles slope to meet the boughs,
And — shattered on the roof like smallest snows —
The tiny petals of the mountain-ash.
~~~
POD HOROU

Pod horou, jak když prvně jsem jej znal
sklon střechy tmavé, komín spopínán,
červený dům; kol cesta toulavá
v řimbabo-meduňkových stopách dál.
Ony však pryč: něh-oké sestry ty,
těch přes verandu úprk; sledován
usedlou matkou, pletouc, seplé rty.
Dům opuštěn v zelené spleteni,
bez krásy jako srdce zlom je sám;
Soumraku deštěm, větrem obýván
v pokojích krásek kde vzdech pramení,
potřásá skly; v utichlých polednech
loučí se kus po kusu sklo a rám,
břinkot na zpustlé dlažbě tlumí mech.
UNDER THE MOUNTAIN

Under the mountain, as when first I knew
Its low dark roof, and chimney creeper-twined,
The red house stands; and yet my footsteps find
Vague in the walks, waste balm and fever few.
But they are gone: no soft-eyed sisters trip
Across the porch or lintels; where, behind,
The mother sat,-sat knitting with pursed lip.
The house stands vacant in its green recess,
Absent of beauty as a broken heart;
The wild rain enters, and the sunset wind
Sighs in the chambers of their loveliness,
Or shakes the pane; and in the silent noons,
The glass falls from the window, part by part,
And ringeth faintly in the grassy stones.
 ⇑ 

Matthew Arnold
1822 — 1888
TOUŽENÍ

Přijď, navštiv každičký můj sen,
pak přes den budu zotaven!
Ať noc přeplatí za dlužné,
za beznadějné tužby dne.

Přijď, jak jsi přišla tisíckrát,
mě vzkazem zářných končin hřát,
svůj nový svět zdrav úsměvem,
jak ke mně, vlídná vůči všem!

Či, po pravdě když nepřišlas,
teď přijď, ať sním, že vpravdě vlas
mi češeš, čelo políbíš,
řkouc, Lásko! proč dál trpět již?

Přijď, navštiv každičký můj sen,
pak přes den budu zotaven!
Ať noc přeplatí za dlužné,
za beznadějné tužby dne.
LONGING

Come to me in my dreams, and then
By day I shall be well again!
For so the night will more than pay
The hopeless longings of the day.

Come, as thou cam’st a thousand times,
A messenger from radiant climes,
And smile on thy new world, and be
As kind to others as to me!

Or, as thou never cam’st in sooth,
Come now, and let me dream it truth,
And part my hair, and kiss my brow,
And say, My love! why sufferest thou?

Come to me in my dreams, and then
By day I shall be well again!
For so the night will more than pay
The hopeless longings of the day
~~~
DOVERSKÁ PLÁŽ

Moře má noční klid.
Příliv je pln, a měsíc ladně pluje
úžinou; — Francie zkraje svit
probleskne; útesů Anglie zde šik,
lesklý val v klidný záliv ven se dere.
Pojď k oknu, noční vzduch tu sladce duje!
Jen z dlouhé řady, pěny lunošeré
jíž moře míří smáčet sivý břeh,
Poslyš! z ní slyšíš chrapotivý křik
oblázků, které vlny berou, hází
vzápětí na pláž, vrší strmý svah,
zas, ústup, opět hru svou vzbouzí, raší
třesoucím tempem, zvolna, neodchází
ten smutný věčný tón, jenž stále vznáší.

Už dávno Sofoklés
v egejském moři, slyše, poznal v něm
příliv a odliv utrpení, děs
jež lidstvo souží; a my s ním
též ozvuk onen, myšlenku a vjem
sluchu na moři dálném, severním.

Oceán Víry
byl kdysi tolik pln, ved po pobřeží
spletenec jasných lemů, krinolín.
Dnes vnímám zkázu
jen, a melancholii ve vytí, řeži,
ústup, kol víry
nočního větru, zkraje obřích srázů
a holých náplav na svět padlý stín.

Ach, lásko, setrvejme
spolu a po boku! neb svět, co zdá se
před námi ležet ve své snové kráse,
tak nádherný a divý, nový, zřejmě
si blahem, láskou, světlem nevystačí,
není v něm jisto, mír či spása bolu,
na pláň jde soumrak a my jsme tu spolu,
nás zmatek rvaček, útěk, s sebou vláčí,
kde tupá vojska k nočním střetům kráčí.
DOVER BEACH

The sea is calm to-night.
The tide is full, the moon lies fair
Upon the straits; — on the French coast the light
Gleams and is gone; the cliffs of England stand,
Glimmering and vast, out in the tranquil bay.
Come to the window, sweet is the night-air!
Only, from the long line of spray
Where the sea meets the moon-blanched land,
Listen! you hear the grating roar
Of pebbles which the waves draw back, and fling,
At their return, up the high strand,
Begin, and cease, and then again begin,
With tremulous cadence slow, and bring
The eternal note of sadness in.

Sophocles long ago
Heard it on the Agaan, and it brought
Into his mind the turbid ebb and flow
Of human misery; we
Find also in the sound a thought,
Hearing it by this distant northern sea.

The Sea of Faith
Was once, too, at the full, and round earth’s shore
Lay like the folds of a bright girdle furled.
But now I only hear
Its melancholy, long, withdrawing roar,
Retreating, to the breath
Of the night-wind, down the vast edges drear
And naked shingles of the world.

Ah, love, let us be true
To one another! for the world, which seems
To lie before us like a land of dreams,
So various, so beautiful, so new,
Hath really neither joy, nor love, nor light,
Nor certitude, not peace, nor help for pain;
And we are here as on a darkling plain
Swept with confused alarms of struggle and flight,
Where ignorant armies clash by night.
~~~
PŘÁNÍ

Nežádám lože smrtelné
bez smeček lačných dědiců;
jsou jiným pánům přítulné,
toť osud jiných štastlivců.

Nežádám dobré duše kol
neslzet, až můj přijde čas.
Kdo chce, ať lká, když cítí žal!
Jsou horší spouště, nežli slz.

Chci od smrti jen volnosti,
které můj život nedal dost;
zproštěn být pošetilostí
lidstva a konečně jich prost.

Ušetř mne davu, šuškání,
přátel co zaciví a jdou;
okázalosti truchlení —
té k smrti odpudivé šou!

Neveď sem, aby konec zřel,
doktora, jeho proslulost,
by hlavu moudrou nakláněl,
nazval stav, zastřel bezradnost.

Nepřiveď druha, vybírat
clo od poutníka před cestou,
jej, co má k duši doktorát,
a jistotu tak naprostou

co bude dál, co nevidět —
zná neznámo tak tajemné,
vždyť závan smrti ucítit
je chápat víc jak on, či ne!

Ty nevoď mi sem: raději,
zatímco kolem budiž klid,
dej mne blíž k oknu, v naději
slábnoucím zrakem zacílit

pohled na rosu úsvitu
a šíři, dálku krajiny —
svět co tu byl, než byl jsem tu,
a bude po mně, nejiný.

Žádného neupřednostnil,
nesliboval, co nemoh dát,
všem sluncem štědrým posvítil,
žil po svém, dával prožívat.

Tam hledět chci, než pospojen
v duchu s tím na co zřít jsem s-to!
Vesmír za domov vnímat jen;
v popředí mysli — namísto

nemocničního pokoje,
pachtění o každičký dech —
než lidstva na smrt odboje
ryzí a věčný žití běh.

Zahleděn tak a osvěžen
vznešený klid ať cítím, jas;
můj svolný duch pryč odváděn
konat, hned, pak, kdes, či zde zas!
A WISH

I ask not that my bed of death
From bands of greedy heirs be free;
For these besiege the latest breath
Of fortune’s favoured sons, not me.

I ask not each kind soul to keep
Tearless, when of my death he hears;
Let those who will, if any, weep!
There are worse plagues on earth than tears.

I ask but that my death may find
The freedom to my life denied;
Ask but the folly of mankind,
Then, at last, to quit my side.

Spare me the whispering, crowded room,
The friends who come, and gape, and go;
The ceremonious air of gloom —
All which makes death a hideous show!

Nor bring, to see me cease to live,
Some doctor full of phrase and fame,
To shake his sapient head and give
The ill he cannot cure a name.

Nor fetch, to take the accustomed toll
Of the poor sinner bound for death,
His brother doctor of the soul,
To canvass with official breath

The future and its viewless things —
That undiscovered mystery
Which one who feels death’s winnowing wings
Must need read clearer, sure, than he!

Bring none of these; but let me be,
While all around in silence lies,
Moved to the window near, and see
Once more before my dying eyes

Bathed in the sacred dew of morn
The wide aerial landscape spread —
The world which was ere I was born,
The world which lasts when I am dead.

Which never was the friend of one,
Nor promised love it could not give,
But lit for all its generous sun,
And lived itself, and made us live.

There let me gaze, till I become
In soul with what I gaze on wed!
To feel the universe my home;
To have before my mind — instead

Of the sick-room, the mortal strife,
The turmoil for a little breath —
The pure eternal course of life,
Not human combatings with death.

Thus feeling, gazing, let me grow
Composed, refreshed, ennobled, clear;
Then willing let my spirit go
To work or wait elsewhere or here!
 ⇑ 

Dante Gabriel Rossetti
1828 — 1882
SNUBNÍ SPÁNEK

Přec, s bolem sladkým, skončil polibek:
Jak zvolna náhlé kapky poslední
s třpytivých střech, po bouři nevšední,
tak řídce srdcí dvou tep časem tek.
Prostřených hrudí otevření, vděk
sezdaných květů rozvalení v šíř
přes lodyh cop; růží rtů hořel keř,
lísavě spjat, polohou nedalek.
Spánek je vnořil hloub než přiliv snů,
níž a dál pluli pod snů dohledem.
Zvolna své duše vzdalovaly dnu
výš, vodním leskem zaplaveným dnem;
až mlází mízou snad omlazen tu
procitl, vážil: na ní pohledem.
NUPTIAL SLEEP

At length their long kiss severed, with sweet smart:
And as the last slow sudden drops are shed
From sparkling eaves when all the storm has fled,
So singly flagged the pulses of each heart.
Their bosoms sundered, with the opening start
Of married flowers to either side outspread
From the knit stem; yet still their mouths, burnt red,
Fawned on each other where they lay apart.
Sleep sank them lower than the tide of dreams,
And their dreams watched them sink, and slid away.
Slowly their souls swam up again, through gleams
Of watered light and dull drowned waifs of day;
Till from some wonder of new woods and streams
He woke, and wondered more: for there she lay.
~~~
NADPIS

Hleď na mou tvář; jménem jsem Zdalipak;
též zvaný Nic-už, Pozdě, Sbohem-vám;
slyš mrtvé moře z lastury mé, dám
ji k nohám Žití z vřavy pěn ti, vrak;
a očím zrcadlo, v němž shlédne zrak
díl živé Lásky dřívější, jenž klam
je nyní, stín, nesnesitelný sám,
koncovek nevyřčených chabý lak.
Hleď jak jsem nehybný! Až mihnutí
v okamžiku, tvé duši na úžas
Klidu, jenž křídly tiší vzdechy as, —
zříš úsměv můj, otočit vynutí
vizáž tvou k mé, uchvátí srdce ti
nespících očí chlad, pamětný jas.
A SUPERSCRIPTION

Look in my face; my name is Might-have-been;
I am also call’d No-more, Too-late, Farewell;
Unto thine ear I hold the dead-sea shell
Cast up thy Life’s foam-fretted feet between;
Unto thine eyes the glass where that is seen
Which had Life’s form and Love’s, but by my spell
Is now a shaken shadow intolerable,
Of ultimate things unutter’d the frail screen.
Mark me, how still I am! But should there dart
One moment through thy soul the soft surprise
Of that wing’d Peace which lulls the breath of sighs, —
Then shalt thou see me smile, and turn apart
Thy visage to mine ambush at thy heart
Sleepless with cold commemorative eyes.
 ⇑ 

George Meredith
1828 — 1909
LUCIFER V LESKU HVĚZD

Za noci hvězd povstal princ Lucifer.
Zloduch byl říší temna znuzen, syt,
nad valící se koulí v mrak spěl, skryt,
kde hříšné vábí přízrak klidných sfér.
Pro sopku pýchy chabá kořist. Směr
tu na západní křídlo stlačil, spoušt
obřím tělem zvířil, Afriky poušť.
Hned přes sníh Arktu temný smýkal šer.
A dál a výš, až jizva bodla, trest
prastaré vzpoury, když odmrštil Jas,
ve střední výši utkvěl, vida hvězd
cerebrální stráž nebes, prozřel, níž.
Šik na šik, podél dávných cest a blíž
armády řádu táhnul pevný pás.
LUCIFER IN STARLIGHT

On a starred night Prince Lucifer uprose.
Tired of his dark dominion swung the fiend
Above the rolling ball in cloud part screened,
Where sinners hugged their spectre of repose.
Poor prey to his hot fit of pride were those.
And now upon his western wing he leaned,
Now his huge bulk o’er Afric’s sands careened,
Now the black planet shadowed Arctic snows.
Soaring through wider zones that pricked his scars
With memory of the old revolt from Awe,
He reached a middle height, and at the stars,
Which are the brain of heaven, he looked, and sank.
Around the ancient track marched, rank on rank,
The army of unalterable law.
 ⇑ 

Emily Dickinson
1830 — 1886
UMÍRÁNÍ

Skony nás tolik nebolí —
to žít dál — bolí víc —
však mřít — je cesta, kamkoli —
za dveřmi skrytá sic —

Jižanský návyk — ptactva je —
před mrazy odletět —
přijmout tak pásmo vlídnější —
my — držíme se zpět.

U dveří statků třesem se —
kde sem tam drobty nutí —
přečkat — než sněhy soucitné
přimějí k odlétnutí.
DYING

'Tis not that Dying hurts us so —
'Tis Living — hurts us more —
But Dying — is a different way —
A Kind behind the Door —

The Southern Custom — of the Bird —
That ere the Frosts are due —
Accepts a better Latitude —
We — are the Birds — that stay.

The Shiverers round Farmers' doors —
For whose reluctant Crumb —
We stipulate — till pitying Snows
Persuade our Feathers Home.
~~~
DOHRA

Chvat a ruch po domě
po ránu po smrti
je nejobřadnější shon
na světě k zhlédnutí —

Po srdci zametat
a lásku uklidit
marnou dál k ničemu
než přijde věčný klid.
AFTERMATH

The Bustle in a House
The Morning after Death
Is solemnest of industries
Enacted upon Earth—

The Sweeping up the Heart
And putting Love away
We shall not want to use again
Until Eternity.
~~~
ZEMŘÍT – bez jeho Smrti
bez jeho Žití – žít
těžko za Zázrak bráti
a k Víře podnět mít.
TO DIE — without the Dying
And live — without the Life
This is the hardest Miracle
Propounded to Belief.
~~~
ZKONEJŠÍM-LI JEN JEDNO SRDCE,
nebudu marně žít:
Dát žití bol unésti sladce,
či v palčivé vnést klid,
či vyčerpané drobné ptáče
do hnízda navrátit,
nebudu marně žít.
IF I CAN STOP ONE HEART FROM BREAKING,
I shall not live in vain:
If I can ease one life the aching,
Or cool one pain,
Or help one fainting robin
Unto his nest again,
I shall not live in vain.
~~~
NE POKOJ NEMUSÍ BÝT— SÍŇ ZLÝCH DUCHŮ—

Ne pokoj nemusí být— síň zlých duchů—
Ne třeba dům, kde straší—
V mozku jsou také chodby— plné strachu
nad hmotné delší—

Raději o půlnoci potkat
obludu vnější,
než když nás konfrontuje vnitřní—
a mrazivější.

Raději brát opatství cvalem,
chrliči štvaný—
Než s sebou na sraz, o samotě—
neozbrojený–

Sám v sobě co si každý skrývá—
je ke zděšení—
Proti nám, vrah, co číhá v bytě,
na postrach není.

Tělo— si revolver sežene—
a zamkne sice—
Přehlédne hrůznější však přízrak—
ba ještě více—
ONE NEED NOT BE A CHAMBER—TO BE HAUNTED

One need not be a Chamber—to be Haunted—
One need not be a House—
The Brain has Corridors—surpassing
Material Place—

Far safer, of a Midnight Meeting
External Ghost
Than its interior Confronting—
That Cooler Host.

Far safer, through an Abbey gallop,
The Stones a’chase—
Than Unarmed, one’s a’self encounter—
In lonesome Place—

Ourself behind ourself, concealed—
Should startle most—
Assassin hid in our Apartment
Be Horror’s least.

The Body—borrows a Revolver—
He bolts the Door—
O’erlooking a superior spectre—
Or More—
~~~
KDYŽ NEŠLO SMRTI ZASTAVIT

Když nešlo Smrti zastavit –
tak stavila se pro mě –
v kočáru byly jsme jen my –
nesmrtelnosti kromě.

Jely jsme krokem – nebyl spěch
mně nezbylo nic, dost
jak práce, tak i zábavy,
pro její zdvořilost –

Kol školy, dětí samý shon
v přestávce – v kole spád –
kol polí, klasů shlížících –
kol slunce na západ –

Či spíše – ono kolem nás –
a z rosy chlad k nám vál –
z babího léta róba má –
a z tylu jen můj šál –

Před domem zastavily jsme,
mohylou při zemi –
krov byl jen sotva k vidění –
a římsa – pod zemí –

Odtehdá – staletí – i když
dne průběh nadosti
tušila jsem směr spřežení
dál k nesmrtelnosti –
BECAUSE I COULD NOT STOP FOR DEATH

Because I could not stop for Death –
He kindly stopped for me –
The Carriage held but just Ourselves –
And Immortality.

We slowly drove – He knew no haste
And I had put away
My labor and my leisure too,
For His Civility –

We passed the School, where Children strove
At Recess – in the Ring –
We passed the Fields of Gazing Grain –
We passed the Setting Sun –

Or rather – He passed us –
The Dews drew quivering and chill –
For only Gossamer, my Gown –
My Tippet – only Tulle –

We paused before a House that seemed
A Swelling of the Ground –
The Roof was scarcely visible –
The Cornice – in the Ground –

Since then – ‘tis Centuries – and yet
Feels shorter than the Day
I first surmised the Horses’ Heads
Were toward Eternity –
~~~
SDĚL VŠEM JEN PRAVDU

Sděl všem jen Pravdu, přec ji skos —
dojde, když obkročí  —
nad Pravdou žasnem přespříliš,
když bije do očí;

blesky skrz závěs vysvětluj
dětem, ať sladce spí;
oslňuj zvolna Osvětou,
sic, zhurta, oslepí  —
TELL ALL THE TRUTH

Tell all the Truth but tell it slant —  
Success in Circuit lies —  
Too bright for our infirm Delight 
The Truth’s superb surprise 

As Lightning to the Children eased 
With explanation kind 
The Truth must dazzle gradually 
Or every man be blind —
~~~
MŮJ ŽIVOT DVAKRÁT SKONCOVAL

Můj život dvakrát skoncoval—
ještě se uvidí
zda nesmrtelnost zpod roušky
třetí děj navodí

tak enormní, nad chápání,
jak těch dvou dopadal.
Rozkolem nám jen znám je ráj,
z pekla spíš, lid by bral.
MY LIFE CLOSED TWICE BEFORE ITS CLOSE

My life closed twice before its close—
It yet remains to see
If Immortality unveil
A third event to me

So huge, so hopeless to conceive
As these that twice befell.
Parting is all we know of heaven,
And all we need of hell.
~~~
PŘEROSTEM LÁSKU

Přerostem lásku, odezní,
dáme do truhly zbytků
až staromódní bude z ní
kostým, od dávných předků.
WE OUTGROW LOVE LIKE OTHER THINGS

We outgrow love, like other things
And put it in the drawer
Till it an antique fashion shows
Like costumes grandsires wore.
~~~
Život: XXV

Belšezar dostal dopis, —
jediný co kdy měl;
Belšezarovi dopsav
kdos téma otevřel
tím nesmrtelným textem,
svědomí každé, v nás,
i bez brýlí, by četlo
zjevení na zdi, včas.
Life: XXV

Belshezzar had a letter, —
He never had but one;
Belshazzar’s correspondent
Concluded and begun
In that immortal copy
The conscience of us all
Can read without its glasses
On revelation’s wall.
~~~
Život: XXVII

Jsem bezvýznamná! A co ty?
Jsi taky drobností?
Tak to jsme pár — nic neříkej!
Nebo nás vyhostí.

Jak otravné je někým být!
Jak žáby kvákání
co den to sebe-repete
k močálu uznání!
Life: XXVII

I’m nobody! Who are you?
Are you nobody, too?
Then there’s a pair of us — don’t tell!
They’d banish us, you know.

How dreary to be somebody!
How public, like a frog
To tell your name the livelong day
To an admiring bog!
~~~
Život: XXXI

Mám fráze ke všem úvahám
vyjma té jedné jen;
uniká mi, — jak vyjádřit
křídou svit slunce, den

národům přišlým z temnoty; —
Co ty, jak vlastní vznést?
Lze požár líčit šarlatem,
či půlden, v modři jest?
Life: XXXI

I found the phrase to every thought
I ever had, but one;
And that defies me, — as a hand
Did try to chalk the sun

To races nurtured in the dark; —
How would your own begin?
Can blaze be done in cochineal,
Or noon in mazarin?
~~~
Život: XXXI

SLOVO zmírá
vyslovením,
říkají.
Já na to, ne,
v ten den život
zahájí.
Life: LXXXIX

A WORD is dead
When it is said,
Some say.
I say it just
Begins to live
That day.
~~~
VÍRA JE FEŠNÝ NÁPAD

„Víra“ je fešný nápad
pro Panstva vhlédnutí,
však mikroskopů dbejme
pro Nouze zvládnutí.
FAITH IS A FINE INVENTION

“Faith” is a fine invention
When Gentlemen can see,
But Microscopes are prudent
In an Emergency.
 ⇑ 

Christina Georgina Rossetti
1830 — 1894
VZESTUP

Až do vrchu se cesta kroutí jen?
    Ano, až ke konci.
A denní cesta trvá celý den?
    Od rána do noci.

Je přístřeší tam někde alespoň?
    Nocleh před vleklou nocí opatříš.
A nezakryje snad jej šera stín?
    Hostinec jistě zříš.

Potkám tam dalších pocestných snad sled?
    Co dříve ušli svou.
Mám klepat, volat když už nadohled?
    Nenechají tě čekat, otevřou.

Od trmácení klid a útěchu?
    Dovršení snah veškerých.
Lůžek dost pro poutníky do vrchu?
    Pokoj všech pocestných.
UPHILL

Does the road wind uphill all the way?
    Yes, to the very end.
Will the day’s journey take the whole long day?
    From morn to night, my friend.

But is there for the night a resting-place?
    A roof for when the slow, dark hours begin.
May not the darkness hide it from my face?
    You cannot miss that inn.

Shall I meet other wayfarers at night?
    Those who have gone before.
Then must I knock, or call when just in sight?
    They will not keep you waiting at that door.

Shall I find comfort, travel-sore and weak?
    Of labour you shall find the sum.
Will there be beds for me and all who seek?
    Yea, beds for all who come.
~~~
PAMATUJ

Až odejdu, ať ne z tvé paměti,
odejdu odsud v dál, v ten tichý svět;
až nebudeš mou dlaň smět podržet,
ani já zůstat, k poohlédnutí.
Vzpomeň si, po dnů všedních odnětí,
těch, za nichž plánovals nám další děj,
jen na mne vzpomínej; a jasno měj,
že rady, modlitby nic nevrátí.
Však pokud bys mne opomenout měl,
než vybavím se ti, dost truchlení:
Když temno, zkáza, jenom tušení
nechají po mé mysli, stopu jen,
spíš usmívej se, ač bys zapomněl,
než vzpomínat a dál být posmutněn.
REMEMBER

Remember me when I am gone away,
    Gone far away into the silent land;
    When you can no more hold me by the hand,
Nor I half turn to go yet turning stay.
Remember me when no more day by day
    You tell me of our future that you plann’d:
    Only remember me; you understand
It will be late to counsel then or pray.
Yet if you should forget me for a while
    And afterwards remember, do not grieve:
    For if the darkness and corruption leave
    A vestige of the thoughts that once I had,
Better by far you should forget and smile
    Than that you should remember and be sad.
 ⇑ 

Lewis Carroll (Charles Lutwidge Dodgson)
1832 — 1898
Odkaz: Lovení Snárka, Píseň potrhlého zahradníka, Hromoplkie ~The Hunting of the Snark, The Mad Gardener’s Song, Jabberwocky~[.pdf]
Snark
~~~
Aj loďka slunným nebem plová
Ležérně, snivě zahálková
Idyla, pozdně červencová —
Co s trojicí zde dětských tváří
Entuziasticky co září,
Povědět příběh snad se zdaří—
Leč slunce slábne, bledě zlatí:
Echo i vzpomínky se tratí:
Až podzimní mráz léto zhatí.
Stále je se mnou, jako víla,
Alice pod oblohou, milá,
Nevidná bdícím ač by byla.
Což děti, chtějí slyšet dále,
Entuziastické neustále,
Laskavě blíž se tulí, malé.
Idyla v divotvorné říši,
Dny snivé dál se snícím píší,
Dřímot jen konec léta ztiší:
Epocha dlouze s proudem splývá —
Ležérně zlatavá a snivá —
Lad žití – zdání, zda jen bývá?

… s počeštěným akrostichem …

Aj loďka slunným nebem plová
Ležérně, snivě zahálková
Elise, pozdně červencová
Na ní, v trojici dětských tváří
Křišťály upoutané září
Ať příběh darovat se daří


Leč slunce slábne, bledě zlatí
I ozvěn vzpomínky se tratí
Dny podzimní, mráz, léto zhatí
Dále je se mnou, jako víla
Epocha slunná, snivá, milá —
Leč k nevidění, zda kdy byla,
Leží snad v říši divů s vámi
Odlesky zdržují ji hrami —
Volně přec pluje zátokami —
Á život — sen jen mezi námi.
A boat, beneath a sunny sky
Lingering onward dreamily
In an evening in July —
Children three that nestle near,
Eager eye and willing ear,
Pleased a simple tale to hear —
Long has paled that sunny sky:
Echoes fade and memories die:
Autumn frosts have slain July.
Still she haunts me, phantomwise,
Alice moving under skies
Never seen by waking eyes.
Children yet, the tale to hear,
Eager eye and willing ear,
Lovingly shall nestle near.
In a wonderland they lie,
Dreaming as the days go by,
Dreaming as the summers die:
Ever drifting down the stream —
Lingering in the golden gleam —
Life, what is it but a dream?
~~~
Pozlaceným tu odpolednem
plujeme pozvolna;
neumné ručky, vesel krůčky
píle tak přesmolná;
průhledné předstíraní trasy,
že není svévolná.

Trojice krutá! V takou chvíli,
když klimbám, sním si sen,
chtít vyprávění, dechu není
na chmýří záchvěv jen!
Lze jazýčkům třem odolati
převahou obklopen?

Panovná Prima vydá dekret
„Začnout!“ už načase je —
Secunda nenásilě doufá
„Nonsens v tom bude. Že je?“ —
Tertia zase přerušuje
po minutách tok děje.

Až kamsi náhlé ticho vábí
v rozmaru sledovat
smyšlené děcko, proklouzajíc
krajinou bájných vnad;
důvěrným se živáčky řečem
napolo naslouchat.

Tak dál, a když už vysychá mu
studnice námětů
a znavený se pokouší svou
odložit štafetu,
„Příště“ — Tu hlásky zahlaholí
„příště vždyť už je tu!“

Tak Říše divů rozkvetla jim
pozvolna, krůčky jen,
podivuhodné příhody z ní
vyklubaly se ven —
a domů pluje posádečka,
před slunce západem.

Alenka! Dětský příběh uchop
a rukou přelehkou
provlékni, abys dětské snění
pospojil vzpomínkou;
poutníkův vadne luční věnec
cestou předalekou.
All in the golden afternoon
Full leisurely we glide;
For both our oars, with little skill,
By little arms are plied,
While little hands make vain pretense
Our wanderings to guide.

Ah, cruel Three! In such an hour,
Beneath such dreamy weather,
To beg a tale of breath too weak
To stir the tiniest feather!
Yet what can one poor voice avail
Against three tongues together?

Imperious Prima flashes forth
Her edict to “begin it” —
In gentler tones Secunda hopes
“There will be nonsense in it” —
While Tertia interrupts the tale
Not more than once a minute.

Anon, to sudden silence won,
In fancy they pursue
The dream-child moving through a land
Of wonders wild and new,
In friendly chat with bird or beast —
And half believe it true.

And ever, as the story drained
The wells of fancy dry,
And faintly strove that weary one
To put the subject by,
“The rest next time” — “It is next time!”
The happy voices cry.

Thus grew the tale of Wonderland:
Thus slowly, one by one,
Its quaint events were hammered out —
And now the tale is done,
And home we steer, a merry crew,
Beneath the setting sun.

Alice! a childish story take,
And with a gentle hand
Lay it where Childhood’s dreams are twined
In Memory’s mystic band,
Like pilgrim’s withered wreath of flowers
Plucked in a far-off land.
~~~
BÁSNÍK UČINĚNÝ, NE ROZENÝ

„Jak básníkem se stanu?
Jak mám vše v rýmech psát?
Jednou’s mi řek’ že ‚záslužné
je nad tím rozjímat,‘
Tak ven s tím jen! A nesnaž se
odbýt mě s ‚někdy, snad‘!“

Stařík se na něj usmál,
jak hřímal silou vší;
mladistvá verva je vždy nej-
potěšitelnější;
říkal si „není fádní, ni,
kol-kaše-kráčejší.“

„Ty, že bys chtěl být básník,
ve věku předškolním?
No teda! Sotva tušil bych
žes troubou titulním.
První je stát se nestálým —
ne nepravidelným.“

„Nejprve napiš větu,
rozkrájej podrobně;
pomíchej kousky, roztřiď zas,
jak padnou, náhodně;
lhostejno v jakém pořadí,
nebudou nevhodně.“

„Pokud chceš zaimponovat
pamatuj zejména
abstraktním pojmům na úvod
psát velká písmena:
Lad, Dobro, Krása platí vždy —
deviza neměnná!“

„Pak, kdykoli chceš popsat
tvar, nádech, nebo tón;
nebuď až příliš popisný,
k narážkám mívej sklon;
a v duchu pošilhávej všad,
ber úkos za úkon.“

„Jako-že, chci-li popsat
piroh na talíři,
mám psát o ‚stádu bečícím
v obilném krunýři‘?
„Tak, tak“ dí stařík: „frázi žeň
na roveň pastýři.“

„Začtvrté, máme přídomky
ke slovům patřičné —
jak od Readingu chuťovka
na maso rozličné —
a ‚bujný‘, ‚teskný‘, ‚divný‘, ‚mdlý‘,
jsou formy báječné.“

„A zda je vhod, zda bude vhod
je spojit v hroudu jednu —
‚bujný muž šel a cestou mdlou
zřel teskně divnou studnu?‘“
„Ne, ne! Nesmíš tak zbrkle přec
se vrhnout střemhlav ke dnu.“

„Přídomky, jako koření,
osvěží, co jsi psal;
když jimi jemně pokropíš,
s chutí se pustíš dál:
Však pokud nános natropíš
všechno bys uondal!“

„Na závěr uspořádání:
Tvůj čtenář, měl by znát,
že co mu pod nos poskytneš
má brát a nečekat
hned nevyzrálé zrazení
smyslu tvé básně snad.“

„Nalož, co unese až —
jho trpělivosti —
nedej znát míst a jmen a dat
a navždy zajisti,
že uvnitř básně sdělení
najde punc tajnosti.“

„Nejprve zaměř limit
až kam se dostat chceš:
Pak ‚vycpávku‘ si dopřej
(od kámy dostaneš):
Senzační Cito-strofu
před samý konec vměš.“

„Senzační Citovina,
dědo, co kruci je?
To slyším dnes snad poprvé,
u samé grácie:
Budiž té lásky příklad dát
‚Exempli gratiâ‘“

Stařík si trochu sklesle
pohlížel na trávu,
kde rosy krůpěj tu a tam
se leskla k obdivu,
řka „Do divadla zajdeme,
na ‚Colleen Bawn‘ tě zvu.“

„To slovo dal nám Boucicault —
dle jeho teorie,
Život se stane Křečí,
Dějiny fičí svoje:
To Senzace když není,
tak nevím co už to je.“

„Tak běž a zkus, než Zájem
dohasne v ústraní — “
„A pak,“ vyhrkl vnouček,
„dospějem k vydání:
v zelené vazbě — zlatý hřbet —
dvoudeci podání!“

Stařík se začepýřil
jak vnuk se k dílu měl,
popadnout brk a tuš a list
a piják hned, že chtěl —
však, vydávání pamětliv,
výraz mu zkameněl.
POETA FIT, NON NASCITUR

“How shall I be a poet?
How shall I write in rhyme?
You told me once ‘the very wish
Partook of the sublime.’
Then tell me how! Don’t put me off
With your ‘another time’!”

The old man smiled to see him,
To hear his sudden sally;
He liked the lad to speak his mind
Enthusiastically;
And thought “There’s no hum-drum in him,
Nor any shilly-shally. ”

“And would you be a poet
Before you’ve been to school?
Ah, well! I hardly thought you
So absolute a fool.
First learn to be spasmodic —
A very simple rule.

“For first you write a sentence,
And then you chop it small;
Then mix the bits, and sort them out
Just as they chance to fall:
The order of the phrases makes
No difference at all.

“Then, if you’d be impressive,
Remember what I say,
That abstract qualities begin
With capitals alway:
The True, the Good, the Beautiful —
Those are the things that pay!

“Next, when we are describing
A shape, or sound, or tint;
Don’t state the matter plainly,
But put it in a hint;
And learn to look at all things
With a sort of mental squint.”

“For instance, if I wished, Sir,
Of mutton-pies to tell,
Should I say ‘dreams of fleecy flocks
Pent in a wheaten cell’?”
“Why, yes, ” the old man said: “that phrase
Would answer very well.

“Then fourthly, there are epithets
That suit with any word —
As well as Harvey’s Reading Sauce
With fish, or flesh, or bird —
Of these, ‘wild,’ ‘lonely,’ ‘weary,’ ‘strange,’
Are much to be preferred.”

“And will it do, O will it do
To take them in a lump —
As ‘the wild man went his weary way
To a strange and lonely pump’?”
“Nay, nay! You must not hastily
To such conclusions jump.

“Such epithets, like pepper,
Give zest to what you write;
And, if you strew them sparely,
They whet the appetite:
But if you lay them on too thick,
You spoil the matter quite!

“Last, as to the arrangement:
Your reader, you should show him,
Must take what information he
Can get, and look for no im­
mature disclosure of the drift
And purpose of your poem.

“Therefore to test his patience —
How much he can endure —
Mention no places, names, or dates,
And evermore be sure
Throughout the poem to be found
Consistently obscure.

“First fix upon the limit
To which it shall extend:
Then fill it up with ‘Padding’
(Beg some of any friend)
Your great Sensation-stanza
You place towards the end.”

“And what is a Sensation,
Grandfather, tell me, pray?
I think I never heard the word
So used before to-day:
Be kind enough to mention one
‘Exempli gratiâ’”

And the old man, looking sadly
Across the garden-lawn,
Where here and there a dew-drop
Yet glittered in the dawn,
Said “Go to the Adelphi,
And see the ‘Colleen Bawn.’

“The word is due to Boucicault —
The theory is his,
Where Life becomes a Spasm,
And History a Whiz:
If that is not Sensation,
I don’t know what it is,

“Now try your hand, ere Fancy
Have lost its present glow — ”
“And then, ” his grandson added,
“We’ll publish it, you know:
Green cloth — gold-lettered at the back
In duodecimo!”

Then proudly smiled that old man
To see the eager lad
Rush madly for his pen and ink
And for his blotting-pad —
But, when he thought of publishing,
His face grew stern and sad.
~~~
OTEC WILLIAM

‚Jsi starý a docela bělovlasý‘
děl mladý muž otci Williamu,
‚však na hlavě trvale stojíš, zda si
připouštíš, že jsi zvrácen, k čemu?‘

‚V mládí,‘ děl synovi otec, ‚já samý
soudil, že mozku to škodí:
dnes vím, že zmizel mi, i s pochybami —
čel-státníkům což se hodí!‘

Odvětil jinoch, ‚jak řek jsem, jsi starý,
tlustý jak bečka jsi, nuže,
saltovat ve dveřích pozpátku, jarý,
co k tomu pohnout tě může?‘

‚V mládí,‘ děl vševěd, co šedé měl třásně,
‚končetiny, než by sešly
jsem vzpružoval mastí až vláčné jsou krásně —
za šilink pixle — dvě chceš-li?‘

‚Jsi starý‘ děl výrostek, ‚tvá ústa zhostí
se sotva jen husího sádla;
však z husy nenechals zobák ni kosti,
jak to tvá žvýkadla zvládla?‘

‚Mládí,‘ děl otec, ‚trávil jsem správně,
případy před ženou hájil;
a čelistní svalstvo tím posílil hlavně,
dodnes, tak proč bych to tajil?‘

‚Jsi starý‘ děl mlaďoch ‚a kdo by měl za to,
že dosud máš zrak jako kdysi;
však úhoře na nose nést nastojato —
jakpak, že tak obratný jsi?‘

‚Na troje otázky dal jsem ti odvěti,‘
otec děl, ‚tak nebuď drzý!‘
Copak mám tohleto celý den strpěti?
Zkopu tě se schodů, brzy!‘
YOU ARE OLD FATHER WILLIAM

‘You are old, Father William’, the young man said,
‘And your hair has become very white;
And yet you incessantly stand on your head —
Do you think, at your age, it is right?’

‘In my youth’, Father William replied to his son,
‘I feared it might injure the brain;
But, now that I’m perfectly sure I have none,
Why, I do it again and again.’

‘You are old’, said the youth, ‘as I mentioned before,
And have grown most uncommonly fat;
Yet you turned a back-somersault in at the door —
Pray, what is the reason of that?’

‘In my youth’, said the sage, as he shook his grey locks,
‘I kept all my limbs very supple
By the use of this ointment — one shilling the box —
Allow me to sell you a couple?’

‘You are old’, said the youth, ‘and your jaws are too weak
For anything tougher than suet;
Yet you finished the goose, with the bones and the beak —
Pray, how did you manage to do it?’

‘In my youth’, said his father, ‘I took to the law,
And argued each case with my wife;
And the muscular strength, which it gave to my jaw,
Has lasted the rest of my life.’

‘You are old’, said the youth, ‘one would hardly suppose
That your eye was as steady as ever;
Yet you balanced an eel on the end of your nose —
What made you so awfully clever?’

‘I have answered three questions, and that is enough,’
Said his father, ‘don’t give yourself airs!
Do you think I can listen all day to such stuff?
Be off, or I’ll kick you downstairs!’
~~~
HUMŘÍ ČTVERYLKA

„Zrychlíte?“ treska šneka oslovila na dotaz,
„Ta sviňucha co je za námi mi šlape na ocas.
Hleďte, jak humři s karetami už tam chtějí být!
Na stepování lační jsou – chcete si zatančit?
Chcete, proč ne, chcete, proč ne, chcete si zatančit?
Chcete, proč ne, chcete, proč ne, chcete si zatančit?“
„Nemáte ani potuchy, ta dávka pohody
až nás pak spolu s humry hodí do moře, do vody!“
Šnek však na to děl „Dálka, dálka!“ hledě úkosem –
poděkoval tresce, že však tančit nejde sem.
Nechci, nelze, nechci, nelze, nepůjdu zatančit.
Nechci, nelze, nechci, nelze, nepůjdu zatančit.
„Jde o to, kam až zajdeme?“ šupinka odvětí.
„Je z druhé strany druhý břeh, to mějte v paměti.
Oč od Anglie odplout je, oč k Francii přikvačit –
Tak milý šneku, žádný strach a pojďte si zatančit.
Chcete, proč ne, chcete, proč ne, chcete si zatančit?
Chcete, proč ne, chcete, proč ne, proč ne si zatančit?“
THE LOBSTER QUADRILLE

“Will you walk a little faster?” said a whiting to a snail,
“There’s a porpoise close behind us, and he’s treading on my tail.
See how eagerly the lobsters and the turtles all advance!
They are waiting on the shingle – will you come and join the dance?
Will you, won’t you, will you, won’t you, will you join the dance?
Will you, won’t you, will you, won’t you, won’t you join the dance?”
“You can really have no notion how delightful it will be
When they take us up and throw us, with the lobsters, out to sea!”
But the snail replied “Too far, too far!” and gave a look askance –
Said he thanked the whiting kindly, but he would not join the dance.
Would not, could not, would not, could not, would not join the dance.
Would not, could not, would not, could not, could not join the dance.”
“What matters it how far we go?” his scaly friend replied.
“There is another shore, you know, upon the other side.
The further off from England the nearer is to France –
Then turn not pale, beloved snail, but come and join the dance.
Will you, won’t you, will you, won’t you, will you join the dance?
Will you, won’t you, will you, won’t you, won’t you join the dance?”
~~~
PÍSEŇ POTRHLÉHO ZAHRADNÍKA

Myslel, že slona byl zastihnul cvičit na píšťalu hraní:
Na druhý pohled však ustrnul: od choti bylo to psaní.
Pronesl: „Chápu teď konečně! Přehořký život je, paní!“

Myslel, že buvola poté zřel na římse, vratce, kluže.
Na druhý pohled však ustrnul: neteř od sestřina muže!
„Opusťte tento dům,“ vyzval ji, „sic volám strážníky. Nuže?“

Myslel, že spatřil pak chřestýše, řecky jej zkoušel had, běda!
Na druhý pohled však ustrnul: příštího týdne tu středa!
Usoudil: „Jediné mrzí mne — nemluví, předpověď nedá!“

Myslel, že bankovní úředník vystupoval z autobusu:
Na druhý pohled však ustrnul: hroch to byl, v pomalém klusu!
„Zdrží-li ten se až k večeři, zbude nám pramálo kusů!“

Myslel, že klokana poté zřel, jak kafemlejnkem si páčí.
Na druhý pohled však ustrnul: toť pilulka zoboptačí!
„Pozřít ji, přišel bych o zdraví, ať jiný zkusit to ráčí.“

Myslel, že kočár pak uviděl: Čtyřspřežný stál vedle lože.
Na druhý pohled však ustrnul: medvěd to bez hlavy! „Cože?
Ten ubožák hloupý, maličký na žrádlo čeká snad. Bože!“

Myslel, že zahléd kol svítilny krouživšího albatrosa.
Na druhý pohled však ustrnul: poštovní známka jak vosa!
„Radím ti, ukliď se, známečko, než napadne noční rosa.“

Myslel, že zřel branku zahradní, zámek, klíč na odemčení.
Na druhý pohled však ustrnul: složené trojčlenky znění!
„Pravidla šerosvit tajemný vykvetl v zář osvícení.“

Myslel, že postřehl argument, důkaz, že papežství nabyl.
Na druhý pohled však ustrnul: žmatlavé mýdlo! Tak pravil:
„Zdrcen jsem ukrutným nálezem. Veškerou naděj mi zabil!“
THE MAD GARDENER’S SONG

He thought he saw an Elephant that practised on a fife:
He looked again, and found it was a letter from his wife.
“At length I realize,” he said, “The bitterness of Life!”

He thought he saw a Buffalo upon the chimney-piece:
He looked again, and found it was his Sister’s Husband’s Niece.
“Unless you leave this house,” he said, “I’ll send for the Police!”

He thought he saw a Rattlesnake that questioned him in Greek:
He looked again, and found it was The Middle of Next Week.
“The one thing I regret,” he said, “is that it cannot speak!”

He thought he saw a Banker’s Clerk descending from the ‘bus:
He looked again, and found it was a Hippopotamus.
“If this should stay to dine,” he said, “There won’t be much for us!”

He thought he saw a Kangaroo that worked a coffee-mill:
He looked again, and found it was a Vegetable-Pill.
“Were I to swallow this,” he said, “I should be very ill!”

He thought he saw a Coach-and-Four that stood beside his bed:
He looked again, and found it was a Bear without a Head.
“Poor thing,” he said, “poor silly thing! It’s waiting to be fed!”

He thought he saw an Albatross that fluttered round the lamp:
He looked again, and found it was a Penny-Postage-Stamp.
“You’d best be getting home,” he said, “The nights are very damp!”

He thought he saw a Garden-Door that opened with a key:
He looked again, and found it was a Double Rule of Three:
“And all its mystery,” he said, “is clear as day to me!”

He thought he saw an Argument that proved he was the Pope:
He looked again, and found it was a Bar of Mottled Soap.
“A fact so dread,” he faintly said, “extinguishes all hope!”
~~~
HROMOPLKIE

Jasřilo; poplaslizná tklova
kruťcupila se v trámavě:
průvratná byla bokřavova,
můrnící hledavě.

„Hromoplka se, synu, střež!
Čelistí chňapných drápů šmika!
Klepklep-péřatce dravce, též
Supteřva plundrožvyka!“

Vorpalný meč svůj v ruku vňal:
pátral po chvastovzácném soku —
pod Tamtam-stromem popostál,
pohroužen, šetře malných kroků.

Jak úvratno na mysli měl,
Hromoplk, bulvy očí vzňaty,
mechpřítmým lesem funě spěl,
hromumlaje si k němu chvaty!

Raz dva! Tak dál! Skrznaskrz ťal!
Zazkřištěl vorpálový břit.
Aj, mrtev — jeho hlavu vzal
běsoklusem zpět, hbit.

„Hromoplka žes skolil přec?
Spěš v náruč mou, přezářný synu!
Žúžasný den! Toť věc! Jak sen!“
hihňal se radobdivně činu.

Jasřilo; poplaslizná tklova
kruťcupila se v trámavě:
průvratná byla bokřavova
můrnící hledavě.
JABBERWOCKY

’Twas brillig, and the slithy toves
Did gyre and gimble in the wabe:
All mimsy were the borogoves,
And the mome raths outgrabe.

“Beware the Jabberwock, my son!
The jaws that bite, the claws that catch!
Beware the Jubjub bird, and shun
The frumious Bandersnatch!”

He took his vorpal sword in hand:
Long time the manxome foe he sought —
So rested he by the Tumtum tree,
And stood awhile in thought.

And, as in uffish thought he stood,
The Jabberwock, with eyes of flame,
Came whiffling through the tulgey wood,
And burbled as it came!

One, two! One, two! And through and through
The vorpal blade went snicker-snack!
He left it dead, and with its head
He went galumphing back.

“And, hast thou slain the Jabberwock?
Come to my arms, my beamish boy!
O frabjous day! Callooh! Callay!”
He chortled in his joy.

’Twas brillig, and the slithy toves
Did gyre and gimble in the wabe;
All mimsy were the borogoves,
And the mome raths outgrabe.
 ⇑ 

William Morris
1834 — 1896
ÓDA NA KELMSCOTTSKÉ LOŽE

Větru shon plání,
noc, přituhování,
a Temže chladná
pod kopci, ladná.
Útulně k tomu
krov starého domu
srdéčko hřeje,
byť zima zeje.
Spočiň a odpočiň
v duchu si vybav, čiň,
od jara k létu,
zpěv ptactva k světu
v osadě listí,
Tys ve mně, jisti
co nejopatrněji,
ať Zem zní nadějí,
nevzdá to, nezvadne
až do bílého dne.
Mám svůj věk a znám dost
nejednu událost;
Jak strast tak pohodu,
úpadek, úrodu,
neříkám však
tak ani tak,
dím toto jen:
Noc našlápne ti den,
ať tak, či onak čiň,
dobře si odpočiň.
FOR THE BED AT KELMSCOTT

The wind’s on the wold
And the night is a-cold,
And Thames runs chill
‘Twixt mead and hill.
But kind and dear
Is the old house here
And my heart is warm
‘Midst winter’s harm.
Rest then and rest,
And think of the best
‘Twixt summer and spring,
When all birds sing
In the town of the tree,
And ye in me
And scarce dare move,
Lest earth and its love
Should fade away
Ere the full of the day.
I am old and have seen
Many things that have been;
Both grief and peace
And wane and increase
No tale I tell
Of ill or well,
But this I say:
Night treadeth on day,
And for worst or best
Right good is rest.
 ⇑ 

Algernon Charles Swinburne
1837 — 1909
LABUTÍ PÍSEŇ

Kdo ví kdy smutek přijde
a radost vůbec, zda;
dnešek už zítra zajde;
čas člověk lapit vzdá;
a láska slábnouc, chřadne,
na rtech i lítost vadne
s povzdechem, v očích chladne
pláč, marných lásek mzda.

Stran na životě lpění,
stran tužeb, bázní prosti,
děkujem dobrodiní
božstev kdejakých, zvěsti,
že smrt je věcí danou,
že mrtví nepovstanou;
že řeka vleklá vinou
kdes do moře vyústí.
SWAN SONG

We are not sure of sorrow,
And joy was never sure;
To-day will die tomorrow;
Time stoops to no man’s lure;
And love grown faint and fretful,
With lips but half regretful
Sighs, and with eyes forgetful
Weeps that no loves endure.

From too much love of living,
From hope and fear set free,
We thank with brief thanksgiving
Whatever gods may be
That no life lives for ever,
That dead men rise up never;
That even the weariest river
Winds somewhere safe to sea.
~~~
LÁSKA A SPANÍ

Já spal, za noci odbíjených pnutí
když Lásky sklon nad ložem smutným zjistím
stín, temně žhnoucí liliovým listím,
hlava tuš, hrdlo hladké k nakousnutí,
nad rdění bleď, nad bílou teplo v pleti,
bez rudé, bílé, v dokonalost ústí.
Rty svůdně rozkryla, a hlasem prostým
řekla — sám nevím, vyjma Slasti znění,
já z jejích lící ústům dopřál medu,
jejího těla pastvou sytil zrak,
ty dlouhé paže, dotyk vroucích dlaní,
bok chvěl se, účes vůní na jih vedl,
stisk lehkých nožek, stehen vláčných tlak,
víček třpyt hloubil duše žadonění.
LOVE AND SLEEP

Lying asleep between the strokes of night
I saw my love lean over my sad bed,
Pale as the duskiest lily’s leaf or head,
Smooth-skinned and dark, with bare throat made to bite,
Too wan for blushing and too warm for white,
But perfect-colored without white or red.
And her lips opened amorously, and said —
I wist not what, saving one word — Delight,
And all her face was honey to my mouth,
And all her body pasture to mine eyes;
The long lithe arms and hotter hands than fire,
The quivering flanks, hair smelling of the south,
The bright light feet, the splendid supple thighs
And glittering eyelids of my soul’s desire.
 ⇑ 

Thomas Hardy
1840 — 1928
NESETKÁNÍ

Ty nepřišlas.
Čas pochodoval dál, mé city zhas.
Než ztrátu společnosti příjemné,
spíš v Tobě nepřítomnost vlastnosti,
soucitu, síly, která převládne
zdráhání, z láskyplné vlídnosti,
jsem zaželel, když naděj ubil čas,
Ty nepřišlas.

Nejsem Tvůj typ,
a láska jen dá slib, co stojí zač;
— vím, věděl jsem. Však do té pokladnice
činů, sic lidských, avšak božských cenou,
nestálo přispět, hodinkou, či více
a ještě tím: Ty přišlas, byla ženou
něžnou kdys k muži, jejž čas drásá, ač
nejsem Tvůj typ.
A BROKEN APPOINTMENT

You did not come,
And marching Time drew on, and wore me numb.
Yet less for loss of your dear presence there
Than that I thus found lacking in your make
That high compassion which can overbear
Reluctance for pure loving kindness’ sake
Grieved I, when, as the hope-hour stroked its sum,
You did not come.

You love me not,
And love alone can lend you loyalty;
— I know and knew it. But, unto the store
Of human deeds divine in all but name,
Was it not worth a little hour or more
To add yet this: Once you, a woman, came
To soothe a time-torn man; even though it be
You love me not.
 ⇑ 

Gerard Manley Hopkins
1844 — 1889
PROCITNUV CÍTÍM HRŮZNOST TMY, NE DNE

Procitnuv cítím hrůznost tmy, ne dne.
Ó kolik temných hodin trvá nám
už noc! cos srdce už zašlo zřít; až kam!
a musíš dál, až svit táhlý se rozžehne.

Svědectví dávám. Važ slov ode mne,
z hodin věz roky, žití. Můj lament sám
štká, jak sled mrtvých vzkazů co posílám
drahému žijícímu v dáli, až obludné.

Žluč a pal žáhy jsem. Propastný Boží soud
mi chutná hořce: chutnám vlastních vad;
prokletí kostí, masa, až kypí krev.

A duše sebekvasná kysne. Vnímám zač
jsou zatraceni druzí, neb jejich karabáč,
jak můj, bude upocené jáství; i horší jev.
I WAKE AND FEEL THE FELL OF DARK, NOT DAY

I wake and feel the fell of dark, not day.
What hours, O what black hours we have spent
This night! what sights you, heart, saw; ways you went!
And more must, in yet longer light’s delay.

With witness I speak this. But where I say
Hours I mean years, mean life. And my lament
Is cries countless, cries like dead letters sent
To dearest him that lives alas! away.

I am gall, I am heartburn. God’s most deep decree
Bitter would have me taste: my taste was me;
Bones built in me, flesh filled, blood brimmed the curse.

Selfyeast of spirit a dull dough sours. I see
The lost are like this, and their scourge to be
As I am mine, their sweating selves; but worse
~~~
BOŽÍ MAJESTÁT

Svět stojí majestátu Boha pln.
Jen vyšlehnout, jak z kordu záblesk hbitý;
vzlíná se, vyvěrá jak olej, sytý,
z drti. Co hrozba jeho hole ran?
Generací tu shon jde shon jde shon;
kšeft všechno třísní, patlá, pracovitý;
všad lidstva mour a zápach: přezemitý
v botách noh bezcit, udusaných zón.

A přes to vše, příroda běží dál;
v ní jas a osvěžení, hlubší klid;
ač Západ zhas by, tmám se odevzdal,
lze rozbřesk na východním lemu zřít —
neb Svatý Duch se k nám zas sklonil, vzal
svět pod hruď hřejivou, aj! křídel svit.
GOD’S GRANDEUR

The world is charged with the grandeur of God.
It will flame out, like shining from shook foil;
It gathers to a greatness, like the ooze of oil
Crushed. Why do men then now not reck his rod?
Generations have trod, have trod, have trod;
And all is seared with trade; bleared, smeared with toil;
And wears man’s smudge and shares man’s smell: the soil
Is bare now, nor can foot feel, being shod.

And for all this, nature is never spent;
There lives the dearest freshness deep down things;
And though the last lights off the black West went
Oh, morning, at the brown brink eastward, springs —
Because the Holy Ghost over the bent
World broods with warm breast and with ah! bright wings.
~~~
Jak ledňáčci vzplanou, vážky zažíhají;
přes kraj kruhů tůní rozezněných
skal: strun ozvuk, zvonů zavěšených
smyčce řeční jazykem co znají;
smrtelníci, v tom se podobají:
hlásí o svých vnitřních vyslancích;
osobně o sobě; to já sám jde z nich,
sebe vyvoláním: jsem tu, sdělují.

Já dím víc: spravedlivý spraví;
žehná: že hnán je požehnáním;
v Božím zoru tím čím se v Oku skví —
Kristem — v deseti tisících klání,
pohledný v očích jiných nežli těch svých
Otci skrz tváře lidstva se všude klaní.
As kingfishers catch fire, dragonflies draw flame;
As tumbled over rim in roundy wells
Stones ring; like each tucked string tells, each hung bell’s
Bow swung finds tongue to fling out broad its name;
Each mortal thing does one thing and the same:
Deals out that being indoors each one dwells;
Selves-goes itself; myself it speaks and spells,
Crying What I do is me: for that I came.

I say more: the just man justices;
Keeps grace: that keeps all his goings graces;
Acts in God’s eye what in God’s eye he is —
Christ-for Christ plays in ten thousand places,
Lovely in limbs, and lovely in eyes not his
To the Father through the features of men’s faces.
 ⇑ 

Henry Scott Holland
1847 — 1918
SMRT JE NICOTNÁ

Smrt je nicotná.
Je nepodstatná.
Jen jsem se na chvíli vytratil do vedlejšího pokoje.
Nic se neděje.
Vše je stále přesně tak, jak bylo.
Já jsem dál já, Ty jsi Ty,
i ten starý život, který jsme tak blaze sdíleli, běží dál, nezměněn.
Vše, čím jsme si byli, jsme si nadále.
Oslovuj a nazývej mě tak, jako vždy.
Mluv o mně s lehkostí, tak jako dřív.
Neměň tón.
Netvař se ustrnule vážně, ani smutně.
Směj se dál těm legráckám, kterým jsme se smáli spolu.
Hraj si, usmívej se, mysli na mě, modli se za mě.
Ať je mé jméno tak samozřejmé, jako vždy.
Ať zaznívá bez námahy, bez nádechu stínu.
Život je nadále vším, čím kdy byl.
Běží dál, jak odjakživa.
Vazby trvají, naprosto nepřerušeně.
Copak je tato smrt něco jiného než drobné nečekané nedopatření?
Měl bych snad sejít z mysli jen proto, že nejsem na očích?
Vždyť na vás čekám; už to bude, zanedlouho,
nedaleko,
hned za rohem.
Vše je v pořádku.
Nic není nazmar; nic není ztracené.
Ještě chvíli a vše bude zase jako dřív.
Jak jen se budeme smát tomu náramnému loučení, až se zase setkáme!
DEATH IS NOTHING AT ALL

Death is nothing at all.
It does not count.
I have only slipped away into the next room.
Nothing has happened.
Everything remains exactly as it was.
I am I, and you are you,
and the old life that we lived so fondly together is untouched, unchanged.
Whatever we were to each other, that we are still.
Call me by the old familiar name.
Speak of me in the easy way which you always used.
Put no difference into your tone.
Wear no forced air of solemnity or sorrow.
Laugh as we always laughed at the little jokes that we enjoyed together.
Play, smile, think of me, pray for me.
Let my name be ever the household word that it always was.
Let it be spoken without an effort, without the ghost of a shadow upon it.
Life means all that it ever meant.
It is the same as it ever was.
There is absolute and unbroken continuity.
What is this death but a negligible accident?
Why should I be out of mind because I am out of sight?
I am but waiting for you, for an interval,
somewhere very near,
just round the corner.
All is well.
Nothing is hurt; nothing is lost.
One brief moment and all will be as it was before.
How we shall laugh at the trouble of parting when we meet again!
 ⇑ 

Emma Lazarus
1849 — 1887
NOVÝ KOLOS

Ne jako smělý gigant řecké slávy,
rozkročen mezi břehy, vítězný;
smáčený střeží portál, západní,
ženština mocná s pochodní, již žhaví
v ní uvězněný blesk a jméno praví,
Vyhnanců Matka. Paže držení
vítá svět světlem; smírné shlížení
na přístav, vzdušný spoj dvou měst tu staví.

„Prošlé země, nechte si báje!“ volá
mlčky. „Kdo znavené mi, nuzné, svěří,
schoulený dav, dychtící dýchat, zhola,
s pobřeží vašich rušných splach, ty, kteří
jsou bez přístřeší; všem, kdo bouře zdolá,
svůj zdvihám svit, u zlatozářných dveří!“
THE NEW COLOSSUS

Not like the brazen giant of Greek fame,
With conquering limbs astride from land to land;
Here at our sea-washed, sunset gates shall stand
A mighty woman with a torch, whose flame
Is the imprisoned lightning, and her name
Mother of Exiles. From her beacon-hand
Glows world-wide welcome; her mild eyes command
The air-bridged harbor that twin cities frame.

“Keep, ancient lands, your storied pomp!” cries she
With silent lips. “Give me your tired, your poor,
Your huddled masses yearning to breathe free,
The wretched refuse of your teeming shore.
Send these, the homeless, tempest-tost to me,
I lift my lamp beside the golden door!”
 ⇑ 

William Ernest Henley
1849 — 1903
INVICTUS (Nezmar)

Z noci, jež obestírá mě
tmou, nedozírnou, propastnou,
vděčím všem božstvům, příslušně,
za nepoddajnou duši mou.

Přes okolností sevření
jsem neucuknul, neceknul.
Štěstěnou vydán, k zmlácení,
zbrocenou hlavu nesehnul.

Za tímto místem zloby, slz,
tyčí se, čeká, stinný Děs,
navzdory hrozbě roků, skrz,
jsem tu a budu, ani třes.

Přes všechen řád a pevnost vrat,
přes výčet trestů, listinný,
Já osud mám, svůj, v hrsti vzat:
Kapitán duše, jediný.
INVICTUS

OUT of the night that covers me,
Black as the Pit from pole to pole,
I thank whatever gods may be
For my unconquerable soul.

In the fell clutch of circumstance
I have not winced nor cried aloud.
Under the bludgeonings of chance
My head is bloody, but unbowed.

Beyond this place of wrath and tears
Looms but the Horror of the shade,
And yet the menace of the years
Finds, and shall find, me unafraid.

It matters not how strait the gate,
How charged with punishments the scroll,
I am the master of my fate:
I am the captain of my soul.
 ⇑ 

Robert Louis Balfour Stevenson
1850 — 1894
JÁ VYŠLÁP…

Já vyšláp, sešel obousměrný svah;
leccos v své době dokázal, vydržel;
dychtil, než naděj poslal vířit prach;
a žil a miloval, a dveře uzavřel.
I HAVE TROD…

I have trod the upward and the downward slope;
I have endured and done in days before;
I have longed for all, and bid farewell to hope;
And I have lived and loved, and closed the door.
 ⇑ 

Ella Wheeler Wilcox
1850 — 1919
SAMOTÍ

SMĚJ SE, a svět se přidá;
plač, a hned sólo máš.
Svět by si radost i půjčil, však starostí
nechce víc, i když dáš.

Zpívej a odpoví hory;
vzdechy vzduch posbírá.
Ozvěna násobí útěchy zásoby,
útrapy zapírá.

Jásot tvůj každý hledá;
neštěstí opouští.
Naplno chtěli by sdílet tvé obliby,
ne však tvé žalosti.

Raduj se s přebytkem přátel;
smutek je vyhostí.
Poptávka jiná kol vonného vína,
než kalichu hořkosti.

Hostina plné má síně;
nouzi svět okrátí.
Uspěj a rozdej a žití se nevzdej,
však nechtěj nic od smrti.

Ve slávy síních dost místa,
ať vlečky jim vévodí,
však v úzkém pořadí každý se zařadí,
narodí, nalodí.
SOLITUDE

LAUGH, and the world laughs with you;
Weep, and you weep alone.
For the sad old earth must borrow it’s mirth,
But has trouble enough of it’s own.

Sing, and the hills will answer;
Sigh, it is lost on the air.
The echoes bound to a joyful sound,
But shrink from voicing care.

Rejoice, and men will seek you;
Grieve, and they turn and go.
They want full measure of all your pleasure,
But they do not need your woe.

Be glad, and your friends are many;
Be sad, and you lose them all.
There are none to decline your nectared wine,
But alone you must drink life’s gall.

Feast, and your halls are crowded;
Fast, and the world goes by.
Succeed and give, and it helps you live,
But no man can help you die.

There is room in the halls of pleasure
For a long and lordly train,
But one by one we must all file on
Through the narrow aisles of pain.
~~~
ZMAR

Myslím, že nejtrpčejší žal a utrpení
neopětované lásky, trýzeň chladné smrti,
jsou medem proti hodině procitnutí,
vnímání skvostné vášně otupění.

Když vidíme, že chlouba, půvab, zář,
jež dnu i noci nádheru zapůjčili
neúprosně blednou, aby šeď odhalili,
podloží matné, žití všední tvář.

Když slůvka něhy hluché uši našly,
když za ruce se drží beze chvění,
když nelze vůlí přimět k obnovení
city, co dřív na zavolání přišly.

Když je pryč sen, náš sbírky unikát,
když srdce hodinky už došly zcela,
a všechna šťáva z roku vyšuměla,
ach, nastal čas — kdyby nám šlo jen — lkát!

Však slzy nezměkčí to bledé litování;
Namístě, v sedě, smutek suchých očí.
Od snahy zdržet, štěstí pryč se točí —
Tak trpně pusťme jej, ať odezvání.
DESOLATION

I think that the bitterest sorrow or pain
Of love unrequited, or cold death’s woe,
Is sweet compared to that hour when we know
That some grand passion is on the wane.

When we see that the glory, and glow, and grace
Which lent a splendour to night and day,
Are surely fading, and showing the grey
And dull groundwork of the commonplace.

When fond expressions on dull ears fall,
When the hands clasp calmly without one thrill,
When we cannot muster by force of will
The old emotions that came at call.

When the dream has vanished we fain would keep,
When the heart, like a watch, runs out of gear,
And all the savour goes out of the year,
Oh, then is the time if we could to weep!

But no tears soften this dull, pale woe;
We must sit and face it with dry, sad eyes.
If we seek to hold it, the swifter joy flies
We can only be passive, and let it go.
~~~
ROK

Co novoroční verš má dát
neřečeného tisíckrát?

Nové zvem dál, už starých dost,
dbalí snů, sníme vědomost.

K úsvitu vzhůru veselí,
před nocí skleslí v posteli.

Svět objímáme, než nás žeh,
pak zlostně prahnem po křídlech.

K svatbě až žití, lásky směr,
závoj dřív, rouška na závěr.

Smích, slzy, naděj, obavy,
rok přinese, rok odbaví.
THE YEAR

What can be said in New Year rhymes,
That’s not been said a thousand times?

The new years come, the old years go,
We know we dream, we dream we know.

We rise up laughing with the light,
We lie down weeping with the night.

We hug the world until it stings,
We curse it then and sigh for wings.

We live, we love, we woo, we wed,
We wreathe our brides, we sheet our dead.

We laugh, we weep, we hope, we fear,
And that’s the burden of the year.
~~~
CO SVĚTU SCHÁZÍ

Přehršel bohů, nauk tu je,
cestiček křivolakých dost,
však jen um zvaný laskavost
smutný svět potřebuje.
THE WORLD’S NEED

So many gods, so many creeds,
So many paths that wind and wind,
While just the art of being kind
Is all the sad world needs.
 ⇑ 

Charles Edward Anson 'Edwin' Markham
1852 — 1940
MÁ DRUŽKA

Nikdy za noci, dne, jsem zpěv nesestavil,
jak oceán se tříští, vítr dojímá,
aniž se úžasný zázrak nedostavil,
jak osvětlení cesty, Milovaná má.

Když v noci na kopec se odeberu snít,
srdce mé na perutích divu vynáší:
má Milovaná dává sílu mi a klid,
neboť ode mne děsy, běsy odnáší.
MY COMRADE

I never build a song by night or day,
Of breaking ocean or of blowing whin,
But in some wondrous unexpected way,
Like light upon a road, my Love comes in.

And when I go at night upon the hill,
My heart is lifted on mysterious wings:
My Love is there to strengthen and to still,
For she can take away the dread of things
 ⇑ 

Oscar Fingal O’Flahertie Wills Wilde
1854 — 1900
LIBERTATIS SACRA FAMES
(Posvátné po svobodě prahnutí)

Ač k demokracii mám vštípen cit,
a republikánství mám nejraděj,
kde každý je jak Král, a žádný nej-
nad druhé není korunován, kvit,
vzdor módní snaze na Svobodě lpít,
raděj ať Jeden vládne, poslušným,
než volnost demagogům hlomozným
všanc nechat, anarchií políbit.

Pročež je nemám rád, ty nectných ruk
co sází rudé vlajky v ulicích
bez pravých pří, buranské vlády tlak,
Umění, Úcta, Čest, vše ztrácí dech,
krom Zrady, dýky značící ten cech,
či Vraždy v stopách tiše zbrocených.
LIBERTATIS SACRA FAMES
(The Sacred Hunger for Liberty)

Albeit nurtured in democracy,
And liking best that state republican
Where every man is Kinglike and no man
Is crowned above his fellows, yet I see,
Spite of this modern fret for Liberty,
Better the rule of One, whom all obey,
Than to let clamorous demagogues betray
Our freedom with the kiss of anarchy.

Wherefore I love them not whose hands profane
Plant the red flag upon the piled-up street
For no right cause, beneath whose ignorant reign
Arts, Culture, Reverence, Honour, all things fade,
Save Treason and the dagger of her trade,
Or Murder with his silent bloody feet.
~~~
SILUETY

Skvrnité moře šedých čar,
větru stesk tupý, rozladěn,
měsíc jak zvadlý list se vzdal,
přes bouřný záliv odváděn.

Na bledý písek vyleptán
je černý člun: a plavčík naň
se souká, lehkou myslí zván,
na rtech smích, v ruce čistá dlaň.

Kolih stesk nad vším kroužící,
sporými trsy trávy jdou
osmahlí žatci, mladíci,
jak siluety oblohou.
LES SILHOUETTES

The sea is flecked with bars of grey,
The dull dead wind is out of tune,
And like a withered leaf the moon
Is blown across the stormy bay.

Etched clear upon the pallid sand
Lies the black boat: a sailor boy
Clambers aboard in careless joy
With laughing face and gleaming hand.

And overhead the curlews cry,
Where through the dusky upland grass
The young brown-throated reapers pass,
Like silhouettes against the sky.
 ⇑ 

Francis Thompson
1859 — 1907
SKONCOVÁNÍ

Neměla lásku v lásce; k němu vzdor,
že lásku způsobil ji, nuže, spor
a z vášně vrtoch zhýčkal nedbalost;
Pohříchu dost
neb lásku vyhostit, to nebyl obzvlášť um
duše, vládnoucí snům.
Tak vůlí vyhnala své duše nerozum.
THE END OF IT

She did not love to love; but hated him
For making her to love, and so her whim
From passion taught misprision to begin;
And all this sin
Was because love to cast out had no skill
Self, which was regent still.
Her own self-will made void her own self’s will.
~~~
POSLÁNÍ

Pryč, písně, sladkých her už dozněl ples;
pryč, děti letmých potěch, stesků z nitra:
některé odzpívané, včera, věz,
některé nezpívané, ty snad zítra.

Běžte; po cestě kamenité, přes,
máte blah dávných fond, až stesk dluh zchytrá:
bylo to sladké, jako včera, věz,
sladké, byť steskem vykoupeno z nitra.

Pryč, písně, dál, návrat bych neunes:
na dotaz k úsměvům, ke steskům z nitra,
sdělte, že s bolem vnímá srdce Dnes,
sdělte, že s úsměvem zří zrak zas Zítra.
ENVOY

Go, songs, for ended is our brief, sweet play;
Go, children of swift joy and tardy sorrow:
And some are sung, and that was yesterday,
And some unsung, and that may be to-morrow.

Go forth; and if it be o’er stony way,
Old joy can lend what newer grief must borrow:
And it was sweet, and that was yesterday,
And sweet is sweet, though purchas-ed with sorrow.

Go, songs, and come not back from your far way:
And if men ask you why ye smile and sorrow,
Tell them ye grieve, for your hearts know To-day,
Tell them ye smile, for your eyes know To-morrow.
 ⇑ 

Cecil Arthur Spring-Rice
1859 — 1918
PŘÍSAHÁM TOBĚ, VLASTI

Přísahám Tobě, vlasti, nad statky veškeré,
celou a dokonalou oddanost lásky mé;
Lásky bez pochybností, co zkoušku ustojí,
co na oltář dá drahé, nejlepší zapojí;
Lásku vždy stálou, pevnou, co splatí nejdražší,
lásku co nezaváhá dát oběť nejvyšší.

Slyšel jsem žádost země, přes dáli moře, hlas,
přes vodní přes pustinu mne volá, žádá zas.
Meč připásaný k boku, a helmu na hlavě
a kol ní leží padlí, a blízcí k popravě.
Slyším tu vřavu bitvy a hřmění jejích děl,
a k tobě matko spěchám, do řad tvých synů těl.

Však ještě z vyprávění znám jinou dávnou zem,
nejdražší milujícím, nejvyšší znalcům všem;
Armád má k nesečtení, ni Krále k vidění;
Pevnost má v srdci věrném, chloubu svou v trápení;
Duše dál tiše sčítá a zář svou šíří v nich,
jemných a něžných směrů, cest mírumilovných.
I VOW TO THEE, MY COUNTRY

I vow to thee, my country, all earthly things above,
Entire and whole and perfect, the service of my love;
The love that asks no question, the love that stands the test,
That lays upon the altar the dearest and the best;
The love that never falters, the love that pays the price,
The love that makes undaunted the final sacrifice.

I heard my country calling, away across the sea,
Across the waste of waters she calls and calls to me.
Her sword is girded at her side, her helmet on her head,
And round her feet are lying the dying and the dead.
I hear the noise of battle, the thunder of her guns,
I haste to thee my mother, a son among thy sons.

And there’s another country, I’ve heard of long ago,
Most dear to them that love her, most great to them that know;
We may not count her armies, we may not see her King;
Her fortress is a faithful heart, her pride is suffering;
And soul by soul and silently her shining bounds increase,
And her ways are ways of gentleness, and all her paths are peace.
 ⇑ 

Katharine Lee Bates
1859 — 1929
NÁDHERNÁ AMERIKA

Ach krásná svou širou oblohou,
vln zlatých kde klas se klaní,
nach, majestát pohoří jež se pnou
nad ovocem štědrou plání!
Ameriko! Ameriko!
Bůh žehnej hojně tobě,
dobro své korunuj bratrstvím
od moře k moře zdobě!

Ach krásná nohami poutníků
jichž strohé, pevné činy
svobodě cestu tu prodraly,
skrz hvozdy divočiny!
Ameriko! Ameriko!
Bůh chraň tě poškození,
prokaž svou duši v soudnosti,
svobodu v práva ctění !

Ach krásná pro své hrdiny
osvobozeneckého boje.
Každýž zem nad se miloval
a milost nad žití svoje!
Ameriko! Ameriko!
Dej Bůh ti zlato ryzí,
až úspěch veskrze šlechetný
nechť božskou přízeň sklízí!

Krásná zem vlasteneckých snů,
jež léta překlenují,
alabastr měst v budoucnu
pak slzy nezamlžují!
Ameriko! Ameriko!
Bůh žehnej hojně tobě,
dobro své korunuj bratrstvím
od moře k moře zdobě!

Krásná oblohy idylou,
vln zlatých kde klas se klaní,
nach, majestát pohoří jež se pnou
nad smaltovanou plání!
Ameriko! Ameriko!
Bůh ušetři ti hoře,
buď duše tvá volná jak vzduch a zem,
a srdcezpěvné moře!

Ach krásná nohami poutníků,
jichž strohé, pevné činy,
svobodě cestu prodraly,
skrz hvozdy divočiny!
Ameriko! Ameriko!
Bůh žehnej tobě blaha,
až prorazí v divokých myšlenkách
stezky, poutníků snaha!

Ach krásná bájnými hrdiny
osvobozeneckého boje,
když tu a tam lidem ke službám
dali životy svoje!
Ameriko! Ameriko!
Bůh posvěť tvoji věc,
ať sobců zisk víc nešpiní
svobodných praporec!

Krásná zem vlasteneckých snů
jež léta překlenují
alabastr měst v budoucnu
pak slzy nezamlžují!
Ameriko! Ameriko!
Bůh ať tě konejší,
než šlechetnější zas oslaví
výročí světlejší!
AMERICA THE BEAUTIFUL

O beautiful for spacious skies,
For amber waves of grain,
For purple mountain majesties
Above the fruited plain!
America! America!
God shed his grace on thee
And crown thy good with brotherhood
From sea to shining sea!

O beautiful for pilgrim feet
Whose stern, impassioned stress
A thoroughfare for freedom beat
Across the wilderness!
America! America!
God mend thine every flaw,
Confirm thy soul in self-control,
Thy liberty in law!

O beautiful for heroes proved
In liberating strife.
Who more than self the country loved
And mercy more than life!
America! America!
May God thy gold refine
Till all success be nobleness
And every gain divine!

O beautiful for patriot dream
That sees beyond the years
Thine alabaster cities gleam
Undimmed by human tears!
America! America!
God shed his grace on thee
And crown thy good with brotherhood
From sea to shining sea!

O beautiful for halcyon skies,
For amber waves of grain,
For purple mountain majesties
Above the enameled plain!
America! America!
God shed his grace on thee
Till souls wax fair as earth and air
And music-hearted sea!

O beautiful for pilgrims feet,
Whose stern impassioned stress
A thoroughfare for freedom beat
Across the wilderness!
America ! America !
God shed his grace on thee
Till paths be wrought through wilds of thought
By pilgrim foot and knee!

O beautiful for glory-tale
Of liberating strife
When once and twice, for man’s avail
Men lavished precious life !
America! America!
God shed his grace on thee
Till selfish gain no longer stain
The banner of the free!

O beautiful for patriot dream
That sees beyond the years
Thine alabaster cities gleam
Undimmed by human tears!
America! America!
God shed his grace on thee
Till nobler men keep once again
Thy whiter jubilee!
 ⇑ 

Alfred Edward Housman
1859 — 1936
PROMARNĚNÝ KRAJ

Do srdce závan smrti, dech
vlá z končin dálných dál:
Těch modrých kopců, že bych všech
věžoví, statky znal?

To promarněný kraj je, ztrát,
zřím jeho zář a jas,
cest, kudy chodíval jsem rád,
jež nenavrátí čas.
THE LAND OF LOST CONTENT

Into my heart an air that kills
From yon far country blows:
What are those blue remembered hills,
What spires, what farms are those?

That is the land of lost content,
I see it shining plain,
The happy highways where I went
And cannot come again.
~~~
Ó, KÝ MLADÝ VINÍK TO JE

Ó, ký mladý viník to je, s pouty na rukou?
Co chtěl, že naň hrozí pěstmi, zadušeně řvou?
Pročpak taký provinilý výraz nese si?
Však ho vedou za ten vlasů odstín do basy.

Hanbí lidi, na palici kšticí nelibý;
Byly časy, za pačesů barvu visel by;
Pověsit je málo, bičem z kůže ať jej dřou
za ohavnou barvu vlasů, nepopsatelnou.

Ač se tolik snažil, a tak notně zaplatil
košatinu ukrýt, přijatelně přibarvil;
Čapli nuznou čapku, jen ať světem zírán jest,
za tu barvu vlasů dostal spravedlivý trest.

Těsnit deht a koudel, nohy na šlapací mlýn,
lámat kámen na Portlandu, mráz a hic, ne stín,
aby, mezi dřinou, každou chvíli litoval
barvy vlasů, Stvořiteli svému huboval.
OH WHO IS THAT YOUNG SINNER

Oh who is that young sinner with the handcuffs on his wrists?
And what has he been after that they groan and shake their fists?
And wherefore is he wearing such a conscience-stricken air?
Oh they’re taking him to prison for the colour of his hair.

’Tis a shame to human nature, such a head of hair as his;
In the good old time ’twas hanging for the colour that it is;
Though hanging isn’t bad enough and flaying would be fair
For the nameless and abominable colour of his hair.

Oh a deal of pains he’s taken and a pretty price he’s paid
To hide his poll or dye it of a mentionable shade;
But they’ve pulled the beggar’s hat off for the world to see and stare,
And they’re haling him to justice for the colour of his hair.

Now ’tis oakum for his fingers and the treadmill for his feet
And the quarry-gang on Portland in the cold and in the heat,
And between his spells of labour in the time he has to spare
He can curse the God that made him for the colour of his hair.
~~~
HLEĎ, RÁNO

Hleď, ráno mrká, končí klid:
    Slunce je vzhůru, tak se toč,
Umýt se, obléct, jíst a pít,
sledovat věci, myslet, dít,
    pracovat, Bůhví proč.

Myl jsem se, oblék, tolikrát
    a co mám za to, za ten žal?
Ležet chci v klidu dál a spát:
Desetísíckrát dbal jsem, dbát
    se musí zas a dál.
YONDER SEE THE MORNING

Yonder see the morning blink:
     The sun is up, and up must I,
To wash and dress and eat and drink
And look at things and talk and think
     And work, and God knows why.

Oh often have I washed and dressed
     And what’s to show for all my pain?
Let me lie abed and rest:
Ten thousand times I’ve done my best
     And all’s to do again.
~~~
ZDE MRTVI LEŽÍME

Zde mrtvi ležíme my nechtějíce
zostudit žitím zemi, jež vlast se značí.
Života ztráta není velká, sice;
leč vadí mladým, jako my, zelenáči.
HERE DEAD WE LIE

Here dead we lie because we did not choose
To live and shame the land from which we sprung.
Life, to be sure, is nothing much to lose;
But young men think it is, and we were young.
 ⇑ 

Archibald Lampman
1861 — 1899
SNÍH

Bělobné pláně v dáli, v běl
lesů lem pozastřen;
Vítr se z výšin utišil,
sníh houstne, nerušen,
Střech, větví zátěž dopadá,
bezhlesně odpadá.

Cesta mi mizí, úhledně
čechraná, sotva znát,
ploty a kopce kolem mě
odsáty vatou snad;
Kostlivci stromoví se pnou
před bílou oponou.

Luhy a říčky v zasklení
leží kol, jak sám klid;
sníh kupí snová mámení
snah obalamutit;
Utich les, voda, zem i vzduch,
není co na poslech.

Jen čas od času, zřídka, vděk
farmáři, kde se vzal,
na saních, třepot rolniček,
sanic svist, mizí v dál;
Až z pusté pláně mraziva
čirý zvuk doznívá;

Či čísi vytí, volání
ke stádu pronikne,
ozve se z dvora, ze stráně,
či z boudy zaštěkne;
Pak padne ticho, ssedá sníh
zas měkce, zvolna, jako vzdych.

Večer se chýlí, tmavne šeď,
zem, nebe zahalí;
Svět zdá se ztracen v šeru; změť
hluků i ruchů spí;
Já, jak potůček utajen,
dál tápu, tupě, sním svůj sen.
SNOW

White are the far-off plains, and white
The fading forests grow;
The wind dies out along the height,
And denser still the snow,
A gathering weight on roof and tree,
Falls down scarce audibly.

The road before me smooths and fills
Apace, and all about
The fences dwindle, and the hills
Are blotted slowly out;
The naked trees loom spectrally
Into the dim white sky.

The meadows and far-sheeted streams
Lie still without a sound;
Like some soft minister of dreams
The snow-fall hoods me round;
In wood and water, earth and air,
A silence everywhere.

Save when at lonely intervals
Some farmer’s sleigh, urged on,
With rustling runners and sharp bells,
Swings by me and is gone;
Or from the empty waste I hear
A sound remote and clear;

The barking of a dog, or call
To cattle, sharply pealed,
Borne echoing from some wayside stall
Or barnyard far a-field;
Then all is silent, and the snow
Falls, settling soft and slow.

The evening deepens, and the gray
Folds closer earth and sky;
The world seems shrouded far away;
Its noises sleep, and I,
As secret as yon buried stream,
Plod dumbly on, and dream.
 ⇑ 

Arthur Christopher Benson
1862 — 1925
ZEMĚ NADĚJE, SLÁVY



Země naděje, slávy, Máti svobodných,
jak jen vhodně hold má Ti vzdát sbor dětí Tvých?
Dále vzdálena, dále, budiž hranice Tvá;
Bůh, jenž dopřál Ti síly, ať sil dál dopřává,
Bůh, jenž dopřál Ti síly, ať sil dál dopřává.

LAND OF HOPE AND GLORY



Land of Hope and Glory, Mother of the Free,
How shall we extol thee, who are born of thee?
Wider still and wider shall thy bounds be set;
God, who made thee mighty, make thee mightier yet,
God, who made thee mighty, make thee mightier yet.

 ⇑ 

Edith Wharton
1862 — 1937
SONET

Podobo čistá, číše dávných dob
 básníka čirých úvah poklad, vjem,
 kleneš se, klenot, samý drahokam,
 klenboví tkaných rýmů, bez ozdob,
přes okraj perlíš, vizí přetékáš,
 o co víc mám se cítit troufalou
 vlévám-li verše, rukou neznalou
 ve tvůj tvar spanilý, jímž vynikáš?
Po dokonalém prahnou srdce dál,
 a v tento kalich, posvátnou tu věc
 Petrarch a Shakspere, Shelley víno dal —
tak přijmi slzy neúspěchu přec
 (z mých hroznů vše), když už se ve mně vzal
 sen dosvědčit tvou svátost nakonec.
THE SONNET

Pure form, that like some chalice of old time
 Contain’st the liquid of the poet’s thought
 Within thy curving hollow, gem-enwrought
 With interwoven traceries of rhyme,
While o’er thy brim the bubbling fancies climb,
 What thing am I, that undismayed have sought
 To pour my verse with trembling hand untaught
 Into a shape so small yet so sublime?
Because perfection haunts the hearts of men,
 Because thy sacred chalice gathered up
 The wine of Petrarch, Shakspere, Shelley — then
Receive these tears of failure as they drop
 (Sole vintage of my life), since I am fain
 To pour them in a consecrated cup.
 ⇑ 

Joseph Rudyard Kipling
1865 — 1936
… s příhlédnutím k překladům Otokara Fischera, Zdeňka Hrona …

KDYŽ

Když nad panikou vztyčíš chladnou hlavu,
bezhlavci Tobě psí chtěj’ nasadit;
Když věříš si, nad pochybnosti davu,
však uznáš, že je vždy co doladit;
Když trpělivost patří ke tvým kladům
a za lži, mincí lží neoplácíš;
Když nejsi hadem k záštiplným hadům,
však býti svatouškem se nesnažíš;

Když, nejsa snílek, zasníš se, leč vzbudíš;
Když k činu vedeš mysl úmyslem;
Když Štěstěnou, či Zkázou potkán, budiž,
maškary obou vnímáš s nadhledem;
Když sneseš slyšet pravdu, co jsi pravil
zkroucenou v paskvil, past na hloupé, lest;
Když ztroskotá, cos život celý stavil
a skloníš se, bys hledal nových cest;

Když výhry veškeré dokážeš vložit,
vsadit na jednu šanci, s bravurou
a prohrou začít znova, ne to složit
a neskuhrat, netruchlit nade hrou;
Když dovedeš své tělo napnout k cíli,
srdce i šlachy, vyčerpán a mdlý;
Když slábneš, ale přesto vůle sílí,
a vydržíš, když „Drž se!“ zavelí;

Když popularita ctnost neodstraní;
Když s mocnými se příliš nebratříš;
Když zloba, přátelství Tě neporaní;
Když všechny s mírou k sobě připustíš;
Když nesmlouvavých minut každou kopu
vteřin, svým během po kraj naplníš,
dobudeš svět, zanecháš v něm svou stopu:
A co je víc? Muž budeš, synu, když…

POKUD

Pokud neztratíš hlavu jak vši’ kolem
co řvou, žes okrad je a jejich máš;
pokud si věříš, i když zvou tě volem,
a do zrcadla přec se podíváš:
pokud máš kázeň vystát dlouhé fronty,
a pomlouvače z pomluv neviníš,
a vyštípáván nezadáš si s Vonty,
však Mirkem Dušínem být nemíníš;
pokud za sny na kutě neutíkáš;
pokud dřív myslíš nežli mudruješ,
pokud si s Viktorkou i Prohrou tykáš
však ani jednu domů nebereš:
pokud se nedurdíš když pravdu sdělíš
přes blbce, co ji hrubě překroutí,
pokud cos stavěl spadne, zas to stmelíš,
a zlepšovák už kutíš v zákoutí;
pokud své výhry nebojíš se vsadit
na jednu šanci, jen tak pro případ
a prohraješ a nebude ti vadit
že zase o drobné jen musíš hrát:
pokud jsi vyčerpán a mozek vymyt
a nešetříš se když už to šlo vzdát
a překročíš svou mez, svůj stín, svůj limit
jen vůlí, která velí „Nepo**at!“
pokud jsi lidový, však neúplatně,
a mezi šlechtu jdeš jak na šichtu,
pokud i mezi ohni projdeš zdatně,
a všechny nesoudíš jen od ksichtu:
pokud vždy nadoraz svou trasu běžíš
a nefalšuješ, zkratkou, neflinkáš,
pak svět máš u nohou, ať tomu věříš
anebo ne, pak chlap jsi, kluku náš!
IF

If you can keep your head when all about you
Are losing theirs and blaming it on you,
If you can trust yourself when all men doubt you,
But make allowance for their doubting too;
If you can wait and not be tired by waiting,
Or being lied about, don’t deal in lies,
Or being hated, don’t give way to hating,
And yet don’t look too good, nor talk too wise:

If you can dream — and not make dreams your master;
If you can think — and not make thoughts your aim;
If you can meet with Triumph and Disaster
And treat those two impostors just the same;
If you can bear to hear the truth you’ve spoken
Twisted by knaves to make a trap for fools,
Or watch the things you gave your life to, broken,
And stoop and build ’em up with worn-out tools:

If you can make one heap of all your winnings
And risk it on one turn of pitch-and-toss,
And lose, and start again at your beginnings
And never breathe a word about your loss;
If you can force your heart and nerve and sinew
To serve your turn long after they are gone,
And so hold on when there is nothing in you
Except the Will which says to them: “Hold on!”

If you can talk with crowds and keep your virtue,
Or walk with Kings — nor lose the common touch,
If neither foes nor loving friends can hurt you,
If all men count with you, but none too much;
If you can fill the unforgiving minute
With sixty seconds’ worth of distance run,
Yours is the Earth and everything that’s in it,
And — which is more — you’ll be a Man, my son!
~~~
ŠEST SLUŽEBNÍKŮ

Šest služebníků držím si
(dali mi vše co vím);
jenž zovou Co a Proč a Kdy
a Jak a Kde a s Kým.
Přes moře, země pošlu je,
na východ na západ;
až každý úkol zpracuje
pak smí si pohov dát.
Klid od deváté do páté,
tehdy mám na píli,
tři jídla denně dávám jim,
než aby vyhládli.

Však jiní jinak jednají;
znám malou osůbku —
svých deset milionů má,
nenechá, na chvilku!
V službách svých nutí je do světa
od rána do soumraku —
milion Jaků, dvojnásob Kdesů,
sedmilión Pročpaků!
SIX HONEST SERVING MEN

I keep six honest serving-men
(They taught me all I knew);
Their names are What and Why and When
And How and Where and Who.
I send them over land and sea,
I send them east and west;
But after they have worked for me,
I give them all a rest.
I let them rest from nine till five,
For I am busy then,
As well as breakfast, lunch, and tea,
For they are hungry men.

But different folk have different views;
I know a person small —
She keeps ten million serving-men,
Who get no rest at all!
She sends’em abroad on her own affairs,
From the second she opens her eyes —
One million Hows, two million Wheres,
And seven million Whys!
~~~
MĚSTA A TRŮNY MOCI

Města a trůny moci
zor času vidí
skoro jak květy, arci,
co den co sklidí:
Však, tak jak další pučí
nám k potěšení,
z pustiny zase vzklíčí
měst obnovení.

Uvaž, že narcis nemá,
letošní, ani zdání,
jaká snad námraza samá
skosila narcis loni;
Dál stojí hrdě a směle,
pramálo znaje,
své sedmidenní žití
za věčné maje.

Čas ohleduplně kryje
všem jsoucím zraky,
obdobně oslepuje,
jsme smělí taky:
Až do skonání žití,
než pohřeb mají,
se stíny chlácholí, sytí,
„Hle, naše díla nás přetrvají!“
CITIES AND THRONES AND POWERS

Cities and Thrones and Powers
Standin Time’s eye,
Almost as long as flowers,
Which daily die:
But, as new buds put forth
To glad new men,
Out of the spent and unconsidered Earth
The Cities rise again.

This season’s Daffodil,
She never hears
What change, what chance, what chill,
Cut down last year’s;
But with bold countenance,
And knowledge small,
Esteems her seven days’ continuance,
To be perpetual.

So Time that is o’er-kind
To all that be,
Ordains us e’en as blind,
As bold as she:
That in our very death,
And burial sure,
Shadow to shadow, well persuaded, saith,
“See how our works endure!”
~~~
REFRÉN (lidová teologie)

Konvice tekla nám; ale čas taky:
Co se včas nespraví roste, až zeje.
Jsme týden bez čaje, výpadek, jaký…
Vesmírných rozměrů, nesmírně zle je.
CHORUS (Natural Theology)

We had a kettle; we let it leak:
Our not repairing made it worse.
We haven’t had any tea for a week…
The bottom is out of the Universe.
 ⇑ 

William Butler Yeats
1865 — 1939
BYZANCE

Úporné dojmy dne již slábnou v dáli;
Císařská stráž se zpita k spánku válí;
Ozvuky noci slábnou, nočních chodců pění
po obřím z katedrály gongu zadunění;
Klenba hvězd, měsíce, spatra shlíží
na vše, co člověk znamená,
ve vší své směšné spletitosti, na
běsy a hnisy jež v lidských žilách běží.

Přede mnou pluje obraz, muž, či stín,
stín spíš, než člověk, dojem spíš než stín;
Vřeteno Háda ovité do mumie
snad rozvine se v cestu, jež se kroutí;
Morda v níž není vláhy, dechu znáti
bezdechá ústa předvolat může však;
Buď vzýván nadčlověk;
mnou zván smrt-za-života a ve-smrti-žití.

Zázrak, pták či snad zlaté ruční dílo,
spíš zázrak, nežli pták či rukodílo,
za svitu hvězd tu větev zlatá, na ní,
schopen, jak Háda kohouti, kokrhání,
či, lunou ztrpklý, výsměch dát nahlas znáti
v neměnném lesku kovu
běžný pták, plátek, znovu
ku vší té zblácenosti, či že krve změti.

Na dlažbě císařské v záblescích o půlnoci
plá oheň bez dříví, křesadla bez pomoci,
bez blesků, žhnutí – žhnutím jen zažehnuté,
očistný, v nějž duše jdou, z krve započaté
a nechávají v něm změť všech svých běsů, dá-li,
ke skonu tančit spějí,
ve transu agonii,
v plamenů agonii, co rukáv ni nepopálí.

Rozkročmo přes delfíny zabřednuté v krvi,
duše za duší! Kování do záplavy,
Zlaté jsou kovárny to Císařovy!
Na oné k tanci podlaze mramorové
se hořké běsy spleti tříští, víří,
kde dojmů vyobrazení
se v čerstvé dojmy mění,
v delfíny-drásaném, gongy-mláceném moři.
BYZANTIUM

The unpurged images of day recede;
The Emperor’s drunken soldiery are abed;
Night resonance recedes, night-walkers’ song
After great cathedral gong;
A starlit or a moonlit dome disdains
All that man is,
All mere complexities,
The fury and the mire of human veins.

Before me floats an image, man or shade,
Shade more than man, more image than a shade;
For Hades’ bobbin bound in mummy-cloth
May unwind the winding path;
A mouth that has no moisture and no breath
Breathless mouths may summon;
I hail the superhuman;
I call it death-in-life and life-in-death.

Miracle, bird or golden handiwork,
More miracle than bird or handiwork,
Planted on the starlit golden bough,
Can like the cocks of Hades crow,
Or, by the moon embittered, scorn aloud
In glory of changeless metal
Common bird or petal
And all complexities of mire or blood.

At midnight on the Emperor’s pavement flit
Flames that no faggot feeds, nor steel has lit,
Nor storm disturbs, flames begotten of flame,
Where blood-begotten spirits come
And all complexities of fury leave,
Dying into a dance,
An agony of trance,
An agony of flame that cannot singe a sleeve.

Astraddle on the dolphin’s mire and blood,
Spirit after spirit! The smithies break the flood,
The golden smithies of the Emperor!
Marbles of the dancing floor
Break bitter furies of complexity,
Those images that yet
Fresh images beget,
That dolphin-torn, that gong-tormented sea.
~~~
LEDA A LABUŤÁK

Bouchnutí: dále bijí křídla obří
nad dívkou v mátohách, jíž stehna hladí
mázdry blan temna, zobák šíji drží,
bezmocná ňadra jímá ke své hrudi.

Jak děsem zchablé prsty mají tlačit
od klínu chloubu opeřené moci?
Jak tělo, v bílé vřavě nemá začít
souznít s bušením v cizím, divém srdci?

Záchvěv v krajině stydké na znamení
dobyté hradby, krovu věže vzplání
a Agamemnon mrtev.
V zaujetí,
jak vzdušné šelmy krev se umně pění,
nabyla z jeho síly ku poznání
než ji zchladnuvší zobák nechal býti?
LEDA AND THE SWAN

A sudden blow: the great wings beating still
Above the staggering girl, her thighs caressed
By the dark webs, her nape caught in his bill,
He holds her helpless breast upon his breast.

How can those terrified vague fingers push
The feathered glory from her loosening thighs?
And how can body, laid in that white rush,
But feel the strange heart beating where it lies?

A shudder in the loins engenders there
The broken wall, the burning roof and tower
And Agamemnon dead.
Being so caught up,
So mastered by the brute blood of the air,
Did she put on his knowledge with his power
Before the indifferent beak could let her drop?
~~~
HÁVY NEBES

Kdybych měl nebes vyšívané hávy
protkané třpytem zlata, stříbra svitu
modré i šeré, temnoskvoucí hávy
noci, dne, sestmívání šerosvitu,
rozprostřel bych je tobě u nohou:
Však, ubožák, mám jenom svoje sny;
své sny jsem rozprostřel ti u nohou;
dbej zlehka jen mi pošlapávat sny.
THE CLOTHS OF HEAVEN

Had I the heaven’s embroidered cloths,
Enwrought with golden and silver light,
The blue and the dim and the dark cloths
Of night and light and the half-light;
I would spread the cloths under your feet:
But I, being poor, have only my dreams;
I have spread my dreams under your feet;
Tread softly because you tread on my dreams.
~~~
PÍSEŇ POTULNÉHO ANGUSE

Do mlází lísek jsem kdys šel,
zchladit žár v hlavě, horké tak,
prut usek, z kůry obnažil,
vpich do bobule vlasce hák;
Když vířil kol let bílých můr,
a hvězd pel, jak těch můr, se chvěl,
bobuli jsem v potoka proud
vnořil, třpyt pstruha vylovil.

Odložil jsem jej na zemi,
rozdmychat oheň bych se jal,
tu hlas ze země zdál se mi,
že mne mým jménem častoval:
Místo něj, dívka, třpytivá,
v kadeřích jabloň ve květu,
mé jméno vyřkla, v spěchu, než
zmizela v jasu úsvitu.

Ač z vandrování již jsem stár,
po pláních, kopcích, krajích všad,
vypátrat ji jsem odhodlán,
políbit na rty, ručky brát;
S ní dlouhou travou, žíhanou,
jít, sbírat, než čas dokoná,
jablka luny, stříbřitá,
jablka zlatá, slunečná.
THE SONG OF WANDERING AENGUS

I went out to the hazel wood,
Because a fire was in my head,
And cut and peeled a hazel wand,
And hooked a berry to a thread;
And when white moths were on the wing,
And moth-like stars were flickering out,
I dropped the berry in a stream
And caught a little silver trout.

When I had laid it on the floor
I went to blow the fire aflame,
But something rustled on the floor,
And some one called me by my name:
It had become a glimmering girl
With apple blossom in her hair
Who called me by my name and ran
And faded through the brightening air.

Though I am old with wandering
Through hollow lands and hilly lands,
I will find out where she has gone,
And kiss her lips and take her hands;
And walk among long dappled grass,
And pluck till time and times are done
The silver apples of the moon,
The golden apples of the sun.
~~~
OSTROV NA JEZEŘE V INNISFREE

Vstanu a půjdu již, půjdu do Innisfree,
tam chýši postavím, z jílu, košatiny:
U ní úl pro včely, devět řad fazolí;
tam sám žít, obzučen uprostřed mýtiny.

Tam najdu sobě klid, co tiše sesedá,
kanoucí z jitra příz, kde zpívá cvrček skryt;
Tam půlnoc třpytí se, poledne nachem plá,
a křídla konopek v podvečer míří vřít.

Vstanu a půjdu již, neb za noci i dne
slyším vod temný tón, jak laská břehů lem;
Co postávám u cest, v šedi bezvýsledné,
slyším jej přehluboko v srdci svém.
THE LAKE ISLE OF INNISFREE

I will arise and go now, and go to Innisfree,
And a small cabin build there, of clay and wattles made:
Nine bean-rows will I have there, a hive for the honey-bee;
And live alone in the bee-loud glade.

And I shall have some peace there, for peace comes dropping slow,
Dropping from the veils of the morning to where the cricket sings;
There midnight’s all a glimmer, and noon a purple glow,
And evening full of the linnet’s wings.

I will arise and go now, for always night and day
I hear lake water lapping with low sounds by the shore;
While I stand on the roadway, or on the pavements grey,
I hear it in the deep heart’s core.
~~~
VÝČITKY ZA NESTŘÍDMOU ŘEČ

SOPTIL jsem na hňupy dost,
než pak povyrost,
cos změnit roli říká,
vhod poznat cíl, mít dovednost
nad srdce fanatika.
Hledal jsem vzory: v každém z nich
způsoby, přejících,
zášť ať se ve hru smyká,
výrok ni čin přec nedostih’
mé srdce fanatika,
My z Irska přišli sem.
Velká zášť, malá zem,
od zrodu mrzák vzniká.
Už z lůna matky mám
srdečnost fanatika.
REMORSE FOR INTEMPERATE SPEECH

I RANTED to the knave and fool,
But outgrew that school,
Would transform the part,
Fit audience found, but cannot rule
My fanatic heart.
I sought my betters: though in each
Fine manners, liberal speech,
Turn hatred into sport,
Nothing said or done can reach
My fanatic heart,
Out of Ireland have we come.
Great hatred, little room,
Maimed us at the start.
I carry from my mother’s womb
A fanatic heart.
~~~
MEZI ŠKOLÁKY



VIII

Úsilí tam jen kvést či tančit zví
kde tělo netrpí, prý ducha hřát,
nelze brát krásu z vlastních zoufalství,
či moudro z nočních svící vymžourat.
Ach kaštane, urostlý květnatci,
jsi listem, květem, nebo kmenem snad?
Ach těla k hudbě lad, pohledu jas,
jak v tanci tančící jen vidět as?
AMONG SCHOOL CHILDREN



VIII

Labour is blossoming or dancing where
The body is not bruised to pleasure soul,
Nor beauty born out of its own despair,
Nor blear-eyed wisdom out of midnight oil.
O chestnut tree, great rooted blossomer,
Are you the leaf, the blossom or the bole?
O body swayed to music, O brightening glance,
How can we know the dancer from the dance?
~~~
LAPIS LAZULI

(Harrymu Cliftonovi)

Prý hysterické ženy jsou toho mínění,
že jim leze krkem paleta i smyčec,
či básníků trvalé rozjaření,
neb každý ví, či vědět má, a šmytec,
že pokud se nic zásadního neudělá
aeroplán i Zeppelin se vynoří,
mrští jak Král Billy koule z děla
opakovaně, až město rozboří.

Všichni hrají role své tragedie,
tu se pyšní Hamlet, tady Lear,
tu Ofélie, tady Kordélie;
Však oni, až do konce dějství her,
kdy opona má padnout, jak se sluší,
mají-li právem roli v onom dění,
žádným vzlykem svůj proslov nepřeruší.
Znají sklon Hamleta, Leara k rozjaření;
Veselí, které přetaví všechny obavy.
Všichni kdys zaměřili, našli a ztratili;
Zatemnění; Nebe, které září do hlavy:
Tragedie dovedně vrcholí.
Byť Hamlet mele svou a Lear dá zlost svou znát,
a z pádů kulis, i když naráz bude
na sto tisíci jevištích jen jeden pád
přec ani o píď, ani za mák nepřibude.

Po vlastních přišli, nebo na palubách,
na sedlech velbloudů, koní, oslů, vtom
dávným civilizacím meč snes krach.
Jim, jakož jejich vědomostem zlom:
Žádné to Kallimacha dílo,
mramor tak jako bronz zpracovat znal,
ze závěsů, které se výše dmuly
ve větru od moře, stín nezůstal;
Jeho komín lampy, tvarovaný
jak sličný palmy kmen, stál pouze den;
Vše upadá až k svému obnovení,
až znovu-stavitelé jsou rozjařeni.

Dva Čínané, třetí za nimi pak,
do Lapis Lazuli rytcem vyobrazeni,
nad nimi letí dlouhonohý pták
dlouhověkosti symbol, znázornění;
Třetí, nejspíš sluha, co by ne,
hudební nástroj nese zas.

Každý barevný neduh kamene,
každá bezděčná prasklina či kaz
se zdá být říčka, nebo lavina,
či strmý svah, kde sněhy leží ještě,
byť švestky, třešně haluz nevinná
osladí malý domek na půl cestě
kam Číňané si míří, jak tam sedí
k oddychu, tak si rád je představuji;
Jak tam na vrchol, na oblohu hledí,
jak celou tragedii si vyjevují.
Žádost, kdos hudbu, pochmurnou, si ráčí;
Dovedné prsty začínají hraní.
Výhled, vráskami obehnaných očí,
starých, jiskřivých očí rozjaření.
LAPIS LAZULI

(for Harry Clifton)

I have heard that hysterical women say
They are sick of the palette and fiddle-bow,
Of poets that are always gay,
For everybody knows or else should know
That if nothing drastic is done
Aeroplane and Zeppelin will come out,
Pitch like King Billy bomb-balls in
Until the town lie beaten flat.

All perform their tragic play,
There struts Hamlet, there is Lear,
That’s Ophelia, that Cordelia;
Yet they, should the last scene be there,
The great stage curtain about to drop,
If worthy their prominent part in the play,
Do not break up their lines to weep.
They know that Hamlet and Lear are gay;
Gaiety transfiguring all that dread.
All men have aimed at, found and lost;
Black out; Heaven blazing into the head:
Tragedy wrought to its uttermost.
Though Hamlet rambles and Lear rages,
And all the drop scenes drop at once
Upon a hundred thousand stages,
It cannot grow by an inch or an ounce.

On their own feet they came, or on shipboard,
Camel-back, horse-back, ass-back, mule-back,
Old civilisations put to the sword.
Then they and their wisdom went to rack:
No handiwork of Callimachus
Who handled marble as if it were bronze,
Made draperies that seemed to rise
When sea-wind swept the corner, stands;
His long lamp chimney shaped like the stem
Of a slender palm, stood but a day;
All things fall and are built again
And those that build them again are gay.

Two Chinamen, behind them a third,
Are carved in Lapis Lazuli,
Over them flies a long-legged bird
A symbol of longevity;
The third, doubtless a serving-man,
Carries a musical instrument.

Every discolouration of the stone,
Every accidental crack or dent
Seems a water-course or an avalanche,
Or lofty slope where it still snows
Though doubtless plum or cherry-branch
Sweetens the little half-way house
Those Chinamen climb towards, and I
Delight to imagine them seated there;
There, on the mountain and the sky,
On all the tragic scene they stare.
One asks for mournful melodies;
Accomplished fingers begin to play.
Their eyes mid many wrinkles, their eyes,
Their ancient, glittering eyes, are gay.
~~~
AŽ PŘIJDE VĚK

Až přijde věk a šeď a spánků den,
u krbu prober se, zvaž tento spis,
začti se, zahloubej, zrak zastíněn,
jak hebký lesk tvé oči měly kdys;

Těch bylo, co tě nenechali být,
co milovali falešně či ryze,
on měl rád Duši nestálou, tvůj cit,
tesknou líc tvé proměnlivé vize.

Sehni se k mřížím žhnoucím pak, jen vzdych,
posmutni, zašeptej, ten Láskou byl,
odešel do hor dálných, nejvyšších,
a v zástup hvězd svou tvář už navždy skryl.
WHEN YOU ARE OLD

When you are old and grey and full of sleep,
And nodding by the fire, take down this book,
And slowly read, and dream of the soft look
Your eyes had once, and of their shadows deep;

How many loved your moments of glad grace,
And loved your beauty with love false or true,
But one man loved the pilgrim Soul in you,
And loved the sorrows of your changing face;

And bending down beside the glowing bars,
Murmur, a little sadly, how Love fled
And paced upon the mountains overhead
And hid his face amid a crowd of stars.
~~~
DRUHÝ PŘÍCHOD

Krouží a krouží, zákrut rozšiřuje,
sokol, dál sokolníka nevnímaje;
věci se hroutí; střed už neustojí;
anarchie se na svět dere v roji,
od krve kalný příliv vzedmut proudí
a zaplavuje obřad nevinnosti;
nejlepší ztrácí vůli, nejšpatnější
jsou plni síly svého odhodlání.

Zajisté jakés zjevení se blíží;
zajisté Druhý příchod již se blíží.
Druhý příchod! Jak vyřčena jsou slova
hned obří obraz ex Spiritus Mundi
namáhá oči: v písku pouštním kdesi
cosi tu s tělem lva a lidskou hlavou,
jak nelítostné slunce ustrnulou,
pomalu hýbe stehny, kolem krouží
vír stínů pouštních ptáků nasupených.
A opět temno padá; nyní vím,
dvacetkrát sta let spánku kamení
kolébka v noční můru rozhoupala;
Jaká to stvůra, které přišla chvíle,
k Betlému cílí, tam se narodit?
THE SECOND COMING

Turning and turning in the widening gyre
The falcon cannot hear the falconer;
Things fall apart; the centre cannot hold;
Mere anarchy is loosed upon the world,
The blood-dimmed tide is loosed, and everywhere
The ceremony of innocence is drowned;
The best lack all conviction, while the worst
Are full of passionate intensity.

Surely some revelation is at hand;
Surely the Second Coming is at hand.
The Second Coming! Hardly are those words out
When a vast image out of Spiritus Mundi
Troubles my sight: somewhere in sands of the desert
A shape with lion body and the head of a man,
A gaze blank and pitiless as the sun,
Is moving its slow thighs, while all about it
Reel shadows of the indignant desert birds.
The darkness drops again; but now I know
That twenty centuries of stony sleep
Were vexed to nightmare by a rocking cradle,
And what rough beast, its hour come round at last,
Slouches towards Bethlehem to be born?
~~~
CHOROBA PŘÍTELE

Nemoci od úvah
došlých, na miskách vah:
Proč posmutněl bych jen,
byť ohněm svět by leh,
jak uhlík, potkav šleh,
když s ním byl povážen
již duše vzdech?
A FRIEND’S ILNESS

Sickness brought me this
Thought, in that scale of his:
Why should I be dismayed
Though flame had burned the whole
World, as it were a coal,
Now I have seen it weighed
Against a soul?
~~~
NA ŽÁDOST BÁSNĚ O VÁLCE

Je myslím lepší, v dobách jako dnes,
by básník mlčel, to je skutečnost,
nemáme dar státníkům rovnat moc;
Dost vměšoval se ten, kdo zdárně vnes
dívence radost v mládí netečnost,
či starci zahřál vleklou zimní noc.
ON BEING ASKED FOR A WAR POEM

I think it better that in times like these
A poet keep his mouth shut, for in truth
We have no gift to set a statesman right;
He has had enough of meddling who can please
A young girl in the indolence of her youth,
Or an old man upon a winter’s night.
~~~
IRSKÝ LETEC PŘEDJÍMÁ SVOU SMRT

Svůj osud potkám, to vím jen
tam v mračen výši, kde mám stráž;
ni k protivníkům záštipln,
ni ke chráněncům laskav až;

Kiltartan Cross za rodný kraj
mám, krajany z té chudoby,
až po všem, horší nepoznaj
a polepší si, rádoby.

Ni dluh, ni zákon rozkázal
bych válčil; řečník, bujný dav,
jen náhlý elán sám mě vzal
do nebes bouří, bez obav;

Zvážil jsem, dal si záležet,
zda marnit dech mám dál být hrd,
je za mnou spousta marných let
a protiváhou žití, smrt.
AN IRISH AIRMAN FORESEES HIS DEATH

I know that I shall meet my fate
Somewhere among the clouds above;
Those that I fight I do not hate,
Those that I guard I do not love;

My county is Kiltartan Cross,
My countrymen Kiltartan’s poor,
No likely end could bring them loss
Or leave them happier than before.

Nor law, nor duty bade me fight,
Nor public men, nor cheering crowds,
A lonely impulse of delight
Drove to this tumult in the clouds;

I balanced all, brought all to mind,
The years to come seemed waste of breath,
A waste of breath the years behind
In balance with this life, this death.
 ⇑ 

Ernest Christopher Dowson
1867 — 1900
POSLEDNÍ SLOVO

Tak pojďme dál: už na dosah je noc;
den sedřen, odsud ptactvo odletělo;
sklidili jsme, co božstvo vysázelo;
zoufalství, smrt; nad krajem temna moc
dumá jak sova; nechápeme víc
smíchu a slz, neboť my znali jen
jak vršit pýchu: marnost planých změn
hnala nás, tlupu, pokřivené ctíc.

Tak pojďme dál, tam kamsi v cizí mráz
ve Prázdna Kraj, kde dobří s havětí
najdou cíl snah, a staří poklid zas,
bez lásky, bázně, tužeb závěti.
Spoj dlaní vrásky! Náruč země pros,
znavená srdce ať v prach obrátí.
A LAST WORD

Let us go hence: the night is now at hand;
The day is overworn, the birds all flown;
And we have reaped the crops the gods have sown;
Despair and death; deep darkness o’er the land,
Broods like an owl; we cannot understand
Laughter or tears, for we have only known
Surpassing vanity: vain things alone
Have driven our perverse and aimless band.

Let us go hence, somewhither strange and cold,
To Hollow Lands where just men and unjust
Find end of labour, where’s rest for the old,
Freedom to all from love and fear and lust.
Twine our torn hands! O pray the earth enfold
Our life-sick hearts and turn them into dust.
 ⇑ 

Henry Archibald Hertzberg Lawson
1867 — 1922
NEKULTIVOVANÝ RÝMOVAČ
SVÝM KULTIVOVANÝM KRITIKŮM

Přemož vší nedbalost, nouzi, i chvění —
probij se skleslostí v duši;
Proraz si cestu až k jakémus jmění,
svět ti dá úsměv, jak sluší.
Prahni však chlapče, po šanci víc znát —
šanci, již Osud ti zradí;
Diplom si získej kde Život zříš plát,
hned spousta moudrých ti radí.
Přátelé zběhlí! Jak pozdě tu jste
s cestičkou metenou, zvací;
Osudu stezkou já bil se, jsem zde,
a půjdu dál sám, bez pomoci.
Mám brány fakultní otevírat
před sebou, na Žití trase?
Netečný k Lásce a Zášti být snad,
nemaje vzdělání, zdá se?

Tápete po Pravdě v neživé řeči —
v prachu pod špičatou věží!
Znáte snad směry cest našinců, něčí?
Ponětí máte, kam běží?
„Toto si přečíst mám, odsud až tam,“
psát, jak se kultovně sluší? —
Přečtu si knihu, již vyberu sám,
budu psát, jak srdce buší!

Horlivě káráte řádek mých slov,
kam celou duši jsem vkládal:
Ostříží zrak šel na pomlčky lov,
tam kde prý středník se žádal —
Ke smyslu slepí jste. To má být, zvaž,
závažný důvod výt s vlky?
„Nedouk?“ Naučil jsem se až až,
než si brát pedantů plky!

Proč mám být z těch, kteří způsob svůj změní
k čemus, co který z vás velí?
Přináším odvahu živého dění,
sdílím, co půl světa tmelí;
Žijte si dál ve svých kultury sálech,
kde žvanit, remcat a rýpat:
Dřív, než váš hlas by dál od školy doleh,
radím, nám z cesty bych vypad!
THE UNCULTURED RHYMER
TO HIS CULTURED CRITICS

Fight through ignorance, want, and care —
Through the griefs that crush the spirit;
Push your way to a fortune fair,
And the smiles of the world you’ll merit.
Long, as a boy, for the chance to learn —
For the chance that Fate denies you;
Win degrees where the Life-lights burn,
And scores will teach and advise you.
My cultured friends! you have come too late
With your bypath nicely graded;
I’ve fought thus far on my track of Fate,
And I’ll follow the rest unaided.
Must I be stopped by a college gate
On the track of Life encroaching?
Be dumb to Love, and be dumb to Hate,
For the lack of a college coaching?

You grope for Truth in a language dead —
In the dust ’neath tower and steeple!
What know you of the tracks we tread?
And what know you of our people?
‘I must read this, and that, and the rest,’
And write as the cult expects me? —
I’ll read the book that may please me best,
And write as my heart directs me!

You were quick to pick on a faulty line
That I strove to put my soul in:
Your eyes were keen for a ‘dash’ of mine
In the place of a semi-colon —
And blind to the rest. And is it for such
As you I must brook restriction?
‘I was taught too little?’ I learnt too much
To care for a pedant’s diction!

Must I turn aside from my destined way
For a task your Joss would find me?
I come with strength of the living day,
And with half the world behind me;
I leave you alone in your cultured halls
To drivel and croak and cavil:
Till your voice goes further than college walls,
Keep out of the tracks we travel!
 ⇑ 

Charlotte Mary Mew
1869 — 1928
NE PO TOM MĚSTĚ

Ne po tom městě, slunci za výheň,
z ulic, bran, zlata třpytu v plameni —
nestinné, bdící město, bílých dní,
i bílých nocí, stejných zároveň —
prahnem, majíce po všem, naroveň.
Zrak upínáme šerem, v snaze zřít
kam přes práh věčnosti se dál má jít.
Ne, myslím, že si netroufáme naň,
na skvostný lesk, co nekonečně žhne,
na nekončící písně vyznívání.
Pokud máme jakési zbožné přání,
tak najít tiché bokem schodiště
kudy se stočit výš, a usnout tu
spánkem bez procitnutí, hlubším snů.
NOT FOR THAT CITY

Not for that city of the level sun,
Its golden streets and glittering gates ablaze —
The shadeless, sleepless city of white days,
White nights, or nights and days that are as one —
We weary, when all is said, all thought, all done.
We strain our eyes beyond this dusk to see
What, from the threshold of eternity
We shall step into. No, I think we shun
The splendour of that everlasting glare,
The clamour of that never-ending song.
And if for anything we greatly long,
It is for some remote and quiet stair
Which winds to silence and a space for sleep
Too sound for waking and for dreams too deep.
 ⇑ 

Edwin Arlington Robinson
1869 — 1935
PROČPAK TAM BYL

Zhusta tak, jako když nás opustil
byl pořád jeho pokoj, všechno tam
kde býval on, aby byl viděn, znám,
či nějak tušen — však. Já nevěřil,
obracím, nechtě aby pozdravil,
vždyť seděl ve svém křesle, poklid sám,
lakonický jak vždy a ani gram
navíc, jak zaživa vychrtlý byl.

Klidný jak postaru, znám z mladých let,
seděl, zahleděn letmo v ohně bleď
před sebou. „Na co ještě se tu těš?“
přemítám. Že mi vázne jazyk, hned
se usmál: „Já tu nebyl, než ty teď;
a nebudu tu, až sám odejdeš.“
WHY HE WAS THERE

Much as he left it when he went from us
Here was the room again where he had been
So long that something of him should be seen,
Or felt — and so it was. Incredulous,
I turned about, loath to be greeted thus,
And there he was in his old chair, serene
As ever, and as laconic and as lean
As when he lived, and as cadaverous.

Calm as he was of old when we were young,
He sat there gazing at the pallid flame
Before him. “And how far will this go on?”
I thought. He felt the failure of my tongue,
And smiled: “I was not here until you came;
And I shall not be here when you are gone.”
~~~
PŘÁTELÉ

Přátelé, nevytýkejte mi snahy,
neraďte, nelitujte; nechte být
řečí, jak život stíhám promarnit,
když bájím z bublin bláhovým blud blahý.
Když bublinky mé jsou vám malé záhy,
foukejte větší, vlastní: hry, v nichž chtít
dne minut zbytečky si naplnit,
dobré to čočky, k sledu duše dráhy.

Kdo by v nich čet, smí získat bystrý um;
a pohrdání kdesi nechá, krám,
uzná to, co sám vůbec nemusí;
tak milí (drazí), dost už dohadům,
ostudu celou vyzpívám si sám,
zlato, co zasněn nechám, nechte si.
DEAR FRIENDS

Dear Friends, reproach me not for what I do,
Nor counsel me, nor pity me; nor say
That I am wearing half my life away
For bubble-work that only fools pursue.
And if my bubbles be too small for you,
Blow bigger then your own: the games we play
To fill the frittered minutes of a day,
Good glasses are to read the spirit through.

And whoso reads may get him some shrewd skill;
And some unprofitable scorn resign,
To praise the very thing that he deplores;
So, friends (dear friends), remember, if you will,
The shame I win for singing is all mine,
The gold I miss for dreaming is all yours.
 ⇑ 

Joseph Hilaire Pierre René Belloc
1870 — 1953
MIKROB

Mikrob je malinký, až není
co by z něj bylo k uvidění,
leč moudří lidé, s mikroskopy
doufají vidět jeho stopy.
Členitý jazýček, co stěží
za řadami sta zubů leží;
ocásků sedm chomáčitých,
růžo-fialo-flíčkovitých,
kde každý flek je vzorkovaný,
čtyřicet-pruho-páskovaný;
obočí křehoučké jak zelí;
nic z toho ještě neviděli —
však Vědci, nomen omen, vědí,
a ujišťují, že to sedí…
Ach! Nikdy, nikdy neznejisti
nad čím si žádný není jistý!
THE MICROBE

The Microbe is so very small
You cannot make him out at all,
But many sanguine people hope
To see him through a microscope.
His jointed tongue that lies beneath
A hundred curious rows of teeth;
His seven tufted tails with lots
Of lovely pink and purple spots,
On each of which a pattern stands,
Composed of forty separate bands;
His eyebrows of a tender green;
All these have never yet been seen —
But Scientists, who ought to know,
Assure us that they must be so…
Oh! let us never, never doubt
What nobody is sure about!
~~~
LORD FINCHLEY

Lord Finchley zkusil elektrický svit
opravit sám. Zabil se. Tak má být!
Bohatý má se zabývat jen svým
řemeslníkům práce sháněním!
LORD FINCHLEY

Lord Finchley tried to mend the Electric Light
Himself. It struck him dead: And serve him right!
It is the business of the wealthy man
To give employment to the artisan!
~~~
JE ODMĚNA VŮBEC

Je odměna vůbec?
Pochyby sílí.
jsem z nudy blbec,
je odměna vůbec
Pane, dej ždibec
naděje, milý.
Je odměna vůbec?
Pochyby sílí!
IS THERE ANY REWARD

Is there any reward?
I’m beginning to doubt it.
I am broken and bored,
Is there any reward
Reassure me, Good Lord,
And inform me about it.
Is there any reward?
I’m beginning to doubt it.
 ⇑ 

William Henry Davies
1871 — 1940
NELL BARNESOVÁ

Od sebe žili už tři dlouhé roky,
Bill Barnes a Nell, jeho žena;
Jej obšťastňovaly kdejaké holky,
nestoudně žila si ona.

Často, když kol jeho obchůdku
s tím nebo oním se dala;
Když manžel se na ni zakabonil
zlomyslně se mu smála.

Pak přišel den, kdy šla kolem
a viděla, že muž tam není;
Z toho jak obchůdek prázdnotou zel
jí bylo zle, na omdlení.

Dostala vzkaz, že prý odešel
daleko, pět tisíc mil,
však závěr, že už jej neuvidí,
její zdravotní stav podlomil.

Bylo životodárné jej vídat,
a když navždy jej ztratila,
tak i chuť jíst, měla zlomené srdce –
Pro lásku zemřela.
NELL BARNES

They lived apart for three long years,
Bill Barnes and Nell, his wife;
He took his joy from other girls,
She led a wicked life.

Yet ofttimes she would pass his shop,
With some strange man awhile;
And, looking, meet her husband’s frown
With her malicious smile.

Until one day, when passing there,
She saw her man had gone;
And when she saw the empty shop,
She fell down with a moan.

And when she heard that he had gone
Five thousand miles away,
And that she’d see his face no more,
She sickened from that day.

To see his face was health and life,
And when it was denied,
She could not eat, and broke her heart –
It was for love she died.
~~~
ZAHÁLKA

K čemu je život, štvaný svět,
když nejde postát, zacivět.

Čas postát, kde je strom či plot,
a zacivět jak ovce, skot.

Čas koukat, když jdem v podlesí,
kam veverka lup dala si.

Čas vidět za dne, přede tmou,
v potoku kupy hvězd že jsou.

Čas za Kráskou se otočit,
zírat, jak umí zatančit.

Čas počkat, až se usměje,
co oči začly dopřeje.

Smutný je život, štvaný svět,
když nejde postát, zacivět.
LEISURE

What is this life if, full of care,
We have no time to stand and stare.

No time to stand beneath the boughs
And stare as long as sheep or cows.

No time to see, when woods we pass,
Where squirrels hide their nuts in grass.

No time to see, in broad daylight,
Streams full of stars, like skies at night.

No time to turn at Beauty’s glance,
And watch her feet, how they can dance.

No time to wait till her mouth can
Enrich that smile her eyes began.

A poor life this if, full of care,
We have no time to stand and stare.
 ⇑ 

Paul Laurence Dunbar
1872 — 1906
MASKUJEM TVÁŘ

Maskujem tvář grimasou lží,
skrývá líc, oči stíní, mží,—
dlužný klam, lidstvu na dojem;
Vzdor ráně v srdci, s úsměvem,
úlisnost z úst se zahemží.

Pročpak by svět byl moudřejší
znát nás, slz, vzdechů snůžku vší?
Ne, ať zří jen, když s ohledem
maskujem tvář.

Přes úsměv, Kriste nejvyšší,
k tobě náš nářek z trýzně dští.
Zpíváme, ale pálí zem
do nohou, dlouhou cestu jdem;
Přec, ať svět sní, se konejší,
maskujem tvář!
WE WEAR THE MASK

We wear the mask that grins and lies,
It hides our cheeks and shades our eyes,—
This debt we pay to human guile;
With torn and bleeding hearts we smile,
And mouth with myriad subtleties.

Why should the world be over-wise,
In counting all our tears and sighs?
Nay, let them only see us, while
We wear the mask.

We smile, but, O great Christ, our cries
To thee from tortured souls arise.
We sing, but oh the clay is vile
Beneath our feet, and long the mile;
But let the world dream otherwise,
We wear the mask!
~~~
KRIZE

Byl nuzný muž a útisk težký nes;
Osud jej držel pěstí železnou,
a kdo jej viděl takto, radil; snes,
podrob svou hrdost, klesni v kolenou.
On však byl silný, neoblomný dál
a bez modlení s Osudem se pral.

Přátelé jeho napřaženou dlaň
nebrali, nebo chladně; z Chudoby
neúprosné, co svírá těla schráň,
šel výsměch k vymanění z poroby.
Však, ač vzduch hnětly ruce bezbranné,
zoufalost nevznes v modlitbách, to ne.

Pak uspěl; Osud snobský s dobou šel,
jak zbitý pes se k nohám lísal hned;
kdo přehlížel jej dřív, teď vynášel —
přátelé měli vztah s ním jako med.
Však on, kdys neoblomný, sklonil zrak
v modlitbě, rozechvělý zvážněl, tak:

„Osudu čelit stačí síla lidská;
proto jsem odolal, té maje dost;
však zabijáckou moc má slávy klícka,
nechrání nic, jen božská, vyšší moc.
Pomoz mi, Pane, v této věci, prosím;
zlobě se směji, potlesku se děsím!“
THE CRISIS

A man of low degree was sore oppressed,
Fate held him under iron-handed sway,
And ever, those who saw him thus distressed
Would bid him bend his stubborn will and pray.
But he, strong in himself and obdurate,
Waged, prayerless, on his losing fight with Fate.

Friends gave his proffered hand their coldest clasp,
Or took it not at all; and Poverty,
That bruised his body with relentless grasp,
Grinned, taunting, when he struggled to be free.
But though with helpless hands he beat the air,
His need extreme yet found no voice in prayer.

Then he prevailed; and forthwith snobbish Fate,
Like some whipped cur, came fawning at his feet;
Those who had scorned forgave and called him great —
His friends found out that friendship still was sweet.
But he, once obdurate, now bowed his head
In prayer, and trembling with its import, said:

“Mere human strength may stand ill-fortune’s frown;
So I prevailed, for human strength was mine;
But from the killing pow’r of great renown,
Naught may protect me save a strength divine.
Help me, O Lord, in this my trembling cause;
I scorn men’s curses, but I dread applause!”
~~~
PROMÉTEUS

Prométeus svatý žár kradmo vzal
a na zem slét, nad zbrázděnými moři.
Poesii chtěl zažehnout, ať hoří
věda, že nebes hněv si vyvolal.

Rozohnil bohy, jejich věčná zášť
stíhala drancovníka nebe krás,
který chtěl zemi přinést vhodný kvas
a z duší lidí strhnout nuzný plášť.

Však hleďte básníků, jak píší jen;
nezdá se, že by přečin napravili?
Co Prométeus proved, vniveč v chvíli:
Nebeský žár byl nazpět navrácen!

Už není bardů, kterýchž písní hlas
by roven zpěvu sedmihlásků pěl.
Lahodný, sladký, silný, jaký zněl
z Shelleyho hrdla, zlatoladný jas.

Je mírou našich zpěvů, kam se pnou:
My cinkáme, kde staří bardi hřměli,
bez jejich šťav, byť jejich forem bdělí:
Brnkáme na bendža, byť s lyry nálepkou.
PROMETHEUS

Prometheus stole from Heaven the sacred fire
And swept to earth with it o’er land and sea.
He lit the vestal flames of poesy,
Content, for this, to brave celestial ire.

Wroth were the gods, and with eternal hate
Pursued the fearless one who ravished Heaven
That earth might hold in fee the perfect leaven
To lift men’s souls above their low estate.

But judge you now, when poets wield the pen,
Think you not well the wrong has been repaired?
’Twas all in vain that ill Prometheus fared:
The fire has been returned to Heaven again!

We have no singers like the ones whose note
Gave challenge to the noblest warbler’s song.
We have no voice so mellow, sweet, and strong
As that which broke from Shelley’s golden throat.

The measure of our songs is our desires:
We tinkle where old poets used to storm.
We lack their substance tho’ we keep their form:
We strum our banjo-strings and call them lyres.
~~~
TRAGEDIE ŽITÍ

Možná, že nás bolí nezpívat,
kypící den ustát v tichosti.
Třebas trápí nebýt milován,
po cestě jsou hlubší skleslosti.

Být tak blízko k písni perfektní,
půltón od tóniny navždycky,
to je vskutku bída, trápení,
bledý, pouhý život, tragický.

Dokonalou lásku promarnit
ať už mládí vášeň nezažít,
však tu co dá stranou marnivost,
dá, za odevzdanost, ryzí cit —

Toto, to je vskutku prokletí;
smrtelník zpěv, lásku soudí frází,
ne co rozkoší mu přináší,
však co na ní k ideálu schází.
LIFE’S TRAGEDY

It may be misery not to sing at all
 And to go silent through the brimming day.
It may be sorrow never to be loved,
 But deeper griefs than these beset the way.

To have come near to sing the perfect song
 And only by a half-tone lost the key,
There is the potent sorrow, there the grief,
 The pale, sad staring of life’s tragedy.

To have just missed the perfect love,
 Not the hot passion of untempered youth,
But that which lays aside its vanity
 And gives thee, for thy trusting worship, truth —

This, this it is to be accursed indeed;
 For if we mortals love, or if we sing,
We count our joys not by the things we have,
 But by what kept us from the perfect thing.
~~~
ROZCHOD

Zakryla duši v krajkách lhaní,
připnula léčky sponu;
já viděl výhru, štval se za ní
duši dal lovu, honu.
Sňatek a rozchod, když se přela,
navzájem výměn více,
ač nejsem svatý, ručím, vřelá
nebyla mučednice.
PARTED

She wrapped her soul in a lace of lies,
With a prime deceit to pin it;
And I thought I was gaining a fearsome prize,
So I staked my soul to win it.
We wed and parted on her complaint,
And both were a bit of barter,
Tho’ I’ll confess that I’m no saint,
I’ll swear that she’s no martyr.
 ⇑ 

John Alexander McCrae
1872 — 1918
ODZBROJENÍ

Ozval se mezi národy hlas, „Dost,
ať nezatemní svár víc Světa svit,
um válčit, přejdi v mírumilovnost.
Nechtějme cíl již silou prosadit.“

Však z milionu britských hrobů slyš
hrobový hlas — zajedno milion —
„Až napravíte křivdy, tedhy až
odložte meč! Poznáme klid, jak on.“
DISARMAMENT

One spake amid the nations, “Let us cease
From darkening with strife the fair World’s light,
We who are great in war be great in peace.
No longer let us plead the cause by might.”

But from a million British graves took birth
A silent voice — the million spake as one —
“If ye have righted all the wrongs of earth
Lay by the sword! Its work and ours is done.”
~~~
VE FLANDER POLÍCH

Ve Flander polích máky sní,
kde v řadách řady křížů ční,
značíc nás místa, zem se dme,
skřivánků zpěv však nedojme,
neb dělostřelba silněj zní.

My jsme ti mrtví. Pár to dní
červánkům vroucím přítomni
kdys lásky plni, ležíme,
kol, Flander zem.

Náš, s nepřítelem, spor vem z ní:
paží mdlých louče předání
nes dál, výš, plamen pochodně.
Když zklameš, do soudného dne
neusnem, i když máky sní,
kol, Flander zem.
IN FLANDERS FIELDS

In Flanders fields the poppies blow
Between the crosses, row on row,
That mark our place; and in the sky
The larks, still bravely singing, fly
Scarce heard amid the guns below.

We are the Dead. Short days ago
We lived, felt dawn, saw sunset glow,
Loved and were loved, and now we lie,
In Flanders fields.

Take up our quarrel with the foe:
To you from failing hands we throw
The torch; be yours to hold it high.
If ye break faith with us who die
We shall not sleep, though poppies grow
In Flanders fields.
 ⇑ 

Max Ehrmann
1872 — 1945
DESIDERATA

Kráčej klidně vším ruchem a spěchem,
dbalý utěšení, které skýtá ztišení.

Až na hranici odevzdání
vycházej se všemi.
Svou pravdu vyjadřuj jemně a jasně;
leč ber v potaz ostatní,
i mdlého rozumu či neznalé;
vždyť též mají co vyprávět.

Vyhni se křiklounům a svárlivým;
nejsou ničím, než metlou mysli.

Nesouměřuj se,
abys nezpychnul ani nezakysnul,
neboť vždy tě nějací předčí ba nedoženou.
Užívej si své úspěchy i plány.
Udrž si zápal pro své poslání, jakkoli skromné;
máš čeho se chopit ve vlnobití času.

Buď obezřetný ve svém živobytí,
neboť svět je pln daremností.
Nepřestaň však vnímat ctnosti;
mnozí usilují o šlechetné ideály
a život oplývá hrdinstvím.
Buď sám sebou. Obzvlášť pak nepředstírej náklonnost.
Nebuď však cynický k lásce,
neboť vzdor vyprahlosti a rozčarování,
je jako tráva trvanlivá.

Vlídně přijímej ponaučení svých let,
a smířlivě se vzdávej výsad mládí.
Zoceluj svou mysl jako štít proti náhlému neštěstí.
Nenechej se však tížit temnými předtuchami.
Mnohé obavy jsou výplody únavy či odloučení.

Vyjma zdravé kázně
nebuď na sebe přísný.
Jsi ratolestí vesmíru
neméně, než stromy a hvězdy;
jsi tu právem.
A ať v tom máš jasno nebo ne,
zajisté se vesmír vyvíjí jak má.

Tak tedy buď srozuměn s Bohem,
ať už jej vnímáš jakkoliv.
A ve všech svých strastech a snahách
ve víru žití,
si zachovej klid na duši.

Vzdor všemu klamu, dřině a zklamaným snům,
je tento svět nádherný i tak.
Buď dobře naladěn. Zamiř za štěstím.
DESIDERATA

Go placidly amid the noise and the haste,
and remember what peace there may be in silence.

As far as possible, without surrender,
be on good terms with all persons.
Speak your truth quietly and clearly;
and listen to others,
even to the dull and the ignorant;
they too have their story.

Avoid loud and aggressive persons;
they are vexatious to the spirit.

If you compare yourself with others,
you may become vain or bitter,
for always there will be greater and lesser persons than yourself.
Enjoy your achievements as well as your plans.
Keep interested in your own career, however humble;
it is a real possession in the changing fortunes of time.

Exercise caution in your business affairs,
for the world is full of trickery.
But let this not blind you to what virtue there is;
many persons strive for high ideals,
and everywhere life is full of heroism.
Be yourself. Especially do not feign affection.
Neither be cynical about love,
for in the face of all aridity and disenchantment,
it is as perennial as the grass.

Take kindly the counsel of the years,
gracefully surrendering the things of youth.
Nurture strength of spirit to shield you in sudden misfortune.
But do not distress yourself with dark imaginings.
Many fears are born of fatigue and loneliness.

Beyond a wholesome discipline,
be gentle with yourself.
You are a child of the universe
no less than the trees and the stars;
you have a right to be here.
And whether or not it is clear to you,
no doubt the universe is unfolding as it should.

Therefore be at peace with God,
whatever you conceive Him to be.
And whatever your labors and aspirations,
in the noisy confusion of life,
keep peace in your soul.

With all its sham, drudgery, and broken dreams,
it is still a beautiful world.
Be cheerful. Strive to be happy.
 ⇑ 

Walter John de la Mare
1873 — 1956
NASLOUCHAČI

‚Je tam někdo?’ zavolal Návštěvník
když v úplňku na dveře klepal;
a jeho kůň potichu rozrýval drny
pod lesem kapradí dupal:

A z komína vylétl jakýs pták
nad hlavou Návštěvníka,
jenž udeřil na dveře napodruhé;
‚Je někdo doma?’ říká.

Však návštevu nepřišel pustit dál
nikdo; se nevyklonil
přes římsu listnatou, by v šedých očích
spatřil jak údiv honil.

Jen zástup přízračných naslouchačů,
co pustý dům obývali;
za luny svitu ten hlas z říše lidí
stáli a poslouchali:

Stáli ve bledi na schodišti temném
v hale, co zeje holá,
pozorni ke vzduchu rozrušení
jak Návštěvník si volá.

Ten jejich podivnost v srdci cítil,
v bezhlesnu odmítavém,
a kůň se hnul, tmavý trávník skosil,
pod hvězd a listí krovem;

Náhle udeřil ještě v dveře,
hlavu zdvih, hlasně zdravil:-
‚Vyřiďte, přišel jsem, nebyl přijat,
držel jsem slovo’, pravil.

Naslouchači jen netečností
vzkaz uvítali, daný,
co v ozvucích, stinným a nehybným domem
rozeslal, neuspaný:

Slyšeli věru, jak dal botu v třmen,
zvon železa na kameni,
a ticho, jak měkce se valilo zpět,
po cvalu odeznění.
THE LISTENERS

‘Is there anybody there?’ said the Traveller,
Knocking on the moonlit door;
And his horse in the silence champed the grasses
Of the forest’s ferny floor:

And a bird flew up out of the turret,
Above the Traveller’s head
And he smote upon the door again a second time;
‘Is there anybody there?’ he said.

But no one descended to the Traveller;
No head from the leaf-fringed sill
Leaned over and looked into his grey eyes,
Where he stood perplexed and still.

But only a host of phantom listeners
That dwelt in the lone house then
Stood listening in the quiet of the moonlight
To that voice from the world of men:

Stood thronging the faint moonbeams on the dark stair,
That goes down to the empty hall,
Hearkening in an air stirred and shaken
By the lonely Traveller’s call.

And he felt in his heart their strangeness,
Their stillness answering his cry,
While his horse moved, cropping the dark turf,
’Neath the starred and leafy sky;

For he suddenly smote on the door, even
Louder, and lifted his head:-
‘Tell them I came, and no one answered,
That I kept my word,’ he said.

Never the least stir made the listeners,
Though every word he spake
Fell echoing through the shadowiness of the still house
From the one man left awake:

Ay, they heard his foot upon the stirrup,
And the sound of iron on stone,
And how the silence surged softly backward,
When the plunging hoofs were gone.
~~~
RANNÍ KLÍČE

U okna pokojíku kdys,
před školním úkolem,
Lojzinka malá, samotná,
v tom ránu průzračném,
přimhouříc hnědé korálky,
kouká přes ulici,
na slunci milém, bledém zří
Skon, na ní hledící.

Osmahlou, hubenou měl tvář;
pod víčky zahleděn,
jako v tropech starý námořník
bezvětřím znehybněn.
Po boku v prachu odloživ
svou hůlku s širákem;
to Lojzka jasně viděla
nehybným před zrakem —
Řídkost těch vlasů havraních,
kostnaté ruce měl
že zdálo se až k nevíře
klíče že udržel
zlaté, z dvou jeden maličký,
se kterým kynul, byť
jen jemně mával, vyzýval
„Přijď dítko, ke mně, přijď!“

Lojzinka knížku složila
na chladnou římsu jen;
ospalým slunným domem šla
dolů; než vyšla ven
ze dveří ještě přivřených
vykoukla. Divná věc,
kde Skon byl seděl před chvílí
tam pouhý stín byl přec:
Jen komín s krytem zaoblým
tak slunce zastavil,
že v prachu od něj padlý stín
spavý Skon vybavil.
Však na všem nejpodivnější;
jak svazkem klíčů zval,
a když ji kynul, jaktože
nejmenším zamával.
THE KEYS OF MORNING

While at her bedroom window once,
Learning her task for school,
Little Louisa lonely sat
In the morning clear and cool,
She slanted her small bead-brown eyes
Across the empty street,
And saw Death softly watching her
In the sunshine pale and sweet.

His was a long lean sallow face;
He sat with half-shut eyes,
Like an old sailor in a ship
Becalmed ‘neath tropic skies.
Beside him in the dust he had set
His staff and shady hat;
These, peeping small, Louisa saw
Quite clearly where she sat —
The thinness of his coal-black locks,
His hands so long and lean
They scarcely seemed to grasp at all
The keys that hung between:
Both were of gold, but one was small,
And with this last did he
Wag in the air, as if to say,
“Come hither, child, to me!”

Louisa laid her lesson book
On the cold window-sill;
And in the sleepy sunshine house
Went softly down, until
She stood in the half-opened door,
And peeped. But strange to say
Where Death just now had sunning sat
Only a shadow lay:
Just the tall chimney’s round-topped cowl,
And the small sun behind,
Had with its shadow in the dust
Called sleepy Death to mind.
But most she thought how strange it was
Two keys that he should bear,
And that, when beckoning, he should wag
The littlest in the air.
~~~
OSAMOCEN

Slavíka hájemství je holé zas,
tuhnoucím vzduchem prokvétává mráz,
od nory zamrzlé lká lišky hlas:
Žel, milou už nemám,
jsem docela sám:
Je zima.

Po víně hvozdík dřív voníval,
zvon hyacintu včel ukrýval,
krásy svit okolo záříval:
Jsem docela sám:
Je zima.

Tichý žár zůstává po svíci,
Orion ve hvězdách lovící;
Přijď můro, stíne, svět v márnici:
Žel, milou už nemám,
jsem docela sám;
Je zima!
ALONE

The abode of the nightingale is bare,
Flowered frost congeals in the gelid air,
The fox howls from his frozen lair:
Alas, my loved one is gone,
I am alone:
It is winter.

Once the pink cast a winy smell,
The wild bee hung in the hyacinth bell,
Light in effulgence of beauty fell:
I am alone:
It is winter.

My candle a silent fire doth shed,
Starry Orion hunts o’erhead;
Come moth, come shadow, the world is dead:
Alas, my loved one is gone,
I am alone;
It is winter!
 ⇑ 

Gilbert Keith Chesterton
1874 — 1936
SVĚTABĚH

Jak já jen Lidstvo mívám rád,
čistotně načechraný,
tak nerad děsné Francouze,
nesmí být Angličany!
Internacionalismus
nejširší, nejjasnější,
sbližuje všechny národy,
až na ten nejblíž zdejší.

Již tradicí je kompromis
odpustek dílčích, sbíjí
etické spolky, smírný klid
zahrádek kolonií
předměstí — vilek, kaplí, kdež
jsem poznal, snadno vídat,
jak bližního mám milovat
a na souseda kydat.
THE WORLD STATE

Oh, how I love Humanity,
With love so pure and pringlish,
And how I hate the horrid French,
Who never will be English!
The International Idea,
The largest and the clearest,
Is welding all the nations now,
Except the one that’s nearest.

This compromise has long been known,
This scheme of partial pardons,
In ethical societies
And small suburban gardens —
The villas and the chapels where
I learned with little labour
The way to love my fellow-man
And hate my next-door neighbour.
~~~
VÍNO A VODA

Starý Noém byl chovatel pštrosů a drůbeže ve velkém,
sběračkou pojídal vejce, hezky držené kyblíkem,
a polévku dával si Sloní a filé jen Velrybí,
leč to byly nicotnosti, proti sklípku zpod-palubí.
Noém vždy říkával choti, když večeří končil den,
„je mi jedno kam dosáhne voda, pokud nezředí víno jen.“
Když z nebes se řítil proudem jak z útesu vodopád
který zjevně chtěl vypláchnout hvězdy, jak ze dřezu saponát,
a přívalem dral se hasit chřtán žízní do pekel,
děl Noém „zas drobet kape“ a víčky zavrtěl:
„Matterhorn o Macochu se zdá být potopen,
je mi jedno kam dosáhne voda, pokud nezředí víno jen.“
Noém však s cesty sešel, my, vrávorajíce, s ním,
za trest bič abstinence nám přiřknut byl, a s tím
na rodičovské schůzce, či kde sbor chval by pěl
zas vládne Kletba Vodou, neboť Bůh zanevřel;
Ať rozum nezkalený je Biskupem posvěcen,
kam chce ať dosáhne voda, pokud nezředí víno jen.“
WINE AND WATER

Old Noah he had an ostrich farm and fowls on the largest scale,
He ate his egg with a ladle in a egg-cup big as a pail,
And the soup he took was Elephant Soup and fish he took was Whale,
But they all were small to the cellar he took when he set out to sail,
And Noah he often said to his wife when he sat down to dine,
“I don’t care where the water goes if it doesn’t get into the wine.”
The cataract of the cliff of heaven fell blinding off the brink
As if it would wash the stars away as suds go down a sink,
The seven heavens came roaring down for the throats of hell to drink,
And Noah he cocked his eye and said, “It looks like rain, I think,
The water has drowned the Matterhorn as deep as a Mendip mine,
But I don’t care where the water goes if it doesn’t get into the wine.”
But Noah he sinned, and we have sinned; on tipsy feet we trod,
Till a great big black teetotaller was sent to us for a rod,
And you can’t get wine at a P.S.A., or chapel, or Eisteddfod,
For the Curse of Water has come again because of the wrath of God,
And water is on the Bishop’s board and the Higher Thinker’s shrine,
But I don’t care where the water goes if it doesn’t get into the wine.
 ⇑ 

Robert William Service
1874 — 1958
ZÁHONEK ZELÍ

Ptaj se, zda živ jsem přec,
snad nemám být;
já na to, štastlivec,
jdu vlastní rýt.
Po svém ať svět si jde,
a třeba hned,
pokud mi nezajde
to co bych sněd.

Léta dluh narůstal,
čas, navzdory,
mně pravou lekci dal,
— dar pokory.
Lepší jsem muže zřel
opouštět svět;
Výslužka smrti - žel;
— je zapomnět.

Tak slávou pohrdám,
a nečtu knih;
pomník si nehledám
kde ležel bych;
Pod došky, spokojen,
si zametu,
— záhonek zelí jen
mám za metu.
A CABBAGE PATCH

Folk ask if I’m alive,
Most think I’m not;
Yet gaily I contrive
To till my plot.
The world its way can go,
I little heed,
So long as I can grow
The grub I need.

For though long overdue,
The years to me,
Have taught a lesson true,
— Humility.
Such better men than I
I’ve seen pass on;
Their pay-off when they die;
— Oblivion.

And so I mock at fame,
With books unread;
No monument I claim
When I am dead;
Contented as I see
My cottage thatch
That my last goal should be
— A cabbage patch.
~~~
MŮJ NITERNÍ ŽIVOT

Pravda, že šat mám rozerván,
jak nuzný chudák jen;
však uvnitř bohatší jsem pán
než básník vysní sen.
Mám v nitru život ukryt, taj,
jenž nikdo nespatří;
posvátné útočiště, ráj,
jenž mně patří.

Nad světa strastmi kráčím dál
a píseň v srdci zní;
jsem k žití v nitru plný chval
jsa v sobě statečný.
Kdo by mně vlád, má odpor mít,
bez bázně neuspět,
mám pevnost, kam se kdyžtak skrýt
a stáhnout zpět.

Vy, žítí v nitru mající,
dní tísní nedbejte,
války, zla zvěstmi strašící,
s žehnáním přečkejte.
Své útočiště, nedej naň;
a k sobě nelži si,
nánosů osudu se chraň.
Buď, kým jsi.
MY INNER LIFE

’Tis true my garments threadbare are,
And sorry poor I seem;
But inly I am richer far
Than any poet’s dream.
For I’ve a hidden life no one
Can ever hope to see;
A sacred sanctuary none
May share with me.

Aloof I stand from out the strife,
Within my heart a song;
By virtue of my inner life
I to myself belong.
Against man-ruling I rebel,
Yet do not fear defeat,
For to my secret citadel
I may retreat.

Oh you who have an inner life
Beyond this dismal day
With wars and evil rumours rife,
Go blessedly your way.
Your refuge hold inviolate;
Unto yourself be true,
And shield serene from sordid fate
The Real You.
~~~
AGNOSTICKÁ APOLOGIE

Jsem materialista, statný,
abstraktní pojmy nemusím,
sepsal jsem stručný seznam, platný,
nesmyslů, jež si vyprosím.
Odmítám vážit bludné teze,
průzračné kalit myšlení;
A proto sotva z úst mi leze
mlh Duše smýšlení.

Co definic se týče, stačí
celičký svět jen hmotně brát;
Tak, teoriemi tmářství radši
nebudu rozum zapírat;
A přestože znám jaksepatří
souvislost s alkoholem, líh
občas zvu špiritus, tak, bratří,
Duch je jen vzdych.

Když vidím kosmu běh, jak letí,
„Stvořitel“ zdá se absurdní;
Vesmír je věčný, bez početí,
stvoření nikde, původní.
Nemám však v Pochyb Lexikonu
co nepatří mi do potuch,
slovo, jež k sporným nezahrnu,
slabiku znící z horských tónů,
ve hvězdách trojznak, zprávu, onu:
BŮH.
AGNOSTIC APOLOGY

I am a stout materialist;
With abstract terms I can’t agree,
And so I’ve made a little list
Of words that don’t make sense to me.
To fool my reason I refuse,
For honest thinking is my goal;
And that is why I rarely use
Vague words like Soul.

In terms of matter I am sure
This world of our can be defined;
And so with theories obscure
I will not mystify my mind;
And though I use it more or less,
Describing alcoholic scenes,
I do not know, I must confess,
What Spirit means.

When I survey this cosmic scene,
The term Creator seems absurd;
The Universe has always been,
Creation never has occurred.
But in my Lexicon of Doubt
It strikes me definitely odd,
One word I never dare to flout,
One syllable the mountains shout,
Three letters that the stars spell out:
GOD.
 ⇑ 

Robert Lee Frost
1874 — 1963
… s příhlédnutím k překladům Hany Žantovské …

ŽÁR A MRÁZ

Zdalipak oheň svět zničí;
či ledy, mráz.
Co vím o prahnutí, chtíči
dal bych na žár, že vše zničí.
Ale, podruhé vzato, zas
dost vím o nenávisti
bych soudil — co kazisvět — mráz
dobře jistí,
postačí as.

OHEŇ A LED

Kdo ví zda svět vezme plamen;
nebo spíš led.
Toužil jsem taky, byl zmámen,
vsadím na ohnivý plamen.
Však pokud končil by svět
opět, pak nenávist znám,
v nejmenším ničivý led
neodmítám,
sám by to sved.
FIRE AND ICE

Some say the world will end in fire;
Some say in ice.
From what I’ve tasted of desire
I hold with those who favor fire.
But if it had to perish twice,
I think I know enough of hate
To know that for destruction ice
Is also great
And would suffice.
~~~
PRAŠAN

Vrána mne, znalá
sněhu stavu,
pocukrovala
z bolehlavu*,
Odlehčit jen
mé duši chtěla,
v háji byl den, —
však není zcela.

(*botanicky správně, ovšem:
Vrána, když na jed-
lovec sedla,
sníh zkraje skrájet,
shodit, svedla,

DUST OF SNOW

The way a crow
Shook down on me
The dust of snow
From a hemlock tree
Has given my heart
A change of mood
And saved some part
Of a day I had rued.
~~~
SNĚŽNÉHO VEČERA POZASTAVENÍ U LESA

Těch lesů vlastníka snad znám.
Domek má ve vesnici tam;
neuvidí jak lelkuji,
jeho les sněžný prožívám.
Koník tak o to nestojí
postát tu, raděj ve stáji,
jezero zmrzlé, tam zas les,
stmívá se jako ve sluji.
Zatřepe zvonky postroje
jako by ptal se co to je.
Jinak já ticho neruším,
vánek zametá závěje.
Les hebkne, sněhem tmavnoucím.
Závazky mám však, vyplním,
daleká cesta před spaním,
daleká cesta před spaním.
STOPPING BY WOODS ON A SNOWY EVENING

Whose woods these are I think I know.
His house is in the village though;
He will not see me stopping here
To watch his woods fill up with snow.
My little horse must think it queer
To stop without a farmhouse near
Between the woods and frozen lake
The darkest evening of the year.
He gives his harness bells a shake
To ask if there is some mistake.
The only other sound’s the sweep
Of easy wind and downy flake.
The woods are lovely, dark and deep.
But I have promises to keep,
And miles to go before I sleep,
And miles to go before I sleep.
~~~
CESTA NEZVOLENÁ

Dvě cesty loučily se v žlutém lese:
nerad že nemohu po obou kráčet
zároveň, rozpolcen, dlouho tam stál jsem,
po jedné hleděl až kam bych za nosem
došel, než začala v houští se stáčet;
pak zvolil druhou, též dobrá se zdála,
snad lepší nároky přece jen měla,
zarostlá travou, o kroky víc stála,
ačkoliv obě dvě byly dost zmála
ušlapané, vlastně obdobně zcela;
v to ráno obě se podobně linuly
pod listím, nebyly zčernale nahé.
Vždyť první nechal jsem na jindy! Ačkoli
cesty mne jistě spíš odvedou do dáli,
sotva jen vrátím se po cestě druhé.
Na toto přijde řeč s povzdechem — až
v dalekém budoucnu, daleko odsud:
Dvě cesty loučily se, a já, zvaž —
zvolil jsem. Tu méně otřelou raž,
usoudil jsem, a tak vybral si osud.

CESTA NECESTA

Les žlout. Já na rozcestí stál
a na rozpacích, rozpolceně,
jak já jen jeden mám jít dál,
strnul jsem, okem sledoval
jednu z cest mizet v houští stěně;
Pak vybral druhou, rovnocennou,
snad její nárok spíš mne zval
svou travnatostí nedotčenou,
byť provoz, tou či onou stranou,
obdobně obě vyšlapal.
Oboje zrána ještě tajil
listí krov, nerušeně lpěl.
První až jindy, jsem si hájil.
Znám svět, jak cesty sám by spojil,
sotva kdy tudy zpět bych šel.
Až v duchu návrat, s povzdechem,
někdy za mnoho, mnoho let:
K rozcestí, v lese zažloutlém —
neběžnou cestu zvolil jsem
a o tu šlo, dál, přemýšlet.

THE ROAD NOT TAKEN

Two roads diverged in a yellow wood,
And sorry I could not travel both
And be one traveler, long I stood
And looked down one as far as I could
To where it bent in the undergrowth;
Then took the other, as just as fair,
And having perhaps the better claim,
Because it was grassy and wanted wear;
Though as for that the passing there
Had worn them really about the same,
And both that morning equally lay
In leaves no step had trodden black.
Oh, I kept the first for another day!
Yet knowing how way leads on to way,
I doubted if I should ever come back.
I shall be telling this with a sigh
Somewhere ages and ages hence:
Two roads diverged in a wood, and I —
I took the one less traveled by,
And that has made all the difference.
~~~
BEZZÁBRANÉ DVEŘE

Po mnoha letech,
klepání, konečně,
na dveře — vzpomněl jsem
  — bez zámku, zmatečně.

Světlo jsem zfouknul
a po špičkách jal
se ke dveřím, ruce zved,
v modlitbě spjal.

Klepání podruhé,
okno mé zelo;
vylez jsem na římsu,
ven spustil tělo.

Zpět, římsy přes okraj,
zvolal jsem „Dál“
vstříc strůjci klepání,
kýž by vně stál.

Na poklep tehdy svou
vyklidil klec,
ukrýt se do světa,
dozrávat přec.
THE LOCKLESS DOOR

It went many years,
But at last came a knock,
And I thought of the door
With no lock to lock.

I blew out the light,
I tip-toed the floor,
And raised both hands
In prayer to the door.

But the knock came again
My window was wide;
I climbed on the sill
And descended outside.

Back over the sill
I bade a “Come in”
To whoever the knock
At the door may have been.

So at a knock
I emptied my cage
To hide in the world
And alter with age.
~~~
NOTNÁ NICKA
(Mikroskopická)

Nicka, přes moje psaní zvolna ploucí
mizivá, nebýt stránky běloskvoucí
pod prahem rozlišení, citu. Inu,
já indolentně napřáh pero k činu,
že najde konec inkoustový, tečka.
Tu náhle se mi hnulo u srdéčka,
vždyť není to jen smítko, závan dechu,
je živáček to přec, pozvolna jdoucí,
ať jde o broučka, červíčka, či blechu,
má vlastní žití, směr. Vjem pera, hned
ji zastavil, zas pospíchala vpřed
na místa kde můj zápis ještě schnul;
po chvíli, načichnuta, v opojení —
nechvalně hodnotila, směr se hnul.
S inteligencí mám tu co do činění.
Na nožky sic moc malinká se jeví,
kam dá jich celou sadu člověk neví,
však, že ji závan smrti ovanul
řekla mi úprkem, pak krůčky, lstivě.
Zakolísala: viděl jsem zaváhání;
uprostřed listu, co dál dělat loví,
přikrčila se, v koncích, dobrotivě
čekala na svůj osud, co já na ní.
Nejsem z těch co jsou něžnější-než-druzí,
kolektivně co lásku šíří, balí,
dnešní svět chtějí do pořádku dát.
Co však já s tím ztělesněníčkem hrůzy!
Neměl jsem důvod soudit. Nevím zdali
má vroubky — nechal jsem ji, doufám, spát.

Svou mysl mám a schopnou pochopit,
že mysl potkal jsem, a jsme si kvit,
a nikdo netuší, jak je mi líbezné
když stopa po mysli se v listech nalezne.
A CONSIDERABLE SPECK
(Microscopic)

A speck that would have been beneath my sight
On any but a paper sheet so white
Set off across what I had written there.
And I had idly poised my pen in air
To stop it with a period of ink
When something strange about it made me think,
This was no dust speck by my breathing blown,
But unmistakably a living mite
With inclinations it could call its own.
It paused as with suspicion of my pen,
And then came racing wildly on again
To where my manuscript was not yet dry;
Then paused again and either drank or smelt —
With loathing, for again it turned to fly.
Plainly with an intelligence I dealt.
It seemed too tiny to have room for feet,
Yet must have had a set of them complete
To express how much it didn’t want to die.
It ran with terror and with cunning crept.
It faltered: I could see it hesitate;
Then in the middle of the open sheet
Cower down in desperation to accept
Whatever I accorded it of fate.
I have none of the tenderer-than-thou
Collectivistic regimenting love
With which the modern world is being swept.
But this poor microscopic item now!
Since it was nothing I knew evil of
I let it lie there till I hope it slept.

I have a mind myself and recognize
Mind when I meet with it in any guise
No one can know how glad I am to find
On any sheet the least display of mind.
~~~
RŮŽÍ ROD

Růže je růže,
a byla vždy růže.
Dnešní svět zmůže
mít jabka za růže,
i hrušky a asi
i švestky se hlásí.
Draze raď, nuže,
co dál má být růže.
Tys, ovšem, růže —
však bylas vždy růže.
THE ROSE FAMILY

The rose is a rose,
And was always a rose.
But the theory now goes
That the apple’s a rose,
And the pear is, and so’s
The plum, I suppose.
The dear only knows
What will next prove a rose.
You, of course, are a rose
But were always a rose.
~~~
HEDVÁBNÝ STAN

Ona, jak na louce hedvábný stan,
kde slunný zenit, letní vánek stih’
vysušit rosu, k obměkčení lan,
pročež se jemně, volně klátí v nich,
a její, v jádru pevná z cedru tyč,
s níž vzhůru k nebi vypíná svůj střed,
odráží duši, jež má k nebi klíč,
nedlužíc žádným z kordů, že jí zved,
nelpíc na žádném, volný je to svaz
nesčetných vláken, z lásky, z ohledů
souměrný okruh, růže pro kompas,
přec jemně táhne jeden, z důvodu
že jal jej kapric léta proudění,
z něj pouto cítí, lehké zachvění.
THE SILKEN TENT

She is as in a field a silken tent
At midday when the sunny summer breeze
Has dried the dew and all its ropes relent,
So that in guys it gently sways at ease,
And its supporting central cedar pole,
That is its pinnacle to heavenward
And signifies the sureness of the soul,
Seems to owe naught to any single cord,
But strictly held by none, is loosely bound
By countless silken ties of love and thought
To every thing on earth the compass round,
And only by one’s going slightly taut
In the capriciousness of summer air
Is of the slightlest bondage made aware.
~~~
TAJEMSTVÍ SEDÍ

Kroužíme v domněnkách jurodiví.
Uprostřed tajemství sedí a ví.
THE SECRET SITS

We dance round in a ring and suppose.
But the Secret sits in the middle and knows.
~~~
DOTAZ

Hlas pravil, Hleďte do mých hvězd,
prozraďte, země človíčci,
zda šrámy duše, těla nést
za zrod je daň se příčící.
A QUESTION

A voice said, Look me in the stars,
And tell me truly, men of earth,
If all the soul-and-body scars
Were not too much to pay for birth.
 ⇑ 

William Hughes Mearns
1875 — 1965
ANTIGONISH

Já na schodech se včera střet
s mužem co nebyl, jakbysmet
tam nebyl dneska zas, ten muž.
Chci aby odsud odprásk, už.

Po ránu včera ve tři zpět
domů, můj návrat čekal, hned
já rozhlížel se předsíní,
však nebyl za mák k vidění.

Táhni pryč, táhni pryč, už odsud odpráskni!
Táhni pryč, táhni pryč, a dveřmi nepráskni!

Já na schodech se včera střet
s mužíkem, co tam nebyl, skřet.
Nebyl tam dneska zas, ten muž.
Chci aby odsud odprásk, už.
ANTIGONISH

Yesterday upon the stair
I met a man who wasn’t there
He wasn’t there again today
Oh, how I wish he’d go away

When I came home last night at three
The man was waiting there for me
But when I looked around the hall
I couldn’t see him there at all!

Go away, go away, don’t you come back any more!
Go away, go away, and please don’t slam the door!

Last night I saw upon the stair
A little man who wasn’t there
He wasn’t there again today
Oh, how I wish he’d go away
 ⇑ 

Philip Edward Thomas
1878 — 1917
ADLESTROP

Znám. Pamatuji Adlestrop —
název, skrz odpolední tyl
v dusnu, když rychlík zastavil
nezvykle. Pozdní červen byl.

Syčení. Někdo zakašlal.
Nešlo o nástup, výstup ven,
perón byl pustý. Na očích
Adlestrop měl jsem — název jen,

vrby, vrbovky, porost trav,
tužebník, suché seskupy,
ni špetky nad klid světlý, sám,
obláčků výšin na nebi.

Tu minutu kos prozpíval
nablízku, opar vůkol, v dál,
zdaleka přízpěv ptáčků všech
hrabství Oxfordu, Glo’stru zval.
ADLESTROP

Yes. I remember Adlestrop —
The name, because one afternoon
Of heat the express-train drew up there
Unwontedly. It was late June.

The steam hissed. Some one cleared his throat.
No one left and no one came
On the bare platform. What I saw
Was Adlestrop — only the name

And willows, willow-herb, and grass,
And meadowsweet, and haycocks dry,
No whit less still and lonely fair
Than the high cloudlets in the sky.

And for that minute a blackbird sang
Close by, and around him, mistier,
Farther and farther, all the birds
Of Oxfordshire and Gloucestershire.
 ⇑ 

William Stanley Beaumont Braithwaite
1878 — 1962
VYHLÍŽEJÍCÍ

Dvojice žen, břeh mokrý vláčí
(Rozjíven vítr vzývá výt)
Zteč vln na útes, s pískem válčí,
(Loď měla dávno doma být.)

Moře do očí ženám dštící —
(Srdce se svíjí v pěnách vřít)
Bouřlivé nebe níže hřmící,
(Rozjíven vítr vzývá výt.)

“Dcero, hleď, můj zrak příliš slábne,”
(Vlny se kupí klenbou skrýt)
“Na sever na jih známky žádné?”
(Loď měla dávno doma být.)

Noc vleklá bezvýsledná němá —
(Rozjíven vítr vzývá výt)
Vítr a déšť a trýzeň dvěma —
(A cestou domů nebe zvít.)
THE WATCHERS

Two women on the lone wet strand
(The wind’s out with a will to roam)
The waves wage war on rocks and sand,
(And a ship is long due home.)

The sea sprays in the women’s eyes —
(Hearts can writhe like the sea’s wild foam)
Lower descend the tempestuous skies,
(For the wind’s out with a will to roam.)

“O daughter, thine eyes be better than mine,”
(The waves ascend high as yonder dome)
“North or south is there never a sign?”
(And a ship is long due home.)

They watched there all the long night through —
(The wind’s out with a will to roam)
Wind and rain and sorrow for two —
(And heaven on the long reach home.)
~~~
RAPSODIE

Jsem rád celý den za dar zpěvu jen,
za časy změn a stesk za ně;
Za soumraku slet a za končící svět
co visí na zítřka hraně.
Jsem od srdce rád za průchodnost vrat
pro zázraky přicházející,
kam snů celé stádo se vrací tak rádo
jak ovečky před vichřicí.
RHAPSODY

I am glad daylong for the gift of song,
For time and change and sorrow;
For the sunset wings and the world-end things
Which hang on the edge of to-morrow.
I am glad for my heart whose gates apart
Are the entrance-place of wonders,
Where dreams come in from the rush and din
Like sheep from the rains and thunders.
 ⇑ 

John Edward Masefield
1878 — 1967
MOŘSKÁ HOREČKA

Musím se k mořím vrátit zas, tesk vod co k nebi svádí,
a přání jen, loď se stěžeji a hvězdu co doprovádí,
a kormidla kop a větrný hvizd a bílé plachty chvění,
a moře líc v mlhy závoji a šedý rozbřesk denní.

Musím se k mořím vrátit zas, kde dme se hladin táhlý
divoký hlas a jasný hlas, pádný a dalekosáhlý;
a přání jen, za větrný den a bílých mraků spění,
a výprsk pěn a vývřev z vln, a racků zakvílení.

Musím se k mořím vrátit zas, ke kočovnému žití
pocestných racků, velryb tam kde vítr je ostrobřitý;
a přání jen, mých druhů smích a bodré vyprávění,
a tiše spát a sladký sen po dlouhém námoření.
SEA FEVER

I must go down to the seas again, to the lonely sea and the sky,
And all I ask is a tall ship and a star to steer her by,
And the wheel’s kick and the wind’s song and the white sail’s shaking,
And a grey mist on the sea’s face and a grey dawn breaking.

I must go down to the seas again, for the call of the running tide
Is a wild call and a clear call that may not be denied;
And all I ask is a windy day with the white clouds flying,
And the flung spray and the blown spume, and the sea-gulls crying.

I must go down to the seas again, to the vagrant gypsy life,
To the gull’s way and the whale’s way where the wind’s like a whetted knife;
And all I ask is a merry yarn from a laughing fellow-rover,
And quiet sleep and a sweet dream when the long trick’s over.
~~~
NÁKLADY

Quinqueréma z Ninive až od Ofiru,
vesly míří kde je slunná Palestina,
vézt slonovinu,
opice, pávy,
vonící dřeviny, lahodná vína.

Galéra za Španěl pyšně od výběžku,
smáčí trópy břehů palem, zpět vézt skvoucí
démanty, smaragdy,
i ametysty,
topazy, skořici, zlato v mincích.

Umouněná britská bárka, komín solný,
funí skrze Průliv, v blouzni března dnů,
vézt uhlí, koleje,
olova slitky,
polínka, nádobí, tácky z cínu.
CARGOES

Quinquireme of Nineveh from distant Ophir,
Rowing home to haven in sunny Palestine,
With a cargo of ivory,
And apes and peacocks,
Sandalwood, cedarwood, and sweet white wine.

Stately Spanish galleon coming from the Isthmus,
Dipping through the Tropics by the palm-green shores,
With a cargo of diamonds,
Emeralds, amythysts,
Topazes, and cinnamon, and gold moidores.

Dirty British coaster with a salt-caked smoke stack,
Butting through the Channel in the mad March days,
With a cargo of Tyne coal,
Road-rails, pig-lead,
Firewood, iron-ware, and cheap tin trays.
~~~
SOUMRAK

Smráká se, sotva znát vzdálený les, křiků stesk havraní.
Tam dole v údolí svítilny, mlha a hvězda nad vším,
u vozu, u mlatu, skomírá trubec sám na konci sil,
smráká se, dál přítel se mnou jde cestou co byl.

Myslím na přátele mrtvé, dřív srdci blíž, dál,
nádherných přátel smrt, ač vím smrt netrvá, žal;

Přátelé nádherných očí, jež zneuctil prach,
nádherných duší tak něžných při mých v dětství hrách.
TWILIGHT

Twilight it is, and the far woods are dim, and the rooks cry and call.
Down in the valley the lamps, and the mist, and a star over all,
There by the rick, where they thresh, is the drone at an end,
Twilight it is, and I travel the road with my friend.

I think of the friends who are dead, who were dear long ago in the past,
Beautiful friends who are dead, though I know that death cannot last;

Friends with the beautiful eyes that the dust has defiled,
Beautiful souls who were gentle when I was a child.
~~~
VÍRA MÁ

Věřím, když člověk zemře, však
se duše na zem navrací;
Nanovo v těle masce pak
se v matce k zrodu obrací.
Mozkem i tělem lepší, hned
se duše opět pídí vpřed.

To je mé krédo, víra má;
Že ruka, pisatelka vět,
stokráte v prach se rozpadla
a z prachu, v prach zas, tam a zpět;
Před mými zraky kdys šel shon
Théb, Tróji, až po Babylon.

Vše co si myslím, každý čin,
co svedu, zkazím, dar či zmar,
jsou odměnou či trestem jen
za lenost, snah dřív skrovných pár.
Život je součet, souhrn, dán
za hřích tu a tam překonán.

Vím též, že v dalších životech
se budu v srdci trápit, dál,
a vzývat nedostižnou z těch
žen, kterým sám jsem košem dal,
rozmrzen cizího zřít znát
lásku, mnou zhrzenou, mu dát.

Tu poznám, v slovech bouřlivých,
v narážkách, ústrk, hojnost slz,
krkavců hejna návrat, svých
úšklebků, posměšků sled, skluz.
Chrabrých slov ticho, zamlčení,
na tváři cejch mám, k poučení.

Než půjdu dál po cestě své
mít k dobru činů požehnaných;
Milých slov povzbuzení zve
do výšin dosud netušených.
Svých skutků cestu jsem s-to stvořit;
Po dobrém jít, se neprobořit.

Tak potloukat se, kroky vést
tažením v bitvách pod hvězdami;
Tu slávy věnec na skráň snést,
tu znaven, zbitý, samé šrámy,
než tuto schránku, formu zbytí,
zušlechtit v zlato, v hutích žití.
MY CREED

I hold that when a person dies
His soul returns again to earth;
Arrayed in some new flesh-disguise
Another mother gives him birth.
With sturdier limbs and brighter brain
The old soul takes the road again.

Such is my own belief and trust;
This hand, this hand that holds the pen,
Has many a hundred times been dust
And turned, as dust, to dust again;
These eyes of mine have blinked and shown
In Thebes, in Troy, in Babylon.

All that I rightly think or do,
Or make, or spoil, or bless, or blast,
Is curse or blessing justly due
For sloth or effort in the past.
My life’s a statement of the sum
Of vice indulged, or overcome.

I know that in my lives to be
My sorry heart will ache and burn,
And worship, unavailingly,
The woman whom I used to spurn,
And shake to see another have
The love I spurned, the love she gave.

And I shall know, in angry words,
In gibes, and mocks, and many a tear,
A carrion flock of homing-birds,
The gibes and scorns I uttered here.
The brave word that I failed to speak
Will brand me dastard on the cheek.

And as I wander on the roads
I shall be helped and healed and blessed;
Dear words shall cheer and be as goads
To urge to heights before unguessed.
My road shall be the road I made;
All that I gave shall be repaid.

So shall I fight, so shall I tread,
In this long war beneath the stars;
So shall a glory wreathe my head,
So shall I faint and show the scars,
Until this case, this clogging mould,
Be smithied all to kingly gold.
 ⇑ 

Nicholas Vachel Lindsay
1879 — 1931
OLOVOZRACÍ

Nedopusť mladým duším zkrátit dech
než kejkle, pýchu z sebe vydají.
Hlavní hřích světa, děti otupět,
ubozí, volsky zvadle civějí.
Ať hladoví; leč ne hlad beze snění,
Ať sázejí; leč znají sklizně den,
Ať slouží; leda mají-li své bohy,
Ať na smrt jdou; leč, ne jak ovce jen.
THE LEADEN EYED

Let not young souls be smothered out before
They do quaint deeds and fully flaunt their pride.
It is the world’s one crime its babes grow dull,
Its poor are ox-like, limp and leaden-eyed.
Not that they starve; but starve so dreamlessly,
Not that they sow, but that they seldom reap,
Not that they serve, but have no gods to serve,
Not that they die, but that they die like sheep.
~~~
SMYSL PRO HUMOR

Nikdo by neměl na měsíc
hledět, by o něm zpíval,
jat sebedůležitostí,
kdo cit pro humor míval.

Ne, vem si čapku strakatou,
a šaška ztrátu chlouby,
kdo do hledáčku koukat chceš
bys vhléd do věcí hloubi.

Zrcadlo v báni nebeské
si sobě vyvěšujem.
Tak usmějme se od srdce
ať duším prozpěvujem.

Káráním šprýmů otevřem
přízrakům, hrozbám brány,
však víl a přízní polibky
nesklíčí, sklíčkem zvány.
A SENSE OF HUMOR

No man should stand before the moon
To make sweet song thereon,
With dandified importance,
His sense of humor gone.

Nay, let us don the motley cap,
The jester’s chastened mien,
If we would woo that looking-glass
And see what should be seen.

O mirror on fair Heaven’s wall,
We find there what we bring.
So, let us smile in honest part
And deck our souls and sing.

Yea, by the chastened jest alone
Will ghosts and terrors pass,
And fays, or suchlike friendly things,
Throw kisses through the glass.
 ⇑ 

Wallace Stevens
1879 — 1955
IMPERÁTOR OD ZMRZLINY

Sežeň, ať přijde, balič doutníků
obřích, ten svalnatec, ať našlehá
kuchyňské šálky prostopášných žmolků.
Děvy ať lelkují si v šatech, těch
co nosí rády, kluci donesou
květiny v měsíc starých novinách.
Ať jest je završením zdánliviny.
Jediný imperátor je ten od zmrzliny.

Vem z prádelníku z jedlového dřeva,
beze tří ze skla boulí, prostěradlo,
kam kdysi vyšila si vějíře
a prostři tak, ať zahalí ji tvář.
Chodidla zkornatělá ať si trčí, znak
jak studená je, němá natvrdo.
Pusť lampu upřít kužel světla siný.
Jediný imperátor je ten od zmrzliny.
THE EMPEROR OF ICE CREAM

Call the roller of big cigars,
The muscular one, and bid him whip
In kitchen cups concupiscent curds.
Let the wenches dawdle in such dress
As they are used to wear, and let the boys
Bring flowers in last month’s newspapers.
Let be be finale of seem.
The only emperor is the emperor of ice-cream.

Take from the dresser of deal,
Lacking the three glass knobs, that sheet
On which she embroidered fantails once
And spread it so as to cover her face.
If her horny feet protrude, they come
To show how cold she is, and dumb.
Let the lamp affix its beam.
The only emperor is the emperor of ice-cream.
~~~
O JSOUCNU SAMÉM

Palma na konci mysli,
až za poslední úvahou, se pne
v bronzové dálce.

Zlatopernatý pták
na palmě zpívá, bez lidského významu,
bez lidského citu, tak cizí píseň.

Až poznáš, že rozum není
strůjcem našeho štěstí nebo smutku.
Pták zpívá. Peří mu září.

Palma stojí na hraně prostoru.
Vítr se pomalu probírá větvovím.
Plamenitkané ptačí perutě se klátí.
OF MERE BEING

The palm at the end of the mind,
Beyond the last thought, rises
In the bronze distance.

A gold-feathered bird
Sings in the palm, without human meaning,
Without human feeling, a foreign song.

You know then that it is not the reason
That makes us happy or unhappy.
The bird sings. Its feathers shine.

The palm stands on the edge of space.
The wind moves slowly in the branches.
The bird’s fire-fangled feathers dangle down.
 ⇑ 

Dixon Lanier Merritt
1879 — 1972
PELIKÁN

Pelikán divný je arci pták,
velikán nad břicho na zobák,
nosí v té svorce
týdenní porce
polyká z tolika kdovíjak!
THE PELICAN

A wonderful bird is the pelican,
His bill will hold more than his belican,
He can take in his beak
Food enough for a week
But I’m damned if I see how the helican!
 ⇑ 

Bert Lee
1880 — 1946
& Robert Harris alias Robert Patrick Weston
1878 — 1936
NO NEVÍM!
(dárek pro nevěstu)

Má neteř se jmenuje Alžběta May;
Vdavky má, v neděli. To bude rej!
Co však jí koupit? Té fešandě milé!
Snad klavír, no křídlo, vždyť hraje tak čile.
Dnes jsem jej viděla, za vhodnou cenu:
Piano příhodné, hodí se k věnu.

No nevím! No nevím! Jsem na vážkách přec!
Vždyť hraje tak hrozně, jen tluče tu věc.
Když bude hrát pořád tak, jak pomatená,
Manžela ke vraždě dožene, žena!
Piano nekoupím! Nejsem však skoupá;
Co třeba Šicí stroj; V kurzu je, stoupá.

No nevím! No nevím! Jsem na vážkách značně!
Singer je drahý moc, tak nadbytečně!
Za to se koupí dost jehel a nití.
Vždyť ruční práce je cennější šití.
Nejsem přec skoupá, ač skotské mám předky —
hodinky Ingersoll, to nejsou cetky!

No nevím! No nevím! Jsem na vážkách zas!
Za pár let budou jí spíš krátit čas.
A až bude v důchodu, pokud se zkazí,
oprava bude stát tolik, až mrazí!
Nebo je zastaví sama, či ztratí!
Vím, koupím svetřík; na ten nedoplatí.

No nevím! No nevím! Jsem na vážkách zase!
Svetříky za deset let budou passé.
A vůbec, když ztloustne, jak nejspíš se stane,
tělnaté svetry jsou okukované!
Má-li pak výstřih, pak bolí z něj v krku!
Mám nápad! Monogram do kapesníků!

No nevím! No nevím! Jsem na vážkách stále!
Kvalitní mohou stát tolik, vždyť ale
je výrazem ohromné marnotrantnosti
posmrkat hedvábí s výšivkou, dosti.
A když jsme u nosu, má jej dost rudý,
Vím, kopím pudřenku. To nemá vady.

Pianem pudrovat nosánek nelze,
Singer je k nepoužití.
Hodinky Ingersoll odmítám stroze:
Hloupost jen! To člověk cítí!
Pudrovat svetříkem je nejspíš drsné:
Beztak ty vlněné svědí;
Zajdu hned k tržnici, a je to jasné!
Pudřenku sehnat snad vědí.

No nevím! No nevím! A zvážím to radši!
Drobné se nenajdou na každém kroku,
Myslím, že namísto pudřenky stačí
přání, … do všech dalších roků!
AND YET I DON’T KNOW!
(Buying a Wedding Present)

Now, my sister’s daughter Elizabeth May
Is going to get married next Sunday, they say.
Now, what shall I buy her? She’s such a nice gel!
I think a piano would do very well.
I saw one today, only ninety-five pound:
A decent piano, I’ll have it sent round.

And yet I don’t know! And yet I don’t know!
I think she’s the rottenest player I know.
And if she keeps thumping out that ’Maiden’s Pray’r’
The husband might kill his young bride, and so there!
I won’t buy the piano! It’s not that I’m mean;
I think I’d best buy her a sewing machine.

And yet I don’t know! And yet I don’t know!
A sewing machine is a ’tenner’ or so!
A ’tenner’ would buy lots of needles and thread,
And things that are hand-made are best, so it’s said.
So it’s not that I’m mingey, although I’m half Scotch —
I know what I’ll buy her; an Ingersoll watch!

And yet I don’t know! And yet I don’t know!
In five or six years they’re too fast or too slow.
And when she’s turn’d seventy, that’s if she’s spar’d,
’Twill have cost her a fortune in being repair’d.
Or else she’ll have pawn’d it, and lost it, so there!
I know what I’ll buy her; a jumper to wear!

And yet I don’t know! And yet I don’t know!
The girls won’t wear jumpers in ten years or so.
Besides she might start getting fat before long.
And fat girls in jumpers show too much ong bong!
And open work jumpers give ladies the ’flu,
I’ll buy her some handkerchiefs; that’s what I’ll do!

And yet I don’t know! And yet I don’t know!
Good hankies cost twelve bob a dozen or so.
And twelve bob’s too much for her poor Uncle John.
Why, anything does just to blow your nose on.
And talking of noses, hers looks red enough!
I know what I’ll buy her; a nice powder puff.

She can’t powder her nose with a grand piano,
Nor yet with a sewing machine.
She can’t powder her nose with an Ingersoll watch:
Well, it’s silly! You see what I mean!
She can’t powder her nose with a jumper:
She would find it a little bit rough;
So I’ll go round to Woolworth’s tonight, God bless her!
And buy her a powder puff.

And yet I don’t know! And yet I don’t know!
Sixpence ha’p’nies don’t grow in backyards,
So I don’t think I’ll send her a powder puff,
I’ll send her… my kindest regards!
 ⇑ 

Edgar Albert Guest
1881 — 1959
CHCEŠ-LI MNE POTĚŠIT

Chceš-li mne potěšit, až odejdu,
tak nezahořkni smutkem. Sílu měj;
Od mého hrobu s odhodláním spěj
usmát se na děti a jejich hru;
Ať si jen hrají dál a všedně tu;
Mladé svým smutkem tížit nenechej,
neber jim štěstí, potěšení přej,
nekaž den, stínem tvého zármutku.
Dál žij jak dosud, předtím, mnoho let,
dovol své duši, ať je vlídná dál —
Nerad jsem vídával tě zaslzet!
Neplač až příliš, stranou, opodál;
Družně žij, jak když jiný los by pad,
kdyby Bůh býval přál, mne ponechat.
IF YOU WOULD PLEASE ME

If you would please me when I’ve passed away
Let not your grief embitter you. Be brave;
Turn with full courage from my mounded grave
And smile upon the children at their play;
Let them make merry in their usual way;
Do not with sorrow those young lives enslave
Or steal from them the fleeting joys they crave;
Let not your grieving spoil their happy day.
Live on as you have lived these many years,
Still let your soul be gentle and be kind —
I never liked to see those eyes in tears!
Weep not too much that you must stay behind;
Share in the lives of others as you’d share,
If God had willed it still to leave me there.
~~~
DOKLAD HODNOTY

Vítězství dosvědčí že máš svůj um,
porážka, žes houževnatý;
slaboch se holedbá, vděk úspěchům,
když je hůř, ukáže paty.
Pročež tvou srdnatost, odvahu, zápal,
nezkusí bezmračné nebe,
nýbrž jak ustojíš, když svět tě zkopal,
skleslost, zda ubíjí tebe?

Bloud zdá se moudrým, když cesta je znát,
kudy, kam, když vede dráha,
Rozhodnost poznáš, když je oč se bát,
jak koná ten, který váhá?
Důkaz, že věří si, v kuráži znej,
když jeho úděl je tristní;
způsob jak strpí bol, nestrpí jej,
ukáže barvu, mu vlastní.

Měřítkem chlapa je, co je s to snést,
pro věc, jež správná je, ryzí
a jak dlouho vytrvá sám, na svou pěst,
když v boji beznaděj sklízí?
Davy jsou těch kteří k vítězství běží,
kde šrámy nehrozí žádné,
skutečný vůdčí typ působí svěží
a rozdává sil, nežli padne.

Jde o to jak čelíš všem přesily šikům,
takto tvá kuráž se zváží,
a vzdor který ukážeš štěsteny trikům
a ranám, ten určí tvou ráži.
Vítězství stvrdí tvé schopnosti v díle,
však tenké má pozlátko, chvíli,
když není zároveň důkazem vůle
a strádání, na cestě k cíli.
THE PROOF OF WORTH

Though victory’s proof of the skill you possess,
Defeat is the proof of your grit;
A weakling can smile in his days of success,
But at trouble’s first sign he will quit.
So the test of the heart and the test of your pluck
Isn’t skies that are sunny and fair,
But how do you stand to the blow that is struck
And how do you battle despair?

A fool can seem wise when the pathway is clear
And it’s easy to see the way out,
But the test of man’s judgment is something to fear,
And what does he do when in doubt?
And the proof of his faith is the courage he shows
When sorrows lie deep in his breast;
It’s the way that he suffers the griefs that he knows
That brings out his worst or his best.

The test of a man is how much he will bear
For a cause which he knows to be right,
How long will he stand in the depths of despair,
How much will he suffer and fight?
There are many to serve when the victory’s near
And few are the hurts to be borne,
But it calls for a leader of courage to cheer
The men in a battle forlorn.

It’s the way you hold out against odds that are great
That proves what your courage is worth,
It’s the way that you stand to the bruises of fate
That shows up your stature and girth.
And victory’s nothing but proof of your skill,
Veneered with a glory that’s thin,
Unless it is proof of unfaltering will,
And unless you have suffered to win.
 ⇑ 

James Augustine Aloysius Joyce
1882 — 1941
POVODEŇ

Zlatohnědě přes proud, již sytý,
vlá popínavý porost stěn;
obří křídla přes vodní třpyty
pne chmurný den.

Proud plení, nelítostně hnán,
zvedá a vlní hřívu řas,
den chmurně shlíží oceán,
přehlíží jas.

Vyzdvihni, rozvlň, révo, zlat,
záplavou lásky hrozny vzaty,
přes třpyt, šíř nelítostnou, hlad
tvé nejistoty!
FLOOD

Goldbrown upon the sated flood
The rockvine clusters lift and sway;
Vast wings above the lambent waters brood
Of sullen day.

A waste of waters ruthlessly
Sways and uplifts its weedy mane
Where brooding day stares down upon the sea
In dull disdain.

Uplift and sway, O golden vine,
Your clustered fruits to love’s full flood,
Lambent and vast and ruthless as is thine
Incertitude!
~~~
BAHNHOFSTRASSE

Oči mne tupí, značkují
cestu jíž večer putuji.
Cesty šeď, fial znamení
hvězd randění a spojení.

Hvězdo zla! hvězdo ukrutná!
výšino mládí nevratná
staré je srdce, moudré ne,
když značky cesty tupí mne.
BAHNHOFSTRASSE

The eyes that mock me sign the way
Whereto I pass at eve of day.
Grey way whose violet signals are
The trysting and the twining star.

Ah star of evil! star of pain!
Highhearted youth comes not again
Nor old heart’s wisdom yet to know
The signs that mock me as I go.
 ⇑ 

Alan Alexander Milne
1882 — 1956
BUCKINGHAMSKÝ PALÁC

Střídá se stráž Buckinghamského paláce –
Kryštůfka Robina tam vzala Alice.
Alice si má prý jednoho brát.
»Vojáka úděl je zlý, častokrát,«
říká Alice.

Střídá se stráž Buckinghamského paláce –
Kryštůfka Robina tam vzala Alice.
Viděli jsme stráž stát v budce, ne pro radost.
»Jeden z nich, seržant, má ponožky na starost,«
říká Alice.

Střídá se stráž Buckinghamského paláce –
Kryštůfka Robina tam vzala Alice.
Krále jsme vyhlíželi, avšak nepřišel.
»Bože chraň nám pána Krále – snad uslyšel,«
říká Alice.

Střídá se stráž Buckinghamského paláce –
Kryštůfka Robina tam vzala Alice.
V zahradě mívají prý obří oslavy.
»Králem být ani za sto liber nebaví,«
říká Alice.

Střídá se stráž Buckinghamského paláce –
Kryštůfka Robina tam vzala Alice.
Vyhlédla tvář, Krále ne, soudě po nosu.
»Nemá čas, pečetí hromadu výnosů,«
říká Alice.

Střídá se stráž Buckinghamského paláce –
Kryštůfka Robina tam vzala Alice.
»Myslíš, že Král o mě něco, či všechno ví?«
»Zajisté, zlato, však pojď, je čas čajový,«
říká Alice.
BUCKINGHAM PALACE

They’re changing guard at Buckingham Palace –
Christopher Robin went down with Alice.
Alice is marrying one of the guard.
“A soldier’s life is terrible hard,”
Says Alice.

They’re changing guard at Buckingham Palace –
Christopher Robin went down with Alice.
We saw a guard in a sentry-box.
“One of the sergeants looks after their socks,”
Says Alice.

They’re changing guard at Buckingham Palace –
Christopher Robin went down with Alice.
We looked for the King, but he never came.
“Well, God take care of him, all the same,”
Says Alice.

They’re changing guard at Buckingham Palace –
Christopher Robin went down with Alice.
They’ve great big parties inside the grounds.
“I wouldn’t be King for a hundred pounds,”
Says Alice.

They’re changing guard at Buckingham Palace –
Christopher Robin went down with Alice.
A face looked out, but it wasn’t the King’s.
“He’s much too busy a-signing things,”
Says Alice.

They’re changing guard at Buckingham Palace –
Christopher Robin went down with Alice.
“Do you think the King knows all about me?”
“Sure to, dear, but it’s time for tea,”
Says Alice.
~~~
MÉĎA TEDDY

Medvěd, přes snahy veškeré,
bez tělocviku přibere.
Náš méďa Teddy zavalitý
je, není divu; Pohyb hbitý
zvládá jen občas, pokud vím,
jen z otomanu padáním,
pak ale, zdá se, nemá sil,
aby zas vylez tam, kde byl.

Jak známo, kulacení těla
chlapíkům radost neudělá;
Tak Teddy hodně mudroval
a svoji váhu těžce bral.
Soudil: „Kéž abych zeštíhlel!
Jenže, kterak bych na to šel?
Není fér, že mi nedopřejí
na vzduchu pohyb, co si přeji.“

Tak mnoho týdnů, marně, nosem
na okně, koukal na ty, kdo sem
a tam si kolem venku jdou
nadváhu ubrat, zbytečnou.
Nikdo z těch kolemjdoucích však
„není“ (řek) „tlustý jak já!“ Pak,
dodal až roztomilý vzdech,
„Tedy“ (řek) „jako Teddy. Pech!“

Nu, Teddy, jak se patří, řádně,
nocoval v otomanu, na dně,
stísněně zastlán do plyšáků,
kterých tam bylo jako máku;
Nejen v nich, v knížkách, věcech, co si
příbuzní, hodní, s sebou nosí —
„Bylo, nebylo,“ báje, zkazky,
a rýmovačky na obrázky.

Jak jednou ležel, celé čelo
rozprostíralo leporelo
a tak byl nucen koukat stále
na kresbu francouzského Krále
(pořízek pěkný), louskat jen
nápis: „Král Louis Ten a Ten,
přezdíván »Švarný«!“ Na svém trůně,
(a vida!) pašík byl, jak čuně!

Náš méďa se moc radoval,
když se mu zjevil tento Král,
přezdíván »Švarný«. Jak tam seděl!
To, že byl tlustý, každý věděl.
Přezdíván »Švarný«. Líbivý,
přestože nebyl libový.
Tak tedy, Teddy (dokulata)
by moh být »Švarný!« natotata.

„By moh být.“ Nejistota nedá,
není to dávno? „Tehdá, leda“?
Znejistěn ptal se, sebe sám:
„Je Louis Ten a Ten, ten tam?
Móda se mění, tak to bývá,
i ze dne na den, odjakživa.
Je »Švarný Louis« stále tu?
Bohužel nemám jistotu.“

Druhý den (s nosem na skle zase)
nejistota zas ozvala se.
Otázka bušila mu v hlavě:
„Je zesnulý, či vládne právě?“
Tak, nosem ke sklu, myslel; Hle, ne,
okno nebylo uzamčené,
povolilo, a s hlučným „Ach!“
náš Teddy padal, zvířit prach.

Náhodou kolem právě šel
tlouštík, co v očích jiskru měl;
Když Teddy do oka mu pad,
hned na nohy mu pomoh, rád,
a do ouška jej vlídně zdraví,
aby jej ukonejšil, praví:
„No, tak!“ „Dovolte!“ „Není zač.“
„Takový pád! Jen žádný pláč.“

Náš Teddy ani nezamručel;
težko říct, jestli slyšel, čučel:
Náš méďa, oči dokořán,
zíral – ten statný z knížky pán!
Ten »švarný« Král – kdo by to řek,
že bych snad jemu sed na špek?
„To není možné“ soudil. „Však,
zeptám se. Dozvím tak, či tak!“

„Jste snad“ – „dovolte, rád bych znal,
Veličenstvo francouzský Král?“
Tu druhý „Zajisté“ hned praví,
uklání se a smeká s hlavy;
Pak dodal, dvorně, „Mám tu čest,
že vašnost Edward Medvěd jest?“
Teddy se klaní, s pravdou ven,
„Jsem Vám hluboce nakloněn!“

Pod oknem dvorný pár tak stál,
Pan Edward Medvěd a Pan Král
a, švarní, s trochou nadváhy,
klábosili své úvahy …
Pak pravil Veličenstvo Král
„Už musím jít zas o dům dál.“
Zazvonil. „Váš, snad“ – „Sbohem!“ děl.
Otočil se a odešel.

Medvěd, přes snahy veškeré,
bez tělocviku přibere.
Náš méďa Teddy je dost statný,
a není divu; Je snad smutný,
soudíte, nezná radosti,
když nevyniká štíhlostí?
Kdepak, to jeho názor není —
je pyšný na své zaoblení.
TEDDY BEAR

A bear, however hard he tries,
Grows tubby without exercise.
Our Teddy Bear is short and fat
Which is not to be wondered at;
He gets what exercise he can
By falling off the ottoman,
But generally seems to lack
The energy to clamber back.

Now tubbiness is just the thing
Which gets a fellow wondering;
And Teddy worried lots about
The fact that he was rather stout.
He thought: “If only I were thin!
But how does anyone begin?”
He thought: “It really isn’t fair
To grudge me exercise and air.”

For many weeks he pressed in vain
His nose against the window-pane,
And envied those who walked about
Reducing their unwanted stout.
None of the people he could see
“Is quite” (he said) “as fat as me!”
Then, with a still more moving sigh,
“I mean” (he said) “as fat as I!”

Now Teddy, as was only right,
Slept in the ottoman at night,
And with him crowded in as well
More animals than I can tell;
Not only these, but books and things,
Such as a kind relation brings —
Old tales of “Once upon a time,”
And history retold in rhyme.

One night it happened that he took
A peep at an old picture-book,
Wherein he came across by chance
The picture of a King of France
(A stoutish man) and, down below,
These words: “King Louis So and So,
Nicknamed ‘The Handsome’”! There he sat,
And (think of it!) the man was fat!

Our bear rejoiced like anything
To read about this famous King,
Nicknamed “The Handsome.” There he sat,
And certainly the man was fat.
Nicknamed “The Handsome.” Not a doubt
The man was definitely stout.
Why then, a bear (for all his tub)
Might yet be named “The Handsome Cub!”

“Might yet be named.” Or did he mean
That years ago he “might have been”?
For now he felt a slight misgiving:
“Is Louis So and So still living?
Fashions in beauty have a way
Of altering from day to day.
Is ‘Handsome Louis’ with us yet?
Unfortunately I forget.”

Next morning (nose to window-pane)
The doubt occurred to him again.
One question hammered in his head:
“Is he alive or is he dead?”
Thus, nose to pane, he pondered; but
The lattice window, loosely shut,
Swung open. With one startled “Oh!”
Our Teddy disappeared below.

There happened to be passing by
A plump man with a twinkling eye,
Who, seeing Teddy in the street,
Raised him politely to his feet,
And murmured kindly in his ear
Soft words of comfort and of cheer:
“Well, well!” “Allow me!” “Not at all.”
“Tut tut! A very nasty fall.”

Our Teddy answered not a word;
It’s doubtful if he even heard.
Our bear could only look and look:
The stout man in the picture-book!
That “handsome” King — could this be he,
This man of adiposity?
“Impossible,” he thought. “But still,
No harm in asking. Yes I will!”

“Are you,” he said, “by any chance
His Majesty the King of France?”
The other answered, “I am that,”
Bowed stiffly, and removed his hat;
Then said, “Excuse me,” with an air,
“But is it Mr. Edward Bear?”
And Teddy, bending very low,
Replied politely, “Even so!”

They stood beneath the window there,
The King and Mr. Edward Bear,
And, handsome, if a trifle fat,
Talked carelessly of this and that. …
Then said His Majesty, “Well, well,
I must get on,” and rang the bell.
“Your bear, I think,” he smiled. “Good-day!”
And turned, and went upon his way.

A bear, however hard he tries,
Grows tubby without exercise.
Our Teddy Bear is short and fat,
Which is not to be wondered at.
But do you think it worries him
To know that he is far from slim?
No, just the other way about —
He’s proud of being short and stout.
~~~
MEZISCHOD

V polovině schodů
sedám na schod tam:
není nad či pod něj — jedinečný, sám.
Na něm nejsem dole
ani nahoře:
proto mi tak sedí, mysli k opoře.

Na půl cestě není
konec, ten či ten.
Ani pokojíček, ani chodba ven:
hlavou kol mi pádí
myšlenkový cval:
„Někde mezi vězí! Kdovíkde se vzal!“
HALFWAY DOWN

Halfway down the stairs
Is a stair where I sit:
There isn’t any other stair quite like it.
I’m not at the bottom,
I’m not at the top:
So this is the stair where I always stop.

Halfway up the stairs
Isn’t up, and isn’t down.
It isn’t in the nursery, it isn’t in the town:
And all sorts of funny thoughts
Run round my head:
“It isn’t really anywhere! It’s somewhere else instead!”
~~~
NEPOSLUŠNOST

James James
Morrison Morrison
Weatherby George DuPree
pe-čo-
val o svou matku,
byť byl jen tříletý.
James James mátince pravil,
„Máti,“ děl, poslechni
„Ne abys vůbec kdy
na samé předměstí
beze mne troufla si.“
James James
Morrisonova,
zlatě se oblékla
matka (James Morrisonova…),
do města vydala.

James James Morrisonová
řekla si, to se ví:
„Skočím si narychlo
jen na kraj města
a hned budu nazpátky.“
Král John
dal proklamovat,
„ZTRÁTA ČI ÚNOS ČI PUČ!
JAMES JAMES MORRISONOVA
MÁTINKA ZDÁ SE BÝT FUČ.
NA-PO-
SLED ZAHLÉDNUTA:
NA VLASTNÍCH VANDRUJÍC,
ZKUSILA DOSTAT SE
NA OKRAJ MĚSTA — NÁLEZNÉ: KUPA, VÍC.“

James James
Morrison Morrison
(„Džim“ spíše, ovšemže)
nabá-
dal příbuzenstvo
že on za to nemůže.
James James
mátince pravil,
„Máti,“ děl, poslechni
„Ne abys bez mého souhlasu na okraj
města jen troufla si.“

James James
Morrisonova máť
je nezvěstná déle než…
Král John vyjádřil soustrast,
Královna a princ též.
Král John
(údajně tedy)
jednomu ze svých děl:
„Inu, když zamíří na periferii,
kdopak by s tím co měl?“

(tichounce)
džejdžej
eMeM
dabljúdžídůpí
pečoval
o svou Mmmmm
byť pouze tříletý
džejdžej pravil své Mmmmm
„Mmmmmi,“ děl, poslechni:
„K-předměstí-beze-MNE-to-ani-náhodou-
nikdy-si-netroufni!“
DISOBEDIENCE

James James
Morrison Morrison
Weatherby George Dupree
Took great
Care of his Mother,
Though he was only three.
James James Said to his Mother,
“Mother,” he said, said he;
“You must never go down
to the end of the town,
if you don’t go down with me.”
James James
Morrison’s Mother
Put on a golden gown.
James James Morrison’s Mother
Drove to the end of the town.

James James Morrison’s Mother
Said to herself, said she:
“I can get right down
to the end of the town
and be back in time for tea.”
King John
Put up a notice,
“LOST or STOLEN or STRAYED!
JAMES JAMES MORRISON’S MOTHER
SEEMS TO HAVE BEEN MISLAID.
LAST SEEN
WANDERING VAGUELY:
QUITE OF HER OWN ACCORD,
SHE TRIED TO GET DOWN
TO THE END OF THE TOWN — FORTY SHILLINGS REWARD!”

James James
Morrison Morrison
(Commonly known as Jim)
Told his
Other relations
Not to go blaming him.
James James
Said to his Mother,
“Mother,” he said, said he:
“You must never go down to the end of the town
without consulting me.”

James James
Morrison’s mother
Hasn’t been heard of since.
King John said he was sorry,
So did the Queen and Prince.
King John
(Somebody told me)
Said to a man he knew:
“If people go down to the end of the town, well,
what can anyone do?”

Now then, very softly)
J.J.
M.M.
W.G.Du P.
Took great
C/0 his M*****
Though he was only 3.
J.J. said to his M*****
“M*****,” he said, said he:
“You-must-never-go-down-to-the-end-of-the-town-
if-you-don’t-go-down-with-ME!”
 ⇑ 

William Carlos Williams
1883 — 1963
S DOVOLENÍM

Proč píšu dnes?

Poutavost
ohromujících tváří
našich opomenutých
mne k tomu pobízí:

snědé ženy
výpomocnice –
letité a znalé –
vracející se domů za soumraku
v obnošených šatech
tváře připomínající
letitý florentinský dub.

Také

naaranžované pózy
vašich tváří jsou mi pobídkou –
ctihodní představení občané -
ale jiným způsobem.
APOLOGY

Why do I write today?

The beauty of
the terrible faces
of our nonentities
stirs me to it:

colored women
day workers –
old and experienced –
return home at dusk
in cast off clothing
faces like
old Florentine oak.

Also

the set pieces
of your faces stir me –
leading citizens-
but not in the same way.
~~~
JEN TAKOVÝ VZKAZ

Snědl jsem
ty švestky
co bývaly
v lednici

ty co
sis nejspíš
šetřila
k snídani

Promiň
moc chutnaly
slaďoučce
prochladlé
THIS IS JUST TO SAY

I have eaten
the plums
that were in
the icebox

and which
you were probably
saving
for breakfast

Forgive me
they were delicious
so sweet
and so cold
 ⇑ 

Sara Trevor Teasdale
1884 — 1933
PŘIJDOU ZAS NĚŽNÉ DEŠTĚ

Přijdou zas něžné deště a jimi navoněná zem,
a vlaštovky kroužící s třpyptivým šelestem,

a žab v nočních tůních zpěvné pohroužení,
a divokých švestek bělostné vyšňoření,

červenky ponesou na hrudích hrdé plání,
hvízdajíce na drátech plůtků sem tam přání;

Žádný z nich nebude mít válku v patrnosti,
či cítit úlevu, až se jí zhostí.

Žádnému z nich, ptáku, stromu by nevadilo,
kdyby se lidstvo více nevrátilo;

A Vesna sama, probuzena za úsvitu,
by sotva rozpoznala, zda jsme byli kdy tu.
THERE WILL COME SOFT RAINS

There will come soft rains and the smell of the ground,
And swallows circling with their shimmering sound;

And frogs in the pools singing at night,
And wild plum trees in tremulous white,

Robins will wear their feathery fire
Whistling their whims on a low fence-wire;

And not one will know of the war, not one
Will care at last when it is done.

Not one would mind, neither bird nor tree
If mankind perished utterly;

And Spring herself, when she woke at dawn,
Would scarcely know that we were gone.
~~~
PO LÁSCE

Již kouzlo žádné nezbylo,
  jak ostatní se máme k sobě,
Zázračně z tebe není mně
  ni ze mne tobě.

Tys býval vítr, já moře zas —
  nezbylo stopy po záři,
Jsem netečná a plochá jak
  kaluže z pobřeží.

Byť bouře kaluž nečeří,
  a leží stranou tažných vod,
nad moře hořkne víc a dál,
  přes mírný klid.
AFTER LOVE

There is no magic any more,
  We meet as other people do,
You work no miracle for me
  Nor I for you.

You were the wind and I the sea —
  There is no splendor any more,
I have grown listless as the pool
  Beside the shore.

But though the pool is safe from storm
  And from the tide has found surcease,
It grows more bitter than the sea,
  For all its peace.
~~~
MNOU NEPOHNE

Až nad mým mrtvým tělem zářný duben
své promočené vlasy rozpřáhne,
náklonnost tvá, ba i zlomené srdce
mnou nepohne.

Budu mít klid, hoden listnatých stromů
pod tíží deště, větve sehnuty,
a budu tišší, ledovější v srdci
než teď jsi ty.
I SHALL NOT CARE

When I am dead and over me bright April
   Shakes out her rain-drenched hair,
  Tho’ you should lean above me broken-hearted,
   I shall not care.

I shall have peace, as leafy trees are peaceful
   When rain bends down the bough,
  And I shall be more silent and cold-hearted
   Than you are now.
 ⇑ 

David Herbert Richards Lawrence
1885 — 1930
ŽENÁM DLE MÉHO

City, co nemám, nemám.
City, co nemám, nebudu tvrdit, že mám.
City, co tvrdíš, že máš, nemáš.
City, co bys chtěla, abychom oba měli, nemáme.
City, co by lidé měli mít, nemají nikdy.
Pokud lidé vyjadřují city, tak se vsaď, že je nemají.
Takže, pokud chceš, aby někdo z nás cokoliv cítil,
tak na úvahy o citech raději zapomeň.
TO WOMEN AS FAR AS I’M CONCERNED

The feelings I don’t have I don’t have.
The feeling I don’t have, I won’t say I have.
The feelings you say you have, you don’t have.
The feelings you would like us both to have, we neither of us have.
The feelings people ought to have, they never have.
If people say they’ve got feelings, you may be pretty sure they haven’t got them.
So if you want either of us to feel anything at all
You’d better abandon all ideas of feelings altogether.
~~~
ÚZKOST

Jinovatka, jež se na slunci drolí,
zkřehlá pak od vlaku pára
ve vzduchu taje a dvojice kosů
zas kamsi přes okno fárá.

Po prázdné silnici červené
kolo se přibližuje; čekám v síňce
orosen úzkostí, tísní, zda klučina
sesedne s něj k naší brance.

Minul nás; ostatně co je zas toto
u srdce rostoucí úlevy zdání?
Či hlubší bol to je v nitru, že nadále
klid se jí straní.
ANXIETY

The hoar-frost crumbles in the sun,
The crisping steam of a train
Melts in the air, while two black birds
Sweep past the window again.

Along the vacant road, a red
Bicycle approaches; I wait
In a thaw of anxiety, for the boy
To leap down at our gate.

He has passed us by; but is it
Relief that starts in my breast?
Or a deeper bruise of knowing that still
She has no rest.
 ⇑ 

Ezra Weston Loomis Pound
1885 — 1972
VIRGINÁLOVÁ

Ne, ne! Jdi pryč. Tak nedávno má byla.
Neznectím zapouzdření slabší září,
vzduch kol se obnovit a zlehčit daří;
přes tenké paže pevně objímala,
mám její plášť dál, z éterických přízí;
ze sladkých listů; subtilního jasu.
Ach, poblíž ní jsem nabral kouzel krásu
zahalen napůl v hávu její řízy.
Ne, ne! Jdi ode mne. Doznívá v chuti,
jak od březoví něžný větřík, jarní.
Zelení stonků, Vesna větvím velí,
když zimní šrámy hbitou rukou celí,
ve stromech obraz vychutnává v pnutí:
Bělobou kůry, dáma hodin marní.
A VIRGINAL

No, no! Go from me. I have left her lately.
I will not spoil my sheath with lesser brightness,
For my surrounding air hath a new lightness;
Slight are her arms, yet they have bound me straitly
And left me cloaked as with a gauze of æther;
As with sweet leaves; as with subtle clearness.
Oh, I have picked up magic in her nearness
To sheathe me half in half the things that sheathe her.
No, no! Go from me. I have still the flavour,
Soft as spring wind that’s come from birchen bowers.
Green come the shoots, aye April in the branches,
As winter’s wound with her sleight hand she staunches,
Hath of the trees a likeness of the savour:
As white as their bark, so white this lady’s hours.
~~~
LOGICKÝ ZÁVĚR

Až pozemská poslední these
zplaguje všechny co byly
a nápad už opustí fakta
a úlomky znudí až bolí,
až studium vyšťaví zcela
a šprt bude nadvládu mít;
až pravda si zabečí v kopcích
a nikdo si netroufne snít;

Až podařené básně pohřbí
poznámek omotek, závin,
až umění bude se kořit
nášprtu kovaných kravin,
až nezbyde o čem si bádat
jen co chtěl kdo poznámkou říci,
a Bálamův osel se zeptá
na cenu dovozu, k píci;

Nikdo už nedá mu vědět,
každý jen znaje svůj fakt,
jejž získal si přes oslo-vení
na téma, jež rozepsal v trakt.
Pak osel, nevěda, vzdychne
a každý svůj doplní spis,
zadře si, z obliby k dření,
a čert jenom bude to číst.
THE LOGICAL CONCLUSION

When earth’s last thesis is copied
From the theses that went before,
When idea from fact has departed
And bare-boned factlets shall bore,
When all joy shall have fled from study
And scholarship reign supreme;
When truth shall "baaa" on the hill crests
And no one shall dare to dream;

When all the good poems have been buried
With comment annoted in full
And art shall bow down in homage
To scholarship’s zinc-plated bull,
When there shall be nothing to research
But the notes of annoted notes,
And Baalam’s ass shall inquire
The price of imported oats;

Then no one shall tell him the answer
For each shall know the one fact
That lies in the special ass-ignment
From which he is making his tract.
So the ass shall sigh uninstructed
While each in his separate book
Shall grind for the love of grinding
And only the devil shall look.
~~~
A DNY NEJSOU DOST NAPLNĚNY

A dny nejsou dost naplněny
A noci nejsou dost naplněny
A život míjí jak polní myš
bez zachvění travou
AND THE DAYS ARE NOT FULL ENOUGH

And the days are not full enough
And the nights are not full enough
And life slips by like a field mouse
Not shaking the grass
 ⇑ 

Alfred Joyce Kilmer
1886 — 1918
STROMY

Snad nikdy báseň nepoznám
toliko krásnou jako strom.

Strom matky Země, kojící,
jí z ňadra sílu sající;

Strom, co se k Bohu vypíná,
listnaté paže sepíná;

Strom, v létě v kštici nesoucí
hnízdečko ptáčků, žádoucí;

Co na hrudi sníh nese zas;
Co s deštěm zjihlý tráví čas.

Básničky stvořím já, i ty,
však pouze Bůh, strom letitý.
TREES

I think that I shall never see
A poem lovely as a tree.

A tree whose hungry mouth is prest
Against the earth’s sweet flowing breast;

A tree that looks at God all day,
And lifts her leafy arms to pray;

A tree that may in Summer wear
A nest of robins in her hair;

Upon whose bosom snow has lain;
Who intimately lives with rain.

Poems are made by fools like me,
But only God can make a tree.
 ⇑ 

Frances Crofts Cornford
1886 — 1960
DĚTSTVÍ

Soudívala jsem, všichni dospělí
si ztuhlá záda, vrásky vybrali,
na rukou žil jak háďat svíjení,
naschvál z povýšení.

Pak ze schodů jsem jednou viděla
známou mé tety když se balila
jak korálky přetrhlé jí řádí.
Tak marně šmátrala v ten jejich rej;
tehdy mi došla stáří beznaděj,
a bezmoc mého mládí.
CHILDHOOD

I used to think that grown-up people chose
To have stiff backs and wrinkles round their nose,
And veins like small fat snakes on either hand,
On purpose to be grand.

Till through the banister I watched one day
My great-aunt Etty’s friend who was going away,
And how her onyx beads had come unstrung.
I saw her grope to find them as they rolled;
And then I knew that she was helplessly old,
As I was helplessly young.
~~~
VZPOMÍNKA

Otcův přítel navštívil, čaj si dal.
Bavil nás. I se mnou si povídal.
Za týden zpráva přišla, shrnutí:
Ten růžolící pán byl po smrti.
„Jak smutné…“ říkali „tak hodný byl …“
Já přidala se „Smutné“; v řádu chvil
se dmula pýcha v srdci, úžas sám,
„Já tam na onom světě pána znám.“
A RECOLLECTION

My father’s friend came once to tea.
He laughed and talked. He spoke to me.
But in another week they said
That friendly pink-faced man was dead.
‘How sad …’ they said, ‘the best of men …’
So I said too, ‘How sad’; but then
Deep in my heart I thought with pride,
‘I know a person who has died.’
~~~
HODINKY

Procitám v horkém, tvrdém loži;
hlava mi na polštáři leží;
a zpod polštáře do mých uší
hodinek drobných tikot buší.
A v mysli každá rána zněla
jak výčet útrap mého těla;
a každý úder, každý ťuk
byl hlas mých muk, mých muk, mých muk:
Smrť přijď, no tak, no tak, no tak,
no tak, no tak, no tak, no tak…
THE WATCH

I wakened on my hot, hard bed;
Upon the pillow lay my head;
Beneath the pillow I could hear
My little watch was ticking clear.
I thought the throbbing of it went
Like my continual discontent;
I thought it said in every tick:
I am so sick, so sick, so sick:
O death, come quick, come quick, come quick,
Come quick, come quick, come quick, come quick…
~~~
POCTA RUPERTU BROOKOVI

Apolón, jinoch, vlasy zlat,
na prahu útrap stál, snil, dar
velkolepý měl, nechápat
života upachtěný zmar.
ON RUPERT BROOKE

A young Apollo, golden-haired,
Stands dreaming on the verge of strife,
Magnificently unprepared
For the long littleness of life.
 ⇑ 

Hilda "H.D." Doolittle
1886 — 1961
OREÁDA

Vyvři, moře —
vyvři své jehličnany,
rozstřískni své obří bory
na naše skály,
vymršti přes nás svou zeleň —
pokryj nás sosnovím tůní.
OREAD

Whirl up, sea —
Whirl your pointed pines,
Splash your great pines
On our rocks,
Hurl your green over us —
Cover us with your pools of fir.
~~~
VEDRO

Ach větře, roztrhni to vedro,
rozkrájej to vedro,
roztrhej ho na cucky.

Ovoce nemůže opadnout
skrz takto hustý vzduch —
ovoce nemůže padat do toho vedra,
jež tlačí vzhůru a otupuje
špičky hrušek
a zaobluje hrozny.

Prořízni to vedro —
probrázděj se jím,
obrať jej po obou bocích
cesty své.
HEAT

O wind, rend open the heat,
cut apart the heat,
rend it to tatters.

Fruit cannot drop
through this thick air —
fruit cannot fall into heat
that presses up and blunts
the points of pears
and rounds the grapes.

Cut the heat —
plough through it,
turning it on either side
of your path.

 ⇑ 

Siegfried Loraine Sassoon
1886 — 1967

TOPOL A MĚSÍC

Topol se tyčil, vypínal;
Úplněk bledý pozdě vstal,
vrh dlouhý stín, po trávě pás,
můj k nebi most to přízračný.
Máj, snivých nocí, má svůj čas;
však vichry servou strom, ať ční.
Nevládnu kouzlem, abych vznes
té chvíle lad, té krásy ples;
z mých slov vám nezatřpytí jas
hvězd, lilií vjem nevyzní.
A POPLAR AND THE MOON

There stood a Poplar, tall and straight;
The fair, round Moon, uprisen late,
Made the long shadow on the grass
A ghostly bridge ’twixt heaven and me.
But May, with slumbrous nights, must pass;
And blustering winds will strip the tree.
And I’ve no magic to express
The moment of that loveliness;
So from these words you’ll never guess
The stars and lilies I could see.
~~~
GENERÁL

Dobrýtro; Dobrýtro! Generál kynul
před tejdnem, když náš pluk na frontu šel.
Z těch kterejm úsměv přál, snad každej zhynul,
štáb svinsky břídilskej má, až bych klel.
Veselý brach, Harry k Jackovi hekl,
když se s ním na Arras s výbavou vlekl.

Svým útočným plánem než s oběma sekl.
THE GENERAL

‘Good-morning; good-morning!’ the General said
When we met him last week on our way to the line.
Now the soldiers he smiled at are most of ’em dead,
And we’re cursing his staff for incompetent swine.
‘He’s a cheery old card,’ grunted Harry to Jack
As they slogged up to Arras with rifle and pack.

But he did for them both by his plan of attack.
~~~
TI

Biskup nám káže: ‚Hoši po návratu,
ti už nebudou stejní; z boje spádu
v tažení správném: útok v bodu zvratu
na Antikrista; krví kamarádů
vykoupen nárok šlechtit rodu vzor,
vyzvali Smrt a ve tvář vmetli vzdor.

Ne, nejsme stejní! hoši namítali.
George nemá nohy; Bill má mrtvé oči;
Chudák Jim dostal do plic, už to balí;
Bertík má syfilis; člověku stačí
že sloužil vůbec, změny neudiví.
A biskup: Cesty Boží činí divy!
‘THEY’

The Bishop tells us: ‘When the boys come back
‘They will not be the same; for they’ll have fought
‘In a just cause: they lead the last attack
‘On Anti-Christ; their comrades’ blood has bought
‘New right to breed an honourable race,
‘They have challenged Death and dared him face to face.’

‘We’re none of us the same!’ the boys reply.
‘For George lost both his legs; and Bill’s stone blind;
‘Poor Jim’s shot through the lungs and like to die;
‘And Bert’s gone syphilitic: you’ll not find
‘A chap who’s served that hasn’t found some change.’
And the Bishop said: ‘The ways of God are strange!’
~~~
U PAMÁTNÍKU PADLÝM

Princ Temnot o svou hůl se opíral,
před Památníkem, prostovlasý stál:
stál ve vší úctě, se vší skromností,
modlitbu jsem jej slyšel pronésti.
‚Pane, ať Pomník padne v zapomnění,
ať zas v nich vzklíčí chybné závěry;
zas pojmou válku jako očištění,
na důkaz síly žití, prověry;
ať lidstva od přírody snaha měnit
hranice Evropy, ó Mocný, posílí;
vyzdvihni v jejich srdcích sílu plenit:
korunuj Mír mstou, oslep úsilí.‘
Poklonu Kenotafu složil Temnot Král.
Když odcházel, já slyšel jak se smál.
AT THE CENOTAPH

I saw the Prince of Darkness, with his Staff,
Standing bare-headed by the Cenotaph:
Unostentatious and respectful, there
He stood, and offered up the following prayer.
’Make them forget, O Lord, what this Memorial
Means; their discredited ideas revive;
Breed new belief that War is purgatorial
Proof of the pride and power of being alive;
Men’s biologic urge to readjust
The Map of Europe, Lord of Hosts, increase;
Lift up their hearts in large destructive lust;
And crown their heads with blind vindictive Peace.’
The Prince of Darkness to the Cenotaph
Bowed. As he walked away I heard him laugh.
 ⇑ 

Rupert Chawner Brooke
1887 — 1915
VOJÁK

A pokud zemřu, jen to o mně suď:
že v cizokrajném poli kout se skryl,
navždy část Anglie. Pražádná suť
však hojná zem, bohatších skrývá žil;
Anglie dala prach, tvar, vjemům duch,
dala své květy lásce, toulkám cíl,
anglické tělo její dýchlo vzduch,
čerpalo z řek, žehnání slunných chvil.

Zvaž, toto srdce, prosto zlobných zvěstí,
tep věčné mysli jen, však víc než dost,
vrací, kdes, myšlenky jež k Anglii se znají;
vjemy všech smyslů; snění dnů tam štěstí;
přátelů štědrý smích; a laskavost,
klid v srdcích pod nebem, v anglickém ráji.
THE SOLDIER

If I should die, think only this of me:
That there’s some corner of a foreign field
That is for ever England. There shall be
In that rich earth a richer dust concealed;
A dust whom England bore, shaped, made aware,
Gave, once, her flowers to love, her ways to roam,
A body of England’s, breathing English air,
Washed by the rivers, blest by suns of home.

And think, this heart, all evil shed away,
A pulse in the eternal mind, no less
Gives somewhere back the thoughts by England given;
Her sights and sounds; dreams happy as her day;
And laughter, learnt of friends; and gentleness,
In hearts at peace, under an English heaven.
 ⇑ 

Edith Louisa Sitwell
1887 — 1964
AMOROVA PŘÍZE

V kouzelné přízi vlasů tvých je skryta
zář i nádhera antického světa;
i úděs komety zlatovichřičné kštice;
písní, jež večerní vzduch zlatily, notujíce
když hvězdy nebeské hlásaly blaho svoje.
Žár jenž vzal nebetyčnou slávu Tróje.
Bakchantek vatra jarního země-rozhřívání;
myrrhový plamen smrti i zrodu přání
fénixe duše; sprška hvězdojasná
až do kobky, kde dlí Danaé krásná...
V kouzelné přízi vlasů tvých je skryta
zář i nádhera antického světa.
THE WEB OF EROS

Within your magic web of hair, lies furled
The fire and splendour of the ancient world;
The dire gold of the comet’s wind-blown hair;
The songs that turned to gold the evening air
When all the stars of heaven sang for joy.
The flames that burnt the cloud-high city Troy.
The mænad fire of spring on the cold earth;
The myrrh-lit flame that gave both death and birth
To the soul Phoenix; and the star-bright shower
That came to Danaë in her brazen tower...
Within your magic web of hair lies furled
The fire and splendour of the ancient world.
~~~
PÍSEŇ

To my jsme zatmění uprostřed žáru dne,
vykořeněné vzdušné květy, chládek sám: jsme voda jasná
ležící na listech před Smrtí, slunce chtivá,
jehož nesmírný žár nás vysaje … dcera Krásna
růže srdce tu s námi v jedno splývá.
Jsme léta dítka, závan večerní, dnů
kdy je vše nadějné, — my jsme nenavrácení
úsměvu ztraceného v listí letních snů —
od slunce falešného svitu odvrácení.
SONG

We are the darkness in the heat of the day,
The rootless flowers in the air, the coolness : we are the water
Lying upon the leaves before Death, our sun,
And its vast heat has drunken us … Beauty’s daughter
The heart of the rose and we are one.
We are the summer’s children, the breath of evening, the days
When all may be hoped for, — we are the unreturning
Smile of the lost one, seen through the summer leaves —
That sun and its false light scorning.
 ⇑ 

Katherine Mansfield Murry
1888 — 1923
VZDUŠNÉ HLASY

Najednou chvilka vzácná zas,
kdy, bezdůvodně, co já vím,
každičký malý, vzdušný hlas
zní silou moře, větru s ním.

Moře a větru ústup zpět,
povzdych jen jejich, dvojhlas hrát,
bas doprovodný provádět,
akordy malým hrdlům přát –

Maličkých hlásků vzletný zpěv
ke světlu lehce, krásně jist,
kouzelný, sladký, kupodiv
slyšet se, poznat sebe, číst –

Poznání hlásků: mušek, včel,
lístečku poklep, lusk co ztich,
vánek co stonky schýlit směl,
tenoučké skřípky hmyzících.
VOICES OF THE AIR

But then there comes that moment rare
When, for no cause that I can find,
The little voices of the air
Sound above all the sea and wind.

The sea and wind do then obey
And sighing, sighing double notes
Of double basses, content to play
A droning chord for the little throats–

The little throats that sing and rise
Up into the light with lovely ease
And a kind of magical, sweet surprise
To hear and know themselves for these–

For these little voices: the bee, the fly
The leaf that taps, the pod that breaks,
The breeze on the grass-tops bending by,
The shrill quick sound that the insect makes.
 ⇑ 

Thomas Stearns Eliot
1888 — 1965
PŘÍHODNÁ CHVÍLE

Je už příhodná chvíle, usuzuje,
je po jídle, a ona lehce zívá,
on se jí snaží získat, laská, zuje,
což od něj připouští, byť nevyzývá.
Rozjařen, odhodlán se sápe na ni;
Slídivým prstům nebrání se ještě;
Ješitný tak, že nedbá neroztání,
netečnost má za uvítání, třeště.
(A já Teiresiás jsem všechno předtrpěl
odehrané tu na divanu, loži;
Já, který v Thébách pod zdí sedal, šel
jsem v podsvětí dál s umrlými, doživ.)
Pusinkou pak ji poctí domněle,
a po schodišti tápe ztemnělém…
THE TIME IS NOW PROPITIOUS

The time is now propitious, as he guesses,
The meal is ended, she is bored and tired,
Endeavours to engage her in caresses
Which are still unreproved, if undesired.
Flushed and decided, he assaults at once;
Exploring hands encounter no defence;
His vanity requires no response,
And makes a welcome of indifference.
(And I Tiresias have foresuffered all
Enacted on this same divan or bed;
I who have sat by Thebes below the wall
And walked among the lowest of the dead.)
Bestows one final patronising kiss,
And gropes his way, finding the stairs unlit…
~~~
MACAVITY: KOCOUR MYSTIFIKÁTOR

Macavity je Tajukocour: zvaný Skrytá Pracka —
je mistr mezi loupežníky, Zákoníkům facka.
Nestačí naň Scotland Yard, i Skvadra Zásahová:
Na místo činu dorazí — Macavity se schová!

Macavity, Macavity, ten prevít mezi prevíty,
nedbá na lidské zákony, i fyzikální limity,
jak on se umí vznášet, fakír žasne vždy a znova,
na místo činu dorazíš — Macavity se schová!
Hledej ve sklepě, ve vzduchu, stopa se nedochová —
Macavity tam nebude, vsaď si na moje slova!

Macavity je zrzavý, vychrtle asthenický;
Není mu vidět do očí, jsou zahloubané vždycky.
Čelo má pořád svraštěné, kryt mysli nevídané;
Z ostudy kabát, zaprášen, a vousky nečesané.
Svou hlavou klátí houpavě, jak chřestýš kočkovitý;
A když se zdá že zaklimbal, je nejvíc ostražitý.

Macavity, Macavity, je prevít mezi prevíty,
sám ďábel v kočky kožichu a zkázy démon ožitý,
potkat jej můžeš na rynku, v uličkách kocourkova —
však ne na místě zločinu! Macavity se schová!

Navenek zdá se důstojným. (Prý v mariáši šidí.)
Scotland Yard snímat otisky mu, důvod neuvidí.
Když vybraná je spižírna, či šperkovnice čiší,
když chybí mléko, Pekinéz je dušen, až se ztiší,
když někdo rozbil skleník, nebo spadla mřížka nová —
Tak v tom je jádro kocoura! Macavity se schová!

Když Ministerstvo Zahraničí marně Smlouvu hledá,
Námořní Admiralita zas plány, mapy, běda,
pár cárů někde na schodech, či někde v louži plová —
však pachatele nehledej — Macavity se schová!
Když ze ztráty je protokol, a Tajných podezření:
„To musel být Macavity!“ — on na sto honů není.
Najdeš jej nejspíš jak si hoví, palce olizuje,
či pokročilé podílnické počty kalkuluje.

Macavity, Macavity, ten prevít mezi prevíty,
nevídaný to Kocour nóbl-podvodnické kvality,
alibi má vždy v zásobě, ba víc, vždy pohotová,
snaha jej spojit s čímkoliv — BÁCHORKA POHÁDKOVÁ!
Říká se, prý že všechny kočkovnické firmy známé
(Mungojerrie či Griddlebone, však víme, vždy ty samé)
jsou jeho prackou prodlouženou, on žeť Kocour smělý,
sám Napoleon Podsvětí: všem výtečníkům velí!
MACAVITY: THE MYSTERY CAT

Macavity’s a Mystery Cat: he’s called the Hidden Paw —
For he’s the master criminal who can defy the Law.
He’s the bafflement of Scotland Yard, the Flying Squad’s despair:
For when they reach the scene of crime — Macavity’s not there!

Macavity, Macavity, there’s no one like Macavity,
He’s broken every human law, he breaks the law of gravity.
His powers of levitation would make a fakir stare,
And when you reach the scene of crime — Macavity’s not there!
You may seek him in the basement, you may look up in the air —
But I tell you once and once again, Macavity’s not there!

Macavity’s a ginger cat, he’s very tall and thin;
You would know him if you saw him, for his eyes are sunken in.
His brow is deeply lined with thought, his head is highly domed;
His coat is dusty from neglect, his whiskers are uncombed.
He sways his head from side to side, with movements like a snake;
And when you think he’s half asleep, he’s always wide awake.

Macavity, Macavity, there’s no one like Macavity,
For he’s a fiend in feline shape, a monster of depravity.
You may meet him in a by-street, you may see him in the square —
But when a crime’s discovered, then Macavity’s not there!

He’s outwardly respectable. (They say he cheats at cards.)
And his footprints are not found in any file of Scotland Yard’s.
And when the larder’s looted, or the jewel-case is rifled,
Or when the milk is missing, or another Peke’s been stifled,
Or the greenhouse glass is broken, and the trellis past repair —
Ay, there’s the wonder of the thing! Macavity’s not there!

And when the Foreign Office finds a Treaty’s gone astray,
Or the Admiralty lose some plans and drawings by the way,
There may be a scrap of paper in the hall or on the stair —
But it’s useless to investigate — Macavity’s not there!
And when the loss has been disclosed, the Secret Service say:
“It must have been Macavity!” — but he’s a mile away.
You’ll be sure to find him resting, or a-licking of his thumbs,
Or engaged in doing complicated long division sums.

Macavity, Macavity, there’s no one like Macavity,
There never was a Cat of such deceitfulness and suavity.
He always has an alibi, or one or two to spare:
And whatever time the deed took place — MACAVITY WASN’T THERE!
And they say that all the Cats whose wicked deeds are widely known
(I might mention Mungojerrie, I might mention Griddlebone)
Are nothing more than agents for the Cat who all the time
Just controls their operations: the Napoleon of Crime!
~~~
HROCH

Široko-plecatělý hroch
na břiše v bahně spočívá;
ač by nám zdát se pevným moh,
je zmasozhmotněn z pečliva.

Z masa-a-krve slaboši
jsou k labilnostem náchylní;
nic Pravou Církev nezruší
stojíc na skále stabilní.

Cupity hroší mohou vést
kol hmotných choutek, záměrů,
však Prává Církev dál smí kvést
jen z podílů svých výběru.

Rádoby-mango polyká
hroch, nezíská je zaživa,
leč granátová jablka
a broskve Církev požívá.

V říji, hlas hroší nadělí
lámaným rykem chraptění,
Církev, co týden v neděli,
hlásá své s Bohem souznění.

Hroch ve dne klimbá, sní své sny,
po celonočním lovení,
Bůh — jsa nevyzpytatelný
svou Církev sytí při spaní.

Viděl jsem hrocha vzlétnouti
jak páru z vlhé savany,
a andělů kol shluknutí,
vyznání k Bohu hosany.

Beránčí krev jej očistí,
obejmut v božské náruči,
k sobě jej brát je svatým ctí,
na harfu hrát jej naučí.

Bělostně sněžně očištěn,
z panenských políbení, něh,
a Pravá Církev dole jen
v závoji znečištěných mlh.
THE HIPPOPOTAMUS

The broad-backed hippopotamus
Rests on his belly in the mud;
Although he seems so firm to us
He is merely flesh and blood.

Flesh-and-blood is weak and frail,
Susceptible to nervous shock;
While the True Church can never fail
For it is based upon a rock.

The hippo’s feeble steps may err
In compassing material ends,
While the True Church need never stir
To gather in its dividends.

The ’potamus can never reach
The mango on the mango-tree;
But fruits of pomegranate and peach
Refresh the Church from over sea.

At mating time the hippo’s voice
Betrays inflexions hoarse and odd,
But every week we hear rejoice
The Church, at being one with God.

The hippopotamus’s day
Is passed in sleep; at night he hunts;
God works in a mysterious way —
The Church can sleep and feed at once.

I saw the ’potamus take wing
Ascending from the damp savannas,
And quiring angels round him sing
The praise of God, in loud hosannas.

Blood of the Lamb shall wash him clean
And him shall heavenly arms enfold,
Among the saints he shall be seen
Performing on a harp of gold.

He shall be washed as white as snow,
By all the martyr’d virgins kist,
While the True Church remains below
Wrapt in the old miasmal mist.
 ⇑ 

Conrad Potter Aiken
1889 — 1973
VOLÁ MYS HATTERAS

Jihovýchodně, bouře, korouhvice
třesou se, kvílí z orosené osy,
cáry mračen, komíny bičujíce,
liják chce do rour, oken, spílá, prosí,
zlacený kohout, křídly zatřepaje,
na kapli Baptistů víc nezakřičí,
zlatý šíp v jihovýchod zpívá, hraje,
Atlantik slyší, jak na střeše řičí.
Ve vlnách dráty, nad sloup moře vody,
průchody brousí velkolepost deště
křísící pošlé strouhy, plné svody
plesají, hloubí cestu, proud stok leště.
Deštníky, v parku stařík spěchající
kvapí pryč, po pěšince roztančené,
slyší na konvi melodie znící,
spoušť, jak se mezi tulipány žene,
bleď vrb, jež žíhá jezírko ze špendlíků,
lodičky po kraj plné, z nebes hřmění
v náletech cloumá, rve šat ze šeříků,
až po sten zlomů, plůtků pláče chvění.

Povídej, Hatterasi, moře řečí:
z chaluh a tříště, ulic očistou:
ať člověk zas se v bázni učí, svědčí
dětstvím, jak skála, oceán se rvou.
HATTERAS CALLING

Southeast, and storm, and every weathervane
shivers and moans upon its dripping pin,
ragged on chimneys the cloud whips, the rain
howls at the flues and windows to get in,
the golden rooster claps his golden wings
and from the Baptist Chapel shrieks no more,
the golden arrow in the southeast sings
and hears on the roof the Atlantic Ocean roar.
Waves among wires, sea scudding over poles,
down every alley the magnificence of rain,
dead gutters live once more, the deep manholes
hollow in triumph a passage to the main.
Umbrellas, and in the Gardens one old man
hurries away along a dancing path,
listens to music on a watering-can,
observes among the tulips the sudden wrath,
pale willows thrashing to the needled lake,
and dinghies filled with water; while the sky
smashes the lilacs, swoops to shake and break,
till shattered branches shriek and railings cry.

Speak, Hatteras, your language of the sea:
scour with kelp and spindrift the stale street:
that man in terror may learn once more to be
child of that hour when rock and ocean meet.
~~~
VEŠKERÉ KRÁSNO

Veškeré krásno v zánik míří,
veškeré krásno zahyne,
mládeži, co teď zdatně hýří,
dlaň k haléřům čas napřáhne.

Nádherné dámy v zapomnění
padnou, v prach pouhý zlatobýl,
těla a květy sládnou, v tlení,
důvtip do pavučin se skryl.

Navrať se, lásko! Sladké mládí! —
Však zhurta kvapí slepý čas,
náručí touží, oči hladí,
divé dny srdce lámou snáz.

Navrať se, lásko! Sladké mládí! —
Schne zlatobýlu, kvítí klam,
podzimní déšť už přes ně pádí,
vniveč, vniveč a kdovíkam.
ALL LOVELY THINGS

All lovely things will have an ending,
All lovely things will fade and die,
And youth, that’s now so bravely spending,
Will beg a penny by and by.

Fine ladies soon are all forgotten,
And goldenrod is dust when dead,
The sweetest flesh and flowers are rotten
And cobwebs tent the brightest head.

Come back, true love! Sweet youth, return! —
But time goes on, and will, unheeding,
Though hands will reach, and eyes will yearn,
And the wild days set true hearts bleeding.

Come back, true love! Sweet youth, remain! —
But goldenrod and daisies wither,
And over them blows autumn rain,
They pass, they pass, and know not whither.
 ⇑ 

Edna St.Vincent Millay
1892 — 1950
SONET VI
MODROVOUS

Ty dveře, zapovězené, jsi otevřela;
tak vejdi, zřít – nic moc – tvou cenou zvící,
zaprodankyně. Poklad bys neuzřela,
kotel, či křišťál čirý, zrcadlící

kýženou pravdu, ni žen sťaté hlavy
za chtivost, jak tvou, ni stísněné vzdechy,
jen zde co vidíš. Hleď, jak se pustá jeví –
ta místnost, vyjma pavučin, bez útěchy.

Jen toto jsem si ponechal z žití zcela
pro sebe, nechť bych soukromí měl, přeci;
A tys mne podlostí svou zneuctila,
když na práh ten ses připlazila v noci,

tak, že tvou tvář víc nesmím vídat, věru.
Vše zde máš mít. Já pryč se odeberu.
SONNET VI
BLUEBEARD

This door you might not open, and you did;
So enter now, and see for what slight thing
You are betrayed…. Here is no treasure hid,
No cauldron, no clear crystal mirroring

The sought-for truth, no heads of women slain
For greed like yours, no writhings of distress,
But only what you see…. Look yet again—
An empty room, cobwebbed and comfortless.

Yet this alone out of my life I kept
Unto myself, lest any know me quite;
And you did so profane me when you crept
Unto the threshold of this room to-night

That I must never more behold your face.
This now is yours. I seek another place.
~~~
SONET XLI

Jsouc ženou zrozena, strast tísní dech
z potřeb a tužeb tkvících v rodu tkáni,
pudí mě blízkost tvá až do nutkání
shledat tě svůdným, cítit jistý spěch
unést tvou tíhu sobě na ňadrech:
Tak subtilní je žití plánu zdání,
s-to zjitřit tep až k mysli obelhání,
že končím v koncích odevzdaní všech.

Nemysli si však přec, že slabost, zrada
bujnosti mé, přes úžas mozku až,
značí, že vzpomenu si s láskou, ráda,
že soucit dá nad odpor — ať vše znáš:
Mé běsnění si vůbec nevyžádá
vést s tebou řeč až příště přispěcháš.
SONNET XLI

I, being born a woman, and distressed
By all the needs and notions of my kind,
Am urged by your propinquity to find
Your person fair, and feel a certain zest
To bear your body’s weight upon my breast:
So subtly is the fume of life designed,
To clarify the pulse and cloud the mind,
And leave me once again undone, possessed.

Think not for this, however, this poor treason
Of my stout blood against my staggering brain,
I shall remember you with love, or season
My scorn with pity — let me make it plain:
I find this frenzy insufficient reason
For conversation when we meet again.
~~~
SONET XLII

Čí rty mé líbaly, a kde a k čemu
zapomněla jsem, pod hlavou čí paže
jsem měla do rána; vidiny maže
protkaný kapkami déšť dávných vjemů,
ťukají, čekají, dychtiví všemu.
Tesknota bolesti srdce mi váže,
matní jsou chlapci z nichž půlnoční ráže
vykřikla, nevrátí hlasy kdy k mému.

Samotný stojí strom za zimy pod sněhem
neschopen vybavit si ty co odlétli
jist si jen tichem co vzrostlo a přibylo:
nepovím kdo všichni byli co zmizeli,
vím jen že v nitru mém léto kdys nápěvem
vzplálo však dávno již nadobro umlklo.
SONNET XLII

What lips my lips have kissed, and where, and why,
I have forgotten, and what arms have lain
Under my head till morning; but the rain
Is full of ghosts tonight, that tap and sigh
Upon the glass and listen for reply,
And in my heart there stirs a quiet pain
For unremembered lads that not again
Will turn to me at midnight with a cry.

Thus in winter stands the lonely tree,
Nor knows what birds have vanished one by one,
Yet knows its boughs more silent than before:
I cannot say what loves have come and gone,
I only know that summer sang in me
A little while, that in me sings no more.
~~~
SONET CXXV

I mne všemocný Sex svou lunou vpíjí
hned od soumraku, kočku kvílící,
honosnou věž svou opouštějící,
již hyzdí ptáci, kluci, holky ryjí
pletky v ní křídou; ty, a dlouzí v šíji,
na místech matek dnes jsou sedící,
tak vědomi si stínných ulicí
ve mně, přízemně přímé nepromíjí.

Taková jsem, nic naplat, přidám sem
k tématu rozhlednu svou, stavby zděné;
k okrase Krásy pne se, úkosem
já stavěla ji, z kosti ryzí, cenné,
úzkost a pýchu, zápal vnesla jsem;
a chtíč, a noci neosamocené.
SONNET CXXV

I too beneath your moon, almighty Sex,
go forth at nightfall crying like a cat,
leaving the lofty tower I laboured at
For birds to foul and boys and girls to vex
With tittering chalk; and you, and the long necks
Of neighbours sitting where their mothers sat
Are well aware of shadowy this and that
In me, that’s neither noble nor complex.

Such as I am however, I have brought
to what it is, this tower; it is my own;
though it was reared to Beauty, it was wrought
from what I had to build with: honest bone
is there, and anguish; pride and burning thought;
And lust is there, and nights not spent alone.
~~~
LÁSKA NEPOSTAČÍ

Láska nepostačí: není jídlo, pití
ni spánek pod střechou deštivou nad hlavou
není ráhno k němuž topící-se plavou,
které stoupá, klesá, houpá beze zbytí.
Láska do plic ztěžklých nádech nenavrátí
nepročistí krev a nenarovná kosti,
přesto mnohý pro ni smrti blíž se klátí
zatímco tu řečním, neb’ jí nemá dosti.

Nelze vyloučit, že, sama v těžké chvíli
přitlačena nouzí, volnost žádajíc
potřebujíc nutně, za hranicí síly
prodám lásku tvoji, jen za klid, nic víc.
Za sousto, vzpomínku na noc v ráji
zaprodala bych. Snad. Pochybuji.
LOVE IS NOT ALL

Love is not all: It is not meat nor drink
Nor slumber nor a roof against the rain,
Nor yet a floating spar to men that sink
and rise and sink and rise and sink again.
Love cannot fill the thickened lung with breath
Nor clean the blood, nor set the fractured bone;
Yet many a man is making friends with death
even as I speak, for lack of love alone.

It well may be that in a difficult hour,
pinned down by need and moaning for release
or nagged by want past resolution’s power,
I might be driven to sell your love for peace,
Or trade the memory of this night for food.
It may well be. I do not think I would.
~~~
UMÍSTÍM CHAOS DO ČTRNÁCTI ŘAD

Umístím Chaos do čtrnácti řad
tam uvězním; ať útěk procvičí
se štestím; ať se kroutí, opičí,
záplav, požárů démon — zručný spád
vyčerpá vniveč, zkusí útisk všad
zde v řádu krás, kde v ctnostném násilí
držím jej, jeho princip nestálý,
než s Pořádkem se smísí, spojí v lad.
Hodiny pryč, a roky útlaku,
zpupnosti jeho, naší od poroby:
Mám ho. Není víc, ani v náznaku
než prostě neuchopitelnost doby;
Ať nepřízná se, nechám nátlaku;
Ať neodpoví. Jen ať dobře zlobí.
I WILL PUT CHAOS INTO FOURTEEN LINES

I will put Chaos into fourteen lines
And keep him there; and let him thence escape
If he be lucky; let him twist, and ape
Flood, fire, and demon — his adroit designs
Will strain to nothing in the strict confines
Of this sweet order, where, in pious rape,
I hold his essence and amorphous shape,
Till he with Order mingles and combines.
Past are the hours, the years of our duress,
His arrogance, our awful servitude:
I have him. He is nothing more nor less
Than something simple not yet understood;
I shall not even force him to confess;
Or answer. I will only make him good.
~~~
PRVOFÍK

Z obou stran pálím svíci;
před ránem dohasne;
fandící, nepřející —
svítí mi úžasně!
FIRST FIG

My candle burns at both ends;
It will not last the night;
But ah, my foes, and oh, my friends —
It gives a lovely light!
 ⇑ 

Marian Allen
1892 — 1953
NÁLETNÍCI

Ve formaci přízračné se vznáší,
netopýří náletníci stinní.
Noc má tisíc očí na rubáši,
pod plášť temna skrývá zpustošení.
Vítr v lanech strunných kvílí, skučí,
stroje tepou, dušní v zaujetí,
na východní frontu míří, bzučí,
žihadly dát nadělení smrti.
Kupředu duch Dobrodružství velí,
neochvějně cílí bitvu v dáli,
z poskvrněných sutin hladce vstali,
stíny šedé, nad padlými těly,
šípy, letí vpřed, bez uhýbání,
po své vlastní dráze, nebes bání.
THE RAIDERS

In shadowy formation up they rise,
Dusky raiders with their bat-like wings.
The night is studded with a thousand eyes
And its dim cloak on desolation flings.
The wind through stay and wire moans and whines,
The engines throb with thrilled expectant breath.
Eighty miles to eastward on the lines
They go and carry with them stings of death.
The spirit of Adventure calls ahead,
They leave the earth behind them battle-bound
And rise untrammelled from the war-stained ground,
Grey moving shadows o’er the lonely dead,
Flying unflinching as an arrow flies
Down the uncharted roadway of the skies.
 ⇑ 

Victoria Mary Sackville-West
1892 — 1962
VEČER

Když v drobných přístavech se zase drobně svítí,
třpyt po hladině klouzá s hvězdami,
a na kotvišti dme se vlnami
celičká flotila rybářských ráhen, sítí;

Když větru shon už utich, plachty sved,
a jen kotevní světlo dolů hledí,
paluby čerň se klene sinou bledí,
a tůň kolébá dřímající svět;

– Tehdy jen, tehdy soudím, sladce spíše,
unese rozevláté mládí stáří tíž,
bouřemi osmahlé, ústupu vlídně blíž,
pod světlem pravdy, na stěžeji výše.
EVENING

When little lights in little ports come out,
Quivering down through water with the stars,
And all the fishing fleet of slender spars
Range at their moorings, veer with tide about;

When race of wind is stilled and sails are furled,
And underneath our single riding-light
The curve of black-ribbed deck gleams palely white,
And slumbrous waters pool a slumbrous world;

– Then, and then only, have I thought how sweet
Old age might sink upon a windy youth,
Quiet beneath the riding-light of truth,
Weathered through storms, and gracious in retreat.
 ⇑ 

John Ronald Reuel Tolkien
1892 — 1973
TESKNÝ OSTROV

Ach třpytný ostrove, sám, v moře obklíčení —
Záblesk skal bílých v proslunění mlžný;
Ach sluje okoralé v nářků ozvučení
vod táhle zelených ze zátok jižních;
Vy věčné hlasy, šum, co z přílivu se noří;
Vy pěny perutné, pobřežních duchů oři;
Vy bílí ptáci, kteří z šeptu břehů letí,
konklávy bědujících z břehů stříbřin sílí,
sbor křídel moře žalostného pětí,
jichž věčný sten o pustých plážích kvílí,
jichž smutný hvizd vod povrch šedí souží
a kol mé teskné cesty odtud krouží –

Mně zakázán tvůj lem se věčně jeví
zábleskem bílých skal nad hřměním moří,
tys v slzí mlhách korunován divy,
tvé břehy plné hudby, kraje září —
Staré všech dětí skrýše skryté v kvítí,
než slunce klenbu hodin nadosvítí,
když v tichu víly, v srdci teskně tklivé,
tančí po harf a viol vzdušné přízi.
Přes širou pláň já v dálném šeru snivém
toužím po tobě, ladné citadele,
kdež od západu jilmy zápal sklízí,
výš z věže zvon zní z vnitrozemí stále:
Ach teskný, třpytný ostrove, ach, vale!
TOL ERESSËA / LONELY ISLAND

O glimmering island set sea-girdled and alone —
A gleam of white rock through a sunny haze;
O all ye hoary caverns ringing with the moan
Of long green waters in the southern bays;
Ye murmurous never-ceasing voices of the tide;
Ye plumèd foams wherein the shoreland spirits ride;
Ye white birds flying from the whispering coast
And wailing conclaves of the silver shore,
Sea-voiced, sea-wingèd, lamentable host
Who cry about unharboured beaches evermore,
Who sadly whistling skim these waters grey
And wheel about my lonely outward way –

For me for ever thy forbidden marge appears
A gleam of white rock over sundering seas,
And thou art crowned in glory through a mist of tears,
Thy shores all full of music, and thy lands of ease —
Old haunts of many children robed in flowers,
Until the sun pace down his arch of hours,
When in the silence fairies with a wistful heart
Dance to soft airs their harps and viols weave.
Down the great wastes and in a gloom apart
I long for thee and thy fair citadel,
Where echoing through the lighted elms at eve
In a high inland tower there peals a bell:
O lonely, sparkling isle, farewell!
~~~
POTULNÝ ŽIVOT

Byl usměvavý souputník,
nes poselství, byl námořník:
gondolu zlatou postavil
v ní mířit v cíl a v ní ctil zvyk
dbát pomerančů zlatavých
a zásob do mís natolik;
majoránkou voněla všem,
kardamonem, levandulí.

Tu vyzval vánky argoské,
co nesou své, jej nést je zval,
přes řečišť sedmnáct jež zde
se pnuly křížit cestu v dál.
Doplul až na kraj smutnění,
tu kamení, oblázků shon,
pod proudem řeky Derrilyn
co rozzurčen spěl dál jak on.
Putoval krajem lučin, niv,
kam stínů div své chmury vztáh
a pod kopcem i přes kopec
dál s dálkou dloužil znavný vztah.

Usednuv nápěv zazpíval,
potulnost svou snad zastavit;
tu motýlice let kol zřel,
požádal s ním se oženit.
Zavrhla jej a odmítla,
vysmála se nelítostně,
pak dlouze kouzel zvídal, aj
i písmotaj kul u výhně.

Utkal pak látku z vzdušných gáz,
by lapil snáz ji; stíhat stih,
sobě si krovky z kůže sváz,
perutě z letek vlaštovčích.
Až polapil ji, k úžasu,
jen na vlasu a z pavučin;
vystlal jí hebký pavilón,
lilií shon, do lože změn,
bodláčí chomáčový nach
v nějž níž by stáh ji složit chtěl;
z hedvábných vláken bílou nit,
stříbra svit v nějž ji ustrojil.

Šperky ji v náhrdelník spjal,
však co jí dal šla rozhýřit,
až z výčitek vznik sporů sled,
pak naposled dál smutný šel,
nechav ji zvadlou, plnou běd
a spěchal vpřed a dál se třás;
měl plískanici v patách hned,
až křídel-let jej vzdálil zas.

Poloostrovy pomíjel,
jich zlatý pel od květů řad,
stříbřitých fontán bezpočet,
a štítů hřbetů elfí zlat.
Tu válečník byl nájezdník,
a harcovník za mořem pěn,
a v taženích přes Belmary,
Thellamy a Fantásii.

Zkoval si štít a morion,
z korálů zdobných slonovin.
Meč ze smaragdu vybrousil,
byl hrůzných sil a protiven
vzdor elfím králům Aerie,
Faerie, paladýnů lid
zlatý měl vlas, jas v očích plál
kol klus i cval, jej zval se bít.

Z křišťálu osníř kroužkový,
a z chalcedonu pochvy schráň;
hrot úplňkově stříbřivý,
a z ebenu měl kopí zbraň.
Měl v oštěpech svých malachit
a stalaktity – tasit spěl
meganeurea zahubit,
elysejských přemožitel.

Pak s Brundibály zápasil,
Bzukorohů a Včel byl pán,
a Zlatou Plástev vydobyl;
pak zpět přes slunný oceán
na lodi z listů z babích let,
nad hlavou květ mu skýtal kryt,
usednuv pěl a stíral stesk,
chtě lesk své zbroji navrátit.

Poněkud se však pozdržel
když otálel na ostrůvcích,
kde zřel jen vítr trávu hnát;
tak na ten pád pak nabral dech
a otočil a domů zas
i s medu pláství, pamětliv
náhle že vzkaz nes, úkol s ním!
Svým hrdinstvím tak věhlasným
je zapomněl na toulkách svých
a putkách v nich, jak vandroval.
Tak zas se musel nalodit
a vypravit svou gondolu,
dál navždy posel vyslaný,
a souputník, a bezcílník,
na toulkách chmýří podobných,
jen živly štvaný námořník.
ERRANTRY

There was a merry passenger,
a messenger, a mariner:
he built a gilded gondola
to wander in, and had in her
a load of yellow oranges
and porridge for his provender;
he perfumed her with marjoram,
and cardamon and lavender.

He called the winds of argosies
with cargoes in to carry him
across the rivers seventeen
that lay between to tarry him.
He landed all in loneliness
where stonily the pebbles on
the running river Derrilyn
goes merrily for ever on.
He journeyed then through meadow-lands
to Shadow-land that dreary lay,
and under hill and over hill
went roving still a weary way.

He sat and sang a melody,
his errantry a-tarrying;
he begged a pretty butterfly
that fluttered by to marry him.
She scorned him and she scoffed at him,
she laughed at him unpitying;
so long he studied wizardry
and sigaldry and smithying.

He wove a tissue airy-thin
to snare her in; to follow her
he made him beetle-leather wing
and feather wing of swallow-hair.
He caught her in bewilderment
with filament of spider-thread;
he made her soft pavilions
of lilies, and a bridal bed
of flowers and of thistle-down
to nestle down and rest her in;
and silken webs of filmy white
and silver light he dressed her in.

He threaded gems and necklaces,
but recklessly she squandered them
and fell to bitter quarrelling;
then sorrowing he wandered on,
and there he left her withering,
as shivering he fled away;
with windy weather following
on swallow-wing he sped away.

He passed the archipelagoes
where yellow grows the marigold,
where countless silver fountains are,
and mountains are of fairy-gold.
He took to war and foraying,
a-harrying beyond the sea,
and roaming over Belmarie
and Thellamie and Fantasie.

He made a shield and morion
of coral and of ivory,
a sword he made of emerald,
and terrible his rivalry
with elven-knights of Aerie
and Faerie, with paladins
that golden-haired and shining-eyed
came riding by and challenged him.

Of crystal was his habergeon,
his scabbard of chalcedony;
with silver tipped at plenilune
his spear was hewn of ebony.
His javelins were of malachite
and stalactite – he brandished them,
and went and fought the dragon flies
of Paradise, and vanquished them.

He battled with the Dumbledors,
the Hummerhorns, and Honeybees,
and won the Golden Honeycomb;
and running home on sunny seas
in ship of leaves and gossamer
with blossom for a canopy,
he sat and sang, and furbished up
and burnished up his panoply.

He tarried for a little while
in little isles that lonely lay,
and found there naught but blowing grass;
and so at last the only way
he took, and turned, and coming home
with honeycomb, to memory
his message came, and errand too!
In derring-do and glamoury
he had forgot them, journeying
and tourneying, a wanderer.
So now he must depart again
and start again his gondola,
for ever still a messenger,
a passenger, a tarrier,
a-roving as a feather does,
a weather-driven mariner.
~~~
STINNÝ MUŽ

Byl muž, co kdes pobýval sám
pod lunou celý v stínu.
Sedával jako kámen tam,
aniž by sám měl stínu.
Sovy na hlavu sedaly
mu, pod měsícem v létě:
Zobáky oň si stíraly
prý mrtvý, němý, v létě.
Kol paní šla, naň šedý plášť
pod měsícem co svítí.
Na moment stála nad ním zvlášť
a kolem tváře kvítí.
Procitl, kámen oživen,
pod měsícem ve stínu,
Chytl ji, z masa, kostí; jen
s ní zahalen byl v stínu.
Už nešla světlem nikdy víc,
pohořím v luny záři,
Jen v kopci v noci žila, sic
tam zřídlo temně září –
Zem co rok zeje jedinkrát,
a kopce skryté v stínu,
Pak do úsvitu akorát
tančí spol v jednom stínu.
THE SHADOW MAN

There was a man who dwelt alone
beneath the moon in shadow.
He sat as long as lasting stone,
and yet he had no shadow.
The owls, they perched upon his head
beneath the moon of summer:
They wiped their beaks and thought him dead,
who sat there dumb all summer.
There came a lady clad in grey
beneath the moon a-shining.
One moment did she stand and stay
her head with flowers entwining.
He woke, as had he sprung of stone,
beneath the moon in shadow,
And clasped her fast, both flesh and bone ;
and they were clad in shadow.
And never more she walked in light,
or over moonlit mountain,
But dwelt within the hill, where night
is lit but with a fountain –
Save once a year when caverns yawn,
and hills are clad in shadow,
They dance together then till dawn
and cast a single shadow.
~~~
NOEL

Ponurý, šerý, včera svět:
Měsíce, hvězd byl prost,
Sál temný zbaven zpěvných vět,
A v ohništích jen kost.
Ve větvích vichr vlál jak z vln,
Přes zuby štítů vlál
Mrazivě svištěl, nesvázán,
Tu z pochvy meč se dral.
Pán sněhů svoji hlavu zved ;
Plášť dlouhý, bledý zdvih
Přes burácení prostřel hned
Na horách, v údolích.
Oslepil svět, dal větvím tíž,
Rozdivočel sled cest :
Tu mračen závoj rozťal již,
Syn Boží zrozen jest.
Prastarou klenbu, nebes báň
Probodl dálný svit ;
Hvězda tu, bílá, jasná naň
Přišla si posvítit.
V ten temný kraj, čas zrození,
Tu hlas se náhle vzal :
Všech zvonů v Nebi na Zemi
Půlnoční hold by vzdal.
Marie dole zazněl zpěv :
Za světa hlas se nes
Skrz mlhy, horský sněžný krov
Až do Ráje se vznes,
A mnohé zvony rozechvěl
V Nebeských věžích dál
Jak lidské panny zpěv dál zněl,
Její syn Nebes Král.
Šťastný pak tuto noc je svět
Má ze hvězd svatozář,
A v sálu smích lze uvidět,
Kde červená plá zář.
Zvuk zvonů Ráje dál se dme
Křesťanství zvonů hlas,
Gloria spolu zpívejme
Bůh přišel mezi nás.
NOEL

Grim was the world and grey last night:
The moon and stars were fled,
The hall was dark without song or light,
The fires were fallen dead.
The wind in the trees was like to the sea,
And over the mountains’ teeth
It whistled bitter-cold and free,
As a sword leapt from its sheath.
The lord of snows upreared his head ;
His mantle long and pale
Upon the bitter blast was spread
And hung o’er hill and dale.
The world was blind, the boughs were bent,
All ways and paths were wild :
Then the veil of cloud apart was rent,
And here was born a Child.
The ancient dome of heaven sheer
Was pricked with distant light ;
A star came shining white and clear
Alone above the night.
In the dale of dark in that hour of birth
One voice on a sudden sang :
Then all the bells in Heaven and Earth
Together at midnight rang.
Mary sang in this world below :
They heard her song arise
O’er mist and over mountain snow
To the walls of Paradise,
And the tongue of many bells was stirred
In Heaven’s towers to ring
When the voice of mortal maid was heard,
That was mother of Heaven’s King.
Glad is the world and fair this night
With stars about its head,
And the hall is filled with laughter and light,
And fires are burning red.
The bells of Paradise now ring
With bells of Christendom,
And Gloria, Gloria we will sing
That God on earth is come.
~~~
MYTHOPOEIA

Milovník mýtů jejich odpůrci

Ty, vida stromy, vnímáš názvy spíš,
(stromy jsou „stromy“, a růst výš je „výš“);
Po zemi kráčíš, vážný nadmíru
po menším glóbu, v daném Vesmíru:
hvězda též, hmota v kouli vědecké
na trase dané, matematické
a chladný, prázdný, nejapný je vznik
žáru, z atomů zmaru, každý mžik.

Na pokyn Vůle, jíž podléhaje
(nutně), však jasno o ní nemaje,
procesů obřích tažení, jak Čas
od temnot spěje k cílům matným zas;
a jako papír, přepsán bezděčně
písmem i spletí barev rozličně,
se nekonečný táhne tvarů sled,
úděsných, křehkých, krásných, divných, pléd
v něm cizí každý, ač má spřízněnost
Zdroj, člověk, kámen, hmyz či slunce dost.
Bůh dal skal sílu, stromy košaté,
přízemní hlínu, hvězdy hvězdnaté,
panáčkovité lidstvo, kvačící,
s nervovím, světlem, hudbou zvučící.
Pohyby moře, větru ve větvích,
travičky, krav v pohybech zdlouhavých,
hromy a blesky, ptáků svist i skřek,
bahno, jež leze vzlínat, zajít, z řek,
náležitý jich dojem, záznam, tisk
do mozku záhybů, každý má vtisk.

Stromy pak ‚stromy‘ nejsou, beze jmen,
však název nemají, než vystaven
je řečí, jíž spleť rozvíjí až dech,
ozvěny slabé, světa, v obrazech,
však ani záznam, fotka nenesou
objevnost, úsudek, smích s noblesou
odezvy těch, kdo v sobě pocítí
z hlubin svých niterních tak ponětí
o žití, skonu, stromů, tvorů, hvězd:
svobodných vězňů mříže nadzdvih, zvěst,
že vydobýt lze, co předešlí znali,
co duši ze žil smyslů rýžovali.
Ze sebe velkou moc pozvolna zvedli
za sebou elfů řady shlédnout svedli
a na kovárně mysli, umně kout,
jak tkalci světlo s temnem protkat, pnout.

Ten hvězdy nevidí, kdo nezřel již
z živého stříbra že jsou, náhle, blíž,
vzplanuté květy zpěvů prastarých,
jichž každý ozvuk hudbou dálnou dých’
od nepaměti. Není nebes v tom,
jen nic, když schází drahokamů dóm
utkaný z mýtů, vzor to elfů; zem,
je lůnem rodičky, pak zrodů v něm.
Člověka srdce není snůška lží,
jen čerpá z Jeho moudrosti té, vší,
hlásí se k Němu. Dávno odloučen
Člověk není až ztracen, vyloučen.
Zhrzený, snad, však s trůnu nesvržen,
ač v cárech roucha k slávám přidružen,
však světu velí tvůrčím konáním:
aniž jen Tvůrci pouhým klaněním,
Člověk, sub-tvůrce, světla zlomu host
v němž Bílá tříští se v odstínů chvost
rozličných barev, a z jich spleti běh
živoucích tvarů, z mysli v mysl spěch.
Byť do všech skulin naplněn byl svět
Elfy a Skřety, my šli vystavět
Bohy ze světla, tmy snad, na svou pěst,
sázet pak plémě draků, právo jest
(ať k dobru, ke zlu). Nárok nezašel.
Tvoříme tak, jak řád nás stvořit šel.

Ano! Jen ‚marných přání’ spleť, ať dost
vystaví falši, vzedme srdnatost!
Odkud však vnikla touha, síla snít,
tu dobro vnímat, tu zas špatnost zřít?
Tužby zde nejsou marné, beze lstí
splnit je prahneme – bol v bolesti
ne samoúčelný, znak zla, že blíž;
neb jinak by byl snahy úděl týž
jak nečinnosti; ke Zlu netečnost,
a o něm jisté: Zlo je skutečnost.

Přej srdcím plachým, co zla mají dost,
před ním se chvějí, přesto brání most;
nepřijmou smír, a v kobce střežené,
ač malé, těsné, hrubě střižené
splétají látku šitou zlatým dnem
dálným a budoucím, ne pod Stínem.

Přej mužům Noémovým, tesají
své archy, vratké, obsah hledají,
vzdor větru, přízraku pak zkázy vší,
kde má být přístav, s vírou vytuší.

Přej těm kdo snovou verše bájných cest
z dob dávnějších, než písemností zvěst.
Jiní než ti, co Noc už neznají,
co radovánek účast žádají
v lotos-ostrůvcích ekonomických
zaprodat duši, za pusinky, smích,
(a k tomu falešný, co vydal stroj,
svádět již posváděných marný roj).
Ty ostrůvky i lepší, měly zmást,
kdo na ně slyší, měl by odpor klást.
Ti zřeli Smrt, porážku poznali
a přec by nezběhli, ani se nevzdali,
jen vedli k vítězství zas s lyrou zpěv,
z pradávných legend ať zní v srdci hněv,
Nyní i Tehdá temnot ozářil
svit sluncí, jichž dřív nikdo nespatřil.

Já tak bych přál si s bardy zpívat jen
a nevídané jitřit chvěním strun.
Já bych chtěl s mořeplavci hlubin znát
s nimi do svahů, fošny tvarovat,
vydat se nazdařbůh, a bludně plout,
za bájný Západ až, a neuhnout.
Chtěl bych, bloud, v obležení uslyšet,
jak se mám v nitru držet, zlatých vět
neryzích, nečetných, přec věrnost dát
za obraz, krále co by z dálky vlád,
či na praporcích odlesk, slávy tak,
kde nevídaný panovník má znak.

Nechci však pokročit, co lido-op,
vzpřímit se, zbystřet. Před sebou jen hrob,
temnoty sráz, kde pokrok zastaví
pokud se z Boží vůle dostaví
cíl, nejen bludný kruh bez dalších změn
věcných, ne pouhých výměn daných jmen.
Nechci jít s tebou prašnou cestou dál,
bych to a tam, to a tam nazýval,
ve tvůj svět v kterém není místa dost
pro malé tvůrce, skromnou dovednost.
Železné Koruně své léno nedlužím,
své skromné zlaté žezlo nesložím.

Až v Ráji snad se oko odpoutá
od zahledění, jak Den věčný plá,
vidět den osvícený, opět tak,
znázornit zrcadlenou Pravdu však.
Pak uvidět, že v Zemi Žehnané
je všechno jak má být, však svobodné:
Spása to není zkáza, posvětí
zahrady dílo, hračky od dětí.
Zlo nevnímá, neb leží mimo něj,
ne obraz Boží, v křivých očích děj,
nikoli zdroj, zlovolný výběr as,
ne zvuk, však plochý strohý kárný hlas.
V Ráji se nedívají úkosem;
ač tvoří, není lež co patří sem.
Buď jist, že tvořit lze i před smrtí,
na hlavách básníků zříš vzplanutí,
na harfách prstů dotek zavelí:
z Veškerenstva své každý vyvolí.
MYTHOPOEIA

Philomythus to Misomythus

You look at trees and label them just so,
(for trees are ‘trees’, and growing is ‘to grow’);
you walk the earth and tread with solemn pace
one of the many minor globes of Space:
a star’s a star, some matter in a ball
compelled to courses mathematical
amid the regimented, cold, inane,
where destined atoms are each moment slain.

At bidding of a Will, to which we bend
(and must), but only dimly apprehend,
great processes march on, as Time unrolls
from dark beginnings to uncertain goals;
and as on page o’er-written without clue,
with script and limning packed of various hue,
an endless multitude of forms appear,
some grim, some frail, some beautiful, some queer,
each alien, except as kin from one
remote Origo, gnat, man, stone, and sun.
God made the petreous rocks, the arboreal trees,
tellurian earth, and stellar stars, and these
homuncular men, who walk upon the ground
with nerves that tingle touched by light and sound.
The movements of the sea, the wind in boughs,
green grass, the large slow oddity of cows,
thunder and lightning, birds that wheel and cry,
slime crawling up from mud to live and die,
these each are duly registered and print
the brain’s contortions with a separate dint.

Yet trees are not ‘trees’, until so named and seen
and never were so named, till those had been
who speech’s involuted breath unfurled,
faint echo and dim picture of the world,
but neither record nor a photograph,
being divination, judgement, and a laugh
response of those that felt astir within
by deep monition movements that were kin
to life and death of trees, of beasts, of stars:
free captives undermining shadowy bars,
digging the foreknown from experience
and panning the vein of spirit out of sense.
Great powers they slowly brought out of themselves
and looking backward they beheld the elves
that wrought on cunning forges in the mind,
and light and dark on secret looms entwined.

He sees no stars who does not see them first
of living silver made that sudden burst
to flame like flowers beneath an ancient song,
whose very echo after-music long
has since pursued. There is no firmament,
only a void, unless a jewelled tent
myth-woven and elf-pattemed; and no earth,
unless the mother’s womb whence all have birth.
The heart of Man is not compound of lies,
but draws some wisdom from the only Wise,
and still recalls him. Though now long estranged,
Man is not wholly lost nor wholly changed.
Dis-graced he may be, yet is not dethroned,
and keeps the rags of lordship once he owned,
his world-dominion by creative act:
not his to worship the great Artefact,
Man, Sub-creator, the refracted light
through whom is splintered from a single White
to many hues, and endlessly combined
in living shapes that move from mind to mind.
Though all the crannies of the world we filled
with Elves and Goblins, though we dared to build
Gods and their houses out of dark and light,
and sowed the seed of dragons, ‘twas our right
(used or misused). The right has not decayed.
We make still by the law in which we’re made.

Yes! ‘wish-fulfilment dreams’ we spin to cheat
our timid hearts and ugly Fact defeat!
Whence came the wish, and whence the power to dream,
or some things fair and others ugly deem?
All wishes are not idle, nor in vain
fulfilment we devise – for pain is pain,
not for itself to be desired, but ill;
or else to strive or to subdue the will
alike were graceless; and of Evil this
alone is deadly certain: Evil is.

Blessed are the timid hearts that evil hate
that quail in its shadow, and yet shut the gate;
that seek no parley, and in guarded room,
though small and bate, upon a clumsy loom
weave tissues gilded by the far-off day
hoped and believed in under Shadow’s sway.

Blessed are the men of Noah’s race that build
their little arks, though frail and poorly filled,
and steer through winds contrary towards a wraith,
a rumour of a harbour guessed by faith.

Blessed are the legend-makers with their rhyme
of things not found within recorded time.
It is not they that have forgot the Night,
or bid us flee to organized delight,
in lotus-isles of economic bliss
forswearing souls to gain a Circe-kiss
(and counterfeit at that, machine-produced,
bogus seduction of the twice-seduced).
Such isles they saw afar, and ones more fair,
and those that hear them yet may yet beware.
They have seen Death and ultimate defeat,
and yet they would not in despair retreat,
but oft to victory have tuned the lyre
and kindled hearts with legendary fire,
illuminating Now and dark Hath-been
with light of suns as yet by no man seen.

I would that I might with the minstrels sing
and stir the unseen with a throbbing string.
I would be with the mariners of the deep
that cut their slender planks on mountains steep
and voyage upon a vague and wandering quest,
for some have passed beyond the fabled West.
I would with the beleaguered fools be told,
that keep an inner fastness where their gold,
impure and scanty, yet they loyally bring
to mint in image blurred of distant king,
or in fantastic banners weave the sheen
heraldic emblems of a lord unseen.

I will not walk with your progressive apes,
erect and sapient. Before them gapes
the dark abyss to which their progress tends
if by God’s mercy progress ever ends,
and does not ceaselessly revolve the same
unfruitful course with changing of a name.
I will not treat your dusty path and flat,
denoting this and that by this and that,
your world immutable wherein no part
the little maker has with maker’s art.
I bow not yet before the Iron Crown,
nor cast my own small golden sceptre down.

In Paradise perchance the eye may stray
from gazing upon everlasting Day
to see the day illumined, and renew
from mirrored truth the likeness of the True.
Then looking on the Blessed Land ‘twill see
that all is as it is, and yet made free:
Salvation changes not, nor yet destroys,
garden nor gardener, children nor their toys.
Evil it will not see, for evil lies
not in God’s picture but in crooked eyes,
not in the source but in malicious choice,
and not in sound but in the tuneless voice.
In Paradise they look no more awry;
and though they make anew, they make no lie.
Be sure they still will make, not being dead,
and poets shall have flames upon their head,
and harps whereon their faultless fingers fall:
there each shall choose for ever from the All.
~~~
… variace na klasický překlad Stanislavy Pošustové-Menšíkové a tři vlastní, volnější?
Tři Prsteny králům Elfů pod nebes šíří,
Sedm vládcům Dwórfů z hloubi skalních síní,
Devět Smrtelníkům, kteří k zkáze míří,
Jeden Pánu Temna, na trůnu, jenž stíní
v zemi Mordor, kde se šerostíny plíží.
Onen prsten vládne všem, Onen jim všem káže,
Onen všechny přivede, v temnu sevře, sváže
v zemi Mordor, kde se šerostíny plíží.



Tři Prsteny králům Elfů, pod blankyt svěží,
Sedm, Permonů-vládcům, skalních síní,
Devět, Smrtelníkům, jichž ortel běží,
Jeden Pánu Temna, co noci trůní,
v Říši Mordoru, kde Stíny leží.
Prsten sil podmanivých, odhalí všechny, svolá,
spoutá všech mocichtivých do temno-temna kola,
v Říši Mordoru, kde Stíny leží.


Tři Prsteny Elfů-králům pod nebesy,
Sedm, Permonů-vládcům z jeskyň síní,
Devět, Mužům, kteří sudbou na smrt musí,
Jeden Pánu Temna, který ve tmách trůní
v Říši Mordoru, v níž táhlé Stíny děsí.
Prsten podmanivý, Prsten pátrající,
Prsten svůdné síly, v temno svazující,
v Říši Mordoru, v níž táhlé Stíny děsí.


Tři Prsteny králům Elfským, nebe spásy,
Sedm, vůdčím Dvórfům v krápníkových dvorcích,
Devět, Smrtelníkům, pod ortelem zkázy,
Jeden, Pánu Temna, na svém temném stolci
v Říši Mordor, v níž se Stíny sblížit plazí.
On, Prsten poroby; On, před nímž není skrytí,
On, Prsten záhuby, svod do tmy, do zajetí,
v Říši Mordor, v níž se Stíny sblížit plazí.
Three Rings for the Elven-kings under the sky,
Seven for the Dwarf-lords in their halls of stone,
Nine for Mortal Men doomed to die,
One for the Dark Lord on his dark throne
In the Land of Mordor where the Shadows lie
One Ring to rule them all, One Ring to find them,
One Ring to bring them all and in the darkness bind them,
In the Land of Mordor where the Shadows lie.
~~~
PERMONÍ PÍSEŇ

Přes Mlžné hory, kde dlí chlad,
prastarých jeskyň hlubin pád,
tam před úsvitem odejdem
zakleté zlato vyhledat.

Permonů rod kdys kouzel znal,
kladivy zvoniv, kovával
ve tmách v nichž spících stvůr je skrýš,
pod klenbou, v hloubi země, skal.

Tam starý král, lord elfů s ním,
obklopen zlatem třpytivým,
ztvárnili, hnětli v rukověť,
meč, sázen drahým kamením.

Náhrdelníky stříbrné,
po kterých kvítí hvězd se pne,
a dračí žár, ve spleti čar
svit luny, slunce protkané.

Přes Mlžné hory, kde dlí chlad,
prastarých jeskyň hlubin pád,
tam před úsvitem odejdem
ztracené zlato vyhledat.

Poháry sobě vyryli,
k nim zlaté lyry ukryli,
skryt zářný zjev, strun ladný zpěv
elfové, muži pozbyli.

Na skalách bory kvílící,
dlouhou noc vichry skučící,
požár se rudě rozséval,
ze stromů louče hořící.

Zvonily zvony v údolí,
v obavách tváře vzhlížely,
dračí hněv, šleh, nad hrůzy žeh,
věže a domy v popeli.

Pod lunou hora dýmajíc,
Permonů zmar se blíží víc,
zběsilý běh, ze sálu spěch,
pod spáry zkázy, pod měsíc.

Daleko, přes hor mlžný běs,
prastarých jeskyň hlubin děs,
tam před úsvitem odejdem
lyry a zlato zpět si svézt.

Vítr po vřesovištích vál,
však v hvozdu list se nehýbal,
kde stíny sní, za nocí, dní,
průvod stvůr tmou se plížil, dál.

Vítr se spustil s chladných hor,
bouřil jak příliv, skučel vzdor,
větvoví sten od hvozdu stěn,
listí skon v plísni pustých nor.

Vítr dul dál, dul na východ,
ve hvozdu byl mrtvolný klid,
však močálem zní kvílení,
kam hvizd a svist se vydal výt.

Trav šust a šum, jich střapců sklon,
rákosů chřest dál vlál -- byl shon,
hladiny třes vzor oblak nes,
strhaných, rozevlátý hon.

Osamocený Vrch kol bral,
nad dračí sluj se rozevlál:
ponuré stíny balvanů
a dým, co vzduchem plápolal.

Od země pryč se oddálil,
přes noční moře převalil
měsíc v něm plachty vykasal,
když hvězdy dechem rozzářil.

Pod temnou Horou vysokou,
Král vstoupil v síňi širokou!
Je mrtev Drak ten hrozný, však
byl nepřátel až zárukou!

Ostrý je meč a hbitý šíp,
dlouhé je kopí, bráněn Vstup:
až zlatem pak osmělen zrak;
Permonům záblesk lepších dob.

Permonů rod kdys kouzel znal,
kladivy zvoniv, kovával
ve tmách v nichž spících stvůr je skrýš,
pod klenbou, v hloubi země, skal.

Náhrdelníky stříbrné,
po kterých kvítí hvězd se pne,
a dračí žár, ve spleti čar
svit luny, slunce protkané.

Zas horský trůn je uvolněn!
Ó! Lide slyš a vrať se jen!
Pojď hned! Pojď hned! Přes pustin hlad!
tvé přízně král je oslaben.

Voláme přes hor štítů mráz.
‘Zpět do skal síní spějte zas!’
tu u bran král se načekal,
a třímá poklad zlatých krás.

Král vstoupil v síňi širokou
pod temnou Horou vysokou,
Je mrtev Drak ten hrozný, však
byl nepřátel až zárukou!

Opuštěn budiž krb i dům,
ať prší, fičí větru šum,
dál před úsvitem odejdem,
přes hvozdy, štíty, k obzorům.

Až do Roklinky, v Elfů říš,
skr mlžné tůně v spádů skrýš,
blaty a pustinami cval,
a dál až kam, neznáme již.

Před sebou zášť, za sebou děs,
pod širým nebem lehnem dnes,
než naše strasti přejdou zas,
než dojdem tam, kam úkol nes.

Nezbývá čas! Nezbývá čas!
Do sedla před úsvitem zas!
THE DWARVES’ SONG

Far over the Misty Mountains cold,
To dungeons deep and caverns old,
We must away, ere break of day,
To seek our pale enchanted gold.

The dwarves of yore made mighty spells,
While hammers fell like ringing bells,
In places deep, where dark things sleep,
In hollow halls beneath the fells.

For ancient king and elvish lord
There many a gleaming golden hoard
They shaped and wrought, and light they caught,
To hide in gems on hilt of sword.

On silver necklaces they strung
The flowering stars, on crowns they hung
The dragon-fire, on twisted wire
They meshed the light of moon and sun.

Far over the Misty Mountains cold,
To dungeons deep and caverns old,
We must away, ere break of day,
To claim our long-forgotten gold.

Goblets they carved there for themselves,
And harps of gold, where no man delves
There lay they long, and many a song
Was sung unheard by men or elves.

The pines were roaring on the heights,
The wind was moaning in the night,
The fire was red, it flaming spread,
The trees like torches blazed with light.

The bells were ringing in the dale,
And men looked up with faces pale.
The dragon’s ire, more fierce than fire,
Laid low their towers and houses frail.

The mountain smoked beneath the moon.
The dwarves, they heard the tramp of doom.
They fled the hall to dying fall
Beneath his feet, beneath the moon.

Far over the Misty Mountains grim,
To dungeons deep and caverns dim,
We must away, ere break of day,
To win our harps and gold from him!

The wind was on the withered heath,
But in the forest stirred no leaf:
There shadows lay be night or day,
And dark things silent crept beneath.

The wind came down from mountains cold,
And like a tide it roared and rolled.
The branches groaned, the forest moaned,
And leaves were laid upon the mould.

The wind went on from West to East;
All movement in the forest ceased.
But shrill and harsh across the marsh,
Its whistling voices were released.

The grasses hissed, their tassels bent,
The reeds were rattling--on it went.
O’er shaken pool under heavens cool,
Where racing clouds were torn and rent.

It passed the Lonely Mountain bare,
And swept above the dragon’s lair:
There black and dark lay boulders stark,
And flying smoke was in the air.

It left the world and took its flight
Over the wide seas of the night.
The moon set sail upon the gale,
And stars were fanned to leaping light.

Under the Mountain dark and tall,
The King has come unto his hall!
His foe is dead, the Wyrm of Dread,
And ever so his foes shall fall!

The sword is sharp, the spear is long,
The arrow swift, the Gate is strong.
The heart is bold that looks on gold;
The dwarves no more shall suffer wrong.

The dwarves of yore made mighty spells,
While hammers fell like ringing bells
In places deep, where dark things sleep,
In hollow halls beneath the fells.

On silver necklaces they strung
The light of stars, on crowns they hung
The dragon-fire, from twisted wire
The melody of harps they wrung.

The mountain throne once more is freed!
O! Wandering folk, the summons heed!
Come haste! Come haste! Across the waste!
The king of freind and kin has need.

Now call we over the mountains cold,
’Come back unto the caverns old!’
Here at the gates the king awaits,
His hands are rich with gems and gold.

The king has come unto his hall
Under the Mountain dark and tall.
The Wyrm of Dread is slain and dead,
And ever so our foes shall fall!

Farewell we call to hearth and hall!
Though wind may blow and rain may fall,
We must away, ere break of day
Far over the wood and mountain tall.

To Rivendell, where Elves yet dwell
In glades beneath the misty fell.
Through moor and waste we ride in haste,
And whither then we cannot tell.

With foes ahead, behind us dread,
Beneath the sky shall be our bed,
Until at last our toil be passed,
Our journey done, our errand sped.

We must away! We must away!
We ride before the break of day!
~~~
Ne vždy se zlato skví září,
ne každý zabloudí v lese.
Houževnatost čelí stáří,
hluboký kořen mráz snese.

Z popele procitne plamen,
ze stínů, paprsku jas.
Zlomený meč bude spraven,
bezkorunný králem zas.


Nesuď, zda zlato, dle třpytu,
nesuď všem poutníkům zkázu,
silověk odolá zbytu,
hluboké kořeny mrazu.

Oheň kdys vyhaslý, smělý
odesetmí světlem svět,
čepel kdys zlomenou zcelí,
králi, bez koruny, zpět.
All that is gold does not glitter,
Not all those who wander are lost.
The old that is strong does not wither,
Deep roots are not reached by the frost.

From the ashes a fire shall be woken,
A light from the shadows shall spring.
Renewed shall be blade that was broken,
The crownless again shall be king.
 ⇑ 

Pearl Sydenstricker Buck
1892 — 1973
SAMA

Jsem sama, jen o sebe mám co dbát,
do konce, pak, až v hrobě budu spát,
nebudu vnímat hlas tvůj, tvář, jak dřív.
Přec naslouchat a vzhlížet. Kdekoliv,
než duše převtělí se teskně, nelze mi,
než Tebe slyšet, zřít, skrz Tebe
kráčet po Zemi
ALONE

I am alone, myself in my own keeping,
Until the end, I, in my own grave sleeping,
Shall no longer hear your voice nor see your face.
Yet shall I hear, yet see. In whatever place
While my soul presses to new and lonely birth,
You I shall hear, you see, through you
Walk the Earth
~~~
PAMATUJI

Narození si vybavuji –
Pamatuji!
Z věčnosti prospaná,
tokem klidu braná,
tichem schraňovaná.
Noc a den neznající,
naznak, nic netušící.
… Když náhle, hnána žitím,
Smělá se, volná, cítím;
Smělá prožívat, štkát;
Směle žít – umírat;
Smět směle být, kým jsem.
Narození si vybavuji –
Pamatuji!
I REMEMBER

I remember when I was born –
I do remember!
Through eternity I slept,
By its quiet water swept,
In its silence safely kept.
All unknowing, night or day,
All unthinking, there I lay.
… Suddenly, by life compelled,
I was free, no longer held;
Free to hear and feel and cry;
Free to live – or free to die;
Free to be that which I am.
I remember when I was born –
I do remember!
 ⇑ 

Wilfred Edward Salter Owen
1893 — 1918
SMYSLUZBAVENÍ

I
Blaze je těm, co před svým zabitím
blazeovaně mají chladnou krev.
Těm, které žádná soustrast nezjitří,
a jejich nohám nedá
zabolet v uličkách bratřími dlážděných.
Na frontě se vadne.
Jsou to však vojíni v odkvetu a ne květy,
básníkům k bláhovému zaslzení:
Muži, coby vycpávka mezer:
Ztráty, co byly snad s to bojovat
i déle; jenže o to nestojí.

II
Pak jsou ti bezcitní
pro sebe za sebe.
Otupělost snáz snáší
vrtkavé šprýmy palby,
a divnou aritmetiku Štěstí
lze zvládnout snadněji než výčet ostřílení.
A armád decimování nedbají vůbec.

III
Blaze je těm, co ztratí představu:
K nošení munice už toho mají dost.
Na duši vak si s sebou nevlečou.
Jizvy je, vyjma chladem, více nebolí.
A vše již v rudém dávno spatřivší,
mají vyrudlé oči
navždy zbavené bolu z barvy krve.
Ač překonané, děsu sevření
jim zanechalo srdce utažená.
Jejich smysly, kauterem žáru bitvy
dávno otupělé,
dávají průchod smíchu, mezi umírajícími, bez ohledů.

IV
Blaze je u vojáka doma, netuší
jak jinde, s prvním světlem, muži zaútočí,
čímž četným vzdechům zcela dojde dech.
Blaze je chlapci s nevycvičenou myslí:
Jeho dny převážně nestojí za vzpomínku.
Zpívá si do pochodu,
v němž my kráčíme mlčky, kvůli stmívání,
to dlouhé, bezútěšné, trvalé tažení
ode dlouhého dne do ohromující noci.

V
My znalí, v mysli hned potřísňující
celou svou duši zakrvavěním,
jakpak jen máme vnímat vlastní úkol
než skrz onoho oči, civící, bezřasé?
Zaživa onen není příliš živý;
umíraje, ne až tak mrtvolný;
ni smutný, ani pyšný,
zcela nezvědavý.
Nerozlišuje
stařecký klid a vlastní nevzrušení.

VI
Ať jsou však zlořečeni tupci, které žádný kanón nekonsternuje,
Zasloužili by si tak už zkamenět.
Ubozí jsou a skoupí,
v nedostatečnosti, která nikdy nebyla prostotou.
Z vlastní vůle získali imunitu
ke slitování a jakémukoli sténání v nitru člověka
na břehu posledního moře pod bezradnými hvězdami;
k veškerému truchlení nad zástupy, jež tyto břehy opouštějí;
k sebemenší účasti na sdílení
neutuchající vzájemnosti slz.
INSENSIBILITY

I
Happy are men who yet before they are killed
Can let their veins run cold.
Whom no compassion fleers
Or makes their feet
Sore on the alleys cobbled with their brothers.
The front line withers.
But they are troops who fade, not flowers,
For poets’ tearful fooling:
Men, gaps for filling:
Losses, who might have fought
Longer; but no one bothers.

II
And some cease feeling
Even themselves or for themselves.
Dullness best solves
The tease and doubt of shelling,
And Chance’s strange arithmetic
Comes simpler than the reckoning of their shilling.
They keep no check on armies’ decimation.

III
Happy are these who lose imagination:
They have enough to carry with ammunition.
Their spirit drags no pack.
Their old wounds, save with cold, can not more ache.
Having seen all things red,
Their eyes are rid
Of the hurt of the colour of blood for ever.
And terror’s first constriction over,
Their hearts remain small-drawn.
Their senses in some scorching cautery of battle
Now long since ironed,
Can laugh among the dying, unconcerned.

IV
Happy the soldier home, with not a notion
How somewhere, every dawn, some men attack,
And many sighs are drained.
Happy the lad whose mind was never trained:
His days are worth forgetting more than not.
He sings along the march
Which we march taciturn, because of dusk,
The long, forlorn, relentless trend
From larger day to huger night.

V
We wise, who with a thought besmirch
Blood over all our soul,
How should we see our task
But through his blunt and lashless eyes?
Alive, he is not vital overmuch;
Dying, not mortal overmuch;
Nor sad, nor proud,
Nor curious at all.
He cannot tell
Old men’s placidity from his.

VI
But cursed are dullards whom no cannon stuns,
That they should be as stones.
Wretched are they, and mean
With paucity that never was simplicity.
By choice they made themselves immune
To pity and whatever moans in man
Before the last sea and the hapless stars;
Whatever mourns when many leave these shores;
Whatever shares
The eternal reciprocity of tears.
~~~
HYMNA ODSOUZENÉMU MLÁDÍ

Umíráčků proň na porážku je tu?
Jen hrůzostrašná zloba kanónů.
Jen drkotavé kokty kulometů
vychrlí modlitby jim, bez zvonů.
Bez prázdných gest a přání, bez výsměchu,
bez hlasů truchlících, jen chóru děs —
ječících střel co kvílí na útěchu;
Snad trubač po nich z krajů volá kdes.

Jakápak na cestu jim světla svítí?
Ne v chlapců rukou, v očích jejich svící
záblesky svaté, sbohem dávající.
Bleď dívčích čel buď rouškou jejich žití;
Jich trpělivá věrnost navždy, květ,
a soumrak, zvolna, závěs naopět.
ANTHEM FOR DOOMED YOUTH

What passing-bells for these who die as cattle?
Only the monstrous anger of the guns.
Only the stuttering rifles’ rapid rattle
Can patter out their hasty orisons.
No mockeries for them; no prayers nor bells,
Nor any voice of mourning save the choirs, —
The shrill, demented choirs of wailing shells;
And bugles calling for them from sad shires.

What candles may be held to speed them all?
Not in the hands of boys, but in their eyes
Shall shine the holy glimmers of good-byes.
The pallor of girls’ brows shall be their pall;
Their flowers the tenderness of patient minds,
And each slow dusk a drawing-down of blinds.
~~~
DULCE ET DECORUM EST

Křivě, jak staří žebráci pod vaky
do kolen, s kašlem bab kleli skrz kal
my od zsinalých světlic vedše zraky
šli, klopýtali lačně v úkryt dál.
V pochodu spali. Kdekdo bez bot již
jen obut v krev, ochromlí; osleplí;
únavou zpití; hluší, ba i když
granáty s plynem za nás zaduply.
Plyn! Hoši! PLYN! — extáze tápání
neohrabané masky, jen tak tak,
jeden dál řve, klopýtá v sípání,
jak v ohni, v louhu dál se zmítá však. —
Skrz mlhu skel, zelený světla dech
moře já hleděl naň jak v něm se topí.
Před zrakem bezmocným, ve všech mých snech
se na mě vrhá, chrčí, zas se topí.

Kdybys i ty si v dusném snění stoup’
za vůz kam jsme jej hrubě naložili
a v tváři padlé viděl bělma v sloup,
jak ďábla výčty vin by položily,
ba slyšel každý výmol scedit krev,
kloktavě od plic pěnou-leptaných,
těch soust hořkých zjev
v nevinných ústech, vředy zdeptaných, —
pak příteli bys netroufal si nést
smělých sláv snůšky dětem, sliby, hory,
starou Lež: Dulce et decorum est
Pro patria mori.
DULCE ET DECORUM EST

Bent double, like old beggars under sacks,
Knock-kneed, coughing like hags, we cursed through sludge,
Till on the haunting flares we turned our backs
And towards our distant rest began to trudge.
Men marched asleep. Many had lost their boots
But limped on, blood-shod. All went lame; all blind;
Drunk with fatigue; deaf even to the hoots
Of gas-shells dropping softly behind.
Gas! GAS! Quick, boys! — An ecstasy of fumbling
Fitting the clumsy helmets just in time,
But someone still was yelling out and stumbling
And flound’ring like a man in fire or lime. —
Dim, through the misty panes and thick green light,
As under a green sea, I saw him drowning.
In all my dreams before my helpless sight
He plunges at me, guttering, choking, drowning.

If in some smothering dreams you too could pace
Behind the wagon that we flung him in,
And watch the white eyes writhing in his face,
His hanging face, like a devil’s sick of sin,
If you could hear, at every jolt, the blood
Come gargling from the froth-corrupted lungs,
Bitter as the cud
Of vile, incurable sores on innocent tongues, —
My friend, you would not tell with such high zest
To children ardent for some desperate glory,
The old Lie: Dulce et decorum est
Pro patria mori.
 ⇑ 

Dorothy Parker
1893 — 1967
JEDINEČNÁ RŮŽE

Poslal mi od schůzky jen jeden květ,
jímž svůj vztah s něžným citem sdělit může;
srdce orosené, jen přivonět–
jedinečná růže.

Pochopila jsem vzkaz květnatých vět;
„Jsem okvětí,“ dí, „jeho srdce tužeb.“
Lásky od nepaměti je to amulet,
jedinečná růže.

Proč nechce poslat nikdo, vyhovět
mi s jedinečnou limuzínou, nuže?
Nešť, mým osudem je, co svět je svět,
jedinečná růže.
ONE PERFECT ROSE

A single flow’r he sent me, since we met.
All tenderly his messenger he chose;
Deep-hearted, pure, with scented dew still wet–
One perfect rose.

I knew the language of the floweret;
“My fragile leaves,” it said, “his heart enclose.”
Love long has taken for his amulet
One perfect rose.

Why is it no one ever sent me yet
One perfect limousine, do you suppose?
Ah no, it’s always just my luck to get
One perfect rose.
~~~
RESUMÉ

Břity bolí;
Řeky smáčí;
Louhy pálí;
Léky tlačí.
Zbraně čadí;
Smyčky škrtí;
Plyn zas smrdí;
Zbývá žití.
RESUME

Razors pain you;
Rivers are damp;
Acids stain you;
And drugs cause cramp.
Guns aren’t lawful;
Nooses give;
Gas smells awful;
You might as well live.
~~~
OSCAR WILDE

Když, s literáty, choutku mám
pokusit se o epigram,
nedbám zda, že je můj, se doví;
vše připisujem Oskarovi.
OSCAR WILDE

If, with the literate, I am
Impelled to try an epigram,
I never seek to take the credit;
We all assume that Oscar said it.
 ⇑ 

Donald Benson Blanding
1894 — 1957
DVOJÍ ŽIVOT

Jak prostičké by bylo žít
kdybych se mohl rozdvojit
v neklidné já, na cesty v dál
a s tichým já být pecivál.
Průbojník, hltá čerstvý vzduch
pod nebem proměn, dobrodruh,
zatímco po domovu hlad
Usedlík sytí, řád má rád.

A v tom je svízel, osten, hrot;
Neklidný ve mě lodivod
jejž vábí změna scénická
arktu modř, zeleň tropická,
prahne po poušti mystice,
těší jej rozruch pranice,
však natruc Bujarému já
Zpátečník můj jej přiková
urputně brání obměně.
Dál ve své brázdě, neměnně,
hloubené zvykem. Spokojen
za pecí zašit, doma jen,
v zátiší oblíbených knih,
se svíčkou, u pokladů svých,
zahradní kutil, klimbá, sní,
kobylkám dává slyšení,
zatímco Neklidný by chtěl
vyrazit, aby dováděl.
Každičký příliv, dmutí vln,
láká jej … svézt se, dojmů pln.
Jak kocouři se nesnáší
mé dvě já, klid mi rozpráší.

Cestu vpřed jedním okem zřím,
druhým se smutně ohlížím.
Už šilhám, takto naložen,
(je těžké nebýt zatížen)
Jeden dí tam a Druhý zde
Jeden že ano, Druhý ne,“
Ten ženu, domov útulný
chce, Tamten život potulný.

Neklidný mě vždy unese,
dvojčata přát si, mělo se.
THE DOUBLE LIFE

How very simple life would be
If only there were two of me
A restless me to drift and roam
A quiet me to stay at home.
A Searching One to find his fill
Of varied skies and new found thrill
While sane and homely things are done
By the domestic Other One.

And that’s just where the trouble lies;
There is a Restless Me that cries
For chancey risks and changing scene,
For arctic blue and tropic green,
For deserts with their mystic spell,
For lusty fun and raising Hell
But shackled to that Restless Me
My other self rebeliously
Resists the frantic urge to move.
It seeks the old familiar groove
That habits make. It finds content
With hearth and home-dear prisonment,
With candle light and well-loved books
And treasured loot in dusty nooks,
With puttering and garden things
And dreaming while a cricket sings
And all the while the Restless One
Insists on more exciting fun.
It wants to go with every tide,
No matter where … just for the ride.
Like yowling cats the two selves brawl
Until I have no peace at all.

One eye turns to the forward track,
The other eye looks sadly back.
I’m getting wall-eyed from the strain,
(It’s tough to have an idle brain)
But One says “Stay” and One says “Go”
And One says “Yes,” and One says “No,”
And One Self wants a home and wife
And One Self craves the drifter’s life.

The Restless Fellow always wins
I wish my folks had made me twins.
~~~
EPITAF

Kámen ni dřevo proň neporuš
rytím „Byl čestný“, či „Dobrý muž.“
Ve vánek míjící, kouřem spíš,
sedm slov … následujících, vpiš,
sdělí, co svazek tak rád by chtěl,
„On byl živ, smál se a … rozuměl.“
EPITAPH

Do not carve on stone or wood,
“He was honest” or “He was good.”
Write in smoke on a passing breeze
Seven words… and the words are these,
Telling all that a volume could,
“He lived, he laughed and… he understood.”
 ⇑ 

Edward Estlin "e. e." Cummings
1894 — 1962
… atypická báseň, kterou e.e. cummings beztak asi nemyslel tak srozumitelně jako v překladu …
LÁSKA CLONÍ VÍC NEŽ ZAPOMNĚNÍ

láska cloní víc než zapomnění
řidší nad co by si vzpomněla
vzácnější než vlnou promáčení
častější než selhat docela

nejvíc cvokatá je náměsíční
o to méně bytím neubýt
nežli moře kol co činné neční
do hlubin jde moře prohloubit

láska nad výhru dá trvalo
spíš než k nikdy patří k naživu
stačí ji k pobídce pramálo
bez obalu bere omluvu

nejrozumnější je taky slunní
nesmrtelnost je jí nejbližší
nad celičké nebe co vše plní
a sebe nejvýš samo převýší
LOVE IS MORE THICKER THAN FORGET

love is more thicker than forget
more thinner than recall
more seldom than a wave is wet
more frequent than to fail

it’s most mad and moonly
and less it shall unbe
than all the sea which only
is deeper than the sea

love is more always than to win
less never than alive
less bigger than the least begin
less litter than forgive

it’s most sane and sunly
and more it cannot die
than all the sky which only
is higher than the sky
~~~
NOSÍM TVÉ SRDCE

nosím tvé srdce s sebou
nosím tvé srdce s sebou(tvé nosím
v svém srdci)nikdy ne bez něj(kamkoli
jdu ty jdeš se mnou, drahá;cokoli je dílem
mým je od tebe dané,má lásko)
já strach                                
z osudu nemám(jsi má štěstena,sladká)já svět
nechci žádný(tys krásko mým světem,má pravá)
a tys to co měsíc vždy značil od věků
a cokoli zazpívá slunce jsi ty

tady je tajemství před všemi skryté
(kořene kořen a poupěte poupě
a nebe nad nebem kde strom zve se žití;co roste
nad duše přání přes rozumu skrýši)
a to je ten div mezi hvězdami nebe

nosím tvé srdce s sebou(tvé nosím v svém srdci)
I CARRY YOUR HEART

i carry your heart with me
i carry your heart with me(i carry it in
my heart)i am never without it(anywhere
i go you go, my dear;and whatever is done
by only me is your doing,my darling)
                                    i fear
no fate(for you are my fate,my sweet)i want
no world(for beautiful you are my world,my true)
and it’s you are whatever a moon has always meant
and whatever a sun will always sing is you

here is the deepest secret nobody knows
(here is the root of the root and the bud of the bud
and the sky of the sky of a tree called life;which grows
higher than soul can hope or mind can hide)
and this is the wonder that’s keeping the stars apart

i carry your heart with me(i carry it in my heart)
~~~
XXX

zpívám jak Olaf velký vřelý
nesnášel válku od srdce:
pacifista byl, od-půrce

plukovník drahý jeho(smělý
z westpointu vyšlechtěný byl)
Olafa si vzal do parády;
ač--řada lačných k dovádění
poddůstojníků(bácli týl
jeho)ledovou vodou táhli
bezmocnost další kartáčkem
mazali tím po vyleštění
od bláta toalet jak prahli
spřízněné mozky obuškem
poslušnost tupě vymáhali--
Olaf(v zásadě zesinalý
už nebožtík a bez cáru
krom co mu Bůh na sebe dal)
řekl, bez hlasu navýšení
„líbat vám vlajku naseru“

stříbrný pták hned vážnost znal
(hned oholit se odebral)

ač--oficíři různě znalí
(dychtivé země výkvet sám)
netečnou kořist nakopali
než vysípaný skončil křik
hlasových polnic, okopali
boty, vojínům dali mžik,
ať jeho rectum škádlit jdou
šikovnou aplikací tam
když bajonet je do běla--
Olaf(na zbytcích z kolenou)
opakuje do zněměla
„nežeru co kdo podělá“

náš president jsa zpraven, vida
zatvrzelosti bez konce
uvrhl zbaběléhozmrda
do kobky, jeho do konce.

Krista(a Jeho soucit věčný)
Olafa s ním;chci poznati

převážně protože a sic
nelžou-li čísla, on byl víc
srdnatý než já:blond než ty.
XXX

i sing of Olaf glad and big
whose warmest heart recoiled at war:
a conscientious object-or

his wellbelovéd colonel(trig
westpointer most succinctly bred)
took erring Olaf soon in hand;
but--though an host of overjoyed
noncoms(first knocking on the head
him)do through icy waters roll
that helplessness which others stroke
with brushes recently employed
anent this muddy toiletbowl,
while kindred intellects evoke
allegiance per blunt instruments--
Olaf(being to all intents
a corpse and wanting any rag
upon what God unto him gave)
responds,without getting annoyed
“I will not kiss your fucking flag>

straightway the silver bird looked grave
(departing hurriedly to shave)

but--though all kinds of officers
(a yearning nation’s blueeyed pride)
their passive prey did kick and curse
until for wear their clarion
voices and boots were much the worse,
and egged the firstclassprivates on
his rectum wickedly to tease
by means of skilfully applied
bayonets roasted hot with heat--
Olaf(upon what were once knees)
does almost ceaselessly repeat
there is some shit I will not eat

our president,being of which
assertions duly notified
threw the yellowsonofabitch
into a dungeon,where he died

Christ(of His mercy infinite)
i pray to see;and Olaf,too

preponderatingly because
unless statistics lie he was
more brave than me:more blond than you.
 ⇑ 

Charles Hamilton Sorley
1895 — 1915
MRTVÍ

Až miliony mrtvých bez úst zříš
křížit tvé sny v sinavých praporech,
nech druhým chabá slova, netvrď již
jak budeš pamětliv. Ušetři dech.
Nechval je. Hluší, jak by měli znát
že nedštíš hanu na rozťatá čela?
Nech slz. Slepí je nemohou rozpoznat.
Nech poct. Vždyť zemříti je snadné zcela.
Řekni jen „Mrtví jsou.“ A šetře hlasu,
„Však leckdo lepší je na smrt předešel.“
Pátravě shlédnuv stísněnou tu masu
vida tvář, kterous kdysi v lásce měl,
zři přízrak. Vizáž už prošlou, toho času.
Mocná smrt navždy vše už má za příděl.
THE DEAD

When you see millions of the mouthless dead
Across your dreams in pale battalions go,
Say not soft things as other men have said,
That you'll remember. For you need not so.
Give them not praise. For, deaf, how should they know
It is not curses heaped on each gashed head?
Nor tears. Their blind eyes see not your tears flow.
Nor honour. It is easy to be dead.
Say only this, “They are dead.” Then add thereto,
“Yet many a better one has died before.”
Then, scanning all the o'ercrowded mass, should you
Perceive one face that you loved heretofore,
It is a spook. None wears the face you knew.
Great death has made all his for evermore.
 ⇑ 

Robert von Ranke Graves
1895 — 1985
BĚLÁSEK

Motýl, běláska dispozice,
(jsa ťulpas nabíledni sice)
nezná, a pozdě bycha honí,
přímý let rovnou čarou, po ní,
byť tím– vnímáme všichni jasně?–
ví jak nelétat přímo, vlastně:
Vrávorá semo-tamo, hádá,
v boha či štěstí osud vkládá.
Vždyť rorýs, akrobat ten, ani
tak křivě létat nemá zdání.
THE CABBAGE WHITE

The butterfly, a cabbage-white,
(His honest idiocy of flight)
Will never now, it is too late,
Master the art of flying straight,
Yet has– who knows so well as I?–
A just sense of how not to fly:
He lurches here and here by guess
And God and hope and hopelessness.
Even the acrobatic swift
Has not his flying-crooked gift.
~~~
ZASKOČENÍ

Po sebejistém vkročení do zahrady,
kde se ti před čtyřmi hodinami tak věnovala,
nalézáš docela jinou tam, kde seděla.

Pokud ti brní v hlavě a štípe v očích,
vida její bledou nehybnou tvář a sepjaté ruce,
svírané bouřnými mračny žalu,

nenabízej jí ani slovo útěchy, člověče,
potlač sebemenší náznak své vlastní úzkosti,
stáhni se potichu, bez okukování –

Hle, temné ostří její dvousečné sekery:
svátost truchlení nad nedosažitelným.
THE INTRUSION

Going confidently into the garden
Where she made much of you four hours ago
You find another person in her seat.

If your scalp crawls and your eyes prick at sight
Of her white motionless face and folded hands
Framed in such thunderclouds of sorrow,

Give her no word of consolation, man,
Dissemble your own anguish,
Withdraw in silence, gaze averted –

This is the dark edge of her double-axe:
Divine mourning for what cannot be.
~~~
NAZÍ A NUDISTÉ

Mně přijde, naháči a nudisté
(což lexikografové zajisté
mají za synonyma k vyjádření
stavu holé absence ošacení
čí pokrývky) se liší k poznání,
jak láska od lží, pravda a umění.

Milenců beze studu pohlížení
na nahá těla hřeje k potěšení;
Hippokratické oko v nahotě
vidí anatomii v podstatě;
a nahotou se blýští Bohyně,
jsouc na lvu mezi muži vládkyně.

Nudisté smělí jsou a vládnou lstí,
jež provinilé zraky nepustí.
S kejklířů obratem však zahalí,
rétorsky, um být k šatstvu nedbalí,
přidavše úsměv pseudo-nábožný,
posměch, jak naháči jsou nemožní.

Tak naháči, kteří se utkají
s nudisty, porážku jen poznají;
však, když jdou spoře spolu na večnost
trništěm mrtvých, nahá skutečnost,
že náhončí se blíží, Gorgoni,
nudisty obnaží, až žadoní!
THE NAKED AND THE NUDE

For me, the naked and the nude
(By lexicographers construed
As synonyms that should express
The same deficiency of dress
Or shelter) stand as wide apart
As love from lies, or truth from art.

Lovers without reproach will gaze
On bodies naked and ablaze;
The Hippocratic eye will see
In nakedness, anatomy;
And naked shines the Goddess when
She mounts her lion among men.

The nude are bold, the nude are sly
To hold each treasonable eye.
While draping by a showman’s trick
Their dishabille in rhetoric,
They grin a mock-religious grin
Of scorn at those of naked skin.

The naked, therefore, who compete
Against the nude may know defeat;
Yet when they both together tread
The briary pastures of the dead,
By Gorgons with long whips pursued,
How naked go the sometime nude!
 ⇑ 

Clive Staples Lewis
1898 — 1963
BABÍ LÉTO

Záprášená, neupravená
od vos, od plevele znavená
povidlavá, dušná, přezrálá,
pozdní, slibů jsem nedostála.

Zprvu sama s vámi věřila
v modř a zeleň jsem, je čeřila;
nehleď však jen, co se nezdaří,
já přec, nešť, jsem byla předjaří.
LATE SUMMER

I, dusty and bedraggled as I am,
Pestered with wasps and weeds and making jam,
Blowzy and stale, my welcome long outstayed,
Proved false in every promise that I made.

At my beginning I believed, like you,
Something would come of all my green and blue.
Mortals remember, looking on the thing
I am, that I, even I, was once a spring.
~~~
AČ UŽ SE HROUTÍ

Tohle jsou jen fešné žvásty, jak já Tě mám rád.
V životě jsem neměl na druhé pomyšlení.
Já jsem jen žoldácký prospěchář, na každý pád:
Boha chci, Tebe, přátel mít k posloužení.
Útěcha, požitky, klid, to je součet mých met.
Nezapřu, o fous bych nevystoupil ze své role:
O lásce řečním — papouch co Řek jakbysmet —
uvězněn v sobě vždy cílím své startovní pole.
Jenžes mi (pozdě) už odkryla vše co bych měl.
Vidím tu propast. Vše, čím jsi, mi posloužilo
vyklenout srdce v most, po kterém návrat by šel
z exilu, zmužnět. Leč mostu se přitížilo.
Žehnám ti ač už se hroutí. Záslužné rány,
kterés mi dala jsou drahé mi nad všechny ceny.
AS THE RUIN FALLS

All this is flashy rhetoric about loving you.
I never had a selfless thought since I was born.
I am mercenary and self-seeking through and through:
I want God, you, all friends, merely to serve my turn.
Peace, re-assurance, pleasure, are the goals I seek,
I cannot crawl one inch outside my proper skin:
I talk of love — a scholar’s parrot may talk Greek —
But, self-imprisoned, always end where I begin.
Only that now you have taught me (but how late) my lack.
I see the chasm. And everything you are was making
My heart into a bridge by which I might get back
From exile, and grow man. And now the bridge is breaking.
For this I bless you as the ruin falls. The pains
You give me are more precious than all other gains.
 ⇑ 

Francis Reginald Scott
1899 — 1985
VILLANELLA NAŠÍ DOBY

Z hořkosti srdce zpytání
jímž kmitá vášeň, však i bol
tím jsouce k metám zvedáni.

To tím je, vírou v poznání:
zas spjato bude lidstvo kol
z hořkosti srdcezpytání.

Nadchlo kdys, hladké uznání,
teď hlavou v dlaň, skrz protipól
tím jsouce k metám zvedáni.

Povrchních citů svlékání;
ne původ, národ, jinak zvol
z hořkosti srdcezpytání.

Pod cenou nezaprodáni,
ne sázkaři na vlastní gól,
tím jsouce k metám zvedáni.

Rozevlát úzkost, svírání,
svědectví mrtvých epištol;
z hořkosti srdcezpytání
tím jsouce k metám zvedáni.
VILLANELLE FOR OUR TIME

From bitter searching of the heart,
Quickened with passion and with pain
We rise to play a greater part.

This is the faith from which we start:
Men shall know commonwealth again
From bitter searching of the heart.

We loved the easy and the smart,
But now, with keener hand and brain,
We rise to play a greater part.

The lesser loyalties depart,
And neither race nor creed remain
From bitter searching of the heart.

Not steering by the venal chart
That tricked the mass for private gain,
We rise to play a greater part.

Reshaping narrow law and art
Whose symbols are the millions slain,
From bitter searching of the heart
We rise to play a greater part.
~~~
LÁSKYPLNOST

Láskyplnost je z lásky klid,
interval neurčeně hbit,
s to tíž' od tísně oddělit.

Po současnosti, minulost,
po pouti, půstu holá kost.
Nejzákladnější je konečnost.

Kruh naší trati, uzavřen,
bez spirál, co by vedly ven
se vrací k bodu startu jen.

Střed všeho stesku, milosti,
střed smíru, za kraj krajnosti;
dar dárci láskyplnosti.
CARING

Caring is loving, motionless,
An interval of more or less
Between the stress and the distress.

After the present falls the past,
After the festival, the fast.
Always the deepest is the last.

This is the circle we must trace,
Not spiralled outward, but a space
Returning to its starting place.

Centre of all we mourn and bless,
Centre of calm, beyond excess,
Who cares for caring, has caress.
 ⇑ 

James Mercer Langston Hughes
1902 — 1967
NECHŤ JE AMERIKA OPĚT AMERIKOU

Nechť je Amerika opět Amerikou.
Nechť někdejšími vizemi zas zní.
Nechť je průkopníka plání velkou
Který ve svobodě sídlit sní.

(Amerika mi Amerikou nikdy nebyla.)

Nechť je Amerika snem svých zasněných —
Nechť je mocné lásky mocností
Bez králů, tyranů, intrik, pletich
Pro všechny a bez porobenství.

(Nikdy mi nebyla Amerikou.)

Ó, ať je země má i Svobody
Falešným vlastenectvím neověnčené,
Kde možnosti jsou skutečné, život volný,
Rovností prosycený vzduch kde dýcháme.

(Nikdy mi neposkytla rovnocennost,
ni svobodu tato „domovina svobodných.“)

Ty, kdopak jsi, ty v šeru mumlající?
Kdo jsi, že hvězdy rouškou zastíráš?


Jsem onen chudý běloch, odstrčen, podvedený,
Jsem onen Černoch otroctvím zjizvený.
Jsem onen rudý muž ze své domoviny hnán
Jsem onen imigrant, po naději prahnoucí —
Shledávající zde jen onen profláklý hloupý plán
Kde člověk je člověku vlkem, v útisku, siláctví.

Jsem onen mladík, plný sil a chuti k žití,
Svázaný oním starým spletencem odevždy
Po zisku, moci, výhodách, braní půdy!
Po urvání zlata! Všemožném ukájení!
Vykořisťování! Krácení dlužné mzdy!
Vlastnění všeho co jen chamtivost si cení!

Jsem onen farmář, uvázaný k zemi.
Jsem onen dělník, strojům zaprodaný.
Jsem onen Černoch, vám všem sloužící.
Jsem lid, ponížený, hladový a nuzný —
Dosud navzdory snům hladovějící.
Porobený vzdor všemu dál — Ó, Průkopníci!
Jsem onen co se nikdy nevyzdvih,
Nejchudší handlovaný dělník léta strádající.

Byť jsem dál tím kdo snil náš prapůvodní sen
Ve Starém Světě, poddaným když byl,
Kdo snil sen odvážný, a tolik odhodlaný
Že dosud jeho chrabrý zpěv se line
Z každé cihly a kamene, i brázdy obrácené
Jež z Ameriky činí nynější zem.
Ó, jsem tím, kdo tehdejší přeplul moře
Abych měl domov toho názvu hodný—
Jsem tím kdo od temných irských břehů,
Z polských plání, a anglických travnatin sem spěl,
A vyrván z lůna Afriky sem přistál
abych „domovinu svobodných“ tu vystavěl.

Svobodných?

Jakýchpak svobodných? Že by moje?
Snad ne moje? Milionů na podpoře?
Milionů při stávkách postřelených?
Milionů, kteří nemají nic na živobytí?
Vzdor všem našim snům
A všem písním zazpívaným
A všem nadějím udržovaným
A všem vlajkám vyvěšovaným,
Miliony, kteří nemají nic na živobytí —
Vyjma té vidiny, která spíš dohasíná než svítí.

Ó, nechť je Amerika opět Amerikou —
Ta země, která sebou dosud nebyla —
Však musí být — země, kde každý je svobodný.
Moje zem — ať jsem chudý, Indián, Černoch, prostě JÁ —
Který Ameriku vytvořil,
Svým potem, krví, vírou či bolestí,
Svou rukou, ať už v huti, nebo na dešti pole orající,
Musíme naše sny zas sobě navrátit.

Jistěže, pomlouvejte mě jak chcete —
Ocel svobody nemůže potřísnit.
Od těch co na hřbetech druhých žijí jak pijavice,
Musíme naši zem zas sobě navrátit,
Ameriku!

Ó, ano,
Říkám to narovinu,
Amerika mi Amerikou nikdy nebyla,
Ale já se zapřísahám —
Amerika bude!

Od zpustošení a zkázy gangsterských usmrcení,
Znásilnění a hniloby korupce, podrazů, lží,
My, tento národ, si musíme vydobýt
Půdu, doly, sadbu, sklizeň, řeky.
Hory ba i plání rozlehlý zeměpás —
Veškerých rozloh států zeleň svěží —
Postavit Ameriku zas!
LET AMERICA BE AMERICA AGAIN

Let America be America again.
Let it be the dream it used to be.
Let it be the pioneer on the plain
Seeking a home where he himself is free.

(America never was America to me.)

Let America be the dream the dreamers dreamed—
Let it be that great strong land of love
Where never kings connive nor tyrants scheme
That any man be crushed by one above.

(It never was America to me.)

O, let my land be a land where Liberty
Is crowned with no false patriotic wreath,
But opportunity is real, and life is free,
Equality is in the air we breathe.

(There’s never been equality for me,
Nor freedom in this “homeland of the free.”)

Say, who are you that mumbles in the dark?
And who are you that draws your veil across the stars?


I am the poor white, fooled and pushed apart,
I am the Negro bearing slavery’s scars.
I am the red man driven from the land,
I am the immigrant clutching the hope I seek—
And finding only the same old stupid plan
Of dog eat dog, of mighty crush the weak.

I am the young man, full of strength and hope,
Tangled in that ancient endless chain
Of profit, power, gain, of grab the land!
Of grab the gold! Of grab the ways of satisfying need!
Of work the men! Of take the pay!
Of owning everything for one’s own greed!

I am the farmer, bondsman to the soil.
I am the worker sold to the machine.
I am the Negro, servant to you all.
I am the people, humble, hungry, mean—
Hungry yet today despite the dream.
Beaten yet today—O, Pioneers!
I am the man who never got ahead,
The poorest worker bartered through the years.

Yet I’m the one who dreamt our basic dream
In the Old World while still a serf of kings,
Who dreamt a dream so strong, so brave, so true,
That even yet its mighty daring sings
In every brick and stone, in every furrow turned
That’s made America the land it has become.
O, I’m the man who sailed those early seas
In search of what I meant to be my home—
For I’m the one who left dark Ireland’s shore,
And Poland’s plain, and England’s grassy lea,
And torn from Black Africa’s strand I came
To build a “homeland of the free.”

The free?

Who said the free? Not me?
Surely not me? The millions on relief today?
The millions shot down when we strike?
The millions who have nothing for our pay?
For all the dreams we’ve dreamed
And all the songs we’ve sung
And all the hopes we’ve held
And all the flags we’ve hung,
The millions who have nothing for our pay—
Except the dream that’s almost dead today.

O, let America be America again—
The land that never has been yet—
And yet must be—the land where every man is free.
The land that’s mine—the poor man’s, Indian’s, Negro’s, ME—
Who made America,
Whose sweat and blood, whose faith and pain,
Whose hand at the foundry, whose plow in the rain,
Must bring back our mighty dream again.

Sure, call me any ugly name you choose—
The steel of freedom does not stain.
From those who live like leeches on the people’s lives,
We must take back our land again,
America!

O, yes,
I say it plain,
America never was America to me,
And yet I swear this oath—
America will be!

Out of the rack and ruin of our gangster death,
The rape and rot of graft, and stealth, and lies,
We, the people, must redeem
The land, the mines, the plants, the rivers.
The mountains and the endless plain—
All, all the stretch of these great green states—
And make America again!
~~~
NÁPĚV PRO TMAVOU DÍVKU

V nejjižanstější Dixie
(k srdce mého zlomu)
mi černého milého pověsili
na u křižovatky stromu.

V nejjižanstější Dixie
(pod tělem zmláceným)
ptám se bílého Pána Ježíše
co já s tím modlením.

V nejjižanstější Dixie
(k srdce mého zlomu)
je láska jen do očí bijící stín
na hrubém nahém stromu.
SONG FOR A DARK GIRL

Way Down South in Dixie
(Break the heart of me)
They hung my black young lover
To a cross roads tree.

Way Down South in Dixie
(Bruised body high in air)
I asked the white Lord Jesus
What was the use of prayer.

Way Down South in Dixie
(Break the heart of me)
Love is a naked shadow
On a gnarled and naked tree.
~~~
SNY

Drž se svých snů,
když zajdou, žití
má polámaná křídla,
jež nepoletí.

Drž se svých snů,
když sny ti zmizí,
žití je pusté pole,
jež sněhy mrazí.
DREAMS

Hold fast to dreams
For if dreams die
Life is a broken-winged bird
That cannot fly.

Hold fast to dreams
For when dreams go
Life is a barren field
Frozen with snow.
 ⇑ 

Florence Margaret "Stevie" Smith
1902 — 1971
NE MÁVAJÍCÍ, ALE TONOUCÍ

Nikdo jej nevnímal, mrtvého muže,
dál ležel, bědoval:
Já jsem byl odsud už dál než jste mysleli,
topil se, nemával.

Chudáček, vždycky měl v oblibě škádlit,
až vlny ho vzaly,
podcenil chladno a srdce mu selhlalo,
si povídali.

Ne, ne, ne, vždycky mě sotva tu hřálo
(nebožtík sténal dál)
Ja jsem byl vzdálen až moc odjakživa,
topil se, nemával.
NOT WAVING BUT DROWNING

Nobody heard him, the dead man,
But still he lay moaning:
I was much further out than you thought
And not waving but drowning.

Poor chap, he always loved larking
And now he’s dead
It must have been too cold for him his heart gave way,
They said.

Oh, no no no, it was too cold always
(Still the dead one lay moaning)
I was much too far out all my life
And not waving but drowning.
 ⇑ 

Frederic Ogden Nash
1902 — 1971
HRÁŠEK S MEDEM

Hrášek jím s medem, vždycky;
od nepaměti už.
Chutná sic atypicky,
však neopouští nůž.
PEAS WITH HONEY

I eat my peas with honey;
I’ve done it all my life.
It makes the peas taste funny,
But it keeps them on the knife.
~~~
ŽENICHŮM

Manželství lásky číše
by přetékala až,
chyby vždy přiznej, spíše;
pravdu mít mlčky, zvaž.
A WORD TO HUSBANDS

To keep your marriage brimming
With love in the loving cup,
Whenever you’re wrong, admit it;
Whenever you’re right, shut up.
~~~
MARNOST

Do kalhot nožky, pročpak ne;
přec ptát se nemusíte.
Vpřed jdete božsky nápadně —
vzad náramně až, víte?
WHAT’S THE USE?

Sure deck your lower limbs in pants;
Yours are the limbs, my sweeting.
You look divine as you advance —
Have you seen yourself retreating?
~~~
KRÁVA

Kráva je skotu plemeno;
dílem bů, dílem vemeno.
THE COW

The cow is of the bovine ilk;
One end is moo, the other, milk.
~~~
ŽELVA

Jak v deskách žít, to želva ví,
což celkem tají pohlaví.
Obdiv si želva zaslouží,
že množí se, když zatouží.
THE TURTLE

The turtle lives ’twixt plated decks
Which practically conceal its sex.
I think it clever of the turtle
In such a fix to be so fertile.
~~~
O ROZPTÝLENÍ ROZPAKŮ

S medem
to svedem
však vodka
dřív nutká.
REFLECTIONS ON ICE-BREAKING

Candy
Is dandy
But liquor
Is quicker.
~~~
NEJEN DRINK

Martini má něco do sebe,
příjemné chvění, až mrazí;
zlatavé, lahodné Martini;
hned bych si dal jedno, drazí.
Martini má něco do sebe,
před bálem, oslavou křtin,
nu, bez otálení
dím, vermut to není —
nejspíš to bude ten gin.
A DRINK WITH SOMETHING IN IT

There is something about a Martini,
A tingle remarkably pleasant;
A yellow, a mellow Martini;
I wish I had one at present.
There is something about a Martini,
Ere the dining and dancing begin,
And to tell you the truth,
It is not the vermouth
I think that perhaps it’s the gin.
~~~
OBECNÁ VÝSTRAHA

Co třeba alka;
vymřela, byla to veliká pálka, nelétat, chodit jen, dálka.
Co člověk, dost možná vymře
protože zapomněl chodit a zjistil jak létat,
než domyslel kamže.
A CAUTION TO EVERYBODY

Consider the auk;
Becoming extinct because he forgot how to fly, and could only walk.
Consider man, who may well become extinct
Because he forgot how to walk and learned how to fly
before he thinked.
 ⇑ 

Patrick Kavanagh
1904 — 1967
PODÉL PRŮPLAVU

Láskou-listnaté břehy a zelené vody průplavu vedeného v nich,
jež vlévají mi spásu; já, který činně živ
dle vůle Boží si libuji v návycích, banálních,
s přírodou bujím zase, tak jak jsem bujel dřív.
Jasné latě ukotvení, do třetice, vánek přidává
k páru na starém sedátku se líbajícímu
a ptáček co si sbírá vystlání hnízda Slova
výřečně nového, na pospas svému tepu třeštícímu.
Ó neotřelý světe, unes mne, očaruj v pavučině
bájných travin a hlasů bez konce z bučin znících,
nasyť zející hlad mých smyslů, daruj mi volnost maně
modlit se nerozpačitě ve slokách překypujících;
Neb tato duše dychtí být poctěna oblečením šatů nově tkaných
ze zelených a modrých vjemů a argumentů neprůkazně daných.
CANAL BANK WALK

Leafy-with-love banks and the green waters of the canal
Pouring redemption for me, that I do
The will of God, wallow in the habitual, the banal,
Grow with nature again as before I grew.
The bright stick trapped, the breeze adding a third
Party to the couple kissing on an old seat,
And a bird gathering materials for the nest for the Word
Eloquently new and abandoned to its delirious beat.
O unworn world enrapture me, encapture me in a web
Of fabulous grass and eternal voices by a beech,
Feed the gaping need of my senses, give me ad lib
To pray unselfconsciously with overflowing speech
For this soul needs to be honoured with a new dress woven
From green and blue things and arguments that cannot be proven.
 ⇑ 

Theodor Seuss Geisel ("Dr. Seuss")
1904 — 1991
LORAX

Za městem, kde roste Hrostivá tráva
a kde vítr líně a kysele čpává,
žádní ptáci, jen havrani, no žádná sláva …
tam leží Loraxe Vznosného ulice.

A v Hrostivé trávě tam, jak místní poví,
by pozorný uviděl místo, dnes křoví,
kde Lorax stál kdysi
tak dlouho než cosi
jej, Loraxe, vyzvedlo, odnést kamkdoví.

Kdo byl onen Lorax? A copak tam chtěl?
A pročpak se kdovíkam pryč odvznášel
z místa tam za městem, z Hrostivé trávy?
Tam dlí starý Kdysák. Ptej se. Ten to ví.

Kdysáka nespatříš, neklep naň zpříma.
Je ve svém Chumlenci, nad krámkem dřímá,
v Chumlenci, v podkroví zima s ním šije,
tam svršky si spřádá z frof-flumného flyje.
A za mhlhavých půlnocí v srpnu se krčí
za žaluziemi a svědectví svědčí,
o Loraxe odletu vypráví zkazky.
Ten snad ti vše poví … však, jen za penízky.

Spustí ti na laně kyblíček z plechu
kam dej patnáct centů a hřebík, pak, brachu,
i pra-pra-pra-prašneka ulitnou střechu.
Pak kyblík vyloví, pozorně sčítá
aby se ujistil, že všechno skýtá.
Pak cos mu zaplatil uschová v Šupce,
v záhybné skrýši v své chmatrukavičce.
Pak zamručí. „Zavolám po Telešuši,
neboť ty taje jsou jen pro tvé uši.“
ŠLUP!
Dolů ti sešlupne Telešuš k uchu
v němž Kdysáka špity však zní slabě trochu,
neb šmodrchlou hadicí dolů se stáčí
a zní jak když v nose mu včeličky bzučí.
Pak skrz zšedlé zuby: „Tož, nyní ti povím
jak Lorax byl vznešený, vznesen čímkdovím…
Vše začlo tak dávno …
tak pra-pra-pradávno …
dokud trávník byl zelený, hebký a hustý
a rybník byl mokrý a mrak běločistý,
a zpěv Libno-Labutí vzduchem se vznášel…
toho krásného rána, když já jsem sem přišel.
Ty stromy! Těch Trafulovníků až kopce!
Jich zářivě barevné koruny! Střapce!
Dál a dál jimi větřík hrál, svižně a křepce.
A pod stromy, Barbalů-kaštánci hbití
si v Barbalů dupačkách hráli jak děti
a mlsali Trafulky, ve stínů spleti.
Vlnkatý rybník pak vrníval smírně
jak Kolibří-Rybky se ráchaly mírně.
Však ty stromy! Ty stromy! Ty Trafulovníky!
Celý život jsem čekal na takové! Díky!
Jejich střapce, nad hedvábí něžné a hladké.
Voňavé jak mléko motýlí, sladké.
Srdce mi plesalo, jásalo blahem.
Já věděl co dělat! Zastavit, šmahem.
Dílničku s krámkem jsem postavil, stranou.
Pak skácel Trafulovník, jednou ranou.
Skrz přezručnou zručnost a úspěšný spěch
jsem vzal hebký střapec; a upletl Chtěch!

Hned jak jsem skončil, tu slyším tě-Prk!
Kouknu; tu z pařezu cos strká krk
kde skácel jsem strom. Jakýs človíček, hle.
Jak ho popsat… No nevím zda vůbec to jde.
Byl to zakrslý kmet, snědý, lyšajovitý.
A hlas měl dost strohý a útočně břitý.
„Pane!“ Tak zvolal a kýchl si, hepčí,
„Jsem Lorax. A stromů jsem zástupce, mluvčí.
Za stromy mluvím, páč samy jsou tiší.
A žádám vás, pane, ať každý to slyší –
byl pořádně v ráži a řval až se dusil –
co je TOHLE, co z Trafulostřapce jste zprasil?

„Hleďte, Loraxi,“ pravím. „Jen zůstaňte v klidu.
Vždyť jsem skácel jen jeden strom. Nedělám škodu.
Naopak, sloužím. Vždyť tohle je Chtěch.
A Chtěch je fajn věc, co je všem naprospěch!
Je to košile; ponožka; palčák; i čapka.
Ba jinak je k užitku. Všemožně, zkrátka.
Slouží co koberec; polštář, i deka!
Závěsy! Pokrývka sedáku, měkká!“

Lorax děl, „Pane! Jste chamtivý zběh.
Není na světě tupce, co chtěl by váš Chtěch!“
Ale v tu samou chvíli jsem dokázal opak.
Právě v tu chvíli šel kol ňáký chlapák,
a Chtěch co jsem uplet se líbil mu, inu,
tak rád si jej koupil, za baťovskou cenu.
Já k Loraxi, s úšklebkem: „Jsi hodně hloupý!
Jak bys moh tušit co leckdo si koupí.“

„Tak znovu,“ křik Lorax, „jsem zástupce stromů!“
„Mám napilno,“ řekl jsem. „Mlč už. Maž domů.“

Přeběh jsem síňku a za chvilku, ručně,
jsem sestavil vysílač. Pak brnknul, stručně.
Svolal jsem příbuzné, veškerou přízeň
a děl, „Máme šanci na báječnou sklizeň
z níž celý klan Kdysáků zbohatnout musí!
Tak hybajte sem! Cestou Severní Štrásy.
U Vísky vlevo pak přes Jihoklasy.“

Nedlouho poté, v mé na míru dílně,
se celý klan Kdysáků činil, a pilně.
Pletli jsme Chtěchy, jak včeličky, v mžiku,
do rytmu kácení Trafulovníků.
Načež… No! Kšefty! Ten růst, co to dalo!
Teď kácet po jednom jen moc zdržovalo.
Tak jsem hned vynalez Super-Sek-Nazem,
co Trafulovníky bral po čtyřech, rázem.
Chtěchy jsme stíhali čtyřnásobněji!
A Lorax?… Ten přestal snad hrát roli v ději.

Než, za týden, ve dveřích do kanclu stojí.
„Dost už! Jsem Lorax a stromů jsem mluvčí,
jež kácíte, jak jenom rychle to stačí.
Však Barbalů-kaštánků též jsem hlas stálý
co v Barbalů dupačkách v stínu si hráli
a mlsali Trafulky, v pohodě žili.
TEĎ… kvůli kácení stromů mých, není
dostatek Trafulek už k nakrmení.
Mých Barbalů-chudáčků bříška jen kručí,
plynatost, prázdnota v bříšku je mučí!
Žili tu s radostí. Musí však odsud.
Kdes sehnat potravu. Ať přeje osud.
Hodně zdaru, mí kluci,“ řek. Poslal do dáli.
I já, Kdysák smutnil jsem, když odcházeli.

JENŽE … byznys je byznys! A byznys růst musí,
jaképak kručení bříška, či cosi.
Nechtěl jsem škodit, kdo o to by stál.
Ale podnik růst musí. Tak rostl jsem dál.
Znejvícněl fabriku, silniční pruhy.
Znejvícněl náklady vagónů, stohy
Chtěchů do špedice, na export zralých,
Na východ! Na západ! Na sever! Na jih!
Znejvícňoval jsem dál… prodal víc Chtěchů.
Konto si znejvícněl, všem ku prospěchu.

Byl tu zas! Hned jak jsem potrubí spravil
ten protiva Lorax se zas skuhrat stavil.
„Jsem Lorax,“ hned kašlal a sípal a funěl.
Kýchal a smrkal. A bručel. A haněl.
„Kdysáku!“ Zvolal a chraptivě chrčel.
„Kdysáku! Zamořils ovzduší!“ vrčel.
„Mých Libno-Labutí… umlklo pění!
Se smogem v krku jim do zpěvu není.
A tak,“ řekl Lorax, „– a pardón, že kašlu–
už musí pryč. Takže odsud je pošlu.
Kampak až? Nevím sám, bude to šok.
Poletí měsíc… či dokonce rok…
Uniknout smogu, z tvých komínů stok.

Co víc,“ štěkl Lorax. (Měl zlost, dozajista.)
„Co ten Glopity-Glup co z tvých strojů tak chlístá.
Tvé stroje co ve dne i v noci ven valí
ty Glopity-Glupy a Šlopy-Šlup kaly.
A kampak ty pouštíš ty lepkavé hnisy?
Já ti ukážu. Špinavý Kdysáku, krysí!
Jezírko Kolibřích-Rybek se plní,
když lepí se žábry, tak těžko se vrní.
Tak i ty já pryč posílám. Sunout se, plaše.
Belhat se po ploutvích vyčerpá, suše,
než najdou zas vodu bez mazlavé kaše.“

Tím už mě namíchnul. Rozohnil. Vskutku.
Seřval jsem Loraxe, „Poslouchej dědku!
Umíš jen žvanit, furt: Fuj! Fuj! Fuj! Fuj!
Ale já mám svá práva, tak si protestuj,
však budu dál dělat co chci! Stůj co stůj!
A abysi vědel ty, Loraxi, zmíním,
že znejvícnět, Znejvícnět, ZNEJVÍCNĚT MÍNÍM!!
Chci z Trafulovníků víc vyrábět Chtěchů,
což je všem, ovšem naprosto VŠEM ku prospěchu!“

A v právě ten moment se ovzalo prásk!
Z povzdálí zvenku, pak záchvěv jen mlask
od sekery zásek. Pak pád stromu zněl.
Poslední Trafulovník k zemi šel!
Šlus stromů. Šlus Chtěchů. Šlus veškeré práce.

Všichni mí příbuzní poté pak, krátce,
mi popřáli sbohem. Pak do vozů, v chvatu
odjeli, za sazných hvězd sotva svitu.

Na vzduchu zatuchlém stáli jsme tam,
má zející fabrika … Lorax… já sám.
Lorax nic neřekl, jen ke mně vzhlédl…
smutně se otočil jen, poposedl…
a za vlastní kšandy se dočista zvedl.

Dodám, že díval se náramně vážně,
když sám sebe unesl jaksi, když pružně
se vznes dírou ve smogu, bez stopy, svižně.
A vše co ten Lorax mi zanechal, běda,
je jen hrstka kamení, s nápisem… „LEDA.“
Co tohle má znamenat, má hlava nedá.

Pradávno už. Však, co den od té doby
tu sedávám, ustrašen. Nevím dál, coby,
pod nánosy roků se mé stavby drolí,
a těžkne mi hlava a srdce mě bolí.

„Však teď,“ řekl Kdysák, „když ty už jsi tady
to Loraxe slovo se zdá bez záhady.
LEDA by někdo, jak ty, o to stál,
a to dost, tak se nezlepší nic. Navždy dál.

TAK… chyť!“ Zvolal Kdysák. Cos z ruky mu padá.
„Pecka Trafulovníku. Ta poslední! Leda!
Máš poslední pecku, tu tobě teď svěřím.
Trafulovníky jsou poklad všech, věřím.
Zasaď tu Trafulku. Dbej o ni, brachu.
Dbej čiré vláhy a čerstvého vzduchu.
Vypěstuj les. Chraň od seker, co klátí.
Pak se snad Lorax i s družinou vrátí.“
THE LORAX

At the far end of town where the Grickle-grass grows
and the wind smells slow-and-sour when it blows
and no birds ever sing excepting old crows…
is the Street of the Lifted Lorax.

And deep in the Grickle-grass, some people say,
if you look deep enough you can still see, today,
where the Lorax once stood
just as long as it could
before somebody lifted the Lorax away.

What was the Lorax? Any why was it there?
And why was it lifted and taken somewhere
from the far end of town where the Grickle-grass grows?
The old Once-ler still lives here. Ask him. He knows.

You won’t see the Once-ler. Don’t knock at his door.
He stays in his Lerkim on top of his store.
He stays in his Lerkim, cold under the roof,
where he makes his own clothes out of miff-muffered moof.
And on special dank midnights in August, he peeks
out of the shutters and sometimes he speaks
and tells how the Lorax was lifted away.
He’ll tell you, perhaps… if you’re willing to pay.

On the end of a rope he lets down a tin pail
and you have to toss in fifteen cents and a nail
and the shell of a great-great-great- grandfather snail.
Then he pulls up the pail, makes a most careful count
to see if you’ve paid him the proper amount.
Then he hides what you paid him away in his Snuvv,
his secret strange hole in his gruvvulous glove.
Then he grunts. “I will call you by Whisper-ma-Phone,
for the secrets I tell you are for your ears alone.”
SLUPP!
Down slupps the Whisper-ma-Phone to your ear
and the old Once-ler’s whispers are not very clear,
since they have to come down through a snergelly hose,
and he sounds as if he had smallish bees up his nose.
“Now I’ll tell you,” he says, with his teeth sounding gray,
“how the Lorax got lifted and taken away…
It all started way back…
such a long, long time back…
Way back in the days when the grass was still green
and the pond was still wet and the clouds were still clean,
and the song of the Swomee-Swans rang out in space…
one morning, I came to this glorious place.
And I first saw the trees! The Truffula Trees!
The bright-colored tufts of the Truffula Trees!
Mile after mile in the fresh morning breeze.
And under the trees, I saw Brown Bar-ba-loots
frisking about in their Bar-ba-loot suits
as they played in the shade and ate Truffula Fruits.
From the rippulous pond came the comfortable sound
of the Humming-Fish humming while splashing around.
But those trees! Those trees! Those Truffula Trees!
All my life I’d been searching for trees such as these.
The touch of their tufts was much softer than silk.
And they had the sweet smell of fresh butterfly milk.
I felt a great leaping of joy in my heart.
I knew just what I’d do! I unloaded my cart.
In no time at all, I had built a small shop.
then I chopped down a Truffula Tree with one chop.
And with great skilful skill and with great speedy speed,
I took the soft tuft. And I knitted a Thneed!

The instant I’d finished I heard a ga-Zump!
I looked. I saw something pop out of the stump
of the tree I’d chopped down. It was sort of a man.
Describe him…That’s hard. I don’t know if I can.
He was shortish, and oldish, and brownish and mossy.
And he spoke with a voice that was sharpish and bossy.
“Mister!” He said with a sawdusty sneeze,
“I am the Lorax. I speak for the trees.
I speak for the trees, for the trees have no tongues.
And I’m asking you, sir, at the top of my lungs–
he was very upset as he shouted and puffed–
What’s that THING you’ve made out of my Truffula tuft?

“Look, Lorax,” I said. “There’s no cause for alarm.
I chopped just one tree. I am doing no harm.
I’m being quite useful. This thing is a Thneed.
A Thneed’s a Fine-Something-That-All-People-Need!
It’s a shirt. It’s a sock. It’s a glove. It’s a hat.
But it has other uses. Yes, far beyond that.
You can use it for carpets. For pillows! For sheets!
Or curtains! Or covers for bicycle seats!”

The Lorax said, “Sir! You are crazy with greed.
There is no one on earth who would buy that fool Thneed!”
But the very next minute I proved he was wrong.
For, just at that minute, a chap came along,
and he thought that the Thneed I had knitted was great.
He happily bought it for three ninety-eight.
I laughed at the Lorax, “You poor stupid guy!
You never can tell what some people will buy.”

“I repeat,” cried the Lorax, “I speak for the trees!”
“I’m busy,” I told him. “Shut up, if you please.”

I rushed ‘cross the room, and in no time at all,
built a radiophone. I put in a quick call.
I called all my brothers and uncles and aunts
and I said, “Listen here! Here’s a wonderful chance
for the whole Once-ler Family to get mighty rich!
Get over here fast! Take the road to North Nitch.
Turn left at Weehawken. Sharp right at South Stitch.”

And, in no time at all, in the factory I built,
the whole Once-ler Family was working full tilt.
We were all knitting Thneeds just as busy as bees,
to the sound of the chopping of Truffula Trees.
Then… Oh! Baby! Oh! How my business did grow!
Now, chopping one tree at a time was too slow.
So I quickly invented my Super-Axe-Hacker,
which whacked off four Truffula Trees at one smacker.
We were making Thneeds four times as fast as before!
And that Lorax?… He didn’t show up any more.

But the next week he knocked on my new office door.
He snapped, “I’m the Lorax who speaks for the trees,
which you seem to be chopping as fast as you please.
But I’m also in charge of the Brown Bar-ba-loots,
who played in the shade in their Bar-ba-loot suits
and happily lived, eating Truffula Fruits.
NOW…thanks to your hacking my trees to the ground,
there’s not enough Truffula Fruit to go ‘round.
And my poor Bar-ba-loots are all getting the crummies
because they have gas, and no food, in their tummies!
They loved living here. But I can’t let them stay.
They’ll have to find food. And I hope that they may.
Good luck, boys,” he cried. And he sent them away.
I, the Once-ler, felt sad as I watched them all go.

BUT… business is business! And business must grow
regardless of crummies in tummies, you know.
I meant no harm. I most truly did not.
But I had to grow bigger. So bigger I got.
I biggered my factory. I biggered my roads.
I biggered my wagons. I biggered the loads
of the Thneeds I shipped out. I was shipping them forth
to the South! To the East! To the West! To the North!
I went right on biggering…selling more Thneeds.
And I biggered my money, which everyone needs.

Then again he came back! I was fixing some pipes
when that old nuisance Lorax came back with more gripes.
“I am the Lorax,” he coughed and he whiffed.
He sneezed and he snuffled. He snarggled. He sniffed.
“Once-ler!” He cried with a cruffulous croak.
“Once-ler! You’re making such smogulous smoke!
My poor Swomee-Swans…why, they can’t sing a note!
No one can sing who has smog in his throat.
And so, said the Lorax, –please pardon my cough–
they cannot live here. So I’m sending them off.
Where will they go? I don’t hopefully know.
They may have to fly for a month…or a year…
To escape from the smog you’ve smogged up around here.

What’s more,” snapped the Lorax. (His dander was up.)
“Let me say a few words about Gluppity-Glupp.
Your machinery chugs on, day and night without stop
making Gluppity-Glupp. Also Schloppity-Schlopp.
And what do you do with this leftover goo?
I’ll show you. You dirty old Once-ler man, you!
You’re glumping the pond where the Humming-Fish hummed!
No more can they hum, for their gills are all gummed.
So I’m sending them off. Oh, their future is dreary.
They’ll walk on their fins and get woefully weary
in search of some water that isn’t so smeary.”

And then I got mad. I got terribly mad.
I yelled at the Lorax, “Now listen here, Dad!
All you do is yap-yap and say, Bad! Bad! Bad! Bad!
Well, I have my rights, sir, and I’m telling you
I intend to go on doing just what I do!
And, for your information, you Lorax, I’m figgering
on biggering and Biggering and BIGGERING and BIGGERING!!
Turning MORE Truffula Trees into Thneeds
which everyone, EVERYONE, EVERYONE needs!”

And at that very moment, we heard a loud whack!
From outside in the fields came a sickening smack
of an axe on a tree. Then we heard the tree fall.
The very last Truffula Tree of them all!
No more trees. No more Thneeds. No more work to be done.

So, in no time, my uncles and aunts, every one,
all waved me good-bye. They jumped into my cars
and drove away under the smoke-smuggered stars.

Now all that was left beneath the bad-smelling sky
was my big empty factory… the Lorax… and I.
The Lorax said nothing. Just gave me a glance…
just gave me a very sad, sad backward glance…
as he lifted himself by the seat of his pants.

And I’ll never forget the grim look on his face
when he hoisted himself and took leave of this place,
through a hole in the smog, without leaving a trace.
And all that the Lorax left here in this mess
was a small pile of rocks, with one word… “UNLESS.”
Whatever that meant, well, I just couldn’t guess.

That was long, long ago. But each day since that day
I’ve sat here and worried and worried away.
Through the years, while my buildings have fallen apart,
I’ve worried about it with all of my heart.

“But now,” says the Once-ler, “Now that you’re here,
the word of the Lorax seems perfectly clear.
UNLESS someone like you cares a whole awful lot,
nothing is going to get better. It’s not.

SO… Catch!” Calls the Once-ler. He lets something fall.
“It’s a Truffula Seed. It’s the last one of all!
You’re in charge of the last of the Truffula Seeds.
And Truffula Trees are what everyone needs.
Plant a new Truffula. Treat it with care.
Give it clean water. And feed it fresh air.
Grow a forest. Protect it from axes that hack.
Then the Lorax and all of his friends may come back.”
~~~
VELEŽELV YERTL

Sala-ma-Sond, dálný ostrov; kde žil
Veleželv Yertl, král rybníku byl.
Rybník měl hezký. Byl čistý. Byl skvělý.
Nestudil. Všichni dost k snědku tam měli.
Želví to ráj, vše co želvičky ráčí.
Byly tak šťastné, jak želvičkám stačí.

Byly… než Yertl, jich král, bez všech řečí,
se rozhod, že království své chce mít větší.
„Vládnu“, děl Yertl, „až kam sáhne zrak.
Však vidím v tom problém. Chci vidět dál. Tak.
Na kamenném trůně zřím rybník, však vím
že co leží za ním už neuvidím.
Můj trůn nemá výšku, ta výška mu chybí.
Povýšit!“ pronesl, zamračen, „Kdyby
byl výš, pak bych na něm byl vyšší – a jak!
Mocný král všeho! Až kam sáhne zrak!“

Tak Veleželv Yertl-král pozvedl ruku
a Veleželv Yertl-král pokyn dal shluku.
Devět želv, šupy šup, přivolal k sobě,
na nich pak budiž trůn, rovný své době.
Želvy ty na sebe navrstvit kupil,
devíti-želvový štos až se skupil.
Na ně pak Yertl vlez, na želví haldu.
Hle! Viděl o míli dál, bez pár yardů!

„Mé!“ zvolal Yertl. „Hle, čeho jsem král!
Jsem králem krávy! A osla! A dál!
Jsem králem domu! A, k tomu, se vidí,
Jsem králem borůvčí, kočky co slídí!
Jsem Veleželv Yertl! Jsem nadkabrňák!
Jsem mocný král všeho, až kam sáhne zrak!“

Tak celé ráno si trůnil, jak měch,
a stále si říkal „Jsem velekrál, všech!“
Až k poledni zespod se povznesl vzdech.
„Co to?“ král vybaf
shléd dolů, měl vztek.
Tu viděl tam vespod, Mek želvák cos řek.
Jen součást byl trůnu. A nuzný ten želv
vzhůru vznes „Ať žije Král Veleželv.
Mám bolest v zádech, jsem rozlámán celý.
Dokdy až Majestát nám tu stát velí?“

„TICHO!“ naň Veleželv královsky štěk.
„Král jsem tu já, tys jen želv jménem Mek.“

„Dbej svého místa, věz, já jsem tu král.
Jsem králem krávy! A osla! A dál!
Jsem králem domu! A kočky, a křoví!
Však tím to nekončí. Přišel čas nový!
Trůn bude výše!“ král poroučet ráčí,
„Navalit želvy! Tak dvě stovky stačí!“

„Podestlat želvami!“ dál řval a hýkal.
Pod ním strach želvami ze všech stran smýkal.
Chvěly se. Třásly. Bez remcání přišly.
Z celého rybníka tucty jich vyšly.
Rodiny, bratranců, strýců až dost.
Mekovi přes hlavu lezli, přes nos.
Po sobě, přes sebe, navršit štos.

Veleželv Yertl svou výsost si chválí,
na trůnu čtyřicet mil vidí v dáli!
„Hurá!“ řval Yertl. „Jsem stromů král smělý!
Patří mi ptáci! A patří mi včely!
Patří mi motýli! Povětří! Mraky!
Ó! Jaký trůn mám! Jak slušivý taky!
Jsem Veleželv Yertl! Jsem nadkabrňák!
Jsem mocný král všeho, až kam sáhne zrak!“

Pak dole, odspoda štosu zas hek
zazněl, zas prostičký želvák to, Mek.
„Ó Veličenstvo… tak nerad Vás ruším
tak pro Vás vzdáleným strádáním naším.
Tuším, že nahoře je čím se kochat,
však na nás dole to nelze tak nechat.
Nejde to, krunýře prasknou nám nutně!
Máme hlad! Není co jíst! Mek děl smutně.

Mocný Král Yertl naň zakřik. „Buď zticha!“
„Co si to troufáš, když Nadželv se kochá.
Mraků král! Pevnin! A moří! Ať slyší
všichni, že nade mnou není NIC vyšší!“

Však, jak tak křičel, tu náhle má zdání,
že večerní měsíc se zvedá nad plání
a nad hlavu stoupá mu, tmavnoucí bání.
„Co TO?“ si odfrknul. „Cosi si troufá,
nad Yertl-králem být, tak drze doufá?
To já mu nestrpím! Výsost svou sdělím!
Trůn ještě vyzdvihnu! Můžu, tak velím!
Seženu želvy až do nebe, vzhůru!
pět tisíc šest set a sedm jich, fůru!“

Veleželv Yertl-král, když zvedl ruku
aby dal pokyn svým poddaným, shluku,
v tu chvíli nuzný ten želvák, tam vespod,
ten prostý Mek si řek, dost už, ten despot
se umírnit musí, mám dost. Důvod byl.
Malý kluk Mek se mák rozozzlobil.
Malý ten Mek, malé natropil cos.
Krknul!
A králův trůn trknul, skrz štos!

Tu Veleželv Yertl, všech stromů král smělý,
nade vše povětří, ptactvo i včely,
domu a krávy a osla ten král…
Nuže, Král Veleželv dokraloval!
Sala-ma-Sondu Král Yertl, se kníká,
spad z trůnu dolů a Žuch! Do rybníka!

Dnes Velký Yertl, ten Nadkabrňák,
je Panovník Bahna. Naň dohlížet zmák.
A želvičky, ovšem… se svobodně bratří,
jak želvám, živáčkům, sluší a patří.
YERTLE THE TURTLE

On the far-away island of Sala-ma-Sond,
Yertle the Turtle was king of the pond.
A nice little pond. It was clean. It was neat.
The water was warm. There was plenty to eat.
The turtles had everything turtles might need.
And they were all happy. Quite happy indeed.

They were… until Yertle, the king of them all,
Decided the kingdom he ruled was too small.
“I’m ruler”, said Yertle, “of all that I see.
But I don’t see enough. That’s the trouble with me.
With this stone for a throne, I look down on my pond
But I cannot look down on the places beyond.
This throne that I sit on is too, too low down.
It ought to be higher!” he said with a frown.
“If I could sit high, how much greater I’d be!
What a king! I’d be ruler of all that I see!”

So Yertle, the Turtle King, lifted his hand
And Yertle, the Turtle King, gave a command.
He ordered nine turtles to swim to his stone
And, using these turtles, he built a new throne.
He made each turtle stand on another one’s back
And he piled them all up in a nine-turtle stack.
And then Yertle climbed up. He sat down on the pile.
What a wonderful view! He could see ‘most a mile!

“All mine!” Yertle cried. “Oh, the things I now rule!
I’m the king of a cow! And I’m the king of a mule!
I’m the king of a house! And, what’s more, beyond that
I’m the king of a blueberry bush and a cat!
I’m Yertle the Turtle! Oh, marvelous me!
For I am the ruler of all that I see!”

And all through the morning, he sat up there high
Saying over and over, “A great king am I!”
Until ‘long about noon. Then he heard a faint sigh.
“What’s that?” snapped the king
And he looked down the stack.
And he saw, at the bottom, a turtle named Mack.
Just a part of his throne. And this plain little turtle
Looked up and he said, “Beg your pardon, King Yertle.
I’ve pains in my back and my shoulders and knees.
How long must we stand here, Your Majesty, please?”

“SILENCE!” the King of the Turtles barked back.
“I’m king, and you’re only a turtle named Mack.”

“You stay in your place while I sit here and rule.
I’m the king of a cow! And I’m the king of a mule!
I’m the king of a house! And a bush! And a cat!
But that isn’t all. I’ll do better than that!
My throne shall be higher!” his royal voice thundered,
“So pile up more turtles! I want ‘bout two hundred!”

“Turtles! More turtles!” he bellowed and brayed.
And the turtles ‘way down in the pond were afraid.
They trembled. They shook. But they came. They obeyed.
From all over the pond, they came swimming by dozens.
Whole families of turtles, with uncles and cousins.
And all of them stepped on the head of poor Mack.
One after another, they climbed up the stack.

Then Yertle the Turtle was perched up so high,
He could see forty miles from his throne in the sky!
“Hooray!” shouted Yertle. “I’m the king of the trees!
I’m king of the birds! And I’m king of the bees!
I’m king of the butterflies! King of the air!
Ah, me! What a throne! What a wonderful chair!
I’m Yertle the Turtle! Oh, marvelous me!
For I am the ruler of all that I see!”

Then again, from below, in the great heavy stack,
Came a groan from that plain little turtle named Mack.
“Your Majesty, please… I don’t like to complain,
But down here below, we are feeling great pain.
I know, up on top you are seeing great sights,
But down here at the bottom we, too, should have rights.
We turtles can’t stand it. Our shells will all crack!
Besides, we need food. We are starving!” groaned Mack.

“You hush up your mouth!” howled the mighty King Yertle.
“You’ve no right to talk to the world’s highest turtle.
I rule from the clouds! Over land! Over sea!
There’s nothing, no, NOTHING, that’s higher than me!”

But, while he was shouting, he saw with suprise
That the moon of the evening was starting to rise
Up over his head in the darkening skies.
“What’s THAT?” snorted Yertle. “Say, what IS that thing
That dares to be higher than Yertle the King?
I shall not allow it! I’ll go higher still!
I’ll build my throne higher! I can and I will!
I’ll call some more turtles. I’ll stack ‘em to heaven!
I need ‘bout five thousand, six hundred and seven!”

But, as Yertle, the Turtle King, lifted his hand
And started to order and give the command,
That plain little turtle below in the stack,
That plain little turtle whose name was just Mack,
Decided he’d taken enough. And he had.
And that plain little lad got a bit mad.
And that plain little Mack did a plain little thing.
He burped!
And his burp shook the throne of the king!

And Yertle the Turtle, the king of the trees,
The king of the air and the birds and the bees,
The king of a house and a cow and a mule…
Well, that was the end of the Turtle King’s rule!
For Yertle, the King of all Sala-ma-Sond,
Fell off his high throne and fell Plunk! in the pond!

And today the great Yertle, that Marvelous he,
Is King of the Mud. That is all he can see.
And the turtles, of course… all the turtles are free
As turtles and, maybe, all creatures should be.<
~~~
ZELENÁ VEJCE S ŠUNKOU

Zelená vejce s šunkou? Ham?
Nechci je vůbec, Same-sám.
Zelená vejce s šunkou znám.

Chtěl bys je s sebou nebo zde?
Nechci je s sebou ani zde.
Nechci je nikde. Vůbec ne.
Zelená vejce s šunkou znám.
Nechci je vůbec, Same-sám.

Chtěl bys je s sebou domů? Slyš!
Chtěl bys k nim dostat třeba myš?
Nechci je v domě vůbec. Víš!
Nechci je vůbec, ani myš.
Nechci je s sebou ani zde.
Nechci je nikde. Vůbec ne.
Zelená vejce s šunkou znám.
Nechci je vůbec, Same-sám.

Sněd bys je z pixly vidličkou?
Sněd bys je třeba s lištičkou?
S vidličkou ani s lištičkou.
Ne v domě s myší. To si piš.
Nechci je s sebou ani zde.
Nechci je nikde. Vůbec ne.
Zelená vejce s šunkou znám.
Nechci je vůbec, Same-sám.

Co v autě? Šlo by? To už dáš?
Dojez je! Dojez! Tady máš!
Nedám to, nejde, v autě zvlášť.

Budou ti chutnat. Uvidíš.
Na stromě můžou chutnat spíš.
Na stromě nikdy, to je výš.
Ne v autě! Nech mě! Neslyšíš?
Nechci je z pixly vidličkou.
Nechci je ani s lištičkou.
Nechci je doma o to spíš.
Nechci je s myší, to si piš.
Nechci je s sebou, ani zde.
Nechci je nikde. Vůbec ne.
Zelená vejce s šunkou znám.
Nchci je vůbec, Same-sám.

Co vlak! Co vlak! Co vlak! Co vlak!
Ve vlaku? Šlo by? Ani tak?
Ve vlaku ne! Na stromě též!
Ani ne v autě, Same! Běž!
Nemoh bych z pixly vidličkou.
Nemoh bych ani s lištičkou.
Nesním je s myší, nemám chuť.
Nesním je v domě, buď co buď.
Nesním je, s sebou, ani zde.
Nesním je nikde. Vůbec ne.
Zelená vejce s šunkou znám.
Nechci je vůbec, Same-sám.
GREEN EGGS AND HAM

Do you like green eggs and ham?
I do not like them, Sam-I-am.
I do not like green eggs and ham.

Would you like them here or there?
I would not like them here or there.
I would not like them anywhere.
I do not like green eggs and ham.
I do not like them, Sam-I-am.

Would you like them in a house?
Would you like them with a mouse?
I do not like them in a house.
I do not like them with a mouse.
I do not like them here or there.
I do not like them anywhere.
I do not like green eggs and ham.
I do not like them, Sam-I-am.

Would you eat them in a box?
Would you eat them with a fox?
Not in a box. Not with a fox.
Not in a house. Not with a mouse.
I would not like them here or there.
I would not like them anywhere.
I do not like green eggs and ham.
I do not like them, Sam-I-am.

Would you? Could you? In a car?
Eat them! Eat them! Here they are!
I would not, could not, in a car.

You may like them. You will see.
You may like them in a tree.
I would not, could not in a tree.
Not in a car! You let me be!
I do not like them in a box.
I do not like them with a fox.
I do not like them in a house.
I do not like them with a mouse.
I do not like them here or there.
I do not like them anywhere.
I do not like green eggs and ham.
I do not like them, Sam-I-am.

A train! A train! A train! A train!
Could you, would you, on a train?
Not in a train! Not in a tree!
Not in car, Sam! Let me be!
I would not, could not, in a box.
I would not, could not, with a fox.
I will not eat them with a mouse.
I will not eat them in a house.
I will not eat them here or there.
I will not eat them anywhere.
I do not like green eggs and ham.
I do not like them, Sam-I-am.
 ⇑ 

Mary Elizabeth Frye
1905 — 2004
NECHOĎ MI K HROBU STÁT A ŠTKÁT

Nechoď mi k hrobu stát a štkát,
vďyť já tam nejsem; nejdu spát,
jsem tisíc větrů závan, hbit,
jsem sněhu démantový třpyt,
jsem pozlat slunce klasů žní,
jsem něžný deštík v jeseni.
Když v denní klid se probudíš,
jsem svěží vzmach, co stoupá výš
na křídlech ptáků kroužících.
Jsem lesk od hvězd, noc zdobících.
Nechoď mi k hrobu plakat zas,
nejsem tam; na smrt nemám čas.
DO NOT STAND AT MY GRAVE AND WEEP

Do not stand at my grave and weep,
I am not there; I do not sleep.
I am a thousand winds that blow,
I am the diamond glints on snow,
I am the sun on ripened grain,
I am the gentle autumn rain.
When you awaken in the morning’s hush
I am the swift uplifting rush
Of quiet birds in circling flight.
I am the soft star-shine at night.
Do not stand at my grave and cry,
I am not there; I did not die.
 ⇑ 

William Empson
1906 — 1984
ZTRÁTA ČASU

Pomalu, v krvi, jed plní roli.
Úsilí, prohra, tak zas neunaví.
Nestráveného nánosy skolí.

Co je ti jasné, to není tou solí
co sedře života cíl, důvod pravý.
Pomalu, v krvi, jed plní roli.

Psu dali starému transfusi, kvůli
povzbuzení, však krátce byl zdravý.
Nestráveného nánosy skolí.

Však čínské mohyly, haldy či doly
zeminu berou, ne zem, že se dáví.
Pomalu, v krvi, jed plní roli.

Jsme křiku vak jen, bez ohně v poli.
Požár je smrt. Však z ohníčků trávy
nestráveného nánosy skolí.

Ztracené básně jsou ty co tě bolí,
zmeškané termíny, ty srdce znaví.
Pomalu, v krvi, jed plní roli.
Neztráveného nánosy skolí.
MISSING DATES

Slowly the poison the whole blood stream fills.
It is not the effort nor the failure tires.
The waste remains, the waste remains and kills.

It is not your system or clear sight that mills
Down small to the consequence a life requires;
Slowly the poison the whole blood stream fills.

They bled an old dog dry yet the exchange rills
Of young dog blood gave but a month’s desires.
The waste remains, the waste remains and kills.

It is the Chinese tombs and the slag hills
Usurp the soil, and not the soil retires.
Slowly the poison the whole blood stream fills.

Not to have fire is to be a skin that shrills.
The complete fire is death. From partial fires
The waste remains, the waste remains and kills.

It is the poems you have lost, the ills
From missing dates, at which the heart expires.
Slowly the poison the whole blood stream fills.
The waste remains, the waste remains and kills.
 ⇑ 

Wystan Hugh Auden
1907 — 1973
SRPEN 1968

Zlobr dělá zlobroviny,
nemožné pro lidi činy,
jenže na jedno je krátký,
na řeč, jazyk, proslov hladký.
Porobenců padlých plání
bloumá, nešťastníky na ní
uhání, má ruce v bok,
slinty chrlí, krok co krok.

SRPEN 1968

Zlobr zlobroviny dělá,
pro lidi nemožné zcela,
dosáhne na leccos, leč,
Zlobr neovládá řeč.
Po planině vyplaněné,
na zoufalce poražené,
Zlobr vystrkuje lokty,
prská plky, blepty, kokty.

AUGUST 1968

The Ogre does what ogres can,
Deeds quite impossible for Man,
But one prize is beyond his reach,
The Ogre cannot master Speech.
About a subjugated plain,
Among its desperate and slain,
The Ogre stalks with hands on hips,
While drivel gushes from his lips.
~~~
ACH CO TAK ZVUČÍ

Ach co tak zvučí, až radostně, slyš
     v údolí bubny víří, víří?
Jen rudí vojáci, drahoušku, víš,
     vojsko se blíží.

Ach co se blýská tam, jasně to zříš
     daleko odsud, svítí, svítí?
Záblesky na zbraních, drahoušku, víš,
     jdou lehce, hbití.

Ach co vše chystají s výbavou, s níž
     vlečou se, v době ranní, ranní?
To jsou jen manévry, drahoušku, víš.
     Či varování.

Ach proč jdou od cesty odzdola, výš
     pročpak směr otáčí, rázem, rázem?
Snad změna rozkazů, drahoušku, víš.
     Proč klekáš na zem?

Ach nejdou na zákrok k lékaři spíš,
     nestrhnou za uzdu koně, koně?
Nemají raněné, drahoušku, víš.
     To není pro ně.

Ach a co farář, vlas bělostný již,
     není to o něm, není, není?
Už prošli kolem něj, drahoušku, víš,
     bez navštívení.

Ach a co sedlák, co pobývá blíž,
     on bude cílem, lstivý, lstivý?
Obešli statek už, drahoušku, víš,
     běží jak diví.

Ach kam to spěcháš? Přec neodcházíš!
     Falešné sliby, dosud, dosud?
Však, máš slib lásky mé, drahoušku, víš,
     leč musím odsud.

Ach zámek zlomen a třísky jen z vrat,
     u brány otáčí, točí, točí;
Po fošnách cval jejich přetěžkých bot
     a žár jejich očí.
O WHAT IS THAT SOUND

O what is that sound which so thrills the ear
     Down in the valley drumming, drumming?
 Only the scarlet soldiers, dear,
    The soldiers coming.

 O what is that light I see flashing so clear
     Over the distance brightly, brightly?
 Only the sun on their weapons, dear,
     As they step lightly.

 O what are they doing with all that gear,
     What are they doing this morning, this morning?
 Only their usual manoeuvres, dear.
     Or perhaps a warning.

 O why have they left the road down there,
     Why are they suddenly wheeling, wheeling?
 Perhaps a change in their orders, dear.
     Why are you kneeling?

 O haven’t they stopped for the doctor’s care,
     Haven’t they reined their horses, their horses?
 Why, they are none of them wounded, dear.
     None of these forces.

 O is it the parson they want, with white hair,
     Is it the parson, is it, is it?
 No, they are passing his gateway, dear,
     Without a visit.

 O it must be the farmer who lives so near.
     It must be the farmer so cunning, so cunning?
 They have passed the farmyard already, dear,
     And now they are running.

 O where are you going? Stay with me here!
     Were the vows you swore deceiving, deceiving?
 No, I promised to love you, dear,
     But I must be leaving.

 O it’s broken the lock and splintered the door,
     O it’s the gate where they’re turning, turning;
 Their boots are heavy on the floor
     And their eyes are burning.
~~~
KDYBYCH

Jen já to říkal, říct má nárok Čas,
Čas zná jen cenu, kterou máme dát;
Kdybych směl, uměl, poslal bych Ti vzkaz.

Zaslzíme-li z klauniády snáz,
zaškobrtneme, hudba má-li hrát,
jen já to říkal, říct má nárok Čas.

Poklady vpravdě nejsou na dotaz
však, neb Tě mám až nade slova rád,
kdybych směl, uměl, poslal bych Ti vzkaz.

Odněkad proudí vichry na nečas,
důvodně, nejspíš, tlívá list co zvad;
Jen já to říkal, říct má nárok Čas

Snad růže prahnou růst, bez známky váz,
vidina vážně hodlá setrvat;
Kdybych směl, uměl, poslal bych Ti vzkaz.

Lvi kdyby vstali, opustili nás,
dezercí proudy, řek i vojsk, k nim snad;
Jen, já to říkal, nárok má říct Čas?
Kdybych směl, uměl, poslal bych Ti vzkaz.
IF I COULD TELL YOU

Time can say nothing but I told you so,
Time only knows the price we have to pay;
If I could tell you, I would let you know.

If we should weep when clowns put on their show,
If we should stumble when musicians play,
Time can say nothing but I told you so.

There are no fortunes to be told, although
Because I love you more than I can say,
If I could tell you, I would let you know.

The winds must come from somewhere when they blow,
There must be reasons why the leaves decay;
Time can say nothing but I told you so.

Perhaps the roses really want to grow,
The vision seriously intends to stay;
If I could tell you, I would let you know.

Suppose the lions all get up and go,
And all the brooks and soldiers run away;
Will Time say nothing but I told you so?
If I could tell you, I would let you know.
~~~
POHŘEBNÍ BLUES

Stop hodinám všem, telefonu dost,
než by štěk pes tak dejte mu čerstvou kost,
klid klavírům, ať bubny jen temně hřmí,
že rakev nést, a průvod truchlit, smí.

Ať krouží, kvílí letouny nad hlavou,
že On Je Mrtev ať do nebe naškrabou,
běloba stuh ať zdobí krčky všech holubic,
strážníků špalíry zas černota rukavic.

Sever, jih, východ, západ, vším mi byl,
pracovní týden, klid nedělních chvil,
můj půlden, půlnoc, řeč i zpěv; liboval
jsem si v té lásce věčné: chyboval.

Hvězd netřeba už: všechny uhaste;
zabalte měsíc, slunce rozneste;
oceán vylijte a vykácejte v lese,
nic dobrého už nikdy víc svět nepřinese.
FUNERAL BLUES

Stop all the clocks, cut off the telephone,
Prevent the dog from barking with a juicy bone,
Silence the pianos and with muffled drum
Bring out the coffin, let the mourners come.

Let aeroplanes circle moaning overhead
Scribbling on the sky the message He Is Dead,
Put crepe bows round the white necks of the public doves,
Let the traffic policemen wear black cotton gloves.

He was my North, my South, my East and West,
My working week and my Sunday rest,
My noon, my midnight, my talk, my song;
I thought that love would last for ever: I was wrong.

The stars are not wanted now: put out every one;
Pack up the moon and dismantle the sun;
Pour away the ocean and sweep up the wood.
For nothing now can ever come to any good.
~~~
VÍCE MILUJÍCÍ

Když hledím k hvězdám, uznávám a vím
že jsem jim fuk, je na mně, co já s tím,
však býti přehlížen, na zemi, zdaleka
je menším zlem, pro zvěř i člověka.

Vítali bychom zájem hvězd zřít plát,
jež nešlo by, než neopětovat?
Pokud pak lásku nelze vyvážit,
ať více milující sám mám být.

Přestože obdiv cítím, a to dost,
k hvězdám, z nichž ke mně čiší lhostejnost,
když je zas vidím, sotva pronesu,
že přes den nevidět je nesnesu.

Kdyby snad hvězdy pošly, zašly v dál,
na klenbu prázdnou hledět, to bych dal,
velebné temno, ryzí, vyzývat,
však mohlo by to chvíli potrvat.
THE MORE LOVING ONE

Looking up at the stars, I know quite well
That, for all they care, I can go to hell,
But on earth indifference is the least
We have to dread from man or beast.

How should we like it were stars to burn
With a passion for us we could not return?
If equal affection cannot be,
Let the more loving one be me.

Admirer as I think I am
Of stars that do not give a damn,
I cannot, now I see them, say
I missed one terribly all day.

Were all stars to disappear or die,
I should learn to look at an empty sky
And feel its total dark sublime,
Though this might take me a little time.
 ⇑ 

Alec Derwent Hope
1907 — 2000
RUIN SE STRAŇ

Ruin se straň; ony tak zrádně vábí;
ozvěny mají mezi zlomky skrýš;
louže, kde fontány se rozpínaly;
sedící panny pokyn, bílý, slabý,
pobízící, je předzvěst kostí spíš,
než návrat lásky, to jen oči šálí.

Luna přidává lad, tak pozor dej:
za ní už číhá víla Meluzína.
Zapadlo slunce pableskující.
Příkopem bují romantický rej
dusících kopřiv, kde se smilně vzpíná
falická houba, sem tam, tlející.

Ruin se straň; neb srdce inklinuje
hrozivě krášlit dosud nepohřbené;
restaurovaná věž, ač zručný čin,
ruší, fasádou jenom simuluje
faleš, posmrtnou maskou snahy, cenné,
než se to celé zvrtlo v hořký splín.

Jsou jiné ruiny, než zřejmé, dané;
návrat; nevěřím očím; na dějišti
je vše jak nazpaměť; krb hořící,
prostřeno; lože teple odestlané;
můj svět jak dřív, žel v době nyní příští
už nejsem kým jsem byl, v něj věřící.
BEWARE OF RUINS

Beware of ruins: they have a treacherous charm;
Insidious echoes lurk among their stones;
That scummy pool was where the fountain soared;
The seated figure, whose white arm
Beckons you, is a mock-up of dry bones
And not, as you believe, your love restored.

The moonlight lends her grace, but have a care:
Behind her waits the fairy Melusine.
The sun those beams refract died years ago.
The moat has a romantic air
But it is choked with nettles and obscene
And phallic fungi rot there as they grow.

Beware of ruins; the heart is apt to make
Monstrous assumptions on the unburied past;
Though cleverly restored, the Tudor tower
Is spurious, the facade a fake
Whose new face is a death-mask of the last
Despairing effort before it all went sour.

There are ruins, too, of a less obvious kind;
I go back; cannot believe my eyes; the place
Is just as I recall: the fire is lit,
The table laid, bed warmed; I find
My former world intact, but not, alas,
The man I was when I was part of it.
 ⇑ 

Theodore Huebner Roethke
1908 — 1963
PROBOUZENÍ

Procitám do spánku, zvolna se probouzím.
Svůj osud pociťuji s nebojácností.
Učím se tím, že jdu za nutkáním.

Rozum vést citem. Co víc znát? Co zvím?
Od ucha k uchu zní tanec mé bytosti.
Procitám do spánku, zvolna se probouzím.

Která jsi, patřící k mým nejbližším?
Bůh žehnej Zemi! Přejdu ji s něžností,
Učit se tím, že jdu za nutkáním.

Svit snímá Strom; Kdo ví, jak je to s ním?
Červ stoupá po točitém schodišti;
Procitám do spánku, zvolna se probouzím.

Příroda číhá se záměrem svým
Na nás; Na čerstvý vzduch jdi s lehkostí,
A drahá, uč se, jít za nutkáním.

Stabilizuje mě přetřásat. To vím.
Co odpadá je navždy. V blízkosti.
Procitám do spánku, zvolna se probouzím.
Učím se tím, že jdu za nutkáním.



Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.
Cítím svůj osud v tom, co nevyděsí.
Mám, za naučnou, cestu z donucení.

Myslíme citem. Co je znát, co není?
Od ucha k uchu v sluchu tančím plesy.
Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.

Kdo jsi, z mých blízkých, blíže k zařazení?
Bůh žehnej půdě! Měkce půjdu trsy,
naučnou, budiž, cestou z donucení.

Svit sbírá strom si; kdo má o tom zdání?
Červ po spirále schodů výš se plazí;
Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.

Příroda širá má co k nabízení
nám dvoum, tak naber čerstvý vzduch, než zdusí,
dál, v kráse, uč se, cestou z donucení.

Vím co mě drží nejpevněji. Chvění.
Odpadnuvší je navždy. Poblíž kdesi.
Vzbouzím se k spaní, šetřím probouzení.
Mám za naučnou, cestu, z donucení.
THE WAKING

I wake to sleep, and take my waking slow.
I feel my fate in what I cannot fear.
I learn by going where I have to go.

We think by feeling. What is there to know?
I hear my being dance from ear to ear.
I wake to sleep, and take my waking slow.

Of those so close beside me, which are you?
God bless the Ground! I shall walk softly there,
And learn by going where I have to go.

Light takes the Tree; but who can tell us how?
The lowly worm climbs up a winding stair;
I wake to sleep, and take my waking slow.

Great Nature has another thing to do
To you and me, so take the lively air,
And, lovely, learn by going where to go.

This shaking keeps me steady. I should know.
What falls away is always. And is near.
I wake to sleep, and take my waking slow.
I learn by going where I have to go.
 ⇑ 

William Robert Rodgers
1909 — 1969
BÍLÉ VÁNOCE

Dochvilně o Vánocích sám hebký samet
dojetí nasněží se sem, objímaje veškeré
ostré a vyhrocené formy jedu, zaošálí
kopce a skryje drsně zející jámy zdejšího
nerovného světa nouze a blahobytu, zatutlá
útulným přáníčkem jako z vaty chladné
odtažité kastovní a třídní styčné body
a do tučných faldů stáhne pryč z dohledu
veškeré naschvály, odpouštěje světu žilou až do běla.

Dochvilně, ta samochvalná dvojice Míru s Dobrou Vůlí
se ráčí vynořiti, královsky vznešeně na vzduch,
posbíravše poklony, postřebávavše si úsměvy
očekávajících lidiček. Blahodárná to doba.
Andělé sestupují z nebes, po vzoru stalaktitů.
Biskupové rozprostírají svou hmotnost do proslovů,
gratulujíce chudým za kristahodné postrádání,
a Zastupitel volebního okrsku
sytí pětitisíceré maje své na oplátku jisté.

Dochvilně, dnes večer, ve starých kamenných kruzích
usedlých znovusetkání, rodiny strnule sedí
a poslouchají; toto je ona noc a ten šťastný čas
kdy kondensované mléko mezilidské vlídnosti
dme se vzhůru a proniká na apelacích rozhlasu.
Kramfleky kvapí ztišeně po tvrdých cestách,
a růžová je tůně světla každého salonu
v očích prochladlého potmě kolemjdoucího,
který si praničím na zub ani neštěkne.

Nicméně dochvilně zítra dozajisté zříte
celý tento tichý a obojetný svět
zanesený sentimenty náhle táním jat
do kaše a vodnaté slovesné břečičky
pod vlivem tepla a provozu svižných
nožek a věcných skutečností. Přes do očí bijící pláň
se šíří zakrslé komíny dílen opět šířící
svou pytlovinu a popílek, vlnobitná to hříva
kajícnosti za faleš hbitě uplynuvšího dne.
WHITE CHRISTMAS

Punctually at Christmas the soft plush
Of sentiment snows down, embosoms all
The sharp and pointed shapes of venom, shawls
The hills and hides the shocking holes of this
Uneven world of want and wealth, cushions
With cosy wish like cotton-wool the cool
Arms-length interstices of caste and class
And into obese folds subtracts from sight
All truculent acts, bleeding the world white.

Punctually that glib pair, Peace and Goodwill,
Emerge royally to take the air,
Collect the bows, assimilate the smiles,
Of waiting men. It is a genial time.
Angels, like stalactites, descend from heaven.
Bishops distribute their weight in words,
Congratulate the poor on Christ-like lack,
And the Member for the constituency
Feeds the five thousand and has plenty back.

Punctually, tonight, in old stone circles
Of set reunion, families stiffly sit
And listen; this is the night, and this the happy time
When the tinned milk of human kindness is
Upheld and holed by radio-appeal.
Hushed are hurrying heels on hard roads,
And every parlour’s a pink pond of light
To the cold and travelling man going by
In the dark, without a bark or bite.

But punctually tomorrow you will see
All this silent and dissembling world
Of silted sentiment suddenly melt
Into mush and watery welter of words
Beneath the warm and moving traffic of
Feet and actual fact. Over the stark plain
The stilted mill-chimneys spread once again spread
Their sackcloth and ashes, a flowing mane
Of repentance for the false day that’s sped.
~~~
LHOSTEJNO

V tom kraji všechno Je, nic, co se Má;
Bez majitelů, značek, jen ptačí hrátky;
Nejsou tam zdi, jen tenké ze slov drátky
se kroutí, trčí z vět nakouslých, do něma;
Neroste oves, jen po kotník trávy,
co snáší, nežehrá na nohy, kde se staví;
Chybí tu obří tvoři, jen je jmenujem,
bez kostí, úzkostí, či skvostných slibů,
bez úmluv, vazeb, závazků dědičnosti,
bez čehokoli co krátí, omezuje lem.

V tom kraji vše je o ledabylosti;
Bez jezer potěru, rybníků v hrázích
záměrů udusaných, úlovků rybích v síti;
Potůčky domnělé jen, zeleň v březích,
otakárkově snící v tužbách býlí spleti;

Nezní tu silná slova, od handrkování,
jen podtexty, mlh zdráhavé váhávání;
Za jasna k vidění jsou hory smyslu plné
nakupené na obzor, hrdé hrby; nikdo neřeší
dojít k nim na výzvědy, nedbá, netuší.

V tom kraji vše je pláň, netečná; není
výbočně vyšší dům či vyvěšený stan,
cíle se nepřipouští, význam není zván,
nejsou závěry, není směr, cesty žádné,
jde se jen za nosem do bezcílení.

Nikdo se nerodí tu, zemřít nezůstane,
v té zemi bezčasí, ležící tam kde tane
stav po činu, před dalším rozbíráním, zde je
raz od odrazu od-do rozdělení, děje
od nedění, dneška od zítřejšího dne.

Poslání nedozrává, odsud kvapí
pryč, jinde vrhne činy, vyšle šípy;
Nejsou zde návraty, zajisté, bez loučení
v tom kraji nedychtí se, neshazuje,
a přece za noci dech vůně rána tu je.
NEITHER HERE NOR THERE

In that land all Is, and nothing’s Ought;
No owners or notices, only birds;
No walls anywhere, only lean wire of words
Worming brokenly out from eaten thought;
No oats growing, only ankle-lace grass
Easing and not resenting the feet that pass;
No enormous beasts, only names of them;
No bones made, bans laid, or boons expected,
No contracts, entails, or hereditaments,
Anything at all that might tie or hem.

In that land, all’s lackadaisical;
No lakes of coddled spawn, and no locked ponds
Of settled purpose, no netted fishes;
But only inkling streams and running fronds,
Fritillaried with dreams, weedy with wishes;

Nor arrogant talk is heard, haggling phrase,
But undertones, and hesitance, and haze;
On clear days mountains of meaning are seen
Humped high on the horizon; no one goes
To con their meaning, no one cares or knows.

In that land all’s flat, indifferent; there
Is neither springing house nor hanging tent,
No aims are entertained, and nothing is meant,
For there are no ends, and no trends, no roads,
Only follow your nose to anywhere.

No one is born there, no one stays or dies,
For it is a timeless land, it lies
Between the act and the attrition, it
Marks off bound from rebound, make from break, tit
From tat, also today from tomorrow.

No Cause there comes to term, but each departs
Elsewhere to whelp its deeds, expel its darts;
There are no homecomings, of course, no goodbyes
In that land, neither yearning nor scorning,
Though at night there is the smell of morning.
 ⇑ 

Elizabeth Bishop
1911 — 1979
JISTÝ UM

Ztrácet. Lze lehce zvládnout provedení.
Tolik až věcí zdá se plno snahy
ztratit se, že to katastrofa není.

Ztrať něco dnes! Přijmi to nervů chvění,
po klíčích shon, hoďky čas v háji drahý,
Ztrácet lze. Lehce zvládnout provedení.

Pak pokroč dál a ztrácej v urychlení:
místa a jména, cíle, vlastní tahy
krajinou. Vždyť to katastrofa není.

Matčiny hodinky! Vzdor oblíbení,
předposlední z tří bydlišť mizí záhy.
Ztrácet lze lehce, zvládnout provedení.

Dvě města pryč, co dřív se nedocení.
Panství, dvě řeky, kontinent neblahý,
chybí mi. Leč to katastrofa není.

— I Tebe… (s úsměvem a bez zaklení,
líbezné.) Nelhat. Jasné je bez úvahy,
ztrácet lze lehce zvládnout. Provedení,
ač zdá se (piš si!) katastrofa není.
ONE ART

The art of losing isn’t hard to master;
so many things seem filled with the intent
to be lost that their loss is no disaster.

Lose something every day. Accept the fluster
of lost door keys, the hour badly spent.
The art of losing isn’t hard to master.

Then practice losing farther, losing faster:
places, and names, and where it was you meant
to travel. None of these will bring disaster.

I lost my mother’s watch. And look! my last, or
next-to-last, of three loved houses went.
The art of losing isn’t hard to master.

I lost two cities, lovely ones. And, vaster,
some realms I owned, two rivers, a continent.
I miss them, but it wasn’t a disaster.

— Even losing you (the joking voice, a gesture
I love) I shan’t have lied. It’s evident
the art of losing’s not too hard to master
though it may look like (Write it!) like disaster.
~~~
ŽÍZNÍM PO HUDBĚ

Žízním po hudbě přetékající
přes těkavých mých prstů dotyky,
přes nahořklé a rozechvělé rty,
nápěv, jas hlubin, zvolna tající.
Ach, odkývání věků, hojící
zpěv jakés písně, oddych mrtvým přát,
píseň, jak na mou hlavu vodopád,
přes chvění údů, snově hřející!

Kouzelno stoupá z melodie znění:
Oddychu tichý dech a chladno tu je,
srdce se v odbarvenou hloubi sklání
do tišin podmořského klidu dění,
navždy zeleno-lunní tůní pluje,
v náruči rytmu, spánku objímání.
I AM IN NEED OF MUSIC

I am in need of music that would flow
Over my fretful, feeling finger-tips,
Over my bitter-tainted, trembling lips,
With melody, deep, clear, and liquid-slow.
Oh, for the healing swaying, old and low,
Of some song sung to rest the tired dead,
A song to fall like water on my head,
And over quivering limbs, dream flushed to glow!

There is a magic made by melody:
A spell of rest, and quiet breath, and cool
Heart, that sinks through fading colors deep
To the subaqueous stillness of the sea,
And floats forever in a moon-green pool,
Held in the arms of rhythm and of sleep.
 ⇑ 

Dylan Marlais Thomas
1914 — 1953
ZRUČNÝ SVŮJ UM, CHMURNÝ ZVÍCÍ
vzbouzím v noc klidného ticha
za měsíce jen zuřivosti
a milenci na loži leží
v objetí svých strastí svoji,
tápu, byť svit neutichá,
ni pro chléb, či ctižádost stěží,
ni kupčím být s dojmy, jenž stojí
na scénách ze slonových kostí,
však výdělek postačí dosti
od tajností co mají v srdci.
Ani nádhernému ve měsíci,
jenž dál zuří září nepíši,
na stránkách mám tříšť dovednosti,
ni slovutným zesnulým, kteří
své slavíky a žalmy mají,
však milencům co rámě pojí
do objetí bezčasých strastí,
chvály či odměn jsou prosti,
o mou zručnost a um nestojící.
IN MY CRAFT OR SULLEN ART
Exercised in the still night
When only the moon rages
And the lovers lie abed
With all their griefs in their arms,
I labour by singing light
Not for ambition or bread
Or the strut and trade of charms
On the ivory stages
But for the common wages
Of their most secret heart.
Not for the proud man apart
From the raging moon I write
On these spindrift pages
Nor for the towering dead
With their nightingales and psalms
But for the lovers, their arms
Round the griefs of the ages,
Who pay no praise or wages
Nor heed my craft or art.
~~~
NEODCHÁZEJ PO DOBRÉM DO NOCI

Neodcházej po dobrém do noci,
stáří ať sžírá, trýzní tryznu dne;
urputný vzdor ať soumrak vyvrací.

Moudří, nakonec v temno věřící,
když z jejich slov ni záblesk nešlehne,
neodcházejí v dobrém do noci.

Dobří, když vlna dozní, hájící
v zálivu skutků vlnky nicotné,
urputným vzdorem soumrak vyvrací.

Diví, let slunce opěvující,
poznavší, že jej lament nezvedne,
neodcházejí v dobrém do noci.

Vážní, před smrtí jasno mající,
že oči slepců hvězd pád rozžehne
urputným vzdorem soumrak vyvrací.

Otče můj, tam až, shůry shlížící,
zatrať či zžehnej proudem slz i mne.
Neodcházej po dobrém do noci,
urputný vzdor ať soumrak vyvrací.


Neodkráčej jen krotce v noční klid,
stáří ať plane, spílá konci dne;
běsni, běsni, skon světla odvrátit.

Ač moudří zví, že tma má pravdu mít,
když z jejich řečí výboj nebleskne,
neodkráčejí krotce v noční klid.

Dobří, z mizící vlny zří ctí svit
v zálivu tančit, činy nicotné,
běsní, běsní, skon světla odvrátit.

Diví, jichž zpěv měl slunce polapit,
až dozví doznívání nezvratné,
neodkráčejí krotce v noční klid.

Vážní, blíž smrti, schopni jásot zřít,
slepecké hvězdopády úchvatné,
běsní, běsní, skon světla odvrátit.

A ty můj otče, smutných výšin syt,
slzami svými zatrať, žehnej mne.
Neodkráčej jen krotce v noční klid.
Běsni, běsni, skon světla odvrátit.


(Nevkráčej jemnocitně v noční klid,
stáří ať hoří, hýří na sklon dne;
běsni, běsni, skon světla odvrátit.)


Do dobré noci té nekráčej ve fraku
Stáří ať burácí, soptí, když hasne den;
běsni jen, běsni jen dál, protiv soumraku.

Moudří daj’ za pravdu temnu, bez nároku,
poté co z jejich slov blesk nešleh’ rozeklen,
do dobré noci však nekráčí ve fraku.

Dobří, když za vlnou, skrz slzu na oku
činů svých v zátoce pablesků vidí sen,
běsní jen, běsní jen dál, proti soumraku.

Divoši, sluncem co žhnou, pějí zázraku,
shledavše lament, že vyprovázel jej ven,
do dobré noci též nekráčí ve fraku.

Vážní, ti smrtelně, spatří bez oblaků,
co v očích slepců by létavic moh’ být plén,
běsní jen, běsní jen dál, proti soumraku.

A ty tam, Otče můj, hoře mých opaků
zatrať mne, požehnej, hřmi ať jsem očištěn.
Do dobré noci té nekráčej ve fraku.
běsni jen, běsni jen dál, protiv soumraku.
DO NOT GO GENTLE INTO THAT GOOD NIGHT

Do not go gentle into that good night,
Old age should burn and rave at close of day;
Rage, rage against the dying of the light.

Though wise men at their end know dark is right,
Because their words had forked no lightning they
Do not go gentle into that good night.

Good men, the last wave by, crying how bright
Their frail deeds might have danced in a green bay,
Rage, rage against the dying of the light.

Wild men who caught and sang the sun in flight,
And learn, too late, they grieved it on its way,
Do not go gentle into that good night.

Grave men, near death, who see with blinding sight
Blind eyes could blaze like meteors and be gay,
Rage, rage against the dying of the light.

And you, my father, there on the sad height,
Curse, bless me now with your fierce tears, I pray.
Do not go gentle into that good night.
Rage, rage against the dying of the light.
~~~
A SMRT NEBUDE NADVLÁDU MÍT ŽÁDNOU

A smrt nebude nadvládu mít žádnou.
Mrtví nazí splynou v jedno s ním
s tím mužem větrným a měsícem západním;
Až budou jejich kosti holé a dočista do zmizení,
u loktů u nohou budou mít stopy hvězd;
Byť smyslů zbaveni, šílenství nepropadnou,
byť do mořských hlubin padli by, zase vstanou;
Ačli snad po milencích, však ne po lásce jest;
A smrt nebude nadvládu mít žádnou.

A smrt nebude nadvládu mít žádnou.
Pod spletitostí mořských proudění
ač dlouze ležící, neumřou v spleteni;
Krouceni na skřipcích, až šlachy povolí,
v kole uvázáni, přec odolají zlomu;
Víra v jejich dlaních dozná rozlomení,
jsouce zlem jednorožců naskrz prokláni;
Rozštěpeni v koncích neprasknou až k tomu;
A smrt nebude nadvládu mít žádnou.

A smrt nebude nadvládu mít žádnou.
Už racků kvílení v svých uších neuslyší
či burácení vln, jak o břehy se tříští;
Kde pučel květ nebude žádné příští
zvedání hlavy vzdoru k tepu deště;
Ač smyslů zbaveni jak v rakvi hřeby tuze,
hlavy postav zbity do chudobek, skrze;
Zlomeni na slunci, až po zlom slunce ještě,
a smrt nebude nadvládu mít žádnou.
AND DEATH SHALL HAVE NO DOMINION

And death shall have no dominion.
Dead man naked they shall be one
With the man in the wind and the west moon;
When their bones are picked clean and the clean bones gone,
They shall have stars at elbow and foot;
Though they go mad they shall be sane,
Though they sink through the sea they shall rise again;
Though lovers be lost love shall not;
And death shall have no dominion.

And death shall have no dominion.
Under the windings of the sea
They lying long shall not die windily;
Twisting on racks when sinews give way,
Strapped to a wheel, yet they shall not break;
Faith in their hands shall snap in two,
And the unicorn evils run them through;
Split all ends up they shan’t crack;
And death shall have no dominion.

And death shall have no dominion.
No more may gulls cry at their ears
Or waves break loud on the seashores;
Where blew a flower may a flower no more
Lift its head to the blows of the rain;
Though they be mad and dead as nails,
Heads of the characters hammer through daisies;
Break in the sun till the sun breaks down,
And death shall have no dominion.
~~~
KDE KDYSI VODY TVÁŘE TVÉ

Kde kdysi vody tváře tvé
kroutil můj šroub, tvůj prahne duch,
mrtvolno zvedá zrak;
Kde moře-muži skrz tvůj led
tlačili kštice, vane vzduch,
suší hlíz jikry, sůl.

Kde zeleň uzlů tvých šla hloub
do utažemých lan, je znát
zelený rozplétač,
na nůžkách olej, volně nůž,
pokrájet linky zkraje už,
níž mokré plody klást.

Neviděn, časoměrný tah
v řas ložích lásky roztříštěn,
až do vysušení;
Kol oblázků tvých, stíny stáh
dětí vzlyk, z nitra vyprázdnin
za moře delfíní.

Hrob sucha, víčka barvitá,
nesepnou, dají kouzlu plout,
moudřit zem, nebe tón;
Dna nechat korálovitá,
dál nechat hadí proudy dmout,
než, moře-víry, skon.
WHERE ONCE THE WATERS OF YOUR FACE

Where once the waters of your face
Spun to my screws, your dry ghost blows,
The dead turns up its eye;
Where once the mermen through your ice
Pushed up their hair, the dry wind steers
Through salt and root and roe.

Where once your green knots sank their splice
Into the tided cord, there goes
The green unraveller,
His scissors oiled, his knife hung loose
To cut the channels at their source
And lay the wet fruits low.

Invisible, your clocking tides
Break on the lovebeds of the weeds;
The weed of love’s left dry;
There round about your stones the shades
Of children go who, from their voids,
Cry to the dolphined sea.

Dry as a tomb, your coloured lids
Shall not be latched while magic glides
Sage on the earth and sky;
There shall be corals in your beds
There shall be serpents in your tides,
Till all our sea-faiths die.
~~~
… za použití novotvarů …
POD LESEM MLÍČÍNEM (hlasodrama)

Nepředbíhejme:

Městečko v jarním, v noci bezměsíčné, bezhvězdné, bibločerné, tichem dlážděné, kde skrčený lesík milenců a králíků neviděn kulhá dolů k trnkotemnému, klihově temnému, havrančitemnému, loďkohoupavému moři.

Domky jsou krtkoslepé (ač krtci vidí až až dnes v noci ve svých čenichajících, sametových krtincích) či slepé jako Kapitán Kocour v ututlaném středu u pumpy pod hodinami, obchody ve smutečním, Dobročinná síň v suknu vdov. A všichni osadníci uchlácholeného a oněmnělého města už spí.

Neruš, spí nemluvňata, farmáři, rybáři, řemeslníci i důchodci, švec, učitelka, pošťák i hostinský, funebrák i štětka, opilec, švadlena, farář, strážník, blanonohé škeblosběrky i čistospořádané ženušky. Děvčata leží načechraně či plachtí po svých snech, oprstýnkována a ověnčena, s družičkami světlušek chrámolodí varhanozvučného lesa. Kluci sní rozpustile tu na odkopaných rančích noci, tu na zpirátovaném moři. A na pastvinách spí antracitové sochy koní, a kravičky v kravínech, a psi ve vlhkočenichavých dvorech; kočky pak klimbají v šikmých zákoutích či úlisně povalečují, tu svižnonohbitě a ostrostražitě, na jednolitém střechooblaku.

Tobě je dopřáno slyšet jak rosa padá, a utišené město dýchá. Jen tvé oči jsou odzavřeny, vidouce černé a složené město rychlohluboce i pomalolehce spící. Jen ty sám slyšíš neviditelné klesání hvězd, předrozbřeskem nejtemněji nejpovrchněji rosouzbrázděné přemítání černého, paťkavého moře kde se naklání a nesou Arethusa, Koliha, Skřivánek, Zanzibar, Rhiannon, Poutník, Kormorán a Hvězda Walesu.

Slyš.

To je noc, pouličně procházková, procesí slanopomalého větru v Korunovační a Škeblí, tráva rostoucí na kopci Chlaregyb, rosopád, hvězdopád, spánek zpěváčků v Mlíčíně lese.

Slyš.

To je noc v chladných, dřepných kaplích, hymnálně začepená v broži a černém bombasinu s hrdelním motýlkem a smyčkostužkou, kašlavě kozí, hašlerkocucavá, zdřímnuvší-si haleluja; noc ve čtyřpivnici, tichá jak domino; na půdě Ocky Mlékaře jako myška v rukavičkách; v Dai Pekařově pekárně jak černá mouka poletující. Je dnes i v Oslí uličce, tiše klusavá, kopýtka do chaluh si obuvší, po škebledlažbě, míjící zazácloněný kapradinokvětináč, zápisek a cetku, harmonium, posvátný garderobiér, vlastnoruční akvarel, porcelánového pejska a růžovou plechovku s čajem. Je to noc, užužlávající se mezi zapelíškovaná miminka.

Hleď.

Toto je noc, nebystře, královsky se vinoucí korunami Korunovačních třešní; hřbitovem Bethesda procházející, své větříky v rukavicích složivší, rosu smeknuvší; U Námořníka vrávorající.

Čas plyne. Slyš. Čas uplývá.

Pojď přece blíž.

Jen ty můžeš slyšet jak domky spí v uličkách pozvolné, hluboké, slané a bezhlesné, zafáčované noci. Jen ty můžeš vidět ty v osleplých ložnicích přes židle přehozené živůtky a spodničky, ty džbány a lavory, sklenky zubů, na zdi Přikázání, a žloutnoucí naptáčkaažvyletíčekající podobizny zesnulých. Jen ty můžeš slyšet a vidět, za víčky spáčů, děje a kraje a bludiště a barvy a zklamání a duhy a melodie a tužby a lety a pády a beznaděje a velkovodní vlnobití jejich snů.

Odsud, kde jsi, jim slyšíš až do snů…

UNDER MILK WOOD (a play for voices)

To begin at the beginning:

It is spring, moonless night in the small town, starless and bible-black, the cobblestreets silent and the hunched, courters’-and-rabbits’ wood limping invisible down to the sloeblack, slow, black, crowblack, fishingboat-bobbing sea.

The houses are blind as moles (though moles see fine tonight in the snouting, velvet dingles) or blind as Captain Cat there in the muffled middle by the pump and the town clock, the shops in mourning, the Welfare Hall in widows’ weeds. And all the people of the lulled and dumbfound town are sleeping now.

Hush, the babies are sleeping, the farmers, the fishers, the tradesmen and pensioners, cobbler, schoolteacher, postman and publican, the undertaker and the fancy woman, drunkard, dressmaker, preacher, policeman, the webfoot cocklewomen and the tidy wives. Young girls lie bedded soft or glide in their dreams, with rings and trousseaux, bridesmaided by glow-worms down the aisles of the organplaying wood. The boys are dreaming wicked or of the bucking ranches of the night and the jollyrodgered sea. And the anthracite statues of the horses sleep in the fields, and the cows in the byres, and the dogs in the wetnosed yards; and the cats nap in the slant corners or lope sly, streaking and needling, on the one cloud of the roofs.


You can hear the dew falling, and the hushed town breathing. Only your eyes are unclosed, to see the black and folded town fast, and slow, asleep. And you alone can hear the invisible starfall, the darkest-before-dawn minutely dewgrazed stir of the black, dab-filled sea where the Arethusa, the Curlew and the Skylark, Zanzibar, Rhiannon, the Rover, the Cormorant, and the Star of Wales tilt and ride.


Listen.

It is night moving in the streets, the processional salt slow musical wind in Coronation Street and Cockle Row, it is the grass growing on Llareggub Hill, dew fall, star fall, the sleep of birds in Milk Wood.

Listen.

It is night in the chill, squat chapel, hymning, in bonnet and brooch and bombazine black, butterfly choker and bootlace bow, coughing like nannygoats, sucking mintoes, fortywinking hallelujah; night in the four-ale, quiet as a domino; in Ocky Milkman’s loft like a mouse with gloves; in Dai Bread’s bakery flying like black flour. It is tonight in Donkey Street, trotting silent, with seaweed on its hooves, along the cockled cobbles, past curtained fernpot, text and trinket, harmonium, holy dresser, watercolours done by hand, china dog and rosy tin teacaddy. It is night neddying among the snuggeries of babies.



Look.

It is night, dumbly, royally winding through the Coronation cherry trees; going through the graveyard of Bethesda with winds gloved and folded, and dew doffed; tumbling by the Sailors Arms.

Time passes. Listen. Time passes.

Come closer now.

Only you can hear the houses sleeping in the streets in the slow deep salt and silent black, bandaged night. Only you can see, in the blinded bedrooms, the coms and petticoats over the chairs, the jugs and basins, the glasses of teeth, Thou Shalt Not on the wall, and the yellowing dickybird-watching pictures of the dead. Only you can hear and see, behind the eyes of the sleepers, the movements and countries and mazes and colours and dismays and rainbows and tunes and wishes and flight and fall and despairs and big seas of their dreams.


From where you are, you can hear their dreams…

http://www.undermilkwood.net/prose_umw1.html
 ⇑ 

Norman Cornthwaite Nicholson
1914 — 1987
ZÍTRA VYRÁŽÍM DO KOSMU

Račte se podívat, odpočet zadat,
řačte mi helmu mou s věšáčku podat;
jméno mé, telefon vyškrtnout — padat
chystám se, do kosmu, zítra hned ráno.
Není tam kalendář, nebudou hodiny
světlo na vypínač, mráz zamčen, studený,
klimbat když zachce se, vstát nebýt nucený —
vyrážím do kosmu, zítra hned ráno.
Nepsat už dopisy; neházet na poštu,
nečekat návštěvy, známosti do počtu,
samotka čeká mne jak v base v domečku,
vyrazím do kosmu, zítra hned ráno.

    Dveře za mnou sklapnou a má kosmoplavba začne,
    šálky čaje na oběžné dráze kol mě, proč ne,
    těžištěm jsem já, mám vlastní vesmír jednoznačně,
    odhodlán do kosmu, zítra časně ráno.
    V televizi sledujte to, následujte zdáli,
  dalekohled zachytí vám meteor můj malý,
    nechtějte se seznámit, či že bychom se znali
    až přijdu do kosmu, zítra časně ráno.
   Rakety mě vyšlou, na transgalaktický hop,
    dvatisíce světelných let, než je první stop,
    račte všichni na zemi se bodnout, hop či trop —
    vyrážím do kosmu, zítra časně ráno.
OFF TO OUTER SPACE TOMORROW MORNING

You can start the Count Down, you can take a last look;
You can pass me my helmet from its plastic hook;
You can cross out my name in the telephone book —
For I’m off to Outer Space tomorrow morning.
There won’t be any calendar, there won’t be any clock;
Daylight will be on the switch and winter under lock.
I’ll doze when I’m sleepy and wake without a knock —
For I’m off to Outer Space tomorrow morning.
I’ll be writing no letters; I’ll be posting no mail.
For with nobody to visit me and not a friend in hail,
In solit’ry confinement as complete as any gaol
I’ll be off to Outer Space tomorrow morning.

    When my capsule door is sealed and my space-flight has begun,
    With the teacups circling round me like the planets round the sun,
    I’ll be centre of my gravity, a universe of one,
    Setting off to Outer Space tomorrow morning.
    You can watch on television and follow from afar,
    Tracking through your telescope my upward shooting star,
    But you needn’t think I’ll give a damn for you or what you are
    When I’m off to Outer Space tomorrow morning.
    And when the rockets thrust me on my trans-galactic hop,
    With twenty hundred light-years before the first stop,
    Then you and every soul on earth can go and blow your top —
    For I’m off to Outer Space tomorrow morning.
 ⇑ 

Roald Dahl
1916 — 1990
HORKO A ZIMA

Známá mé matky, ta odvaha,
přišla k nám, svlékla se do naha.
Já byl jen klučina, řek jsem, hrr,
„Tyjo, vám bude fakt zima, brr!“
„Kdepak!“ mi řekla „Tak to není!
Já cítím k čertu zanícení!“
HOT AND COLD

A woman who my mother knows
Came in and took off all her clothes.
Said I, not being very old,
’By golly gosh, you must be cold!’
’No, no!’ she cried. ’Indeed I’m not!
I’m feeling devilishly hot!’
~~~
ukázky ze sbírky „Zkažky“ (Revolting Rhymes)
SNĚHURKA A SEDM TRPASLÍKŮ

Po smrti Sněhurčiny máti
král, její táta, jal se láti:
„To je mi život! Smůla, vcelku!
Zas shánět jinou, za manželku.“
(To není věru arci snadné
když šlechtična jen králi padne.)
Dal do všech listů inzerát
se zněním: „Královnu bych rád.“
Odpovědělo mu deset tisíc,
být vyvolenou každá prosíc,
k čemuž král, šibalsky, dí: „S ženou
každou chci nejdřív na zkušenou.“
Však dostala ho kráska snivá,
Miss Maclahouská, uhrančivá,
co prapodivné věno měla,
v nějž den co den se zahlížela.
Zrcadlo, rámované krásně,
KOUZELNÉ, MLUVÍCÍ K NÍ HLASNĚ,
co ve dne v noci, na dotaz,
dalo vždy správný, trefný vzkaz,
třeba, když člověk dotaz vznes:
„Zrcadlo, co je k jídlu, dnes?“
odpovědělo hbitě, směle:
„Míchaná vejce s rýží. Skvělé.“
Tak den co týden, stále bádá
Králka, znuzená, tupá, žádá:
„Zrcadlo na zdi, pověz, či
nejsem snad ze všech nejhezčí? “
Zrcadla zazníval k ní hlas
„Madam, Vy jste Královna krás,
okouzlující jako žádná,
Královna nevadnoucí, vnadná.“

Po deset let už, sebestředná
Královna absurdně tak jedná,
když náhle, v pamětný to den,
Zrcadlo kouzlí, s pravdou ven:
„Královno, jste na druhém místě,
Sněhurka mňam je, hezčí jistě.“
Královna vypěnila rázem,
řvala: „Tu holku srazím na zem.“
„Podám si ji a stáhnu z kůže!
K sežrání? Sežeru ji, nuže.“
Lovčího pozvala si, čile,
a omyla mu hlavu, „Vole,
tu couru z hradu vytáhni
a někam stranou odtáhni,
poprav ji, vyrvi z hrudi srdce
a přines, ve zbrocené ruce.“
Lovčí jal dívku silou, vynes,
do hvozdu hlubokého unes,
Sněhurka, chudinka, si věří,
volajíc: „Hoň se za svou zvěří.“
Čepel zří v ruce, v paži síla:
„Jsem panna ještě, sněhobílá.“
Tu v Lovčím svědomí se hnulo
a srdce se mu rozkmitalo.
Zavelel, „Nohy na ramena.“
Obrazně ovšem. Zdrhla jen a
později Lovčí cestou z lesa
šel k řezníkovi pro kus masa,
kde zakoupil si řezy krycí,
volečka srdce a kus pleci.
„Výsosti! Královno,“ dí, (tají),
„Ta holka už je pryč a v háji.
Na důkaz, jenž co tvrdím stvrdí,
nesu Vám srdce z její hrudi.“
Královna zavolala, „Sláva,
trpěla dlouho?! Dobrá zpráva.“
Potom (a to je na zvracení)
hned na srdce si zuby cení
Královna (vařené jen, notně,
páč srdce žvýkat jde jen špatně)

To tedy odehrávalo se
zatímco Sněhurka, kde? V lese?
Nasnadě, díky svému vzhledu
vzala to stopem v rychlém sledu
do města, kde za stravu, jisto,
přijala hospodyňky místo
u sedmi prcků takých, potíž
když vejpůl sáh – byl výškou, totiž.
Bývalí žokejové, malí
(sedmero trpajzlíků zvící)
zlozvyku děsu holdovali
v tom, že své jmění celé, zdroje
sázeli, vždycky prohrávaje.
(Bez žádné na vítěze sázky
nejedli. Krátili si pásky).
Než Sněhurce pak svitlo: „Kluci,
nechte to na mě. Mám to, kruci,
báječný nápad, bude hej,
než jsem zpět, nikdo nesázej.“
Ten večer, po soumraku zcela,
Sněhurka opět stopem jela
a za tmy inkoustové, zdárně
proklouzla hradním strážcům v bráně.
Král právě sčítal co má v truhle
měšce a hrudky zlata
Královna zase byla tuhle
tu a tam, natotata
Pážata, lokajové spali
a tak ji ani neviděli
když po špičkách přes sál šla, znalá,
pro ZRCADLO. Jej se zdi sňala.

Jak přinesla zrcadlo domů
pak Prófovi (jak říkali mu)
řekla, ať vznese k němu přání:
„Ptej se,“ dí: „Šťastné dozvídání.“
On na to: „Zrcadlo, teď vážně,
jsme na dně, prosím tedy snažně,
který kůň bude první v cíli,
v Ascotu dostihové míli?“
Zrcadlo zaševelilo si:
„Vítězný jméno Jmelí nosí.“
Trpaslíci se rozjásali.
Sněhurce pusy v trsech dali,
pak odběhli si, schrastit jmění,
na úspěch Jmelí vysazeni.
Co neprodali, zastavili,
hodinky, auto, dopůjčili,
(Vděk sazbě nízké na úroky
od šéfa Živnobanky žoky)

Pak na Ascot šli sázet křepce,
trefili vítězného hřebce
a pak co den, to výhra, hladká.
Zrcadlo znalo všechno, zkrátka,
až Sněhurka i trpajzlíci
měli své milióny, všici.
Poučka? Hazardu hřích tlumí
pokud se vždycky vyhrát umí.
SNOW-WHITE AND THE SEVEN DWARFS

When little Snow-White’s mother died
The King, her father, up and cried
“Oh, what a nuisance! What a life!
Now I must find another wife.”
(It’s never easy for a King
To find himself that sort of thing.)
He wrote to every magazine
And said, “I’m looking for a Queen.”
At least ten thousand girls replied
And begged to be the royal bride
The king said with a shifty smile
“I’d like to give each one a trial.”
However, in the end he chose
A lady called Miss Maclahose
Who brought along a curious toy
That seemed to give her endless joy.
This was a mirror framed in brass
A MAGIC TALKING LOOKING GLASS
Ask it something day or night
It always got the answer right
For instance, if you were to say
“Oh Mirror, what’s for lunch today?”
The thing would answer in a trice
“Today it’s scrambled eggs and rice.”
Now every day, week in week out
The spoiled and stupid Queen would shout
“Oh Mirror Mirror on the wall
Who is the fairest of them all?”
The Mirror answered every time
“Oh Madam, you’re the Queen sublime
You are the only one to charm us
Queen, you are the cat’s pyjamas.”

For ten whole years the silly Queen
Repeated this absurd routine
Then suddenly, one awful day
She heard the Magic Mirror say
“From now on Queen, you’re number two
Snow-White is prettier than you.”
The Queen went absolutely wild
She yelled, “I’m going to scrag that child.”
“I’ll cook her flaming goose, I’ll skin her
I’ll have her rotten guts for dinner.”
She called the Huntsman to her study
She shouted at him, “Listen, buddy,
You drag that filthy girl outside
And see you take her for a ride
Thereafter slit her ribs apart
And bring me back her bleeding heart.”
The Huntsman dragged the lovely child
Deep deep into the forest wild
Fearing the worst, poor Snow-White spake
She cried, “Oh please give me a break.”
The knife was poised, the arm was strong
She cried again, “I’ve done no wrong.”
The Huntsman’s heart began to flutter
It melted like a pound of butter.
He murmured, “Okay, beat it, kid.”
And you can bet your life she did
Later, the Huntsman made a stop
Within the local butcher’s shop
And there he bought, for safety’s sake
A bullocks heart and one nice steak
“Oh Majesty! Oh Queen,” he cried
“That rotten little girl has died.
And just to prove I didn’t cheat
I’ve brought along these bits of meat.”
The Queen cried out, “Bravissimo
I trust you killed her nice and slow.”
Then (this is the disgusting part)
The Queen sat down and ate the heart
(I only hope she cooked it well
Boiled heart can be as tough as hell)

While all this was going on
Oh where, oh where had Snow-White gone?
She’d found it easy, being pretty
To hitch a ride into the city
And there she’d got a job, unpaid
As general cook and parlour-maid
With seven funny little men
Each one not more than three foot ten
Ex horse-race jockeys, all of them
These seven dwarfs, though awfully nice
Were guilty of one shocking vice
They squandered all of their resources
At the race-track backing horses
(When they hadn’t backed a winner
None of them got any dinner)
One evening, Snow-White said, “Look here,
I think I’ve got a great idea
Just leave it all to me, okay,
And no more gambling till I say.”
That very night, at eventide
Young Snow-White hitched another ride
And then, when it was very late
She slipped in through the Palace gate
The King was in his counting house
Counting out his money
The Queen was in the parlour
Eating bread and honey
The footmen and the servants slept
So no one saw her as she crept
On tip-toe through the mighty hall
And grabbed THE MIRROR off the wall

As soon as she had got it home
She told the Senior Dwarf (or Gnome)
To ask it what he wished to know
“Go on,” she shouted, “Have a go.”
He said, “Oh Mirror, please don’t joke
Each of us is stony broke
Which horse will win tomorrow’s race,
The Ascot Gold Cup Steeple-chase?”
The Mirror whispered sweet and low
“The horse’s name is Mistletoe.”
The Dwarfs went absolutely daft
They kissed young Snow-White fore and aft
Then rushed away to raise some dough
With which to back old Mistletoe
They pawned their watches, sold the car
They borrowed money near and far
(For much of it they had to thank
The Manager of Barclays Bank)

They went to Ascot and of course
For once they backed the winning horse
Thereafter, every single day
The Mirror made the bookies pay
Each Dwarf and Snow-White got a share
And each was soon a millionaire
Which shows that gambling’s not a sin
Provided that you always win.
~~~
POPELKA

Snad myslíš si, že znáš ten příběh.
Mýlíš se. Někdo s tebou vyběh.
Ten podvrh, co znáš nejen Ty
si vymysleli před léty,
celičký něžný, laskavý,
sladký, pro dětské úsměvy.
Začátek sedí, aspoň, sice
té jedné noci veselice,
kam sestry zlé a ošklivé
spěchaly, celé třpytivé,
zatímco Popelku, tu daly
do sklepa, v plísni ponechaly,
kde krysy, z hladu nouzičky,
začly jí žmoulat nožičky.
Vykřikla „Pomóc, já chci ven!“
Kmotřička víla poblíž, jen
to uslyšela, přišla v mžiku
v záblesku modrém: „Pročpak křiku?“
„Pardón“ tu na to Popča, „však
hádej, je mi tu špatně, tak!“
Pěstičkou buší do stěny,
„Na tancovačku chce se mi!
V paláci diskotéka duní,
ostatní šly, já taky!“ funí,
„Žárlím! Chci šaty! A k nim, tož
z démantů náušnice, brož!
Střevíčků stříbrem šitých pár!
Silonky! Vzhůru na kočár!
Tak vyfintěná, to si piš,
ulovím Prince, uvidíš!“
Víla jí praví, „Strpení.“
Hůlkou dá mocné znamení,
a v oka-mžiku, k ovaci,
Popča se octla v paláci!
Sestry by málem pukly pak
když Prince vzala na ploužák,
tiskla jej k sobě, sebe k němu,
k hrdinné hrudi, k srdci svému.
Princova mužná kolena
slábla, jen vzdychal, hledě na
půvaby… Tu však půlnoc. „Au!“
„Mám neodkladný termín, čau!“
Princ na to „Kdepak! Nikoliv!“
Za šaty chyt ji, rval jak div,
a Popča křičí „Nech mě, né!“
až ruply ve švech, důsledně.
Jen v prádle pádí po schodišti,
střevíček sklouzne, pryč jí sviští,
však Princ se za ním vrhnul, hbit.
Přitisk jej k srdci, začal snít.
„Dívka co střevíc nazuje,
je nevěsta má!“ slibuje.
„Zítra hned zrána město projdu
a neustanu, než ji najdu!“
Pak, trochu nedbale jej dal
na basu piva, odspěchal.
Hned jedna z hnusných sester, smělá,
(ta od puchýřů v ksichtě celá),
ztopila střevíček a hup,
spláchla jej do záchodu, blup.
Na jeho místo klidně dala
svůj levý škrpál, co si zula.
Á, vida, zápletka se rodí,
Popča má smůlu, blahorodí.
Druhý den Princ do města spěchal,
pražádné dveře nevynechal.
Napětí stupňuje se, kdopak
je majitelkou boty, copak?
Bota tak dlouhá, rozlehlá ti.
(Normální noha se v ní ztratí).
Tak trochu zaváněla divně.
(Tam potinoha byla zjevně).
Tisíce zkusily už šanci,
však promarnily audienci.
Ošklivky jsou teď na řadě.
První. Hle, úspěch nasnadě.
Princ ječí, „Ne!“ však ona na to
„Pasuje! K sňatku máš mě, zlato!“
Princ zbledl v tváři náramně.
Zamumlal „Na vzduch, pusťte mně.“
„Kampak tak rychle, ouhaha!
vždyť drží tě tu přísaha!“
„O hlavu zkrátit!“ Princ jen křik.
Usekli jí hned, šmiky šmik.
Prince nabral dechu, prones vtip,
„Hned jí to sluší o dost líp.“
Pak druhá sestra míří vpřed
a křičí „Těď já, sem s tím, hned!“
„Tumáš!“ tu Princ jí odvětil,
hned mečem svým ji posvětil —
a hlava letí na zem, divá,
zakutálí se trochu, kývá.
Popelka poblíž v kychyni
brambory loupá, pod síní,
a žuchy slyší, na podlaze.
Přijde se podívat, a ptá se
„Co je to za hluk?“ Popelka.
„Odprejskni“ Princ jen zaštěká.
Popča je zdrcena, jen praví
pro sebe: Můj Princ! Sráží hlavy!
Jak za muže bych vzít si chtěla
toho, kdo tohle pro špás dělá?
Princ na to „Co ta plundra chce?“
„O hlavu zkrátit! Hned a zde!“
V tu chvíli, světlem obestřena,
Kmotra se objeví, a změna,
hůlkou jen mává, divý rej!
„Popčo!“ k ní „honem přej si, přej!
Cokoliv budeš chtít se stane,
i třeba věci nevídané!“
Popča k ní, „Hodná kmotřičko,
dám si už pozor, maličko.
Dost princů, peněz pro radost,
sladkého snění už mám dost.
Solidní chlapík na můj vkus
je vzácný jako šafrán. Zkus…
Hned nato holka, hůlky ťuk,
je vdaná, manžel jako buk.
Živí se tím, že marmeládu
vyrábí, má jich doma řadu.
A samý smích a žádný žal,
a žili šťastně, navždy dál.
CINDERELLA

I guess you think you know this story.
You don’t. The real one’s much more gory.
The phoney one, the one you know,
Was cooked up years and years ago,
And made to sound all soft and sappy
just to keep the children happy.
Mind you, they got the first bit right,
The bit where, in the dead of night,
The Ugly Sisters, jewels and all,
Departed for the Palace Ball,
While darling little Cinderella
Was locked up in a slimy cellar,
Where rats who wanted things to eat,
Began to nibble at her feet.
She bellowed “Help!” and “Let me out!”
The Magic Fairy heard her shout.
Appearing in a blaze of light,
She said: “My dear, are you all right?”
“All right?” cried Cindy .“Can’t you see
I feel as rotten as can be!”
She beat her fist against the wall,
And shouted, “Get me to the Ball!”
“There is a Disco at the Palace!”
“The rest have gone and I am jalous!”
“I want a dress! I want a coach!”
“And earrings and a diamond brooch!”
“And silver slippers, two of those!”
“And lovely nylon panty hose!”
“Done up like that I’ll guarantee
 The handsome Prince will fall for me!”
The Fairy said, “Hang on a tick.”
She gave her wand a mighty flick
And quickly, in no time at all,
Cindy was at the Palace Ball!
It made the Ugly Sisters wince
To see her dancing with the Prince.
She held him very tight and pressed
herself against his manly chest.
The Prince himself was turned to pulp,
All he could do was gasp and gulp.
Then midnight struck. She shouted,“Heck!
 I’ve got to run to save my neck!’”
The Prince cried, “No! Alas! Alack!”
He grabbed her dress to hold her back.
As Cindy shouted, “Let me go!”
The dress was ripped from head to toe.
She ran out in her underwear,
And lost one slipper on the stair.
The Prince was on it like a dart,
He pressed it to his pounding heart,
“The girl this slipper fits,” he cried,
“Tomorrow morn shall be my bride!
I’ll visit every house in town
“Until I’ve tracked the maiden down!”
Then rather carelessly, I fear,
He placed it on a crate of beer.
At once, one of the Ugly Sisters,
(The one whose face was blotched with blisters)
Sneaked up and grabbed the dainty shoe,
And quickly flushed it down the loo.
Then in its place she calmly put
The slipper from her own left foot.
Ah ha, you see, the plot grows thicker,
And Cindy’s luck starts looking sicker.
Next day, the Prince went charging down
To knock on all the doors in town.
In every house, the tension grew.
Who was the owner of the shoe?
The shoe was long and very wide.
(A normal foot got lost inside.)
Also it smelled a wee bit icky.
(The owner’s feet were hot and sticky.)
Thousands of eager people came
To try it on, but all in vain.
Now came the Ugly Sisters’ go.
One tried it on. The Prince screamed, “No!”
But she screamed, “Yes! It fits! Whoopee!
“So now you’ve got to marry me!”
The Prince went white from ear to ear.
He muttered, “Let me out of here”’
“Oh no you don’t! You made a vow!”
“There’s no way you can back out now”’
“Off with her head!” The Prince roared back.
They chopped it off with one big whack.
This pleased the Prince. He smiled and said,
“She’s prettier without her head.”
Then up came Sister Number Two,
Who yelled, “Now I will try the shoe!”
“Try this instead!” the Prince yelled back.
He swung his trusty sword and smack
Her head went crashing to the ground.
It bounced a bit and rolled around.
In the kitchen, peeling spuds,
Cinderella heard the thuds
Of bouncing heads upon the floor,
And poked her own head round the door.
“What’s all the racket?” Cindy cried.
“Mind your own bizz,” the Prince replied.
Poor Cindy’s heart was torn to shreds.
My Prince! she thought. He chops off heads!
How could I marry anyone
Who does that sort of thing for fun?
The Prince cried, “Who’s this dirty slut?”
“Off with her nut! Off with her nut!”
Just then, all in a blaze of light,
The Magic Fairy hove in sight,
Her Magic Wand went swoosh and swish!
“Cindy!” she cried, “come make a wish!”
“Wish anything and have no doubt
 That I will make it come about!”
Cindy answered, “Oh kind Fairy,
 This time I shall be more wary.”
“No more Princes, no more money.”
“I have had my taste of honey.”
“I’m wishing for a decent man.”
“They’re hard to find. D’you think you can?”
Within a minute, Cinderella
Was married to a lovely feller,
A simple jam maker by trade,
Who sold good home-made marmalade.
Their house was filled with smiles and laughter
And they were happy ever after.
~~~
O ČERVENÉ KARKULCE A VLKU

Vlk, hned jak dostal taký hlad
že řádnou porci chtěl si dát,
Babičce klepal na dveře.
Nečekala, když otevře,
ty bílé ostré zuby zřít,
a Vlček na to „Smím dál jít?“
Babička strachy tušila,
„Sežrat mě přišel!“ pravila.
A měla pravdu, Vlk ji sněd,
a bylo po ní, naráz, hned.
Byla však malá, kůže, kost,
a Vlček křičel „Nemám dost!
 ješte jsem nezahnal svůj hlad
 a řádnou porci chci si dát!“
Pobíhal po kuchyni, skučel,
„Dal bych si nášup!“ břich mu kručel.
Pak ušklíbnul se: „Posečkám
 však nebudu tu dlouho sám,
 vždyť Karkulka se brzy vrátí
 z procházky lesem, milí zlatí.“
Babičky šaty navlék hbitě
(ty přece nesněd, zákonitě).
Pak plášť vzal, čepec nasadil,
boty si obul, upravil
učesal, natočil si chlupy,
pak sed a čekal. Šupy, šupy,
jde červená sem holčina.
Zastaví. Civí. Začíná,
„Jak velké uši máš Babičko.“
Vlk: „abych tě slyšela srdíčko.“
„Jak okatá jsi Babičko“ Karkulka k podivu se zmohla.
„Abych tě lépe vidět mohla!“
Vlk na to.
                      Sedí, usmívá se
myslí si „sním si děcko zase,
na rozdíl od té babky tam
bude jak bedla jedlá, mňam.“
Pak Karkulka zas, „Babičko
krásný máš kožich přes tričko.“
„Chyba!“ Vlk na to. „Teď máš říc’
 jak VELKÉ ZUBY mám, nic víc.
 Nic naplat, říkej co chceš, jak,
 teď sěžeru tě, tak či tak.“
Holka naň mrkne. Má to háček.
Pistoli tasí z podvlíkaček.
Na hlavu hlaveň zaměří
a bim bác buch, je po zvěři.
Pár týdnů na to, po lese,
slečinku potkám, nese se,
bez hloupé karkulky, hle, změna,
bez čepce, pláště, nečervená.
Zdraví mne: „Zdráv buď, uznej sám,
 teď krásný vlčí kožich mám.“
LITTLE RED RIDING HOOD AND THE WOLF

As soon as Wolf began to feel
That he would like a decent meal,
He went and knocked on Grandma’s door.
When Grandma opened it, she saw
The sharp white teeth, the horrid grin,
And Wolfie said, “May I come in?”
Poor Grandmamma was terrified,
“He’s going to eat me up!” she cried.
And she was absolutely right.
He ate her up in one big bite.
But Grandmamma was small and tough,
And Wolfie wailed, “That’s not enough!
I haven’t yet begun to feel
That I have had a decent meal!”
He ran around the kitchen yelping,
“I’ve got to have a second helping!”
Then added with a frightful leer,
“I’m therefore going to wait right here
Till Little Miss Red Riding Hood
Comes home from walking in the wood.”
He quickly put on Grandma’s clothes,
(Of course he hadn’t eaten those).
He dressed himself in coat and hat.
He put on shoes, and after that
He even brushed and curled his hair,
Then sat himself in Grandma’s chair.
In came the little girl in red.
She stopped. She stared. And then she said,
“What great big ears you have, Grandma.”
“All the better to hear you with,” the Wolf replied.
“What great big eyes you have, Grandma.”
said Little Red Riding Hood.
“All the better to see you with,” the Wolf replied.
He sat there watching her and smiled.
He thought, I’m going to eat this child.
Compared with her old Grandmamma
She’s going to taste like caviar.
Then Little Red Riding Hood said, “But Grandma,
what a lovely great big furry coat you have on.”
“That’s wrong!” cried Wolf. “Have you forgot
To tell me what BIG TEETH I’ve got?
Ah well, no matter what you say,
I’m going to eat you anyway.”
The small girl smiles. One eyelid flickers.
She whips a pistol from her knickers.
She aims it at the creature’s head
And bang bang bang, she shoots him dead.
A few weeks later, in the wood,
I came across Miss Riding Hood.
But what a change! No cloak of red,
No silly hood upon her head.
She said, “Hello, and do please note
My lovely furry wolfskin coat.”
~~~
O TŘECH PRASÁTKÁCH

Mé nejmilejší zviřátko
ze všech zvířat je prasátko.
Prase je šlechta. Neméně
bystré je, slušné. Nicméně,
výjimka stvrdí pravidlo.
Občas mám prase za trdlo.
Co jiného si myslet, když
jdu lesem, žasnu, to si piš,
před sebou, to snad zdá se mi
prasečí domek ZE SLÁMY.
Vlk, když to viděl ze křoví,
mlask „Cítím řízek vepřový.
Otevři, pusť mě dál prasátko!“
„Nepustím, ani chlup drobátko!“
„Tak fouknu, a sfouknu dům zakrátko!“
Prasátko kleká na kolena,
Vlk sfouk to, z domu kupka sena,
řve „Šunka, škvarky, slanina!
Šťastný den vlčí začíná!“
Bez cavyků šel na tu věc,
ocásek nechal nakonec.
Dál pak se toulal, zpomaleně,
a vida, vida, stěna k stěně,
další to domek čuníků
a tentokrát je Z KLACÍKŮ!
„Otevři, pusť mě dál prasátko!“
„Nepustím, ani chlup drobátko!“
„Tak fouknu, a sfouknu dům zakrátko!“
Vlk řekl, „Tak, teď sleduj mě!“
Zadul, a zadul náramně.
Prase naň kvičí v klacků kleci:
„Vlku vždyť jedls dnes už pleci,
nějak se dohodněme přeci.“
Vlk na to „Raděj lahůdku!“
a brzy měl ho v žaludku.
„Vepřové dvojmo!“ Vlk si hoví,
„však hlad mám dál, přec, náznakový!
 Kulaté bříško mám už, sice,
 rád ale cpu se ještě více.“
Tak po špičkách, jak myš se plíží
až k třetímu se domku blíží,
co skrývá uvnitř, nedivme se,
Prasátko, co se strachy třese.
„Mě nedostaneš!“ Prase kvičí.
„Sfouknu to taky!“ Vlk naň syčí.
„To leda“ Prase, „kdybys dechu
měl víc než zdáš se mít v tom měchu.“
Vlk foukal, foukal, dmul se, dmul,
však dům stál, aniž by se hnul.
„Když povětří mu nevadí,“
řek Vlk, „mám jiné nářadí.
Za noci přijdu s dynamitem
a bude konec s tím tvým krytem!“
Čuník naň: „Kdo je tady svině!“
a k telefonu spěchal činně,
co nejrychleji volá Prase
Karkulky číslo, která ptá se:
„Haló, kdo volá? Kdože? Kdo?
 Ach to ty. Jak je, Prasátko?“
Prasátko: „Pomóc, rudá slečno!
 Pomozte! Šlo by? Bude vděčno!“
„Zajisté,“ slečna na ty řeči.
„O co jde…?“ „Vlk!“ Prasátko ječí.
„Že Vlka zkrotíte to znám,
jednoho za dveřmi tu mám!“
„Prasátko milé“, řekla, „jistě,
 to je věc pro mě. Na svém místě
 počkej, teď vlasy chci si mýt,
 až usuším je, přijdu, klid.“

Zakrátko oním hustým lesem
Karkulka, slečna, rázuje sem.
Vlk stál tam, lítě plál mu zrak,
jak z majonézy, žlutě, tak.
Ostrý chrup, obnažené dásně,
z čelistí slinty tekly hnusně.
Karkulka mrkne. Znáte holku,
z kalhotek tasí, bez okolků,
zamíří, smrtící to střela,
minout by ani neuměla.
Prasátko skrze okno jásá,
„Moc dobrá trefa slečno, krása!“
Ach, Prasátko nemáš důvěřovat
slečnám co vědí jak se chovat
jsouc ze smetánky společnosti.
Má vlčí kožichy už dva, snad dosti,
však spolucestující více
ocení KUFŘÍK Z VEPŘOVICE.
THE THREE LITTLE PIGS

The animal I really dig,
Above all others is the pig.
Pigs are noble. Pigs are clever,
Pigs are courteous. However,
Now and then, to break this rule,
One meets a pig who is a fool.
What, for example, would you say,
If strolling through the woods one day,
Right there in front of you you saw
A pig who’d built his house of STRAW?
The Wolf who saw it licked his lips,
And said, “That pig has had his chips.”
“Little pig, little pig, let me come in!”
“No, no, by the hairs on my chinny-chin-chin!”
“Then I’ll huff and I’ll puff and I’ll blow your house in!”
The little pig began to pray,
But Wolfie blew his house away.
He shouted, “Bacon, pork and ham!
Oh, what a lucky Wolf I am!”
And though he ate the pig quite fast,
He carefully kept the tail till last.
Wolf wandered on, a trifle bloated.
Surprise, surprise, for soon he noted
Another little house for pigs,
And this one had been built of TWIGS!
“Little pig, little pig, let me come in!”
“No, no, by the hairs on my chinny-chin-chin!”
“Then I’ll huff and I’ll puff and I’ll blow your house in!”
The Wolf said, “Okay, here we go!”
He then began to blow and blow.
The little pig began to squeal.
He cried, “Oh Wolf, you’ve had one meal!
Why can’t we talk and make a deal?
The Wolf replied, “Not on your nelly!”
And soon the pig was in his belly.
“Two juicy little pigs!” Wolf cried,
“But still I’m not quite satisfied!
I know how full my tummy’s bulging,
But oh, how I adore indulging.“
So creeping quietly as a mouse,
The Wolf approached another house,
A house which also had inside
A little piggy trying to hide.
  “You’ll not get me!” the Piggy cried.
“I’ll blow you down!” the Wolf replied.
“You’ll need,” Pig said, “a lot of puff,
And I don’t think you’ve got enough.”
Wolf huffed and puffed and blew and blew.
The house stayed up as good as new.
“If I can’t blow it down,” Wolf said,
I’ll have to blow it up instead.
I’ll come back in the dead of night
And blow it up with dynamite!”
Pig cried, “You brute! I might have known!”
Then, picking up the telephone,
He dialed as quickly as he could
The number of red Riding Hood.
“Hello,” she said. “Who’s speaking? Who?
Oh, hello, Piggy, how d’you do?”
Pig cried, “I need your help, Miss Hood!
Oh help me, please! D’you think you could?”
“I’ll try of course,” Miss Hood replied.
“What’s on your mind…?” “A Wolf!” Pig cried.
“I know you’ve dealt with wolves before,
And now I’ve got one at my door!”
“My darling Pig,” she said, “my sweet,
That’s something really up my street.
I’ve just begun to wash my hair.
But when it’s dry, I’ll be right there.”

A short while later, through the wood,
Came striding brave Miss Riding Hood.
The Wolf stood there, his eyes ablaze,
And yellowish, like mayonnaise.
His teeth were sharp, his gums were raw,
And spit was dripping from his jaw.
Once more the maiden’s eyelid flickers.
She draws the pistol from her knickers.
Once more she hits the vital spot,
And kills him with a single shot.
Pig, peeping through the window, stood
And yelled, “Well done, Miss Riding Hood!”
Ah, Piglet, you must never trust
Young ladies from the upper crust.
For now, Miss Riding Hood, one notes,
Not only has two wolfskin coats,
But when she goes from place to place,
She has a PIGSKIN TRAVELING CASE.
~~~
PAŠÍK

V Anglii kdysi živ byl, kus,
veliký pašík, génius.
Každý hned poznal, že měl, nu,
ten Pašík notnou mozkovnu.
Nazpaměť počty v hlavě sved,
nebylo knih, co nepřečet.
Věděl proč lítá letoun tak
těžký, znal stroje, co a jak.
Leccos znal, konec konců, ale
jednu věc řešil neustále:
Nemohl dotaz odložit,
k čemu má ŽIVOT posloužit.
Pročpak, že přišel na ten svět?
Pročpak na Zemi zaclánět?
Veliký mozek vířil dál.
Žel, výsledku se nedočkal.
Až jednou, v noci plné bdění.
V záblesku dostal vysvětlení.
Vymrštil se, jak při baletu,
vykřikl, „Mám to, jasno je tu!“
„Chtěj’ nakrájet mou slaninu
a tu pak prodat nad cenu!“
„Chtěj’ řízky šťavnaté mi vzít
a v řeznictvích je vystavit!“
„Chtěj’ vepřovou mít pečeni,
kterou co nejdráž nacení!“
„Chtěj’ šňůru buřtů ze mě mít!“
„Chtěj’ snad i drobty vysmažit!“
„Řeznictví! Dranžírování!“
„To životní mám poslání!“
Takové myšlenky, když bují,
prasečí hlavu rozjitřují.
Druhý den zrána, farmář Mdlý
nes šlichty kyblík, v pohodlí,
když Pašík vydá notný řev,
srazí jej na zem, jako lev …
Tak a teď následuje dění,
nehodné barvou vylíčení,
stačí, když víte, Mdlý už byl,
Pašík jej sněd, když porazil,
od hlavy k patám, přesoustavně
pečlivě přežvykoval, správně.
Hodina pryč, než nohy zbyly,
byl dosti korpulentní, milí,
a když byl hotov, Pašík, páni,
výčitek neměl ani zdání.
Pomalu bystrou drbal hlavu
s pousmáním pak dodal, k stavu,
„Přiznám, že jasně tušil jsem
že mám být jeho obědem.“
„Obava přešla na nápad,
že z nás dvou bych měl první žrát.“
THE PIG

In England once there lived a big
And wonderfully clever pig.
To everybody it was plain
That Piggy had a massive brain.
He worked out sums inside his head,
There was no book he hadn’t read.
He knew what made an airplane fly,
He knew how engines worked and why.
He knew all this, but in the end
One question drove him round the bend:
He simply couldn’t puzzle out
What LIFE was really all about.
What was the reason for his birth?
Why was he placed upon this earth?
His giant brain went round and round.
Alas, no answer could be found.
Till suddenly one wondrous night.
All in a flash he saw the light.
He jumped up like a ballet dancer
And yelled, “By gum, I’ve got the answer!”
“They want my bacon slice by slice
“To sell at a tremendous price!
“They want my tender juicy chops
“To put in all the butcher’s shops!
“They want my pork to make a roast
“And that’s the part’ll cost the most!
“They want my sausages in strings!
“They even want my chitterlings!
“The butcher’s shop! The carving knife!
“That is the reason for my life!”
Such thoughts as these are not designed
To give a pig great piece of mind.
Next morning, in comes Farmer Bland,
A pail of pigswill in his hand,
And piggy with a mighty roar,
Bashes the farmer to the floor…
Now comes the rather grizzly bit
So let’s not make too much of it,
Except that you must understand
That Piggy did eat Farmer Bland,
He ate him up from head to toe,
Chewing the pieces nice and slow.
It took an hour to reach the feet,
Because there was so much to eat,
And when he finished, Pig, of course,
Felt absolutely no remorse.
Slowly he scratched his brainy head
And with a little smile he said,
“I had a fairly powerful hunch
“That he might have me for his lunch.
“And so, because I feared the worst,
“I thought I’d better eat him first.”
 ⇑ 

John Mitchum
1919 — 2001
AMERIKA, PROČ JI MILUJI

Ptáš se, proč zem tu mám tak rád? Vysvětlím, jestli chceš…
Kansaský soumrak snad už znáš, či arizonský déšť?
Plul jsi tůněmi bayou, zřel luisiánských vod?
Znáš San Francisca mlhy, jak se valí na východ?

Znáš zpěvných ptáků hlas, jež halí karolínský hvozd?
Hučení strojů v appalačských lomech znáš už dost?
Co Niagary burácení, chvívá s tebou též?
A břehy Massachusetts, cítíš úctu, když tam jseš…
kde poutníků na Plymouth Rock tam prvně vstoupil krok?
A vzpomeneš si na ně, hledě na newyorský dok?

Sledovals někdy vločku padat v horách Skalistých?
Či mhouřil zrak, jak slunce pálí, z nebes nevadských?
Přáls Columbii zdárný hbitý k oceánu spěch…
Poklonu v Gettysburgu složil… boji za volnost všech?

Kde Tetony se tyčí… viděls tam orla plout?
Co Mississippi laskat břeh, Missouri volný proud?
Pocítils závan zimy od Michiganu vát,
kol břehů příboj hřmící, jak nesčíslněkrát?
Co „Aloha“… hřeje srdce? Ocenils někdy hlas
u Waimea moře lamu, mručení divých krás?

Aljašky zlato, Everglades… Rio Grande, Maine…snad dost,
jak srdce dychtí, zvedá tep ten uhrančivý skvost.
Ptáš se, proč bych ji miloval?… milionkrát to vím.
Amerika, má nádherná … pod Boha klenbovím.
AMERICA, WHY I LOVE HER

You ask me why I love her? Well, give me time, and I’ll explain…
Have you seen a Kansas sunset or an Arizona rain?
Have you drifted on a bayou down Louisiana way?
Have you watched the cold fog drifting over San Francisco Bay?

Have you heard a Bobwhite calling in the Carolina pines?
Or heard the bellow of a diesel in the Appalachia mines?
Does the call of Niagara thrill you when you hear her waters roar?
Do you look with awe and wonder at a Massachusetts shore…
Where men who braved a hard new world, first stepped on Plymouth Rock?
And do you think of them when you stroll along a New York City dock?

Have you seen a snowflake drifting in the Rockies… way up high?
Have you seen the sun come blazing down from a bright Nevada sky?
Do you hail to the Columbia as she rushes to the sea…
Or bow your head at Gettysburg… in our struggle to be free?

Have you seen the mighty Tetons?… Have you watched an eagle soar?
Have you seen the Mississippi roll along Missouri’s shore?
Have you felt a chill at Michigan, when on a winters day,
Her waters rage along the shore in a thunderous display?
Does the word “Aloha”… make you warm? Do you stare in disbelief
When you see the surf come roaring in at Waimea reef?

From Alaska’s gold to the Everglades… from the Rio Grande to Maine…
My heart cries out… my pulse runs fast at the might of her domain.
You ask me why I love her?… I’ve a million reasons why.
My beautiful America… beneath Gods’ wide, wide sky.
 ⇑ 

Lawrence Monsanto Ferlinghetti
1919 — 2021
POLITOVÁNÍHODNÝ JE NÁROD

Politovníhodný je národ ovčanů,
svedený na scestí svými ovčáčky.
Politovníhodný je národ vedený lháři, jehož znalci jsou umlčeni,
a jehož modláři se obludně producírují na vlnách vysílání.
Politovníhodný je národ který se neozve,
než aby chválil dobyvatele a velebil tyrana coby hrdinu
a který touží podmanit si svět siláctvím a mučením.
Politovníhodný je národ neznalý jiného jazyka než svého
ani jiné kultury, než své vlastní.
Politovníhodný je národ zadýchaný penězi
a spící spánkem přesycených.
Politovníhodný je národ — ach lituj lid který si nechal nahlodat svá práva
a nečistými proudy podemlít a odplavit svou svobodu.
Kde jsi domove můj, slzavá kotlino.
PITY THE NATION

Pity the nation whose people are sheep,
and whose shepherds mislead them.
Pity the nation whose leaders are liars, whose sages are silenced,
and whose bigots haunt the airwaves.
Pity the nation that raises not its voice,
except to praise conquerors and acclaim the bully as hero
and aims to rule the world with force and by torture.
Pity the nation that knows no other language but its own
and no other culture but its own.
Pity the nation whose breath is money
and sleeps the sleep of the too well fed.
Pity the nation — oh, pity the people who allow their rights to erode
and their freedoms to be washed away.
My country, tears of thee, sweet land of liberty.
 ⇑ 

Edwin George Morgan
1920 — 2010
… za použití novotvarů …
GLASGOW SONET #1

Vítrsketa dvorkem smetí courá
louže ježí, staré matrace
slehlé nadýmává. Zmetkům ulice
cihlo-sutná hradišťata bourá.
Čtyři patra, místo oken ďoura,
páté udržuje římsy dotace.
Činžák odsouzený k odmlce,
matka s dcerou milenka a coura.
Kol nich trhliny se hloubí a v nich krysy.
Konev sténá na cvokaplotně.
Strop má plísněrůženecké rysy.
Chlápek válí se bezlopotně,
kouří žváro loktem opřen, hřmí si
kašlem vzduchonuzným marnotně.
GLASGOW SONNET #1

A mean wind wanders through the backcourt trash.
Hackles on puddles rise, old mattresses
puff briefly and subside. Play-fortresses
of brick and bric-a-brac spill out some ash.
Four storeys have no windows left to smash,
but the fifth a chipped sill buttresses
mother and daughter the last mistresses
of that black block condemned to stand, not crash.
Around them the cracks deepen, the rats crawl.
The kettle whimpers on a crazy hob.
Roses of mould grow from ceiling to wall.
The man lies late since he has lost his job,
smokes on one elbow, letting his coughs fall
thinly into an air too poor to rob.
 ⇑ 

John Gillespie Magee jr.
1922 — 1941
VYSOKÝ LET

Ach, já se vyvléknul z pout pozemských,
na smíchem postříbřených křídlech vzlét;
tančil, za sluncem, v kutloch v oblacích
za výstřih jasu — stovky kousků sved
nad představ rej — točil se, tyčil, stál
vysoko v slunce tichu. Bez hnutí,
o závod s větrem štval se střemhlav, hnal
svůj žhavý stroj skrz vzdušné komnaty…
Tam, kde modř tane žhnoucí závratná
já vršil výšin větru avantýru
již skřivan ani orel nepozná —
až v tichu usebrán, dál před oltář
výsostné svatyně, až do vesmíru
ruku jsem vztáh, a potkal Boží tvář.

Já jsem se vyvlék z mrzkých zemských pout,
oblohou v tanci křídel stříbřitých
za sluncem stoupal, v překotjásný kout
průtrží světla, — stovky tahů mých
nad představ sny — točil se, tyčil, spěl
vysoko v bezhlesnu se vznášel. Jal
uhánět s vichrem, lačně burácel,
vzduchoplán hnal přes volnopádů sál …
Až, až kde záchvatné až modro žhne
já horoucí jsem dovršil si plán,
nad skřivánka či orla, nad možné —
až ztich, jat troufalostí, neutek
od posvátnosti kosmu, nevolán,
vztáh ruku, slepý, Bohu na dotek.

Och! Já jsem se vymanil z pout nevrlé přízemnosti
a tančil oblohou na smíchem-postříbřených letkách.
slunci vstříc stoupal, obracel, válel se s veselostí
slun-oblak rozkolil — vyváděl stovky divů, setkal
se s lecččíms nade sny — kroužil, plul, s troufalostí.
Vysoko v prosluněném tichu, vznášel se na místě
závodil s větrem v kroužení krkolomném, nadál
plul lačně v tenčícím se vzduchu, jak v sálu nejistě …
Vzhůru, do výšin dlouho až v závratně modrý zápal
já trumfnul větrem vymetenou výšku tu s lehkostí
kam nikdy skřivan ani orel se nedosápal —
následně, poklidně, což zní jak povýšenost sice
porušil výsostné soukromí prostoru svátosti,
napřáhnul ruku, v tušení blízkosti Boha líce.

HIGH FLIGHT

Oh! I have slipped the surly bonds of Earth
And danced the skies on laughter-silvered wings;
Sunward I’ve climbed, and joined the tumbling mirth
of sun-split clouds, — and done a hundred things
You have not dreamed of — wheeled and soared and swung
High in the sunlit silence. Hov’ring there,
I’ve chased the shouting wind along, and flung
My eager craft through footless halls of air…
Up, up the long, delirious, burning blue
I’ve topped the wind-swept heights with easy grace
Where never lark nor even eagle flew —
And, while with silent lifting mind I’ve trod
The high untrespassed sanctity of space,
Put out my hand, and touched the face of God.
 ⇑ 

Philip Arthur Larkin
1922 — 1985
ZAS LÁSKA

Zas láska: hoňka ve tři deset v noci
(Teď ji až domů snad už ukecal?)
V ložnici je jak v pekárně hic, kruci,
chlast, leklej, bezradnej říct co s tím dál,
jak zvládnout zítřek, a co potom, pak
obvyklej závěr, jako s úplavicí.

Jinej ji osahává kundu, cecky,
topí se tam, kde rákosím jsou řasy
a já to nemám tušit, tyhle facky
brát s humorem, tak si to nebrat, asi?
Dokonce ... ach, škoda mluvit, fakt.
Spíš tenhle živel stavět mimo, dycky,

co do životů všech jak strom se pne,
rozkolébává, dalo by se říct,
což u mě nikdy nezabralo, ne.
Nějaký násilí je za tím, nic
teď, už dávno, pomíchaný placky
odměn. Věčnost, co přehlédne.
LOVE AGAIN

Love again: wanking at ten past three
(Surely he’s taken her home by now?),
The bedroom hot as a bakery,
The drink gone dead, without showing how
To meet tomorrow, and afterwards,
And the usual pain, like dysentery.

Someone else feeling her breasts and cunt,
Someone else drowned in that lash-wide stare,
And me supposed to be ignorant,
Or find it funny, or not to care,
Even … but why put it into words?
Isolate rather this element

That spreads through other lives like a tree
And sways them on in a sort of sense
And say why it never worked for me.
Something to do with violence
A long way back, and wrong rewards,
And arrogant eternity.
~~~
CHOZENÍ DO KOSTELA

Když neprobíhá obřad, teprv jen
vstupuji, nechám dveře bouchnout zpět.
Zas kostel: rohož, lavice, kámen stěn,
knížky; bujných kytic samý květ
od neděle, už hnědnou, mosaz, cosi
tam u svatyně; skromné varhany;
strnulé, ztuchlé ticho neodbytné,
Bůh ví jak staré. Snímám, prostovlasý,
klipsy z kalhot, v úctě trapně notné.

Jdu dál a kropenky lem hladím dlaní.
Odtud se krov zdá nejspíš jako nový –
vyčištěn, spraven? Kdo ví: nemám zdání.
Jdu vzhůru na pult, shlížím sloky slovy
sekýrující velkým písmem, dím
„Dokonáno“ víc nahlas než jsem chtěl.
Ozvěn jen stručný posměch. Zas u vrat
podškrábnu knihu, irskou minci vhodím,
uznám, že nebylo tu o co stát.

Přec postál jsem: vždyť často zavítám,
a vždy to skončí stejně, jako dnes,
tápu co hledat; v duchu přemítám,
kdy bude konec chrámům, na přetřes
co s nimi uděláme pak, zda nechat snad
si katedrál pár na ozdobu dál,
do truhel svitky, zlat monstrancí skrýt,
dát zbytek k dobru zmoklých ovcí stád.
Zda od míst nešťastných se odvrátit?

Či, potmě, přijdou divné ženy sem
s děckem, aby se dotklo kamení;
brát proti rakovině cosi; vjem
jak zesnulého kráčí zjevení?
Nějaká síla jistě setrvá
ve hrách a hádankách, jen tu a tam;
však pověry, jak víra, zemřít musí,
co po nevěřícnosti zbude nám?
Nebe a zdivo, porost, plevel, trsy,

tvar každý týden méně zřetelný,
a smysl více skrytý. Přemítám
kdo bude ten úplně poslední
hledající zde smysl; jeden tam
co klepe, kreslí, pozná letnýř stát?
Přebírač ruin, antikvity chtiv,
či feťák vánoc, závan tušící
roucha a štoly, píštal, myrhy vát?
Nebo snad někdo mně se blížící,

znuzen a neznalý, kdo ví, že vidin kal
se rozplynul, přec kříže půdorys
hájí před předměstím, vždyť pobýval
tu dlouho vyrovnaně, pocit dnes
známý jen z odloučení – sňatek, zrod
a smrt a k těmto vztah – pro ně tu stál
ten zvláštní krov? Pročež, byť nevím sám
jak pompézní ta stodola je vhod,
těší mě stát, kde v tichu rozjímám;

Vážný to dům na vážné zemi stojí,
když v jeho vzduchu pohnutky se hlásí,
známé, do hávu osudů se strojí.
To sotva někdy prošlé bude asi,
neboť vždy někdo najde s překvapením
ve vlastním nitru lačnost zvážnět více,
a s tím je přitahován dál až sem,
zde, zaslech, je vhod zmoudřet a to, sice,
i kvůli mrtvým co kol skrývá zem.
CHURCH GOING

Once I am sure there’s nothing going on
I step inside, letting the door thud shut.
Another church: matting, seats, and stone,
And little books; sprawlings of flowers, cut
For Sunday, brownish now; some brass and stuff
Up at the holy end; the small neat organ;
And a tense, musty, unignorable silence,
Brewed God knows how long. Hatless, I take off
My cycle-clips in awkward reverence.

Move forward, run my hand around the font.
From where I stand, the roof looks almost new –
Cleaned, or restored? Someone would know: I don’t.
Mounting the lectern, I peruse a few
Hectoring large-scale verses, and pronounce
‘Here endeth’ much more loudly than I’d meant.
The echoes snigger briefly. Back at the door
I sign the book, donate an Irish sixpence,
Reflect the place was not worth stopping for.

Yet stop I did: in fact I often do,
And always end much at a loss like this,
Wondering what to look for; wondering, too,
When churches will fall completely out of use
What we shall turn them into, if we shall keep
A few cathedrals chronically on show,
Their parchment, plate and pyx in locked cases,
And let the rest rent-free to rain and sheep.
Shall we avoid them as unlucky places?

Or, after dark, will dubious women come
To make their children touch a particular stone;
Pick simples for a cancer; or on some
Advised night see walking a dead one?
Power of some sort will go on
In games, in riddles, seemingly at random;
But superstition, like belief, must die,
And what remains when disbelief has gone?
Grass, weedy pavement, brambles, buttress, sky,

A shape less recognisable each week,
A purpose more obscure. I wonder who
Will be the last, the very last, to seek
This place for what it was; one of the crew
That tap and jot and know what rood-lofts were?
Some ruin-bibber, randy for antique,
Or Christmas-addict, counting on a whiff
Of gown-and-bands and organ-pipes and myrrh?
Or will he be my representative,

Bored, uninformed, knowing the ghostly silt
Dispersed, yet tending to this cross of ground
Through suburb scrub because it held unspilt
So long and equably what since is found
Only in separation – marriage, and birth,
And death, and thoughts of these – for which was built
This special shell? For, though I’ve no idea
What this accoutred frowsty barn is worth,
It pleases me to stand in silence here;

A serious house on serious earth it is,
In whose blent air all our compulsions meet,
Are recognized, and robed as destinies.
And that much never can be obsolete,
Since someone will forever be surprising
A hunger in himself to be more serious,
And gravitating with it to this ground,
Which, he once heard, was proper to grow wise in,
If only that so many dead lie round.
~~~
DOMOV

Domov, dům smutku. Osiřelý stojí
jak posledními ještě zabydlen,
jak návnada na návrat. Neobstojí,
není pro koho žít, tak chátrá jen,
bez srdce jež se po loupeži zhojí
vrátí se k východisku znovu žít;
nástřel, jak mělo být to všechno přec
tak dávno mimo, pominulý cit:
obrázky, příbory a u piana svěc,
v sedátku noty ladem. Váza. Zbyt.
HOME

Home is so sad. It stays as it was left,
Shaped to the comfort of the last to go
As if to win them back. Instead, bereft
Of anyone to please, it withers so,
Having no heart to put aside the theft
And turn again to what it started as,
A joyous shot at what things ought to be,
Long fallen wide. You can see how it was:
Look at the pictures and the cutlery.
The music in the piano stool. That vase.
~~~
VERŠE PODSTATNÉ

Taťka a mamka podělaj
    každýho. Nechtěj, ale fakt.
Vycpou tě chybama, co maj,
    a ještě nášup daj ti, v trakt.

Je podělali předtím, ty
    kabát-a-klóbrc nosiči,
tu a tam slzně-upnutý
    a jinak furt-se-hádači.

Člověku člověk trápení
    hloubí, jak moře krájí lem.
Co nejdřív z toho vypadni,
    a děcka nepřiváděj sem.
THIS BE THE VERSE

They fuck you up, your mum and dad.
  They may not mean to, but they do.
They fill you with the faults they had
  And add some extra, just for you.

But they were fucked up in their turn
  By fools in old-style hats and coats,
Who half the time were soppy-stern
  And half at one another’s throats.

Man hands on misery to man.
  It deepens like a coastal shelf.
Get out as early as you can,
  And don’t have any kids yourself.
~~~
ANNUS MIRABILIS (Zázračný rok)

Pohlavní styk se stal vzrušením
v roce šedesátým třetím,
(s mým pozdním zaujetím) —
mezi „Chatterley“ zákazu zrušením
a prvním Beatles eLPím.

Dotehdá to bylo pouze
něco-za-něcovaté,
prstýnko-handrkovaté,
stydění se od šestnácti z nouze
plošně-nanicovaté.

Najednou spory ztichly:
Směle se směly city,
životy všechny žity
na vabank, což krásně spíchli
hraním si na jistoty.

Život se prožíval s nadšením
v roce šedesátým třetím,
(s mým těsným propásnutím) —
mezi „Chatterley“ zákazu zrušením
a prvním Beatles eLPím.
ANNUS MIRABILIS

Sexual intercourse began
In nineteen sixty-three
(which was rather late for me) —
Between the end of the “Chatterley” ban
And the Beatles’ first LP.

Up to then there’d only been
A sort of bargaining,
A wrangle for the ring,
A shame that started at sixteen
And spread to everything.

Then all at once the quarrel sank:
Everyone felt the same,
And every life became
A brilliant breaking of the bank,
A quite unlosable game.

So life was never better than
In nineteen sixty-three
(Though just too late for me) —
Between the end of the “Chatterley” ban
And the Beatles’ first LP.
 ⇑ 

Maurice Billy Ogden
1923 — 2015?
O KATOVI

Do města Kat nám zavítal.
Zlata pach, krve, žár z něj plál;
kostek rynk skromně obkročil,
trojrám před soudem vytyčil.
Skelet stál stranou od schodů,
na šíř by prošel do vchodu;
konstrukcí sahal sotva nad
vrch okapnice soudních vrat.
A my, když na to zbýval čas,
ptali se, čí trest, za co as?
Kat žlutou šňůru v pěst si bral,
konopné lano šněroval.
My bezelstní sic, s bázní však,
míjeli olověný zrak,
než jeden zvolal: „Kate, sděl,
komus ten trojrám vystavěl?“
Tu záblýskla se kulky šeď,
hádanku dal nám v odpověď:
„Kdo poslouží mi víc,“ děl nám,
„na halafurně pohoupám.“
Sešel blíž, ulpěl rukou svou
na cizincově ramenou.
My oddychli si, cizí pech
u Kata nám byl na prospěch.
Tu šibenici do rána
odstraní, bude stržena,
s tím, tiše nechali jej, zvlášť
z respektu, jaký Kat měl plášť.

Druhý den slunce hledí si
krovů a ulic v městysi,
černý zjev trčí, stroze ční,
soudní rynk, trojrám jateční.
Kat zase na svém místě stál
se žlutým lanem v ruce hrál;
olovo v oku, štičí skus,
k věci a k práci samá plus.
My křikli: „Kate, nemáš dost,
odvčera cizáka jsa prost?“
Zmlkli jsme, rázem údiv zněl,
„Pro něj jsem trojrám nestavěl.“
Zasmál se, když nás sledoval:
„ … Snad nemyslíte že by stál
jeden za tolik práce? Nu,
tím nový provaz protáhnu.“
Kdos vykřik: „Vražda!“ … „Ostuda!“
Do našich řad tu Kat se dá
k onomu: „S takým rád bys žil,
co popravu si zasloužil?“
V tom ruku dal mu na rámě.
My stáhli jsme se náramně,
a nechali jej tiše, zvlášť
z obavy, jaký Kat měl plášť.
Noc a s ní s děsem setmění,
hle, šibenice zbytnění,
pod zemí, z krve čerpav sil,
kořen se v hloubi zapustil.
Přerostla, co do rozpětí,
schodiště k soudu, vzápětí,
nad nápis výš ční, co je psán,
tam na průčelí, vytesán.

Třetího vzal si — příčin stoh,
že lichvář byl a neznaboh,
„Kdo,“ pravil Kat „by remcat chtěl
že na popravu Žid byl šel?“
My na to: „Takže on je z těch
co posloužil Vám nadevšech?“
Kat se jen usmál: „Náleží
utužit ráhno zátěží.“
Čtvrtého temných žalob žal
náš klid když notně nahlodal,
odsek nám; „Co zas máte s tím,
odsouzeným — tak přičmoudlým?“
Pak pátý. Šestý. Dotaz pad:
„Kate, je poslední už, snad?“
„Cechovní finta, jak“, děl Kat,
propadla pohyb promazat.“
Dotazů konec, klid byl dál,
Kat krvelačně účtoval:
Šibeniční, co noc, co den,
pomník hrůz výš byl vystavěn.
Rozpětí křídel smrti nám
rynk překlenulo, odsud tam,
ráhno, co z výše shlíželo,
město svým stínem zastřelo.

Po městě pustém, ozvěna,
volá mé jméno; Kat mě zná —
Já šibenici čnít zřel, sic,
však soudil: „Není nikdo víc
kdo by měl viset. Proto mám
já pomoci mu strhnout rám.“
Tak jsem šel vstříc, v tom domnění,
za Katem, lanem, k lešení.
Usmál se na mě, když mě zřel
jak tichým městem já jsem spěl,
on, v ruce tvárný provaz mnul
konopné žluti spleť svou pnul.
Propadlo zkusil, na rtech hvizd,
že pěkně klapne si byl jist,
pak důrazně svou ruku dal
na mou a dál se usmíval.
„Podvedl jsi mne!“ zvolal jsem.
„Šibenice má sloužit těm …
co tobě slouží. Já ne! Dál
ode mne;“ křik jsem: „Lhals mi, lhal!“
V olovu záblesk zas se hne:
„Já že Ti lhal bych? Podvod? Ne.
Já na rovinu řek vše přec,
Tys podle zásluh šťastlivec.
Kdo jiný mi tak posloužil,
že zbaběle jen doufat snil?
Kde jsou ti druzí, co by zde
se zastávali dobra, kde?“
„Mrtví,“ já špitnul. Vlídný byl:
„Zavraždeni“, Kat opravil:
„Cizák, pak Židák, tolik těl …
já provedl jen, co jsem směl.“
Pod nebem, které křížil trám,
tak jako nikdo stál jsem sám,
když mě Kat spoutal, nebyl hlas
by „Zadrž!“ rynk měl za ohlas.
THE HANGMAN

Into our town the Hangman came,
Smelling of gold and blood and flame.
And he paced our bricks with a diffident air.
And built his frame on the courthouse square
The scaffold stood by the courthouse side,
Only as wide as the door was wide;
A frame as tall, or little more,
Than the capping sill of the courthouse door.
And we wondered, whenever we had the time,
Who the criminal, what the crime
That the Hangman judged with the yellow twist
Of knotted hemp in his busy fist.
And innocent though we were, with dread,
We passed those eyes of buckshot lead:
Till one cried: “Hangman, who is he
For whom you raise the gallows-tree?”
Then a twinkle grew in the buckshot eye,
And he gave us a riddle instead of reply:
“He who serves me best,” said he,
“Shall earn the rope on the gallows-tree.”
And he stepped down. and laid his hand
On a man who came from another land
And we breathed again, for another’s grief
At the Hangman’s hand was our relief.
And the gallows-frame on the courthouse lawn
By tomorrow’s sun would be struck and gone.
So we gave him way, and no one spoke.
Out of respect for his hangman’s cloak.

The next day’s sun looked mildly down
On roof and street in our quiet town
And stark and black in the morning air,
The gallows-tree on the courthouse square.
And the Hangman stood at his usual stand
With the yellow hemp in his busy hand;
With his buckshot eye and his jaw like a pike
And his air so knowing and business like.
And we cried: “Hangman, have you not done
Yesterday. with the alien one?”
Then we fell silent, and stood amazed:
“Oh, not for him was the gallows raised.”
He laughed a laugh as he looked at us:
“ … Did you think I’d gone to all this fuss
To hang one man? That’s a thing I do
To stretch a rope when the rope is new.”
Then one cried: “Murder!” One cried: “Shame!”
And into our midst the Hangman came
To that man’s place. “Do you hold,” said he,
“with him that was meant for the gallows-tree?”
And he laid his hand on that one’s arm.
And we shrank back in quick alarm,
And we gave him way, and no one spoke
Out of fear of his hangman’s cloak.
That night we saw with dread surprise
The Hangman’s scaffold had grown in size.
Fed by the blood beneath the chute
The gallows-tree had taken root;
Now as wide, or a little more,
Than the steps that led to the courthouse door,
As tall as the writing, or nearly as tall,
Halfway up on the courthouse wall.

The third he took — we had all heard tell —
Was a userer and infidel,
And: “What,” said the Hangman “have you to do
With the gallows-bound, and he a Jew?”
And we cried out: “Is this one he
Who has served you well and faithfully?”
The Hangman smiled: “It’s a clever scheme
To try the strength of the gallows-beam.”
The fourth man’s dark, accusing song
Had scratched out comfort hard and long;
“And what concern,” he gave us back.
“Have you for the doomed — the doomed and black?”
The fifth. The sixth. And we cried again:
“Hangman, Hangman, is this the man?”
“It’s a trick,” he said, “that we hangmen know
For easing the trap when the trap springs slow.”
And so we ceased, and asked no more,
As the Hangman tallied his bloody score:
And sun by sun, and night by night,
The gallows grew to monstrous height.
The wings of the scaffold opened wide
Till they covered the square from side to side:
And the monster cross-beam, looking down.
Cast its shadow across the town.

Then through the town the Hangman came
And called in the empty streets my name —
And I looked at the gallows soaring tall
And thought: “There is no one left at all
For hanging. And so he calls to me
To help pull down the gallows-tree.”
And I went out with right good hope
To the Hangman’s tree and the Hangman’s rope.
He smiled at me as I came down
To the courthouse square through the silent town.
And supple and stretched in his busy hand
Was the yellow twist of the strand.
And he whistled his tune as he tried the trap
And it sprang down with a ready snap
And then with a smile of awful command
He laid his hand upon my hand.
“You tricked me. Hangman!,” I shouted then.
“That your scaffold was built for other men …
And I no henchman of yours,” I cried,
“You lied to me. Hangman. foully lied!”
Then a twinkle grew in the buckshot eye:
“Lied to you? Tricked you?” he said. “Not I.
For I answered straight and I told you true
The scaffold was raised for none but you.
For who has served me more faithfully
Then you with your coward’s hope?” said he,
“And where are the others that might have stood
Side by your side in the common good?”,
“Dead,” I whispered, and amiably
“Murdered,” the Hangman corrected me:
“First the alien, then the Jew …
I did no more than you let me do.”
Beneath the beam that blocked the sky.
None had stood so alone as I
And the Hangman strapped me, and no voice there
Cried “Stay!” for me in the empty square.
 ⇑ 

Elizabeth Joan Jennings
1926 — 2001
ZDRŽENÍ

Hvězdy zář na mne doléhající
vysvitla dávno. Její dněšní svit
mým očím sotva bude světlicí,
tak škádlí opoždění uvážit,
že lásky vzplání nestihne mne, než
ztratí svůj první žár. Jak hvězdy puls
si počká, teprv spatřen krásný až,
přišedší láska možná zmešká nás.
DELAY

The radiance of the star that leans on me
Was shining years ago. The light that now
Glitters up there my eyes may never see,
And so the time lag teases me with how
Love that loves now may not reach me until
Its first desire is spent. The star’s impulse
Must wait for eyes to claim it beautiful
And love arrived may find us somewhere else.
~~~
JISTOTY

Sázím na jisté v drobném, k ruce blíž;
jsem z velkých pochyb na hlavu i dnes,
na svůj strach beru drobné jisté, spíš.

Než velké abstrakce osvětlit vznést,
dbám maličkosti laskat, v dlaních hřát.
Noc vnímám v zastoupení bodů hvězd.

Však velké jistoty se draly vpřed,
mně do života. S nimi troufalost
řvoucí, že náleží je znát a brát.

Ač drobných jistot skýtá se mi dost
na hradbu duševna, hřmí, se mnou slyš,
velikých jistot nápor na převrat.

Šik mocných závěrů se blíží již.
ANSWERS

I keep my answers small and keep them near;
Big questions bruised my mind but still I let
Small answers be a bulwark to my fear.

The huge abstractions I keep from the light;
Small things I handled and caressed and loved.
I let the stars assume the whole of night.

But the big answers clamoured to be moved
Into my life. Their great audacity
Shouted to be acknowledged and believed.

Even when all small answers build up to
Protection of my spirit, I still hear
Big answers striving for their overthrow

And all the great conclusions coming near.
~~~
MODERNÍ BÁSNÍK

Dnes už vzletné fráze nikdo neřeší,
rozvinuté věty, umný slovní střih,
květnatý tu příměr, hříčku na oddych,
či patos úvahy, jež nejvíc potěší.

Dnes musíme psát o hladem týrání,
traverzách, srdcích v olůvkách co visí
básník ať mluví, nezpívá jak kdysi
a účastenství ať uhne naštvání.
MODERN POET

This is no moment now for the fine phrases,
The inflated sentence, words cunningly spun,
For the floreate image or the relaxing pun
Or the sentimental answer that most pleases.

We must write down an age of reckless hunger,
Of iron girders, hearts like plumb-lines hung
And the poet’s art is to speak and not to be sung
And sympathy must turn away to anger.
 ⇑ 

Maya Angelou
1928 — 2014
PTÁK V KLECI

Volný pták skáče
na bedrech větru
po proudu pluje
až kam dá proud
smáčí svá křídla
v oranži slunce
nebe má za své jen tak.

Pták co se šine
po vlastní kleci
sotva zří skrze
své mřížoví
zkrácené letky
znavené nožky
napíná krk aby pěl.

Pták v kleci pěje
strachem hlas chvěje
o nepoznaném
však dychtěném
slyšet je z dáli
z návrší stále
z té ptačí klece
k volnosti zpěv

Volný pták zvažuje příchozí vánek
úslužný větru směr stromoví vzdech
larvičky šťavnaté na ranní trávě
oblohu po sobě zve.

Pták v kleci držený na hrobce snění
stín noční můry co volá a štká
zkrácené letky má znavené nožky
napíná krk, aby pěl.

Pták v kleci pěje
strachem hlas chvěje
o nepoznaném
však dychtěném
slyšet je z dáli
z návrší stále
z té ptačí klece
k volnosti zpěv.
CAGED BIRD

The free bird leaps
on the back of the wind
and floats downstream
till the current ends
and dips his wings
in the orange sun rays
and dares to claim the sky.

But a bird that stalks
down his narrow cage
can seldom see through
his bars of rage
his wings are clipped and
his feet are tied
so he opens his throat to sing.

The caged bird sings
with fearful trill
of the things unknown
but longed for still
and his tune is heard
on the distant hill
for the caged bird
sings of freedom

The free bird thinks of another breeze
and the trade winds soft through the sighing trees
and the fat worms waiting on a dawn-bright lawn
and he names the sky his own.

But a caged bird stands on the grave of dreams
his shadow shouts on a nightmare scream
his wings are clipped and his feet are tied
so he opens his throat to sing

The caged bird sings
with a fearful trill
of things unknown
but longed for still
and his tune is heard
on the distant hill
for the caged bird
sings of freedom.
 ⇑ 

Robert Pack
1929 —
ÚVAHY Z KAMENE

Dím tichý chlad, co balvan by chtěl dít,
kdyby slov nebo vědomí snad měl,
v prosinci hledě na štít, luny svit,
smrtelných trýzní prost, ni neúpěl
z potřeb a tužeb, ambic, přání, snah.
Můj v nitru zmlk zná propast nebe, běl
na holých pláních, odlesk, sněžný prach,
kdyby slov nebo vědomí snad měl,
ozvěnou úvah balvanu by byl,
zániku nad slov pojetí by pěl,
v procesí němých, neživoucích sil.
Jen v usebrání sídlí duše klid,
ostrý zrak, zobák, křídlí soví let,
zbyt bez významu netečna je zbyt.
Abych z pustého pusté k spáse zved,
dím tichý chlad, co balvan by chtěl dít.
STONE THOUGHTS

I speak cold silent words a stone might speak
If it had words or consciousness,
Watching December moonlight on the mountain peak,
Relieved of mortal hungers, the whole mess
Of needs, desires, ambitions, wishes, hopes.
This stillness in me knows the sky’s abyss,
Reflected by blank snow along bare slopes,
If it had words or consciousness,
Would echo what a thinking stone might say
To praise oblivion words can’t possess
As inorganic muteness goes its way.
There’s no serenity without the thought serene,
Owl-flight without spread wings, honed eyes, hooked beak,
Absence without the meaning absence means.
To rescue bleakness from the bleak,
I speak cold silent words a stone might speak.
~~~
PROTOŽE

Proto,-že šelma láme antilopu,
-že slabé dravče svrhnou z hnízda přec,
ať vzácné maso krmí silný rod,
-že smrt je pokrm, z lásky, doufat tápu,
neřešit, slepě přijmout, špatnu vhod,
věda, jak soucit rozervává plec
těm, kteří hlad přesměrovali v sběr,
-že slabé dravče svrhnou z hnízda přec.
Přírody netečnost je kletbou těm
co nevnímají povznesení změny,
když přetaví se jas do pozdních šer,
do nachu hor, či v smaragd mořské pěny,
v nedbalou výsost, a co hůř, týž vjem
ubíjí — chtít v něm vidět spásy směr —
toho kdo hledí naň, naděje stopu,
proto,-že šelma láme antilopu.
BECAUSE

Because the cougar cracks the antelope,
Because the weak hawk chick’s pushed from its nest
To spare scarce meat that nourishes the strong,
Because we kill for love and food, I place blind hope
In blind, impersonal acceptance of all wrong,
Knowing remorse can lacerate the breast
Of those who’d redesign their hungry wills
Because the weak hawk chick’s pushed from its nest.
Nature’s serene indifference is a curse
Only to those who fail to feel sublimity
In transformations of late light that spills
On purple mountains or green frothing sea,
Mindless magnificence, and, worse,
Demanding some redeeming purpose kills
The dazed beholder’s blazing joy, and kills blind hope,
Because the cougar cracks the antelope.
 ⇑ 

Sheldon Allan "Shel" Silverstein
1930 — 1999
MASKY

Modrou pleť měla,
též ji měl.
Nepřiznat barvu
každý chtěl.
Hledali modré
život celý,
však minuli se –
nevěděli.
MASKS

She had blue skin,
And so did he.
He kept it hid
And so did she.
They searched for blue
Their whole life through,
Then passed right by–
And never knew.
~~~
ZPOZDNÉ

Co, výslovně?
Co, výslovně?
Tu knihu dlužím knihovně,
už 42 let je vně.
Je u mě, přiznám, jenže vím,
že na pokutu nestačím —
Vrátit? Či skrýt zas?
Co mám s tím?
Co, výslovně?
Co, výslovně?
OVERDUES

What do I do?
What do I do?
This library book is 42
Years overdue.
I admit that it’s mine
But I can’t pay the fine —
Should I turn it in
Or hide it again?
What do I do?
What do I do?
~~~
TAM KDE KONČÍ CHODNÍK

Je kdesi, kde končí chodník, přeci,
než dál jen cesta běží,
tam tráva hebce bíle splývá,
tam září rudá slunná hříva,
tam luny-pták dolét, odpočívá
pro máty vánek svěží.

Opusťme zdejší černý kouř
kde ulice v tmách se ztrácí.
Kol děr kde asfalt kvete svým
a krokem docela pozvolným,
po šipkách křídou směrem, tím,
kde končí chodník, přeci.

Však půjdem, dále, kam kroky ladí,
kam šipky z bílé křídy svádí,
neb děti vědí, a děti radí,
kde končí chodník, přeci.
THE PLACE WHERE THE SIDEWALK ENDS

There is a place where the sidewalk ends
And before the street begins,
And there the grass grows soft and white,
And there the sun burns crimson bright,
And there the moon-bird rests from his flight
To cool in the peppermint wind.

Let us leave this place where the smoke blows black
And the dark street winds and bends.
Past the pits where the asphalt flowers grow
We shall walk with a walk that is measured and slow,
And watch where the chalk-white arrows go
To the place where the sidewalk ends.

Yes we’ll walk with a walk that is measured and slow,
And we’ll go where the chalk-white arrows go,
For the children, they mark, and the children, they know
The place where the sidewalk ends.
~~~
DÉŠŤ

Zvedl jsem víčka
a zrak vzhůru k dešti,
až do hlavy skapal,
až v mozku mi prýští,
a v posteli v leže teď, vše co jen slyším
je šplichichi-šplouchání, v hlavě mi prší.

Lehounce, měkce
jdu, plíživě plavý,
stojku bych nedal —
než vypustil z hlavy,
a pardón, že splašeným žvaněním ruším —
jsem odtehdá nesvůj, co v hlavě mi prší.
RAIN

I opened my eyes
And looked up at the rain,
And it dripped in my head
And flowed into my brain,
And all that I hear as I lie in my bed
Is the slishity-slosh of the rain in my head.

I step very softly,
I walk very slow,
I can’t do a handstand —
I might overflow,
So pardon the wild crazy thing I just said —
I’m just not the same since there’s rain in my head.
 ⇑ 

Derek Alton Walcott
1930 — 2017
OSTROVY

Dávat jim jména je jen prozaický styl
cestopisců, pro slovutnosti zdání
pro čtoucí co si ctí poutníků chval
jak loží svých od pláží k nerozeznání;
Však ostrovy jsou skutečnými jen
když jsme v nich milovali. Hledám sám,
jak klima co se hledá, chtěl bych psát
verše křupavé pískem, jasné jak slunce svit,
chladné jak vlna zakroucená, všední
jak plný pohárek ostrovní vody;
Však, jako cestopisec, i já poté
hovím si v přízračně solných pokojích
(Tvé tělo budí se a čeří faldy moře
zmuchlaných prostěradel), jak zrcadla tam
ztrácí naše zachumlané, spící podoby,
jak slova, jež už láska užít chtěla
ve stránkách příboje vyzmizelá.

Tak, jako cestopisec do písku,
zaznamenávám klid, kterým tys okrášlila
vybrané ostrovy, tam sestupujíc
po vláknu hvězdy lampy rozsvítit
vzdor nočním zvukům příboje, se krýt
bujný plášť jednou paží krotící,
či prostě od šupin čistilas rybu k večeři,
cibule, chleba, kanic červený;
A v každém políbení drsná příchuť soli,
a bylas světlem luny donucena
sledovat příboje tak neúprosnou
vytrvalost, jež marná zdála se.
ISLANDS

Merely to name them is the prose
Of diarists, to make you a name
For readers who like travellers praise
Their beds and beaches as the same;
But islands can only exist
If we have loved in them. I seek,
As climate seeks its style, to write
Verse crisp as sand, clear as sunlight,
Cold as the curled wave, ordinary
As a tumbler of island water;
Yet, like a diarist, thereafter
I savour their salt-haunted rooms
(Your body stirring the creased sea
Of crumpled sheets), whose mirrors lose
Our huddled, sleeping images,
Like words which love had hoped to use
Erased with the surf’s pages.

So, like a diarist in sand,
I mark the peace with which you graced
Particular islands, descending
A narrow star to light the lamps
Against the night surf’s noises, shielding
A leaping mantle with one hand,
Or simply scaling fish for supper,
Onions, jack-fish, bread, red-snapper;
And on each kiss the harsh sea-taste,
And how by moonlight you were made
To study most the surf’s unyielding
Patience though it seemed a waste.
 ⇑ 

Sylvia Plath
1932 — 1963
POBLÁZNĚNÉ PÍSEŇ O LÁSCE

Zavřu své oči a usmrtím svět;
Pozvednu víčka, opět všeho zrod.
(Snad jsi mé mysli výplod, bludný květ.)

Hvězd modro-rudý valčík tančí slet,
náhodné temno cvalem razí vchod:
Zavřu své oči a usmrtím svět.

Uhranul si mne ve snu, v lože sved,
známěsíčnil skrz zpěv, zulíbal vhod.
(Snad jsi mé mysli výplod, bludný květ.)

Bůh padá z nebes, pekla žár už zbled:
Serafů, ďáblů je čas, na odchod:
Zavřu své oči a usmrtím svět.

Měla jsem zať, žes zmínil návrat hned,
však stáří mi tě skrylo navespod.
(Snad jsi mé mysli výplod, bludný květ.)

Měla jsem spíš hrom-orlu lásku pět;
Alespoň zjara hřmí vždy zpět týž rod.
Zavřu své oči a usmrtím svět.
(Snad jsi mé mysli výplod, bludný květ.)
MAD GIRL’S LOVE SONG

I shut my eyes and all the world drops dead;
I lift my lids and all is born again.
(I think I made you up inside my head.)

The stars go waltzing out in blue and red,
And arbitrary blackness gallops in:
I shut my eyes and all the world drops dead.

I dreamed that you bewitched me into bed
And sung me moon-struck, kissed me quite insane.
(I think I made you up inside my head.)

God topples from the sky, hell’s fires fade:
Exit seraphim and Satan’s men:
I shut my eyes and all the world drops dead.

I fancied you’d return the way you said,
But I grow old and I forget your name.
(I think I made you up inside my head.)

I should have loved a thunderbird instead;
At least when spring comes they roar back again.
I shut my eyes and all the world drops dead.
(I think I made you up inside my head.)
 ⇑ 

Leonard Norman Cohen
1934 — 2016
PRÁDLO

Podíval jsem se zpátky
při chůzi sem a tam
Na svoji ženu, prádlo,
na hadrů hada klam

Po šňůře jak to souká
jak lodních vlajek slet
Kolíčků plnou hubu
co křivily jí ret

Tak se mi zošklivila
už jsem to neustál
X jsem jí přes tvář škrtnul
však lajntuch v cestě vlál

Když vítr pootočil
příměří vlajky běl
X jsem jí přes tvář vrátil
jak kluk by natruc chtěl

Tím druhým X jsem zůstal
zpečetěn, postižen
Už nepoznávám tváře
svých opuštěných žen
LAUNDRY

I took a backward look
As I walked down the street
My wife was hanging laundry
Sheet after sheet after sheet

She ran them down the clothesline
Like flags above a ship
Her mouth was full of clothespins
They twisted up her lip

At last I saw her ugly
Now I could not stay
I made an X across her face
But a sheet got in the way

Then the wind bent back
This flag of armistice
I made the X again
As a child repeats a wish

The second X I drew
Set me up in trade
I will never find the faces
For all goodbyes I’ve made
~~~
DAR

Dle tvého ticho
má ke klidu nad básně blíž
však pokud bych darem
ti donesl ticho
(co je mi tak známé)
řekla bys na to
To od tebe ticho
je jen další báseň

a dala mi všechno vzít zpět.
GIFT

You tell me that silence
is nearer to peace than poems
but if for my gift
I brought you silence
(for I know silence)
you would say
This is not silence
this is another poem

and you would hand it back to me.
 ⇑ 

Janet Alexa Kenny
1936 —
ORANG-UTAN

Plandavé paže jak oni mít, houpu se větvemi,
v elipsách klimbavých blomcavý keleidoskop,
studovat jak na entropii co vládne nad námi,
ovoce mlsat jak učený pravědoop.
Arboreálními přemety přeze změť bezmeznou,
paprsků chlorofylovitých z nebes lan svět.
Nefritů zelení žhnoucí lesk pralesu pode mnou;
vykvést jak orchidej, nad temnem rozepnout vzlet.
ORANG-UTAN

If my arms were gangly like theirs, I’d swing in the canopy,
lope in elliptical attitudes, changing my shape,
study and try to avoid unavoidable entropy,
learn about edible fruits from a scholarly ape.
I’d leap in arboreal loops through the tangled immensity
and dangle through chlorophyll rays in a luminous sky
Below me the forest would glow with a jade-like intensity;
I’d dance over darkness, unfurl with the orchids and fly.
~~~
POPEL A SLÁMA

Peklo je srdce mé, když duje žár.
Prokletí stenů horkých zakvílení
a žhavé světlo tepe růstu zmar

do zkamenělých ulit vybílení.
Náš lásky hluk byl herců svár a vztek…
prokletí stenů horkých zakvílení;

mé srdce nese jizvu, zármutek
válčící láska sama zastíněna,
náš lásky hluk byl herců svár a vztek,

Beatrice a Benedikta změna,
protějšků svazek, v pasti, sesdílen,
válčící láska, sama zastíněna,

nesdílí, jak náš vztah byl láskypln.
Popel a sláma kolem hlavy krouží;
protějšků svazek, v pasti sesdílen.

Teď je svět křehký, suchý, smrt jej souží.
Peklo je srdce mé, když duje žár.
Popel a sláma kolem hlavy krouží
a žhavé světlo tepe růstu zmar.
ASHES AND STRAW

Hell is my heart when sunny bluster blows.
Hot caterwauling, fulminating wails,
and blazing light beats everything that grows,

bleaching the empty shells of fossil snails.
Our noisy love where we two actors sparred…
hot caterwauling, fulminating wails;

and see my heart is crazed with grief and scarred
by warring love that crushed into a shade,
our noisy love where we two actors sparred,

a Beatrice and Benedict who played
opponents trapped together in a bond,
by warring love that crushed into a shade,

and never telling how we two were fond.
Ashes and straw now swirl around my head;
opponents trapped together in a bond.

And now the world is brittle, dry and dead.
Hell is my heart when sunny bluster blows.
Ashes and straw now swirl around my head
and blazing light beats everything that grows.
~~~
ILUZE

Chci v modřemokrém světle smýt se v bleď.
Racků před zraky splývání si hleď,
jsou tu, a hned, ty tam. Však dozajista
víme, že jsou tam dál. Obloha čistá
a z bílé bělomodrá. Prázdno průzračné
jen pouhý oka klam. Zmizení bezděčné.
Tak proniká nám setrvání v žití.
Minulý čas zřít v přítomnosti skrytí.
ILLUSION

I wish to wash away in blue washed light.
See how the seagulls fade while still in sight,
one moment near, then gone. They disappear
and yet we know they’re there. The sky is clear
but white turns blue. The empty view declares
a sleight of eye. They vanish unawares.
So life betrays our sense of permanence.
We shift to past while in the present tense.
 ⇑ 

Seamus Heaney
1939 — 2013
POSTSKRIPTUM

A někdy najdi čas, vydat se na západ
do County Clare, po břehu Flaggy Shore,
v září či říjnu, když tam vítr sraz
má se světlem, vstříc jdou si naproti
na straně moře, pěn a třpytu běs,
tam zas ve vnitrozemí v kamení
jezera lad, břidličně šedý lesk
rozžíhán přistáváním hejna labutí,
těch peří pocuchané, bílé na bílém,
těch dospělácky neoblomné hlavy,
zasuté, klenuté, pod vodou slídící.
Chyba, mít za to, že to vystihneš,
či zachytíš. Tys tu jen mimoděk,
spěch skrz nějž míří, míjí, vlastní, cizí,
když měkké šťouchy na bok autem hází,
a srdce zaskočí, dokořán rozdují.
POSTSCRIPT

And some time make the time to drive out west
Into County Clare, along the Flaggy Shore,
In September or October, when the wind
And the light are working off each other
So that the ocean on one side is wild
With foam and glitter, and inland among stones
The surface of a slate-grey lake is lit
By the earthed lightening of flock of swans,
Their feathers roughed and ruffling, white on white,
Their fully-grown headstrong-looking heads
Tucked or cresting or busy underwater.
Useless to think you’ll park or capture it
More thoroughly. You are neither here nor there,
A hurry through which known and strange things pass
As big soft buffetings come at the car sideways
And catch the heart off guard and blow it open.
 ⇑ 

Clive James
1939 — 2019
JAPONSKÝ JAVOR

Tvá smrt, byť blízká, ta se unese.
Nebolí pozvolna se odevzdat.
Dech krátí se
jen nepohodlně. Odliv je znát
všech sil, však dál přec myslíš, vidíš snad:

Ba víc. Kdy předtím viděls v tom
mrholení tu sladkou laskavost
pro skromný strom
co smáčí zahrad zídek cihlovost,
tolika komnat jantarový skvost?

Hojněji se soumrakem usedne
blýštivý lesk, co vzduch tak prosvítí.
Trvání bezedné.
Vždy s deštěm příštích dob se rozsvítí,
po mé teď době, mém teď prožití.

Javor od dcery je tu nová věc.
Na podzim hýří loučí ohnivou.
Vidět to přec
mám za úkol. K dohře mé oči zvou
však život půjde dál, povede svou:

Dvojdveřmi vproudí lázeň do očí,
barevná záplava pak ať hrá dál
však mysl dokončí,
spálena vizí světa, který plál
na závěr projasněný, skoncoval.
JAPANESE MAPLE

Your death, near now, is of an easy sort.
So slow a fading out brings no real pain.
Breath growing short
Is just uncomfortable. You feel the drain
Of energy, but thought and sight remain:

Enhanced, in fact. When did you ever see
So much sweet beauty as when fine rain falls
On that small tree
And saturates your brick back garden walls,
So many Amber Rooms and mirror halls?

Ever more lavish as the dusk descends
This glistening illuminates the air.
It never ends.
Whenever the rain comes it will be there,
Beyond my time, but now I take my share.

My daughter’s choice, the maple tree is new.
Come autumn and its leaves will turn to flame.
What I must do
Is live to see that. That will end the game
For me, though life continues all the same:

Filling the double doors to bathe my eyes,
A final flood of colors will live on
As my mind dies,
Burned by my vision of a world that shone
So brightly at the last, and then was gone.
 ⇑ 

Bob Dylan
1941 —
VÍTR VÍ

Kolikpak cest musí projít si muž
než může mužem být zván?
Co moří překřížit bělostný pták
než v písku spát, pochován?
Kolikpak ještě dělových střel
než je jim let zakázán?
To příteli můj, to vítr jen ví
To ve větru vlá, vítr ví

Kolikpak let může dál hora stát
než moře i ji rozpustí?
A kolikpak věků má lid živořit
než volnost smí znát, bez pastí?
A kolikrát smí člověk odvrátit tvář
jen s přetvářkou osleplosti?
To příteli můj, to vítr jen ví
To ve větru vlá, vítr ví

Kolikrát vzhlédnout tam nahoru má
než samotné nebe muž zří?
A kolikpak uší má zapotřebí
než uslyší pláč svých bratří?
A kolikpak úmrtí mu postačí
než marnou smrt uspatří?
To příteli můj, to vítr jen ví
To ve větru vlá, vítr ví
BLOWIN' IN THE WIND

How many roads must a man walk down
Before you call him a man?
Yes, 'n' how many seas must a white dove sail
Before she sleeps in the sand?
Yes, 'n' how many times must the cannonballs fly
Before they're forever banned?
The answer, my friend, is blowin' in the wind
The answer is blowin' in the wind

How many years can a mountain exist
Before it’s washed to the sea?
Yes, 'n' how many years can some people exist
Before they're allowed to be free?
Yes, 'n' how many times can a man turn his head
Pretending he just doesn't see?
The answer, my friend, is blowin' in the wind
The answer is blowin' in the wind

How many times must a man look up
Before he can see the sky?
Yes, 'n' how many ears must one man have
Before he can hear people cry?
Yes, 'n' how many deaths will it take till he knows
That too many people have died?
The answer, my friend, is blowin' in the wind
The answer is blowin' in the wind
 ⇑ 

Paul Frederic Simon
1941 —
VYVĚŠENÁ KONVERZACE

Zátiší až, v akvarelu,
odpoledne pozdní zvíš,
skrze krajky záclon slunce,
stíny smáčí pokoj již.
Sedíme tu s šálky kávy
v netečnosti polštářích,
jako škeble na pláži,
slyš, jak příboj doráží
v konverzaci co jen visí
poslyš vzdechů nicotu,
hranice našich životů.

Ty si čteš Emily Dickinson,
já zase svého Frosta
a naše záložky nám slouží
značit poztrácená místa.
Jako nezdařilá báseň
naše verše kulhají,
dvojverší nezrýmovaná,
v synkopách poschovaná
v konverzaci co jen visí
poslyš vzdechů nicotu;
pohraničí dvou životů.

O závažném nemlčíme,
záslužná vždy slova zní,
„Zdali rozbor bývá platný?“
„Divadlo, zda zevšední?“
A tu pokoj v šero splývá
a jen tvůj stín líbat smím,
a už necítím tvou dlaň,
jsi mi vzdálena a cizí
v konverzaci co jen visí
poslyš vzdechů nicotu
na hranách našich životů.
THE DANGLING CONVERSATION

It’s a still life watercolor,
Of a now late afternoon,
As the sun shines through the curtained lace
And shadows wash the room.
And we sit and drink our coffee
Couched in our indifference,
Like shells upon the shore
You can hear the ocean roar
In The Dangling Conversation
And the superficial sighs,
The borders of our lives.

And you read your Emily Dickinson,
And I my Robert Frost,
And we note our place with bookmarkers
That measure what we’ve lost.
Like a poem poorly written
We are verses out of rhythm,
Couplets out of rhyme,
In syncopated time
And The Dangling Conversation
And the superficial sighs
Are the borders of our lives.

Yes we speak of things that matter,
With words that must be said,
“Can analysis be worthwhile?”
“Is the theater really dead?”
And how the room is softly faded
And I only kiss your shadow,
I cannot feel your hand,
You’re a stranger now unto me
Lost in The Dangling Conversation
And the superficial sighs
In the borders of our lives.
 ⇑ 

Paul Durcan
1944 —
PAMĚTI PADLÉHO KOSA

Měli mě rádi, když létal jsem okřídlen
a mohl jsem hvízdat a mohl jsem zpívat;
ale teď co jsem uložen v jílové posteli
pobývat se mnou už víc za mnou nechodí.

Bylo to na hlavní, na půl cestě uprostřed
mezi Newcastle West a Abbeyfeale;
tirák mě míjel a letmo mě sebral
a byla to má vlastní konečná stanice.

Později tentýž den, leže na krajnici,
jak lunt tenký chlápek mě pozvednul, vzal
do svých třesoucích dlaní, načež on civěl
na mě až čtvrthodinu, tak on civěl.

Na mě a potom mě položil
a vlastníma rukama mi vydlábnul mělký hrob;
svou duši mi předal i s tím jak mě zakrýval
a bojím se o něj teď ať už je kdekoliv.

Měli mě rádi, když létal jsem okřídlen
a mohl jsem hvízdat a mohl jsem zpívat;
ale teď co jsem uložen v jílové posteli
pobývat se mnou už víc za mnou nechodí.
MEMOIRS OF A FALLEN BLACKBIRD

They liked me when I was on the wing
And I could whistle and I could sing;
But now that I am in my bed of clay
They come no more for to be with me.

It was on the main road half-way between
Newcastle West and Abbeyfeale;
A juggernaut glanced me as it passed me by
And that was the end of the line for me.

Later that day, as I lay on the verge,
A thin rake of a man picked me up
Into his trembling hands, and he stared
At me full quarter of an hour, he stared.

At me then laid me down
And with his hands scooped me a shallow grave;
His soul passed into me as he coverd me o’er
I fear for him now where’er he be.

They liked me when I was on the wing
And I could whistle and I could sing;
But now that I am in my bed of clay
They come no more for to be with me.
 ⇑ 

Wendy Cope
1945 —
ŘÍKÁ JI

Říká ji, svět je placatý —
Zná fakta, konec debaty.
V rozepřích dlouhých, živých vět
mu zkouší sdělit, že se splet.
On umí oddiskutovat.
Její tvrzení nestačí;
žádá ji, hlas nezvyšovat.
Je si jist. Jej nepřesvědčí.

Planeta dál se otáčí.

UČÍ JI

Učí ji, zem je placka, flák —
fakta on zná, a je to tak.
V hádkách, co nabývají sílu
chce přesvědčit ho o omylu.
Však přít se, to on umí zas.
Že v úvahách se zaplétá,
a prosím, nezvyšovat hlas.
Kdepak. Lpí na svém.

Planeta
Země zůstává kulatá.
HE TELLS HER

He tells her that the earth is flat —
He knows the facts, and that is that.
In altercations fierce and long
She tries her best to prove him wrong.
But he has learned to argue well.
He calls her arguments unsound
And often asks her not to yell.
She cannot win. He stands his ground.

The planet goes on being round.
~~~
MÁTI VÍ NEJLÍP

Máti ví nejlíp, svět je placka;
Vzdor smývá slzou, mučednice.
Bože, dej sílu snášet fracka —
že svět je koule tvrdit, sice!

Vzdor smývá, slzou mučednice.
Tak matku k slzám dovést, vzdych,
že svět je koule tvrdit, sice.
Vždyť lhát se nemá, je to hřích.

Tak matku k slzám dovést, vzdych.
Že matka pošetilá je? To raní.
Vždyť lhát se nemá, je to hřích.
Bůh stvořil svět tak na své přání.

Že matka pošetilá je? To raní.
Země se kulatě jen jeví.
Bůh stvořil svět tak na své přání.
Co s tebou dělat, člověk neví.

Země se kulatě přec jeví.
Modlí se, ať už vyzraješ.
Co s tebou dělat, člověk neví.
Ostatním zdáš se divná, též.

Modlí se, ať už vyzraješ.
Vyčníváš. Nejsi jedna z nich.
Ostatním zdáš se divná též.
Však víš, že zlobit se je hřích.

Vyčníváš. Nejsi jedna z nich.
Bože, to bolí, jako facka.
Však víš, že zlobit se je hřích.
Máti ví nejlíp, svět je placka.
YOUR MOTHER KNOWS

Your mother knows the earth’s a plane
And, challenged, sheds a martyr’s tear.
God give her strength to bear this pain —
A child who says the world’s a sphere!

Challenged, she sheds a martyr’s tear.
It’s bad to make your mother cry
By telling her the world’s a sphere.
It’s very bad to tell a lie.

It’s bad to make your mother cry.
It’s bad to think your mother odd.
It’s very bad to tell a lie.
All this has been ordained by God.

It’s bad to think your mother odd.
The world is round. That’s also true.
All this has been ordained by God.
It’s hard to see what you can do.

The world is round. That must be true.
She’s praying, hoping you will change.
It’s hard to see what you can do.
Already people find you strange.

She’s praying, hoping you will change.
You’re difficult. You don’t fit in.
Already people find you strange.
You know your anger is a sin.

You’re difficult. You don’t fit in.
God give her strength to bear this pain.
You know your anger is a sin.
Your mother knows the earth’s a plane.
~~~
POMERANČ

Koupila jsem obří pomeranč
k obědu. Zábavný. Míč.
Oloupán stačil, pro mě, Roba, Davida—
jim čtvrtky, půlku mně. Pryč.

Pomeranč mě rozveselil,
jak všednosti umí, si piš,
poslední dobou. Procházka. Nákup.
Znám blažený klid. Nově. Víš?

Den se dál vyvíjel slibně.
Stihla jsem věnovat všem
úkolům pozornost, zbyl volný čas.
Mám tě ráda. Jsem ráda, že jsem.
THE ORANGE

At lunchtime I bought a huge orange
The size of it made us all laugh.
I peeled it and shared it with Robert and Dave—
They got quarters and I had a half.

And that orange it made me so happy,
As ordinary things often do
Just lately. The shopping. A walk in the park
This is peace and contentment. It’s new.

The rest of the day was quite easy.
I did all my jobs on my list
And enjoyed them and had some time over.
I love you. I’m glad I exist.
~~~
NAPRD CHLAPI

Chlapi jsou naprd, jsou jak autobusy —
nechaj tě čekat snad rok
a jak se ti k zastávce uráčí jeden
drží s ním parťáci krok.

Majáčky pyšní se, mrkají blinkry,
jízdu ti slibují, snadnou.
Snažíš se vyluštit, kam který míří,
volbu máš, jen neodkladnou.

Chyba je drahý špás, jen jednosměrná.
Vyskoč? Hle, krajnice snů;
shon aut, i nákladních, míjí tě, čilý,
a minut, a hodin, a dnů.
BLOODY MEN

Bloody men are like bloody buses —
You wait for about a year
And as soon as one approaches your stop
Two or three others appear.

You look at them flashing their indicators,
Offering you a ride.
You’re trying to read the destination,
You haven’t much time to decide.

If you make a mistake, there is no turning back.
Jump off, and you’ll stand there and gaze
While the cars and the taxis and lorries go by
And the minutes, the hours, the days.
~~~ … viz Shakespearův sonet 55 …
STRUGNELŮV SONET

Nejenom mramor, plastikové cetky
z kornflejků krabic přežijí mé sloky.
Nezvěčním, lásko, tebe — naše pletky
zamknou si v trezor netečnosti roky.
Až Thatcherová v bronzu bude slitá
a straničení její najde stranu
v předmaturitní učebnici, kdy ta
doba od historiků sklidí ránu,
až cestovky vesmírem budou vábit,
vzletounů bezhlesných až bude dosti,
a Tulse Hill bude v kurzu, snoby nabit,
a Horní Norwood v metra dostupnosti,
po kráse Tvé, mém jménu, pes neštěkne —
lásky až až, leč verše nejsou pěkné.
STRUGNELL’S SONNET

Not only marble, but the plastic toys
From cornflake packets will outlive this rhyme
I can’t immortalize you, love — our joys
Will lie unnoticed in the vault of time.
When Mrs. Thatcher has been cast in bronze
And her administration is a page
In some O-Level text-book, when the dons
Have analysed the story of our age,
When travel firms sell tours of outer space
When aeroplanes take off without a sound
And Tulse Hill has become a trendy place
And upper Norwood’s on the underground
Your beauty and my name will be forgotten —
My love is true, but all my verse is rotten.
~~~
NUDNÁ

Ptáš se „Co nového?“; Schází mi vtip,
snad jen, že zahrada roste.
Měla jsem rýmu, a už je mi líp.
Ujde to, tak, celkem prosté.

On, ano, postaru, nového nic
dál jí a spí, v noci dudá.
Starám se o své a on taky, víc
nemám co dodat, je nuda.

Dramata byla, a bylo jich dost:
Vášní a slz plný kecky.
Chvíle teď dlouhá, jak stehenní kost,
klid vítám, nepokrytecky.

Vegetuju si tu zvesela celá
kedlubna hezky mi kvasí
k zábavě stačí mne vynechat zcela
chci být dál nudná jen, asi.

Nechodím na párty, k čemu ten sraz,
když nechci amanty kosit?
Upíjet, povídat, upíjet zas
pak zítra vopici nosit.

Někoho nadoma chtěla jsem jen
když už mám kotvu až na dně
zbývá mi jediný cíl: snít svůj sen,
nudit se dál ve svém bahně.
BEING BORING

If you ask me ’What’s new?’, I have nothing to say
Except that the garden is growing.
I had a slight cold but it’s better today.
I’m content with the way things are going.

Yes, he is the same as he usually is,
Still eating and sleeping and snoring.
I get on with my work. He gets on with his.
I know this is all very boring.

There was drama enough in my turbulent past:
Tears and passion-I’ve used up a tankful.
No news is good news, and long may it last,
If nothing much happens, I’m thankful.

A happier cabbage you never did see,
My vegetable spirits are soaring.
If you’re after excitement, steer well clear of me.
I want to go on being boring.

I don’t go to parties. Well, what are they for,
If you don’t need to find a new lover?
You drink and you listen and drink a bit more
And you take the next day to recover.

Someone to stay home with was all my desire
And, now that I’ve found a safe mooring,
I’ve just one ambition in life: I aspire
To go on and on being boring.
 ⇑ 

Lyn Diane Lifshin
1946 — 2019
1918

rodina cigánů
vejde do krámu
má máma a peg
si hrají tam
úplně vzadu
v domečku z krabic
od bot můj dě-
deček tmavý jak
cigán a stejně mazaný
je jasně docela
ve střehu a říká
obsluze ať mají oči
na stopkách má matka
sní o táborácích
a tamburinách
a rozevlátých rudých sukních
stará si prohlíží
střevíc 4 lidi
ji sledují moje ba-
bička přichází
zpoza kabelek
a korsetů a ta
stará cigánka pokrčí že ne
všichni si oddychnou
když jdou pryč ale
ona přijde zase za
15 minut s těmi
střevíci jak kočka
s králíkem a
povídá vy jste
mě všichni sledovali tak
jsem musela dokázat co
dokážu teď jsou zas
vaše
1918

a family of gypsies
comes into the store
my mother and peg
are playing in the
back of the place
in a house of shoe
boxes my grand
father dark as a
gypsy and as sly
is naturally quite
suspicious tells
the clerks to button
their eyes my mother
is dreaming of fires
and tambourines
red skirts swirling
the old woman looks
at a shoe 4 people
are watching my grand
mother comes from
behind the handbags
and corsets the
old gypsy shrugs no
everyone breathes
easy as they go but
she comes back in
15 minutes with the
shoes like a cat
with a rabbit and
she says you were
all watching me so
I had to prove I
could now they're
yours
 ⇑ 

Pam Ayres
1947 —
KONEČNĚ!

Konečně všelék! Vyléčí
Neduhy drobné, i největší,
Mám plné zdraví na dosah,
Louh do žil vpíchnout. To je tah.

Budu si hopsat, jasně, dost
Zářit, kalcifikace prost,
Být s dezinfekcí spřátelen
Dočista za roh.
Jako on.
AT LAST!

At last, we have a cure for all!
Ailments large and ailments small,
Good health is not beyond my reach,
If I inject myself with bleach.

Radiant, I’ll prance along,
Every trace of limescale gone,
With disinfectant as my friend,
Like him,
I’m clean around the bend.?

… (25 April 2020) …
~~~
MÁM BÝT SEXY PŘI ŠEDESÁTCE?

Mám být sexy při šedesátce?
Mám se snažit? Vždyť je mi to fuk.
To se raději složím
se svým uvadlým zbožím
jen koukat, jak nabírám tuk.

Nebudu dál chodit cvičit,
ani si brát substituci,
Kdyby fešák řek „Rajdo!“
řeknu „Máš smůlu, zajdo!
Kdepak's'byl před lety, kruci?“

Nebudu holit si knírek,
štětiny nechám si růst,
ať dvojbradu doby
mi strniště zdobí;
Babiznou budu, na just!

Krása má, do zapomnění
zapadne, bez stesku, ručím;
Ať schoulená v ďůlku
si žmoulám svou kůrku
a slintám, a na telku čučím.

Když mi to čím dál míň myslí,
mám půvab svůj vážně brát?
Mám špulit snad pusu
když zuby jsou v klusu
a manžel mi zahýbá, rád?

Sbohem vám, módy a trendy,
mládí mé neposedné!
Ni po vášni zdání,
mám postel... na SPANÍ!
Být sexy na šedesát? Ne!
WILL I HAVE TO BE SEXY AT SIXTY

Will I have to be sexy at sixty?
Will I have to keep trying so hard?
Well I’m just going to slump,
With my dowager’s hump
And watch myself turn into lard.

I’m not going to keep exercising,
I’m not going to take HRT,
If a toy boy enquires
I’ll say, “Hah! Hard luck squire!
Where were you in 73...?”

I’m not going to shave my moustaches,
I’m just going to let them all sprout,
My chins’ll be double
All covered in stubble,
I’m going to become an Old Trout!

My beauty all gone and forgotten,
Vanished with never a quibble,
I’ll sit here and just
Kind of gnaw at a crust
And squint at the telly, and dribble.

As my marbles get steadily fewer,
Must I battle to keep my allure?
Have I still got to pout
Now my teeth have come out
And my husband has found pastures newer?

Farewell to the fad and the fashion,
Farewell to the young and the free!
My passion’s expired,
At bedtime... I’m TIRED!
Sexy and sixty? Not me!
 ⇑ 

Joseph Salvatore Salemi
1948 —
EX CATHEDRA

Jsou básníci, jimž přijde vhod
matnost a zákal nejistot.
Zakládají si na zdráhání,
odstínech šedi, odbíhání.
Soudí, že nejednoznačnost
je punc na jejich noblesnost,
že nástin kalné břečky, krám,
dá cachet jejich výšinám.
Ti skřeti skuhrají jen, řečí
veršů, jež v dusné mlze bečí.
Ty jejich básně civí, jak
nějaký cvokař v křesle, zrak
upřený netečně, ze strany,
bez citu blaha, bolu, rány.

Jen obraz- význam nedopřán!
mísa blum, dveře dokořán!
slípky a rudý trakař, v tom
jen mžik- a dotek- šípu zlom!


Tak tito sráči uvažují.
Chtějí vás dostat k beznaději,
je nevyřčené nejvíc těší,
když na nos otazníky věší.
Řeknete li jim „nemám zdání-“
přijde hned výbuch pohrdání:

Nejistota, ne přesvědčení,
je nosný princip vybásnění!
Až do ztracena, bez všech mezí,
ne jako pevnost skalních tezí,
kde každou bránu hlídá až
nekompromisně ostrá stráž!


Mám pro ty nudné ptáky vzkaz:
veršovat to je kouzla hlas.
Ruky mžik, králík na světě.
Jde o cvik. Návyk, v podstatě.
Co vytasí se, má být lad,
průzračno, čisto, samý klad,
ne aby význam, co měl znít
byl oblokvií vágní skryt,
závojem, čpícím po bahnu.
Člověk má ZVEDAT oponu,
nevyzývat jen k debatě.
Proč vůbec psát? Co žene tě
jiného, než říct své, nic více?
A oni na to, šeptajíce:

Náš um je proces, v kterém my
prahneme rozkrýt nevjemy.
Z rozporuplné nejistoty
tápání, zahrát matné noty-
nemáme zájem, výdrž snad
dogmatům čelit, bojovat!

Tak sebestředná držková
bují a kypí, taková
co v tenkých čtvrtletnících, všad,
visí jak třešní plný sad;
Proč mračna příšer vyhání
vše živé z malých vydání;
Proč kómatický tranzu duch
dal poezii pošlý puch;
Jak zlomit klatbu, básníci?
Slyšte, kdo z vás je slyšící:
Kdo nemá jasné sdělení,
ať zobák sklapnout nelení.
Pochyby, s Bohem, ústně řeš,
však svátost psaní nech, a běž.
EX CATHEDRA

Some poets wallow in the mood
Of vagueness and incertitude.
They pride themselves on hesitation,
Nuanced grays, and vacillation.
They think that ambiguity
Is proof of true nobility,
And atmospheres of muddled murk
Add cachet to their highbrow work.
These little whining schmucks insist
On verse that’s thick with fog and mist.
Their poems have the deadpan stare
Of some shrink sitting in a chair,
Stiff in unresponsive silence,
Unmoved by joy or grief or violence.

Just an image- nothing more!
A dish of plums, an open door!
Some chickens by a red wheelbarrow,
A glance- a touch- a broken arrow!


That is the way these assholes think.
They want to take you to the brink
Of some unspoken, vague suggestion
And leave you with a hanging question.
If you object “I just don’t see-”
They’ll answer with ferocity:

It’s questioning, and not conviction
That ought to shape poetic diction!
You have to leave things open-ended-
Not slammed shut, like a well defended
Fort, where every single entry
Is guarded by a zealous sentry!


I’ve got news for these boring pricks:
The verse-game is a bag of tricks.
You reach inside, pull out a rabbit,
And then with practice, it’s a habit.
But what you pull out must be clear
Of any smudge or blur or smear
That renders what you’re saying cryptic,
Vaporous, oblique, elliptic,
Hazy, muddy, or uncertain.
You’re there to PULL ASIDE the curtain
And not raise questions for debate.
Why write at all, unless to state
Straightforwardly the things you know?
To which these poets whisper low:

Our art’s a process wherein we
Seek to unfold dubiety.
We are uncertain and conflicted.
Our knowledge is unsure, restricted-
We have no liking or endurance
For dogmatism’s self-assurance!


And that’s why navel-gazing tripe
Flourishes and waxes ripe
In all the little quarterlies
Like cherries hanging from the trees;
Why clouds of ghostly apparitions
Plague and haunt small press editions;
Why stupor and hypnotic coma
Give poetry a bad aroma.
How can poets break the spell?
Now hear this, and hear it well:
If you’ve got nothing clear to say
Just shut your trap and go away.
Argue doubts with God and men,
But don’t pick up the sacred pen.
~~~
AKADEMICKÝ MALÍŘ HODNOTÍ IMPRESIONISTY

Impresionisté? Žháři paletou,
buřiči nevídaně jinačí.
Absencí kresby, mlhou barvitou
polychróma svých schémat roztáčí:
Žluč, citrón, zvadlá růže, mandarinky;
rumělka hnědne v náznak spálené;
peridotální samet zeleninky,
azuru pokrop, tóny zarděné.
V sienných tazích záblesk žlutých špic
zlatého ohně, fialový nach
promokvá okrem; oranžový špric
zažíhá šeřík, bleděmodrý prach.
Ovšemže — bez linií hranice
barva zvlčí jako zpustlá vinice.
AN ACADEMY PAINTER JUDGES THE IMPRESSIONISTS

Impressionists? Their palettes are ablaze
With upstart colors heretofore unseen.
The lack of expert drafting makes for haze
And blurring in their polychromic scheme:
Puce, lemon, antique rose, and tangerine;
Cinnabar shading into umber hints;
Streaks of a velvet peridotal green
Speckled with azure flecks and ruby tints.
Sienna strokes are stabbed with yellow glints
Of golden fire, while a violet hue
Bleeds into ochre patches; orange sprints
In flashes across lilac and soft blue.
Not unexpected — once you banish line
Color runs riot like an unpruned vine.
~~~
DNEŠNÍ POESIE

Od Baudelaira a Verlaina se pole zúžilo:
příbylo citů, keců, moralizování, skučení.
Za velikánů verše proudily, co hrdlo ráčilo,
při tancích Bacchických a krvelačných věštění.
Kousavost Swifta, Byrona vtipné úvahy,
Poe smrtichtivý, Dowsona pedofilnost violná;
šišlání oplzlin sirénou, zběhlé povahy,
podíl na dionézském stylu Wilda a Swinburna.

Už nejsou hampejzy, špičatá věžoví katedrál:
jen doškované hliněné chýše, pro lumíky dost —
Zjevení malým ubožáčkům aby pohledal,
bledě vycmrdlým, jak prasklá, sluncem vybílená kost.
Dnešní verše nosí úbor linkovaně zdobivý,
ničemu nehrozící, slušňácky buržo-slušivý.
POETRY TODAY

Since Baudelaire and Verlaine, the field has shrunk:
Mere feelings, hokum, moral cant, and whining.
In greater ages, poetry was drunk
On Bacchic dance, blood lust, occult divining,
The savagery of Swift, the wit of Byron,
Poe’s death-wish, Dowson’s pedophilic viols;
The obscene lisping of a sluttish siren
Formed Wilde and Swinburne’s Dionysian styles.

No tawdry brothels now, nor spired cathedrals:
Just thatched mud huts for lemmings to call home —
Epiphanies of small, pathetic people
As pallid as a cracked and sunbleached bone.
Today verse wears the regulation dress
Of inoffensive bourgeois politesse.
~~~
MISIONÁŘSKÁ POZICE

Jsem přesvědčen, vše bylo zdařilé —
prosekali jsme džungli, hledali
divošská dítka, čmáry na těle,
abychom jistotu jim dodali.

O čempak? Přece, Boží velký plán,
jak všemu kolem velí, jak jej znát.
Předtím, byl zakryt tmářstvím, nebyl dán,
když z klacků, kostí chtěli čarovat.

Uznám, že teď jsou vážní, ztlumení,
tím On že vidí, soudí, zvažuje.
Mají sklon chytat chmury, pramení
s pohledu na kříž, který sužuje.

Co k tomu? My jim Slovo vyznali,
spíš vytrpět, než zůstat neznalí.
THE MISSIONARY’S POSITION

I maintain it all was for the best —
We hacked our way through jungle and sought out
These savage children, painted and half-dressed,
To set their minds at ease, and dispel doubt.

Concerning what? Why, God’s immense design,
And how it governs all we do and see.
Before, they had no sense of the divine
Beyond the sticks and bones of sorcery.

Granted, they are more somber and subdued,
Knowing that lives are watched, and judged, and weighed.
Subject to fits of melancholy mood,
They look upon the cross, and are afraid.

What would you have me say? We preached the Word
Better endured in grief than left unheard.
 ⇑ 

Michael Dana Gioia
1950 —
MLČKY

Prožitky zhusta se jen v nitru dějí —
zápisky trýzně, ututlané stesky
z neuznaného citu jsou ty samé
byť míjí mlčky. Vše co schováváme
předčí co svěřujeme s beznadějí.
Posuď jen lístky psané mrtvým blízkým.
UNSAID

So much of what we live goes on inside —
The diaries of grief, the tongue-tied aches
Of unacknowledged love are no less real
For having passed unsaid. What we conceal
Is always more than what we dare confide.
Think of the letters that we write our dead.
~~~
DÍKY ZA VZPOMÍNKU

Květy, co došly omylem,
kde podpis nikdo nepoznal,
se kazí. Co s tím máme dál?
Sousedka zájem nejeví
a nikdo kolem neslaví.
Sluší se vděčnost, za přehmat.
Má někdo románek, kdo ví?
Smích, a pak nad tím zadumat.

Kosatec první už je v háji,
zahalen v sladko-hnilé vůni
vlezlé a vleklé. Růže k tomu
odkvetly plátek po plátku,
teď kapradinky usychají.
V pokoji pohřeb jaksi zraje,
a ty tam trčí, výtka němá,
jak žalující k přestupku
ztracení lásky, a k vyhození
cizího dárku se nikdo nemá.
THANKS FOR REMEMBERING US

The flowers sent here by mistake,
signed with a name that no one knew,
are turning bad. What shall we do?
Our neighbor says they’re not for her,
and no one has a birthday near.
We should thank someone for the blunder.
Is one of us having an affair?
At first we laugh, and then we wonder.

The iris was the first to die,
enshrouded in its sickly-sweet
and lingering perfume. The roses
fell one petal at a time,
and now the ferns are turning dry.
The room smells like a funeral,
but there they sit, too much at home,
accusing us of some small crime,
like love forgotten, and we can’t
throw out a gift we’ve never owned.
 ⇑ 

David Wayne Landrum
1951 —
KLÁŠTERNÍ KOČKY

Nebudete mít žádné zvíře,
drahé sestry, vyjma kočky.
— (starý řád jeptišek)


Částečně praktické, to chápu sic:
Kočka je nutná k zabíjení myší
v klášteře. Aťsi zbožné sebevíc
a něžných srdcí, ženy neutiší
představa havěti. Jsou jiné věci,
úvahy proč jen kočkám dopřán vstup,
proč nesmí dál psi, nebo třeba ptáci,
v ten trojmo zapřisáhlých pannen klub.
Kočky ať v noci jdou si šukat, vilně,
hříšně si užívají sebevíc,
jsou schopny za dne vstoupit neomylně
skrz brány ctnosti, v chodbách kajícnic
za noční zločinnost se rozhřešit,
u kaple dveří hřbet si zbožně třít.
CONVENT CATS

Ye shall not possess any beast, my
dear sisters, except only a cat.
— The Ancren Riwle (Rule for Nuns)


Part of it was practical, no doubt:
you had to have a cat to kill the mice
inside the convent. However devout
and tenderhearted, women will think twice
of tolerating vermin. Yet there’s more
to explain why dogs or birds were not allowed
but cats permitted past the cloister door,
amid those virgin women, triple-vowed.
Cats might go out at night to rut and screw,
but how deeply or greatly involved
with sin, they could trot innocent into
those corridors of chastity, absolved,
self-pardoned of crimes done the night before,
and rub their backs against the vestry door.
~~~
NÁPĚV STARÉ ČÍNY


Lotosu květ můj tvá ruka držela.
Něžně s ním pohrával sis bez ustání,
rty kolem pestíku. Až přišlo tání.
Pak na mé přání roh dal sis do těla.
Chtěla jsem víckrát abysi chtěl mne sjet.
Sjižděls mne celou noc! Tak bezostyšně!
Tmou ohnivákův hřeben plál, jak višně
červený tyčil ses, a jak včelka v květ,
když nektar vybírá, ses zaryl, vnořil.
A moje tyčinky tě rozrušily, voníc.
Máš mne mít celičkou. Bylo by pro nic
by jiný z lotosové tůně bral.
Rozkvetlá hořím, jaks mne rozehřál
a touhu hlubší oceánu stvořil.
Translation of: Huang O (1498 — 1569)
TO THE TUNE OF “SOARING CLOUDS”

You held my lotus blossom in your hand
So gently, and you played a marvelous game,
Your lips upon the pistil. When I came,
We took some rhino horn, and my demand
For more and more received no reprimand.
You fucked me all night long! You had no shame!
All night the rooster’s gorgeous crest, in flame,
Stood up, bright red. As bees in flowers stand
And gather nectar, you were lodged in me,
And trembled at my stamens, perfumed jewel.
So you shall have my all. It would be cruel
For someone else to plumb my lotus pond.
You make my blossoms fire with love so fond
And passion deeper than the eastern sea.
~~~
PROKLÍNÁM TĚ

Proklínám tě: ať džinů pouštních cech
se vypouští z všech lahví; k tobě hbitě
domů, sraz tam, na požadavky spěch —
tři přání nesplnit, spíš vyprázdní tě:
od ženy, dětí, kočky; pak ti dají
povolení k průjmu, síly sněti,
takovým až kouzlem, že tě zhnojí
přinejmenším na desetiletí.

Proklínám tě: ať tě roj štěnic honí;
ať v každé partii dostaneš mat;
ať v křesle zabydlí se škorpióni,
v oblíbeném; ať máš na prohrávání
sklony Detroitských Lvů, dokonce nad.
Každý tvůj let ať zpoždění má rád.
A CURSE ON YOU

A curse on you: may all the desert djinns
who haunt dry wastelands be unbottled; may
they swirl into your home and make demands —
not grant three things but take three things away:
your wife, your kids, your cat; and then, for you,
bestow diarrhea in a dispensation
potent enough to carry the spell through
at least ten years of rank abomination.

A curse on you: may bedbugs swarm your sheets;
may you lose every game of chess you play;
may scorpions build nests down in the pleats
of your best easy chair; may more defeats
than the Detroit Lions piled up come your way.
May every flight you take see a delay.
 ⇑ 

Chris O’Carroll
1951 —
LETOVÁ DRÁHA

Včeras čmouhou krve skončil let
ve skle, zlomil vaz, na trávu plesk.
V sáčku jsem hrst opeřenou vmet
do smetí. Špric oknu vrátil lesk.
Bezvýznamný úklid. Škoda vět?

Druh tvůj na trávníku hopsá, tam,
po ránu, bez známky tušení
natož námitky, žes pryč. On sám
není strůjcem toho zasklení.
FLIGHT PATH

Yesterday, you smeared your blood across
The pane and dropped, neck broken, to the grass.
I plastic bagged your feathered corpse to toss
It in the trash. I spritzed and wiped the glass.
The clean-up chore was small. Likewise the loss?

Another robin hopping on the lawn
This morning hardly seems to be aware,
Much less to feel unsettled, that you’re gone.
He’s not the one who put the window there.
~~~
TŘI MEDVĚDI

Medvědi jsme vkusní, zdvořilí,
žádné krvelačné šelmy zbrocené.
Spíme v postelích, sedíme na židlích;
Vkusně stolujeme, vařené.

Žádný brloh, máme bydlení,
chaloupku, tak roztomilá je.
Polidštěni jsme, umírnění,
medvědoucí buržoazie.

Dítko naše není nezbedné.
Nebude z něj zloděj nebo vandal.
Však, že dům nám někdo přepadne —
jaký nešvar, nepořádek, škandál!

Paddington či Pů jsou ubohost,
Roztomilí jsme jak cukřenka.
Však té zlatovlásky bylo dost:
Sežerem ji, až se vyspinká.
THREE BEARS

We are such decorous, well-mannered bears,
Not savage hunters red in tooth and claw.
We sleep in beds and sit upright in chairs;
The food that we prefer is cooked, not raw.

Our domicile, far from a feral den,
Is a quaint cottage, tidy, well nigh twee.
Tamely adapted to the ways of men,
We are the harmless ursine bourgeoisie.

We do not let our well-reared cub run wild.
He’d scorn to be a burglar or a vandal.
We’re shocked to find our home’s been thus defiled —
The pilferage, the breakage, it’s a scandal!

We’re cuddlier than Paddington and Pooh.
Our dispositions couldn’t be much sweeter.
But this blonde girl’s behavior just won’t do:
As soon as she wakes up, let’s kill and eat her.
~~~
PŘÍSAHAL JSEM

Přísahal jsem nahotu a v kůži své se skryl.
Přísahal jsem nevinnost; můj těžký hřích to byl.
Přísahal jsem pietu. Směs bohů k nevíře
mě vedla slib ten zašmelit za příslib kacíře.
Přísahal jsem záhadu; a vystopoval sebe.
Přísahal jsem abstinenci všeho, vyjma tebe.

Přísahal jsem pravdu, lež; šel proti sobě sám.
Přísahal jsem včerejšek. Je zítra už, se ptám?
Přísahal jsem vítězství, tím válku prohrát sved.
Snad přísahal jsem jistotu, však nedám na to jed.
Přísahal jsem nešikovnost; skolil mě tvůj lad.
V náruči tvé, v extázi se učil přísahat.

Přísahal jsem mučení, však bolest necítil.
Přísahal bych šílenství, jen kdybych soudný byl.
Přísahal jsem unáhlenost; kvůli sázce v spěch.
Přisahal jsem sebevraždu, než dozoufal dech.
Přísah slíbil milion; jen díl z nich naplnil.
Přísahal jsem osamělost, vliv tvůj podcenil.
I TOOK A VOW

I took a vow of nakedness and hid inside my skin.
I took a vow of innocence; that was my gravest sin.
I took a vow of reverence. Whatever gods may be
Commanded me to trade it in on a vow of heresy.
I took a vow of mystery; that was my only clue.
I took a vow of abstinence from everything but you.

I took a vow of true and false; I was trying to hedge my bet.
I took a vow of yesterday. Is it tomorrow yet?
I took a vow of conquest, which is how I lost the war.
I think I took a vow of certainty, I can’t be sure.
I took a vow of clumsiness; you tripped me with your grace.
I learned to take a vow of ecstasy in your embrace.

I took a vow of torture, but I lost track of the pain.
I’d take a vow of lunacy if only I were sane.
I took a vow of recklessness; I did it on a dare.
I took a vow of suicide till I gave up on despair.
I vowed to take a million vows; in the end I took a few.
I took a vow of loneliness, but I reckoned without you.
~~~
PŘEHNANÁ SKAZKA

Mohl snad Frank Lloyd Wright být na omylu,
když při pohledu na členitý newyorský horizont v časech velké hospodářská krize pronesl, že Empire State Building není ve vhodném stylu?
Pronášeje soudy z pozice někoho, kdo má nadprůměrný nárok hodnotit, co se může či nemůže sápat na úroveň architektonicky dokonalého milníku,
Wright se úšklíbnul „Proč se vzrušovat pableskem toporného hliníku?“
(Hanlivá narážka, jejíž tělesnost se měla brzy rozezvučet sledováním obrovského kinematického lidoopa, při jeho dosud nevídané vylomenině,
v dlani maje žhavou blondýnu, džunglo-svižně šplhaje po tehdá již ikonicky příslovečně falické vidině.)
Veliký architekt dál vedl útok na věž přívlastky typu „neetická monstrozita“ a „kupa trosek, navršena slepými silami“, což působí až jako výplod prorocky trefné kliky
ve světě, který se dožil (v roce kdy Wrightova bête noire dosáhla klasiky kopy a desetiletí věku) zničení dvou mladších, vyšších, ošklivějších staveb, zásluhou navršovatelů trosek, jejichž svár s těmi budovami nebyl pouze otázkou estetiky.
Ale jde o to, že pokud umělec Wrightova postavení se mohl mýlit, o co více je namístě nosit v hlavě
aby týpci jako ty a já jsme pěstovali skromnou sebereflexi a znovuzamyšlení, ohledně kulturních inovací, ke kterým máme tendenci se zprva vyjadřovat spíše odmítavě?
TALL TALE

Might Frank Lloyd Wright have been wrong
When he surveyed the Depression-era New York City skyline and decreed that the Empire State Building didn’t belong?
Speaking as one with more than average entitlement to his opinion about what does and does not rise to the level of architectural perfection,
Wright sneered, “Why thrill with the glint on an aluminum erection?”
(A disparaging remark whose carnal implications would reverberate soon thereafter in the thrilling, first-time antics of a giant cinematic ape
Palming a hot blonde and jungle-gymming up the skyscraper’s by then already iconic phallic shape.)
The great architect went on to assail the tower with such epithets as “unethical monstrosity” and “piling up of wreckage by means of blind forces,” which sounds inadvertently prophetic
To a world that has witnessed (in the year in which Wright’s bête noire achieved the age of threescore and ten) the destruction of two younger, taller, uglier edifices by pilers up of wreckage whose quarrel with the buildings
was not purely aesthetic.
But the point is, if an artist as eminent as Wright was mistaken, how much does it then behoove
The likes of you and me to cultivate the humble corrective of a few second thoughts regarding any cultural innovation of which we’re initially inclined to disapprove?


Credits: Life and Legends, Lighten Up Online, Kritya, The Chimaera

 ⇑ 

Jane Hirshfield
1953 —
NA SLUNCI

Židli jsem do slunna přemístila
Usedla na výsluní
pohnutá jako hlad co mu je podsouván půst.
I SAT IN THE SUN

I moved my chair into sun
I sat in the sun
the way hunger is moved when called fasting.
~~~
STROM

Naprostý nerozum
nebránit sekvoji
vyrůstat u domu.

I v tomto
současném životě
si budeš nucena vybrat.

Klid mocné bytosti,
oproti směsici hrnců a knih –

Už špičky větví ti otřele sahají na okno.
Jemně a klidně ti na život nesmírno poťukává.
TREE

It is foolish
to let a young redwood
grow next to a house.

Even in this
one lifetime,
you will have to choose.

That great calm being,
this clutter of soup pots and books –

Already the first branch-tips brush at the window.
Softly, calmly, immensity taps at your life.
 ⇑ 

Marcus Bales
1954 —
TEBE MÁM NEJVÍC RÁD

Ze čtenářek mám tebe nejvíc rád.
Jsi sexy-sečtělá, a jasně zříš —
Ach, tys ta pravá; stáda nechme stát.

Ať většině se zdá, že škádlím, snad,
začetla ses do srdce mého, víš:
Ze čtenářek mám tebe nejvíc rád.

Úlevu cítím, dlužno přiznávat,
že s uměním se pachtím k tobě blíž.
Ty jsi ta pravá — stáda nechme stát.

Z tvé reakce mám jasno, za odhad,
že tebe jsem víc bral, hned o to spíš;
Ze čtenářek mám tebe nejvíc rád.

Chápeš — imponuje ti, máš za klad,
že vím, kdy Horatio, Descartes již;
Ach, tys ta pravá. Stáda nechme stát.

Moc se mi líbíš — splín bych dával znát
kdyby nás osud rozdělil, jak mříž.
Ze čtenářek mám tebe nejvíc rád;
Nu, tys ta pravá: stáda nechme stát.
I LIKE YOU THE BEST

Of all my readers I like you the best.
You’re sexily well-read, and very smart —
Oh, you’re the one; the rest are just the rest.

Though most of them will think I speak in jest,
It’s you, you know, who’s read into my heart:
Of all my readers I like you the best.

I’m feeling better now that I’ve confessed
That it’s for you I struggle with my art.
You are the one — the rest are just the rest.

I see by your reaction you had guessed
I liked you more, and liked you from the start;
Of all my readers, I like you the best.

You get me — and I like how you’re impressed
That I know Horace comes before Descartes;
Ah, you’re the one. The rest are just the rest.

I like you very much — I’d be distressed
At anything that kept us two apart.
Of all my readers I like you the best;
Yes, you’re the one: the rest are just the rest.
 ⇑ 

Paul Curtis
1956 —
KONSTERNOVÁN

Proč mám trpět zvrácené
překračování mezí
Když „vše není ztracené“
tak kde to sakra vězí
LOOKING PUZZLED

I am puzzled most
By things that don’t fit
Such as “if all is not lost”
Then where the hell is it
~~~
PŘES PUSTINU

Z jakés pokročilé civilizace
daleko před naší, přes tu dáli
přišli, přes vesmírnou pustinu,
aby naše pole počmárali,
pokud tohle je to, čím se baví,
z vetřelců jsou nejvíc tupohlaví.
ACROSS THE VOID

From a highly sophisticated civilization
Far in advance of our own
They crossed the great void of space
To make patterns in the fields we’ve sown
If that is their idea of fun
They must be the dullest aliens ever known.
~~~
PENĚZI ŠTĚSTÍ NEKOUPÍŠ

Penězi štěstí nekoupíš
to je snad pravda pravdoucí
však když už, proč ne brečet, spíš
než v bugalowu, v paláci.
MONEY CAN’T BUY HAPPINESS

Money can’t buy happiness
That is almost definitely so
But it’s more comfortable to cry
In a mansion than a bungalow.
 ⇑ 

John Milo Ford
1957 — 2006
JANUS

Potřebný čas pro víru, zázraky
do dní si vnést, neschází sotva jen;
pak žádná slast, ni blaha záruky,
jak v srdci sálá. Jiskra duše, sen,
zárodek vzplanutí, a na celý svět sázka
je na umění málo. Aniž kdekdo z nás
zas na to stačí si, a strach zabíjí lásku …
Láska zabíjí strach; stačí si na to zas.
Aniž kdekdo z nás je na umění málo,
ke vzplanutí; a na celý svět sázka ubohost.
Jiskra duše, sen jak v srdci sálá,
ni blaha záruky, pak žádná slast
neschází. Sotva jen do dní si vnést
pro víru, zázraky potřebný čas.
JANUS

Sufficient time for faith and miracles
We find we cannot fit into our days;
And nothing’s left at all that joyous dwells
Inside the heart. The spark of spirit stays
Too small for dreamburst, and all earth may prove
Inadequate for art. No human is
This potent all alone, and fear kills love …
Love kills fear, and alone; all-potent, this.
No human is inadequate for art,
For dreamburst; and all earth may prove too small.
The spark of spirit stays inside the heart
That joyous dwells, and nothing’s left at all
We cannot fit into our days. We find
For faith and miracles, sufficient time.
 ⇑ 

Michael Ray Burch
1958 —
LÁSKA MÁ PŘÍCHUŤ JIHU

Láska má příchuť Jihu: medovice,
kantalup meloun; zimolezu kalich
přihneme k lícím, aby fádní výdech
nahradil parfém, vlídný převelice …

Dixieland lásky: v popínavé spleti,
divoká klematis, jíž zlatých listů tkaní
neposedně šplhá po stromů báni,
jak záblesk prádla kouká z tance změti …

Láska se vymyká za Jihu nocí:
prastarých souhvězdí hynoucí taje,
světlušek k světlu bzukot stromy hraje
v podzimních pláštích elegantní moci …

Láska tak divá je a sladce plení,
dekadentní, jak vlhkých listů tlení.
LOVE HAS A SOUTHERN FLAVOR

Love has a Southern flavor: honeydew,
ripe cantaloupe, the honeysuckle’s spout
we tilt to basking faces to breathe out
the ordinary, and inhale perfume …

Love’s Dixieland-rambunctious: tangled vines,
wild clematis, the gold-brocaded leaves
that will not keep their order in the trees,
unmentionables that peek from dancing lines …

Love cannot be contained, like Southern nights:
the constellations’ dying mysteries,
the fireflies that hum to light, each tree’s
resplendent autumn cape, a genteel sight …

Love also is as wild, as sprawling-sweet,
as decadent as the wet leaves at our feet.
~~~
VOLNÝ PÁD

Za nocí jasných, obloha koluje,
roj sluncí obtáčí se kolem hvězdné osy …
Tam hleď a vyber si, srp měsíce co kosí.
Klesajíc ke skonu, v podpatku záchyt je.

Výhoda, nevýhoda. Ta či ona?
Vidět, to není znát, však cítíš, věru,
občas tah gravitace: skořepina
perleti podobná. Padáš ve víru

výlevkou jakés jasné pravdy. Vzduch:
moc řídký uchopit i do plic. Tlak. Lap dech.
Hvězdy se hroutí, elektrický ruch.
Padáme průrvou noci, propadák:

dvou bledých bytostí vždy padat přáním jest,
navzájem vrtošivě — cůpek lásky plést …
od sebe, do dáli, a k sobě opět vést.
FREE FALL

These cloudless nights, the sky becomes a wheel
where suns revolve around an axle star …
Look there, and choose. Decide which moon is yours.
Sink Lethe-ward, held only by a heel.

Advantage. Disadvantage. Who can tell?
To see is not to know, but you can feel
the tug sometimes: the gravity, the shell
as lustrous as a pearl. You sink, you reel

toward some draining revelation. Air:
too thin to grasp, to breath. Such pressure. Gasp.
The stars invert, electric, everywhere.
And so we fall, down-tumbling through night’s fissure:

two beings pale, intent to fall forever
around each other — fumbling at love’s tether …
now separate, now distant, now together.
~~~
CO BY NA TO SANTA CLAUS

Co na to Santa Claus,
to znát bych cenil,
že Ježíš přijde,
aby pobil, plenil?

Snad na Vánoce
návrat naplánuje
a hned zlé hochy
pěkně odkrágluje!

Jak blesk z čistého nebe
udeří
do homoušů, zbydou jen
někteří,

až kacíře a šlapky roztrhá,
co na to napadne
Velikonočního zajíčka?
To je mi záhadné.
WHAT WOULD SANTA CLAUS SAY

What would Santa Claus say,
I wonder,
about Jesus returning
to kill and plunder?

For He’ll likely return
on Christmas day
to blow the bad
little boys away!

When He flashes like lightning
across the skies
and many a homosexual
dies,

when the harlots and heretics
are ripped asunder,
what will the Easter Bunny think,
I wonder?
~~~
EPITAF PALESTINSKÉHO DĚCKA

Život můj živořil, do konce děje.
Pozor kam šlapeš: hrob do šíře zeje.
EPITAPH FOR A PALESTINIAN CHILD

I lived as best I could, and then I died.
Be careful where you step: the grave is wide.
 ⇑ 

Jez Alborough
1959 —
ÚSMĚV

Úsměv je nakažlivý,
jak chřipka, vice než.
Kdosi se na mě usmál dnes
a já se usmál též.

Pak zabočil jsem za roh
kdos úsměv zahléd včil.
Když usmál se, tu došlo mi,
že jsem ho nakazil.

O úsměvu jsem přemýšlel
a seznal jeho klad.
Můj úsměv, zprva jediný
moh by svět rozesmát.

Když koutky se ti zaškubou
ať se i zuby cení.
Úsměvů epidemie
buď světa nakažení.
A SMILE

Smiling is infectious,
you catch it like the flu.
When someone smiled at me today
I started smiling too.

I passed around the corner
and someone saw my grin.
When he smiled I realised
I’d passed it on to him.

I thought about my smile and then
I realised its worth.
A single smile like mine could travel
right around the earth.

If you feel a smile begin
don’t leave it undetected.
Let’s start an epidemic quick
And get the world infected.
 ⇑ 

Kenn Aylward Nesbitt
1962 —
OTAKAR ODVAZ

Všechny nás oslnil
Otakar Odvaz
na hrazdě bez sítí
bez veškerých.

Ach, jaká mrzutost
musí být těžké
tyč dobře uchopit
když člověk kých.
FERNANDO THE FEARLESS

We’re truly in awe of
Fernando the Fearless
who needed no net
for the flying trapeze.

Alas, what a shame
it’s surprisingly difficult
catching a bar
in the midst of a sneeze.
 ⇑ 

Tiel Aisha Ansari
1964 —
RIO COLORADO R.I.P.

Štěrčí přízrak se po pustině plazí,
kde žízeň země posměch mraků plodí,
vlečou háv polosrážek deště, shází
kapky co nedopadnou. Štír vrh rodí
na loži z písku, dně, kde řeky není,
neb proti proudu sytí obrů ssání
do zpitých pupků, vleže, přesycení
řečištní krví. Po proudu, vysýchání,
vyprahlá napajedla k nebi zejí,
bahenná ústa zuby z kůstek cení,
po tažných ptácích, slet, bez nalezení
pražádné vody. Jak zemřít ošklivěji —
v pasti pouště, daleko od pobřeží,
kde štěrčí přízrak vraždy řeky leží.
RIO COLORADO R.I.P.

A gravel ghost crawls on a desert plain
beneath the clouds that mock the thirsty earth
by dragging flags of half-condensing rain
that don’t touch ground. A scorpion gives birth,
her sterile couch of sand, a riverbed
drained far upstream by thirsty giants lying
on bellies gorged with water, overfed
on blood of rivers. Downstream, drying
waterholes gape empty at the sky
like mouths of mud, toothed with the tiny bones
of migrant birds who landed on the stones
and found no water. Ugly way to die —
deep desert-stranded, far from Baja’s coast,
beside a murdered river’s gravel ghost.
 ⇑ 

Melissa Balmain
1965 —
VAŠE PŘIPOMÍNKOVANÉ ODMÍTNUTÍ

Milý autore [nemilý pisálku]
Kvitujem poskytnuté [sotva] dílo.
[Jsi pablbem, to ihned jasné bylo,
psals zřejmě pod vlivem i obálku.
]
Po čtení [jen tří slov] se zájmem, rádi
pod dojmem [z]vracíme vše zpět [a shůry,
při čtení děsily nás noční můry
a vlasy rvali jsme si, na pozadí
].
Bohužel [bohudík] jsme dlužni zprávu,
že máme další [lepší] k posouzení,
[spam, výzvy věřitelů, kdo co chce],
a není [v zájmu nezakydat hlavu]
čas [ožralům, jak ty] na delší psaní.
Úspěch [na léčebně] přeje,
Redakce
YOUR REJECTION SLIP, ANNOTATED

Dear Writer [who’s not dear and cannot write],
Thank you for showing us your [so-called] work.
[It’s obvious that you’re a clueless jerk
and typed the thing while higher than a kite.
]
Although we read [three words of] it with care,
we’ll have to pass [a kidney stone or two —
or so it seemed when we were reading you.
We also felt like tearing out our hair
].
Unfortunately [fortunately] we
get many [better] manuscripts each week
[spam, takeout menus, notes from creditors],
so [if we want to keep our sanity]
we can’t give [drunks like you] a full critique.
Good luck [at Betty Ford],
                                         The Editors
~~~
OTEVŘENÁ KNIHA

Kdys držívals mě v rukou ve dne v noci.
(Mráz mi šel po hřbetu!) Byla jsem dokořán,
od A do Z, do A zas ve tvé moci,
na chvilku netušíc, že román, námi psán
byl (a jak) zatracen, ty třtino povrchní.
Vše cos měl se mnou, než abys ocenil —
objevné chvíle, klidné, kulturní —
za PéCé rychlovky jsi zaměnil,
za iPad, iPhone, iCo-je-mi-fuk:
s tou jejich udýchanou snůškou zpráv,
blogů a tweetů, směrů, spamů shluk,
po ruce hned jak zachce se ti, stav,
výraz, či snůšku (tuctů!) v mžiku snah.
Je jedno heslo, které smíchy svíjí:
’Patří ti’ (fráze): hejblátek tvých krach,
plazení zpět, — k tvé encyklopedii.
OPEN BOOK

Time was, your hands were on me night and day.
(The thrill along my spine!) Of course I flipped
for you, from A to Z and back to A,
not once suspecting our romantic script
was doomed (and how), you fickle, shallow fool.
You’ve traded everything you shared with me —
defining moments, leisurely, old school —
for quickies with your laptop, your PC,
your iPad, iPhone, iDon’t-Give-a-Damn:
amid their breathless litany of news,
blogs, tweets, directions, recipes and spam,
they will, at any moment that you choose,
look up a word (or dozens!) in a flash.
Well, here’s a definition I find merry:
Comeuppance (noun): when all your gadgets crash,
and you crawl back to me — your dictionary.

From Walking in on People © Melissa Balmain, 2014. Used by permission of Able Muse Press.
 ⇑ 

Timothy Scott Ennis
1965 —
ŽABOLAP

Žabku 'sem chyt, taťkovi ukázal.
Taťka byl na mě pyšnej, bylo znát.
Povídá: „To je kus, co, kdes to vzal!
Čekal bych, že je lapíš vícekrát.“
Tak 'sem se vrátil, další vodchytil
a další, ještě další, pořád víc.
V takovým močálu, a pak 'sem byl
v jezírku lovit, v tom sousedovic.
Dal 'sem je do chládku, zas průzkumník
venku 'sem, hledám ’ešte, co se dá.
Najednou jekot, proč takovej křik;
v ženskejch se člověk vážně nevyzná.
Mamka se asi nechce po ránu
s žabkama mejma dělit o vanu.
CATCHING FROGS

I caught a frog and showed it to my dad;
My dad was quite impressed with what I’d done.
He said, “That’s quite a frog you caught-not bad!
Although I thought you might catch more than one.”
So I went back and caught another frog
And then another, and another more.
I caught a dozen in a little bog.
I caught a dozen in the pond next-door.
I put them safe inside then went back out
To see how many more that I could find.
I don’t know what the screaming was about;
I didn’t think that anyone would mind.
I guess my mother didn’t want to share
Her bathtub with the frogs I put in there.
~~~
NAROZENINOVAČKA

„Polévku místo polevy? Máš mít.“
Tak netečně to mamka přijala
Když pronesl jsem přání odstavit
k narozeninám dort, co chystala.
Obrazoborec, z polívky mám meč,
Johanky z Arku (heretické snad).
Odveta cukrářům! Ta lítá seč
co čeká je, ten polívkový zvrat!
S odstupem času chápu chybu však
v mém tažení, smích kámošů jak z děl.
Mamka to předvídala, naopak
když narozeninový bujón vřel.
Nemoh’ jsem sfouknout, a přitom si přát.
Svíčky se utopily, akorát.
BIRTHDAY SOUP

“If soup is what you want, then soup you’ll get.”
I still recall my mom’s indifferent voice
When I announced my mind was firmly set
On shunning cake, the normal birthday choice.
Iconoclast, I thought as I chose soup,
Like Joan of Arc (a heretic to some).
I’d force the baker’s army to regroup;
The soup-day revolution had begun!
But looking back I see my fatal flaw;
I see what made my friends all laugh and mock.
It must have been the end my mom foresaw
As she prepared that fateful birthday stock.
A wish-less birthday soup was all I got
As all the candles sank into the pot.
~~~
„VSTÁVÁM!“

Mamka mne volá, zdá se. Nehoví…
polštář si honem dávám přes oči.
Tý ráno…, kdo si tohle zodpoví?
Plán ’mrtvej brouk’ mám, dneska postačí.
Mamka mi polštář s hlavy sundá jen,
chňapne, pak peřinu, — mráz mamutí;
jak lep když uschnul ležím přilepen.
Nehni se: ani muk, ’tož kýchnutí.
Mamka však nenaletí na brouka:
už jsem to na ni zkoušel dřív, se zdá.
Jo, je to tak. Nadechnout, rozkoukat,
než přijde se džbánem, jak tehdy, zlá.
Na hlavu nepříjemná očista!
„Vstávám! Jsem vzhůru!“ křičím, „Dočista!“
“I’M AWAKE!”

I think I hear my mother call my name,
And so I roll my pillow on my head.
It’s morning once again, and who’s to blame?
Today I’ll just pretend that I am dead.
When mother takes the pillow from my face,
And pulls the blankets off to let me freeze,
I’m like a lump of glue that’s dried in place.
I think: Don’t blink, don’t move, don’t burp or sneeze.
But mother isn’t fooled as I fake death;
I must have played this game with her before.
That’s right, I did. I draw a sudden breath,
Remembering the water that she poured.
She poured it on my head, for goodness sake!
“I’m up! I’m up!” I call out, “I’m awake!”
~~~
ČEKÁNÍ

Čekám, čekám, čekám, učekanej
na kámu, páč hraní bez něj není.
Čekám, čekám, nudou okopanej;
čekat celej den je k zahození.
Čekám, sedím, ale nic se nehne,
jenom punťa po nebi se valí,
čekám, sedím, jak když zem se slehne
je to pustý, den se líně válí.
Myslím na hry co 'sem prohrál s časem
pročekaným, knížky nepřečtený,
co vše postavit jsem moh’ už, a 'sem
naštvanej, jak čumím do tý stěny.
Slunce nepočká, nejvyšší čas
vyrazit a hrát si, nadoraz.
WAITING

I wait and wait and wait and wait some more;
I wish my friend would come so we could play.
I wait and wait and wait; it’s such a bore
And such an awful way to spend the day.
I sit and wait but nothing seems to change
Except the sun, which moves across the sky
I sit and wait; it seems a little strange
To sit and watch the day go slowly by.
I think of all the games I might have played
And all the books I think I could have read.
I think of building, things I might have made
And all the waiting I have done instead.
So while there’s still at least a little sun
I’ll go outside and have a little fun.
~~~
JAK POESIE LÁSKU V SOUCIT MĚNÍ

Sonet její lásky má zástěru
falešné metafory. V jejích lžích
šeptají protiklady; v záměru
on tuší jen copyright v maskáčích.
Tiše žasne. Poslouchá koncepční
chaos, co kdysi za verš pokládal.
Rýmy jsou nahnuté a tendenční
a příměr lásky stahují jen v žal.
Z jejích slz přesah duše pouhý zbyl
co z monotóní šedi nevede,
vyniká málo. Její záměr, cíl
je nanic, zvládnout ho už nesvede.
Poslouchá dál mrtvolu, za živa.
Sonet končí. S úsměvem pokývá.
HOW LOVE BECOMES PITY THROUGH POETRY

Her love’s a sonnet, lost in some obscure
facsimile of metaphor. Her lies
are whispers of antithesis; he’s sure
her poetry’s a copyright disguise.
He listens still, in fascinated awe
to chaos that he once mistook for verse.
The rhymes are slant and only serve to draw
the metaphor of love from bad to worse.
Her tears are the enjambment of her soul
which break her broken days of boring hell
into a non-monotony. Her goal
is futile, and she doesn’t do it well.
He listens still, the living to the dead.
The sonnet ends; he smiles and shakes his head.
~~~
NEVYZPYTATELNOST (VIDINA)

Mraků pod lunou ploucích žhavý lem
pálí mráz prázdnoty co vzduchem čpí.
Je modro zuřivé, a tento vjem
prochladlých očí než se pomodlí,
skrz hoře skla, v objetí vystydlém
pospájí s životem, snad kopií.
Lež není v oblacích kol luny, těm
hořkne jen modř, však pročpak by se jí
kořil snad někdo, modlil k oblastem
vzdáleným ještě víc? Co vnímají
v té dáli nejzažší; vždyť průnikem
nad víru jasné luny setkají
se s koncem tmy; věřící příliš žhnou,
přehlíží mraky ploucí pod lunou.
ENIGMA (A VISION)

The clouds that under-sweep the moon are burned
by frozen nothingness that coats the air
with quiet blue ferocity, discerned
by freezing eyes turned up in doubtful prayer,
through bitter glass, in semi-warm embrace
with life, or what will pass as life. The lie
is not within the clouds where shadows trace
the moon. The bitterness is blue, but why
would anybody pray to what’s above,
beyond, and further than the distant reach
of what can be perceived? Perception of
a thing is more than faith; it is the breach
of darkness where the faithful burn too soon
while watching clouds that under-sweep the moon.
~~~
JAK EGO VÁLČÍ S DUŠÍ

Trávím čas rušením svých příměrů,
za trest že nedosáhly hloubky cítění.
Šedý jak uhlík v přání, v záměru
barvy dát slovům, slovy zbarvení
jak vysoko nad stránku z běloby
krví bych zdvihl odstín významně.
Každý zrušený příměr působí
jak zátka nitra, soptím náramně.
Peru se, s city, slovo od slova,
odůvodňuji písně poslání
přestože vím že je, jen, hotová,
a zaznít má, na čí chce přizvání.
Občas pod tlakem tužky zlomím hrot
jak každý příměr odmrštený, šrot.
THE WAR BETWEEN SPIRIT AND EGO

I spend my time erasing similes,
which fail to mark the depth of what I feel.
I feel as gray as graphite in its pleas
for words of color, words which might reveal
how far beyond the whiteness of the page
my blood might raise the hue of what I write.
Each simile erased conceals the rage
of passion unexpressed, my inner fight.
I fight myself, my feelings, word for word.
I justify the purpose of my song,
when all I want is simply to be heard
by anyone who cares to sing along.
At times I press so hard the pencil breaks
like every simile my mind forsakes.
 ⇑ 

Jennifer Reeser
1968 —
SONET

Za starých časů černá šla ve stínu plavé
(Shakespeare, sonet 127)


Svět vidí v černé všepřítomný hřích.
Pařížský stylista nás nepřesvědčí,
prý působí víc chic, dá štíhlým švih,
přec bonviván ji nenosí, dost řečí.
V černém je odstaveno dítě, něha
a chápání, přes skromné oblečení;
Soucit se s barvou ztrácí, z pleti slehá.
Však kompromisy hnáno, žití činí,
ať sobolí a vraní je má maska.
Ať šero tvář a popel vlas můj halí,
za živa ať jen pán můj zrakem laská
shledaje jas můj, záblesk aureoly,
a tím — že uzná čistou — zatemní
zrcadla vzdor můj, skončí zmatení.
SONNET

In the old age, black was not counted fair …


The world knows black as universal sin.
No Paris stylist passionately swearing
The chic are rendered chicer, thin more thin,
Persuades the bon vivant into its wearing.
In black, the child is chased away, affection
And understanding, though it clothe demurely;
Compassion, color run from the complexion.
But since life thrives through compromises, surely
Let raven, sable, rook be my disguise.
Make murk my brow, in ashes root my hair,
That while I live, none but my master’s eyes
May gain one aureole to find me fair,
And thereby — in fair finding — obfuscate
My mirror’s counter and uncountered mate.
~~~
NEJISTA LÁSKOU TVOU

Nejista láskou tvou, až přišel pláč,
dál koketujíc s útěchou beznaděje,
kochajíc se z han prošlých, vděčna zač,
dotkla se vlasů, další k stříbru spěje,
až k zalíbení k lhostejným tvým dnům,
které mi, přece, slouží k rozjímání,
k věnování se zabydleným snům,
že bys mne k smrti chránil, k rozervání.
Nezraní mne tvé ticho, kruté řeči
které bys užil snad, ty namiř spíš
na drobných tvorů lásky zápal, něčí,
neboť ať tak či tak, mně stačí, víš,
v okolnostech mých nádech poznati
čehosi, co se sladce oplatí.
TEMPTED TO DOUBT YOUR LOVE

Tempted to doubt your love, I wept at last,
and flirted with the pleasures of despair,
exulted in the insults of the past,
then touched the newest silver in my hair,
finally pleased with your neglectful days,
affording, as they do, my chance to muse
so much the more on those incumbent ways
I dream you’d die for me, by bit or bruise.
Your silence will not wound me, and the words
of malice you might use are better spent
dissuading ardor from the bees and birds,
since whether or not you speak, I am content,
detecting in my circumstance a tinge
of something like the sweetness in revenge.
~~~
NA VÝROČÍ PŘÍRODNÍ KATASTROFY

Našla jsem aligátorka jak plaval
v Perkinsů Bayou včera, a to mezi
louisiánskými kosatci a směsí
zeleno-hnících rákosů, břich vzdouval
na ostrém jasném slunci, bez chyb celý,
šupiny ani, jako krokodýli; hlavou
ne, bradou vzhůru, grimasu měl dravou,
mrtvý, jak mramor, jako sůl byl bílý.
Exotický tak nález radost dává
aťsi je příšernostní sebevíc.
Komářích larev hájemství tak vstříc,
západní břeh tu, hypnotická vřava,
jak stoupá, klesá skřípající lkaní
kobylek v cypřiších. Já svírám v dlani
foťák než kdyby bouře zabiják
už zítra zpustošil zákoutí snění,
známé a jisté směnil v utrpení —
chaosu smrti pronikavý znak.
ON THE ANNIVERSARY OF A NATURAL DISASTER

I found an infant alligator floating
in Perkins’ Bayou yesterday, between
Louisiana iris and the green
of blighted summer reeds, its stomach bloating
with harsh, bright, glaring sunlight, without fault
or scale, as crocodiles would have; its head
chin up and oblong, grimacing, as dead
as mausoleum marble, white as salt.
Delight in a discovery so exotic
could not be lost on me, however grim.
Mosquito larvae harbored in a scrim
of water on the western bank, hypnotic
and circling with the rise-and-falling rasp
of locusts at the cypress. In my grasp
a camera – in case some killer storm
destroys this haunt tomorrow, everything
familiar, safe, replaced by suffering —
chaos projecting fatally through form.
~~~
VERSAILLES BALLADE

Prstíky rána Marta pole hladí.
Ulice z pěn, šalvějí vonící.
Marš lidí za prací, pár auta svádí,
jiní na kolech, hřbety klonící.
Podušku zdvihám, hrudník obracím
k okraji matrace, tu ležím, v zdání
těla jen, v duši dál se vytrácím.
V Paříži zmilovaná. Do skonání.

Aurora obsah nádob, Mars své ruší
nabití zbraně, pěchovadlo čas,
násvit tak brasseriím, barům sluší,
nad Grand Garnier operou, střech jas.
Sytá od tartelettes a Chartreuse krás,
labutí od královen, muže rozplakání,
či kytar v metru, kde zněl Bacha hlas;
V Paříži zmilovaná. Do skonání.

Ač totéž slunce dostane mne, zválčí
tělo mé, donutí až ke stáří,
obtáhne vady jeho, jizvy vtlačí
kursivou do stránek mých, do tváří,
nestoudností svou – těžko klid můj zmaří,
můj povzdech, smírné sebeodevzdání.
Prahnutí utěšeno; nic co hoří.
V Paříži zmilovaná. Do skonání.

Mátohy poct – ať šáh, či král, či car,
nad Versailles stíny, co se navždy sklání
v zrcadel síních: slyšte mých hvězd dar!
V Paříži zmilovaná. Do skonání.
VERSAILLES BALLADE

The morning beams steal down the field of Mars.
The streets, awash in soap suds, smell of sage.
The people march to work, a few in cars,
and some on cycles pedal to their wage.
I pull the coverlet, roll my ribcage
towards one corner of the mattress, lie
composed as any corpse, and disengage.
I have made love in Paris. Let me die.

Aurora, Mars beside, pours out her jars,
with gravity his gun, and time his swage,
illuminating brasseries and bars,
the rooftops of Grand Garnier’s opera stage.
Fed on tartelettes of the Chartreuse gage,
I have seen queens’ swans, moved a man to cry,
heard Bach played in the Metro on guitars.
I have made love in Paris. Let me die.

Though this same sunlight reaches me, and wars
against my body, forcing it to age,
outlining its deficiencies, its scars
become italic, as upon a page,
I shall not let its insolence enrage,
but blankly only wonder with a sigh.
There is no longing left here to assuage.
I have made love in Paris. Let me die.

Revered and royal phantoms–shahs, kings, czars
forever overshadowing Versailles
through mirrored hallways: hear me from the stars!
I have made love in Paris. Let me die.
~~~
ZŘEKNUTÍ

Ve dví zlom, větvoví pád, nefritu lásky,
nebo flek, rukavici třísnící, vazký,
Starý kroj, krajka co ční, jíž vítr snímá,
noci hlas jeřábů tah, co teskně jímá.
Je to vázy světla tvar poledne v tísni,
padajíc, hran klenotnic tříštící v trýzni.
Mlčící Múza co svou lasturou v stisku
závitech refrény třmí mrtvého písku.
RENUNCIATION

It’s a jade branch on the floor, broken in two, love
or a stain raised on the lapped grains of a suede glove.
It’s the lace, blown by a strong breeze, of an old gown
with the cranes crying at night, lost in their long sound.
It’s a vase made from the noon light in a closed place,
and it falls, shatters the sharp edge of a jewel case.
It’s the Muse, mute with a shell clenched in her left hand,
a refrain deep in its coils, joined to the dead sand.
~~~
LOUISIANA UTNULA MÉ SPANÍ

Louisiana utnula mé spaní,
vábíce podzimními vodami.
Provazovců mech, bayou zazívání,
Louisiana utnula mé spaní.
Volavek bílých rozbřesk zažíhání
jak nebes korál vláhy mlhami,
Louisiana utnula mé spaní,
vábíce podzimními vodami.
LOUISIANA BROKE MY SLEEP

Louisiana broke my sleep this morning,
and drew me down her autumn waterways.
The cypress moss a-sway, the bayou yawning,
Louisiana broke my sleep this morning.
White egrets fell across the sunscape dawning
as into skies of humid coral haze,
Louisiana broke my sleep this morning,
and drew me down her autumn waterways.
 ⇑ 

Kevin Nicholas Roberts
1969 — 2008
DRŽELA NĚŽNĚ MŮJ UŽ STÍN

Držela něžně můj už stín,
churavé děcko malé —
Madona moje truchlivá
vzdychala, úsměv stále.
Mé hlavy střapec ve tmě té
skryt pod ňadra mé drahé,
uvelebil se, zahnízdil,
jak zkřehlé pískle nahé.
Nad zmatkem mysli, končetin
vyvřelá … v poblouznění
před smrtí, klopí očí čerň,
měkkých slz teplo roní.
Skrze pláč tělo bezbranné —
a sladký úsměv stále —
stesku had svíral plíživě,
dál přála úsměv, ale.
SHE HELD MY SHADOW GENTLY

She held my shadow gently,
Like a weakened, wither’d child —
My own morose Madonna
Sighing sadly though she smiled.
My haggard head, in darkness,
press’d and heav’d beneath her breast,
Burrowed deep and nestled deeper,
Numb and naked in my nest.
As manic limbs and mangled mind,
All gutted yet … beguiled,
Felt death-pain, darkened, down-turned eyes
Wept warm and wet and mild.
Through weeping-open, willing flesh —
While still she sweetly smiled —
The ache slid snake-like into her,
And still she softly smiled.
~~~
RONDEL

Čas utekl nám, v cupitání chvění,
za vzdechů, smíchu, sladkobolných pění.
Perfektní chvilky odrostly, ty tam,
věci co nejsou nikdy k navrácení.
Orodujme si sebevíc, jen klam,
čas utek nám.

Jak mlžné třásně ve větvoví spleti,
jak příboj, pěna na moři co letí,
jak dobré vše, co míjí, dobře znám,
bude tu hned, náš konec, není zbytí.
Vzdor našim dnům a snům a přáním, hrám,
čas utek nám.
RONDEL

Our time has passed on swift and careless feet,
With sighs and smiles and songs both sad and sweet.
Our perfect hours have grown and gone so fast,
And these are things we never can repeat.
Though we might plead and pray that it would last,
Our time has passed.

Like shreds of mist entangled in a tree,
Like surf and sea foam on a foaming sea,
Like all good things we know can never last,
Too soon we’ll see the end of you and me.
Despite the days and realms that we amassed,
Our time has passed.
 ⇑ 

Daniel D. Skwire
1969 —
NAHRÁVKOVÁ VILLANELLA

Vítejte v našem úřadu.
Těší nás, že voláte sem.
Přijdete brzy na řadu.

Tlačítko Jedna, k návodu,
Dvě, nevím, jevím nezájem.
Vítejte v našem úřadu.

Tři, při výluce, výpadu,
Čtyři, když soudíte že lžem.
Přijdete brzy na řadu.

Pět, pro hudební náladu,
Šest, mluvit s drzým člověkem.
Vítejte v našem úřadu.

Sedm, ’mám z šedin pomádu’,
Osm, ’už čekám pod drnem’.
Přijdete brzy na řadu.

Devět, přehrání výkladu,
že služba pro nás vším je, všem.
Vítejte v našem úřadu.
Přijdete brzy na řadu.
VOICE MAIL VILLANELLE

We’re grateful that you called today
And sorry that we’re occupied.
We will be with you right away.

Press one if you would like to stay,
Press two if you cannot decide.
We’re grateful that you called today.

Press three to end this brief delay,
Press four if you believe we’ve lied.
We will be with you right away.

Press five to hear some music play,
Press six to speak with someone snide.
We’re grateful that you called today.

Press seven if your hair’s turned gray,
Press eight if you’ve already died.
We will be with you right away.

Press nine to hear recordings say
That service is our greatest pride.
We’re grateful that you called today.
We will be with you right away.
~~~
VALNÁ HROMADA

Až na letošní výkyv v příjmovém sledu,
firmě se daří jak nikdy dřív, vcelku.
Akcionářem být, zůstal bych v klidu,
občas jsou prohry, však vyhrajem válku.

Burzovní dozor je tu, shání pálku
dvou-biliónovou, co prý je v čudu.
Za starých časů bych na ně vzal hůlku,
až na letošní výkyv v příjmovém sledu.

Měsíc až dva a pak v růžovém sadu
projdem se, vykydat, zrušit pár stolků.
Věřte mi, od srdce, ve jménu řádu,
firmě se daří jak nikdy dřív, vcelku.

O insolvenci? Nudí za chvilku.
Vše není tak, jak se zdá od odhadů.
Obálek s proužky mám nádhernou sbírku.
Akcionářem být, zůstal bych v klidu.

Z pohledu cashflow to nemíří k ledu.
Nemáme na mzdy, leč vizi, i znělku.
Nevěřte fámám, dost všech bědných medů,
občas jsou prohry, však vyhrajem válku.

Firma, již miluji dál, bez okolků
dala mi signál; až za obzor jedu.
Odchodné mohl bych brát jako mýlku,
podnik jen vzkvétal, když sedal jsem vpředu —
až na ten blip.
ANNUAL MEETING

Except for that blip in our earnings this year,
This company’s stronger that ever before.
As shareholders you will have nothing to fear.
We’re losing some battles, but winning the war.

The SEC experts have come to explore
How two billion dollars could just disappear.
We’d never have let them get past the front door,
Except for that blip in our earnings this year.

Another few months and we’ll be in the clear.
We’ll lay off some workers and close down a store.
What I’m telling you now is completely sincere,
This company’s stronger than ever before.

Insolvency hearings are just a big bore,
And never as bad as they first appear.
The writs of foreclosure we’ll simply ignore.
As shareholders, you will have nothing to fear.

Our cash flow position is not that severe.
Though we can’t cover payroll, we’re sound at the core,
Don’t rush to believe the first news that you hear,
We’re losing some battles, but winning the war.

Now at the request of this firm I adore
I’ve found new employment, a long way from here.
I’m really not sure what they’re sacking me for,
The company prospered throughout my career —
Except for that blip.
~~~
ODCHODNÝ

Přátelé, děkuji. Jak se to stříbro blýská,
kapesní hodinky jsou vskutku skvělé,
a ještě nóblejší ta čutorová whiska;
s manželkou připijem vám od postele!
Mohl jsem tušit, židle pro manažery
co stála před dveřmi, ta bude pro mne.
A portrét foto z dávné už kštice éry
si na mé stěně vybrané místo zobne!
Tolik jste pro mne všichni znamenali
co den co minutu všech sedmatřicet let.
A dárky jsou… co dodat? Místo chvály
za to jen „Dík“, sic rozbrečím se hned.
Dost už starého muže přehodnocení;
co byl by bral i penzijní pojištění.
VALEDICTORY

Thank you, friends, for this splendid pocket watch,
Who knew that real silver was so bright?
And better still the fancy flask of scotch
My wife and I will toast you well tonight!
I might have known that handsome captain’s chair
Was waiting for me out there in the hall.
And this old photo from when I had hair
Will find a place of honor on my wall!
You all have meant so much to me, each day,
Each minute, of these thirty-seven years.
And, heavens, all these gifts…What can I say?
Just “Thank you” any more and I’d risk tears.
I fear it’s all too much for an old man;
I would have settled for a pension plan.
 ⇑ 

Brian Bilston
1970? —
ZDE JE JEDNA Z TĚCH BÁSNÍ

Zde je jedna z těch básní
kde je verš rýmů prost,
toho typu co vydává
třeba takový HostTvar.

Totiž, skutečný básník
rýmy do díla nepustí,
chce-li být uznáván
se vší serióznostíúctou.

Rým vše jen zlehčuje;
hravostí zavání.
Když jinak nedáte,
ať je míň k zasmánídovedný

Zde je též jedna z těch básní
od které se doufáme dozvědět něco
o našem lidském údělu
ale jaksi končí.
THIS IS ONE OF THOSE POEMS

This is one of those poems
without any rhymes,
of the kind you may read
in the Sunday TimesGuardian.

For the real poet, you see,
rhyme’s deleterious,
when you want to be seen
as poignant and seriousprofound.

Rhyme trivialises;
it smacks of the frivolous.
If you must rhyme at all,
make it less ridiculousobvious

This is also one of those poems
you hope might say something insightful
about the human condition
but then just kind of ends.
~~~
ÚKOLOVNÍK

1. Odložit, s dávkou naléhavého zaváhání.
2. Vyjádřit rozhodně nerozhodné odhodlání.
3. Osvojit si odstup, um nejednoznačného znění.
4. Knížku o prokrastinaci brát si na postupné čtení.

5. Přešlapovat; vytáčet se; rozevlátě se tvářit.
6. Celý den čajovat a další dál si vařit.
7. Ve slovníků řadě hledat „odtažitost“.
8. Přezírat šmahem přičinlivou pracovitost.

9. Polední přestávka

10. Rozjímat o niterní podstatě a roli práce.
11. Přeprioritizovat, čemu se vyhnout hladce.
12. Na vytáčky jít absencí tří hodin z domu.
13. Přežvykovat na místě; mlátit prázdnou slámu.

14. Pohladit kočku; propisku kamsi schovat.
15. Úkoly od jedné do deseti zrekapitulovat.
16. Zmatkovat, váhat; flákat se a válet.
17. Na zítřek úkolovník sepsat, neotálet.
TO DO LIST

1. Delay with an urgent hesitation.
2. Be unwavering in vacillation.
3. Embrace the art of equivocation.
4. Read a book on procrastination.

5. Dilly-dally; dither; be dilatory.
6. Drink tea through the day continually.
7. Look up ‘avoidance’ in the dictionary.
8. Ignore all forms of worthwhile industry.

9. Break for lunch

10. Ponder the intrinsic nature of work.
11. Re-prioritise which tasks to shirk.
12. Allow three hours to hem and haw.
13. Lollygag; chew my jaw.

14. Stroke the cat; lose my pen.
15. Re-do tasks from one to ten.
16. Lurch and flounder; loll and wallow.
17. Write To Do list for tomorrow.
~~~
POSLEDNÍ BUS DOMŮ

vzal sis
poslední bus domů

já dodnes nechápu
jak jen ses s ním vešel do dveří

ale ty děláš samý úžasný věci

jako tenkrát
když jsi chytil ten vlak
YOU TOOK THE LAST BUS HOME

you took
the last bus home

i still don’t know
how you got it through the door

but you’re always doing amazing stuff

like the time
when you caught that train
 ⇑ 

Jacob Polley
1975 —
SKLENICE MEDU

Držíš ji jako svítící lampičku
půl kila světla
otáčíš to omámené žhnutí
okolo tlustých stěn ze skla:
je v tom slunce, libové bez kostí
až na plovoucí kloub
plástvoví
na důkaz jak urputně si kdosi žďoub.
A JAR OF HONEY

You hold it like a lit light bulb,
A pound of light
And swivel the stunned glow
Around the fat glass sides:
It’s the sun, all flesh and no bones
But for the floating knuckle
Of honeycomb
Attesting to the nature of the struggle
 ⇑ 

Sam W. Hinkle
1989? —
FILOSOF PIJE STARBUCKS

Mladý filosof, ta bedna fantazie,
slova byť mu k činům neladí.
Kávu Starbucks do kolečka pije.

Student, běloch co si dobře žije,
všem zlým podnikům ukáže pozadí.
Mladý filosof tu, bedna fantazie.

Marxe s Engelsem si váží, ctí je
citáty z nich spatra uvádí.
Kávu Starbucks do kolečka pije.

Běsní jak ten Lenin pravdivý je:
„S kapitalismem si Zítřek poradí!”
Mladý filosof to, bedna, fantazie.

Trockista, za chudinu se bije,
proti všem, co samým tukem bzdí.
Kávu Starbucks do kolečka pije.

Na jaře se odplazí jak zmije
na zámek, kde v parku slunce bdí.
Mladý filosof, ta bědná fantazie.
Kávu Starbucks do kolečka pije.
THE PHILOSOPHER DRINKS STARBUCKS

The young philosopher is very bright,
contradicting what he does and says.
He drinks his Starbucks coffee day and night.

A college student, upper class and white,
he speaks of corporation’s evil ways.
The young philosopher is very bright.

He studies Marx and Engels with delight
and shouts by rote their every word and phrase.
He drinks his Starbucks coffee day and night.

He rants how Lenin was so very right:
“Capitalism’s just a passing phase!”
The young philosopher is very bright.

He loves the down and out, this Trotskyite,
but not the trash who live on mayonnaise.
He drinks his Starbucks coffee day and night.

Yet, come spring break he’ll drive off in the light
to a mansion and an orchard full of rays.
The young philosopher is very bright.
He drinks his Starbucks coffee day and night.
 ⇑ 



Eric Idle (& Monty Python)
1943 —
GALAKTICKÁ

Kdykoli Tě život zklame, paní Brownová,
a zdá se Ti, že to nikam nevede,
když se lidi chovaj hloupě, hrubě, praštěně,
a člověk cítí, že s tím dál nic nesvede …[zpívá]

Pamatuj, planeta tato že se stále dál vyvíjí,
rotujíc kol devět set mil v hodině
a oběhne kolem slunce devatenáct mil za vteřinu —
téhož, co nás sytí jedině.
Slunce, Ty a já a všechno kolem co kdo zří,
se o milión mil za den stěhuje
na kraji spirály cípu, čtyřicet-tisíc em pé há
Naší „Mléčnou dráhou“ zvané Galaxie.
Tato v obsahu má celých sto-biliónů hvězd
a napříč sto-tisíc let světelných,
uprostřed boule šestnáct tisíc světelných let sic je tlustá
blíže k nám má jen tři-tisíc let takových.
Vzdáleni parsek třicet-tisíc od středobodu shonu
otáčka nám trvá dvě-stě mega-let,
naše mlhovina je jen jedna z miliónů biliónů
v kosmu ohromném, rozpuklém jako květ.
Vesmír rozpíná se zase dál a dál ve světel kráse
všemi směry jimiž dá se rozpuknout
jen tak rychle jak to jde, tím chci říct rychlostí světla
dvanáct mega za minutu, a to už nelze předstihnout
Tak si vzpomeň, když se cítíš nicotná a ne-sebejistá
jak nevídané je, že vůbec’seš,
a modli se, že někde tam je ňáký moudrý tvor,
neb na Zemi, pražádné nenajdeš.
GALAXY-SONG

Whenever life gets you down, Mrs. Brown,
And things seem hard or tough,
And people are stupid, obnoxious, or daft,
And you feel that you’ve had quite enough, [singing]

Just remember that you’re standing on a planet that’s evolving
And revolving at nine hundred miles an hour,
That’s orbiting at nineteen miles a second, so it’s reckoned,
A sun that is the source of all our power.
The sun and you and me and all the stars that we can see
Are moving at a million miles a day
In an outer spiral arm, at forty thousand miles an hour,
Of the galaxy we call the ‘Milky Way’.
Our galaxy itself contains a hundred billion stars.
It’s a hundred thousand light years side to side.
It bulges in the middle, sixteen thousand light years thick,
But out by us, it’s just three thousand light years wide.
We’re thirty thousand light years from galactic central point.
We go ’round every two hundred million years,
And our galaxy is only one of millions of billions
In this amazing and expanding universe.
The universe itself keeps on expanding and expanding
In all of the directions it can whizz
As fast as it can go, at the speed of light, you know,
Twelve million miles a minute, and that’s the fastest speed there is.
So remember, when you’re feeling very small and insecure,
How amazingly unlikely is your birth,
And pray that there’s intelligent life somewhere up in space,
’Cause there’s bugger all down here on Earth.
 ⇑ 

Translations ©
Václav Zdeněk Jaroslav Pinkava
1958 —
PRVNÍ

„Tohle je báseň – ale vlastně není:
Zástupný zlomek. Čemu k zastoupení?“
FIRST

“This is a poem – or perhaps it’s not:
A fragment, dummy, to be used, for what?”
~~~
DRUHÁ

„Dobrá, jde o šablonu, přiznávám:
Mně k usnadnění, redaktorským hrám.“
SECOND

“All right, this is a template, I confess:
To make new placements not be such a mess.”
 ⇑