translation © Václav ZJ Pinkava (pinkava@volny.cz) aktualizováno 6.ii.2024 : 500+ ukázek od 211 autorů
Tweet
Geoffrey Chaucer
1343 — 1400?
| POUČKA Co s šatstvem páni bohatí v úmorném letním dni? Po vedru mráz se navrátí: kožich neodvrhni. Vetší je světa rozpětí než náruč uchopí; kdo chce mít všechno v objetí, ždibec jen pochopí. |
PROVERB What shul these clothes thus manyfold, Lo this hote somers day? After grete hete cometh cold; No man caste his pilche away. Of al this world the large compas Yt wil not in myn armes tweyne; Who so mochel wol embrace, Litel therof he shal distreyne. |
| NELÍTOSTNÁ KRÁSKO I Váš očí dvou-hrot hned mě zasáhne; Nevydržím jich krásy bodec dál, v dychtivé srdce vražen, zásah ťal. Když vaše slovo léčit nestihne z mé rány v srdci výhon by se vzňal, váš očí dvou-hrot hned mě zasáhne; V dychtivé srdce vražen, zásah ťal. Přísahám vším, co k vám jen dosáhne, vás žítí, smrti královnou bych zval; Při smrti mé, by pravdu každý znal. Váš očí dvou-hrot hned mě zasáhne; Nevydržím jich krásy bodec dál; V dychtivé srdce vražen, zásah ťal. II Tak krása vám ze srdce vyhnala Milost, že nemá smysl o ni stát; Hrozba váš soucit v okovech má snad. Nevinná smrt by snad vás pohnula; Dím naroveň, nepotřebuji lhát; Tak krása vám ze srdce vyhnala Milost, že nemá smysl o ni stát; Běda mi! Příroda ač sehnala vám tolik krásy, muži nedopřát byť pro soucit váš porazí ho hlad. Tak krása vám ze srdce vyhnala Milost, že nemá smysl o ni stát; Hrozba váš soucit v okovech má snad. III Když od Amora zbyl mi širý pás, těžko jsem hladověl, jím uvězněn; Jsa volný již, dám znát, že sen byl jen. On ať si rce, co chce, ať tak a zas; Neodporuji, dím jak přesvědčen. Když od Amora zbyl mi širý pás těžko jsem hladověl, jím uvězněn; Amor mě setřel s tabulky své včas, a je z mých svazků vyhnán zcela ven navždy; [tam] nejsou další shodných jmen. Když od Amora zbyl mi širý pás, těžko jsem hladověl, jím uvězněn; Jsa volný již, dám znát, že sen byl jen. |
MERCILES BEAUTE I Your yen two wol slee me sodenly; I may the beautee of hem not sustene, So woundeth hit throughout my herte kene. And but your word wol helen hastily My hertes wounde, while that hit is grene, Your yen two wol slee me sodenly; I may the beautee of hem not sustene. Upon my trouthe I sey you feithfully That ye ben of my lyf and deeth the quene; For with my deeth the trouthe shal be sene. Your yen two wol slee me sodenly; I may the beautee of hem not sustene, So woundeth it throughout my herte kene. II So hath your beautee fro your herte chaced Pitee, that me ne availeth not to pleyne; For Daunger halt your mercy in his cheyne. Giltles my deeth thus han ye me purchaced; I sey you sooth, me nedeth not to feyne; So hath your beautee fro your herte chaced Pitee, that me ne availeth not to pleyne. Allas! that Nature hath in you compassed So greet beautee, that no man may atteyne To mercy, though he sterve for the peyne. So hath your beautee fro your herte chaced Pitee, that me ne availeth not to pleyne; For Daunger halt your mercy in his cheyne. III Sin I fro Love escaped am so fat, I never thenk to ben in his prison lene; Sin I am free, I counte him not a bene. He may answere, and seye this and that; I do no fors, I speke right as I mene. Sin I fro Love escaped am so fat I never thenk to ben in his prison lene. Love hath my name ystrike out of his sclat, And he is strike out of my bokes clene For evermo; [ther] is non other mene. Sin I fro Love escaped am so fat, I never thenk to ben in his prison lene; Sin I am free, I counte him not a bene. |
William Dunbar
1460? — 1520?
… se záměrnou záměnou metaforické byliny …
| DÁMĚ Sladká růže ctnosti a něžnosti, ladná jak lilie vší svůdné svěžesti, nejkrásnější a nejštědřejší jas, všech ctností nejvyžádanějších krás, jen, postrádajíc milosrdenství. Ve váš sad já jsem dnes za vámi šel; tam květy pestrých barev uviděl; bíle i rudě sytě zbarvené, léčivých bylin stonky zelené; však srdečník tam nikde nenašel. Jen sotva zadul Března ostrý chlad tak, že zmar přivedl výhonku snad; já v srdci svírán zůstal zmarem tím tak, že rád opět kořen zasadím,– vždyť vlídně uměl o mě pečovat. |
TO A LADY SWEET rois of vertew and of gentilness, Delytsum lily of everie lustynes, Richest in bontie and in bewtie clear, And everie vertew that is wenit dear, Except onlie that ye are mercyless. Into your garth this day I did persew; There saw I flowris that fresche were of hew; Baith quhyte and reid most lusty were to seyne, And halesome herbis upon stalkis greene; Yet leaf nor flowr find could I nane of rew. I doubt that Merche, with his cauld blastis keyne, Has slain this gentil herb, that I of mene; Quhois piteous death dois to my heart sic paine That I would make to plant his root againe,– So confortand his levis unto me bene. |
Sir Thomas Wyatt
1503 — 1542
| OSUD MILENCŮV JSOU letci co tak skvělý mají zrak, že umí i se sluncem bojovat: jiní tak chtějí světla nevídat, že temné noci jen jsou za přízrak. Jsou tací, co se ohněm baví tak, co přáli by si jít si v ohni hrát: však překvapení nebude je hřát. Žel Bůh! já k těmto druhům patřím však. Zrak její vydržet já nesvedu: však v temnu schovat se je nemožné: tak sleduje mne vize tváře té: zaslepen slzami, opuchlý, jdu, osud můj žádá, mé ať její zřou: byť vím, vyhlížím zkázu řeřavou. (překlad překladu) |
HOW THE LOUER PERISHETH IN HIS DELIGHT, AS THE FLIE IN THE FIRE* SOME fowles there be that have so perfaict sight Agayn the Sonne their Iyes for to defend, And som because the light doeth theim offend, Do never pere but in the darke or nyght. Other reioyse that se the fyer bright, And wene to play in it as they do pretend, And fynde the contrary of it that they intend; Alas of that sort I may be by right, For to withstond her loke I ame not able, And yet can not I hide me in no darke place, Remembraunce so foloweth me of that face; So that with tery yen, swolne and unstable, My destyne to behold her doeth me lede, Yet do I knowe I run into the glede. (* translation of a Petrarch sonnet) |
| NEVIŇ MOU LOUTNU NEVIŇ mou loutnu ! Musí znít tak nebo onak jak chci já. Mdlý důvtip loutnu váže, nit nápěvů, tónů vedu já. Byť trochu zaskočí můj zpěv, tvé změny dotkne se, kroť hněv, krom loutny viň. Mé loutny, žel, té bez vin dál, byť bez reptání přitaká, hrajíc, co já si předsevzal zazpívat hostům z publika; Ač moje hraní prosté je a ke přetvářce nehraje, krom loutny viň. Má loutna, struny, bez vzdoru, nekladou ranám odporu; Nenič je poté, neslušně, odreaguj se odlišně; Byť zpěvy, jež ti notují, natruc tvou změnu kvitují, krom loutny viň. Truc žádá trucu, změny změn, a slibu zrada má mít hlas. Tvůj přečin, příběh, údiv ven, právem má nárok na ohlas: Pakli z tvých zásluh vyústí zpěv o tvé stálé věrnosti, krom loutny viň. Viň pouze sebe z přečinů, ze zásluh z nichž máš ostudu; Změň směr, zruš zloby příčinu, pak zazní loutna v souladu; Však pokud zatím prstoklad, tvou vinou hrá dál sled tvých vad, krom loutny viň. Sbohem, bezjmenná, strháš-li mé struny vzpurně v odboji, věz, aby struny nedošly, mám další, loutně k výstroji. A pokud by ses rděla snad z prostinkých Slok, vždy dbej mých rad, krom loutny viň. |
BLAME NOT MY LUTE BLAME not my lute for he must sownd Of thes or that as liketh me. For lake of wytt the lutte is bownd To gyve suche tunes as plesithe me. Tho my songes be sume what strange And spekes such words as toche they change, Blame not my lutte. My lutte, alas, doth not ofend Tho that perfors he must agre To sownd such teunes as I entend To sing to them that hereth me; Then tho my songes be some what plain And tocheth some that vse to fayn, Blame not my lutte. My lute and strynges may not deny But as I strike they must obay; Brake not them than soo wrongfully, But wryeke thy selffe some wyser way; And tho the songes whiche I endight To qwytt thy chainge with Rightfull spight, Blame not my lute. Spyght askyth spight and changing change And falsyd faith must nedes be knowne. The faute so grett, the case so strange, Of Right it must abrod be blown: Then sins that by thyn own desartte My soinges do tell how trew thou artt, Blame not my lute. Blame but thy selffe that hast mysdown And well desarvid to have blame; Change thou thy way so evyll bygown And then my lute shall sownd that same; But if tyll then my fyngeres play By thy desartt their wontyd way, Blame not my lutte. Farewell, vnknowne, for tho thow brake My strynges in spight with grett desdayn Yet have I fownd owt for thy sake Stringes for to strynge my lute agayne. And yf perchance this folysh Ryme Do make the blush at any tyme Blame nott my lutte. |
Edward de Vere
1550 — 1604
| KRÁLEM BÝT Králem být, směl bych kázat jen si hovět; V ústraní žít, všem skryl bych co mě trýzní, a duše bol bych ztišil smrtí v hrobě, dost slov, dost útrap, lásek, tužeb, bázní; Co z těchto víc si přát jen matno je mi, chtít království, či chýši, či hrob v zemi. |
WERE I A KING Were I a king I could command content; Were I obscure unknown should be my cares, And were I dead no thought should me torment, Nor words, nor wrongs, nor loves, nor hopes, nor fears; A doubtful choice of these things one to crave, A kingdom or a cottage or a grave. |
| BÝT ŽENY KRÁSNÉ, ANIŽ JAKO CHMÝŘÍ Být ženy krásné, aniž jako chmýří, či jejich láska pevná, bez svévolí, bral bych, ať muže uvázat se daří, za náklonnost splácet, dlouhou řeholí. Však vida nestálosti těchto stvoření, žasnu nad mužů nemístném koření. Jářku, jak mění výběr, volbu, sice od Apolóna tak často k Panovi; Neklidné jsou, jak divé sokolice, přeletem ladné, od pána k pánovi. Kdo by však chtěl je setřást z vlastní pěsti, courat jak libo, jinde zkusit štěstí? Vrtochy snášíme, jen pro povyražení, pro nezastupitelné kratochvíle, a k našim bidélkům je vážem, k sesblížení, než vyčerpají nás rozmary milé. Až pak nám dojde, až když nás pustí k vodě, jsem já to vůl jen, za vlastní nos se vodě. |
IF WOMEN COULD BE FAIR AND YET NOT FOND If women could be fair and yet not fond, Or that their love were firm, not fickle still, I would not marvel that they make men bond By service long to purchase their good will. But when I see how frail those creatures are, I muse that men forget themselves so far. To mark the choice they make and how they change, How oft from Phoebus they do flee to Pan; Unsettled still, like haggards wild they range, These gentle birds that fly from man to man. Who would not scorn and shake them from the fist, And let them fly, fair fools, which way they list? Yet for disport we fawn and flatter both, To pass the time when nothing else can please, And train them to our lure with subtle oath, Till weary of their wiles ourselves we ease. And then we say when we their fancy try, To play with fools, oh what a fool was I. |
Edmund Spenser
1552 — 1599
| XV VY zboží Kupci, kteří k vyčerpání hledáte cennosti z nichž získat zisk: plémě co poklad Indií dvou plení, proč pátrat v dáli marně, nač ten risk? Hleďte, vždyť moje milá v sobě nosí truhlici všeho světa bohatství; Safíry? Její oči jsou té krásy, Rubíny? Na rtech bohatě se skví; Perly? Má v zoubcích hladkých perel sklad; ze Slonoviny čelo výstavné; Zlato? V lokýnkách ryzí nosí lad; Na ručkách odlesky má stříbrné, Však nejskvělejší není k vidění, čelenka mysli, ctností sladění. |
XV YE tradefull Merchants that with weary toil, do seek most precious things to make your gain: and both the Indias of their treasures spoil, what needeth you to seek so far in vain? For lo my love doth in her self contain all this world’s riches that may far be found; if Sapphires, lo her eyes be Sapphires plain, if Rubies, lo her lips be Rubies found; If Pearles, her teeth be pearles both pure and round; if Ivory, her forehead ivory ween; if Gold, her locks are finest gold on ground; if silver, her fair hands are silver sheen, But that which fairest is, but few behold, her mind adorned with virtues manifold. |
| XVIII KOLO když valí se a čile v kruhu točí, nejtvrdší ocel časem roztrhne: Pod kapek deště odráženém pláči i pevný pazourek se udrhne. Však za to já, i přes slz požehnání, i proseb, její srdce kamenné neoblomím; ni vyslyšení zdání, natož pak soucit pro mou bolest, ne. Když prosím, prosí mne, dál drama hrát, pláču, za vodu slzy vyhlásí, vzdychám, pochválí mne jak umím lhát, skučím, ona se smíchem zápasí. Tak pláču, skučím, žadoním jen tak, ona jak ocel, skálopevná však. |
XVIII THE rolling wheel that runneth often round, The hardest steel in tract of time doth tear: and drizzling drops that often do redound, the firmest flint doth in continuance wear. Yet cannot I with many a dropping tear, and long intreaty soften her hard heart: that she will once vouchsafe my plaint to hear, or look with pity on my painful smart. But when I plead, she bids me play my part, and when I weep, she says tears are but water: and when I sigh, she says I know the art, and when I wail she turnes her self to laughter. So do I weep, and wail, and plead in vain, whiles she as steel and flint doth still remain. |
| XXVI MILÁ je Růže, roste na trní; Milý je Jalovec, rve větvemi; mílý je Šípek, také poraní; milá je jedle, škrábe jehlami. Milý je Cypřiš, hrubé kůry přec; Milý je ořech, hořké jádro v něm; Milý je, trpký také, janovec; a milý Armal, zhoubný kořenem. K sladkostem vždy se váží trpkosti, o to víc roste chuť je žadonit: protože, co lze mít bez těžkostí, málokdo mívá zájem ocenit. |
XXVI SWEET is the Rose, but grows upon a brere; Sweet is the Juniper, but sharp his bough; sweet is the Eglantine, but pricketh near; sweet is the firbloom, but his branches rough. Sweet is the Cypress, but his rind is tough, sweet is the nut, but bitter is his pill; sweet is the broom-flower, but yet sour enough; and sweet is Moly, but his root is ill. So every sweet with sour is tempered still, that maketh it be coveted the more: for easy things that may be got at will, most sorts of men do set but little store. |
| XXX MÁ milá je jak led, a já jak žár; čím to, že roztát její velký chlad nesvedu svody vzdechů, vroucích par, zatvrzelá tím víc čím k ní chci plát? Jak to, že když jsem žárem planoucím nezastaví mne, srdcem zmraženým: jsem o to víc plamenem horoucím, že žár můj sálá, prahne s toužením? Co snad je úžasnější sdělení než že žár taví, přesto tuží led: a led, sic ztuhlý chladem k omdlení rozjiskřit oheň sám má za výhled. Taká je moc jen lásky v něžné duši, že umí přeměnit co nepřísluší. |
XXX MY love is like to ice, and I to fire; how comes it then that this her cold so great is not dissolv’d through my so hot desire, but harder grows the more I her intreat? Or how comes it that my exceeding heat is not delayed by her heart frozen cold: but that I burn much more in boiling sweat, and feel my flames augmented manifold? What more miraculous thing may be told that fire which all things melts, should harden ice: and ice which is congeal’d with senseless cold, should kindle fire by wonderful device. Such is the power of love in gentle mind, that it can alter all the course of kind. |
| XXXIV Tak jako koráb širým Oceánem sleduje hvězdu, jí se uklání, je-li svit bouří zastřen, v směru planém daleko od cesty se odklání. Tak i já hvězdu mám, však pro upření ne zraku, ale směru. Není přán. Pod mračny bloudím ve tmě usevření, v bludišti skrytých nástrah ze všech stran. Však doufám že, po bouře upřestání, má Helicé, svit mého žití cíl se rozsvítí zas, dá mi dobrozdání jasem, jenž chmury mé by rozptýlil. Pročež dál tápám kol bezutěšeně, zahalen v smutku skrytém zamyšleně. Proč bych měl stěžovat si na bolest když k blahu bez konce má výhled vést. |
XXXIV Like as a ship, that through the Ocean wide, by conduct of some star doth make her way, whenas a storm hath dimmed her trusty guide, out of her course doth wander far astray. So I whose star, that wont with her bright ray, me to direct, with clouds is over-cast, do wander now, in darkness and dismay, through hidden perils round about me placed. Yet hope I well, that when this storm is past, My Helice the lodestar of my life will shine again, and look on me at last, with lovely light to clear my cloudy grief. Till then I wander carefull comfortless, in secret sorrow and sad pensiveness. Why then should I accompt of little pain, that endless pleasure shall unto me gain. |
| XLVIII NEVINNÝ lístku, který krutá dlaň jala za předmět zloby: a to žeť, než čas si dát tě pojmout, vrchní daň lačnému ohni vrhla za oběť. Zasloužils sobě lepší odevzdání, než kacířům je osud určený: byť bludu, zrady neměls v sobě zdání, byls pážem pána, křivě nařčený. Ten v tebe svěřil celý žalu vklad, bys jeho srdce tíhu vynášel: až k ní tě vyslal, té si stěžovat, při skonu bolu soucit nedošel. Žij věčně dál, i když má jiné přání, potázán se zlou, pěj jen chvály na ní. |
XLVIII INNOCENT paper whom too cruel hand, Did make the matter to avenge her ire: and ere she could thy cause well understand, did sacrifice unto the greedy fire. Well worthy thou to have found better hire, then so bad end for heretics ordained: yet heresy nor treason didst conspire, but plead thy masters cause unjustly pained. Whom all the careless of his grief constrained to utter forth th’ anguish of his heart: and would not hear, when he to her complained, the piteous passion of his dying smart. Yet live for ever, though against her will, and speak her good, though she requite it ill. |
Sir Philip Sidney
1554 — 1586
| I (LÁSKOU PRAVOU…) Láskou pravou jat veršem jí předestírat, ať moji (drahou) těší mé pinožení; z radosti bude číst, čtené rozebírat, z chápání soucit vzejde, přízně obdržení, hledal jsem slova v něž stesky temné svírat, studoval umnosti, jí pro pobavení; obracel jiných listí, z nich kapky sbírat, úrodný deštík, úžehu pokropení. Slova se zdráhala, bez Invence zdejší vyhnané rákoskou studií macechy, a stopy jiných, překážky nezvyklejší. Těhotný vyjádřet, rodím prost útěchy, truc brka svého hryžu, ubíjím se, když, „Šašku“, dí Múza mi, „do srdce hleď a piš“. |
I (LOVING IN TRUTH…) Loving in truth, and faine in verse my love to show, That she (deare she) might take some pleasure of my paine; Pleasure might cause her reade, reading might make her know, Knowledge might pitie winne, and pitie grace obtaine, I sought fit words to paint the blackest face of woe, Studying inventions fine her wits to entertaine; Oft turning others’ leaves, to see if thence would flow Some fresh and fruitfull showers upon my sunne-burn’d braine. But words came halting forth, wanting Invention’s stay; Invention, Nature’s child, fled step-dame Studie’s blowes, And others’ feete still seem’d but strangers in my way. Thus great with child to speake, and helplesse in my throwes, Biting my trewand pen, beating my selfe for spite, ‘Foole,’ said my Muse to me, ‘looke in thy heart and write.’ |
| XXXI Smutně, Ó Měsíci, jdeš nebem výš! Jak tiše, s jakou bledou visáží! Copak! že na nebe až doráží lučištník čilý, šípy brousí již? Však, pokud lásky-dobře-znalý zrak posoudí lásku, zdáš se případ být: Vidím to v tobě, unylý tvůj svit též cítím sám a stav tvůj sdílím tak. Platí, Ó Měsíci, i tam, že družný vztah a věrnost má se jen za slabost ducha? Jsou krásky naduté tam, ve hvězdách, prahnou po zbožnění, přec neutuchá opovržení láskyplnými dost? Mívá se cudnost tam za nevděčnost? |
XXXI With how sad steps, O Moon, thou climb’st the skies! How silently, and with how wan a face! What! may it be that even in heavenly place That busy archer his sharp arrows tries? Sure, if that long-with-love-acquainted eyes Can judge of love, thou feel’st a lover’s case: I read it in thy looks; thy languished grace, To me that feel the like, thy state descries. Then even of fellowship, O Moon, tell me, Is constant love deemed there but want of wit? Are beauties there as proud as here they be? Do they above love to be loved, and yet Those lovers scorn whom that love doth possess? Do they call virtue there ungratefulness? |
| XLV Stella zří často výraz ubohý můj, když tvář mi chmur bouře zakryje, byť ví mých útrap příčinou že je, nevzbudí soucit, stav můj neblahý: nedávno ale, slyšíc příběhy o lásky dvojici, byť nezná je, soucit se dmul jí v hrudi, vrhaje jak z oceánu slzy na břehy. No tak, když Fikce umí vykreslit, ač zdáním, nesvázané vcítění, než úděl služebníkův zpochybnit, považuj, milá, mne jen za čtení o lásce tragické, milou jsa odvržen. Já nejsem já: lituj mé zkazky jen. |
XLV Stella oft sees the very face of wo Painted in my beclowded stormie face, But cannot skill to pitie my disgrace, Not though thereof the cause herself she know: Yet, hearing late a fable which did show Of louers neuer knowne, a grieuous case, Pitie thereof gate in her breast such place, That, from that sea deriu’d, teares spring did flow. Alas, if Fancie, drawne by imag’d things Though false, yet with free scope, more grace doth breed Than seruants wracke, where new doubts honour brings; Then thinke, my deare, that you in me do reed Of louers ruine some thrise-sad tragedie. I am not I: pitie the tale of me. |
| LIX Drahá, proč psa ctít více nežli mne? Pokud on miluje, já láskou žhnul když čekat zná, já odsud neuhnul když hezký je, je pes jen přeci, ne; Malinký je, pes po něm neštěkne; sám šteká, písní mou tvůj hlas se lnul; vyzván, snad s rukavičkou přiběhnul, já bez vyzvání duše vzdávám se. Přec strádám, on se lísá k poprsí, v klín vklíněn, pryč pak, vzdoru navzdory, přes dechu pach rty sladké okusí. Ach, pokud tak tě prosit o dary jak němá tvář, pak láska snad (když um je brzdou) odstraní, dá nerozum. |
LIX Deere, why make you more of a dog then me? If he doe loue, I burne, I burne in loue; If he waite well, I neuer thence would moue; If he be faire, yet but a dog can be; Little he is, so little worth is he; He barks, my songs thine owne voyce oft doth proue; Bidden, perhaps he fetched thee a gloue, But I, vnbid, fetch euen my soule to thee. Yet, while I languish, him that bosome clips, That lap doth lap, nay lets, in spite of spite, This sowre-breath’d mate taste of those sugred lips. Alas, if you graunt onely such delight To witlesse things, then Loue, I hope (since wit Becomes a clog) will soone ease me of it. |
| MŮJ MILÝ MÁ MÉ SRDCE, JEHO JÁ Můj milý má mé srdce, jeho já, výměnou rovnou, jedno za druhé. Já jeho chráním, mého on si dbá; nebylo směny dřív, tak předrahé. Svým srdcem ve mně sám je se mnou spjat, mým srdcem, v mysli smyslů nabývá; má rád mé srdce, měl jej za poklad; já cením jeho, ve mně přebývá. Do srdce pohledem mým zasažen: do mého přešlo od něj zranění; že ze mne bolestí byl postižen, mám cit pro jeho srdce trápení; Rovnaký bol, ta změna šťastlivá: Můj milý má mé srdce, jeho já. |
MY TRUE LOVE HATH MY HEART AND I HAVE
HIS My true-love hath my heart, and I have his, By just exchange, one for the other giv’n. I hold his dear, and mine he cannot miss; There never was a better bargain driv’n. His heart in me keeps me and him in one, My heart in him his thoughts and senses guides; He loves my heart, for once it was his own; I cherish his, because in me it bides. His heart his wound received from my sight: My heart was wounded with his wounded heart; For as from me, on him his hurt did light, So still me thought in me his hurt did smart: Both equal hurt, in this change sought our bliss: My true love hath my heart and I have his. |
Sir Walter Raleigh
1554 — 1618
| TIŠE MILUJÍCÍ VÁŠNĚ jsou jako povodně a proudy: Mělké si mručí, hlubší mlčí zas; Když vztahy, city vedou řeči, soudy, jen ze dna mělčin proudí jejich hlas. Bohatství slovní, zřejmě slovy značí chudobu v tom, co k milování stačí. Nekřivdi, sladká paní srdce mého, meritu vášně ryzí, soudíc, že chybí bolest v srdci jeho, kdo soucit nevybízí; Věz, pokud apel nevznáším bych dobyl tvé krásy vzácný skvost, ne, lásky nedostatek že by tu byl, spíš vládne povinnost. Neb, věda, že jsem jen kdo slouží světici dokonalé, již každý chce, leč nezaslouží si její přízně stále, spíš bez úlevy strádám dál než troufale cos sdělit; Kde hrdost nabádá nést žal, stesk pochybuje scelit. Tak, přání příliš troufalá, milence z masa, kostí, jež soudnost pobít nedala, rozvážnost skrytím jistí. Leč, rozvážnost když nárok vzdá na přání, která hoří, snad rozvážnost tvá rozezná, že se jí ticho dvoří. Bezhlesnost v lásce značí strast nad slova, beze frází: A žebrák, němý, láká as dvojnásob soucit cizí. Nekřivdi, srdci nejdražší, má skrytá lásko, ryzí: Žal skrytý je žal nejhlubší, co soucit nevybízí. |
THE SILENT LOVER PASSIONS are likened best to floods and streams: The shallow murmur, but the deep are dumb; So, when affections yield discourse, it seems The bottom is but shallow whence they come. They that are rich in words, in words discover That they are poor in that which makes a lover. Wrong not, sweet empress of my heart, The merit of true passion, With thinking that he feels no smart, That sues for no compassion; Since, if my plaints serve not to approve The conquest of thy beauty, It comes not from defect of love, But from excess of duty. For, knowing that I sue to serve A saint of such perfection, As all desire, but none deserve, A place in her affection, I rather choose to want relief Than venture the revealing; Where glory recommends the grief, Despair distrusts the healing. Thus those desires that aim too high For any mortal lover, When reason cannot make them die, Discretion doth them cover. Yet, when discretion doth bereave The plaints that they should utter, Then thy discretion may perceive That silence is a suitor. Silence in love bewrays more woe Than words, though ne’er so witty: A beggar that is dumb, you know, May challenge double pity. Then wrong not, dearest to my heart, My true, though secret, passion: He smarteth most that hides his smart, And sues for no compassion. |
| EPITAF Čas ten, jemuž každý svěří mládí i radosti své, vše; oplácí stářím, prach jen zčeří, v hrob temný, tichý nadevše: Poté, co prošli jsme svých cest, jím příběh náš uzavřen jest. Však z hlíny, prachu, který zčeří můj Pán mne vyzdvihne, jak věřím. |
EPITAPH Even such is tyme, which takes in trust Our youth, our joyes, and all wee have. And payes us but with age & dust, Within the darke & silent grave: When wee have wandred all our wayes, Shuttes up the story of our dayes. And from which death, & grave, & dust, The Lord will rayse mee up I trust. |
Thomas Watson
1555? — 1592
… následující dva sonety jsou zjevným předobrazem Shakespearových sonetů 46 a 47 …
| SONET 19 Srdce mým očím přálo pokání, (očím, jež zranily srdce, zprva): Lkát, než skoná láska, bez ustání, srdci kát se, láska vposled přává. Oči srdci vrátily muka zpět, (srdci, jež troufá si o lásce snít) o lásce; zhrzení však obdržet, srdce tím pokání zlé zakusit. Oči štkaly, jak ortel srdce zněl, srdce soužilo se, jak kázal zrak: Očí pláč odkrýval mé tváře běl, vzdycháním, srdce zhrzení své pak. Slzet, vzdychat; dvojí zarmoucení, žít dál, milovat, bez utěšení. |
SONNET 19 My Hart impos’d this penance on mine eies, (Eies the first causers of my harts lamenting): That they should weepe till love and fancie dies, Fond love the last cause of my harts repenting. Mine eies upon my hart inflict this paine, (Bold hart that dard to harbour thoughts of love) That it should love and purchase fell disdaine, A grievous penance which my hart doth prove. Mine eies did weepe as hart had them imposed, My hart did pine as eies had it constrained: Eies in their teares my paled face disclosed, Hart in his sighs did show it was disdained. So th’one did weepe th’other sighed, both grieved, For both must live and love, both unrelieved. |
| SONET 20 Srdce mé nařklo moje oči, vzpurně, řkouc, že na vině je očí lpění: Oči se hájily, že méně krajně, dbá-li srdce lásky zavržení. Srdce na to, že lásku vpouští oči, a z očí teprv do srdce se noří: Oči však, že v srdci jiskra skočí, toť zážeh, jenž uvnitř pálí, hoří. Srdce: slzy plamen hasit lení, Oči: plamen živí srdce vzdechy. Tak srdce oči, oči srdce viní, ve dvou trpí, dvou bol, bez útěchy. Z krve vzdych, slzy však neodradím: Je bez obdoby; dál na ni hledím. |
SONNET 20 My hart accused mine eies and was offended, Vowing the cause was in mine eies aspiring: Mine eies affirmed my hart might well amend it, If he at first had banisht loves desiring. Hart said that love did enter at the eies, And from the eies descended to the hart: Eies said that in the hart did sparkes arise, Which kindled flame that wrought the inward smart, Hart said eies tears might soone have quencht that fl[ame,] Eies said harts sighs at first might love exile: So hart the eies and eies the hart did blame, Whilst both did pine while both the paine did feele. Hart sighed and bled, eies wept and gaz’d too much, Yet must I gaze because I see none such. |
Edward Kelley
1555 — 1597
| KE KAMENI MUDRCŮ Nebeský Plášť, Přírody rozsévače, zahalí dva; však další před zrak staví: V nich Sémě Těles podružných se krčí ukryto, ročně Jarý výskyt slaví, zatímco Hlína s Vodou Počíná, bez péče starostí je Sušina. Není nad tok, než ten co tiše mele, pevnější Nerost, než dá trojí zžeh: Čerstvější Vítr, než po směru vůle; Přínos, nad střídmý, zahloubaný střeh, než Vzduchu na prach šťastné vyschnutí, jenž dá ti odpočinout v prahnutí. I tak ti návěst dám, než splést se dost, šlechtit svou Zem se, čpící Vodou, hnát, pak tam, kde Foibův je samotný chvost v poledne vidět, dbej své mísit rád: Nezáří nic, kde schází jeho svit, nejdřív mít lesk, s ním žár zdvojnásobit. Ať zváží cestu vést, kdo cest by znal jež razí moudrých k Olovnici vztah, kdež první, zřejmý cíl bys snadným zval; druhý je těžký nalézt, perných snah. Jen tyto možnosti, v nichž nalezni, kdež Apolón svou harfu rozezní. Za vzor buď BŮH, jenž Nebes klenbu pnul z odlesků ctností, všudy-směrný roj, kdež hybatel, jenž všechno vyklenul, má v hrsti ctností veškerenstva Spoj: Pročež, pak prosev Esencí lze zvát, držíc vše, čistým Panenstvím je znát. Pamatuj též na Bohů početí, na Rod a jaké Otce jací mají, dbej Životy jich, Panství poznati, a Způsoby, jež patří k jejich Kroji; když budeš umět, vědět co a jak, mudrci neodmítnou tě, jen tak. Pokud má Nauka se mozku cizí, pak jsem nic neřekl, byť spoustu věcí: Vpravdě mi nešlo o zisk, v snaze ryzí sepsat ty řádky zde: nepíšu přeci jak na lov Raků, lepší plody zrají a je čas česat, když to časy dají. Snad řekneš (druhu), jaká to tu změť? Odpovím, staré Léčby naučení: Přestože bys již tisíc Svazků sčet, v ohledu tomto, Marné poučení: Můžeš být slepý dál, mne Bloudem zvát, však navždy chloubou Nauk svých, zde Řád. |
CONCERNING THE PHILOSOPHER’S STONE The heavenly Cope hath in him Natures sower, Two hidden; but the rest to sight appeare: Wherein the Spermes of all the Bodies lower; Most secrett are, yett Spring forth once a yeare, And as the Earth with Water, Authors are, So of his parte is Drines end of care. No flood soe greate as that which floweth still, Nothing more fixt than Earth digested thrise: No Winde so fresh as when it serveth will; No Profitt more, then keepe in, and be wise, No better happ, then drie up Aire to dust, For then thou maist leave of and sleepe thy lust. Yett will I warne thee least thou chaunce to faile, Sublyme thine Earth with stinking Water erst, Then in a place where Phoebus onely tayle Is seene art midday, see thou mingle best: For nothing shineth that doth want his light, Nor doubleth beames, unless it first be bright. Lett no man leade, unlesse he know the way That wise men teach, or Adrop leadeth in, Whereof the first is large and easiest pray; The other hard, and meane but to begin. For surely these and no one more is found, Wherein Appollo will his harp-strings sound. Example learne of GOD that plaste the Skyes, Reflecting vertues from and t’every poynt, In which the mover wherein all things lyes, Doth hold the vertues all of every Joynt: And therefore Essence sift may well be said, Conteining all and yett himselfe a Maid. Remember also how the Gods began, And by Discent who was to each the Syre, Then learnt their Lives and Kingdomes if you can, Their Manners eke, with all their whole Attire; Which if thou doe, and know to what effect The learned sophets will thee not reject. If this my Doctrine bend not with thy brayne, Then say I nothing though I said too much: Of truth tis good will moved me, not gaine, To write these lynes: yett write I not to such As catch at Crabs, when better fruits appeare, And want to chuse at fittest time of yeare. Thou maist (my Freind) say, what is this for lore? I answere, such as auncient Physicke taught: And though thou read a thousand Bookes before, Yett in respect of this, they teach thee Naught: Thou mayst likewise be blind, and call me Foole Yett shall these Rules for ever praise their School. |
Robert Southwell
1561 — 1595
| ČASY SE MĚNÍ Osekaný strom může vyrůst zas, rostliny holé opět plodit, kvést; zuboženého bolu zbavit čas, nejsušší drn si dopřát vláhu snést. Časy se mění, šancí sledů řád – z nečasu na výsluní, vzestup v pád. Štěstěny moře dočasný má tok, co dá, pak odliv odebírá, v níž. Trvá jak příliv, sem a tam, co krok, tká vln svých hrubou ba i jemnou příz. Radost i nejdelší má jen svou nit, úděl i nejtvrdší lze uhladit. Listopad končí, též i jara zjev, noc není bezmezná, ni věčný den; časem i teskných ptáků zazní zpěv, bouře běs bezvětřím je utlumen. Tak, posloupnostmi Bůh náš mírní svět, by člověk, pádu bázliv, přece vzlét. Příhodné střídá smolné kdekteré; síť bez ryb stačí, potěr beroucí; všem schází cos, nikomu veškeré; leckdo má své, nikdo vše žádoucí. Nelze žít, radosti jen potkavše; málo je něco; nejvíc, není vše. |
TIMES GO BY TURNS THE lopped tree in time may grow again, Most naked plants renew both fruit and flower; The sorriest wight may find release of pain, The driest soil suck in some moistening shower. Times go by turns, and chances change by course, From foul to fair, from better hap to worse. The sea of Fortune doth not ever flow, She draws her favours to the lowest ebb. Her tides hath equal times to come and go, Her loom doth weave the fine and coarsest web. No joy so great but runneth to an end, No hap so hard but may in fine amend. Not always fall of leaf, nor ever spring, No endless night, yet not eternal day; The saddest birds a season find to sing, The roughest storm a calm may soon allay. Thus, with succeeding turns, God tempereth all, That man may hope to rise, yet fear to fall. A chance may win that by mischance was lost; The net, that holds no great, takes little fish; In some things all, in all things none are crossed; Few all they need, but none have all they wish. Unmeddled joys here to no man befall; Who least, hath some; who most, hath never all. |
